Po, 06/08/2018 - 01:36
13

„Sakra, René, seš už schopný si pamatovat začátek? Na pátou dobu! Zpíváš až na pátou, nebo tě mám nakopat do zadku, abys mi tu nespal?“ Deny stojí a nadává pod pódiem.

Zmateně přikývnu a omluvně se usměji na zbylé členy našeho sboru. Tohle je má poslední soutěž letos. Ve sboru končím, protože už to jaksi není úplně můj šálek kávy. Zpěv mě baví, ale už se mi nechce dělat něco, co mě sice baví, ale nenaplňuje. Zkrátka, zpěv ok, ale nemám ambice stát se muzikálovým či operním pěvcem. Vlastně se v tom nechci angažovat veřejně. Občasné karaoke nebo trylkování někde u klavíru v čtenářské kavárně mi bohatě postačí. Ano, máme tu kavárnu, kde jsou regály plné knih a uprostřed místnosti veřejnosti dostupný klavír. Lze tedy hrát i pro publikum a nemusím kvůli tomu měsíce zkoušet. Zkrátka jen pro zábavu. A taky nejsem bůhví jak talentovaný, žádný objev století. Prostě průměrný. Trénovaný hlas ale v Československo má talent by si ze mě na prdel nesedli. 

Trénink je třikrát týdně. Naštěstí mě volají jen občas a zrovna si vybrali dnešek, kdy mi to nejde úplně nejlíp. Deny je nepříčetný a neustále nám tu vystavuje své tělo řeckého boha skryté pod tmavou látkou, přesto jasně patrné, člověk by čekal, že si spíš odskočil z posilovny než z kláštera. Podle mě je hřích, aby někdo jako on byl kněz, byť evangelista. A navíc, co si budeme, ta jeho mluva a povaha tomu taky zrovna dvakrát neprospívají. Fakt, on a svatozář?

Fanda, který celou dobu stojí vedle mě, nasadí ten svůj obvyklý, lehce posměvačný a silně arogantní výraz. Je po mně druhý nejstarší, takže se úplně klepe na to, až za dva měsíce ofiko vypadnu a on bude moci nahradit moje místo. Získá více sólo akcí. Přeji mu to, však on má na to ty správné ambice a přirozenou soutěživou povahu.

„Fajn, pokračujeme.“ Deny se vzteká docela často. Což o to, chápu ho, když někomu desetkrát řeknete – ozvi se na pátou dobu a on se v sedmdesáti procentech případů ozve až na nějakou osmou případně v těch zbylých třiceti vůbec. Koho by to nenaštvalo, když je za dveřmi regionální soutěž? Na druhou stránku to bere příliš vážně. Má to jako svou životní metu. Dal sboru půlku svého života.

Upřímně. Svolat nás v šest večer pro mě prostě nebylo ideální. Ještě hodinu zpátky jsem si to štrádoval přes Václavák v oranžových šatečkách a bílých balerínách, takže shodit ze sebe všechno včetně paruky a make-upu, smýt ze sebe dámskou vůni a ještě pojíst, byl souboj se samotným časem. Stihl jsem to za krásných dvacet minut, akorát jsem zapomněl na ty pojebané nalepovací kráčmery, takže si samozřejmě celá naše sestava všimla mých podezřele dlouhých smetáčků na prach, které mám na očích. Naštěstí si to všechno spojili s nějakou včerejší cosplayovou akcí, o níž jsem sice nic nevěděl, ale využil toho a zuřivě kýval hlavou a také mými sklerotickými sklony, které mě provázejí už od dětských let. Jsem trošku zapomnětlivý. Jen já vím, že jde o můj typicky laxní přístup. Nejsem ztělesněn s touto zrychlenou moderní dobou. Podle mě je třeba brát věci s klidem. Jasně, všude to nejde. Nicméně je spousty věcí, u nichž je nejideálnější prostě mávnout rukou místo hysterického mlácení hlavou do zdi. Jdu pozdě, a co? Lepší, než nepřijít vůbec, protože jsem se při samém chvátání nepodíval do leva a srazilo mě cestou auto.

Deny si teatrálně povzdechne. „Tak znova a od začátku.“

Ono se blbě hádá, když protistrana mlčí. Na druhou stránku si docela zahrávám. Všichni tu vědí, že by stačilo, aby Denyho vztek přešel ze slov do činů a zbořil by klidně i tenhle menší sál. Je obrovský. Vždycky na každém našem turnaji vypadá jako obr se stádem trpaslíku v pozadí. V posledních letech je ze mě často na infarkt. Není to tak dlouhou, co byl na mém místě on. Bohužel čas je fakt neúprosný a dozadu míří málokdy.

Na jedenáctý pokus se proberu a předvedu dokonalé sólo, jako vystřižené z Muzikálu ze střední. Akorát do Zaca Efrona mám asi stejně daleko jako z Prahy do Buenos Aires.

V šatně si Fanda neodpustí hlasitější dotazy na Denyho tričko. „To mu víc neřekneš? Svoláš nás, protože o týden posunuli termín a on nám tady stejně zkurví každý začátek? To tě to neštve?“ drmolí asi tak deset metrů ode mě skryt za závěsem.

Ano. Tvařme se, že ho vůbec neslyším.

„Aby ses neposral. Starej se raději o svůj hlásek, papinkej si bambusový výhonky a lokej vodu s citrónem, dokud ti to neproleptá sliznici a mně dej Fandíku svátek,“ ušklíbnu se nahlas.

„Seš debil,“ vystrčí na mě hlavu.

Sleduji, jak to v něm vře, a držím pysk. Nemá cenu se tu hádat. Nemělo by to žádný smysl. Už jsme si o tohle povídali tolikrát, že je to vlastně zbytečná debata. Umím celkem obstojně zpívat výšky a každý tu ví, že soutěž nepodělám. Často ani nemusím chodit na tyhle zkoušky, jen když to Deny z neznámého důvodu vyžaduje. Takže je to v podstatě každému jedno, jestli jsem to dneska sral nebo ne. Navíc se netajím tím, že mi o nic nejde, jen o zábavu a jakýsi smysl doklepat to tu, než mi skončí doba trvanlivosti.

Deny už taky vychladl, protože ví svoje. Zná mě. On se zkrátka jen vzteká, jak už jsem zmiňoval.

Zkraje jsem se za sbor docela styděl, ale časem jsem přestal řešit okolí a jen si užíval, co mě baví. Ale vše se jednou tak nějak přejí, omrzí.

Seberu své saky paky. Odmítnu pozvání na pivko, neb po dlouhé době máme s Erikem společný večer ve dvou. Místo abych se těšil, tak se vyloženě děsím toho, co přijde. A může za to můj dnešní pracovní den. Zvrtlo se to dost nečekaným směrem. Asi si přestanu z věcí dělat srandu, protože je tím vždycky zakřiknu, jak tak v posledních dnech pozoruji.

Přišel jsem k Pavlovi přesně podle domluvy čili na devátou. Otevřel mi on, ale v první chvíli jsem si myslel, že je to opět nějaká nová osoba. Byl neoholený a na očích měl moderní černé plastové brýle, rozcuchané vlasy volali po hřebenu a vyhrožovaly brzkými dredy, jestli se ho nedočkají. Náhle jsem dostal chorobnou touhu mu to vrabčí hnízdo rozčesat vlastnoručně. Stroze mě pozval dovnitř a svůj stav osvětlil nenadálou rodinnou návštěvou, která se zjevila hned po jeho slovech.

Jeho maminka. Takovej predátor v sukni, což mi došlo o něco později.

Zadívala se na mě a já jsem se celej nervózní narovnal a zapomněl, cože chci dělat dál. Nejenže mi bylo krajně blbý v tu chvíli tam být, ale ten její prapodivný překvapený pohled, mě prostě silně znejistěl. Napadlo mě ihned, že poznala, co mám pod šatičkami schovaného a že o mušli rozhodně nejde. Přišla až ke mně, obešla mě a pak se zadívala na svého syna.

„Dobrý den," pozdravil jsem způsobně.

„Kde se tu vzala?“ otočila hlavu zpátky ke mně. Normálně jsem jen čekal, kdy mi strčí ruku na rozkrok a vyzradí mé tajemství.

Koukal jsem nechápavě na oba. Maminka si mě prohlížela a Pavel mi najednou už nepřišel vůbec jako ten velkej chlapák.

On samozřejmě pořád je. Jenomže máma… chápete. To se i z obra stává přišlápnutý šváb.

„To je René. Už jsem ti o ní říkal mami, vypomáhá mi s domácností,“ usmál se mírně.

Sledoval jsem, jak spolu telepaticky komunikují a moc se nechytal.

„Tak vypomáhá s domácností jo?“ zopakovala a znova mě sjela pohledem.

„Jo,“ kývl.

Pokrčila rameny a prostě odešla. Sotva zmizela za dveřmi kuchyně, osvětlil mi Pavel, že jeho mamí je poněkud netradiční osoba ale strašně hodná. Ve finále mi tedy nic moc nesdělil, ale nejspíš tím pokládal vše za vyřešené a poslal mě rovnou na třídění papírů. Čekal jsem nějakou menší hromádku, ale nakonec se z toho stal takový menší vagón. Šlo o prachsprosté zařazování do šanonů, které mi zabralo v podstatě celý den. Netuším, kde vzal tolik daňových dokladů, přijatých faktur, výdejek apod. Ještě to chtěl seřadit podle dne, měsíce a roku. Parádička. Přišel jsem si v té jeho pracovně jako v archivu.

První svízelnou sitaci představoval oběd. Kdo uvařil netřeba dodávat. Pozvali mě ke stolu na klasický segedínský guláš, kterým nikdy nepohrdnu, ale nějak mi nedošlo, že se na něžné pohlaví asi úplně nehodí poručit si osm knedlíků a následně to zbouchat rychleji než ten největší chlapák u stolu. Dělaly se mi boule za ušima, jen slušné vychování mi zabránilo vylízat talíř.

„Teda na dívku máte velmi velký apetit,“ podotkla šokovaně Pavlova matka. Otřel jsem si ústa do ubrousku a věnoval jí takovej úsměv, že by se snad i perfamfrostová půda změnila na bublající blátíčko.

„Miluji segedínský guláš a ten váš byl výborný,“ rozhodl jsem se prostě nelhat.

„To mě těší,“ zvedla koutek úst a s trochou dobrý vůle to šlo považovat za úsměv. Ale vyjevený výraz jí neopustil. Jojo, zatímco já zbouchal osm knedlíků, ona uždibovala teprve druhý.

„Chtělo by to nějaké kytičky, Pavle,“ přesměrovala pozornost na svého syna.

„Kytky? Ty bys z toho určitě byla nadšená, ale ber v potaz, že mě posledně chcípnul i kaktus.“

„Musíš květiny zalívat!“

„Pochcípaly mi přece i rybičky…. Jen jedna se pořád drží a to protože jí stačí nakrmit jednou týdně.“

„Jak se jednoho krásného dne hodláš starat o dítě?“ nadhodila jízlivě.

Tak nějak jsem vycítil, že u téhle rodinné diskuze nemusím být a s poděkováním se vytratil do té velké pracovny. Pavel za mnou po nějaké době přišel s úlevným výrazem, jenž znamenal jediné – mamča opustila jeho palác.

Zvedl jsem hlavu od modrých desek a podíval se na něj. Dneska na sobě měl obyčejné džíny, domácí pantofle a košili s ohrnutými rukávy až nad lokty. Jednou rukou si prohrábl své zacuchané vlasy, kterým tenhle čin zvedl sebevědomí. Vypadal najednou jako kluk i s tím strništěm. Stačilo jen si čupřinu trošku nadýchat. Koukal na mě stejně bezvýrazně jako já na něj.

„Je mi dvacet osm a nemám ženu, neplánuji děti a v rozsahu dalších x let se na tom nejspíš ani nic nezmění. Bohužel, moje maminka to zkrátka špatně nese. Radil jsem jí, ať si teda zahrají na charitu a nějaké děcko si adoptují, když jim Teo nestačí. Místo, aby můj nápad kvitovala alespoň poděkováním, naštvala se a odešla. Vždycky, když se tomhle začneme bavit tak se akorát hádáme.“

Zkrátka se asi potřeboval někomu vyzpovídat a já byl první na ráně. Což o to, ten jeho sexy hlas se poslouchal dobře, problém byl v tom, že jsem nějak nevěděl, jak ho povzbudit, aniž by to vyznělo jako ironie nebo klišé. V té chvíli jsem postrádal Erikovu schopnost říct vždycky tu správnou věc ve správný moment.

„Však… ona se jednou dočká, nebo nechceš rodinu vůbec?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Ne, já bych chtěl…“ zavrtěl hlavou a na chvíli se odmlčel. Přejížděl pohledem po místnosti. „Problém je v tom, že děti mít nemůžu,“ dokončil myšlenku a zapíchl pohled do stolu. „Zjistil jsem to už pár let zpátky, jenom nemám to srdce to říct našim. Je to samozřejmě blbost, kdyby to věděli, vyhnul bych se všem těm scénám, na druhou stránku nesnáším, když mě někdo lituje a úplně vidím, jak by se na mě máma pokaždé dívala s takovým tím smutným výrazem. Nemůžu je tahat za nos donekonečna, ale zatím jsem prostě nesebral odvahu na to vzít mámě její sen o vnoučatech od svého mamánka,“ ušklíbl se nejspíš sám nad sebou.

Huh…jo, a co říct na tohle? Někomu koho vidíte potřetí v životě? Jsem poměrně empatický jedinec, takže mi ho opravdu bylo líto. Jenže jeho slova o tom, že lítost nemá rád, mi bránila v jakékoliv reakci, která mě napadla od prostého objetí až po klišovité „to bude dobrý“.

A tak jsem tam prostě seděl a mlčel.

Zvedl ke mně hlavu a sundal si brýle z nosu. Poprvé za dnešek jsem mu viděl do očí bez clony brýlových skel. Husté černé řasy lemovaly bystré oči v ten moment zamlžené tíhou přemýšlení. Už mi nepřipadal neupravený ale spíš unavený a přesto, asi se tomu zkrátka nevyhnu, moc hezký. Ve světle slunečních paprsků dopadajících skrze okno vypadal naprosto dokonale. I když jsem nechtěl, zkoumal jsem ho. Upřeně jsem si ho prohlížel a prvně v životě byl rád za červenání, které prozrazovalo mé rozpaky. Tak nějak mi přišlo, že se to k dívce hodí a proto mi to nepřekáželo.

„Vždycky je možná adopce, třeba i miminka, stejně jako jsi radil své mamce. Můžeš to taky udělat,“ napadlo mě a zrudl jsem ještě více, protože si mé myšlenky dovolily v takou chvíli zabrousit úplně do jiných vod.

Natočil hlavu trochu na stranu a mírně se usmál. „Vy ženský to asi tolik neznáte, ale… ego je docela mrcha. Adopce je možná, jenomže by to dítě nebylo moje. Nemělo by mojí krev a ta představa se mi zatím líbí o trochu míň, než nemít žádné. Ale to je jedno,“ odmlčel se, jakoby už toho řekl dost. Což je svým způsobem pravda, kdyby pokračoval, asi bych vyletěl. Takovému typu ega jsem nikdy dost dobře neporozuměl. Asi to bude tím, že jsem jinak nastavený, ale když bych se někdy nevím jakým způsobem, ocitl v podobné situaci, neváhal bych. Bral bych to dítě za své, i když by nemělo mojí DNA.

„Nemá smysl tě tím zatěžovat. Každopádně dneska čekám jednu návštěvu ze státní sféry. Potřebujeme probrat financování výstavby nového centra pro mentálně postižené lidi. Takže s tím okolo třetí počítej, v lednici jsou od máminy kávové řezy, tak nám je můžeš naservírovat i s kafem. Nevadí?“

Jak by to mohlo „hodinové manželce“ vadit?

Zavrtěl jsem hlavou, a když odešel, musel jsem si na chvíli jen sednout a civět před sebe. Tohle svěřování z jeho strany se mi zamlouvalo víc, než by mělo. Přišlo mi, že k němu mám najednou blíž, což se mi nehodilo do krámu a přitom mě to svým způsobem těšilo. Říct něco takového znamenalo, že mě považuje za důvěryhodnou osobu. Alespoň tak jsem to bral a v tom se dostavil další pocit. Jsem chlap převlečený za holku. Mým cílem je si dva měsíce v podstatě hrát na někoho jiného. Jo, rozhodně bych neměl být já tou osobou, které se svěřuje s něčím osobním.

Snad poprvé od té osudné noci, kdy jsme přípitkem stvrdili náš transsexuální plán, mě napadlo se na to podívat z druhého úhlu pohledu. Z pohledu toho, před kým se tvářím jako někdo jiný. Nabyl jsem dojmu, že to vlastně vůbec není vtipné. Naopak pokud to někdy zjistí, může to brát jako pěknou podpásovku. A navrch by mu nic nebránilo od rozbití mojí tlamy, protože jsem chlap a ti se koneckonců mlátit můžou, že. Minimálně mezi sebou, když je k tomu poměrně dobrý důvod.

Ale mě to přece může být jedno. Já ho k vylévání srdce nenutil, probral se můj menší a sebevědomější René. Měl svým způsobem pravdu, proto jsem přestal řešit morální hodnoty svého konání a pokračoval v třídění lejster. Kolem druhé hodiny jsem si uvědomil další věc – nechutné vedro. Byl jsem orosený jako půllitr čerstvě natočeného piva.

Pavel vpadl do pracovny přesně ve chvíli, kdy jsem si držel tričko těsně pod podprsenkou a stál před otevřeným oknem ve snaze trochu se zchladit. Marná snaha ale to mávání volnou látkou trošičku pomáhalo.

Pavel obešel stůl, sáhl do jedné menší skříňky a postavil se přede mě. Ručníku, který měl v ruce a pro nějž zjevně sahal, jsem si všiml, až ve chvíli kdy ho nadzvedl a přiblížil se ještě o kousek ke mně.Zamýšlet se nad tím, co dělá něco takového v pracovně mě ani nenapadlo.

„Už je tady,“ informoval mě. „Ukaž,“ řekl prostě a regulérně mi suchým ručníkem přejel po vlhkém břiše.

Bylo to tak nečekaný… a zvláštní, tak divný až jsem z toho šoku celý zkoprněl. Nejsem sice zrovna někdo, kdo se při sebemenším doteku zboří nebo ihned má problémy s erekcí, ale tohle bylo sakra divný. Vlastně, ani ne tak divný, jako příjemný a divný. Jo, blbě se to vysvětluje. Hlavně ta změna atmosféry a taky to, že mi došlo, jaké je to gesto. Jako otírat někoho ručníkem je dost intimní asi mnohem víc, než se někomu pohrabovat ve vlasech nebo já nevím, držet se s někým za ruku. Erika jsem taky občas sušil, jen tak, protože se mi líbilo dotýkat jeho těla. Jenomže Erik byl… můj přítel. A Pavel ne, že jo. A právě tohle uvědomění mi navodilo provinilý pocit, který se o pár sekund později ještě prohloubil.

„Kde jste? Mám na drátě Kašpárka, bude lepší, když otázku dotací proberete s ním,“ ozval se těsně od dveří mně dobře známý hlas.

Ten divný pocit s mravenčením v podbřišku se rázem vytratil. Rozbušilo se mi srdce a strach mi mučivě sevřel útroby. Palčivě jsem si uvědomoval své vyhrnuté tričko, ručník v jeho rukách a zjevnou blízkost, stejně jako vlastní neschopnost zareagovat.

A pak se ty zpropadené pootevřené dveře ještě více rozrazily a v nich stál můj milovaný Erik.

Ano, až tak je svět malej. Až tak je Praha prťavoučká. Až taková je náhoda svině.

V životě jsem nepřečetl ani jedno drama. Upřednostňuji fantasy a sci-fi. Ovšem tohle byla situace, která silně připomínala scény z červené dramatické knihovny. Mohl bych Rosamunde Pilcher poslat e-mail s novým nápadem.

Pohled na mého přítele mě zasáhl jako rána kladivem po hlavě. On vypadal úplně stejně. Jediný Pavel se ležérně usmál, přehodil menší ručník přes jednou mou v šoku ohnutou ruku, jako přes věšák a bez větších výlevů emocí došel k Erikovi.

„Máte pravdu, děkuji,“ převzal si telefon z jeho ruky a zmizel v chodbě.

Pomalu, opatrně jsem se nadechl. Měl jsem v tu ránu pocit, že jsem tak nasál veškerý vzduch, co v místnosti byl. Rozpačitě jsem si otřel obličej do ručníku. Make-up mi byl v tu chvíli úplně u zadku. Myslím si, že lidé po zásahu blesku jsou schopní jednat rychleji, pokud mají to štěstí a přežijí.

Podívali jsme se na sebe. Všiml si mé reakce a já věděl, že se něco změnilo. Nebo spíš ještě změní. A podle toho, jak mi tiše pohled oplácel, on to věděl taky.

Znal mě prostě moc dobře. Pro něj jsem byl otevřená kniha a ta situace byla krom čitelnosti i dost zavádějící a docela vhodná na hlášku – to už neokecáš.

Zadíval se na zem a pak znova do mých očí. Tíha předchozích skrytých emocí byla pryč, když řekl.

„Koukám, že tě to uklízení baví víc, než jsi včera říkal. No nic, pokecáme večer… slečno René,“ usmál se a přísahám, že v jeho hlase nebyla ani stopa ironie. Ani špetka sarkasmu. Zkrátka žádná emoce. Jen holé a věcné konstatování. A to mě prosím pěkně vyděsilo ze všeho nejvíc.

Otočil se a vyšel na chodbu. Nebo asi do obýváku. To jsem netušil, protože jsem neměl daleko k infarktu.

Vybavil jsem si náš středeční rozhovor i čtvrteční. Včera jsme jen seděli u televize a bavili se o všem a o ničem. Bylo to tak strašně fajn. Přišlo mi, že se všechno vrací. Znovu jsem cítil všechny ty motýlky. A taky ten sex, byl to jeden z nejlepších mého života. Vždycky byl dobrý, ale včera to bylo super.

Jenomže to, co viděl, byl prostě problém. Nebylo to vůbec dobré. Naopak tyhle hloupé a špatně pochopené situace dovedou rozpoutat peklo. Nemluvě o tom, že se tam ocitl, to samo o sobě bylo dost nečekané.

Opět jsem se styděl za své chování, což vedlo ještě k silnější lítosti.

Pocit bezmocnosti, prázdnoty a strachu se zdesateronásobil. Zestonásobil.

Nemohl jsem ten pocit vydržet a prostě chtěl za nimi. Automaticky jsem došel do kuchyně, udělal dvě kávy a také vytáhl už předkrájený dezert. Omrkl jsem svůj zjev v zrcadle. Nikde nic rozmazeného, i kdyby bylo, v tu chvíli bych to neopravoval.

Do háje. Potřeboval jsem slyšet, co mu Erik říká. Bál jsem se svého vyzrazení, ale zároveň jsem o něj stál. Vyřešil by to za mě. Do toho jsem také potřeboval vidět, jak se na mě dívá a jaký je jeho výraz. Prostě jsem chtěl mít alespoň vzdálenou představu o tom, jaká budoucnost mě čeká.

Bylo to na jedno stránku docela odvážné, jít mu na oči. Ale abych přerušil mé ujeté myšlenky, vstoupil jsem do obyváku s hlubokým nádechem a tácem, který jsem našel v jedné poličce v kuchyni. Položil jsem ho doprostřed konferenčního stolku.

Byli v družném rozhovoru. Oba koukali do papírů a jen mi poděkovali.

Erikův výraz nic neprozrazoval. Prostě mě ignoroval. Netuším, jak na tom byl Pavel. Ten mě zajímal ze všeho nejméně.

Poraženecky jsem opustil místnost a náhle na něj pocítil šílený vztek. Je to jeho chyba, že nás takhle Erik „načapal“! Klasický chlap, jednou si otevře srdce a už očekává, že drahá polovička mu na oplátku roztáhne nohy!

Pche. Takže takhle skvělý byl můj dnešní třetí pracovní den. Při mém odchodu už tam Erik samozřejmě nebyl. Jen mi napsal, že máme na osmou rezervaci v Auroře a potkáme se na místě.

A tak už jsou kostky vrženy a následky si poneseme oba.

Té dnešní večeře se bojím jak čert kříže.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 25)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 14
„Mami děkuju,“ usměji se. „Za co? Za oběd nebo za otce?“ mrkne. „Za obojí...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Moja náladovosť. Postavil som sa a oprášil si nohavice je čas urobiť prvý krok...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
„Wayli,“ozval som sa a na druhej strane som počul jeho úsmev....
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 4
Yuta Susumu: Katsu stojí před dveřmi a neurvale lomcuje s klikou. „...