Út, 02/10/2018 - 13:41
5

Erik trval na tom, že večeři zaplatí, ale já jsem se šprajcnul. Platí většinou on, téměř vše včetně hypotéky na byt. Nechá mě alespoň platit energie a občas jídlo, když jdeme zrovna na nákup spolu. Jinak je to vše na něm. A mě jedna večeře nezruinuje. Koneckonců Pavel mi vůbec neplatí špatně a navrch mám něco naspořeno z předešlých brigád.

Aurora je velká a prostorná noblesní restaurace. Kdysi to prý býval obyčejný bar, ale pak zdejší tehdy nový majitel, shodou okolností můj velmi oblíbený Evžen, koupil sousední prostory, kde bývala cestovní kancelář a směnárna. Proboural to, propojil a vytvořil rozsáhlý komplex, dostatečně velký pro minimálně sto padesát lidí. Luxus je tady cítit nejen díky celkové výzdobě ale i kvůli jídelnímu lístku. V té době chtěl, aby do toho Erik šel s ním. Mít vlastní restauraci býval dřív Erikův sen, než se stal zaměstnancem státu. Odmítl být spolumajitelem a i post Evženova společníka.

Dva dny v týdnu se tu dějí „tajné akce“, dole pod celou touhle nádherou je další větší místnost plná boxů po stranách a uprostřed umístěného velkého pódia. Běžně tam lze jít na karaoke, nebo jen tak posedět a popít. V pátky a soboty jsou však vstupy pro VIP osoby, pro členy klubu. Jde o pánský striptýz. Nejenomže je třeba být tady členem, když se na něj chcete podívat ale vstupné je také dost mastné.

„Vydělává mu to asi hodně viď?“ zeptám se Erika s pohledem na vstup do spodního baru.

„Restaurace nebo myslíš konkrétně ten striptýz?“

„To druhé.“

„Hm,“ přikývne a převezme si od šatnářky kabát. „Jo, to mu za ty dva večery vynese víc než restaurace za celý týden.“

„A kde vůbec je?“ zajímám se. Je s podivem, že jsem ho tu jaktěživ neviděl, ačkoliv Erik sem chodí na večeře rád. Vaří tu prostě dobře o tom žádná. Vzhledem k tomu, jak těžké je sehnat rezervaci nejsme sami, komu tady chutná.

„Nevím, nejspíš si užívá s nějakým svým… nabíječem,“ uchechtne se.

„Neužívám pánové, dneska opravdu pracuji,“ ozve se za námi ten idiot.

Asi jsem to zakřiknul.

„Ahoj,“ dojde k nám a na ten svůj xicht přišpendlí takový úsměv, že by z něj každý druhý tál jako arktický ledovec. No, patřím k těm prvním.

„Čau,“ odpovím a nesnažím se skrýt otrávený tón. Jsem si na beton jistý, že Evžen rád vykonává nějakou tu práci, co tak vím, za dost mastný honorář. Kde jinde by asi tak vzal pár miliónů, na to aby postavil Auroru už v nějakých tehdy čtyřiadvaceti? Každý tu musí vědět, že ty prachy nejsou dědictví jak rád tvrdí, protože zatím jeho rodiče i prarodiče žijí, těžko teda mohl něco dědit. A i kdyby, rozhodně ne miliony, když většina z jeho rodiny pracuje u Českých drah.

Ale jak řekl Erik, není to naše věc. Je to jeho žaludek, jeho péro a taky jeho zadek. Jen mě prostě štve, toť celé. Nejspíš by mi vadil, i kdyby jeho pozadí nebylo tak do větru.

Očima střelím po Erikovi, který se taky nezatváří zrovna nadšeně. „Ahoj, tak to tě šlechtí. Nicméně koukám, že se spíš na nějakou tu práci teprve chystáš,“ ušklíbne se a já si až v ten moment všimnu dvou mladíků, kteří postávají kousek za Evženovými zády a hledějí na něj oddaně jako psíci.

Letmo si je prohlédnu. Evidentně jde o tanečníky nebo spíš striptéry. Prozrazuje je hlavně to, jak vypadají. Osvalený ruce, tričko na tělo s krátkým rukávem, aby ty bicepsy vynikly ještě více, upnutý džínsy a hlavně sexappeal jako osobní parfém, jenž lze cítit už z dvaceti metrů. Působí… živočišně. Určitě jsou i důkladně oholeni, nejspíš i tam, kam momentálně nedohlédnu.

„Ale kdeže,“ nezmizí Evženovi z tváře ten výzub. „Dneska mě až později čeká zábava, teď musím vyřešit páteční krizi,“ přejede s hlasem do důvěrného šepotu. Nakloní se k Erikovu uchu a něco mu tam zašvitoří.

„Chápu, tak hodně štěstí, my musíme domů,“ odvětí Erik a drapne mě kolem ramen. „Taky máme program,“ dodá a lehce mě pocuchá ve vlasech.

Nezabráním zrudnutí, když si vybavím svá slova o „divoké souloži“. Jej, to jsem zase něco vypustil z pusy. Nejde o to, že by to nebyla pravda ale spíš o to, že patřím k těm stydlivějším lidem.

Evžen se s námi rozloučí, a když odcházíme, schválně trochu otočím hlavu a setkám se s jeho nasupeným výrazem. Luxusní děvka je mimo jiné i velmi schopná herečka.

Jo, jak jsem říkal, vím, že by Erika chtěl. A to mě prostě pěkně štve.

Cestou k autu sonduji, co důvěrného mu špital do ouška. Evžen přišel o dva pány na cvičení, kteří měli v pátek vystupovat a tak chce dnes otestovat záskok. Jak to jeho „testování“ bude vypadat, už prý neříkal a upřímně by mě to stejnak nezajímalo. Pak probíráme naše nadcházejícím odloučení už s mnohem větší uvolněností než předtím v restauraci. Netěším se na jeho odjezd ale pořád lepší měsíc než tři či více.

Na rohu ulice, akorát když si všimnu Erikova zaparkovaného modrého bavoráka, do někoho vrazím. Je to takový slet událostí.

Když vyhrknu – „pardon,“, podívám se, s kým mám tu čest a automaticky, aniž bych se já vůl byl zamyslel, k oné omluvě dodám i vyjevené „ahoj, co ty tady?“

Hm, nejlepší na tom je, že Teo mě samozřejmě nezná. Nebo spíš… neměl by, protože já ho poprvé viděl u Pavla a navrch jako žena. Svou chybu si uvědomím v podstatě hned a okamžitě se mi v hlavě rozehraje poplach.

„Ahoj?“ nadzvedne Teo obočí. „My se známe?“ pokračuje a prohlédne si mě od hlavy až po paty.

Kdyby aspoň byla úplná tma, ale ne, my se srazíme pod lampou.

„Ne, má chyba, s někým jsem si tě spletl,“ vyhrknu rychle a rovnou se dám na zběsilý úprk nehledě na Erika. Ono teda nejde o úprk v pravém slova smyslu ale spíš o rychlo chůzi.

Poznal mě?

Ne, určitě ne. Tohle by ho nenapadlo.

Ale tak třeba je chytrý a dá si dvě a dvě dohromady…

Ježíši!

„Panebože,“ plesknu se do čela a zastavím před autem.

„To byl Pavlův bratr, že jo?“ dostihne mě Erik.

„Jo…“

„Tak asi o nějaké takové hlouposti jsem mluvil,“ baví se.

„Těší tě to hodně?“ věnuji mu vševědoucí pohled.

Rozesměje se a mé obavy se díky tomu rozplynou. Jestli to Teovi dojde, určitě to vyklopí Pavlovi hned za tepla. Ale co na tom koneckonců sejde?

Chvilku stojíme na chodníku, držíme se za ruce a mně se na moment zdá, že je možné téměř cokoliv. Mohli bychom my dva, dohromady, být schopni zase se vrátit tam, kde jsme byli. Do krásy a nepodloženého, neustávajícího optimismu. Pokud na to Teo přijde, ještě tomu může napomoci. Problém je, že stejně jako doufám v tohle, doufám i v to, že na to nepřijde a já to dokončím.

Myslím si, že Erik to asi taky takhle vnímá – možnost, že se všechno zlepší, ať sázku vyhraji nebo prohraji.

„Neboj, nepozná tě, alespoň myslím,“ mrkne na mě a s úsměvem nastoupí.

„I kdyby, aspoň by to zabilo dvě mouchy jednou ranou,“ odpovím a v tu chvíli to myslím smrtelně vážně. Obejdu auto a zaujmu místo na sedadle smrti. Erik je řidič dodržující pravidla. Nikdy jsem se s ním nebál jet na rozdíl od Evžena, se kterým jsem v jednom autě naštěstí seděl jen jednou, ale i tak to byl zážitek na který jen tak nezapomenu. Typická jízda ve stylu - brzda, plyn. Navíc předjížděl přes plnou a i v zatáčce, ačkoliv nevěděl, jestli tam náhodou něco nevystřelí. Kdyby jo, už tu pravděpodobně nejsme.

„Podej mi ruku,“ natočí se ke mně a já tak rovnou překvapeně učiním.

„To je špatná, tu druhou,“ prohlásí s úsměvem.

„Aha, promiň,“ zamumlám a sleduji, jak z kapsy vytahuje modrou menší krabičku.

„Budeš mít narozeniny, bohužel v době kdy tu nebudu, takže ti dám dárek dopředu,“ usměje se.

Nahrnou se mi slzy do očí, když uvidím jednoduchý stříbrný silnější prsten s větším černým kamenem. Dneska jsem přecitlivělý více než jindy.

„Je podobný tomu, co jsem ti dal posledně.“

Ano, tomu, který jsem ztratil. Bylo to v Paříži tři dny po vánocích. Čekal jsem tehdy na chodníku před hotelem a hrál si s ním. Nebe bylo mrazivě šedé a ulice plné lidí. U chodníku zastavil taxík a Erik na mě mávnul. Přestal jsem si hrát a složil ruku podél těla. Myslím si, že mi z prstu sklouznul. Když jsme se tam vraceli, nenašli jsme ho. Erika to mrzelo skoro stejně jako mě. Jen to nedal tolik najevo.

Nasadí mi prsten na prsteníček. Padne jako ulitý. Oba se na sebe rozpačitě usmějeme. Pozdvihne mou ruku a prsten políbí a pak se nakloní a políbí mě na rty.

Přitiskne si čelo k mému. „Teď bych asi měl ještě říct: vezmeš si mě?“ zašeptá s náznakem smíchu v hlase.

Cítím, jak se mi rozbuší srdce. Vím, že je to spíš jen tak z legrace, že tu otázku ani nemyslí vážně. Ale i tak mi to vezme dech. Pořád se ke mně tiskne čelem a jeho obličej je tak blízko mého, že mi připadá, že jsem tu otázku spolkl hned, jak jí vyslovil. Cítím, jak oba na moment zadržíme dech a jak atmosféra náhle zvážní. Ta slova se do mě zavrtávají, míří tam, kde obvykle poletují motýlci.

„Ano,“ odvětím zcela vážně. „Kdyby se to mohlo, vezmu si tě hned,“ dodám.

„Jo, zatím mi postačí, když ho neztratíš,“ odpoví.

Neztratím. Slibuji.

„A teď teda… zamíříme domů?“ pohladí mě dlaní po stehně a nasadí koketní úsměv.

„Že váháš.“

 

Sedím na kraji postele, nahé tělo ještě rozpálené celé pokryté slabou vrstvou potu. Mezi nohama mi visí znavený úd a můj zadek si stále připadá plný, ačkoliv tomu tak už pár minut není. Jsem zadýchaný a troufám si tvrdit, že moje tělo potřebuje mnohem víc kyslíku než je v naší ložnici k dispozici. Což je zcela logicky důvod, proč se zvednu a zamířím do kuchyně, kde sáhnu po krabičce cigaret válejících se na kuchyňském stole. Cestou ještě drapnu prázdný popelníček.

Cigáro po sexu je těžkej zlozvyk, kterého se zbavuje asi nejhůře ze všech. Vždycky mám po našem akčním kole ohromnou chuť si zakouřit. Nejspíš bych dokázal spočítat na prstech rukou, kdy jsem tak skutečně nevykonal. Erik už je na to naštěstí zvyklý nebo spíš jen taktně mlčí a toleruje mi to.

Zvuky linoucí se z koupelny jsou mi důvěrně známé stejně jako jeho vůně, kterou cítím momentálně více než tu svojí.

Opravdu se to zvrhlo v divokou soulož?

Jo. Byl to nářez jako už dlouho ne. V podstatě jsme skotačili jako v našich začátcích. Vždyť jsme průběžně sexovali celou noc.

Vyndám cigaretu a sáhnu po darovaném zapalovači. Pokaždé, když ho vezmu do ruky tak se mi zachvěje srdce a také naštěstí pokaždé splní svou funkci. Plamínek naskočí, protne šero a sprcha utichne stejně jako prozpěvování.

Nakloním se a rozpálím si svůj prozatím nejhorší zlozvyk. Jako vždy první potáhnutí nesměřuji do plic, vždycky je to na první šluk děsně hnusný. Dneska i zatoužím po mentolu, takže si rovnou prasknu kuličku. Ve vzduchu se smísí slaboučký závan benzínu ze zapalovače, těžký pach sexu a kouř, který vydechnu.

Erik nesnáší kuřáky. Ne, doopravdy nikdy to neschvaloval. Což se vzhledem k jeho minulosti dá dost dobře chápat. Sám totiž na střední pálil první ligu. A odnaučení jsou ti nejhorší, jakmile potkáte někoho, kdo má silnou averzi vůči kouření, a tím myslím opravdu skoro až tendence ke rvaní, pak je to jistě někdo kdo v minulosti tahal i dvacet denně.

Erik se teda rvát nechce, ale zkraje frfňal jako můj táta, když mu máma uklidila golfové hůlky. Vždycky s ní byl zajedno, ale jak došlo na jeho oblíbenou hru, neznal ani vlastní manželku. Byl schopný kvůli tomu vyházet všechno ze skříní. Erik sice nic nevyhazoval, ale ukázal mi, že byť se většinu času vyjadřuje slušně, nějakou tu zásobu sprostých slov poměrně kvalitně zvládá. Časem ale přestal. Kdy se to v něm zlomilo nevím. Zkrátka to vzdal. Na druhou stránku jsem rád, že mi nikdy nedal na výběr – já nebo cigarety. S tímhle totiž nepochodila u svého minulého přítele Renata. Ta mu jasně stanovila, že pokud chce být s ní, nesmí kouřit. On tak učinil, a nějakou chvíli mu to asi i vydrželo, ale nakonec stejně pálil tajně. Taky chtějte po třicátníkovi, který kouří od dvaceti, aby se kvůli vám svého potěšení vzdal. Musí přece chtít sám, tady nějaké kecy typu – když mě miluje, tak přestane – ne, nepřestane. Vy chcete, aby přestal ale on ne a v tom je ten problém. Není to známka toho, že nemiluje dost ale spíš toho, že má slabou vůli. Kdyby nemiloval dost, tak se snad ani nepokouší vaše přání splnit a zvysoka na vás rovnou hodí bobek. Renata má obecně problém si udržet chlapa a je to hlavně díky tomu, že neumí být ani trochu tolerantní. Člověk musí chvíli uvažovat, jestli vůbec tuší, co slovo tolerance znamená nejen z filmů či z vyprávění.

Erik takový není. Naštěstí.

„Máš volno, tak až to tady skončíš, můžeš.“

Prudce zvednu hlavu. Erik je zatím nahý ale dokonale učesaný a navoněný.

„Kam jdeš? Vždyť je venku ještě tma,“ podivím se. „Jdeš už do práce?“

Jakoby to nebylo jasné.

„Jistěže. Máš půl sedmé.“

Takže jsme se v podstatě prošukali až do rána – což už se párkrát přihodilo.

Erik se otočí a cestou k naší ložnici mi předvede ukázkové pozadí, které je oproti zbytku jeho těla jako pěst na oko. Tam se sluníčko nepodívalo, ale to mu na kráse vůbec neubírá. Technicky vzato je Erik bledý skoro stejně jako já, ale pořád se opaluje o něco lépe a na jeho alabastrovém zadečku je tenhle fakt vidět nejvíc.

Zkraje, poté, co mi kouření přestal mlátit o pusu, se dokonce výjimečně stalo, že si taky občas zapálil po obzvlášť… velkém výdeji energie, jak jinak. Ale tomu už odzvonilo, naposledy tak učinil asi před rokem možná více.

„Co tě dneska čeká?“ zeptám se hlasitěji.

Zadívám se na svou levačku, kde po roce a půl zase mám prsten. Krásný, zjevně pánský a nejspíš i drahý. Ale na ceně nezáleží, tenhle byl koupený z lásky.

„Dost věcí, musím si oběhat papíry kvůli té stáži, pak mám schůzi s pár investory a ještě musíme domluvit rozpočet a výstavbu veřejné školy. A taky ještě už to skoro budu mít hotové, to o čem jsem ti posledně říkal.“

„Takže… už mi můžeš říct, o co konkrétně jde?“

„Hm, vzhledem k tomu, s kým se ve své práci stýkáš… na to brzy přijdeš sám.“

Zjeví se na chodbě s kalhotami a košilí, u níž si zapíná knoflíčky. Kravatu má prozatím jen ležérně přehozenou okolo krku.

Je sexy, takhle po ránu.

Raději sklopím zrak k cigaretě, kterou obrátím a zadívám se na žhnoucí špičku. Erik už půlroku mimo jiné dělá na nějakém projektu, o kterém nemůže ceknout. Ani v posteli se o tom nemluví – což je asi taky jeden z hlavních důvodů, proč si k tomu vybrali právě jeho. On termín „tajný“ skutečně bere doslovně. Řekl bych, že bezpečněji by to neuschovali ani v trezoru České národní banky.

Ale má v tom prsty i Pavel? To znamená, že to až tak tajné nebude. Jasně, nakonec o tom bude vědět každý ale než to vymyslí a odklepnou, musí to zůstat pod pokličkou. Pokud je v tom zapletený i můj zaměstnavatel, pak určitě půjde o něco, kam zase poteče horentní částka peněz. Nějaká výstavba něčeho… pravděpodobně.

„Co ty máš dnes v plánu?“ vynoří se přímo přede mnou už kompletně oblečený v černém obleku. Vše od nechvalně známé značky Gucci.

„Napadlo mě, že bych zašel do krámu a zkusil uvařit večeři o třech chodech.“

Chci se něco málo přiučit, kdyby po mě náhodou chtěl Pavel něco uvařit. Ostatně na začátku se o tom zmiňoval. Navrch mi Erik ještě může poradit, než odjede. Ve vaření je o sto procent lepší než já. I než Renata a vůbec, než kdokoliv koho znám.

Erik se zarazí a následně na mě ukáže prstem, jak kdyby mě přistihl při krádeži. „Ty?“

Celý se načepýřím. „Ano, já, nějaký problém?!“

„Ne,“ zavrtí hlavou a ruku, kterou na mě namířil, si přitáhne k puse, aby zakryl úsměv.

„Darebáku! To se dělá, takhle se mi posmívat?“

„Tak promiň, ale posledně, když jsi vařil guláš, nebo spíš… tvrdil jsi, že je to guláš, tak jsi místo soli použil asi půl kila cukru a místo papriky tam hodil dvě kila chilli,“ neudrží se a vybuchne smíchy.

„Tak jsem se přehmátl no! A dvě kila chilli to nebyly, jen dvě lžičky,“ oponuji.

„Spíš dvě lopaty,“ směje se dál.

„Tolik toho tady ani nebylo!“ odseknu. „Fajn, tak dvě polévkové lžíce,“ dodám spíš sobě pod vousy, ale on to slyší i tak, takže se rozesměje ještě víc.

No bože, taky jsem to vařil prvně a navrch jsem si svou chybu uvědomil a tu sladkou papriku jsem tam pak taky přidal. Jenomže i tak to pálilo… že se to žrát nedalo, to má pravdu.

„Víš, že se ti tohle klácení ze strany na stanu vůbec nehodí k tvé elegantní image?“ rýpnu si a navzdory snaze udržet vážnou tvář mi začnou cukat koutky.

„Ale nepovídej, na image elegána si nepotrpím.“

„Haha, to je stejně špatný vtip, jako moje vaření,“ uchechtnu se.

„Chtěl jsem mít vlastní restauraci, myslíš si, že bych tam chodil po kuchyni v obleku od Gucciho?“

„Co já vím, vždyť ani nevlastníš tepláky, a tenisky jsi naposledy na noze měl nejspíš ještě na základce.“

„To nemá co dělat s elegancí. Nejde mi o image, jde mi to, že mám hezké oblečení a boty rád, tak proč bych ho nenosil? Navíc se v tom cítím víc pohodlně, než v dnešních upnutých džínsách a kravinami potisknutém tričku,“ pokrčí rameny a mrkne na hodinky. „Musím jít, tak hlavně nám tu nezapal kuchyň. Přijdu asi tak v pět, budu se těšit na výbornou večeři.“

„Za ty svoje plky dostaneš možná tak chleba se solí!“ slíbím mu se smíchem.

„Tomu nevěřím, na to mě moc miluješ,“ odpoví už z chodby.

Svatá pravda. Stejně tak miluji jeho styl ať už elegantní nebo ne.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (21 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Anomálisti   Vlastní křik mi ťal do ,,odpočívajícího“ mozku....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 26
Pozeral som sa z okna vozu na to, ako sa môj domov vzďaľuje. Každým metrom...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 11
Nikko Michihara Vlastně to byla náhoda. Myslel jsem si, že jsem ztratil...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 22
Dar Ze západu se hnala nejspíš bouře. Byla však ještě poměrně daleko....