Po, 15/10/2018 - 01:53
7

Jakmile Erik opustil náš byt, zůstala po něm ještě chvilku ve vzduchu vůně jeho kolínské, kterou jsem přebil svými deseti cigaretami. Dlouho jsem na jeden zátah tolik nevykouřil. Jenomže mě dostihl pocit úzkosti z toho, že mě třeba Teo poznal. Argumenty se ve mně mlátili jeden za druhým. Snažil jsem se je zaplašit – nepoznal, jak by mohl?

Ale on by mohl, že jo. Mohl by… mohl by… a taky nemusel, neměl by, vždyť klidně můžu vyrukovat s historkou o bratrovi. Panebože, výmluv by se našlo. Nejen pro mě, ale i pro něj. Koho by to koneckonců napadlo, že kluk, do kterého čirou náhodou napálíte na chodníku, si někdy z neznámého důvodu obleče šatičky, baleríny, do ručky hodí kabelku a na xicht nějakou tu fasádu? Nikoho. Určitě ne.

Ovšem, nejistota je zkrátka pěkná mrcha.

Abych jí zaplašil, místo sprchy jsem se navlékl do svého dámského mundůru, pohrál si se svou vizáží a hlavně zanadával na paruku, jejíž nasazování je pro mě stále děsně složité, ačkoliv na tom nic moc není, a zadíval se na svou ženskou maličkost do obřího zrcadla v chodbě.

Nějak se mi však povedlo si místo stínů udělat oči zombie, protože jsem ve světle chodby viděl jen dvě černé díry. Můj strach z poznání vystřídala panika z toho, že jsem zapomněl jak využít řasenku a cože se to dělá s tím štětcem na kouř či o čem to mlela Renata. Něco mi říkalo, že když bych se takhle producíroval před Pavlem, nikdy by na mě nevztáhl ruku natož, aby mi otíral pot ručníkem. Druhá věc byla, že Tea by rozhodně podobnost mezi mnou a tím výjevem, jenž se odrážel v zrcadle, netrkla. Ani já jsem svůj obličej nepoznával. V ten moment jsem se rozhodl pro horkou koupel, neb sprcha mi přišla jako malá kompenzace. O hodinu později jsem společně s vodou vypustil i své pochybnosti.

Ono to přece vždycky nějak dopadne.

Horší jsou pro mě ty věci kolem. Líčení až na výjimky zvládám, oblečení taky i vycpané podprsenky, květinové vůně… ale ta paruka, jak po tom svědí večer hlava, neskutečný. A, kurva, depilace? Jako jo, Erikovi se třeba dost líbí má hladká kůže (úchyl), ale já si pořád musím říkat, že mám fakt dvě koule a že tohle není napořád. Jen jsem prostě všude holý jako správné mimčo.

Vykoupaný a vyvoněný jsem si pročesal své vlasy a upravil je do nějaké ucházející podoby. Otřel jsem zamlžené zrcadlo a zase na sebe civěl. Čerstvý cucflek na krku byl jedinou stopou po včerejších vášnivých událostech.

Darovaný prsten, odložený na umyvadle, jsem si se zálibou prohlížel a s ještě větším potěšením si ho nasazoval na jeho právoplatné místo. Prsteníček mojí levačky je oproti ostatním křivý. Měl jsem ho na třikrát přelámaný. Kdysi mě můj nejlepší kamarád ze všech zmlátil kvůli svojí holce. Byla to vůbec první bitka, kterou jsem kdy zažil. A navrch jsem v tom byl úplně nevinně. Rozhodně jsem jí nechtěl sbalit, jak si myslel. Rány, které padly, ani tak nebolely, ale prst, který mi surově a omylem přibouchl do dveří, už teda byl jiný kafe. Jak já tenkrát brečel. Dlahu jsem měl přes dva měsíce a s kamarádstvím byl nadobro konec. No, prostě nejlepší kamarád, tak se pozná.

Z koupelny jsem se přesunul do ložnice pro svou garderobu čítající džínsy s tričkem a pak do kuchyně, kde jsem si namazal rohlík s máslem a dal na to štědrou vrstvu šunky. Táhlo na desátou a v zámku zašramotily klíče. Stál jsem akorát ve špajzu se snídaní v ruce. Zkoumal jsem, jakou sladkostí bych se napral.

„No tak, schovej drápky, Evžene a pojď si dát kafe,“ ozval se z chodby Erikův hlas.

Můj první plán, kterak se na něj vyřítím, vzal okamžitě za své. Místo toho jsem potichu přivřel dveře, zhasl světlo a rozhodl se dělat, že tu nejsem. Rohlík jsem zhltnul na tři kousnutí a preventivně se schoval za velký regál, který původně byl někde v dílně, ale dobře sloužil jako místo pro zásoby. Erik je takový druhý sysel. Když jdeme nakupovat, bereme věci po kartonech a krabicích, asi kdyby náhodou přišla třetí světová.

Jeho přítomnost mě překvapila, ale občas se během dne na bytě otočil, obvykle když si něco zapomněl anebo měl chvíli čas a prostě se jen chtěl za mnou přijít podívat. Ale zastávka i s Evženem? To pro mě byla nepříjemná novinka.

„Jestli se uvolním příliš, tak mě za chvíli trefí. René tu není?“ zajímal se Evžen.

„Ne, kdyby jo, už ho slyšíš. Šel asi na nákup, prý chce něco kuchtit.“

Následovalo šramocení, které docela schopně přehlušovalo bušení mého vlastního srdce. V uších mi tepalo. V duchu jsem sám sobě nadával, za to, že se tu schovávám jako zloděj a i za to, že jsem si ty dveře nedovřel, protože jsem chtěl mít výhled na stůl. Což o to, ten jsem měl, ale když bych zavřel úplně, bylo by to přeci jen lepší. Ono vůbec nejideálnější by bylo prostě je jít pozdravit. Jenomže pravda je taková, že jsem chtěl vidět a slyšet jak se chovají, když u toho zrovna nejsem. Taková příležitost se mi ještě nenaskytla, a pokud jo, tak mě to ani nenapadlo. Zkraje jsem proti Evženovi nic neměl, to až s postupujícím časem. Erikovi věřím, o to nejde, Evženovi ale ne. Ani snad ten nos mezi očima.

Po věčnosti, jež byla ve skutečnosti jen otázkou maximálně dvou minut, se přesunuli do kuchyně. Erik nabídl Evženovi kávu a řešili něco ohledně pátečního striptýzového vystoupení. Ti dva týpci, které jsme potkali večer předtím, se ukázali jako neschopní. Ne v pravém slova smyslu, Evžen už je zkrátka na výběr potencionálních tanečníků náročný. Prý by se mu tihle hodili, když začínal ale teď už má jeho klub nějakou pověst a nehodlá si jí hatit.

Ve chvíli, kdy se Erika zeptal, jestli o někom neví, jsem se opravdu držel, abych nevyprskl smíchy. Nedal mu ani prostor pro odpověď a mlel si dál.

Začal jsem si připadat hloupě a taky mi docházelo, že pokud mě objeví, nemám proto žádnou výmluvu. Těžko bych jim tvrdil, že jsem si dal ve špajzu šlofíka na stojáka. A výmluva, kterak jsem hledal něco sladkého, by asi taky neprošla. Proč bych hledal sušenky v úplně tmě?

Evžen byl vyveden z míry a Erik ho trpělivě poslouchal. Po nějaké době, kdy už jsem vzdal vykukování ve stoje a co nejtišeji jsem se přesunul do sedu, vytáhl Evžen z kapsy krabičku cigaretových doutníků a významně se na Erika podíval. Ten se nahnul přes stůl pro zapalovač, který mi daroval. Naklonil se k Evženovi, obličej měl kousek od toho jeho a připálil mu.

Naštvaly mě hned dvě věci – připaloval mu mým zapalovačem, jenže mi sám daroval a za druhé, Evžen se na něj přitom díval tak žhavě, že si ten doutníček klidně mohl zapálit vlastníma očima. Bůhví proč mi hlavou projela věta – díky, máš u mě noc, či co jsme si to vyměňovali na střední za průpovídky, když došlo na připalování cigaret.

„Máš u mě noc,“ vyšla z Evženových úst slova, jež se mi hnala sekundu před tím hlavou, a můj srdeční tep se opět dostal do varu, dokonce jsem měl pocit, že cítím, jak mi vzteky rozžhavená krev proplouvá žílami.

Není dobrý někoho odposlouchávat, člověk se akorát zbytečně stresuje a vytváří si v hlavě miliardy konspiračních teorií. Věděl jsem to už ve chvíli, kdy jsem se rozhodl zůstat v utajení, jenomže někdy je ta chuť… nepřemožitelná.

Jak se od něj Erik odkláněl, Evžen mu jakoby mimochodem přejel prsty po zápěstí. Měl jsem to jako na talíři. V mým naštvaným rozpoložení, mi pohled na tenhle „nevinný“ dotyk ani trochu nepomáhal. Pomalu jsem začínal svůj vnitřní boj – zůstat schován x vyjít na světlo boží, začínal prohrávat.

„Tu si nejspíš vezmeš do hrobu,“ odvětil se smíchem Erik a zvedl se. Došel otevřít okno. Neviděl jsem mu do obličeje a v tu chvíli mě to šíleně mrzelo.

„Neříkej, žes někdy nechtěl zasunout jinam?“ podivil se ten král blbečků.

Jen počkej, až já někam zasunu tebe, říkal jsem si. Třeba do dárkové krabice, jíž obalím mašlemi a pošlu do Austrálie.

„Ne, jsem spokojený, tak jak jsem. A ty bys taky měl přestat honit ptáky a konečně si najít toho jednoho pravého.“

V ten moment jsem se do Erika znova zamiloval.

„O jednom bych věděl, ale ten mě nechce,“ odpověděl Evžen a bůhví proč se tomu smál, jako nejlepšímu vtipu.

Budiž mi ke cti, že jsem v ten moment nevyběhl ven a nepřetáhnul ho koštětem, které bylo připravené kousek za dveřmi. Panáček by se asi divil. Místo toho jsem si alespoň tiše zagestikuloval prostředníčkem.

Ale přece bych mu nedopřál ten pocit zadostiučinění z toho, že jsem až takový chudáček, který má nutkání šmírovat svého přítele při dopoledním kafíčku, a tím bych v podstatě přiznal přímo, že mě sere Evžen se vším všudy, že žárlím a že vůbec nejsem takový, jak si Erik myslí. Ne, byl jsem rozhodnut nepřiznat… co vlastně? Svojí žárlivost?

„Hele, trop si legraci z někoho jiného. Oba víme, že já bych nebyl tvoje volba, když by došlo na lámání chleba. Ty máš jen šílenou potřebu ojet všechno, čemu visí mezi nohama penis.“

Upřímnost se Erikovi upřít nedá. Na rozdíl ode mě, jak se v poslední dnech ukazuje.

„To trošku kecáš, ně vždycky to chci ojet, často se rád nechám ojet,“ opravil ho Evžen.

„Ach jo, konec diskuze na tohle téma. Chceš číslo na nějakého striptéra? Věděl bych o někom, kdo ti nějaké poskytne.“

Můj šok byl alarmující. Erik zná někoho… takového, když nepočítám Evžena?

Ano, zná. A když diktoval číslo toho „poskytovatele“, nevycházel jsem z údivu. Těch devět čísel mi bylo povědomých, a protože mám na čísla paměť, netrvalo mi snad ani pět sekund, než jsem si je spojil s jejich majitelem.

Myslel jsem si, že Pavel je prostě jen Bořek stavitel. Ale on je pro mě zjevně stále jen Španělskou vesnicí.

Po výměně dalších pár zbytečných vět, které už na mě neměly pražádný vliv, se oba zvedli a opustili náš příbytek. Měl jsem pekelnou chuť dát si další cigaretu. Už jsem se viděl, jak si hovím na židli s popelníkem před sebou. Místo toho jsem měl hlavu plnou blbin a sám sebe udržoval v transu. Nehnul jsem se ze špajzu, dokud můj zadek nehrozil odpadnutím. Z digitálních hodin na troubě se na mě zlověstně šklebila dvanáctka a já si uvědomil, že nemám nic nakoupeno a vlastně ani přesně vymyšleno, co hodlám kuchtit. Navrch jsem s vlastními myšlenkami seděl ve tmě dobrou hodinu ne-li více. Nepochyboval jsem o tom, že by většina věcí na vaření byla doma, jenomže jsem věděl, že jejich hledání by mi zabralo víc času než samotné nakupování.

Nakonec jsem vyšel ven vybaven dvěma igelitkami a krabičkou. V hlavě předběžný plán na dýňovou polévku, segedínský guláš a jako dezert jablečný závin. Dost zvláštní kombinace ale na všechny ty věci jsem měl chuť.

Zapálil jsem si, zhluboka natáhl do plic a pomalu vypouštěl ven. S cigaretou v koutku úst jsem se pustil rovně a pak do leva na zastávku městské. Nespěchal jsem, užíval jsem si slunného dne a také všech těch zvuků. Foukal svěží větřík a já si větral hlavu.

Že mi ten Evžen umí vždycky tak zvednout mandle. Věděl jsem, že o své schovce Erikovi stejně nakonec řeknu a budu se přitom pekelně stydět. Myslel jsem si, že tohle období puberťáckých chyb a studu už mám za sebou, že už se chovám dospěle. Nicméně někdy se zkrátka dostanu do stavu, kdy jsou i ti mladí snad vyzrálejší než já. Nechtěl jsem se chovat jako blbec. Nechtěl jsem kvůli Erikovi, který byl částečně mým vzorem. Nedokázal jsem mu pár týdnů zpátky pomalu ani říct, jakou sázku jsem uzavřel, protože hned druhý den mi to přišlo jako úplná blbost. Tak moc velká, že jsem mu to nedokázal přiznat jakou dobu.

Sakra. A teď je poslouchám, zalezlý ve špajzu.

Zahodil jsem skoro dokouřenou cigaretu do kanálu. Zastavil jsem se na zastávce a koukal na ten ruch všude kolem. Všude mraky aut a spousta lidí. Kravál a typická energie velkoměsta, která pro mě byla až moc velká v době, kdy jsme se sem s Erikem nastěhovali. Vadil mi smrad alkoholu, který se po večerech táhl některými ulicemi. Světlo v pokoji i za úplné tmy, i s těžkými závěsy. Na druhou stránku, když jsem měl možnost být na jeden den doma. Ticho a klid mě tak vytáčeli, až se mi chtělo brečet. Vracel jsem se zpátky k Erikovi nadšený, a zároveň se cítil blbě za to, jak jsem se s našima pohádal. Ti by ale koukali, co jejich synátor vyvádí. Něco tak skandálního za celý svůj život určitě neviděli ani v televizi. Možná právě proto jsem souhlasil s tou sázkou. Snaha zaškatulkovat se do šuplíku vrozená nedokonalost tím, že se budu třikrát týdně převlékat za ženskou. Jo, z toho by naše trefilo.

Z Reného teplouše, René teplouš travestita.

Ještěže jsem s Erikem. V našem bytě. V našem malém kousku soukromého světa, který občas naruší noblesní děvka Evžen. Jinak k nám moc lidí nepouštíme, nemáme potřebu se o svůj svět dělit. Sem tam nějakou přátelskou návštěvu nepočítám.

Evžen… noblesní děvka. Myslí si, že bitvu se mnou vyhraje. Jenomže má smůlu. Jsem schopen vyrazit do protiútoku. Už nebudu jen nečinně přihlížet jako doposud. Když dostanu příležitost, chytnu jí za pačesy, takže žádné Waterloo se konat nebude.

Tiše jsem se své úvaze zasmál a nastoupil do autobusu.

 

„Teda, to je vůně,“ zahlaholí Erik.

Jojo. To je prosím svíčka, protože jsem trošku připálil štrůdl. Ale zbytek se mi relativně povedl. Na dýňovce nic nebylo, dělal jsem jí přesně podle instruktážního videa na youtube. Se segedínem už to bylo horší… nějak mi to segedín nepřipomíná. Prostě jsem ukuchtil červenou omáčku se zelím.

„Co se snažíš tou svíčkou přebít? Něco se nevyvedlo?“ políbí mě s úsměvem na líčko.

„Jaksi jsem pozapomněl na to, že mám v troubě závin,“ odpovím upřímně a k jeho smíchu se přidám.

Náš obývák, který je spojený s kuchyní, vypadá na první pohled úplně normálně. Základem je samozřejmě provensálská kuchyně, na Erikovo přání, dřevěný rozložitelný stůl v případě nutnosti pro deset osob ale obvykle zůstává pouze pro čtyři, větší gauč, kdybychom někdy nakynuli, elegantní skleněný konferenční stolek, spotřebiče a obrovská plochá televize zavěšená na zdi. Nic zvláštního, dokud se člověk nezaměří na dekoraci. Erik je svíčkový maniak. Rád chodí do různých obchodů se svíčkami, prolézá malý krámek třeba i půl dne, loví ty nejbizarnější kousky.

A v životě by tuhle svou úchylku nepřiznal nahlas.

Nejlepší je to samozřejmě svést na mě, když na naši výzdobu přijde řeč. Obvykle se na to nikdo neptá, protože muži se neptají, to spíš ženský. Těch se nám tu ale tolik nemihne.

Větší fialová kočka s knotem místo ocasu? Ne, to rozhodně nebyla jeho volba po třech hodinách usilovného rozhodování.

Nevadí mi to, spíš naopak jsem rád, že je na něm alespoň něco zvláštního, o čem vím jen já.

Otočím se čelem k němu a jeho zkrácené vlasy mě praští do očí.

„Panebože, ty ses ostříhal? Na to si nezvyknu,“ zakroutím hlavou a projedu mu extra krátkého ježoura. Navrch v tom vypadá… nějak nezvykle sexy.

„Hodláš někoho na své stáži sbalit? To abych si snad koupil letenku a přiletěl tě neplánovaně zkontrolovat,“ pokračuji dál a zkoumám ho pohledem. „Co tě to napadlo? Měl jsem rád ty tvoje číra po ránu.“

„Ne, se stáží to nesouvisí. Spíš mi to ulehčí práci, předtím jsem se pořád musel gelovat nebo lakovat ale tohle jen projedeš prsty a je to. A taky nemusím pořád vypadat jako Will Turner,“ odfrkne si.

Jo, když jsem ho poznal, měl vlasy ještě o trochu delší a jeho kamarádi si z něj pořád tropili legraci, že je synem Davyho Jonesa a mimo jiné mu říkali – Will, což mě napoprvé dost zmátlo. Takhle ho oslovili v jazzovém klubu, kde jsem tehdy byl prvně. Myslel jsem si pak, že je cizinec. O pár týdnů později se vše vysvětlilo, i to, proč umí tak dobře česky, ačkoliv jeho jméno zavání jinou zemí – jednoduše se tak nejmenoval, jenomže koho by to napadlo. Jeho podobnosti se zmíněným hercem mi zkrátka nedošla.

„Mě ses tak líbil, a tohle je takové… víc eh, jak to jenom říct, je to… nějak víc neelegantní,“ snažím se najít vhodná slova.

„Neelegantní? Co ty pořád máš s tou elegancí?“ podiví se.

„Sexy,“ zamumlám a zaměřím se na knoflík jeho košile.

„Takže je vlastně dobře, že jsem to střihnul,“ řekne samolibě.

„Nějak si věříš,“ uchechtnu se a znova mu projedu prsty vlasy. „Abys věděl, mohl jsi mi to dopředu říct, že hodláš učinit něco takhle razantního,“ pronesu téměř naštvaně.

„Ale no tak, neříkej mi, že se na mě zlobíš?“

„Jo, to trochu jo.“

„A kdy ses zlobil nejvíc? Když jsi pode mnou skoro celou noc slastně vzdychal?“

„Tss,“ odfrknu si. „Vůbec mě nebereš vážně.“

„Ale beru, neboj, určitě si zvykneš a za měsíc to zase o kus poporoste. Víš, co je horší?“ nadzvedne mi palcem bradu. „Že mám fakt hroznej hlad, takže se předveď, šéfkuchaři.“

Jak je libo. Usadím ho ke stolu a naservíruji nám dýňovou polévku. Měří si jí celkem nedůvěřivě a já sleduji každý jeho pohyb, od nabrání menší dávky na lžíci až po přesunutí oranžové tekutiny k jeho rtům. Na chvíli zaváhá, ale nakonec to v něm zmizí. Nic na to neřekne, a tak se taky pustím do jídla, přičemž co chvíli nenápadně očima sjedu k němu a přemýšlím, jaké hodnocení mi udělí. Vzhledem k tomu, jak rychle to do sebe láduje, předpokládám kladnou reakci.

„Výborný,“ ocení mě a div nevylíže talíř, zabrání mu v tom nejspíš jeho vrozený smysl pro etiketu.

Div neskáču radostí do stropu. Nejspíš nebudu tak marný, když se snažím.

Bohužel segedínský guláš už se tak kladného hodnocení nedočká. A závin jaksi není úplně poživatelný, ačkoliv se říká, že čím černější tím je člověk krásnější, nejspíš to platí jen u špekáčků a ne u štrůdlu. Poslechnu si jeho komentáře a s povděkem přijmu nabídku na víkendový kurz vaření. Upřímně jsem s něčím takovým snad už ani nepočítal. Spíš jsem předpokládal, že mě v tom nechá vykoupat anebo budu muset požádat Renatu, která sice nevaří špatně, ale taky pořád jede jen samou zeleninu a kuskus. Renča je přesně ten typ, co počítá kalorie při každém nadechnutí a myslí si, že přibere i po sklence vody. Ba co víc, ona si tím je jistá. Vždycky jí takové pidiporcičky a i tak to žvejká pomalu dvě hodiny. Já jsem naštěstí štíhlý od přírody, zkrátka dobrý geny. Nikdy jsem se nemusel hlídat a omezovat. Erik rovněž, u něj tomu napomáhá i plavání, chodí třikrát týdně a občas i víckrát. Proto je jeho vaření pestřejší a ne nízkokalorické. Podle mě to Pavel bude mít stejně, působí jak ten „klasický“ typ chlapa, co bez fláku masa den nepřežije.

Zavadím pohledem o Erika, který si do kuchyně, poté, co jsme společně sklidili nádobí do myčky, přinesl notebook ale místo na monitor hledí na mě.

„Co je?“ zarazím se. Všechno ve mně se podivně sevře. Moje instinkty někdy bývají vražedné. A jeho jakbysmet, protože okamžitě vyhodnotí situaci, natáhne se přes stůl a pohladí mě po tváři. „Proč ses schovával ve špajzu?“ zeptá se.

Huh. Překvapeně se nadechnu a odvrátím hlavu. Je to však zbytečné. Erik mi opět položí dlaň na tvář a nekompromisně mi otočí hlavu zpět k sobě.

„Ptám se, proč ses schovával?“

„Jak to víš?“

„Byly tu všechny tvé boty,“ pokrčí rameny.

Jasně. Jednoduché jako facka.

„Tak proč jsi mě nevyzradil?“

„Předpokládám, že jsi ke svému konání měl nějaký důvod.“

Urputně se snažím vymyslet nějakou dobrou výmluvu, zatímco mě upřeně skenuje. Jeho detektorem lži bych právě teď neprošel ani omylem. Jak jen to jde, střílím pohledem všude po místnosti, jen se vyhnout tomu jeho. Bohužel nelze nezaznamenat napětí v jeho ramenou.

Stejně jsem mu to chtěl říct, dříve či později.

„Nevěříš mi?“

Razantně zavrtím hlavou. „O to nejde… já ani nevím, chtěl jsem tě jít přivítat, ale jak jsem slyšel hlas toho blba, tak jsem si to rozmyslel. Štve mě a ty to víš, ta noblesní kurvička tě prostě chce. Tobě věřím ale jemu ne.“

Erik povytáhne obě obočí. „Evžen, že mě chce?“ rozesměje se.

„A ne snad?! Dneska s tebou dost okatě koketoval!“ vybavím si ten moment, kdy mu připaloval cigaretu i hladový pohled toho blba.

„Evžen mě nechce, když by došlo na činy, nikdy by se mnou nic mít nemohl. Nemohl ani nechtěl.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý?“

„Jak? Příležitostí už bylo mnoho, ne vždycky jsem byl s tebou. Znám ho už roky, už x krát jsme se dostali do situací, kdy jsme byli někde sami dva, bez partnerů, bez závazků a dost nadržení. I tak, nikdy mezi námi k ničemu nedošlo. Nebylo to tím, že by nešla najít žádná chemie, jde prostě jen o to, že oba víme, jak sex dokáže poničit vztahy.“

Jak je vidno, věří tomu, co mi říká. Jenomže on neví, jak se Evžen tváří, když se na něj zrovna nekouká.

„Vlastně jo, jednou, tak osm let zpátky, jsme se trošku opili a došlo na nějaké to líbání. Nicméně dál nic víc, oběma nám to přišlo vtipný a ani jeden z nás si neuměl představit, že bychom to dotáhli do konce. Na to jsme se zkrátka až moc dobře znali. Nikdy mezi námi nebude nic víc, než je prostě kamarádství,“ pokrčí s úsměvem rameny.

„Líbali? Vy jste se líbali?! Jak to že o tom nevím?!“ zděsím se.

„A mění to snad něco? Stalo se to dávno a málem bych na to i zapomněl, až tak nepodstatné to bylo,“ odvětí klidně.

Ne, nic to nemění. Jenom to, že i když má Erik obvykle na lidi čuch, v Evženovi se šeredně plete. Ovšem, to je jedno, já ho zkrátka vyhrát nenechám, nemá snad ani žádné plusové body.

 

Bože, tolik čudlíku, na co to všechno je?!

Mytí vířivky mi byl čert dlužný. Hned, co jsem si to nacupital k Pavlovi, mi byly uděleny instrukce a jeho velká maličkost si odešla někam do prčic, neb o tom, kam šel, se mi samozřejmě nezmínil, proč taky. Nemohl jsem se při jeho odchodu zbavit představy pasáka. Tomu nejspíš dopomohl fakt, že Erik jeho číslo dal Evženovi, aby ho kontaktoval kvůli striptérům. Představa stavitele, který vede strip klub mi přišla úsměvná po zbytek dne.

Budiž mi k další radosti, že se choval jako vždycky a tudíž mu Teo nic neřekl, neb mě doopravdy nepoznal. Ten kámen, který mi spadl ze srdce ve chvíli, kdy s úsměvem otevřel dveře, musel prorazit nejmíň do prvního podlaží ne-li až do sklepa.

Vzato gruntování už mi takovou radost neudělalo. Vysávání celého bytu ještě šlo, ale mytí té naleštěné podlahy v koupelně opravdu stálo za to. Dvakrát jsem tam málem předvedl ukázkovou roznožku. Ještě teď cítím, jak mě pobolívají třísla ze samého roztahování a to jsem si myslel, že zrovna rozhazovat nohy do praku zvládám po všech těch zkušenostech docela schopně. Evidentně je to v leže jiné, než na stojáka.

Jenomže teď už mě krom stehen bolí i záda a ruce. Byl jsem pověřen umytím vířivé vany, což se zpočátku tvářilo jako poměrně jednoduchá činnost. Bohužel skutečnost je úplně jinde. Pomalu bych potřeboval návod, na co můžu směle sáhnout a omýt to, a kde je naopak knoflík dotekový, protože ty jsou tak pěkně ploché a na první pohled neviditelné, že jsem si už třikrát pustil nějaký masážní program, který mi prvně rozvibroval chodidla, podruhé obě ruce a do třetice mi pěkně naklepal zadek, když jsem zrovna seděl na jednom ze sedátek. Doposud jsem žil s vědomím, že vířivka funguje jen s vodou, ale zjevně to lze i bez ní, jen přitom všechny ty otvůrky a trubičky žalostně pískají.

„Ahoj,“ ozve se nad mojí hlavou.

Málem si krupnu do kalhot. Bleskurychle se přesunu ze všech čtyř na paty a vyjeveně hledím na Tea, jehož příchod jsem v zápalu práce ani nezaznamenal.

„Čau,“ odpovím překvapeně.

„Jak to jde?“ zajímá se.

„Dobrý, co ty tady? Pavel tu není,“ oznámím mu a raději se zase začnu věnovat započaté činnosti. Hlavně nemyslet na minulé fópa na chodníku. Nic neví, však jinak už bych byl rozplesklý na chodníku. Vlastně touhle dobou už by mě pravděpodobně seškrábli a dovezli na márnici v igelitovém pytli.

„Já vím, přišel jsem se podívat jen tak.“

To mě donutí přestat a věnovat mu zpytující pohled. „Jen tak?“

„Jasně, chlapa převlečeného za ženskou si nenechám ujít,“ odpoví s úšklebkem.

Takže to ví, hajzlík jeden.

Kupodivu zachovám úplně kamennou tvář. „Nevím, o čem to mluvíš,“ zavrtím nechápavě hlavou.

„Nepovídej, tuhle jsme se potkali na chodníku. Zdravil jsi mě, nepamatuješ si?“ nasadí ironický úsměv.

Cíleně na něj vyzkouším svůj přirozený "ženský" šarm. Blýsknu úsměvem. Bohužel, nechytá se.

„Mám bráchu.“

„Kecy, nemáš. Už prvně mi na tobě něco nesedělo, ale jak jsme se potkali, konečně mi došlo, co na tobě bylo tak divného.“

„Hmm,“ postavím se a složím ruce pod prsy. „A tvůj brácha?“

„Myslíš, proč si on ničeho nevšimnul?“ nakloní hlavu na stranu. „Jednoduše… nikdy nikoho takového nepotkal.“

A ty jo? No, to je mi ale zajímavá informace. Fajn, asi nemá cenu lhát.

„Proč jsi mu to teda neřekl?“ 

Opět se dostaví ten svíravý pocit kolem žaludku. Zlá předtucha.

„No, něco mi říká, že nechceš, aby to zjistil,“ cukne bradou směrem ke mně a propálí mě vševědoucím pohledem.

„V tom máš taky pravdu,“ přikývnu. „Takže budeš mlčet?“ nadhodím. Bohužel, jsou chvíle, kdy mi to celkem pálí a tohle je jedna z nich. Určitě sem nepřišel jen tak. Proč je teda tady?

„Budu,“ přikývne, ale mou radost vzápětí pohřbí. „Jenomže znáš to, něco za něco. Budu mlčet, ale chci něco na oplátku.“

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 22)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Probouzet se sám bylo smutné. Malou náplastí však byla rozválená část postele,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 9
Překračovali překážky na cestě. Procházeli nějakým starobylým komplexem a všude...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Samuel by si nikdy nepřiznal, že by se zamiloval do čajových lístků jenom proto...
Hodnocení:
4.2/5
- Komentářů: 8
Všude kolem něj byl hluk, který vytvářeli on a jeho přátelé. Byl přesně tak...