Út, 30/10/2018 - 14:53
8

Jakoby snad dneska všichni, které znám neměli nic lepšího na program než bloumat ve strip klubu. Přesto si nemůžu dovolit říct jim, aby pro dnešek hráli, že se nic neděje, nikdo nikoho nezná, není ničí mladší bratr a už vůbec tu něčí přítel právě neměl cizí jazyk v puse.

Bohužel tak jednoduše věci nefungují.

Sbohem zábavné noci.

„Eriku,“ usměji se. „Akorát jsem si šel pro pití. Jsem rád, že jsi nakonec dorazil.“

Teo, za mými zády s dvěma teplouši, naštvaný Erik přímo přede mnou. Pavel jako koruna všeho zatím zády k nám vlnící se v davu s nějakou blondýnou a půllitrem piva v ruce.

Ach, bože, a taky Evžen už zahlédl svou kořist a zjevně tady coby dup bude.

Jo, a Erik mě asi stejně neslyšel.

Vyrazím k němu tak rychle, až napálím do právě procházející dvojice chichotajících se dívek, které mě počastují nevraživými pohledy.

A tak se přece nepoděláte, co byste v tomhle shluku lidí taky čekaly, uličku s červeným kobercem?

Erik, Pavel, Teo, Evžen.

No hurá. To chceš. Proč ne rovnou všechny naráz.

„Ahoj, jsem rád, že jsi konečně tu,“ zvýším svůj hlas. Tentokrát už mě slyšet musí.

„Říkal jsem, že přijdu. Navíc už máš skoro jedenáct.“

„To už je tolik?“

„Ano. Je.“

Po krátkém zaváhání se k němu nakloním a vtisknu polibek na jeho semknuté rty. „Zlobíš se?“

Bude hodně drsný, když sám sebe nazvu blbcem? Možná je to ještě slabý výraz. Že je naštvaný by snad viděl i člověk, který ho vůbec nezná.

„…vsadím se, že má obří péro.“

„Proč? Protože je vysokej?“

„Jo, vysocí ho mívají velkýho.“

„To jsem ještě neslyšel, jen že černoši jsou líp vybavení.“

„No tak když je celej velkej, musí být asi velkej i všude jinde ne? Logicky.“

„Ty vole,“ ulevím si a přes rameno věnuji káravý pohled těm třem idiotům, jejichž hlasy k nám dolehly a obsah slov mě na chvíli donutil přestat přemýšlet nad tím, v jaké bryndě se nacházím. Bezpochyby chtěli, abychom jim rozuměli.

Erika však netankují. Mezi palec a ukazováček mi chytí bradu a hrubě mi stočí hlavu zpět k sobě. Pohne se dopředu a předkloní se tak, aby mi viděl přímo do očí. V tváři má sice klid, ale hnědé duhovky metají plameny a slibují brzké vznícení všeho, co se bude nacházet v bezprostřední blízkosti, přičemž největším kandidátem na historicky první upálení pouhým pohledem jsem samozřejmě já.

„Jestli se zlobím? Co to mělo být? Nejsem s tebou pět minut a už se necháš ocicmávat?!“ promluví temně zabarveným hlasem, ze kterého mi po zádech přeběhne nefalšovaná husina, jako kdyby si skrze mě právě zkrátil svou cestu duch.

Srdce se mi rychle rozbuší, mnohem rychleji než stíhají otřásat tímto prostorem bubny z popové písničky. Preventivně ho chytím za zápěstí, kdyby náhodou z upálení pohledem mělo dojít na rozdrcení mé čelisti, ačkoliv ta pravděpodobnost je mnohonásobně menší. Už víceméně cítím, jaké mi začíná být vedro.

„Já za to nemůžu,“ začnu nejdebilněji, jak mohu. Takhle rozhodně nikdy nezkoušejte něco vysvětlovat. Nikdy.

Z usilovného hledání vhodných slov k vlastnímu ospravedlnění se mi mezi obočím vytvoří hluboká soustředěná vráska, jež v jeho očích zcela jistě evokuje snahu o vymyšlení smysluplné lži. Sekundy se neúprosně vlečou. Tíha vlastního pochybení mi dopadne na ramena, až se pod ní přikrčím.

Čísi ruka s krátce zastřiženými nehty obejme Erikovo pravé rameno a stiskne ho.

„Nečil se, když zařvu do mikrofonu pusu či polibek tak je třeba tak učinit a většinou sáhneš po tom, koho máš nejblíž. Je to zábavný, sledovat jak se v sekundě z masy lidí stanou líbající se dvojice. Někdy si to natočím,“ objeví se u Erikova levého ucha Evženova nagelovaná hlavinka.

Právě mě zachránila noblesní děvka. To je prozatím premiéra dne.

Potíž je v tom, že pokaždé, když ho vidím, je mi, jako bych dostal pěstí do břicha.

Erik se na něj šokovaně podívá a povolí sevření mé brady, která už beztak musí mít otisky jeho prstů vytlačené do paměti na dalších pár hodin. „Takovou volovinu jsi mohl vymyslet jen ty,“ opáčí suše a propustí mě úplně, aby jednoduchým máchnutím shodil Erikovu paži z ramen. „Měl jsi mi říct, že tu provozujete takové kraviny a šel bych s Reném rovnou,“ dodá a já jsem jen rád, že ten vztek nesměřuje na mě. Občas z něj jde docela strach a právě teď jeho jindy stoicky klidná maska zmizela někam na Bahamy. Majetnická povaha se v něm prostě nezapře, i když jestli viděl, co viděl, sám bych nejspíš reagoval vztekle a s mnohem větším hlasovým doprovodem.

„Klid, o nic nejde. Příště už si René bude dávat pozor, viď,“ zamrká na mě. Jen protože mi pomohl, neudělám na něj nevrlý obličej jako jindy a dokonce se přinutím k nějakému tomu úsměvu, jako když se zakousnete do opravdu kyselého citrónu. Pořád je to ale úsměv, že.

„Žádné příště nebude!“ odsekne Erik, a aniž by se na mě podíval, ne zrovna jemně mě odstrčí a ztratí se v davu nejspíš se záměrem navštívit bar a objednat si dvojitou whisky. Vydá se rychlým krokem skrze svíjející se těla a nechá nás tam oba stát jako dvě trubky. S úžasem pozoruji, jak mu lidi bez cavyků ustupují, jako kdyby středem místnosti šel herec či zpěvák případně jiná slavná osobnost.

To bych někdy chtěl zažít. Jít takhle já, budou mě muset někde seškrabávat ze zdi.

Jak tohle je pro Erika typické, když je vzteklý nemá rád přítomnost jiných lidí a rozhodně ne těch, kteří ho mu k zlostné náladě dopomohli. Všechny ostatní nechá za zády. Protože řeší rád věci s chladnou hlavou, nechává si prostor pro vyprchání prvotního naštvání a zklidnění tepu.

„Ty jo… půjdu za ním,“ rozhodnu se, když se proberu z transu.

V mém úmyslu mě zastaví Evžen, jenž mě chytne za loket a trhnutím přitáhne zpátky k místu, kde jsem před vteřinou málem propálil důlek.

„Ne, je naštvaný. Dej mu chvíli, on to zkousne a bude v pohodě.“

Tak jo. Jak jinak. Vím z první ruky, že v životě existuje jen pár věcí, kdy není dobré být v Erikově blízkosti. A tahle situace je jednou z nich. Erik by byl víc než ochoten a schopen mě odtud odtáhnout, klidně i po zlém. Což by pomohlo, protože by to vyřešilo problém s Pavlem. Ovšem Teo by taky mohl pěkně vyslepičit, s kým tu byl, aby z toho vyšel jako neviňátko a naopak by to zase další starosti přidělalo.

Ne, kdepak.

Hluboce se nadechnu a uvolním. „Asi máš pravdu,“ kývnu neochotně. „A díky,“ dodám.

„Nedělal jsem to přímo kvůli tobě. Jen není třeba, aby se zbytečně stresoval.“

„Ha,“ ušklíbnu se. „Jasně, ty mě nemáš rád viď?“

„Proč? Jsi přece Erikův přítel, nemám proti tobě vůbec nic.“

„Kecy, chceš ho,“ překřížím si ruce na prsou a nasadím výraz alá děd vševěd.

Skoro vidím, jak se mu nafukuje hruď, když se hrdě usměje. „Ne, je tu mnohem více kanců, které mohu mít. O zadané zájem nejevím a o nejlepšího kamaráda už vůbec ne.“

Nesouhlasně zavrtím hlavou a zamručím si pod vousy. „Jasně.“

„A krom toho,“ pokračuje dál. „mám dneska plán s jedním klukem, který je totálně k sežrání. Tělo samý sval, vysoký, super pevný zadek a hlavně mladá krev, ukázkovej hřebeček… jenom ho ještě musím sbalit.“

„Evžene,“ promluvím s ledovým klidem. „Přefikni si, koho chceš, ale opravdu kohokoliv, jen mi nesahej na Erika.“

Dáme na chvíli prostor hudbě, která zaplňuje místnost, a já se pokusím zamaskovat vztek z faktu, že ač mi Erik i Evžen tvrdí oba to samé, stále mám pochybnosti. Určitě je zklamaný, protože si to s Erikem nikdy nerozdá. Jen se tváří, jako svatý. Oba však víme, že není.

„Neboj, říkám ti, že můj program dneska je jednoduchý, dohlédnout na moje kluky, pak vyrazit k baru, ožrat toho mlaďase a rozdat si to s ním.“

Protočím oči a přejedu si dlaní po tváři. „Bože.“

Evžen se pobaveně rozesměje, obdaří mě zamrkáním, otočí se na podpatku a zmizí v davu na přesně opačnou stranu, než Erik. Aspoň, že tak.

Svou pozornost zaměřím na problém číslo dva, který zatím stále tancuje zády k nám.

A co teď? Budeme se Pavlovi celý večer vyhýbat nebo jako, co? Hlavně, proč tu vlastně je? Aby sbalil nějakou kočku? Zrovna v tomhle baru? Nebo to chce omrknout, aby viděl, kam vlastně doporučil něčí lidi?

Dojde mi, že na tyhle otázky pravděpodobně odpověď nevymyslím, prozatím, a proto se vydám zpět k našemu stolku, kde ti tři vedou živou debatu. Zahledím se na tu teplou svatou trojici a v duchu zoufale buším do vypínače svého zkratkovitého jednání. Na to právě nemám moc čas. Spíš než voloviny, potřebuji rychlost.

Nakloním se přes blondýna a drapnu Tea pod flígrem ignorujíc jeho překvapené nadechnutí a přitáhnu si ho k sobě tak blízko, že vystrčit jazyk nahradím mu uchošťoury.

„Máš tu bratra.“

„Cože?!“

„Že tu máš bratra,“ zopakuji.

„A kurva…“

„Ne, Pavel, ačkoliv nějakou slečnu u sebe má.“

„Počkej, to musí být omyl…“ nevěří mi. Odtáhne mou ruku a přeleze blondýna. Otočím se k davu a pohledem vyhledám ten jeho „omyl“, abych mu ho rovnou mohl ukázat. Stoupne si za mě, na můj vkus až moc blízko, přitiskne svůj hrudník na má záda. Cítím, jak celý tuhnu. Obecně moc nemám rád, když se najdou tací, kteří narušují osobní prostor, ačkoliv k tomu není žádný důvod. Jsem z toho nesvůj.

Pootočím hlavu a ihned s ní škubnu. Jeho tvář je vedle mé. Musí být skloněný.

„Neříkej mi, že tady se mnou v téhle situaci právě koketuješ? Nebo neznáš termín „osobní prostor“?,“ naštvu se a na důkaz svých slov od něj o krok poodstoupím.

„Kde je?“ ignoruje mé jízlivé dotazy.

„Nevidíš?“ máchnu rukou kýženým směrem.

Zahledí se před sebe a chvíli zkoumá dav, než se chytí za pusu a stočí ke mně pohled. Cosi na jeho tváři, možná ta radost v očích, mě přinutí nadzvednout nechápavě obočí. Podívá se zase stranou, kamsi na naše nohy, s takovou usilovností a snahou nerozesmát se, že mu to div nezačnu odpočítávat.

Může mi někdo vysvětlit, proč se právě drží, aby tu nevybuchl smíchy? Co ho k tomu veselí vede?

„Jsi v pořádku?“ zvolím tu nejjednodušší otázku.

„Opravdu sis myslel, že by mě informace o mém bratrovi donutila odejít nebo se jen zvednout ze židle?“

„No…“ Ale ty ses z té židle zvedl, i když teda zatím jsi neodešel. „Ne?“ řeknu a doufám, že je to správná odpověď.

„Tak to sakra ne, není až tak starý, myslíš si, že on ve svých šestnácti seděl každý víkend doma na zadku?“ rozesměje se doopravdy. „Ale ta panika s jakou jsi ke mně nakráčel stála za to. Bože, jdu ho pozdravit. Bude mrkat na drát.“

Překvapení vystřídá šok, který mi rozvibruje tělo. „Počkej!“ zastavím ho, jako správný hrdina ve filmu, skokem před jeho osobu, jež mě klidně s troškou dobré vůle může zašlápnout jako nenechavého švába.

„Co je?“

„A celá ta věc…“ rozmáchnu se rukama. „S převlékáním… nechci ho potkat.“

„Však jsem ti neříkal, ať jdeš se mnou, ne?“ pokrčí rameny a pokusí se mě obejít. Znovu mu zastoupím cestu.

„Ale… nebude se ptát, kdo tě sem dostal? Nebo jak se ti to povedlo? Není to úplně snadný, víš,“ pokračuji. V hlavě už mám tak milion scénářů toho, jak to může dopadnout a ani jeden z nich nemá happy end. Co když bude chtít vědět s kým tu je? A že mu taky bylo šestnáct… právě že bylo, to je docela dost podstatné. Budiž, kdyby ho potkal na nějaké klasické diskotéce, ale ve strip klubu, který vyžaduje členství?

Abych se uklidnil, zeptám se: „Můžu tě tu teda nechat? Máš tu ty dva kluky, a kdyby něco, občas na tebe mrknu, šlo by to?“

Zhluboka se nadechne a pak se rozesměje. „Ty seš ale divný stvoření, já chtěl, abys mě sem dostal, ale nemusíš tu se mnou sedět celej večer jako vězeňská koule. Umím se o sebe postarat, jasný? A bratrovi nic říkat nebudu. Klídek, on už beztak za chvíli odejde. Koukni se, jak se k ní má. Myslíš, že tu chce čekat na nějaký striptýz? Ani prd, vezme si jí domů a pořádně tu krasotinku ojede. Mě maximálně řekne, abych mu napsal, až dorazím domů, ačkoliv to stejně bude číst někdy ráno. Prostě pohoda, jdi si za tím svým nabíječem. Žádné drama se konat nebude.“

„Fajn,“ přikývnu nepřesvědčivě.

Jsem nejspíš jen nervózní z toho, že právě dnes můžu klidně prohrát. Mám sklony věci dramatizovat, takže určitě jen zase dělám z komára velblouda.

Natáhne ke mně ruku a s každým slovem mě jemně prstem klepne do nosu. „Takže. Buď. V klidu. Oukey? Zatím.“

S úsměvem mě obejde a začne se proplétat davem.

Nerozhodně přešlápnu z nohy na nohu a tak tak se vyhnu jakémusi pánovi oděnému v dlouhém černém kabátu. Hudba se ztiší a okolí kolem mě ztmavne. Dojde mi, co bude následovat, když si všimnu, jak se rozzáří pódium uprostřed místnosti.

Je čas najít Erika. Vyloženě příhodná chvilka. Dav přestane tančit a začne se přesouvat blíže k místu, kde budou maníci vystupovat. Muž, jehož jsem potkal, se akorát dostane do středu kulatého vyvýšeného prostoru a sklopí hlavu, na kterou si během cesty nasadil velký černý klobouk. Lidmi projede jednolitá vlna očekávání. Využiji volného prostoru kolem boxů a projdu k baru.

Erika zmerčím hned. Je totiž jediným, kdo u pultu zůstal sedět.

Ale jako bych někoho dalšího volal, v tu chvíli vejde na do mého zorného pole jedna z nejhezčích ženských, jaké jsem kdy viděl, ačkoliv mě dámy tolik nezajímají, krásu ocenit dovedu. Není ani vysoká, ani nízká, ale způsob jakým se nese, mi připomíná růži mezi kopretinami, zkrátka praští do očí. Blond vlasy jí spadají až k lemu sukně a vysoké podpatky zvýrazňují rovné, štíhlé nohy, až člověk má pomalu strach, aby si na těch chůdách nezvrtla kotník.

No a za ní jde… my o vlku, že. Teo se zjevně se svým bratrem dlouho nezdržoval.

Zazmatkuji a otočím se zády k nim, abych se zase otočil zpět a protože se v tu chvíli Pavel podívá mým směrem, okamžitě se obrátím a vyrazím k nejbližším dveřím, které jsou naštěstí vchodem do nějaké chodby.

Jestli mé piruety někdo těch pár sekund pozoroval, raději nechci vědět, co si myslel. To bylo stejně těsný, jako moje trenky velikosti XS, které jsem si jednou v přehmatu koupil a dodneška je náležitě nevyužil, neboť jsou mi poněkud malé, ale pokud není zbytí, lze v nich jeden den přežít jen to nesmí být moc často. Klidně mě mohl vidět a klidně mě mohl poznat, když to zvládl i Teo v šestnácti, tak v pomalu jednou tak starší muž by si dal dvě a dvě dohromady rychleji a nejspíš by to zvládl skloubit i s pěstmi.

Ucítím bodnutí strachu a paniky z možného odhalení. Moje paranoia se stává zoufalá. Jsem totiž jediný, kdo je tu takhle panický a chová se pomalu jako člověk trpící stihomamem.

Chodba je osvětlená a má dvoje dveře. Risknu to a zkusím štěstí u prvních, které k mé radosti jdou otevřít. Ocitnu se na toaletách, kde jsou dvě mušle a dvě kabinky, z nichž tu nejbližší ke dveřím ihned zaberu. Nějak se nepozastavuji nad čistotou ani nad tím, že na tak velký podnik je to poněkud malé vybavení, a už vůbec ne nad tím, že tu nikdo není. Ono to u pánů bývá časté. Nebo tu mají společné záchody? Žádné cedulky rozdělující pohlaví jsem si nevšiml. Rozhodnu se, že když už jsem tu, dopřeji si chvíli na uklidnění.

Přiklopím záchodové prkýnko, které pro jistotu otřu toaletním papírem, ten odhodím do koše a následně si na toaletu sednu. Svěsím hlavu mezi rameny a snažím se hluboce dýchat. Předzvěsti následujících událostí se snažím vytěsnit.

To bude dobrý, vždyť je ten bar velký a Pavel určitě za chvíli odejde. Teo ho koneckonců zná líp.

Zvuk otevírajících dveří mě přinutí vyskočit do stoje a jen díky povědomému hlasu se na poslední chvíli zarazím a zůstanu na svém místě, pro jistotu co nejtišeji zamknu. Kdybych měl po ruce cedulku – mimo provoz – rozhodně jí využiji. Jenže tu po kapsách nenosím.

Můj vysoký srdeční tep na chvíli zastaví ráznější přibouchnutí dveří a dvojitý smích.

Hrkne ve mně jak v přesýpacích hodinách, když si z následného šepotu uvědomím, komu ty dva hlasy skutečně patří. Jeden je bezpochyby Pavlův a druhý určitě patří blonďaté slečně.

Sice samochvála smrdí, ale na zvuky jsem docela přeborník a v tomhle šepotu je krom lehké opilosti cítit i znatelná vášeň.

„Takže tady?“ zasměje se blondýnka.

„Je to pro personál, nemuseli bychom být rušeni,“ odvětí tiše Pavel.

Další klapot podpatků po dlažbě mi způsobí minimálně infarktové hodnoty a v momentě, kdy se klika u mých dveří pohne, už jsem opravdu překvapený, že ještě stojím na nohách. Na hlasité zavolání – je tam někdo? – Samozřejmě vůbec nereaguji, byť jsem občas vůl, až takový také ne. Ačkoliv záleží, z jakého úhlu se na to kdo podívá. Krátké ticho, které po otázce následuje, ruší snad je tlukot mého srdce, o němž jsem přesvědčen, že ho musí slyšet. Jenomže pravda je jinde. Neslyší, kdyby jo, nerozezní se místností další klapot a nevyzkouší ti dva štěstí o dveře vedle, které jsou k jejich radostnému švitoření dostupné.

Stojím v kabince jako vidle zaražené v hnoji, možná i podobně křivě. Škubne mnou zvuk těla, které je prudce naraženo na tenkou bílou stěnu z dřevotřísky po mé pravici. Kabinka se zatřese společně se mnou.

Smích nahradí mlaskání a tiché sténání. S vykulenýma očima poslouchám všechny zvuky rychlovky. Rozepínající se zipy, další tichý smích, občasné klepnutí podpatku zdvižené nohy o stěnu, nebo záchodovou mísu, nejsem schopný to rozeznat přesně, jen vím, že nenaklepávají podlahu.

Můj šílený strach z přistihnutí je tím jediným, co mě drží píchnutého na místě. Hudba, jako kdyby nebyla. Na vteřinku zalituji zmeškaného vystoupení a v následující už je mi to opět jedno. Když budu jo chtít, můžu Erika přemluvit, abychom šli jindy.

O minutu později je ruka v rukávě a to mi vyžene z hlavy kompletně všechny myšlenky, když nepočítám tu, že z těch všech zvuků jsem sám tvrdý jako kámen. Nicméně to beru s rezervou, určitě je to zcela přirozená reakce. Hlavně když mám z první ruky informaci, co se vedle mě odehrává i s patřičnými vizuálními dojmy, jenž mi probleskují hlavou. Sám dobře znám mlaskavé zvuky kůže pleskající o kůži. Vzdechy tak nějak taky, jen v jiné frekvenci, daleko méně… vysoké, abych tak řekl.

Můj zvukový porno zážitek trvá několik minut, během nichž se ani nepohnu, smysly mám vyostřené na maximum. Bílá stěna vedle mě se otřásá rychleji a rychleji stejně jako přírazy jsou intenzivnější a vzdechy hlasitější.

No kdyby teď někdo přišel…

Ale to se nestane. Pavel s blonckou, tedy předpokládám, že jde o ní, si naposledy zanotují a prudké nárazy ustanou. Sténání nahradí hlasité oddechování a následně veselý smích. Pak už jen další zapínání zipů, pár pochvalných komentářů k tomu, jak to bylo super, chvilkové upravování před zrcadly a dumání nad tím, jestli „to“ není poznat a zavření dveří, po kterém si s úlevou sednu zpět na záchod a oddychuji stejně hlasitě, jako předtím oni.

Ježišikriste.

Má úleva není na dlouho. Dveře se znovu otevřou a místnost naplní mě dobře známý hlas: „René?“

Ten milý tón, který mi evokuje něhu a domov a tak dále, bych poznal snad mezi tisíci jinými. Jindy bych ho slyšel i rád.

Jindy.

„Eriku?“ odvětím a vyhrabu se na nohy. S tichým cvaknutím zámku odemknu a rozpačitě vypochoduji ven.

„Ty… ty seš tu celou dobu?“ vyjeví se nehraně.

 „Eh, no… jo,“ kývnu a přeji si, aby se zemně pode mnou otevřela a spolkla mě. „Jak jsi mě našel?“

„Erik tě zahlédl, jak sem jdeš,“ pokrčí rameny.

Ten má zjevně taky oči všude. A to jsem si byl jistý, že šel na opačnou stranu než já.

 „Akorát… jak jsem vcházel, potkal jsem i Pavla s nějakou kočkou,“ pokračuje dál, zatímco skenuje moji stále více rudnoucí tvář. „Předpokládám, že oni tě asi nepotkali, co?“

Zavrtím hlavou. „Ne, jaksi měli svoje plány,“ zapíchnu pohled do země.

Sekundu ticha protne Erikův nefalšovaný smích, díky kterému má touha propadnout se někam do pekel stonásobně vzroste. Samozřejmě, že si dal dvě a dvě dohromady.

„Ježíš, vážně ti za tohle ta sázka stojí?“ baví se.

„Vážně, ti to přijde tak vtipné?!“

„Ano, kupodivu ano. Jaký to bylo?“ zeptá se zvědavě.

„Jaký asi? Trapný, a… no,“ znejistím a uvědomím si, že mám doposud stožár v kalhotách. „A jistým způsobem i jiný,“ přiznám nejistě.

„Jiný? Vzrušovalo tě slyšet někoho, jak si to vedle rozdává?“ přistoupí o kousek blíž. Ucítím jeho vůni, stejně jako dotek někde v oblasti poklopce. Automaticky k němu zvednu zrak.

„Jo,“ přiznám.

K mému čirému překvapení, mu podivně blýskne v očích.

„Víš, dneska si byl vážně zlobivý kluk,“ vydechne mi teplý vzduch ovoněný citrónem na obličej, že mít brýle, určitě je mám orosené.

Zlobivý kluk…

Zlobivý kluk…

Erik tohle říká, jen výjimečně. A pokud tenhle výraz, který z jeho úst zní až podivně úchylně a div nepatřičně, použije, pak to znamená jediné… se striptýzem se můžu rozloučit, ale doopravdy mě to netankuje.

Sakra, tohle mi neřekl už dobrý rok. Minimálně.

„Ano,“ odkývnu. „Byl jsem zlobivý kluk,“ zopakuji a vůbec si přitom nepřipadám zvláštně.

Jasně, je to asi divný. Jenomže každý takový raubíř jako já si přece logicky zaslouží nějaké to poučení, že jo.

„Neměl bys znít tak nadšeně,“ přimhouří výhružně oči.

Pokusím se o co nejvíc kajícný výraz. „Omlouvám se…“ a vzápětí své snažení pohřbím, neb skoro nadšeně pokračuji. „Ale určitě se neobejdu bez trestu!“

Namísto odpovědi mi dá dlaň na ústa. „Pšt,“ sykne. Hledí na mě, a já nemám sebemenší tušení, o čem přemýšlí, jenom ucítím jeho ruce na svém krku. Jemně mi nakloní hlavu a jeho rty se mi zakousnou do krku kousek nad ramenem. Jazykem mi zatančí po kůži, olízne svůj kousance a vzápětí ho začne sát. Vjedu mu rukama do vlasů, ale okamžitě mě zpacifikuje, přitlačí mi je k tělu a silně mě stiskne.

„Máš pravdu, zasloužíš si trest,“ zamumlá mi do ucha a já se neodvážím odporovat. Popravdě ani nechci.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 23)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Tři dny a tři noci. To je celkový stav mé známosti s opeřencem jménem Teo...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Stinná zákoutí tisového háje – Kapitola 16 Na stanici   |...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Lee se snažil udržet Simona co možná nejvíc zaneprázdněného, a já trávil...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Petr nerozhodně přešlapoval na kraji parketu, kam následoval Jira s Kenem...