Ne, 09/07/2017 - 14:44
9

Gabriel La Croix

Zpod přivřených víček na něj pohlédnu. Za těch pár dní se moc nezměnil. Pořád má dost prořízlou pusu, ale teď si mnohem víc dává pozor, hlavně když jsem mu posledně po těch jeho slovech pořádnou vrazil. Zašel moc daleko a už jsem to nehodlal trpět. On je v podřízené pozici a tak si neměl dovolit říkat něco takového. V posteli se ale zlepšuje, vydrží toho o dost víc a ty jeho steny. Jsou k nezaplacení, jemu se to fakt líbí. Ať si ho beru, jak moc chci, tak mi v posteli sténá jako kurva, kterou vlastně je. Alespoň k něčemu je opravdu dobrý. Ale jedno se musí uznat, nato že by mohl kdykoliv utéct, je poslušný. Poslušný mnohem víc, jak bych čekal. Nejspíš jedním z důvodů je i to, že se nemá kam vrátit. Já mu totiž poskytuju střechu nad hlavou, jídlo, potěšení a i jisté postavení. Navíc každý den s ním je opravdu zábavný. Jak se snaží dělat, že vzdoruje, přitom už to vůbec nedokáže. Ta rozkoš, co mu dopřávám, mu úplně ovládla tělo a taky i jeho mysl. Už není víc ten Lovec, kterým byl na začátku, teď je to jen poslušný pes, poslušný příkazů svého pána. „Tak pojď,“ houknu na něj, aby konečně pohnul a neočumoval ty výkladní skříně. Musel jsem obchodně něco zařídit, ale teď je to vyřízené. Je čas jet domů, ale jak se blížíme k autu, začínám mít dost nepříjemný pocit. Chytnu Hazukiho za paži a smýknu s ním blíž k sobě.

Hazuki

Okázale se snažím přehlížet jeho pronikavý pohled. Už poměrně častěji dovedu říct, jestli mě jen zkouší, nebo jestli po mně něco chce. Momentálně se snažím víc vyhýbat konfliktům s ním, za ty sadistický výlevy mi to prostě nestojí. Ale je poměrně těžké trpět jeho pánovité manýry. Teď už pro něj několik dní dělám v jeho kanceláři. Nejde o nic menšího než to, že se věnuji otravnému papírování a dalším náhodným úkonům, při kterých se musím občas držet, aby mi neruply nervy. Přesněji řečeno jsem teď takříkajíc „děvka na všechno“. Kromě převahy nade mnou v posteli, mi ji Gabriel rád prokazuje právě v práci. Ony úkoly jsou kromě perverzních úkonů i obchůzky po firmě, kde čelím nakrčeným, namyšleným, chtivým a hladovým rypákům pijavic, kterým donáším informace, dokumenty a další hovadiny, které si mohou obstarat sami a nebo vyřídit po telefonu. Otráveně zasyknu, když na mě houkne, jako kdybych to byl já, komu trvalo vyřizování obchodní záležitosti tak dlouho. Zamířím za Gabrielem k autu. Náhle mě prudce přitáhne blíž a já zpozorním. Co sakra je? Pocítím svědivý pocit v zátylku. Někdo nás sleduje. Aniž bych pohnul hlavou, pohlédnu stranou, ale zatím nikoho podezřelého nevidím. Přesto mě instinkt nutí být ve střehu. Pak však koutkem oka zachytím poměrně známou tvář. Vlastník tváře udělá tak známý pohyb. „Sakra!“ Prudce se od Gabriela odtáhnu a odstrčím ho od sebe a od karosérie auta mezi námi se odrazí kulka.

Gabriel La Croix

Občas se stane, že narazím na nepřátele, ale nějak mám pocit, že tohle není jen taková náhoda. Cítím nebezpečí, ale jediný, kdo je tu v opravdovém maléru, je Hazuki a oni. Neví totiž, kdo jsem a také jak nemilosrdný dokážu být. Jsem opatrný, ale v okamžiku, když to ucítím, i někdo jiný zareaguje. A docela rychle musím říct. Ani bych do něj neřekl, že je tak rychlý. Dopadnu na nohy, ale v okamžiku jsem v pohybu. Chytnu Hazukiho a dotáhnu ho za auto, které okamžik nato zasypou kulky. „Do hajzlu!“ zavrčím naštvaně. Moje auto, tak tohle těm prevítům neodpustím. Vytáhnu pistoli a odjistím ji. Přitom kouknu na Kolouška. „Radši se drž při zemi. Byla by škoda, kdyby tě zabili,“ poznamenám a zpod auta vykouknu. „Je jich tak sedm, nic moc,“ zabručím pro sebe. Cítím jejich bušící srdce. Vím, přesně kde jsou, ale dost dobře se kryjou, šmejdi.

Hazuki

V momentu mě Gabriel strhne za auto, od kterého se odráží další kulky. „Proč teď? Proč po tom všem?“ zahučím otráveně a opřu si hlavu o dveře auta. Pohlédnu na Gabriela, jak odjišťuje zbraň a kontroluje útočníky. „Neříkej mi, co mám dělat, nejsem v tomhle světě nováček,“ opáčím a zvednu se do podřepu. „Můžeš říct nic moc, ale já zahlídl, o koho jde. Jeden z nich má celkem vážený jméno mezi Lovci. Toho posílají hlavně na ..,“ přejedu po Gabrielovi pohledem, ..na týpky vyššího kalibru,“ dořeknu a sám také zkontroluju situaci. Mají výhodné postavení, takhle jsou kryti, dokud jim nedojdou náboje. „A ti ostatní budou nejspíš to samý,“ uvážím. Tohle bude drsný boj. Sáhnu si přes rameno za záda, abych vytáhl svůj meč, se kterým jsem zvyklý bojovat. Ale nic nenahmatám a cítím se jako hlupák. Šlehnu po Gabrieli nakvašeným pohledem. „Podívej se na to. Jak tu mám sakra bojovat, když jsi mi zabavil moje hračky?! Ta pistolka bude fakt...tsk,“ naštvaně zasyknu a vytáhnu zbraň zpod saka. Rychle zkontroluju zásobník a připravím se, abych vystřelil zpoza auta. Nemá cenu se za ním krýt příliš dlouho. Oni se také příliš dlouho schovávat nebudou.

Gabriel La Croix

„Jak proč?“pohlédnu na něj. Je snad blbej nebo co? Sám přece musí vědět, v jakém světě žiju, sám se takovýchto akcí zúčastnil. Docela by mě zajímalo, kolik upíří krve má na rukou. I když teď na to není rozhodně čas. „To nejsi, ale teď stojíš na téhle straně a já chci, abys se držel zpátky,“ probodnu ho pohledem. „Jo, a víš, že mě to vůbec nezajímá. Já si poradím s kýmkoliv, klidně ať je zabiják mezi zabijáky, já jsem největší predátor na světě,“ odvětím s klidem. „Ty totiž nemáš bojovat,“ ujistím ho. „Takže zůstaň tady a ani se nehni. Já to vyřídím sám. Jen doufej, že mezi nimi nejsou žádní tví blízcí,“ znovu to zopakuju. Mít ten meč, tak by si nejspíš sám sobě ublížil. Když konečně střelba ustane, pohnu se. Mění zásobníky, ale já jsem rychlejší, mnohem rychlejší.

Hazuki

Na moment jen němě otvírám pusu, ale pak zdrceně vydechnu. Ego tohohle týpka je fakt enormní, větší, než jsem si myslel. Osobu s větším sebevědomím a sebestředností jsem doposud nepoznal. „Blízké mezi nimi nemám, ale nemá smysl mě nechat stranou,“ křiknu za ním, když vtrhne mezi ně. Je zatraceně rychlý. Využil perfektně momentu překvapení a dva z nich klesají krvácející k zemi. Zatím asi nejsou mrtví. Smůla pro ně, budou krapet trpět. Najdu si pohodlné místo a začnu Gabriela alespoň krýt. I když je Gabriel silný, oni také nepatří k těm nejslabším a jsou v přesile. Zamířím a čistou ránou do hlavy odprásknu Lovce, který se ke Gabrieli blíží s dýkou ze slepého úhlu. Kolem ucha mi prosviští kulka, ale nehnu se a vybírám si další cíl. Zamračím se, do zorného pole se mi dostane Gabriel. Je tam s těmi lovci v zmotaném chumlu a míhají se tam mezi sebou. Teď bych měl jedinečnou příležitost ukončit Gabrielův život a jít si po svých. Zbavit se jeho nadvlády.... Protáhnu neklidně obličej, ale pak s odevzdaným povzdechem znovu stisknu spoušť a další kulka ze zásobníku se zavrtá do krku jednoho z Lovců. Ve vzduchu se vznáší pach střelného prachu a krve. Hádám, že z tohohle ani Gabriel nemůže vyjít nezraněný. Nadcházející soumrak dodává scéně boje tajemný nádech. Od Gabriela se některý z Lovců odpojí a všimnu si, že jedno z těl před momentem ležící pár kroků od auta je pryč. Ten chlápek ještě nebyl mrtvý?? „Sakra!“ procedím skrz zuby a překulím se opřes kapotu auta a vyhnu se tak čepeli meče. Já věděl, že cíl není jen on. Já jsem vlastně teď pro ně užitečným zdrojem informací, že ano. „Opravdu..nádhera,“ zavrčím a vyhnu se pěsti, která mě měla omráčit. V posledním zásobníku už mi zbývají jen dvě kulky.

Gabriel La Croix

Už si ho nevšímám, plně se soustředím na svoji kořist. Vzbuzuje ve mně vztek, za to auto a také i pocit žízně. Koloušek je vítané zpestření stravy, ale moc toho nevydrží. Musím si jídlo sem tam obstarat, pokud chci mít sílu, kterou mám. Bratr byl idiot, že se tohodle vzdal. Náhrada krve má dost velké nevýhody. Několikrát použiju svoji zbraň, ale pak už jsem moc blízko a využívám především svoji rychlost a údery. Cítím, že mě ti prevíti zranili, ale není to nic vážného, ne pro mě, pro upíra. Sice cítím stříbro, ale mě nic tak malicherného nezastaví. Sice cítím svoji krev, ale to mě ještě víc rozzuří. Přitom mi ale neujde, že kolem se míhají kulky, které naleznou svůj cíl. Tak přece jen mě neposlechl. Docela ho obdivuju, že nestřílí i po mně, má k tomu dobrou příležitost, i když to bych mu neodpustil. Možná jsem ho k sobě připoutal až moc. Pálí po svých lidech, po své krvi. „Moc pomalý,“ syknu na jednoho ze svých protivníků a jediným pohybem mu zlomím vaz. To už na mě jdou tři další, takže jich tu je víc. Ale mně to vůbec nevadí. Jednomu zlomím ruku, dalšího trefí kulka a třetímu se zakousnu do krku. Jeho krev mi steče do krku, je dobrá. Snaží se bránit, ale nemá šanci. Jeho krev mě posiluje, vlévá mi do žil pocit spokojenosti Po několika okamžicích ho pustím, protože se po mě ohání ten s tou zlomenou rukou, ale i ten je brzy na zemi, mrtvý u mých nohou. Ovšem Koloušek nestřílí, cítím jeho rozechvění. Do cesty mi vstoupí další Lovec, ale jedna rána a už mi nestojí nic v cestě.

Hazuki

Nemám čas vnímat, jak bojuje Gabriel, jediné co jsem záhy zjistil, bylo to, že nepřátel bylo víc, než jsme prve mysleli. Ukrývali se a čekali na příležitost, aby nás napadli ze zálohy. Došlo mi to, když mi ruku se zbraní silně sevře někdo za mnou, kterého jsem nestihl zaregistrovat. Hbitě se provléknu a zbraň namířím útočníkovi do tváře, která na okamžik ustrne zděšením. Ale místo výstřelu se ozve jen chabé „cvak“. Zásobník je prázdný! Do hajzlu. Ksicht protivníka se roztáhne ve spokojené ušklíbnutí a ve tváři mi přistane tvrdá pěst. Zapotácím se, jen tak tak se vyhnu čepeli jednoho z mých dosavadních soupeřů, než přišel ten další. Toho zakrváceného, co sotva bojuje, od sebe prudce odkopnu, až se tváří rozplácne na okénku spolujezdce. Pak už jen bezvládně klesne k zemi. Otočím se zpátky, ale otřese mnou náraz a prudká bolest. Překvapeně vyheknu a klopýtnu pár kroků zpět. „Dělej, teď ho vezmi a padáme odsud, tamtoho neporazíme,“ houkne jeden na druhého a ten, který do mě prve narazil mě pevně chytne. Do hajzlu, to bolí! Vlhne mi košile a sako a začínám si uvědomovat, že slábnu. Absolutně mě v tuhle chvíli vytáčí, že jsem zraněný. „Sundej ze mě ty pracky,“ vyštěknu a pokusím se od sebe Lovce dostat. Ale nakonec to nejsem já, kdo ho zabije.

Gabriel La Croix

V tom ucítím jeho krev, která je nezaměnitelná. Její vůni, až moc dobře znám, tolikrát jsem ji ochutnal, ale nikdo jiný nemá právo jí prolít. Je jen moje. Rozzuří mě to, až do běla. V okamžiku ho uvidím, krvácí a ten parchant se ho dotýká. V mžiku vteřiny mu rozdrtím hrdlo. Načež se moje tesáky zanoří do jeho poddajného masa. Několikrát si loknu, krev, tu jedinou teď chci. Mám neskutečnou žízeň, ale alespoň můj vztek se utišil. Ten druhý se pokusí utéct, ale bez milosti mu zlomím vaz. A je konec, tenhle byl poslední. Pustím ho jako hadrovou panenku, která se mi sesune k nohám, a rozhlédnu se kolem. Jsou tu jen mrtví. Nakonec se vrátím pohledem ke svému Kolouškovi. Krvácí, zavrtám do něj svůj pohled, načež k němu pár kroky dojdu. V posledním okamžiku ho zachytím. „Říkal jsem ti, abys tam zůstal,“ zavrčím mu do ucha. Takhle hloupě se nechat zranit, opravdu se moc efektivně neumí bránit.

Hazuki

Gabriel, se sakem nasáklým krví a se rty zdobenými tou samou tekutinou, odtrhne ode mě Lovce a v posledních okamžicích jeho života se napije jeho krve. Zhnuseně odvrátím tvář a vrávoravě pár kroky poodstoupím. Pohlédnu směrem k poslednímu z Lovců, který vida, že ostatní společníci už jen bezvládně leží, se dal na útěk. Ale i toho Gabriel nakonec dostane. Musím uznat, že teď vypadá poměrně děsivě. Zamotá se mi hlava, ale dříve než se složím k zemi, zachytí mě. „Nemel nesmysly, já zůstal na místě. To oni přišli za mnou. Už od začátku jsi nebyl jediný cíl,“ zamumlám pobouřeně. „A ta hračka, cos mi dal, mi dvakrát neposloužila. Byl bys tak laskav a vrátil mi ty moje?“ zahučím a bolestně zasyknu, když Gabriel zavadí o rukojeť dýky, která mi trčí z boku. „Heh, pozdrav od bývalého šéfa?“ uchechtnu se ironicky a nakrčím obočí.

Gabriel La Croix

Ušklíbnu se, když vycítím pohled, kterým na mě hledí. „Ani teď se nebojíš?“zašeptám pobaveným hlasem. Je mnou zhnusený, jak piju něčí krev, ale že by se stále nebál. To je opravdu velice zvláštní. „Neměl jsi se do toho vůbec plést,“ opáčím na jeho slova „Neměl jsi tak plýtvat náboji. Prvně se nauč pořádně střílet,“ upozorním ho a dotáhnu ho k autu „A ne, tvoje věci ti opravdu nevrátím. V tomhle ti totiž vůbec nevěřím, navíc by jsi si to musel zasloužit,“ pokračuju. Vypadá to, že je docela dost zraněný. Ta dýka vězí v jeho boku, až po rukojeť. „Asi jsi populární,“ neodpustím si poznamenat a vysadím ho na kapotu auta. „Teď to bude bolet,“ ušklíbnu se na něj a silně ho zatlačím do ramene a donutím ho si lehnout. V té pozici ho jednou rukou přidržím, zatímco druhou mu dýku z boku vytáhnu, i když ne nijak šetrně. Taky mi to jeho sténání potvrdí. Vzápětí mu vyhrnu košili a ránu olíznu. Přitom mu slíznu krev, která patří jen mně. Když se odtáhnu, rána už nekrvácí, ale teď je řada na mně, abych se o sebe postaral. Cítím, že v těle mám několik kousků stříbra.

Hazuki

Neplýtval jsem náboji, sakra, každý našel svůj cíl, i když ne všechny rány byly smrtelné. Ale bylo jich zatraceně málo a slabá ráže. A měl bych k tomu plno dalších připomínek, ale v tuhle chvíli nemá cenu se s ním o tom dohadovat a nemám na to ani sílu. Říká, že mi nevěří. Vždyť jsem měl příležitost ho odprásknout, ale neudělal jsem to. To snad nic neznamená? Vysadí mě na kapotu. Stisknu pevně zuby, když vím, co mě čeká. Ale řezavá bolest, která se při vytahování čepele ozvala, mě přesto donutila zasténat bolestí. Chvěju se únavou a záškuby bolesti, když pak Gabriel olizuje ránu. Alespoň tu teď nevykrvácím. Mátožně se posadím. „To víš, naše famílie bývala vážená,“ zachraptím v odpověď na jeho poznámku o mé popularitě. „Troufám si ale tvrdit, že o nárůst mé popularity ses zasloužil ty,“ dodám značně sarkasticky. Pohlédnu na jeho tělo. „Koukám, žes to taky celkem schytal. Bolí to?“ otážu se. Bude s tím chtít nějak pomoct? Je vlastně docela síla vidět upíra postřeleného stříbrnými kulkami, který neleží na zemi v předsmrtných křečích.

Gabriel La Croix

Prsty přejedu po jeho ráně. Brzy se to zahojí, ale i tak. Příliš riskoval, i když bylo patrné, že ho nechtějí zabít, ale vzít sebou. Nejspíš jako zdroj informací, protože má ke mně tak blízko. „I když možná ti dám nějakou odměnu, za to, že jsi nestřílel po mně,“ pronesu. Přeci jen, kdyby chtěl, tak to mohl udělat, i když by byl efekt nulový. „Ale teď už to tak není, navíc když máš tohle,“ zašeptám a prsty přejedu po stopách kousnutí, které jsou známkou toho, že z něj piju. „Proto by ses měl u mě držet co nejblíž. Já ti můžu zaručit bezpečí, sám to vidíš,“ a kývnu k mrtvolám. Stačila chvíle a byli všichni mrtví. „Hlavně oblečení,“ zavrčím podrážděně. Je totálně na odpis. Jeho zájem mě, ale překvapí a zkoumavě si ho začnu měřit. Poslední dobou je opravdu divný, zavrtím hlavou. „Ani ne, skoro to ani necítím,“ při těch slovech si rozepnu košili a vezmu dýku, kterou měl zaraženou v boku. Nato mu hodím mobil. „Vytoč první číslo v předvolbě, ať pro nás přijedou a taky jim řekni, že je to tu třeba vyčistit,“ nato se opřu o auto a kulky si vytáhnu. Jedna, druhá, třetí, zvonivě zazvoní o zem.

Hazuki

Nepotřebuju, aby mi dělal bodyguarda upír. Rád bojuju vlastními silami. Nemůžu popřít, že jeho pomoc teď byla potřeba, ale nehodlám se ani teď ani v budoucnu schovávat za jeho záda a nechat se chránit. Je provrtanej několika kulkami, ale co mu dělá starost, je zničené oblečení. Nadzvednu obočí a promnu si čelo. Akorát si tak máznu krev do vlasů, ale v tuto chvíli je mi to jedno. Jen taktak zachytím telefon, co mi Gabriel hodí. No skvělé. To mám telefonovat já jeho podřízeným? On sám se jde zbavovat kulek. Které zůstaly v jeho těle. Špičkou dýky, která je stále od mé krve, se rýpe ve svém těle, aby dostal kulky ven. Zvedne se ve mně vlna nevolnosti a raději se odvrátím a jdu vytočit předvolbu. Za moji nevolnost může převážně zranění a ztráta krve, proto jsem teď citlivý na kde co. Telefon vytáčí číslo. Dvakrát to na druhé straně zazvoní, než se ozve hlas jednoho z podřízených. A zrovna jednoho z těch otravných. „Tady agent 007, žádám posily, komfortní odvoz a úklid placu,“ zahučím otráveně. Na druhé straně se rozhostí ticho. A pak na mě začne štěkat, co jsem zač a co si dovoluju telefonovovat z pánova telefonu. „..identifikujte se!“ štěkne nakonec. Sakra s těmihle týpky je otrava něco řešit. Člověk ani zavtipkovat nemůže. Točí se mi hlava, tak se položím zpátky na kapotu. „Dobrá dobrá,“ zamumlám. „U telefonu Yanase Hazuki, pan La Croix má právě plné ruce práce se stříbrnými kulkami. Mám vyřídit jeho rozkazy. Žádá odvoz z ulice, kde měl dnes obchodní schůzku...ano tam...správně, auto nepojízdné. A prosí úklidovou četu. Víte dobře, o co jde,“ típnu hovor a zakryju si oči paží. Mám pocit, že bych spal nejradši sto let.

Gabriel La Croix

Znovu si zapnu košili a dýku otřu o už tak zakrvácené sako. Stejně už čisté nebude, tohle oblečení je úplně na odpis. Roztrhané a zakrvácené, to půjde rovnou do odpadků. Přitom sleduju Kolouška, je vidět, že jsem mu nechutný, ale co s tím. Nějak jsem si ty kulky vybrat musel. Nad jeho telefonním rozhovorem se jen ušklíbnu. Že i po tom všem dokáže žertovat. Byl skoro mrtvý, ne, oni by ho nezabili, ale nejspíš by mu udělali něco mnohem horšího. Povzdechnu si a otráveně pohlédnu na své auto, karoserie je úplně na hadry, stejně jako pneumatiky. Oprava bude stát pořádný balík. „Nějak tě to vyčerpalo, nemáš žádnou výdrž,“ zhodnotím jeho stav. Vezmu si od něj mobil a skloním se nad ním „Asi by byl třeba nějaký trénink,“ zamumlám spíš pro sebe než k němu. Jednou rukou se opřu o karoserii u jeho hlavy, stále s dýkou v ruce a druhou rukou mu odtáhnu tu jeho z obličeje, načež se k němu úplně skloním a zmocním se jeho rtů. Chutnají po krvi, ale naštěstí jsem měl dnes krve víc jak dost. Jazykem se mu probiju do úst a chvíli je zkoumám, než se nakonec po nějaké době odtáhnu. „Tohle je tvá odměna,“ zašeptám s tichostí a s tím jak se odtáhnu, mu dýku položím na hrudník. „Ale obrať jí proti mně a zabiju tě, bez milosti,“ mrazivě zašeptám.

Hazuki

„Samozřejmě, že jako člověk budu zesláblý, když mi někdo narve velký kus kovu do těla a ztratím spoustu krve,“ zavrčím, když se nade mnou Gabriel skloní. Co sakra myslí tím tréninkem? Ten bastard absolutně podceňuje mé schopnosti! Odtáhne mi paži a nehledě na místo, na jakém jsme, nehledě na to, že jsme oba celí od krve, si přivlastní má ústa. Celý se zachvěju a není to jen slabostí. Má slabost v tuhle chvíli jen umocní prožitek z toho vášnivého polibku. Zprudka oddechuju, když mě nakonec pustí, zanechaje dýku na mé hrudi. „Má odměna?“ vydechnu namáhavě a sevřu prsty kolem jílce. Pocítím směsici protichůdných pocitů. Nechci vlastnit zbaň, která nejen že zranila mě samého, ale patřila hlavně jednomu z Lovců. Těm, kteří se stále drží kodexu našeho řádu, těm ke kterým už déle nepatřím. Dnes jsem jich také několik zabil. Necítím se tak hrozně, když někoho zabiju v bitvě. Obzvlášť v té, kde je to buď zabij nebo budeš zabit. Ale zbraň potřebuji. Gabriel mi ty moje nevrátí a já se nerad cítím neozbrojený a bezbranný. I když ani beze zbraně nejsem úplně bezbranný, mé možnosti jsou omezené. Prohlédnu si čepel, která se matně leskne ve svitu pouličních lamp, které se začínají rozsvěcet. „Tak tedy převelice díky za ten skvostný dar,“ opáčím tiše a pomalu se posadím.

Gabriel La Croix

„Už budeš v pořádku,“ zašeptám. Budu muset na něj dát o něco větší pozor, ještě by se mu pokusili znovu ublížit a to nedovolím, ne, když patří mně. Ne, že bych měl potřebu ho chránit, ale někoho takového jen tak nenajdu. Při jeho reakci na polibek mi neujde ušklíbnutí, to jsou mi ale reakce. Když ho rozhodí jen tenhle ubohý polibek. To by mě zajímalo, co mi dneska ukáže v posteli. „Ano,“ s vážností kývnu. Zbraň přijme, jak by taky ne. Vidí v tom zbraň, kterou může využít na svou obranu. Doufejme, že jen na obranu a ne na útok. Pozorně si ho přeměřím a prsty mu přejedu po tváři. „Máš za co,“ zamumlám a bradu mu zvednu a zahledím se mu do očí. Odfrknu si a pustím ho. V tom okamžiku sem přijedou dvě černá auta „Tak to vypadá, že jedeme domů,“ poznamenám a zamířím k prvnímu z aut. „Pohni!“ otočím se k němu, když pořád sedí na kapotě auta. Jeden z mých podřízených z auta vystoupí a já mu pár slovy nastíním situaci, než se posadím do druhého auta na místo spolujezdce. Opřu se o opěrku a přivřu oči. Cítím, že se rány hojí, ale není to nic příjemného, tak otravné. Nechat se tolikrát trefit.

Hazuki

Jak pozorně si mě měřil, když jsem poděkoval za zbraň. Bez jakéhokoliv výrazu mu opětuju pohled, než mě pustí. Trochu mě tím mate, nevím, co si o tom mám vlastně myslet. Nejspíš bych to měl prostě přijmout jako jeho běžné pánečkovské móresy. Záhy přijedou jeho podřízení. Jakmile je obeznámí se situací, posadí se do auta. Pomalu slezu z auta a následuju ho. Na popohnání jsem nereagoval, ale rozkazy tohohle druhu mě občas vážně dovedou vytočit. Sednu si na zadní sedadlo a odrnu si zakrvácené vlasy z čela. Jsem unavený. Zdalipak budu mít dnes možnost se v klidu vyspat? Gabriel je taky zraněný, jakkoli se tváří jako velký borec, ta zranění musí být nepříjemná. Uvítal bych kdyby dnes prostě šel spát. Dnes se na sex necítím, toužím po spánku jako po ničem jiném.

Gabriel La Croix

Tomu to ale trvá, otráveně si povzdechnu. Ještě mě takhle bude chvíli štvát a neudržím se a přetrhnu ho vejpůl. V téhle situaci by mě neměl štvát, neví, jaký jsem, když nastanou tyhle situace. Z kapsy saka vytáhnu sluneční brýle. Divím se, že ty to přežily bez jakékoliv újmy, a nasadím si je. Toho vzadu si radši už nevšímám, opravdu nevím, co bych mu dokázal udělat. Kývnu na svého podřízeného a ten vyrazí ke mně domů. Přitom se snažím trochu uvolnit, i když mě v tomhle stavu dokáže uvolnit jen jedno. Zpětným zrcátkem pohlédnu dozadu na něj. Bohužel je to jen obyčejný člověk, má svoje omezení, ale jedno kolo by zvládnout mohl. Uvidíme, ale já se uvolnit potřebuju a on poslechne, i kdyby sebevíc nechtěl.

Hazuki

Lehce nadzdvihnu obočí, když si všimnu, že si nasazuje sluneční brýle. Hmm, za soumraku ho leccos může oslepit, no zajisté, pomyslím si ironicky a odvrátím tvář, když na sobě ucítím jeho pohled. Ve vzduchu je cítít napětí celou cestu domů. Když vystoupíme, následuju Gabriela do bytu. Hádám, že on půjde do sprchy jako první. Na tváři se mu usadil zarputilý výraz, což svědčí o jeho vskutku skvělém naladění. Zamířím se do kuchyně napít a pak se vrátím do ložnice, kde odložím do skříňky ke svým věcem svoji novou zbraň. Budu ji muset ještě důkladně vyčistit, ale to nehoří. Jsem příliš unavený. Posadím se na postel a položím se na záda. Všechno mě bolí, ale téměř automaticky se mi začnou zavírat oči.

Gabriel La Croix

Cesta domů probíhá mlčky, jsem příliš napnutý a podrážděný. Můj podřízený to cítí a stejně tak i Hazuki. S povděkem jsem rád, když dojedeme domů. Brzy jsme v bytě a já bez jakýchkoliv slov zamířím do sprchy, abych ze sebe smyl tu krev a špínu. Je to odporné, mít to na svém těle. Svléknu si oblečení a rovnou ho hodím do koše. Zbraň položím na umyvadlo a vzápětí na sebe pustím teplou vodu. Sprchuju se dlouho, ale když vylezu, cítím se o něco klidněji. Kolem boku si uvážu ručník a zamířím do ložnice. Najdu ho, jak se v tom špinavém a zakrváceném oblečení válí po posteli. Naštvaně zasyknu a vlezu si nad něj. Když to chce takhle, tak to bude takhle. Já mu nedovolil spát a ani jsem mu nedovolil, aby se v posteli válel. „Vstávej, Koloušku, je čas na trochu potěšení,“ zasyčím a odhrnu mu zakrvácené vlasy z čela. Nato mu rukou zajedu pod košili a skloním se k polibku.

Hazuki

Ucítím nad sebou pohyb. Mátožně pootevřu oči, když mi na tvář dopadne několik kapiček vody. Gabriel už se vysprchoval a naprosto zjevně nemá v úmyslu mě nechat spát. „Nhh, proč projednou nejdeme...spát?“ vydechnu tiše a lehce vzdechnu, když ucítím dotyk pod košilí. Vážně se mi nelíbí, když mě používá jako usměrňovač a uvolňovač frustrace. On si to klidně se mnou rozdá, i když jsem špinavý od krve, která samozřejmě nenáleží jen mně. Asi ho štve, že jsem v tom oblečení usnul na posteli, ale jak jsem tomu měl zabránit? Zavřu oči při polibku, ale pak je s další vzdechem otevřu. „Je nějaká možnost, abys nechal dnes Kolouška spát?“ zkusím požádat trochu jinak, jemně a tiše. Nesnáším to označení, je tak trapné, leze mi na nervy. Ale třeba to zapůsobí. Jsem zesláblý, že už doufám v nemožné.

Gabriel La Croix

„Nejspíš proto, že nechci,“ odvětím s ledovým klidem. Chci to s ním dělat, tady a teď a nezajímá mě, co chce on. Rukou, která před chvílí byla pod jeho košilí zamířím ke kalhotám. Rozepnu knoflík a roztáhnu zip. Docela pomalu, ale přitom si užívám jeho slabost a pak přijdou slova, která bych od něj nečekal. Jen zúžím pohled svých očí a zabodnu je do jeho. Je mi úplně jedno, že je unavený, já to chci a taky to budu mít. „Žádná,“ odvětím s mrazivých hlasem a kalhoty mu stáhnu. „Ale pro tvou informaci, bude to rychlé,“ oznámím mu a stáhnu mu i spodní prádlo. „Nicméně, když budeš takhle prosit častěji, budeme si víc rozumět,“ ušklíbnu se. Vzápětí mu pokrčím nohy, které chytnu pod koleny, a během chvíle do něj vklouznu. Není třeba nějaká příprava, protože za těch pár dní si na to opravdu zvykl, takže povětšinou je i dost otevřený. Navíc nemám chuť se ještě dneska zdržovat něčím tak malicherným, jako je jeho příprava. Přeci jen, já jsem tu pán a můžu si dělat, co se mi zachce.

Hazuki

Opětuju ten ostrý pohled a vyčkávám. Ale má naděje velmi rychle pohasne. „Nnah, poč-...,“ nedořeknu a už mi stahuje jak kalhoty tak trenky. Já mu dám, že si budeme rozumět! Tohle už v životě zkoušet nebudu, má to naprosto opačný účinek! „Aaah!“ hlasitě zasténám, když do mě vstoupí. Jistě, nač se zaobírat přípravou. Hlavně, když to tam jde strčit, že jo?! Pobouřeně zkroutím rty a odvrátím tvář. Jak mi Gabriel krčí ty nohy, ozývá se můj zraněný bok, který se nějakou chvíli bude ještě hojit. „Ne, takhle si rozumět nebudeme,“ zasyknu. „Co jsem, masochista?? Idiot?? V prvé řadě nejsem žádný koloušek,“ vrčím tiše, protože nemám sílu zvýšit hlas. Říkal, že to bude rychlé. Jasně, proč si po pár zabitých lidech a se zraněním nedat rychlovku, normálka.

 

Gabriel La Croix

„Není na co čekat,“ opáčím, protože moc dobře vím, jaká slova měl na jazyku. „Tak horký,“ vydechnu s tichostí. Skoro bych do něj začal okamžitě přirážet, nejspíš bych ho ale roztrhl ve dví. Přeci je to jen člověk a já se musím trochu krotit. Chci, aby mi vydržel. „Ale budeme a ty to moc dobře víš. Tvoje tělo si se mnou už velmi rozumí,“ zašeptám mu do ucha, které olíznu. Je z něj cítit samá krev a to umocňuje můj chtíč po něm. „Navíc já jsem ti už řekl, co jsi, a na tom se nic nezmění, Koloušku,“ pokračuju s chladným hlasem. Nato se v něm začnu hýbat. Prvně pomalu, ale pak tempo zvyšuju. Přirážím dost rychle do toho horkého nitra, které mě pohlcuje.

Hazuki

„Hyaah, ucho ne..nnh,“ zachvěju se a napnu, když mě poškádlí na uchu. Navzdory únavě začínám být trochu vzrušený. Zatím co z něj se na mě valí nadržené feromony, až je to rozčilující. Chlad v jeho slovech pro mě nic neznamená, nebojím se ho. Vzápětí se ve mně pohne a já zvrátím hlavu. I když to bolí, prostupují mým tělem intenzivní záchvěvy slasti. Je až děsivé, jak se mé tělo přizpůsobilo téhle dravé šelmě. Bolest i to intenzivní chvění se probíjí mým tělem, zmítá mou duší, trhá mě na kusy. Hřbetem ruky si zakryju ústa, abych tolik nesténal, tlumí to i bolestná zasyknutí. A Gabriel zrychluje. Náhle do hřbetu své ruky zatnu zuby s příchodem vyvrcholení, celý se napnu a potřísním už tak špinavou a potrhanou košili a sako.

Gabriel La Croix

Jen se ušklíbnu, vím, že krk a uši jsou pro něj až extrémně citlivé a v posteli toho rád využívám. Proč taky ne, vidět ho v rozpacích, chvějícího se, poníženého tou rozkoší, co mu dopřávám. Podle slov to nechtěl, ale jeho tělo říká úplně něco jiného, to po tom touží, chce tu rozkoš a jeho tělo je moje. I já si to užívám, je to pro mě zklidnění toho hladu, krvežíznivosti a všech těch pocitů předtím. Dobrý sex je opravdu příjemným rozptýlením. Snaží se svoje vzdechy tišit, přesto mu občas ujde nějaký ten vzdech, ale i bolest. Vím, že je vyčerpaný, ale odpočívat může potom. V okamžiku, kdy se udělá a sevře mě uvnitř sebe, to přijde i na mě a já ho vyplním. „Šikovný kluk,“ zašeptám pochvalu a pohladím ho po vlasech. Ještě mu věnuju hluboký polibek a vyklouznu z něj „Povlíkni a pak se půjdeš umýt,“ poručím mu a odtáhnu se od něj. A já si půjdu dát ještě jednu velmi rychlou sprchu.

Hazuki

Ucítím, jak se jeho vyvrcholení rozlévá ve mně. Udělal se okamžik po mně. To bylo skutečně rychlé. Pochvala, pohlazení a polibek. Když tohle dělá, cítím se opravdu podivně. Nejde o to, že by mě těšila pochvala za něco takového. To opravdu ne! Ale spíš tím, jak je to kontrastně něžná činnost oproti tomu jak se chová normálně. Mate mě to! Ty podivné dojmy ale okamžitě utnou jeho další rozkazy. Páneček si jde dát sprchu a já abych zase všechno uklízel. Navzdory předchozímu slastnému prožitku cítím se teď ještě víc unavený a v mizerné náladě. Stěží se postavím na nohy a začnu převlékat postel, načež se dovleču ke koupelně, kde dám povlečení do koše na prádlo. Do dalšího koše vyhodím zničené oblečení. Opřu se o umyvadlo, dokud se s Gabrielem ve sprše nevystřídáme. Nejspíš se budu muset vysprchovat rychle, protože mám pocit, že každou chvíli odpadnu.

Gabriel La Croix

Ještě mu věnuju jeden pohled, než zmizím ve sprše. Tentokrát je to opravdu rychlé. Přitom ho slyším, jak se dovlekl do koupelny. Takže už povlékl. Osuším se a novou osušku si uvážu kolem boku. „Moc dlouho tu nezůstaň, hlavně si dej pozor, aby jsi sebou neplácl na zem,“ upozorním ho, když vidím, že sotva stojí. Přitom mu prsty přejedu po zádech a rty přitisknu na jeho šíji. „Tak sladký,“ zašeptám. Dal bych si klidně říct na další kolo, ale myslím, že v tuhle chvíli toho má až dost a já nemám důvod ho pro dnešek ještě víc trápit. Vzápětí mu tedy nechám koupelnu volnou. Prsty si projedu vlhké vlasy a zamířím do kuchyně. Dnes toho moc nejedl, kdoví jestli bude jíst teď, ale kdyby chtěl potom, tak mu něco připravím. Bohužel to, ale bude studené, kdo ví, kdy totiž bude jíst. Takže příprava mi netrvá dlouho. Ještě mu do sklenice naleju vodu a přidám rovnou dvě tablety. Nato to vše odnesu do ložnice, kde to položím na stolek na jeho straně postele. Okamžik nato se natáhnu a spokojeně přivřu oči. Dnešní večer byl opravdu příjemným zakončením dne, tak jako vždy.

Hazuki

Lehce podrážděně zúžím oči, když mě začne poučovat. Pozor si dávám, je jen tvoje vina, že jsem posledně zkolaboval v koupelně. Trhnu sebou při dotyku těch chladivých prstů na mých zádech. Páteří mi projede příjemné zamrazení, které jen umocní ten letmý polibek. Pohlédnu na naše odrazy v zrcadle. Jsem pobledlý, až má kůže soupeří se světlou kůží Gabriela. Až na to že jsem zamazaný od krve, tak spolu „ladíme“, v duchu se ponuře ušklíbnu. Hledím na ten odraz jen okamžik, než mě záchvěv rozpaků donutí pohled sklopit. Uvítám, když Gabriel konečně opustí koupelnu a já mohu v klidu smýt ze sebe všechnu tu krev a špínu. Pohlédnu na napůl zhojenou zarudlou úzkou linku na svém boku, kterou si můžu připsat ke své sbírce jizev. Úchvatné. Nikdy jsem nezískal tolik zranění v tak krátkém čase. Pocítím bodnutí vzteku a hanby, udeřím rozladěně pěstí do kachliček. Všechno šlo do háje od doby, kdy zemřel můj bratr a já narazil na Gabriela. Nehledě na to, že se mi poněkud zhoršila fyzička. Ale není se čemu divit, když jsem blízko tomu, abych trpěl anémií, jelikož krom utržených zranění jsem na jídelním lístku svého majitele. S podobnými rozladěnými myšlenkami, které mě naštěstí drží od toho, abych to opětovně zalomil ve sprše, se pořádně umyju, především smyju krev ze svých plavých vlasů. A pak, i když jsou stále vlhké, zamířím s ručníkem kolem pasu do ložnice. Tiše vejdu a překvapeně ucítím vůni jídla. Gabriel něco připravil a položil to na můj stolek. Hmm, to je od něj neobvykle milé. Vážně si dává bacha, abych mu nepošel hlady. Pomalu přejdu k posteli a rovnou sáhnu po sklenici s vodou. Zase jsou v nich rozpuštěné tablety, poznám. Ale je mi to fuk. Posadím se a rovnou do sebe celou sklenici obrátím, až mi úzký pramínek vody steče koutkem úst, přes bradu až na krk. Úlevně si povzdechnu a lehnu si na bok. Sklenici už ale nestihnu vrátit na stolek, protože okamžitě usnu.

Gabriel La Croix

Když přijde, tak pořád nespím, ani nějak nemám chuť na spánek. Možná bych mohl jít pracovat, ale rány nepříjemně svědí. Sice mi nijak neublížily, ale ani to není zrovna příjemné. Ale nelíbí se mi to, že šli i po něm. Jasně jsem viděl, že ho chtějí odtáhnout. Čekám, že tohle nebyl jejich poslední pokus, ale teď to budu čekat. Tiše si povzdechnu a zpod přivřených víček na něj pohlédnu, sotva se plazí, opravdu potřebuje trénink. Takhle nic nevydrží, i když je taky pravda, že z něj piju docela dost. Chtělo by to občas i jiný zdroj, aby se měl čas občas i vzpamatovat. Zavřu oči, proč se vlastně starám o jeho blaho, je to snad tím, že si ho chci nechat? Je pravda, že společnost je příjemná a ty večery jsou velmi ale velmi příjemné. Jeho tělo mi dobře odpovídá a já jsem pokaždé spokojený. Nesnaží se ani bránit, takže to dělá opravdu příjemným zážitkem. Po nějaké chvíli znovu otevřu oči a pohlédnu na jeho záda, vzápětí odpadne, slyším, jak sklenice dopadla na zem. Podrážděně si odfrknu, zase odpadl, i když tentokrát alespoň v posteli. Posadím se a natáhnu se přes něj pro sklenici. Zvednu ji a položím na stolek, ještě by se o ní mohl pořezat. Nato přes něj přetáhnu deku, načež si znovu lehnu. Vím, že trvá několik dlouhých minut, než konečně usnu, ale nakonec zády k němu skutečně usnu.

4.944445
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 36)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 7
Posledních pár dní, jako bych to nebyl já. Bavil jsem se a užíval života....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 8
Muž seděl v autě před velkou železnou branou do areálu školy. Čekal na mladého...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 2
Napřáhl se a kolem meče, se jako had, začalo cosi obtáčet. Vypadalo to na vítr...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
   Matěj se potají smál, zatímco ho Theodor prosil, aby ho...