So, 02/12/2017 - 23:20
10

 

 

 

 

Hazuki

Cesta autem utekla nesmírně rychle. Ani jsem se nenadál a už otvírali dvířka a za pouta mě tahali ven. Zamračím se a vytrhnu se jim z rukou. „Chodit ještě umím sám,“ zasyknu rozladěně, aniž bych bral ohledy na to, jaká bude reakce těch dvou. Jeden se napřahuje k ráně, ale ten druhý se úlisně zašklebí a zvednutím ruky ho zarazí. Vymění si pohled a druhý nakonec úšklebek opakuje. „Jistě...,“ pronese a oba na mě pohlédnou. „Zatím,“ dodá druhý tichým ledovým hlasem. „Teď pojď,“ zasyknou. Vyrazíme bok po boku, já v jejich středu. Až teď pohlédnu, kam jsme to dorazili. Jdeme vstříc velké honosné, ba až přímo dekadentní budově, kterou jsem viděl zatím jen na fotografiích při sběru informací o Silvienu La Croixovi. Sídlo rodu La Croix, královského rodu upírů, v jehož tajných komnatách vydechnu naposledy. Nejsem takový optimista, abych si myslel, že se mi ještě podaří uprchnout. Beztak. Co bych dělal na svobodě? Tenhle život už mi beztak k ničemu není. Ne, když mě od sebe on odstřihl. Zbytečně se nerozhlížím, kudy mě vedou. Jediné, na co se soustředím je povrch a nyní schody pod mýma nohama, abych neklopýtl a s ostudou nepadl na kolena. Pak se mě však zmocní pocit napětí. Instinkty vypěstované výcvikem a i můj přirozený instinkt bijí na poplach. Blížíme se k něčemu nebezpečnému. Nebo bych měl říci...někomu. Zastavíme se na okamžik před masivními kovovými a ornamenty zdobenými dveřmi. Křídla dveří se otevřou a já jsem postrčen do velké místnosti připomínající trůní sál. Choupky na těle se mi ježí pocitem akutního nebezpečí.  „Přivedli jsme ho, můj pane,“ ozve se úslužně můj doprovod a já pohlédnu na nesmírně sličnou osobu. Tak tohle je Gabrielův otec. Tvář mu rámují dlouhé černé, lehce zvlněné vlasy. Prudce se nadechnu, když se do mě zabodne pohled těch ledově modrých očí, jako dýky mrazivé nenávisti. Rty v té krásné ale čímsi tajemné a děsivé tváři se zkroutí v pohrdlivý úsměv. „Samael...La Croix,“ zašeptám v posvátné hrůze, jakou  ve mně vůdce upírů v okamžiku jeho spatření vzbudil.

Samael La Croix

Rozhlédnu se po kobce, je špinavá, stěny i podlaha jsou od krve, od lidské krve, ale co jiného by si ta synova děvka mohla přát. Zemře mezi svými, tady už skonalo mnoho Lovců, ale i obyčejných lidí, kteří porušili pravidla nebo se zpěčovali. A on bude ještě prosit o to, abych ho nechal zemřít, ale bohužel. Prvně mu ukážu, kde je jeho skutečné místo. Na zemi, na kolenou, ponížen tím nejhorším způsobem. Prsty se dotknu pout, uvidíme, co v tom malém špinavém Lovci je, jak dlouho to vydrží, když ho před jeho smrtí ještě ponížím, ale na druhou stranu chci, aby pár dní vydržel a aby si Gabriel uvědomil, že když něco řeknu, tak to tak bude. Nemá právo měnit mé rozhodnutí, má jen poslouchat a plnit rozkazy. S ním zašel totiž až moc daleko a já mu ukážu, jak se za to platí. Nakonec kobku opustím a jdu přivítat hosta, cítím jeho vůni. Sladká lidská vůně. „Dělal problémy?“ mrazivě se zeptám. „Ano, mířil na vašeho syna a pak si ho dovolil líbat,“ odvětí jeden z upírů, kterého jsem pro něj poslal. „Jaká drzost,“ zasyknu a bedlivě si ho prohlédnu. Bezvýrazná malá děvka, která je jen pro obšťastnění. „Zasáhl jsem v pravou chvíli, ještě déle a ty bys ho stáhl k sobě!“ zasyčím a za vlasy mu zvrátím hlavu dozadu, čímž odhalím jeho pokousaný krk. „Zjistíme, co na tobě můj syn viděl,“ lačně syknu a zanořím tesáky do jeho krku. Piju dlouho, ale znám míru a vím, kdy to bude stačit. Přeci jen toho mám pro něj připraveného ještě dost. Takže, když ucítím, jak začíná umdlévat, tak se odtáhnu a pustím ho. „Děvce nepřísluší, aby měla oblečení a taky potřebuje ukázat komu patří,“ s tím kývnu na upíry, co ho drží, ať se o to postarají. „Pak ho odtáhněte. Dejte mu chvilku, aby si uvědomil, co ho čeká,“ poručím jim vzápětí.

Hazuki

Napětí roste v celém mém těle, ale snažím se ho nedávat na sobě znát. Téměř tajím dech, když hladkými plavnými, ale rychlými pohyby zkrátí vzdálenost mezi námi. Pohlédne na mě, jako bych byl jen kus špíny za jeho nehty. Nestihnu nijak zareagovat a hrubá síla mi zvrátí hlavu. Prudce vydechnu, srdce mi buší jak splašené. Hruď mi svírá strach, jaký jsem v přítomnosti nelidské bytosti ještě nepoznal. Tuším, co přijde. Mrazivé špičáky proniknou kůží na mém krku a já přidušeně vykřiknu. Po velkých douškách pije ta silná mrazivá bestie moji krev, dokud necítím chlad v konečcích prstů a nezačne se mi točit hlava. Už se mi téměř podlamují nohy, ale ruce dvou přisluhovačů mě pevně drží. V duchu se ponuře zasměju. Tak takhle si Samael pojistil, že skutečně nebudu mít příliš sil na to, abych se pokoušel utéci. Mé nitro se zatvrdí při označení za děvku. Nelíbí se mi to, ale nedovedu vznést námitku ani ve svém nitru. Vždyť co jiného jsem byl?? Pak mi ale dojde význam rozkazu, když ze mě dva služebníci začnou neurvale strhávat oblečení. Zachvěju se zimou a studem. Na myšlenky o rozpacích mi však není dán prostor.  Dovlečou mě ke k nějakému kovovému kotli, ze kterého sálá horko. Při bližším pohledu zpozoruji, že je plný žhavých uhlíků a v nich jakási kovová tyč. Srdce mi poklesne strachem, když mi dojde, na co to zírám. Jaká to středověká metoda, leč upíři jsou dlouhověké bytosti. Obzvlášť králi upírů musí být několik staletí. Že mě vůbec překvapuje, že si libuje v zastaralých, ale velice účinných mučících technikách.  Na čele se mi zaperlí pot a dech už tak přerývaný slabostí ze ztráty krve se mi zrychlí. Dvojice upírů se rozdělí. Jeden mě chytne za pouta a  natáhne mi ruce nad hlavu, takže stojím před nimi a před Samaelem celý obnažený a vystavený. Sleduji pohledem toho druhého. Přejde ke kotli žhavého uhlí a vytáhne z ní onu kovovou tyč, jejíž konec je rozpálený až doběla.  Pohledem čelím rozžhavenému znaku starobylého rodu La Croix. Tak tímhle myslel to „ukázat komu patří“. Zatnu čelist a zavřu oči. Když se do mě, vůdce La Croix zakousnul, unikl mi ze rtů výkřik. Teď jsem byl rozhodnutý nevydat hlásku. Ale v nitru se mi třepotal strach. Na nápor žhavé bolesti jsem ale nebyl připravený.  Trhnu sebou a v agónii sebou zazmítám. Těsně nad srdcem se mi do kůže a do masa s trýznivými záškuby bolesti propaloval znak jejich vlastnictví. Ani neceknu, ale dnes už podruhé jsem si prokousnul ret, tentokrát, abych zadusil výkřik oné palčivé bolesti. Ze rtu mi stéká krev na bradu, kde se mísí se slzami, které mi vhrkly do očí. Takovou bolest jsem nikdy předtím nezažil... Ve vzduchu se nese zápach krve a spáleného masa. Téměř zemdleně teď visím v rukou upíra. Přerývaně oddechuju a celý se třesu. Tělo se mi leskne potem. Trhnu sebou při záškubu bolesti z rány. Pohlédnu na zarudlou hruď na jejíž levé straně je rudočerný znak rodu upírů, kteří převrátili celý můj svět. Zvednu pohled a se zábleskem bezmocného vzteku pohlédnu na Samaela. To už mnou ale dva přisluhovači smýknou a táhnou mě do nějaké místnosti. Do nosu mě uhodí pach špíny a krve a mým rozbolavělým a téměř bezvládným tělem projde záchvěv nevolnosti.

Samael La Croix

„Tvá krev je dobrá, ale nikterak úžasná,“ zasyknu, když ho pustím. S pohrdavým úsměvem nadále sleduju jeho chvějící se tělo. Během chvíle je mi vystavené nahé. Není nic moc, viděl jsem lepší, ale pokud Gabrielovi stačilo. Znechuceně si odfrknu, taková nechutná špína, jak si vůbec mohla dovolit působit na mého syna. „Teď víš, že jsi jen majetek, ty malá děvko,“ odfrknu si, když mu železo vypálí znak vlastnictví La Croixů. Navíc na velmi viditelném místě a také bolestivém. „Neboj se, moc dlouho to nevydržíš a budeš kňučet. Tohle byl totiž jen začátek, já mám metody, jak tě donutit prosit o život,“ pobaveným hlasem pokračuju. Protože vidím, jak se snaží steny v sobě dusit, ale ty jeho slzy. Cítí bolest, spaluje ho jako výheň, ale to ještě zdaleka nepoznal tu největší bolest. Nakonec se od něj odvrátím a zamířím pryč. Chvilku o něj bude postaráno. Po několika hodinách když vyřídím několik neodkladných záležitostí, zamířím se svým doprovodem, kteří ho sem přitáhli, za ním. Je čas na trochu zábavy. Ukážu mu, jaké to je sténat bolestí a kňučet o milost. Už mnoho Lovců před ním prosilo o milost, byli ochotni prozradit cokoliv, ale já to nedělal pro informace, ale pro zábavu, stejně jako s ním, i když to má být i varování pro Gabriela, aby nic takového už nikdy  nedělal. Varoval jsem ho, měl ho zabít a ne si ho k sobě nastěhovat a starat se o něj. Když dojdeme do kobky zůstanu stát stranou. „Tak co, ty malá děvko, připraven na naši péči?“ jízlivě se otážu a pohlédnu na jeho chvějící se tělo. Měl nějaký čas na to, aby přemýšlel, aby propadl bezmoci, aby se připravil na bolest. „Můžete začít,“ vybídnu své věrné a sleduju, jak se o něj budou starat.

Hazuki

Odhodí mě zraněného na zem pokrytou vší tou špínou. V uších mi ještě stále doznívají La Croixova pobavená slova. Prosit o život nehodlám. Nemám v úmyslu nechat se tolik ponížit, ale nedovedu bojovat proti pravdivosti, kterou z těch nelítostných slov cítím. Zůstanu ležet tak, jak jsem na zem dopadl. Každý pohyb svalu je utrpením, záškuby bolesti na hrudi nepolevují a do těla se mi vkrádá chlad ze země. Podle obláčku sražené páry u pusy mi dojde, jak chladno v místnosti vlastně je. Zavřu oči, abych nezíral na temné cákance na stěnách a na podlaze. Krev obětí, které zde umučili dalšími krutými metodami. Nechci se zaobírat myšlenkami, co mi tak asi chtějí udělat, ale nedovedu tomu zabránit. Vkrádají se do mé mysli otupělé bolestí a nevolností, chytají mé srdce do ledových spárů strachu. Nakonec spočinu napůl mezi bezvědomím a vyčerpaným spánkem, přesto mě trýzní myšlenky na bolest i v mých snech. Nevím, jak dlouho jsem ležel. Z polospánku mě vytrhne blížící se přítomnost chladu a děsu, který provází toho sadistického zvrhlého bastarda. Přišel se podívat na další násilnou scénu, kterou mu zinscenují jeho přisluhovači, s mým zbídačeným já v hlavní roli. Zvednu hlavu a přimhouřím oči při jízlivosti, s jakou mě La Croix častuje.  „Jdi k čertu,“ zašeptám, když mě vytáhnou přisluhovači na nohy, které mě ještě jakž takž poslouchají. Ale k ničemu mi to není. Bez jakékoli námahy mě dovlečou k řetězům visícím ze stropu a do kovových kruhů mi upnou ruce tak, že je mám téměř upažené. Co nečekám, je to, že do těžkých okovů uzavřou i mé nohy. Vyjeknu bolestí, když se mi tím do slabin nad kotníky zaryjí kovové hroty. Vrhnu pohled k Samaelovi a vidím záblesk uspokojení v jeho očích. Semknu rty, odhodlán zůstat zticha, když mě bez varování šlehne něco přes záda a rozčísne na nich kůži, jako by to bylo jen tenké plátno. Vyheknu  a kousnu se do jazyka. Rána mě pálí téměř, jako by mi vypalovali další znamení. Vzduch pročísne další šlehnutí biče a do mých zad udeří znovu rána, kterou následuje sled dalších. A já už nedovedu výkřiky bolesti zadržovat. Tělo mám jako v ohni, na zem odkapávají krůpěje krve z mých zad rozdrásaných údery biče. Po chvíli v řetězech téměř visím. Horečnatý pohled upírám na zem před sebe. Mé rty se téměř němě pohybují. „...prosit...Nebudu prosit..nebudu..,“ téměř bezhlesně mumlám, hlasem ochraptělým z výkřiků bolesti. Pak mi dojde, že rány bičem ustaly, mátožně zvednu hlavu a do tváře mi sklouzne pramen potem zvlhlých vlasů. Přede mnou stojí druhý přisluhovač a v ruce drží stříbrnou dýku. Rozšířím oči a žaludek se mi sevře pocitem zlostné potupy. Vztek a rozhořčení mi pročistí mysl otupenou bolestí pulzující ve zbídačených zádech a dalších zraněních. „Stříbro,“ zasípu nechápavě. Co tím vlastně sleduje. Lidské tělo na stříbro nereaguje. Přisluhovač se však nepěkně ušklíbne a téměř něžně přejede mokrou stříbrnou čepelí, ostrou jako břitva, podélně přes vnitřní stranu předloktí. Rána není hluboká, přesto způsobí nepříjemně palčivou bolest. Tiše zasyčím a nevěřícně na svou ruku zírám. Pak ale vystrašeně obrátím pohled na druhou stranu, kde ten parchant udělá to samé. Zmučeně zakňourám. Co je to?? Ale upír se zaujetím kreslí krvavé linky na dalších citlivých místech. Zatínám bezmocně zuby a přesto bolestné steny nezadržím. Co to sakra je, tak strašně to pálí! Po tváři mi stečou další bezmocné slzy bolesti.

Samael La Croix

„Neboj, tam už jsem několikrát byl,“ ušklíbnu se na jeho slova. Jen kdyby věděl, že je hodně blízko pravdy. „Přeci tě musíme pořádně připoutat, čekají tě opravdu příjemné věci a při některých se ti budou nohy opravdu chvět,“ uchechtnu se. Bude to taková sladká tečka na závěr tohoto kola. Vytáhnu si cigaretu a zapálím si. „Ale budeš, na konci zajisté,“ odvětím s klidným a jistým hlasem. Nadále jen s fascinací sleduju, jak se mu bič zakousává do zad. Viděl jsem to již tolikrát, ale stále je to vzrušující vidět. Jak se jeho hladké tělo mění před očima. Jak se jeho kůže trhá na cáry a jak mu po těle stékají pramínky krve „Dost,“ zastavím je po chvíli. Přece to nebudeme přehánět, takhle by moc dlouho nevydržel. Sice je to Lovec, ale čekají ho ještě další a mnohem příjemnější věci. „Chtělo by to změnit přístup,“ a kývnu k připraveným dýkám. Za chvíli již má od nich několik ran. Pro tu děvku to nejlepší. „Jednu z těch dýk znáš, zranila mého syna,“ chladně pronesu, když jeden z upírů tu dýku vezme a začne mu způsobovat na těle velmi bolestivé rány. „Bolí co?“ zeptám se ho „Jsou napuštěné v soli, máš ji v ranách a bude tě to bolet, až do doby dokud nepojdeš,“ vysvětlím mu tu bolest, která rozechvívá jeho tělo. Dokonce už tu sténá, opravdu toho moc nevydržel. Ještě aby začal prosit, ale to přijde. „Zapomněl jsem ti říct. Nakonec mám pro tebe nachystaného něco speciálního,“ oznámím mu a dojdu k němu. S dýkami skončili. Vyndám si cigaretu z úst a típnu ji o jeho břicho. Cukne sebou a bolestivě kníkne. Skoro jako nějaké zraněné zvíře. „Je jen váš, myslím, že Gabriel ho dostatečně roztáhl. Takže není třeba ho nikterak šetřit,“ vybídnu je a znovu zaujmu své místo dost daleko od něj. Ještě by mě zašpinil a já už jen z toho, že ho tu musím cítit, se cítím znechuceně.

Hazuki

Upír po chvíli přestane, buď spokojený se svou prací, nebo hodlají přejít k něčemu dalšímu.  Zvednu oči a setkám se s chladnou modří. Něco speciálního, říká? Nemám ponětí, o co může jít. Cítím bezmoc. Než se ten krutý sadista ode mě odtáhne, ještě stihne použít mou kůži jako popelník. Ze rtů mi unikne bolestivé zakňučení. Ten bastard...sklopím hlavu.  Upíři uvolní  řetězy a já čelem dopadnu na zem, protože už nemám jak se držet vzpříměně. Zasténám, už si nejsem vědom snad ani jediné části těla, která by mě nebolela. Nemám ponětí, co po útrapách, které mi provedli, může ještě přijít. Horší bolest, než kterou pociťuji už mi snad způsobit nemůžou, nebo ano? Celý se chvěju a sotva můžu dýchat. Síly mě s každým okamžikem opouštějí. Cítím se bídně, ba téměř nicotně. Proč mě musel potkat takový osud? Náhle mě chladné ruce zdvihají do kleku. Bolestně zaúpím, jak ten pohyb způsobil bolestivé záškuby ve zraněních. Myslel jsem si, že nic horšího už přijít nemůže. Jak šeredně jsem se mýlil. Dostatečně roztáhl? Gabriel? Trvá mi, než dovedu ty pojmy správně zpracovat. Dojde mi to, až když chladné ruce sevřou mé pozadí a otře se o něj chladné ztopořené mužství. „Ne,“ zašeptám vyděšeně a střelím pohledem k Samaelovi. Tohle nemůže myslet vážně! Nikdo jiný než Gabriel nemůže... „Ne!“ vykřiknu bolestně, když do mě upír vnikne. Někdo jiný...než on. Po tváři se mi valí slzy ponížení a tělem mi otřásájí tvrdé přírazy, dráždí tak bolavé rány a rozbíjí zbytky mé hrdosti v chabé trosky. Železný stisk jiné chladné ruky zvedne mou tvář a do mých úst náhle proniká jiné mužství. Přidušeně se téměř zalknu, ale nedovedu se bránit. Z obou stran do mě ti chladní bastardi přiráží a mé tělo se svíjí bolestí. Je to odporné. Cítím se tak zneuctěný, tak špinavý. Hůř jak nějaká sprostá děvka. Patřil jsem jen jemu a teď jako zbytečná použitá věc jsem vydán napospas jiným mužům, kteří jen ukájí svoji touhu a působí mi nesmírnou bolest. Pohyby zesílí a já se téměř dusím vyvrcholením jednoho z nich. Ani druhý nezaostane. Rozkašlu a klesnu hlavou k zemi, když mě jedny ruce pustí. Ten vzadu se ale velmi rychle vzpamatoval nanovo. Teď už nebylo nic, co by tlumilo můj hlas. Penis toho bastarda hladce klouže do mého těla a mým zraněným tělem projede zachvění jiného druhu. „Tohle...já nechci,“ vzlyknu a vzápětí zasténám, protože narazí na mé citlivé místo. Nebere si servítky a popadne mě za ruce a  tím si mě k sobě blíž přizvedne. Zraněné tělo zaprotestuje, zmučeně vykřiknu. „Ahh! Ne! Prosím!“ Ale přírazy neustávají. Zpod přivřených víček vidím, že Samael vytahuje telefon a s někým hovoří. A já ve stejnou chvíli cítím, že se navzdory vší bolesti blížím k vrcholu. „...chce s tebou někdo mluvit,“ zaslechnu útržek hovoru a Samael se s telefonem přiblíží. Bože, to ne! O-on volá jemu? To ne, prosím. Nechci být slyšen v tak potupné situaci. Snažím se zadržet jak steny bolesti, tak vzdechy slasti. Ale ten upír si to dost dobře uvědomuje a nedává mi příležitosti. Vzlykám a prosím a pak v agónii bolesti i slasti vyvrcholím. Hlas se mi při vyvrcholení zlomí a já téměř omdlévám. Jsem ale převrácen na záda a ten bastard pokračuje. Rozdrásaná záda na chladném špinavém kameni podlahy jsou šok. Táhle zakňučím jeho jméno. Jméno toho, komu jsem patřil. A pak si mě vzala temnota. „Gabrieli...“

Samael La Croix

Nakonec začne to divadýlko. Jsou opravdu dobří, ví, co dělají a když si ho oba najednou berou, sotva se může bránit. Je to něco sledovat, jak se jeho bezbrané tělo chvěje, když ho obšťastňují oba. Takový servis s Gabrielem neměl. Ušklíbnu se a sleduju jeho zmučené tělo. Být mladší, tak bych si ho vyzkoušel sám, ale na takové věci nejsem, i když později bych ho mohl vyzkoušet sám. Ano, takhle je to správně, takhle si všichni přijdou na své. Ale něco tomu chybí a tak vytočím svého syna. Jen ať slyší, jak si jeho bývalá děvka užívá. Prohodím s ním jen pár slov a dám mu ho k telefonu. Teď opravdu dobře sténá a dokonce se udělá. A ty jeho prosby o pomoc. Je to perfektní. Nakonec jsem ho opravdu donutil prosit, jak očekávané. Vlastně o tom nebylo pochyb, že po tomhle to už nevydrží. „Tak pro příště, už nic takového nedělej,“ nakonec pronesu a telefon položím. Teď ví, jaký je trest za neposlušnost. „Škoda,“ ušklíbnu se vzápětí, když ta děvka omdlí. Nicméně to nebrání mému poskokovi, aby se do něj ještě jednou udělal. Jen se ušklíbnu, dobře odvedená práce. „Prozatím mu dáme pauzu, ať se má čas vzpamatovat na další kolo,“ rozhodnu. Jeho tělo je špinavé, jak od krve, tak od toho, jak to nevydržel. Věnuju mu už jen jediný pohled, než odejdu. Trocha odpočinku a pak to začne nanovo, dokud bude dýchat.

 

Gabriel La Croix

Nakonec se vysprchuju, převléknu a zamířím do práce. Na něj už nechci myslet, je mojí minulostí a já teď žiju přítomností a budoucností. A v budoucnosti mě čeká místo klanového vůdce a po mém boku není místo pro Lovce, natož pro nějakého obyčejného člověka. Přesto v práci se nedokážu soustředit. Každého, kdo mi přijde na dohled, pořádně seřvu. Ze spisů toho moc neudělám, ale nemůžu si dovolit ten samý výbuch co doma. Nebylo by to profesionální.  Opřu se o sedadlo a  zahledím se do stropu, proč ho jen nedokážu vyhnat z hlavy? Je to snad tím, že sex s ním byl tak fajn, nebo proto, že mi jeho přítomnost tak chybí? Je to sotva den a ono je to takhle. Rukou si přejedu přes čelo, nevěřím tomu, vždyť je to jen člověk. Obyčejný člověk, nemohl mě přeci tak moc ovlivnit, není to možné. Přeci nejsem jako Tristan nebo můj idiotský bratr, nedokážu mít někoho rád, nesobecky. Ale proč mi to s ním přijde tak moc jiné. „Zatraceně,“ zasyknu a praštím do stolu. Proč? To jsem nikdy nechtěl, měla to být jen zábava a ne to takhle dopadnout. Neměl jsem se cítit takhle, pocity něco neskutečného a zároveň u mě. Jsem upír, bez srdce, bez soucitu a bez citů. Ale ten jeho pohled, když ho odváděli, na ten se nedá zapomenout. Nakonec to zabalím a zamířím domů, do toho prázdného bytu. Vždycky byl plný jeho a jeho vůně, která tu stále přetrvává, už ani nevím, jaké je to být zase sám. Je to nepříjemné a co teprve noc, nezamhouřím ani oka a většinu času strávím pohledem na město. I ta postel připomíná jeho, na ní jsem si ho bral a na ní tak spokojeně sténal. Po bezesné noci mě k ránu z mého rozjímání vyruší telefon. Je to otec a mně se sevřou útroby nepříjemným tušením, ale vzít to musím. „Otče?“ tiše zašeptám. „Někdo by s tebou chtěl mluvit,“ pronese, ale to, co vzápětí uslyším, mi sevře moje chladné srdce. Z telefonu se nese Hazukiho bolestivé sténání a mně okamžitě dojde, při jaké činnosti to je. „Hazuki,“ zašeptám s tichostí, ale nic jiného nejsem schopen říct. Měl jsem tušit, že mu provede i tohle, ale je to jen díky mně, protože jsem to nechal zajít až tak daleko a pak za něj prosil, jak mi otec připomene, než zavěsí. Mobil pevně sevřu, až je z něj jen kousek plastu a rozčileně se zvednu. Začnu přecházet po pracovně. Měl bych pro něj jet, ale pokud to udělám. Už nebude cesty zpátky, dopadnu jako Silvien ne-li hůř, ale to jeho sténání. Pořád ho slyším.  Kdybych včera nedovolil, aby ho odvedli, nedopadlo by to takhle. Byl by v pořádku, tady se mnou, ale jak jsem se mohl postavit otci. Jak se mu můžu postavit teď? Zavřu oči, vzdát se všeho pro člověka? Proč bych to dělal? Ztratil bych postavení, práci, podporu upírů, neměl bych nic, až na něj….Pohlédnu z okna, nakonec nebyl jediný, kdo něco cítil. Za tu dobu jsem ho opravdu začínal mít rád. Nikdy jsem si ho neměl tak dlouho nechávat, měl jsem se ho zbavit, když to ještě šlo. Tiše si povzdechnu a seberu věci, než zamířím do garáží a  zamířím pro něj. Protože on je můj, sevřu volant, ať se stane cokoliv, on zůstane se mnou a já byl hlupák, že mi to nedošlo dřív. Zařadím rychlost a sešlápnu plyn, až k podlaze. Pokuta nepokuta, už nedovolím, aby se ho dotkl někdo jiný, než já.

Hazuki

Procitnu a zachvěju se chladem a bolestí pulzující v ranách. Doufal jsem, že se probudím v té chladné náruči s tím, že všechna ta bolest a příkoří byla jedna odporná, trýznivá noční můra. Bezhlesně se zasměju vlastní bláhovosti. Pootevřu s námahou oči, hledím na vysoký kamenný strop pokrytý temnými cákanci, černými skvrnami od kouře z pochodní, které celu halí mdlým mihotavým přísvitem. Jako bych byl v jiné době. V dávném středověku. Má situace je stejná, jaká by mě čekala kdysi. Špína z rodu Lovců, která čelí předurčenému osudu. Mučení a smrti. Lovec se stal lovenou zvěří. Jak ubohé.  Zkusím se převrátit na bok a s vypětím vůle se mi to skutečně podaří, ačkoli sotva zaschnuté rány se mi znovu otevřou. Potřebuju se vzpamatovat. Alespoň do té míry, abych dokázal opět vzdorovat. Nedovedu se smířit s faktem, jak snadno se Samaelovým přisluhovačům podařilo mě zničit do takové míry, že jsem křičel s prosbami. Pomalými pohyby se zapřu dlaněmi o chladnou zem a pokouším se posadit. Ruce se mi podlamují a třesu se vypětím, ale pak s pocitem ponurého uspokojení se skutečně posadím. K protestům rozdrásaných zad se přidají i dolní partie. „Zvrhlí bastardi...,“ zamumlám a můj chraplavý tichý hlas zanikne v temných stínech cely. Nemám ponětí, jak dlouho v cele jsem, jak dlouho jsem byl bez sebe, ani jaká denní doba může být. Je to jako živá noční můra, o které vím, že ještě bude pokračovat, dokud nevydechnu naposledy. Divím se, že jsem vlastně ještě na živu. Hah, nevím, jestli mám svou loveckou houževnatost proklínat, nebo za ni být vděčný. Skloním hlavu a přes ramena mi do tváře spadnou dlouhé prameny mých světlých vlasů. Teď zcuchané, špinavé, slepené krví a bůhvíjakým dalším svinstvem. Vyčerpaně vzdechnu a zamžourám do plamene pochodně. Co asi teď dělá on? Skutečně lituje toho, že mě musel vydat svému otci? Myslí na mě? Po tom, co mě slyšel v tom telefonu...přijdu mu odporný? Co na tom vlastně záleží? Odsud se nikdy nedostanu a i kdyby, už nikdy nebude nic jako dřív. Otřu si zamlžené oči a dojde mi, že pláču. „Proč, sakra?“ zašeptám. Proč mě tak bolí u srdce, když na něj myslím?

Gabriel La Croix

Za nějakou dobu zastavím před rodinným panstvím. Sevřu volant, ještě je čas se vrátit, ale neudělám to. Nemůžu ho tam nechat, ne po tom všem. Ne po tom, co jsem slyšel jeho zmučený hlas, bylo v něm tolik bolesti a utrpení. Tohle jsem nikdy nechtěl, nechtěl jsem ho slyšet, jak trpí. Nakonec vystoupím z auta  a zamířím dovnitř. Slunce nepříjemně pálí, ale to je to poslední, co by mě v tuhle chvíli zajímalo. Několik sluhů se mi postaví do cesty, ale já je odbudu. Samozřejmě, že jdou hned za svým pánem, ale když se mi do cesty postaví jeden z těch, co ho odvedli. Surově do něj vrazím a přitlačím ho ke zdi. Cítím z něj jeho tak známou a pro mě tak příjemnou vůni. On se ho dotkl, dotkl se ho způsobem, jakým se ho mohu dotýkat jen já. „Zabil bych tě!“ zasyčím nenávistivě a dost tvrdě ho srazím k zemi. Urval bych mu tu jeho hlavu, ale tím bych si zadělal ještě na větší problémy, už tak to bude dost nepříjemné. Vzápětí rychle zamířím dolů do kobky. Vím totiž přesně, kde bude a navíc je jeho vůně nezaměnitelná. Rychlými kroky, přejdu k té místnosti a prudce rozrazím dveře. Pohled na něj mě na okamžik zarazí a já zůstanu okamžik stát, chvějící se nahé tělo na podlaze, které je poseto tolika ranami. Udělám několik kroků a jsem u něj. „Hazuki,“ tiše zašeptám jeho jméno, kleknu si k němu do té špíny a opatrně si ho přitáhnu do náruče. Nechci mu ještě víc ublížit. Je pokrytý ranami, od biče, řeznými ranami a co teprve krev, kterou má po celém těle a nejen krev. Cítím z něj ty dva, ty dvě zrůdy, co mu to udělali. Prsty se dotknu vypáleného cejchu a sevřu rty. Označil ho jako nějaký dobytek, jako kdyby to byl kus hadru. „Neměl jsem dovolit, aby tě odvedli,“ zašeptám a prsty mu zajedu do vlasů. Tohle jsem neměl dovolit, měl jsem to zarazit na začátku, ale cena byla příliš vysoká. Pořád je vysoká, ale já se nakonec rozhodl pro něj, ať to pro mě má jakékoliv následky.

Hazuki

Při náhlém a prudkém rozražení dveří sebou bolestně škubnu a instinktivně se schoulím. Ještě jsem se nevzpamatoval dost, necítím se připravený na další příkoří, jimž mám čelit. Čekám, že se ozve opět ten jízlivý, pohrdlivý hlas Samaela. Rozhodně ale nečekám hlas toho, kvůli komu mé srdce prolévalo slzy. Jsem v šoku. To už v horečce skutečně tak blouzním, že si představuju jeho hlas? Ne... Rozpoznám jeho osobitou vůni a okamžik na to mě jeho chladné ruce s obezřetností objímají. Nevěřícně polknu a zvednu k oči k jeho tváři. Zachvěju se, když se dotkne znamení hanby na mé hrudi. Nadechnu se a pokusím se něco říct, ale jen se mi zachvějí rty. Hlas se mi zadrhne v hrdle. Přivřu oči při dotyku těch známých chladných prstů, kterými mi už mnohokrát předtím projížděl vlasy. „Co tu proboha...děláš, ty... hlupáku,“ hlesnu ztěžka chraplavým hlasem. Hlas se mi zadrhává a třese a k mému zahanbení se mi do očí derou slzy. Ohrožuje svou budoucnost kvůli zničené trosce. Ubohému smrtelníkovi, kterému beztak mnoho života nezbývá. Nechci, aby mě viděl takhle zuboženého, špinavého a zneuctěného. „Gabrieli,“ zašeptám. „Na taková slova je pozdě. Už nejsem tím, kým jsem býval. Raději odejdi,“  pokusím se ho přesvědčit. Už jsem se vzdal naděje na život a na svobodu. Ale když se objevil on, znovu ve mně zaplanula zoufalá jiskřička naděje a touhy přežít. Drásá mě, když vím, jakou cenu by musel Gabriel zaplatit. Jsem šťastný, že tu je. Že se můžu těšit z jeho náruče, ale zároveň mám strach.

4.954545
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 22)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Odomykám dvere a prvý raz za tých 5 rokov nemám pocit, že idem do svojho hrobu...
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 4
 „Šach mat.“ Další jeho slova, co se mi zabodávají hluboko do kůže, jako...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 5
(Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
Tak a môžeme ísť na to. Prišiel som k ostatným, ktorý sa medzitým...