Po, 11/06/2018 - 20:11
2

Gabriel La Croix

Líbám ho a přitom ho uspokojuju. Tvrdne opravdu velmi rychle a to jen z toho jak se ho dotýkám „Toho bych se neobával, pořád jsem tu já ten silnější,“ zamručím, a když ke mně zvedne pohled a vycení svoje nádherné tesáky, tak se skloním a jeho rty uzamknu v polibku. Ve velmi dlouhém a lačném. Pustím jeho nabuzené mužství před tím, než se udělá a za kolena si ho přizvednu, abych do něj mohl proniknout. Vklouznu do jeho těla jako nůž do másla. Ještě je otevřený ze sexu, který jsme měli před chvílí. „Jsi uvnitř tak horký,“ brouknu a začnu přirážet do jeho horkého nitra. Voda začne šplouchat kolem, ale to je mi jedno. Chci ho, nikdy po něm nepřestanu toužit. „Hazuki,“ zašeptám a přiměju ho, aby na mě znovu pohlédl a já ho mohl znovu ochutnávat jeho rty.

Hazuki

No, samozřejmě. Pan Ego je ten nejsilnější a nejúchvatnější, jak jsem jen mohl zapomenout, pomyslím si sarkasticky. „Nghh?!“ vyheknu rozechvěle do Gabrielových rtů, zatímco si ten blázen usmyslí, že si ještě to jedno kolo ve vaně vážně nenechá ujít. „A-aah, nemů..žu!“ zasténám a pevně se chytnu okrajů vany. Můj hlas se odráží od stěn koupelny a ve mně spolu se vzrušením a slastí stoupá pocit trapnosti. Takhle moc se slyšet, to je nestoudné. A Gabriel jen přilévá olej do ohně oplzlými slůvky. Děláme tu příšerný rámus, podlaha kolem vany je čím dál mokřejší a já se chvěju opojením, které mě rychle přivádí k vyvrcholení. Gabriel si mě znovu přitáhne do polibku a já cítím, že déle už nevydržím. Jestli nezpomalí tak se zblázním. Navíc takhle ve vodě. Arghh, kam jsme to dopracovali?! „Ga...Gabrieli, z..zpomal,“ dostanu ze sebe hlasem roztřeseným pocity slasti. „Jestli to budeš dělat tak.. n-nnh..vo..voda se mi dosta-mmnh!“ Sevřu víčka a napnu se, jsem na svém limitu.

Gabriel La Croix

„Ale můžeš,“ brouknu a začnu líbat jeho krk. „Sice už nejsi člověkem, ale stále si tak neskutečně sexy. Děláš se mnou divy a to, jak se tady tvůj hlas rozléhá,“ dýchnu mu do ucha. Ve své činnosti nezastavím a ještě ji zintenzivním. Je to s ním opravdu úžasné. „Hazuki,“ brouknu jeho jméno a přejedu mu po jeho nabuzeném penise. „Ještě chvíli,“ zašeptám a trochu si ho ještě ve vodě přizvednu. Je na pováženou, kdo to tu pak bude uklízet, možná zavolám uklízečku, ale v tuhle chvíli je mi to úplně ukradené. „To je jedno,“ brouknu a ještě několikrát přirazím do jeho horkého těla. Stejně se udělá přede mnou, ale to je jedno. „Tak sladký,“ zamumlám a čelo si položím na jeho rameno. Nikdy bych si nedovolil připustit, že bych ho mohl ztratit. Rukama ho pevně obejmu kolem pasu.

Hazuki

Celý rozehřátý a rozechvělý se  o něj opřu a unaveně vydechnu. Postavit se po tomhle bude nadlidský výkon. Gabriel mě objímá, jako kdybych mu měl každým okamžikem někam zmizet. Je to vlastně dost roztomilé, jak si opírá čelo o mé rameno. Zdvihnu ruku a prsty mu projedu mokré vlasy. Rty se přiblížím k jeho uchu, do kterého jemně zašeptám: „Nikam se ti neztratím.“ Nakonec ho na ucho i políbím, i když neubráním se nutkání po něm lehounce přejet špičáky. Možná bych ho měl kousnout a vzít si od něj kapičku krve za to, že mě donutil si to rozdat ve vaně. Jednak si to zaslouží, ale hlavně po téhle aktivitě je můj hlad ještě větší, než před chvílí. Zavřu proto oči a snažím se to ovládnout. Upřímně doufám, že takovému pocitu hladu a žízně nebudu čelit venku. Venku....opět ve mně zahoří ta vzrušující zvědavost.

Gabriel La Croix

„Hazuki,“ s jistou něhou zašeptám a políbím ho na krk. „To bych ani nedovolil,“ šeptnu a prsty mu přejedu po bocích.  Je rozkošný, tahle jeho upírská stránka, která se podobá tolik té lidské, se mi neskutečně líbí. Ještě chvíli ho tak objímám a tisknu k sobě, než rozhodnu, že je opravdu čas vanu opustit a připravit se na cestu ven. Přeci jen, nechci aby na poprvé byl vystavený přímému působení slunce, i když postupně si na to bude muset zvyknout.  Takže z vany vylezu a kolem boku si uvážu osušku. „Tak ven z vany, půjdeme na procházku,“ trochu ho popíchnu a políbím na rty než zamířím do kuchyně. Před cestou ven bude třeba, aby se trochu nakrmil. Otevřu ledničku a zamračím se. Poslední tři pytlíčky s krví. Objednal jsem novou krev, ale ještě nedorazila. Doufám, že dnes ji přivezou. Já to vydržím, ale u Hazukiho si nejsem zas tak jistý. Potřebuje krev a ne zrovna málo. Nerad bych, aby se rozhodl, že si pochutná na někom na ulici, i když on je zvláštní upír. Drží se zpátky a netouží po krvi jako jiní novorozenci, přesto ho hodlám na každém kroku hlídat, alespoň pro začátek. Prsty si prohrábnu vlhké vlasy a dvěma balíčky naplním sklenici. Tahle krev mě příliš neláká, byl jsem zvyklý na lidskou, ale tu už teď mít nebudu. Možná by to šlo zařídit, ale zatáhl bych do toho další a to já nechci. Už tak je to špatné. Lítá v tom Silvien a i Sam, kdo by mohl být další? Těžce si povzdechnu a zahledím se na sklenici. Rukama se opřu o desku stolu. Tolik pro mě znamená.

Hazuki

Okázale si odfrknu na jeho popíchnutí o procházce. Já mu dám, mluvit o tom, jako by měl venčit psa. Jakmile odejde z koupelny, začnu se sám sápat z vany na rozechvělé nohy. Nah, to je zvíře, vždyť sotva stojím! Tiše zasyčím a začnu se sušit. Nakonec se s ručníkem kolem pasu odploužím do do ložnice a vyhnu se tak kuchyni, ze které už z dálky cítím krev.  Nelíbí se mi, jak mě ta vůně vábí. Dá se tomu odolat, ale ten pocit tam pořád je. Už ať mám to krmení za sebou. Postaví mě to na nohy a pak koupíme konečně něco normálního k jídlu. Venku, pousměju se. Ale nejdřív se rozhodnu obléci. Až když se obléknu do pohodlného oblečení, zamířím do kuchyně. Tam najdu Gabriela, jak se zamyšleně opírá o stůl a hledí na sklenici s krví. Párkrát přelítnu pohledem ze sklenice na Gabriela. „Trápí tě něco? Potřebuješ se taky napít?“ Otážu se opatrně a opřu se pozadím o stůl. Na sklenici nevztáhnu ruku a zkouším ji ignorovat. I když je to každým okamžikem těžší.

Gabriel La Croix

Z přemýšlení mě vytrhne jeho příchod a já na něj pohlédnu. Chvíli na něj přemýšlivě hledím. Je pro mě důležitý a hodně. Tolik jsem pro něj obětoval, nikdy se ho nevzdám, i kdyby to znamenalo dát v sázku i svůj život. „Ne, všechno je v pořádku,“ odvětím a natáhnu ruku hladíc ho po tváři. „Nemusíš se vůbec starat. Když mám tebe, nic jiného nepotřebuju,“ pousměju se na něj a sklenici mu přisunu. Vidím, jak na ní toužebně hleděl. Má hlad a touží po krvi jako každý správný upír, ale na rozdíl od jiných se dokáže opravdu dobře ovládat. „Všechno to vypij, ať nemáš venku hlad. Je to pro tvé dobro,“ ušklíbnu se a skloním se k polibku. „Tak krásný,“ zamumlám a naposledy ho políbím na tvář a zamířím se do ložnice převléknout. On už převlečený je, takže bych si měl pospíšit a taky pohnout, ať můžeme konečně vyrazit. Převléknu se a dokonce si i připevním pouzdro na pistoli, kterou vytáhnu z jedné ze skříněk. Nikdy jsem jí neměl potřebu u sebe nosit, ale teď je to nutnost. Pro ochranu, protože teď se syntetickou krví nebudu tak rychlý a tak efektivní v boji.

Hazuki

Hledím na něj, zatímco mě zahrnuje něžnostmi a ujištěními. Přemýšlím nad tím, jak těžko uvěřitelné je, že pocházejí od té samé bytosti, kterou jsem teprve nedávno poznal. Která převrátila celý můj svět do jakési zvrácené parodické a přesto příjemné a nyní téměř přirozené podoby. Když mě s polibkem zanechá v kuchyni samotného, uchopím sklenici a pomalu upíjím. Ztrácím se v myšlenkách nad současnou situací a nad věcmi budoucími. Zavřu oči a vychutnávám si přitom krev do poslední kapičky. Podléhám její chuti a cítím, že je mi o něco lépe, posilňuje mě. „K čertu s tím,“ zamrmlám. Ne, opravdu nerad piju krev, i když je syntetická.  Sklenici pak vypláchnu a jdu se obout a čekat ke dveřím na Gabriela. Vzrůstá ve mně netrpělivost. Už aby se ty dveře otevřely, už abych byl venku!

Gabriel La Croix

Prohrábnu si vlasy a vrátím se k němu. „Tak netrpělivý,“ ušklíbnu se. Natáhnu si boty a obejmu ho kolem boku. „Připravený?“ zahledím se mu do očí a svoji tvář k němu přiblížím tak, že se naše nosy skoro dotýkají. „Dám na tebe pozor,“ políbím ho na rty. „Nemusíš se vůbec bát. Nedovolím, abys někomu ublížil,“ dodám mu šeptem do ucha a pak ho nakonec pustím. Počkám, až vyjde z bytu a jdu za ním. „Napoprvé si myslím, že to bude vhodné do parku. Po ránu tam není moc lidí,“ oznámím mu a znovu ho obejmu přitahujíc si ho blíž. Vzápětí vyjdeme ven a já na něm okamžitě spočinu pohledem. Tak co, Hazuki, jak se s tím tvoje upíří vlastnosti vypořádají? Je tu cítit tolik krve a je cítit i slunce, které pomalu vychází.

Hazuki

Napjatě opětuji  jeho pohled a zmůžu se jen na němé přikývnutí. Přivřu oči, když mě políbí, ale pak se můj pohled zafixuje na dveře. Nakonec jsme skutečně mimo byt a o pár okamžiků později i na ulici. Gabriel si mě drží u sebe. Chci s ním pokračovat v chůzi, ale veškeré vjemy se náhle nahromadí a já zůstanu ohromeně stát. Zavřu oči a pomalu se snažím vše vstřebat. Uvnitř bytu jsem to tolik nepostřehl, ale venku si velmi dobře uvědomuju své zjemněné a zostřené smysly. Zvuky, jako by mi někdo nasadil kvalitně vyladěná sluchátka, dokážu čistě rozlišit jednotlivé původce hluku. Čich - teď tak směšně citlivý, veškeré venkovní pachy se zdají být nesmírně výrazné, ale hádám, že si na to zvy....huh? Tohle je...pach člověka. Kolem nás  projde telefonující chodec. Závan pižma lidské kůže, kolínské a...ano, hádám, že tohle je vůně lidské krve. Napnu se a polknu. Nakonec se zhluboka nadechnu a pootevřu oči. Pohledem chodce sleduji, dokud nezahne do jiné ulice. Teprve pak se o něco uvolním, cítím další lidi, ale ti nejsou tak blízko. Kdybych si měl vybrat, tak mi přijde ta sklenička s krví o něco lákavější. Z veškerých intenzivních vůní se mi dělá spíš špatně, než aby mě tolik lákaly. I když..ah, tamta žena voní o něco líp, to by možná. Ne, sakra! Nad čím to přemýšlím. „Haha, nebude...to tak hrozné. Asi jsem i vybíravý typ po tom všem,“ zakryju si dlaní tvář a ironicky se uchechtnu. Sevřu ruku v pěst, ale strčím ji do kapsy kabátu. Je to dobré, nutkání na někoho se vrhnout vysloveně nemám. „Na tohle se dá zvyknout. Je to vlastně jako chodit kolem cukrářství s vědomím, že to jíst nemůžeš, poněvadž máš cukrovku,“ okomentuju to a rozepnu si pár knoflíčků na kabátu. Je mi trochu horko. Začnu se rozhlížet, ulice se rozjasňuje. Tolik světla. Fascinovaně se natočím směrem k východu a hledím, jak ten sálající jasný kotouč stoupá nad obzor. Přivřu oči do té záře, přijde mi opravdu silná. Jako bych se díky těm paprsků zahříval.  Ale nepálí to, jak jsem čekal. Obrátím se na Gabriela a zvědavě hledím, jak reaguje na slunce on.

Gabriel La Croix

Také se zastavím a nechám ho, aby si zvykl. Celou dobu ho zkoumavě pozoruju. „Vzrušující co?“ zeptám se ho a políbím ho do vlasů. „Hlavně se tím nenech ovládnout. Nech to plynout kolem sebe,“ vybídnu ho. „Jsou to lidé a těm nesmíš za žádnou cenu ublížit, pokud ti to nedovolí,“ pokračuju a sleduju jeho pohled. „A takhle se na nikoho nedívej. Ty patříš jen mě,“ oznámím mu spolu s dalším jemným polibkem. „A zkus se pohybovat přirozeně,“ dodám. „Držíš se líp jak jiní novorození. Jsi zvláštní Hazuki, neskutečně zvláštní,“ pronesu po chvíli. Pořád nad ním musím přemýšlet. Necítí takovou žízeň po krvi, proč? Zamyslím se a prsty mu přejedu po tváři. Je to zajímavé, možná by se na něj měl Tristan podívat. Zjistit něco víc o tom znamení a těch runách, co zmizely. Nechci, aby se mu něco stalo, to, že je tak té změně otevřený a jak si zvyká, je dobrá věc, ale může to mít i svoji stinnou stránku. „Půjdeme,“ nakonec ho vybídnu, ale přitom mi neujde jeho pohled. „Copak?“ zeptám se ho. „Něco tě snad trápí, Hazuki?“ zeptám se znovu a vedu ho ulicí k parku. Je to všechno tak zvláštní, ještě před pár měsíci jsem si něco takového nedokázal představit a teď tohle. V mém životě se událo tolik velkých změn. „Chtěl by jsi někam zajít?“ zeptám se ho cestou. „Do cukrárny?“ zeptám se znovu, protože si pamatuju, že mu sladké chutná. Chtěl bych, aby byl spokojený a hlavně v bezpečí.

Hazuki

Zvláštní. To je nejspíš slabý výraz, přinejmenším z pohledu osoby, kterou učili, jací jsou novorození divocí a jež s takovým druhem bojovala. Teď jsem jedním z nich a přesto jsem to svým způsobem stále já. Jakkoli je toto zatím jen malé množství informací a zkušeností, které jsem získal. Tohle je prostě divné. Obzvlášť to, že se můžu na slunci pohybovat stejně jako Gabriel, který je  ovšem o hodně starší. Vyrazili jsme dál směrem k parku, když zachytí Gabriel můj  zkoumavý pohled. Narovnám se a zavrtím hlavou, okamžik na to se ale zarazím. „Do cukrárny?“ zopakuju po něm. Vtipkuje? Zkouší mě? Nebo mě rozmazluje? Tak či onak, dnes od božího rána cukruje a bůhví co, ani na té ulici si to neodpustí. Ten zvláštní tu nejsem já, je to on. Přikývnu. „Hmm, půjdu rád,“ zabrblám s jemnými rozpaky. Zmíní sladké a já na ně začínám mít chuť. Myslím ale, že to je poměrně dobré znamení, alespoň pro mě. Pokud by mě přeměna zbavila i lásky ke sladkému, byla by to pro mě krutá rána, pomyslím si pobaveně. „Ale jsi si jistý, že chceš jít na takové místo? A nezapomeň, že se stavíme i v tom supermarketu,“ upozorním ho. „Princátko v supermarketu,“ uchechtnu se tiše pro sebe. Nedovedu si upřímně Gabriela na takovém místě představit.Pousměji se, protože už z dálky ucítím park. Kontrastně k pachům smogu, špíny a benzínu se linou z toho směru příjemně svěží vůně. Spolu s pár dráždivými pachy lidí, ale ty zatím úspěšně ignoruju.„Tady je to lepší, než v ulicích,“ poznamenám.

Gabriel La Croix

Opravdu vypadá, že to zvládá. Je to dobře, ale i tak bude opravdu lepší, když ho budu hlídat, dokud si tím nebudu jistý. Navíc je pro něj všude tolik nebezpečí. Kdoví, co otec podnikne, ale jsem si jistý, že to on bude jako první na ráně. V téhle chvíli je nejzranitelnější, ale já ho nedám. „Jo, do cukrárny,“ kývnu. Co, že je tak překvapený? I když je pravda, že já takové podniky nenavštěvuju. Není to nic pro mě, ale vím, že to má rád. On sám je sladký, takže sladkosti k němu prostě patří. „To jsem si mohl myslet,“ kývnu a prohrábnu mu vlasy. „Ano, jsem si jistý,“ kývnu. „Chci, abys byl spokojený. Zasloužíš si to a tohle je to nejmenší, co pro tebe můžu udělat,“ dodám vzápětí. „Jedna novinka za druhou,“ zamumlám. Dřív jsem si jídlo nechával vozit, ale nakupování zvládnu. Je to normální a nic složitého. Navíc peněz mám dostatek. „Já tě slyšel,“ zašeptám a víc si ho k sobě přitáhnu. „Jsem rád, že se ti tu líbí,“ zabručím a rozhlédnu se. Není tu zas tolik lidí, vlastně jich je tu opravdu málo. A to je dobře, Hazuki si musí na všechno pořádně zvyknout. Hlavně, aby se tu nepotuloval žádný z Lovců. Sevřu rty a rozhlédnu se, přesto tu něco cítím. Nejsou to Lovci, ale ta vůně, jsou to ti psi.

Hazuki

Zasloužím si to? Opravdu? Já, jenž jsem svou přítomností naprosto zbořil jeho dosavadní svět, jistoty? Tolik se mění, až mě to téměř zneklidňuje. Zdá se, jako by se mi snažil vykompenzovat veškerá ta příkoří, jichž se dříve on a jeho otec dopustili na mé osobě. Raději vzpomínky a myšlenky, které se mi začaly stáčet nepříjemným směrem, hned vytřesu z havy. Hehe, slyšel mě? Však jsem jen vyjádřil objektivní realitu, uchechtnu se v duchu. Užívám si atmosféry parku, vnímám veškeré přírodní vůně, jako bych byl dítě, co je poprvé venku. Pak mi začne docházet jedna odlišná vůně. Je lidská a přesto něčím diametrálně odlišná. Je to jiný upír? Ale Gabrielova vůně má jemně nasládlý podtón a tak jsem předpokládal, že všichni upíři mají tento charakter ve vůni. Nebo že by to bylo zvíře? To je divné. Gabriel to určitě musí cítit. Ohlédnu se po něm a všimnu si, jak se rozhlíží a netváří se dvakrát klidně. „Děje se něco?“ zeptám se. Když se znenadání za mnou ozve nadšené vypísknutí. „Já věděl, že seš to ty!“ Prudce se otočím a zjistím tak v poslední vteřině, jak na mě něco skáče. Zachytím to, držím to kousek od sebe a překvapeně na to zírám. „Holčičí kluk!“ zahihňá se malý chlapec a spokojeně se na mě kření. „Ty jsi ten z minula,“ vypadne ze mě. „Co tady děláš?“ „S mámou a tátou jdeme do školky. Ale já tě vyčmuchal. Jenže ty teď voníš trochu divně. Jako bonbón,“ vysype ze sebe rozjařeně a zakomíhá ve vzduchu nožkama. 

Gabriel La Croix

„Moc nepřemýšlej,“ zabručím a prohrábnu mu vlasy. Vidím totiž, že zase přemýšlí nad nějakou hloupostí. Nejspíš nad tím, co mu otec provedl. Nechci, aby na to myslel. Chci, aby na to všechno zapomenul, i když vím, že to se nejspíš nikdy nestane. Ne, dokud bude otec naživu. „Ti psi, “ zabručím a ne zrovna nadšeně. Celkem jsem si zvykl na to Silvienovo štěně, ale jiní psi. Tím si nejsem tak jistý. Jsou to naši nepřátelé, ne, vlastně nevím, jak si s nimi stojím. Silvienovi nevadí, ale já si na ně jen tak nezvyknu. Sáhnu po pistoli, ale nevytáhnu ji. Je to dítě, sice je to špinavej pes, ale je to pořád dítě. „Měl by jsi z něj dát ty pracky pryč, je můj,“ oslovím to děcko a opravdu se musím držet, abych po něm nevystartoval. Ti psi jsou naši nepřátelé. Nemám je rád, jsou cítit, navíc tu určitě není sám. Rozhlédnu se kolem a cítím, jak mi lezou špičáky. Blízko budou jeho rodiče, neměl bych problém se jim postavit, ale vypadá to, že Hazuki si to nebezpečí neuvědomuje. „Hazuki,“ oslovím ho „Jdeme!“ rozhodně pronesu. Nestojím o to se zaplétat s dalšími psy, už tak máme starostí až dost a pochybuju, že ten Silvienův by zařídil, aby nás nechali.

Hazuki

Nadzvednu obočí a pohlédnu na Gabriela, který se zdá být ve stresu. Cítím jeho napětí, je téměř vzteklý. „Přece bys nežárlil na malé dítě,“ řeknu užasle. „Uuuh,“ zafňuká mrně a pod Gabrielovým naštvaným pohledem a nejspíš hlavně kvůli nebezpečné auře, která z něj začala vyzařovat, se mu objeví ouška s ocáskem, která začne ustrašeně sklápět. „Ten strejda na mě škaredě kouká,“ začne prcek natahovat a celý rozklepaný se mě chytne kolem krku a schová před Gabrielem tvář. „Podívej se, co děláš,“ vyčtu tomu nervákovi, který téměř cení tesáky. Reaguje na pouhé štěně až příliš agresivně. Je sice pravda, že někde blízko musí být i rodiče. Možná proto je tak napjatý. Ale tím, že kolem sebe bude šířit nebezpečnou auru, tak akorát konflikt vyvolá. „Vydrž moment, pošlu prcka domů a půjdeme,“ zamračím se. Na to promluvím k malému vlkodlakovi a opatrně přejedu po jeho chlupatých ouškách. Překvapí mě přitom jak jsou heboučká.. „Poslyš, prcku...“ „Nejsem prcek, mám jméno, holčičí kluku,“přeruší mě vyčítavě štěně. „Mohl bych říct to samý,“ opáčím uštěpačně. „Jsem Hazuki. Pověz mi své jméno, když nechceš, abych ti říkal prcku, a pak běž hned za rodiči. Nechceme mít problémy,“ poučím ho a podrbám ho za ouškem, což mu vykouzlí spokojené uculení v tvářičce. „Dóbře,“ protáhne rozverně prcek. „Já jsem -“ „Wille!“ ozve se jiný hlas podbarvený rozrušením a já sebou trhnu a prudce se otočím ve směru, odkud se hlas ozval. Právě včas, abych uviděl, jak se k nám rychle blíží rodiče malého vlkodlaka.

Gabriel La Croix

„Vadí mi, že se k tobě má nějaký smradlavý pes,“ zavrčím podrážděně. Rozhodně nežárlím, na dítě. Zamračím se a přiměju tesáky, aby se zasunuly. Vzápětí se od nich odvrátím. „Měl by to schovat, Lovci jsou všude,“ zabručím. Navíc jsou teď možná aktivnější než kdy dřív. „Měl by jsi ho nechat být. Není to tvoje starost,“ zabručím a ruce si překřížím na prsou. Přitom se rozhlížím po okolí. Rozhodně nestojím o nějaký konflikt, ale kdyby to bylo nutné, jsem připravený ho chránit a postavit se čemukoliv. „Jak pošleš ho domů? “otočím se k němu a pohlédnu na něj. To si snad ze mě dělá legraci, ne? „Hazuki,“ pronesu jeho jméno s jistou netrpělivostí. Dělá mi to snad naschvál? To se chce starat o každého toulavého psa na ulici? Jsme upíři, nepřátelíme se s jinými druhy a už vůbec ne se psy, i když….nejspíš se toho hodně změní. Z myšlenek mě vytrhne ten hlas. Jak jsem mohl být tak nepozorný. Bleskově vytasím zbraň a přiložím si ji k noze. Zuby se mi znovu vytáhnou a já pohlédnu na ty dva psy, co se k nám blíží. „Hazuki, polož ho. Hned teď,“ poručím mu. Jestli se o něco pokusí, tak to bude to poslední, co v životě udělají. Nemám slitování, pokud někdo ohrozí můj nebo Hazukiho život.

Hazuki

„Mamí,“ zamává štěně vesele na svou matku, která  celá napjatá stojí vedle svého manžela a těká pohledem mezi mnou, svým synem a nebezpečnou aurou vyzařujícím ostražitým Gabrielem. Koutkem oka zachytím, že Gabriel drží vytaženou zbraň. Sakra, nechci, aby byl někdo zraněn. Tohle nemůžu nechat přerůst v konflikt. „Zase ty,“ zavrčí dospělý vlkodlak, ale v jeho pohledu je vidět krom nepokoje i zmatek. „Okamžitě sundej pracky z našeho syna....upíre!“ Přivřu oči a povzdechnu si. Cítit najednou napětí a rozčilení z Gabriela vedle mě a z těch dvou vlkodlaků před sebou, být mezi nimi, není nic zábavného. „Teď se všichni hezky uklidníme,“ oznámím všem a přejedu je pohledem. Pomalu sundám prcka a postavím ho na nohy. „Hazuki?“ zabrouká zmateně štěně, ale já pohlédnu na jeho rodiče. Štěně se chytne látky mých kalhot a zpoza mých nohou vykukuje na Gabriela. S nafouklýma tvářema se na něj škaredí. Přitom nereaguje na tiché volání své matky, aby k ní přišel. „Nechceme žádné problémy, tohle je pouze nedorozumění,“ oslovím dvojici. Ale vlkodlak se na mě pochybovačně ušklíbne. „A on?“ kývne hlavou ke Gabrieli a je vidět, že je z něj velmi nesvůj. „Nedělejte žádný podezřelý pohyb a můj přítel vám nic neudělá,“ opáčím a pohlédnu na Gabriela. „Gabrieli, vím, že je nemáš rád, ale zkus mi věřit. Prosím, schovej tu zbraň,“ pohlédnu mu zpříma do očí, ačkoli stále si dávám na oba vlkodlaky pozor. Nejsem žádný diplomat, o nenávisti mezi rasami sice vím dostatek, ale nehodlám se přizpůsobovat nějakým zažitým archaickým zvyklostem. Nejsem normální upír, jsem ještě ke všemu bývalý Lovec, jsem jakýsi kříženec ras. Proto nejspíš nemám to právo ani postavení o něčem rozhodovat. Ale proboha použijme selský rozum. Tohle by mělo jít vyřešit bez střetu. A proto by se obě strany měly držet zpět.

Gabriel La Croix

Sevřu rty. Tahle celá situace, je to nepříjemné. Rozhlédnu se kolem, v naší blízkosti nikdo není. Je ještě brzo, aby lidé chodili ven. Hlavně do parku, spíš vysedávají v práci. Alespoň, že tak. Nerad bych se tu střetl s Lovci. Už tak jsou v poslední době příliš aktivní. Pevněji sevřu pistoli, stále nemám důvod přesunou prsty na kohoutek, ale to se během chvíle může změnit. „Měli jste si ho líp hlídat. Začal otravovat sám,“ pronesu a kouknu po Hazukim, který si je s tím malým čoklem pořád blízko. Proč se na něj musí tak lepit? Měl by utíkat za svýma rodičema a nedělat problémy. Hazuki se snaží být mírný, on jako Lovec, který nedělal rozdíly a zabíjel zástupce obou ras, se to snaží diplomaticky vyřešit. Je to opravdu zajímavý upír. Pokaždé je něco, co mě na něm překvapí. „Zkus něco a bude to to poslední, co uděláš,“ výhružně zašeptám, když se na mě ten špinavý pes zeptá. „To se uvidí,“ nakloním hlavu na stranu a ušklíbnu se. Je pravda, že nechci vyvolávat nějaký konflikt, ale pokud nebude vyhnutí. Po Hazukiho slovech na něj pohlédnu a sevřu rty. Neposlouchá mě a po mně chce, abych se uklidnil a schoval zbraň? V jejich přítomnosti? V přítomnosti hrozby? Myslím, že se toho má opravdu ještě co učit, nevěřím těm psům a už hodněkrát mi to zachránilo život. Navíc, když je situace taková, že není zcela jisté, komu se dá věřit a komu ne. „Hazuki,“ pronesu vážně a natáhnu k němu ruku. Jestli to chce v klidu ukončit, měl by jít ke mně. Pak bych mohl uvažovat o tom, že bych v klidu odešel, ale vytáčí mě to, že se k němu tiskne ten malej pes. A přitom na mě ještě tak kouká.

Hazuki

Zajisté. Co jsem mohl čekat. Že tu zbraň shovívavě schová a bude mi důvěřovat, že tu situaci vyřeším sám? Že nechá věci projednou na mně? Nejspíš  jsem byl bláhový, když jsem si myslel, že se skutečně změnil. Předtím to byly jen pouhé záblesky přívětivosti. „Tss,“ podrážděně zasyknu a zúžím pohled. „Wille,“ promluvím ke štěněti a natočím kousek hlavu k dospělému vlkodlakovi, který se v očekávání napne.. „Okamžitě běž ke své matce.“ „Eeh, a prooč,“ nafoukne prcek tváře. „Tady strejdovi se nelíbí, když jsi mi moc na blízku, tak buď hodný chlapec a běž. Alespoň se tví rodiče nebudou o tebe bát a my se vyhneme nepříjemnostem,“ řeknu nekompromisním hlasem. A tak se mě štěně s mrzutým vrčením pustí. Toho využiju a přejdu ke Gabrieli a postavím se po jeho boku. Malý Will se na mě zklamaně podívá a šourá se směrem ke své matce. Ta mu vyjde pár kroků vstříc a hned ho popadne do náruče, ustoupí za svého manžela a hned tiše svému dítěti spílá.Mezitím ze mě otec Willa nespouští pohled. „Pokud máš něco na srdci, řekni to hned,“ oslovím ho stroze. Jsem rozladěný a může za to atmosféra mezi námi pěti a Gabrielův postoj.

Gabriel La Croix

Vyčkávavě na Hazukiho pohlédnu, ale přitom neberu z dohledu ani ty psy. Vím, že Hazukimu se to nelíbí, vidím to na něm a cítím to z něj. Ale není to nic neočekávaného. Je tak předvídatelný. Přesto, nakonec poznám, že mě poslechne. Nechce, ale udělá to. Pamatuje si to ještě z doby předtím. Nechci ho ovládat, poroučet mu, ale já znám nebezpečí, on nikoliv. „Nejsem strejda,“ prsknu zlostně a víc sevřu zbraň. Nikdo mi tak ještě nikdy neřekl a já si to nenechám líbit od malého psa. „Hazuki,“ vzápětí s tichostí zašeptám a rukou ho obejmu kolem boku. Přitom rty přejedu po jeho krku. Vzápětí pohlédnu varovně na ty psy, ale zbraň nakonec znovu vložím do pouzdra. Trochu se uklidním, ale jsem kdykoliv připraven se bránit a bránit stejně tak i Hazukiho. „Myslím, že mě nezajímá, o co jim jde,“ zabručím a probodnu toho vlkodlaka pohledem. Nemá mi co říct. Nic, co by zmohlo zajímat, navíc být tu a čichat ten jejich pach není zrovna příjemné. „Půjdeme,“ rozhodnu nakonec a těsněji si k sobě Hazukiho přitáhnu.

Hazuki

Napnu se, když ucítím jeho rty na svém krku. Není mi příjemné, že se neostýchá s takovými důvěrnostmi na veřejnosti. Jemu prostě není nic svaté.  Přesto se poněkud uvolním, když Gabriel schová zbraň. Vlkodlak se tváří namíchnut Gabrielovým postojem, nakonec přeci jen promluví. „Nevím, čím teď jsi, ani na tom vlastně tolik nesejde. Chci jen uvést na pravou míru, že vraždu mého otce jsem ti neodpustil a stále toužím po pomstě. Ale s ohledem na svého syna, který si tě oblíbil i pro tentokrát nebudu bojovat,“ řekne rozvážně. „Zajisté,“ přikývnu. „Měl bys jen vědět, že já se o odpuštění prosit nebudu. Minulost nelze vzít zpět, udělal jsem, co jsem v té době udělat musel. Teď už nepozvednu zbraň proti někomu, kdo je bez viny. Pakliže ale zaútočíš, budu nucen bojovat,“ přivřu oči a obrátím se k nim zády. „Můžeme jít, Gabrieli,“ řeknu tiše k tomu cholerickému uzlíčku nervů. Hádám, že mi bude chtít dát lekci a poučovat mě o tom, co jsem podle něj ve své bláhovosti a nevědomosti provedl. „Hazukiii!“ zarazí mě hlas malého Willa a já k němu natočím hlavu. „Dneska si nezahraješ s taťkou na honěnou?“ kníkne zklamaně. Pobaveně nadzvednu koutky a zavrtím hlavou při vzpomínce na sprint ulicemi. Nadechnu se k odpovědi, když to opět ucítím. Můj úsměv okamžitě povadne. Lidé. Nejsou zas tak blízko, ale cítím, jak se ve mně všechno napíná a jak mi vysychá hrdlo. Chytnu se pevně lemu Gabrielova kabátu. „Na honěnou bych si teď hrál velmi nerad, Wille,“ řeknu ztěžka. „Sbohem,“ už téměř zašeptám a čekám, kam mě Gabriel odvede. Mezitím se koncentruju na svoji pozornost a kontrolu. Jelikož vlkodlačí pach mě nijak zvlášť nedráždil, musím se trochu vzpamatovat, když vnímám ty líbivé, nebo spíš k hladu svůdné, vůně. Budu si zvykat pomalu, je toho zatím příliš.

Gabriel La Croix

Ušklíbnu se, když cítím, jak se napne. Vím, co je tou příčinou, já…dělá mi to dobře, že ho takhle dokážu ovlivnit. Vzápětí se znovu zaměřím na ty vlkodlaky, takže mu Hazuki zabil otce. Napnu se a mám nutkání znovu sáhnout po zbrani, ale neudělám to. Alespoň prozatím. Vím, co je Hazuki zač, že má na rukou krev těch psů, ale i upírů, ale to už je pryč. Je to jen minulost. Teď je přítomnost a pro nás dva dlouhá budoucnost, kterou strávíme spolu. „Myslím, že boj by pro vás skončil špatně, kdyby sis ho zvolil,“ tiše pronesu po slovech toho psa. „To jsou silná slova,“ zašeptám ke svému partnerovi. Změnil se, ale to je jen dobře. Teď je hodně věcí jinak a hodně věcí se ještě změní, ale naši hlavní nepřátelé jsou Lovci a v první řadě otcovi přisluhovači. Ti psi se do toho snad nebudou plést, ale kdyby přece jen ano, budou litovat.“Dobrý nápad,“ kývnu vzápětí. Už taky chci být z tohohle místa pryč. Páchne a myslím, že už jsme byli v jejich přítomnosti dost dlouho. Když se ozve to malé děcko, nespokojeně zasyknu, ale mlčím. Pak to ovšem ucítím. „Hazuki,“ zašeptám s tichostí a přitáhnu si ho k sobě. „To bude dobré,“ zamumlám a znovu ho políbím na krk, abych ho trochu rozptýlil a utišil. Přitom pohledem ještě kouknu po těch psech, než jim ukážeme záda. „Teď tu bude trochu víc lidí, ale stačí, když se budeš soustředit jen na mě.“ „Příště už nic takového nedělej. Vůbec si neuvědomuješ, jak to bylo nebezpečné,“ napomenu ho, jakmile jsme od nich dostatečně daleko. Povzdechnu si a víc ho k sobě přitáhnu. „Hazuki, už nejsi člověk, opravdu musíš být opatrnější. Hlavně na Lovce a na jiné upíry a když ucítíš ty psy, tak se jim radši vyhni,“ pokračuju. „Nemůžu tě ztratit,“ dodám s tichostí a nasměruju ho naproti na ulici, kde je cukrárna. Už zdálky jsem jí cítil a on teď potřebuje myslet na něco jiného. Navíc jsem mu něco sladkého slíbil.

Hazuki

Jakmile vyjdeme z parku, lidské vůně se znásobí, ulice začínají s postupujícím ránem ožívat. Zúžím pohled a dlouze vydechnu. Nechce se mi to přiznávat, ale to Gabrielovo perverzní rozptylování je docela účinné. Přinejmenším mé tělo reaguje žádostivě na jiný druh satisfakce. I když bylo toto ráno uspokojeno až přes míru, pomyslím si s lehkou trpkostí, protože některé části těla si až příliš dobře uvědomuju. Vzápětí přijde Gabriel s tím svým poučováním. On a jeho bratr opravdu neumí nic jiného, než poučovat ostatní o jejich chybách místo toho, aby se spíš zamysleli, co udělali špatně oni sami. Nechám ho, aby si mě k sobě zase přitáhl a pohlédnu před sebe. „V této situaci jsem neudělal nic, co bych považoval za nesprávné, Gabrieli. Tito vlkodlaci nejsou vysloveně mí nepřátelé, i když s Damonem nemáme vyřízené účty kvůli jeho otci,“ řeknu tiše a nechám ve své mysli volně navazovat myšlenky. Postupně mě napadají zvláštní souvislosti. „Lovcům se hodlám nadále vyhýbat, nemusíš mít obavy. To samé se týká upírů. S těmi beztak nemám a neplánuji mít moc společného, do té doby, než vyřešíme onen problém, nicméně mě napadá....,“ zamyšleně se odmlčím a pootočím hlavu směrem k výloze obchůdku, ze kterého se line naprosto úžasná vůně čerstvých zákusků. „Oh, bože,“ zašeptám toužebně.

Gabriel La Croix

„Cítíš to, že ano?“ zeptám se ho. Cítím z něj, jak ho lidská vůně láká, ale dokáže jí odolávat. „Soustřeď se jen na mě a vše bude v pořádku.“ zopakuju mu už po několikáté. Pamatuju si na své začátky, ale to bylo jiné, dřív jsme lidi lovili, byli pro nás lovnou zvěří, ale teď je to vše jiné.  Musíme být na pozoru a tak je třeba mít lidi spíš jako spolupracovníky, než jako oběti našeho běsnění. Je, ale dobře, že Hazuki se dokáže držet, i když cítím, že ho to velmi láká. „Každý vlkodlak je nepřítel,“ zabručím, ale vzápětí si povzdechnu. „Víš, Hazuki, nikdo není přítel, ne v téhle době a já nechci, abys byl v jakémkoliv ohrožení. Už to není tak jako dřív. Nejsem tak rychlý a taky nezranitelný, syntetická krev skrývá mnohá úskalí. Navíc není lehké si na ní zvyknout. “ svěřím se mu, aby byl příště opatrnější. „O to víc by jsi měl být opatrnější.“ odvětím jakmile zmíní to o tom vlkodlačím otci. „To je dobře,“ pokývnu a pak na něj kouknu, když ty slova nedopoví. „Co jsi chtěl říct?“ zeptám se ho a ušklíbnu se „Tak jdeme,“ pobídnu ho dovnitř a tam ho nechám, aby si vybral. Já si objednám kafe a taky jednu z těch sladkých příšerností, ale nějak po tom netoužím. „Vyber si, co chceš a kolik toho chceš,“ vybídnu ho a prsty mu prohrábnu vlasy. Jsou tu lidé a jsou blízko, ale já věřím, že to zvládne. Je šikovný a hlavně jsem tu i já, takže ti bude v pořádku. „Jen klid, jsem tu s tebou,“ brouknu k němu a políbím ho na krk.

Hazuki

Správně, nikdo není přítel. Ale ne každý je hned nepřítelem. Záleží, jak se k dotyčnému postavíš.  A to platí i o vlkodlacích. Jsem si ale vědom jedné zásadní překážky, jíž jsou předsudky a zažité zvyklosti. Naučená nesnášenlivost. Vše je to o přístupu k jednotlivci. Gabrielův bratr a Tomoe jsou toho příkladem. Na první pohled nemyslitelné spojení a přesto si rozumí. A Silvien díky tomu komunikuje i s vůdcem klanu Minami. „Je to kvůli té syntetické krvi tak zlé?“ otážu se tiše. Přijde mi těžko uvěřitelné, že by přechod na syntetickou krev a její ne tak dlouhé užívání mělo takový dopad na jeho tělo. Vím, že ho více dráždila má vůně před proměnou, ale na jeho fyzické kondici jsem změnu neviděl. A co se zvykání týče...to je věc, ve které bychom se mohli shodnout. I když v mém případě jde o zvyknutí si na pití krve celkově. Je opravdu takový rozdíl v chuti od lidské krve? Vejdu s Gabrielem do cukrárny a mlsně se rozhlídnu. Jakkoli tu cítím lákavé vůně personálu, mé čichové buňky ovládají v tomto okamžiku vůně laskomin. Věnuju Gabrieli slušně rozpustilý úšklebek, seberu trochu odvahy a sebeovládání a sám se obrátím na osobu u pultu. Počkám pár vteřin, než odtrhne pohled plný fascinace od Gabriela a požádám ji o šlehačkový dort s čokoládou, ovocný koláč a kávu. Slečna za pultem překotně souhlasí a my se jdeme posadit, než to přinese. Jelikož cítím, že je mi zde nějaké horko, sundám si kabát. „Ptal ses, co jsem chtěl říct, že?“ vrátím se k myšlenkám, které narušil vstup do oázy sladkostí. „Nenapadlo tě, že by nám mohli pomoci k sezazení stávajícího krále vlkodlaci?“ nadhodím opatrně. „Víš, přemýšlel jsem, ke kterému klanu by mohl Damon patřit. Pokud by patřil pod území klanu Minami, pak by nemohl být naším nepřítelem, protože s klanem Minami komunikuje tvůj bratr a jeho milenec, který je synem klanového vůdce. Může se ti možná příčit myšlenka, že by ti po boku bojovali vlkodlaci, ale věřím, že i oni by se rádi zbavili Samaela. I když pak bys musel vytvořit podmínky a nová pravidla při komunikaci mezi upíry a vlkodlaky, Ty a Silvien jste klíčem k nové éře, dovolím si tvrdit. Zní to jak fantazirování, možná, přesto v tom vidím možnost, něco praktického,“ rozhodím rukama. „Oh, taky hrajete nějaký erpégéčko?“ vyhrkne na mě obsluhující slečna a položí na náš stolek tác s objednanými sladkostmi. Nejspíš zaslechla náš hovor, ale v něčem se zřejmě pomýlila.. „Kterou hru máte nejraději? Za jakou rasu hrajete nejvíc? Určitě za elfy, že jo?“ začne nadšeně žvatlat. A já v tu chvíli absolutně netuším, o čem to ten člověk mluví. Napnu se, protože je blízko a plně si uvědomuji vůni krve, která jí proudí tělem. Vrhnu bezradný pohled na Gabriela.

Gabriel La Croix

„Syntetická krev není lidská krev. Nikdy jsi ji neochutnal a ani neochutnáš, takže to nemůžeš pochopit,“ pohlédnu na něj a okamžik si ho prohlížím, než vzápětí na to pokračuju „Já jsem byl zvyklý jen na lidskou, tohle je úplně něco jiného. Toužím po lidské krvi víc jak kdy jindy, ale dokážu se kontrolovat, ale mé tělo si těžko zvyká. Takže mě to oslabuje a proto se rozhodně necítím na jakýkoliv boj, který je stejně nevyhnutelný,“ odpovím na jeho otázku. „Jo, zajímalo by mě to.“ přikývnu a posadíme se. Pomalu začnu upíjet svoje kafe, do toho sladkého se moc nehrnu, i když jsem si ho objednal. „Hmm,“ zamručím při Hazukiho slovech. Tomu to v té hlavince opravdu dost šrotuje. Je to skoro, až zarážející, že mu to takhle myslí, když je všude kolem tolik lidí. Nechám ho mluvit a ani slovem ho nepřeruším. Má dobré nápady, ale já jsem dost napřed. Po telefonu už jsem o tom se Silvienem tak trochu mluvil a vypadá to celkem na dobré cestě. Ti psi by taky rádi nynějšího vládce upírů sesadili, protože je brutální, před ničím se nezastaví, ale otec byl vždy takový.  I když poslední roky je čím dál krutější, už jen když si vzpomenu co Hazukimu provedl. Nikdy, ale nikdy mu to neodpustím, ale ani sobě, já na tom mám totiž také svoji vinu a proto nedovolím, aby se to znovu opakovalo. „Hazuki, jsi sladký.“ zamumlám. „Ale o tohle se nestarej. To si vyřeším sám, jen se všem vyhýbej, “ pronesu a pohlédnu na obsluhu. Moc dobře vím, o co jí jde, cítím to z ní. Tu touhu, tu vášeň. Přitom cítím i Hazukiho neklid. „Jen klid,“ zašeptám k němu a stočím k němu svůj pohled. Nato pohlédnu na obsluhu. „Sorry, ale my tu máme rande,“ oznámím ji a před jejím šokovaným pohledem se k Hazukimu nakloním a spoutám jeho rty vášnivým polibkem, který o dost dlouho prodloužím. Vzápětí se odtáhnu a olíznu si rty. „Takže kdybyste nás nechala, ať si to tu můžeme užít.“ vrhnu po ní pohledem a ušklíbnu se. Ta holčina okamžik nato zmizí. „Nesnáším lidi,“ zabručím a opřu se o Hazukiho. Hlavně takové ženy, které si myslí, že když se trochu zavrtí, takže jim každý padne k nohám. Je to odporné, lidi jsou odporní, ale ta jejich krev. Je sladká, povzdechnu si a zavřu oči. Už jí taky nikdy neochutnám.

Hazuki

„Pak tedy musím říct, že zdání klame,“ usoudím. „Nevypadáš slabší. Ale až dojde k boji, tak budeš moct lidskou krev získat, když půjde o boj s Lovci. To ti jakž takž schvaluju,“ okomentuju to s lehkou dávkou teatrálnosti. „Tak či onak by v boji s tebou zemřeli a jelikož jsou to také vrazi, alespoň jejich krev poslouží k něčemu dobrému,“ dodám a vlastní chladnokrevnost úsudku mě trochu znepokojí. Vyslechl si mé myšlenkové pochody a on na to zareaguje tak shovívavě? „Nejsem sladkej a starat se stejně budu,“ zahučím stejně tiše a letmo po něm šlehnu pohledem. Sevřu ruce v pěsti a snažím se kontrolovat. Syntetická krev není lidská krev. Lidskou jsem nikdy neochutnal, ale jestli ta holka co nejdříve nezmizí, nejspíš se mi mé předsevzetí nepodaří zachovat. Polknu a zafixuju pohled do talířku s dortem. Gabriel se však chopí iniciativy a dost nevybíravým způsobem dívku odpálkuje. Rychle na Gabriela pohlédnu, ale to už vášnivě plení má ústa přímo před ní. Co..co si myslí, takhle na veřejnosti?! Rozechvěle vydechnu, když přestane,  „Jo tak užít?“ zavrčím rozpačitě hlasem o oktávu výš. Tak trapné! Mohl jí to přeci vysvětlit i méně perverzním způsobem! I když alespoň už se ta bláhová holka nebude snažit ho svést pohledy, pomyslím si s jistým zadostiučením. „Exhibicionisto,“ syknu rozhozeně a chci si nabodnout na vidličku kousek dortu, ale když rozevřu dlaň uvidím v ní jen zkřívaný kus kovu, který vidličku už ani v nejmenším nepřipomíná. „Ugh“ zavrčím a rozpačitě to položím na stůl. No co, nápor na mé nervy byl až příliš silný, nevšiml jsem si, že mám příbor v ruce. Vezmu si proto lžičku od kávy, přitáhnu si talířek s dortem a nechám ho, aby svou chutí zaplavil a ovládl mé chuťové buňky. „Hmm, tohle jsem potřeboval,“ zabroukám dojatě. „Díky,“ řeknu Gabrielovi a s pohlazením s opatrností prohrábnu jeho vlasy. Je příjemné, jak se tu o mě opírá. Takhle mi to přijde opravdu jako rande. Z té myšlenky ve mně opět vzroste pocit trapnosti a rozpaků, tak si dám do pusy opět velký kus dortu, až mi zůstane kousek šlehačky na rtu.

Gabriel La Croix

Uchechtnu se, ten se opravdu nezdá. „To bych mohl, ale přitom je šance, že se přestanu kontrolovat. Dlouho jsem lidskou krev neměl a ta možnost tu je,“ zabručím a odhrnu mu vlasy z čela. „Ne, myslím, že bych se nepřestal kontrolovat. Navíc to zní dobře, napít se lidské krve,“ pronesu a olíznu si rty. Je to lákavé a Lovci jsou stejně zrůdy. Možná by neuškodilo nějakého si ulovit. Ne, to by nešlo…strhlo by to moc pozornosti na nás. „Tak jako tak, ty se lidské krve nesmíš napít. Je to nebezpečné. Navíc na něco takového nejsi připravený a moc by tě to svádělo ochutnat krev znovu,“ upozorním ho spolu s pohlazením po tváři a znovu oči zavřu. Je příjemné se o něj opírat. „Nemám zájem o nikoho jiného. Mé srdce patří jen tobě, všechno patří jen tobě a nikomu jinému a to samé platí pro tebe. Patříš mně.“ upozorním ho a políbím ho na krk. „No jistě, užít, přeci jen jsme tu spolu a nikdo jiný se tu mezi nás míchat nebude,“ zabručím „Tady někdo demonstruje svoji sílu.“ ušklíbnu se a vezmu do ruky ten kus, co už se vůbec nepodobá vidličce. „Můžeme sem chodit častěji, jestli ti to tak chutná,“ zamumlám a pohlédnu na něj. Jsem rád, že se mu tady líbí a že mu tak jede, i když kontakt s lidmi budeme muset opravdu hodně trénovat, než ho nechám samotného. Vlastně, nehodlám ho nikdy nechat samotného. Jeho dotek je příjemný. Vezmu jeho ruku, kterou se dotkl mých vlasů a stisknu ji. Vzápětí si jí přitáhnu ke rtům a políbím jí na hřbet. „Máš tam šlehačku,“ upozorním ho a s úšklebkem si přitáhnu jeho tvář a ten kousek šlehačky mu ze rtu slíznu. „Hned bych tě celého snědl, jak jsi sladký,“ oznámím mu a přesunu k němu svůj zákusek. „Vem si.“

Hazuki

Neubráním se zachvění z jeho slov. Nerozechvěla mě ani tak ta dráždivá slova o krvi jako spíše ta, co následovala. Dnes poprvé slovy vyjádřil svou lásku ke mně a s tím mi rovnou sdělil, že už to nikdy nezopakuje, nicméně to, co řekl teď, je to samé.  Vše i jeho chladné srdce patří mně a já patřím jemu. V životě jsem neustále něco ztrácel. Rodinu, domov, místo kam bych patřil. Spoustu věcí mi vzal i Gabriel. Nejprve tělo, krev a svobodu, poté nevědomky i mé srdce a lidský život. Ale dává mi toho teď tolik na oplátku. Nový život, místo po jeho boku, jeho lásku a věrnost. Je to zvlaštní pocit, který není snadné vstřebat. Oplatím mu pohled a nadzvednu lehce obočí. „Myslím, že demonstrace mé síly by vypadala jinak. Tohle byla,“ rozpačitě se zarazím a hledám slova. „Prostě nehoda,“ zabrblám. Překvapeně se podívám, proč mě chytl za ruku, a nestačím se divit tomu prapodivnému něžnému gestu. Dřív, než stihnu nějak logicky zareagovat, si přitáhne mou tvář a slízne mi ze rtů šlehačku. „Nhh?!“ zajíknu se rozpaky. Co to sakra vyvádí?! To je tak trapné. A proč na to tak stupidně reaguju? Není to krapet pitomé pro chlapa v mým věku? „Jsme stále na veřejnosti!“ zasyčím, odvrátím se od Gabriela, popadnu talířek s jeho zákuskem  a roztržtě se jím začnu ládovat. „A nejsem k jídlu“ zahučím znovu s plnou pusou. Tělem mi prostupuje horkost, jako by mé tělo odpovídalo na ty silné emoce.

Gabriel La Croix

„Bude třeba se toho ještě hodně učit, aby se ti takové nehody nestávaly, ale máme na to celou věčnost. Celou věčnost spolu,“ zamručím a zahledím se na něj. Nikdy mě nepřestane přitahovat. Celá jeho osobnost je úžasná. Nikdy jsem nepotkal nikoho jako je on. Navíc i on mě změnil, nebýt jeho nikdy bych nebyl takový, ale jsem rád, jsem rád, že jsem ho mohl poznat a že se rozhodl sdílet tu věčnost se mnou. „To je mi jedno. Nebudu před někým schovávat, co k tobě cítím.“ nesouhlasně zabručím a jeho ruku nepřestávám držet. „Tak roztomilý,“ povzdechnu si vzápětí a prohrábnu mu vlasy. Je tedy něco, jak se tím cpe, úplně to do něj padá. Přivolám proto obsluhu, ať mu donese ještě nějaké dva další zákusky. Přeci jen k něčemu sladkému patří něco sladké. „Až se docpeš, půjdeme nakupovat,“ rozhodnu a dopiju svoje kafe.

Hazuki

Učit se, huh? Nemám námitek, je to rozhodně zapotřebí. Naučit se tu sílu a pudové reakce potlačit. Je to o dost jiné, než když jsem se učil pracovat se silou Lovců. Tam šlo ze začátku o vyvolání, ovládnutí a přizpůsobení. Tohle je na opačném principu. Tady musím nejdříve potlačit a přizpůsobit se energii svého těla. Přestanu se od Gabriela odvracet a pohodlněji se uvelebím s talířem na klíně. Ale stejně se mi složitěji jí. Když si jednu mou ruku stále uzurpuje Gabriel, tak se není čemu divit. Roztomilý...To mluví o mně?? Povzdechnu si a rozpustím si vlasy. Beztak, když mi je Gabriel neustále pročesává, tak se mi pramínky uvolňují z culíku. To je taky jeden z paradoxů, který u něj sleduju. Častokrát mi tvrdí, že bych se měl těch vlasů zbavit, a přesto si s nimi neustále hraje, víská mě v nich. Shrnu si je podél krku na hruď a do pusy si strčím poslední kousek Gabrielova zákusku. Zdejší zákusky jsou opravdu dobré. Přijde mi jako věčnost, co jsem jedl naposledy tak dobré sladkosti. Záhy zjistím, že mi Gabriel objednal další. „Poslyš, nejsem si jist, jestli upíři můžou tloustnout, ale jestli mě budeš takhle podporovat, tak vážně prasknu. A jen pro tvou informaci, já se necpu,“ opáčím. Nákupy, hm? Naprosto normální věc a přesto mi přijde teď tak zvláštní, protože jsem něco tak obyčejného dlouho nedělal. Pozastavím se nad svými myšlenkami. „Začínám být nějak sentimentální,“ zamumlám a natáhnu se pro čokoládový zákusek, co zrovna přinesla ona obsluhující dívka.

Gabriel La Croix

„Tak moc nad tím nepřemýšlej. Jsem s tebou, takže je to v pořádku. Dám na tebe pozor a nedovolím, abys to přehnal.“ Slíbím mu, když vidím, jak mu to v hlavě šrotuje. Moc dobře vím, na co myslí, znám ho i každou jeho myšlenku. „Vypadáš jako holka.“ Zamumlám a vezmu do ruky jeden jeho pramen, ke kterému přičichnu. Voní jinak, ale stejně sladce. Opravdu by si je mohl zkrátit, má je tak dlouhé, ale já se musím naučit, že bych mu neměl poroučet. Na tomhle tento vztah nesmí být založen, ale na druhou stranu jsou věci, které jsou pro něj tabu. Povzdechnu si a koukám, jak se cpe. Sladké opravdu miluje. „Jen si dej, když ti to chutná. Navíc, i kdybys měl ztloustnout tak to určitě shodíš.“ Poznamenám „Padá to v tobě opravdu rychle.“ Dodám znovu. „Líbí se mi to na tobě.“ Tiše pronesu a blýsknu pohledem k té lidské ženě. Přitom se k Hazukimu skloním a políbím ho na krk. „Rychle to sněz, nelíbí se mi to tady. Jak jsi vlastně mohl s lidmi dřív vycházet?“ Zabrblám vzápětí a jednou rukou ho obejmu kolem boku, přičemž si hlavu opřu o jeho rameno. Měl bych pak zavolat Samovi, abych mu upřesnil čas, kdy nás má vyzvednout. Rozhodně totiž nemíním ten nákup vléct domů jen tak.

Hazuki

„Dlouhé vlasy ze mě holku neudělají! Copak mám i tělo jak ženská?“ syknu na oplátku, protože mi jeho mumlání neuniklo. Tím, jak si přičichl k mým vlasům, připomíná fetišistu. Určitě při tom přemýšlel nad jejich zkrácením. Zarazím se se lžičkou v puse a hodím po Gabrieli skeptickým pohledem. Heh, i upíři tloustnou? A nejím tak rychle, i když musím uznat, že mě to přiměřeně sytí. Mám to jako snídani a brzkou svačinu dohromady. Třeba takhle plný vydržím do dalšího dne a nebudu muset zase pít krev.  Vzápětí mě překvapí další Gabrielovo divadýlko, před tou holkou. Tolik si mě hlídá, skoro jako by si mě žárlivě střežil. Pousměju se a v očích se mi zablýskne pobavením, když se vysloveně přitulí. Tohle je od něj nesmírně zajímavá reakce. „Neboj se, už mi zbývá jen ten poslední zákusek,“ uchechtnu se tiše.  „Jak jsem s lidmi vycházel?“ dodám s otázkou. Odmlčím se a zapřemýšlím. „Nevím, Gabrieli. Přijde mi to dávno, co jsem s nimi  normálně přicházel do styku. Žil jsem mezi nimi, ale pro to, kým jsem byl, jsem s nimi nenavazoval bližší kontakty. Ještě před dokončením výcviku, jsem měl dokonce nějaké přátele, ale o několik let později jsem s nimi ztratil kontakt. O to, že se ode mě distancovali, se zasloužil nejspíš i můj bratr. Byl jsem ale stejně solitér, takže když mi nikdo nebyl příliš nablízku, nikoho jsem neuvedl v nebezpečí. A s ostatními z řádu jsem se sblížit nedokázal,“ zamračím se, natáhnu se pro poslední talířek a zadumaně do sebe cpu poslední zákusek. Nějak jsem se rozpovídal. Ale to jen protože Gabriel vznesl podivnou otázku. Vycházel jsem předtím s lidmi? Možná...Nakonec odložím prázdný talířek.

Gabriel La Croix

„Ne, to rozhodně nemáš.“ Ušklíbnu se, kdyby měl tělo jako žena a byl ženou, nejspíš by mě tak bytostně nepřitahoval. Nejspíš bychom spolu nikdy ani neskončili, snad bych se jen napil jeho krve a to by bylo všechno. „Jen je to nezvyk je mít, až tak moc dlouhé.“ Poznamenám vzápětí a pramen jeho vlasů pustím. Jako upírům vlasy nerostou, takže naštěstí už dál neporostou, ale rozhodně mu nemám v úmyslu to říct. Co kdyby si je přece jen rozhodl zkrátit. „No tak ho do sebe hoď.“ Ještě ho pobídnu a poslouchám, co mi říká. „Zajímavé.“ Zamumlám, když domluví. Opravdu hodně zajímavé. „Tak to jsi s nimi měl bližší vztahy než kdy já.“ Poznamenám vzápětí a kývnu. Je pravda, že já jsem je měl jen jako zdroj potravy, nikdy jsem na ně nehleděl jinak.  „Tak jdeme.“ Pronesu a kývnu na obsluhu. Zaplatím a nechám jim tam dost velké dýško. „Tak teď jdeme nakupovat jídlo.“ Vybídnu ho a postavím se. „Ale výběr nechám na tobě a nedrž se zpátky, máme prázdnou ledničku.“ Poznamenám. Dlouho jsem nic neobjednával, tohle vlastně můj první nákup v něčem takovém, čemu se říká supermarket. Povzdechnu a kouknu po něm, ten jistě s nákupy dost zkušeností má. Já měl dřív jiný život, ale s ním je to něco nového a tak nepoznaného. Celkem se mi to i líbí, ale je třeba přitom dávat i pozor. Otec nás zajisté nechává sledovat, určitě už ví, že jsem ho i proměnil, ale já se ho nebojím. Nemůžu si to dovolit.

Hazuki

„Tak zajisté. Přestože jsem byl Lovcem, stále jsem byl člověkem. Ne jako hladová šelma, která se prochází mezi šťavnatými stejky a vybírá si, který si dá k večeři,“ rýpnu si. Ačkoli jsem teď v podobné pozici, dodám si v duchu ponuře. Také se zvednu, na velké dýško neřeknu nic. Nejspíš Gabriel cítí povinnost proplatit i tu vidličku, co jsem jim tam zmuchlal. „Hoo, vybírat budu já?“ podivím se. To je dobře, ale stejně si myslím, že mi do výběru bude zasahovat, přeci jen je to osoba zvyklá na vysoký standard. „Jak myslíš,“ pousměju se. Pomalým vycházkovým krokem míříme ulicemi směrem k supermarketu. Nemá cenu se hnát, kolem mě je příliš intenzivních vjemů a tím, že jdeme v klidu, se lépe přizpůsobuju. Ačkoli to není tak docela snadné, protože se to lidmi kolem nás jen hemží. Gabrielova přítomnost mi to pomáhá ustát. Dalším důvodem, proč nemá cenu spěchat, je fakt, že sledují-li nás Samaelovi poskoci, pak stejně nemáme šanci se jim vyhnout a nebylo by ani rozumné na sebe strhávat pozornost. I když Gabriel stejně svým vzhledem přitáhnul nesčetně pohledů lidí kolem.  Nakonec staneme před budovou nákupního centra. „Tak připraven na dobrodružství obyčejných lidí?“ popíchnu Gabriela a bavím se jeho výrazy.

 

 

4.9375
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 16)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
„Skřítku?“ pohladil ho po tváři starostlivě. „Jsi v pohodě? Neudělal ti...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 12
Hazuki Probudím se časně. Určitý neklid a vnitřní napětí mě nenechá spát...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Snad nikdy tak dlouho nemlčel, když byl v něčí společnosti. Nepromluvil od...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Dívám se na Klářina prsa. Jsou velká a plná a při válení těsta se tak krásně,...