Pá, 04/06/2021 - 09:49
4

Hazuki

 Malátně otevřu oči, ale okamžitě je přivřu, kvůli jasu v místnosti, proudícímu velkým oknem, z větší části nahrazujícím stěnu ložnice. „Rá..no?“ hlesnu notně chraplavým hlasem. Hrdlo mám vyprahlé a cítím se jak po srážce s rozjetým vlakem. Tělo mám těžké a k sebemenšímu pohybu musím vynaložit nemalé úsilí. S námahou zvednu ruku a odhrnu si vlasy z obličeje. Co se u všech všudy stalo? V hlavě mám prázdno. Kdy jsme se vrátili domů? Ugh, byl jsem poprvé od proměny venku, setkal sjem se tam s vlkodlaky, s Gabrielem jsme navštívili dokonce cukrárnu a supermarket a pak....pak jsme jeli autem za jeho bratrem a...a dál? Nic, vymeteno, jak je to možný? Je jedno jak hlavu namáhám, nic se mi nevybaví. Místo toho se ve mně zvedá vlna zatraceně nepříjemných pocitů. „Do háje,“ zabručím znovu a promnu si obličej. Je velmi teplý, ale hlavně krk, na kterém mám věc, kterou velmi dobře znám, protože jsem ji nějaký čas nosil. Huh?! Jakto? Tohle bych podle Gabriela nosit neměl, kdy tedy... Jsem zmatený, už nic nechápu. S obtížemi se vysoukám do sedu, ovšem záhy zjistím, že to nebyl ani v nejmenším dobrý nápad. Bez varování se ve mně zvedne prudký nával nevolnosti, aký jsem snad nikdy nezažil. Hlava od probuzení předstírající pustinu se promění v střep, lépe řečeno v tucet bodajících ostrých střípků. Přitisknu si roztřesenou ruku na ústa a snažím se dýchat nosem. Takhle zle mi snad nikdy nebylo. Vedle mě se na posteli posadí Gabriel a já se zmůžu jen na zdrcený pohled plný zmatku a zoufalé zafunění. Doufám že mi bude schopný vysvětlit, jak jsem se v tomhle stavu ocitl. Trpí tím upíři normálně?

Gabriel La Croix

Pracuju celou noc. Nejsem unavený, ale spíš mám starosti. Jak bude a co se všechno může stát. Pochybuju, že otec by dlouho otálel. Čekám, že dost brzo podnikne svoje kroky. Nebude to snadné, ale život nikdy není snadný. Vzápětí ucítím, že se probouzí, bude to zajímavé, jak se po včerejšku cítí. Nikdy jsem neviděl, že by se nějaký upír byl schopen opít a pak provádět takové věci.  Večer jsme zavolal Tristana, slíbil, že se pokusí dneska dorazit. Nechci ho ohrožovat, navíc má zodpovědnost ke svému lidskému milenci a já vím, že kdyby otec zjistil, že mi pomáhá, potrestal by ho a o to víc, kdyby se dozvěděl o tom lidském mláděti. Už jen při vzpomínce na ten večer se musím pousmát. Kdo by tušil, že to všechno dopadne takhle. Vstanu a zamířím do pokoje, už sedí, ale vypadá dost bídně a to i na upíra. Přejdu k němu a sednu si vedle něj. Prsty se dotknu obojku. Musím se zamračit, jeho krk hřeje „Možná by sis to měl přeci jen sundat.“ zamumlám. Kdo ví, jaké následky to může mít a já nechci aby tak hloupě ohrožoval svůj život.  Prsty projedu jeho vlasy a přitáhnu si ho do náruče „Příště by si neměl tolik vyvádět, i když ten sex včera byl opravdu nezapomenutelným zážitkem.“ pošeptám mu do ouška, které vzápětí políbím. Bylo to opravdu nezapomenutelné, ale myslím, že pro něj tohle probuzení není nic příjemného. Vypadá totiž dost zbědovaně a já nějak tuším, že dneska bude rád, když se dokáže dostat z postele. Povzdechnu si a hlavu si opřu o tu jeho. „Bude to dobré.“ zašeptám. Cítím, že je ro zachvěly. Hodně věcí na něj musí působit a rozhodně se mu nedivím, že je mu takhle. U člověka by to bylo normální, ale když je upír, opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Snad jen to, že to skoro vypadá jako by byl částečně ještě člověkem. "Donedu ti jídlo." dodám, ale nemám se k tomu abych se zvedl a šel pro krev. V tomhle stavu ho nechci nechávat bez dohledu.

Hazuki

Dotknul se obojku. Byl to on, kdo mi ho nasadil? Nebo já? Sakra, proč si na nic nevzpomínám?! Bolest hlavy se stupňuje. Nejspíš ho raději vážně sundám, už tak je divný, že s ním na krku žiju. Záhy se ocitnu v Gabrielově náruči. Huh? Vyvádět? Já včera vyváděl? A sex včera...myslí to včerejší ráno? Okamžitě však svou pošetilou myšlenku odeženu. Stěží myslel to ráno. Včera se něco stalo a poté se na mě Gabriel zase vyrhl. A nejspíš bez zábran, tím se tedy vysvětluje, proč se cítím tak zatraceně rozlámaně a určité partie o sobě dávají nemalou měrou vědět. Odtáhnu ruku z úst a tiše opáčím s otázkou: „Jaké vyvádění máš na mysli?“ „Jen jedinou věc nedovedu popřít a tím je druhá věc, kteoru jsi zmínil. A to jen díky tomu, že mě bolí zadek a další místa, na jejichž devastaci sis dal včera nejspíš záležet,“ zabručím. Nejstupidnější na tom je, že si ani to nepamatuju. Ts, amnésie? Dejte mi pokoj, nevím o ničem, co ji mohlo způsobit a přesto mám včerejší události naprosto vymazány. Zasyčím při dalším bodnutí bolesti v hlavě a natáhnu ruce ke krku. Prsty přejedu po obojku, který mi pod prsty hřeje místo toho, aby mě nepříjemně spálil, a nakonec ho rozepnu a nechám spadnout na peřinu. Po sundání necítím žádnou výraznou změnu. Žádnou úlevu. Trochu se o Gabriela opřu, mám dojem že každou chvíli padnu zpět do peřin. „Eh? Jí-jídlo?“ hlesnu. Že by mi pomohla krev? Ne, teď se necítím na pozření čehokoli. Spíš... „...budu zvracet,“ kníknu a znovu si zacpu pusu. Není zbytí, musím se dostat na toaletu, je mi totálně blbě. Ale bez Gabriela se tam zjevně nedostanu.

Gabriel La Croix

Při jeho otázce na něj zkoumavě pohlédnu a pak přijdou ty další slova „Tak ty si nepamatuješ.“ zašeptám a spíš pro sebe než k němu. Je to zajímavé, hodně zajímavé a já nevím, co si mám o tom myslet. To pití ho dost odrovnalo, ale že by až do takovéhle míry? „Vypadá to, že tě k pití alkoholu už raději nikdy nepustím.“ povzdechnu si a políbím ho do vlasů. Podle všeho to pro něj nemá dobré následky. „Nicméně, ohledně sexu, byl jsi hodně vášnivý a sám ses mi nabízel. Rozhodně jsem nečekal, že něco bude, ale ty jsi nedal jinak.“ pošeptám mu s jistou dávkou pobavení. Většinou kolem toho má řeči, že jsem to já kdo se na něj vrhne, ale tentokrát to byl on kdo se na mě tak trochu vrhl. Vzápětí mu řeknu, co se včera stalo, jak se plazil po Silvienovi, jak se pak skoro vrhl na mě a jak si vzal ten obojek. Řeknu mu všechno a přitom sleduju, jak si obojek stáhne. Jakmile dopadne na povlečení vezmu ho do volné ruky a chvíli si ho prohlížím, než ho položím na stolek „Myslím, že po tom všem potřebuješ pořádně napít.“ zašeptám a odhrnu mu vlasy z čela „Zvracet?“ zeptám se. To se mi vůbec nelíbí. Upíři nezvrací, alespoň já o ničem takovém nevím, ale vypadá bledě. Bleději než by měl normálně vypadat. „Chceš do koupelny?“ zeptám se ho. Začínám si o něj opravdu dělat starosti. Budu muset zavolat Tristanovi, aby dneska určitě dorazil, protože tohle není normální, ale na druhou stranu co je s ním normální. „Tristan se na tebe podívá.“ s vážností pronesu a natáhnu se pro telefon. Tohle opravdu nepočká. Zavolám mu v rychlosti mu řeknu, co se děje, slíbí, že přijede, jak to bude možné. Telefon položím a kouknu po Hazukim.

Hazuki

Dává mi zabrat vstřebat všechny včerejší události, které mi Gabriel vylíčil a po kterých v mé paměti není ani stopa. Až na tu palčivou bolest hlavy. „Takže můj nynější stav má být kocovina, či co? Tu jsem měl naposledy ještě jako děcko na základce a to po velkým množství alkoholu. Po jedné skleničce tohle...ugh!“ chytnu se za hlavu. Můžou mít upíři kocovinu? To je přece blbost. A abych Gabriela sváděl k sexu je blbost na stejné úrovni. Do hajzlu, proč mi ale přijde, že si to Gabriel nevymyslel? To je tak trapné! K čertu s tím. Ani se nezmůžu mu na to něco říct. Zvednu pohled k jeho tváři plné starostí. Hádám, že mu motám hlavu svým „vyváděním“, jak to prve nazval. Ne že bych se mu divil. Není mi příjemné, že jsem zase ten bezmocný, přidělávající mu starosti a odkázaný na jeho pomoc. „Jo, spoléhám na tvou...pomoc. Sám se tam nedostanu,“ přiznám poraženě a úspornými pohyby se dostanu k okraji postele. I tak musím stisknout zuby. Ach ano, následky vášnivé noci, skvělé. To by se samo o sobě dalo snést, kdyby se mi místnost nemotala před očima a žaludek neprotestoval. „Ha? Tristan??“ vydechnu s pramalým nadšením. Haah, skvělé, vážně skvělé. Je mi takhle a ještě budu čelit konfrontaci s tím frajírkem? Nelíbí se mi to. Ale nejspíš budu muset polknout svou hrdost, pokud bude schopen mi pomoci. Gabriel nemarní čas a okamžitě mu zatelefonuje. Zasyknu a dám se do nesnadného úkolu, jímž je slézání z postele, aniž bych padl na hubu.

Gabriel La Croix

„Vypadá to tak.“ přikývnu. Vypadá a nejspíš to tak je, ale nemůžu uvěřit, že ho do tohohle stavu dostala jen jedna sklenička. Já alkohol snáším dobře, všichni upíři, které znám ho dobře snášejí a nemají s ním žádný problém, tak proč je u něj ta reakce tak odlišná? Navíc, když říká, že dřív alkohol pil normálně. Vůbec nevím co se to s ním děje a docela mi to přidělává starosti. Jako kdyby jeho proměna byla jedno neprobádané území. Pokaždé zjišťuju něco dalšího a vůbec se mi to nelíbí. Byl člověkem, ale i Lovcem a já z něj udělal upíra. Frustrovaně si povzdechnu a prohrábnu mu vlasy. Samé starosti, ale alespoň otázka krve a práce je vyřešená, i když bych si nikdy nemyslel, že do toho všeho zatáhnu i Silviena „Chápu.“ přikývnu a okamžik ho sleduju „Ano, Tristan. Je jediný doktor, na kterého se můžu spolehnout a kterému jsem ochoten věřit tvůj život. Navíc jestli je někdo kdo ti dokáže pomoct, tak je to on.“ s vážností pronesu a zavrtím hlavou nad jeho snahou. S takovouhle se nikam nedostane a ještě by skončil na zemi líbajíc podlahu. Zvednu se z postele a vezmu si ho do náruče. „Hlavně mě nepozvracej.“ poznamenám a zamířím s ním do koupelny.

Hazuki

 „Chápu, chápu...jen...ho nemám rád,“ zabrblám. Okamžik na to se musím chytnout za ústa a stsknout víčka, protože mě ten blázen vzal do náručí se zjevným úmyslem, me do koupelny opět donést jak nějakou ženskou. Všechno se se mnou zahoupe. „Vynasnažím se,“ procedím skrze zuby odpověď. Tohle nemám rád, je to tak ponižující. Stačilo by, kdyby mě podepřel. Ale to by nebyl Gabriel, aby nedělal věci podle svého. Naštěstí cesta ke koupelně netrvá dlouho, nevolnost zvládám ovládnout jen tak tak. Než však vstoupíme do koupelny, tak Gabriela zarazím. „Počkej, tady mě postav,“ dostanu ze sebe. Dál mu nemůžu dovolit jít. Jakmile mě pustí, opřu se o futra a roztřesenou rukou Gabriela od sebe odstrčím. „Buď... tak laskav a zůstaň tady. Tady už to zvládnu... sám,“ zamumlám s námahou. Jakmile však uvidím jeho zjevný nesouhlas v tváři, zamračím se. „Na co tak koukáš! Nehodlám tě nechat mě vidět při tak nedůstojné činnosti. Mysli trochu na moji hrdost, sakra!“ vysupu ze sebe rozladěně. Ale ten výlev mě stojí akorát další nápor bolesti v hlavě a vlnu nevolnosti, které už nedovedu dál odolávat. Pokusím se přibouchnout Gabrielovi dveře před nosem a hned na to se obrátím a na roztřesených nohou doklopýtám k záchodové míse, u které se složím jak pytel brambor s hlavou v míse. Křečovitě sevřu její okraji a začnu se dávit.

Gabriel La Croix

Ušklíbnu se. To samozřejmě vím, viděli se jen jednou a dost se do tebe pustili. Kdybych je oba nemírnil tak by se byli schopní porvat. Kdoví co ta dnešní návštěva přinese, ale jsem ochoten to riskovat pro Hazukiho zdraví. Snad Tritan nebude příliš rozebírat to, že jsem ho proměnil. Jinak bych se zeptal na to jeho mládě, nevím, jak to mezi sebou mají, ale podle všeho je ještě s ním. „Tak to díky.“ poznamenám a víc si ho k sobě přitisknu. „Jak postav?“ zamračím se na něj, ale přesto ho pustím na nohy a zkoumavě na něj pohlédnu. „Už jsem viděl dost. Přeci jen jsem ti už dělal dobře i ve vaně. Tohle by mě nezaskočilo.“ kouknu po něm a jsem rozhodnut jít za ním, ale k mému překvapení mi zavře dveře před nosem. Chvíli koukám na zavřené dveře, než si povzdechnu a opřu se o stěnu. Chci za ním jít, ale zase když půjdu za ním budu omezovat jeho život a to jsem si řekl, že se budu snažit ohledně něj krotit. Je to přeci můj partner, některé věci bych měl respektovat, i když z toho nejsem dvakrát nadšený. Založím si ruce a poslouchám, jak zvrací, hrozný zvuk, opravdu strašný. Sevřu rty a čekám, dokud to neskončí. Teprve pak otevřu dveře a kouknu na něj jak klečí u mísy. Přejdu k umyvadlu, kde namočím ručník a pak jdu za ním. „Tak co ty můj hlupáčku?“ tiše se ho zeptám a vlhký ručním mu položím na ramena.

Hazuki

 Tak ostudné. Brr, tohle je fakt odporný. Aby mě jedna sklenička dohnala k vyvrácení žaludku pomalu naruby. Za tohle by mě mohli zapsat do Guinessovy knihy rekordů za nejpatetičtějšího tvora, jaký kdy byl stvořen. Do hajzlu. Zhrouceně se položím na mísu a jen s vypětím vůle se mi podaří natáhnout ruku a spláchnout. To už se do koupelny hrne Gabriel. Přerývaně oddechuju a pozoruju ho, jakmile se obrátí ke mně, odvrátím zahanbením tvář. Kolikrát už jsem se jím nechal vidět v tak ponižující pozici? Přijde s vlhkým chladivým ručníkem. Úlevně vydechnu, tohle je příjemné. Tssk, hlupáčku?? „Opět další označení? Zlato ti včera nestačilo?“ zamumlám.H-huh? Včera...zlato? Hlavou mi problikne vzpomínka neznámého pokoje, kde sedím s Gabrielem po boku a naproti nám sedí jeho bratr s Tomoem. Gabrielova ruka na mém stehně a to trapné označení. Před jeho bratrem. Zasupím. Skvělé, zdá se, že mám naději si včerejší události dřív nebo později vybavit. Ačkoli některé z nich rozhodně nebudou zrovna věci, věci, které bych si s klidem připomínal. „Zdá se, že alespoň s toaletou už se dnes nebudu potřebovat přátelit,“ zahučím tiše. Mám pocit, že jsem si snad vyzvracel vnitřnosti. Rozhodně jsem tak vyprázdněný, že i kdybych chtěl, tak nemám co. „Nicméně, jestli má přijít pan všemocný lékař, budu si muset dát sprchu a hodit na sebe spodky. Takhle se nemůžu nechat vidět,“ zabručím.

Gabriel La Croix

Vypadá opravdu přepadle a vyčerpaně. Nelíbí se mi to, ale vůbec. Doufám, že se sem Tristan dostane brzo. Prsty mu přejedu pře čelo, není teplé, alespoň něco, i když já opravdu neodhadnu co je u něj v pořádku a co ne. Je tak nepředvídatelný. Vzápětí zpozorním. „Takže si vzpomínáš?“ zeptám se ho. „I když spíš vypadá, že ještě tápe, nejspíš se mu to začne vracet pomalu. Takže si na všechno dřív nebo později vzpomene, ale nevím, jestli z toho mám být nadšený nebo ne. Přeci jen, když si vzpomene, co prováděl. „Nikdy neříkej nikdy.“ poznamenám. „Zas tak všemocným není, ale pokud chceš…“ souhlasím. Vím, že by se před Tristanem nechtěl ukazovat takhle a ani se mu nedivím, Tristan by ho v tom pořádně vymáchal. Zvednu se a postarám se o vanu. Nechám ji napouštět a přitom mu tam přiliju trochu pěny. „Zvládneš o sám nebo budeš chtít pomoct umýt?“ zeptám se ho a pomůžu mu na nohy. Docela se mu chvějí. „Budeš v pořádku.“ zamumlám a přitáhnu si ho do objetí. Je z něj cítit teplo a přitom mu čelo nehřeje, zvláštní. Vzápětí ho znovu vezmu do náruče a přenesu do vany, do které ho položím. Sám si sednu na její okraj a vodu vypnu.

Hazuki

Nechám se vytáhnout na nohy, které mě sotva nesou, a nechám se jím obejmout. Je vidět, že o mě má važně šílené obavy. „Zvládnu to,“ zamumlám v odpověď. Je mi stále zle, nehledě na neustávající bolest hlavy, ale alespoň už se mi všechno netočí před očima. Vděčně se uvolním ve vaně a hlavu si položím na okraj. Na to se začnu oplachovat a umývat. Ta voda je vysloveně rozkoš a balzám na mé zmožené tělo. Jen krk mě v místech, kde jsem měl obojek, trochu svrbí a při kontaktu s vodou štípe. Promnu si teplou kůži na něm, hmmm, potom se podívám, co tam mám. Raději se zaměřím na umývání. Gabriel jako stráž sedí na okraji vany. „Promiň mi to,“ řeknu tiše, hledě do rozplývajících se pěnových bublin. Má tolik věcí k řešení a moje divná nová existence mu přidělává jen další a další starosti. Promnu si bodající spánky a znovu si opláchnu obličej. Musím se nějak sebrat. Ukázat se pateticky před Gabrielem je jedna věc, ale ukázat se tak i před někým jako je ten nafoukanec, co má každou chvíli dorazit, je to poslední na co mám dnes sílu.

Gabriel La Croix

„Opravdu?“ ušklíbnu se. Nepřijde mi, že by to zvládl, ale nechám ho aby se umyl sám, navíc je to opravdu dost sexy ho přitom pozorovat. „Víš, že takhle vypadáš opravdu sexy?“ zeptám se ho a prohlížím si jeho tělo, jak se rozvaluje ve vaně. „Bolí tě to?“ zeptám se vzápětí, když vidím, jak si šahá na krk a jaká je jeho reakce. Nato ruku natáhnu a přejedu po jeho krku. Ten hřeje, příliš se mi to nelíbí. Vzápětí si povzdechnu „Ty se nemáš za co omlouvat, navíc k tomu nemáš žádný důvod.“ zavrtím hlavou. Vždycky řekne něco dost praštěného a tohle je od něj dost praštěné. On se přeci neomlouvá. Nakloním se k němu a vezmu jeho tvář do dlaní. Vzápětí přitisknu naše rty k sobě a dost dlouho je ochutnávám, než se odtáhnu. Ještě ho políbím na nos a prsty přejedu po jeho tváři. Postavím se a připravím mu osušku, když je připravený jít z vany zabalím ho do ní a znovu ho odnesu do pokoje, kde ho položím na postel. „Odpočívej.“ vybídnu ho a zamířím do kuchyně, kde mu připravím pití. Krev potřebuje a navíc ho dokáže určitě trochu vzpružit. Sklenici mu donesu a postavím ji na noční stolek. Přitom se k němu znovu posadím a pohledem ho vybídnu, aby to vypil. Potřebuje to a ne že ne. Každý upír krev potřebuje, i když tohle je jen taková náhražka, ale on nikdy neochutná skutečnou lidskou krev.

Hazuki

Cukne mi obočí nad levým okem a pohédnu stranou. Už zase začíná. Skutečně nevím, co bych měl odpovědět na tohle sexuální harašení. Jednak mě to uvádí do rozpaků a jednak v tomhle okamžiku nemám ani sílu na to nějak argumentovat na takové téma. Co je na mně sexy při válení se ve vaně. Ahh, klid Hazuki, nenech se tím rozhodit, nemusíš na to říkat přeci vůbec nic. Rozhodnu se tedy úchylnou poznámku nekomentovat. Na okamžik ke Gabrieli přeci jen zvednu pohled, když mi přejede po krku. Mou omluvu však nepřijme a místo toho se rozhodne mě políbit. Ten idiot! Jak mě může líbat, když jsem před chvílí...Ugh! To mu to nevadí? Nevěřícně na něj pohlídnu než pohled plný rozpaků a zahanbení odvrátím. Vybírá si na cukrování fakt pitomé načasování. Nicméně...ty něžnosti ve mně vyvolávají chvějivé příjemné pocity. Nakonec se nechám zas z vany odnést na postel. Vyzvednu se na loktech a podaří se mi dostat zase do sedu. Musím na sebe hodit alespoň spoďáry, přišlo by vhod vyvětrat ložnici, možná i převlíct povlečení, než ten brejlatej chytrolín dojde. Mou pozornost upoutá lákavá vůně. Gabriel mi přinesl krev. Povzdechnu si a neochotně skleničku vezmu. Moc nevěřím, že můj žaludek nebude okamžitě protestovat při pozření čehokoli, ale gabriel v tomhle je nesmlouvavý. Proto skleničku poslušně vypiju. Chuť je příjemná, celkem mě to posilňuje a k mé úlevě se mi žaludek nezvedá. „Hmm, tvá chutnala lépe,“ řeknu bezmyšlenkovitě při pokládání skleničky na noční stolek. Huh, jeho?? Co to plácám, kdy jsem....chytnu se za hlavu. Rozšířím oči a pohlédnu Gabrielovi na krk. „Nhh,“ zabroukám rozpačitě. Tohle se vymklo z rukou...další vzpomínka, která se připomněla. „A...umm, prosím tě, podáš mi nějaké spodky?“ zamluvím to a pohled zabodnu do země. Protřu si znovu bodající spánky.

Gabriel La Croix

Na moje slova nereaguje, je to zábavné. Vím, že dneska se na to nejspíš necítí, ale já ho do toho nehodlám nějak nutit. Dneska bych mu přeci jen mohl dát trochu klidu, nebo přinejmenším až do večera. Sex s ním je totiž velmi uspokojující a osvěžující „Vypadáš dost překvapeně.“ kouknu po něm po tom polibku. Nejspíš nečekal, že ho políbím po tom co zvracel, ale proč ne, když se umyl a navíc, je o můj partner „Jen pij.“ pobídnu ho ještě jednou a přísně na něj pohlédnu. Naprosto vidím, jak mu ty kolečka v hlavě šrotují, ale pít musí. Nemůže jen tak abstinovat. Krev je pro upíry důležitá, hlavně pro mladé. Já dost dlouho bez krve vydržím, ale nevím jak je na tom on a rozhodně to nechci nějak pokoušet. Jako upír je zvláštní, ale žádné pokusy na něm nehodlám aplikovat. Už ten stříbrný obojek včera mě dost rozhodil. Mohlo ho to na místě zabít, ale on byl tak opilý a mimo, že mu to vůbec nedošlo. V tom okamžiku měl, ale víc štěstí než rozumu. Nevím co bych si bez něj počal. „Opravdu si začínáš vzpomínat.“ zamumlám a prohrábnu mu vlasy. „Jinak mě velmi těší, že ti moje krev tak chutnala. Když budeš hodný dám ti znovu napít.“ pronesu s lehkým pousmáním. Je opravdu zajímavé sledovat jak si pomalu vzpomíná na to co se včera stalo. Bylo to opravdu něco, nejspíš ho tím budu škádlit ještě hodně dlouho. Vzápětí dojdu k oknu a otevřu ho. Je třeba to tu trochu vyvětrat. Pohlédnu ven a pak se k němu otočím. „Takhle ti to sekne víc.“ poznamenám, ale pak přeci jen udělám to, co po mě žádá. Taky po něm hodím jedno z jeho triček. Nerad bych aby mi ho tu Tristan okukoval, i když má to svoje lidské mládě. „Chceš ještě něco?“ zeptám se ho a sednu si k němu na postel.

Hazuki

„Bohužel,“ zabrblám. Vážně si nejsem jist, zda by mě vzpomínání mělo těšit. Už jen z těch pár útržků mám chuť se zahrabat. To jsem přeci nebyl já, snažím se v tom utvrdit. Dá mi možnost znovu se z něj napít? Není to vlastně neuvěřitelné, že on, který si vždy bral moji krev, on urozený upír, mi dá napít své krve? „Není to nebezpečné? Co když si zvyknu a nic jiného už nebudu schopný pít?“ opáčím tiše a se škádlivými jiskrami v očích na něj pohlédnu. Zachytím oblečení a pomalu se do něj oblíknu. Sakra, pohyb mi nedělá vůbec dobře. „Hm? Asi povlečení. Při bližším pohledu je zjevné, co se tu předchozí den dělo. A to drahá návštěva vědět nebo vidět nemusí,“ odvětím. Haa, skutečně by mi nebylo příjemné udělat si vizitku úchyla, nebo nějakého nadržence. Ačkoli Gabrielovi by náramně sedla. Jeho poznámky o tom vypovídají.

Tristan

 Položím lístek s krátkou zprávou pro Akiho, který už je určitě na přednášce, na kuchyňský stůl, vezmu si klíče od auta, kufřík plný lékařských nástrojů, léčiv a dalších potřebných a zajímavých věcí a zamířím do garáže. Kufřík položím na sedadlo spolujezdce, upravím si brýle na nose a vyrazím. Prozatím se snažím zdržet myšlenek na následky, jaké možná má akce vyvolá. Tím, že zůstanu v kontaktu s princem Gabrielem, ztratím svou pozici nestrannosti a budu brán jako buřič proti králi. Tak jako všichni, kdo se v téhle době za Gabriela postaví. Všichni se tím vystavíme nepředstavitelnému nebezpečí. Ještě před krátkou dobou to bylo v pořádku, byl to budoucí nástupce krále. Ale poté, co se mu vzepřel pro život s Lovcem, kterému propadl, se všechno přesunulo na hranu ostří. Situace v upíří komunitě je napjatá. Ovšem cítím, že bych si ani jinak vybrat nemohl. Gabriel je můj přítel, za mnoho mu vděčím. A jakkoli můžu nesouhlasit s tím, pro koho obětoval svou pozici, uvědomuji si, že toho máme vlastně dost společného. Udělali jsme to samé. Rozhodli jsme se pro lidské tvory jako své partnery, ač je to jakkoli skandální. Nikdy bych si ale nepomyslel, že dopadne i on stejně. Teď mu jedu na pomoc, protože je drahý Lovec má nějaké zdravotní komplikace. Do telefonu mi toho Gabriel příliš nesdělil. Jen stručné a nejasné informace. Mé předpoklady jsou takové, že se lovcův stav po mučení u krále nečekaně zhoršil, jelikož jsou to pouhé dva týdny. Nebo došlo k něčemu jinému. Pozorně sleduji vozovku a zúžím pohled. Na mysl mi přijde i jiná situace, proč by mě Gabriel tak naléhavě volal. Mohl se pokusit lovce proměnit. A buď selhal a Yanase je na hraně života, což ale rovnou zavrhnu, ten člověk by zpackanou proměnu nepřežil. A nebo Gabriel uspěl a teď má doma nezvladatelného novorozeného upíra, čelí nedostatku krve a mohl bych své teorie rozvíjet mnohem dále. Nicméně doufám, že k tomu druhému nedošlo, pokud by se král dozvěděl, že Gabriel lovce proměnil...Ani velká část upíří komunity by se k tomu dobře nestavěla. Už jen proměna Lovce sama o sobě je něco nevídaného. Kdo kdy se o takové rouhání pokusil? Odfrknu si a posunu si brýle blíže ke kořenu nosu. Měl bych přestat s úvahami. Zaparkuji v podzemní garáži pod budovou Gabrielova apartmánu a vydám se k němu. Když mi přijde otevřít na okamžik ztuhnu, nedám své překvapení na sobě znát a s lehce ironickým pohledem svého přítele pozdravím. „Vida vida, příteli. Co jsme se viděli naposled přibylo ti několik vrásek ze starostí, ne? Hádám, že sis to řádně zavařil,“ dodám nonšalantně, vejdu, ale zůstávám ostražitý. V bytě cítím přítomnost jiného upíra.

Gabriel La Croix

„Jak bohužel, nechtěl sis vzpomenout?“ kouknu po něm. Je to přeci jen lepší než moje líčení, alespoň si to osobně myslím, ale je pravda, že on se nejspíš za to co se stalo dost stydí. „Nebezpečné? Proč by bylo.“ pokrčím rameny a zavrtím hlavou „Na to si nezvykneš, neboj se, a kdyby přeci jen ano, tak tě asi budu muset krmit.“ oplatím mu stejnou mincí. „Stejně mu bude jasné, co tu děláme.“ poznamenám. „Nemusíš se před ním tak stydět. Ví to všichni.“ poznamenám, ale přeci jen povlečení vytáhnu. Je mi jasné, že on postel nepřevlékne. Mohl by, ale ve svém stavu, kdy je rád, že se dokáže alespoň posadit by to opravdu nedal. „Chce to přesun.“ navrhnu mu a znovu ho vezmu do náruče a odnesu do obýváku na pohovku. Sám se vrátím do ložnice a postel převléknu. Teď to vypadá, jako kdyby se tu nic nedělo, ale ono se to dělo a opravdu vášnivě. Když mám hotovo vrátím se za ním do obýváku a prohrábnu mu vlasy „Tak kam, zůstaneš tady nebo si chceš lehnout?“ zeptám se ho. Přitom si všimnu, že vypadá unaveně. „Měl by ses trochu vyspat.“ poznamenám a přetáhnu přes něj deku. Vzápětí to ucítím, Tristan, ucítím ho ještě dřív, než stiskne zvonek. „Máme návštěvu.“ zamumlám a vydám se ke dveřím. Vím, že nebude nadšený tím, že jsem ho proměnil, ale bylo to moje rozhodnutí a vlastně i jeho, takže naše společné rozhodnutí, které bylo to nejlepší, co jsme mohli v téhle situaci dělat. Jako člověk by proti upírům měl pramalou naději a teď je vůči nim alespoň trochu ve výhodě. Navíc budu s ním. Vydám se ke dveřím a otevřu mu. Jeho reakce je očekávaná „A co tobě, kde jsi vlastně nechal to svoje lidské mládě?“ popíchnu ho. Vím jak je na něj citlivý, hlavně by si měl uvědomit kde je jeho místo. Taky jsem mu mohl říct aby ho přivedl a nechal mě abych se z něj nakrmil „Ani ne. Zavařil jsme si to totiž, když jsme se postavil otci, tohle je jen takový bunus.“ pokrčím rameny a vedu ho do obýváku „Nemusíš se ho bát, nevolal jsem tě proto, že by chtěl všechno sežrat, ale proto, že na upíra se chová divně.“ poznamenám.

Hazuki

 Nadzvednu obočí, tak on by mě s klidem krmil vlastní krví, pokud by bylo třeba? Očividně to bere na lehkou váhu, ne že by se mi úplně zamlouvala představa, že bych mu skákal po krku. Pořád nedovedu s klidem přijmout, že jsem se mu do něj vážně zakousl. „Kdo říká, že se stydím,“ zavrčím. „Jen bych ocenil trochu diskrétnosti,“ zamumlám. V obývacím pokoji se zabořím do opěradla pohovky. Unavený jsem, ale spát nebudu do té doby, než návštěva odejde. „Zvládnu to tady,“ odvětím a střelím pohledem k chodbě, odkud ucítím pach příchozího. Gabriel jde návštěvu uvítat. Stačí mi jen slyšet ten arogantní hlas a napnu se. O to víc, když se přiblíží. Jak jsem si myslel, není pro mě zatím jednoduché přicházet do kontaktu jinými upíry. Naštěstí Tristan nemá tak silnou auru jako Gabrielův bratr. Zamračím se, když mi na mysl vytane vzpomínka na setkání se Silvienem. Nesmím dopustit podobnou reakci jako s ním, ne před tímhle nafoukaným doktůrkem. Zavřu oči a pomalu se uklidňuju. Podle hlasů se špičkujou. Pohlédnu směrem k nim teprve, až vejdou do místnosti. Pohledem se střetnu s fialovýma očima za obroučkami brýlí. Jsou ostražité a hodnotí. „Tak se podíváme na našeho pacienta,“ ozve se teatrálně. „Už se nemohu dočkat,“ utrousím tiše a trochu cuknu obočím. Ušklíbne se, zjevně cítí to samé. Sympatie mezi náma dvěma prozatím rozhodně nevzrostly. S ohledem na Gabriela se ale pokusím nedělat přílišné scény. Jakkoli mi to není příjemné, nechám Tristana se přiblížit. Sundám ze sebe deku a složím ji vedle sebe. Na stolek přede mne upíří lékař položí kufřík, otevře ho a z přihrádky vytáhne zápisník. „Teď budu pokládat otázky a vy dva mi na ně pečlivě odpovídejte. Jakákoli podrobnost může být zásadní k vyhodnocení závěru anamnézy. Vysvětlení, že se novorozený chová divně, je poněkud nic neříkající,“ nasadí nečekaně profesionální tón.

Tristan

Ano, mohl jsem čekat, že mi začne oponovat a vracet mi to i s úroky. „Aki je na univerzitě, musí se řádně věnovat svým studiím, není potřeba ho brát sebou,“ opáčím obezřetně a srovnám si brýle na nose. Dovedu si představit, co by Gabriel mohl říct, či udělat, pokud bych ho musel vzít s sebou. Navíc s ohledem na to, že tu má novorozeného upíra, se této situaci velmi rád vyhnu. Nepotřebuji, aby mi říkal, že se ho nemusím bát. Za svou praxi a život jsem se setkal s tolika novorozenými, že s nimi dovedu velmi dobře vypořádat. Strach není na místě, ovšem obezřetnost ano. „Divně na upíra?“ zopakuji po něm. Nemohu si pomoci, ale vzbudí to ve mně jako lékaře jistou zvědavost. Podstata jeho pachu je typicky upíří, co se týče osobité aury, ta je téměř stejná, jako tehdy, když byl člověk. Vejdu za Gabrielem do obývacího pokoje a pohlédnu na objekt, který budu must zkoumat. Ušklíbnu se. Stále má tak umíněný způsob vyjadřování. Ovšem co se týče vzhledové stránky, změny jsou tam patrné. Získal upíří rysy jemnějšího typu, pleť má bledší, pohled plný síly. Při bližším pohledu mi však dojde, že je však bledší, než je u upíra obvyklé. Tělesná kondice momentálně mizerná, v obličeji má patrnou únavu. Skryju jakékoli překvapení a chopím se svého zápisníku. Bude potřeba detailních informací, abych věděl od čeho začít. „Dobrá začněme od toho nejzákladnějšího, poté přejdu k tělesnému zkoumání,“ řeknu spíše pro sebe. „Gabrieli, vyskytly se při procesu proměny nějaké komplikace, či něco neobvyklého?“ položím první otázku. „Poté potřebuji, abyste mi řekli veškeré odlišnosti od základních reakcí novorozených upírů, tělesné abnormality, zda je v tomto stavu od začátku, iniciátory a další,“ dodám rovnou a znovu pohlédnu na blondýna. Rovnou si zapíšu první poznatky. Přijde mi na novorozeného zvláštně klidný.

Gabriel La Croix

„Já.“ ušklíbnu se. Vidím to na něm a hlavně vím, že Tristan je ten poslední před kým by se chtěl takhle ukazovat. Nesnáší ho a to samé platí i o Tristanovi, ale mám takový pocit, že oba se budou držet zpátky, hlavně kvůli mně. Pro Tristana jsem autorita a pro Hazukiho…kdo ví, ale vím, že se bude snažit kontrolovat. „Já jsem velmi diskrétní.“ zamumlám s jistým pobavením. Hlavně co se týká jeho.  Přitom leduju, jak na sebe budou ti dva reagovat. Jak jsem mohl tušit, dost to mezi nimi jiskří, nemůžou se snést už od té doby, co se poprvé setkali. „Měl by sis na něj dát pozor. Může se stát, že se stane objektem zájmu upírů.“ upozorním ho. Protože to, že přišel, nezůstane bez následků a ten člověk je jeho slabinou. „Z mojí strany se nemusíš obávat. Nevzal bych ti něco, k čemu tě poutají takové city.“ dodám vzápětí, když cítím, že ohledně tématu na toho chlapce je obezřetný.  „Jo, hodně divně.“ přikývnu. „Tak divně, že to zaskočilo i mě.“ přiznám a zkoumavě na  Hazukiho pohlédnu. Úplně cítím jak je napnutý, Tristanova přítomnost mu vadí.  „Hazuki přišel, aby ti pomohl.“ povzdechnu si a sednu si k němu na opěrku. Přitom mu prohrábnu vlasy a nepřestávám ho sledovat. Najednou je velmi ostražitý, byl unavený, ale teď, když je tu on, chová se naprosto jinak. „Ani se ho nedotkneš.“ zasyknu. Nedovolím, aby se ho někdo dotkl. Možná je moje reakce přehnaná, ale už vícekrát ne. „Ne, všechno proběhlo normálně. Jako vždycky“ odvětím. Všechno bylo v pořádku, dělal jsme to už několikrát a tohle se od toho nelišilo, až teda na to, že on je moje všechno, tamti nic neznamenali, až na Sama. Když si vzpomenu, na to jak jsem ho proměnil, je to už tak dávno. „Čím začít.“ ušklíbnu se. Je toho hodně, co se liší od normálního chování upíra. Takže začnu od začátku. Řeknu mu, že nepociťuje, až takovou žízeň, o naší procházce venku, že je v klidu a nemá potřebu se na někoho vrhat, slunce, že snáší, abnormálně dobře. Taky to, že mu záda hřejí jako kdyby byl člověk a pak mu taky řeknu o tom včerejším incidentu, pití, ztrátě paměti, stříbrném obojku a amnézií. Samozřejmě, že sex z toho vynechám, přeci jen Tristan nemusí do všeho strkat nos a navíc tohle by mu mohlo stačit „Tak co, zjistíš co se s ním děje?“ zeptám se o, když skončím.

Hazuki

 „Vím to,“ odvětím ke Gabrielovi, aniž bych z Tristana spustil pohled. Když si ale ke mně přisedne a začne na Tristana ochranitelsky syčet, rty mi cuknou v náznaku úsměvu. Natáhnu ruku, zlehka svého partnera pohladím po tváři a pročísnu mu vlasy kolem ucha. Poté sklopím pohled a nechám Gabriela odvyprávět mé nezvyklé charakteristiky. Jsem mu vděčný, že vynechal indecentní detaily. Slyšet to takhle shrnuté v kostce beztak není nic příjemného. Nutí mě to pocitovat zvláštní pocity nejistoty, v hlavě mi rotují otázky. Vzrůstá ve mně povědomí, že nejsem tím, čím jsem se měl stát. Do toho poslouchám rychlé škrábání propisky po zápisníku, který se plní informacemi. Když škrábání ustane, zvednu k lékaři pohled. Uvidím ho vyvedeného z míry, jak zírá do svého notesu na poznámky. To je u něj překvapivé. Po Gabrielově otázce se rychle vzpamatuje, upraví si brýle a pohlédne na mě, jako by mě viděl poprvé. „Gabrieli, kdybychom se neznali tolik let, řekl bych, že si ze mě střílíš a to opravdu šíleným způsobem,“ okomentuje to. „Stručný závěr z informací, které jsi mi podal, to vypadá, že Yanase byl z Lovce přeměněn na bytost s charakteristikami dospělého upíra. Čili upíra, který má nad sebou kontrolu, je odolný vůči slunci, stříbru i žízni, ale má alergii na alkohol. A jehož tělo stále zachovává tělesné teplo lidské bytosti.“ Umlkne, očividně pro něj není jednoduché to strávit. „Gabrieli, tohle není upír. Tohle nemůže být upír,“ řekne a já zatnu ruce v pěst. „Výborně, ty chytráku, na to jsem dovedl přijít taky,“ zasyčím tiše a v sedě se narovnám. Podvědomě jsem to cítil, hlavně tu noc pod vlivem alkoholu, bůhví proč se mi to teď vybavuje. „Nejsem-li však upír, tak „co“ jsem?“zvýším hlas. Vzrůstá ve mně napětí, chci odpovědi! Nejistota mě sžírá. „Uklidni se laskavě, tohle je pouze rekapitulace faktů! S vyšetřením jsem ještě neskončil. Potřebuju si spoustu věcí ověřit, jinak se nikam nedostaneme,“ odsekne.

 Tristan

Ano, jsem si vědom, že jsem Akiho do téhle situace namočil, ale nebylo zbytí a budu se snažit ho ochránit, jak nejlépe dovedu. Proto jsem rád, že alespoň Gabriel bere na vědomí, jak moc je pro mě ten chlapec důležitý. Vytřesu úvahy z hlavy a do zápisníku začnu zapisovat informace, které mi Gabriel poskytuje. S každou další poznámkou jsem však čím dál více překvapený, ba téměř šokovaný. Z informací vyplývá, že novorozený přede mnou se chová a reaguje na kritické podněty jako dospělý upír s tou výjimkou, že alkohol a možná další látky mají negativní vliv na jeho metabolismus. K tomu jeho tělo vydává teplo srovnatelné s lidským. Není to přitažené za vlasy?! Nicméně už z vizuální stránky lze leccos vyčíst, co se s informacemi shoduje, bude to však vyžadovat různá ověření. Yanase začíná být nervózní. Jeho vypjatá rekce mě rozčiluje. „S ničím takovým jsem se předtím nesetkal, jak můžete čekat, že vám dám rovnou odpověď? Samozřejmě, že zjistím, co se děje, ale potřebuju podrobnější výzkum,“ dodám rozladěně. Otočím list v zápisníku a na novou stranu si zapisuji další poznámky. „Budu rozhodně potřebovat vzorek krve na rozbor. To mi pomůže mnohé zjist, třeba reakce na alkohol a další látky, o kterých si můžeš myslet, že jsou pro něj neškodné a místo toho můžou mít fatální následky. O teď bude lepší nenahlížet na něj jako klasického upíra. Lepší bude také vyhnout se stříbru. I když vypadá neškodně, fakt že kůže Yanasemu pod ním zteplá, je už projev jisté reakce organismu a nemusí být jediný. Soudím, že se k tomu váže přinejmenším bolest hlavy, amnézii přičítám spíše alkoholu,“ rozebírám postupně faktory. Nakonec se obrátím na Hazukiho. „Budeš mi muset ukázat ty záda. Potřebuji zjistit, jak je možné, že mají vysokou teplotu. Může to být klíčový poznatek.“

Gabriel La Croix

Trochu překvapeně na Hazukiho pohlédnu. Tohle je od něj dost nečekané. Ta jeho reakce, ale vzápětí mi to dojde, on to nedělá kvůli mně, ale dělá kvůli Tristanovi. Nevím, jestli mu chce dokázat to, že k němu patřím nebo, že na mě mí jistá vliv, ale v tuhle chvíli je mi to celkem jedno. Rty se mi zkroutí v pousmání a já stisknu jeho ruku, se kterou si provleču prsty „To bylo roztomilé.“ pošeptám mu a jeho ouško mu políbím. Je mi jasné, že se bude vztekat, ale tohle za to opravdu stálo. Možná, až odejde tak by neuškodilo trochu toho mazlení, když je tak přítulný. „ne, to opravdu ne. Tohle je smrtelně vážné.“ probodnu ho pohledem. „Je mi jedno co je, jestli je upír, člověk nebo Lovec, i kdyby byl nějaký mutant, tak je mi to naprosto fuk,  ale hlavně chci, aby byl v pořádku. Chci aby jsi zjistil, co mu může ublížit, čeho se má vyvarovat.“ vážně pronesu a volnou rukou Hazukiho obejmu kolem ramen. „Jen klid Hazuki, nemyslel tím nic špatného. Pro mě jsi pořád můj sladký Lovec.“ zašeptám k němu a k Tristanovi střelím varovným pohledem. Jestli si nedá pozor na pusu, tak ho odsud vyhodím. Alespoň on by měl mít tolik rozumu a držet se zpátky. „No tak si laskavě pohni.“ zabručím a znovu na něj pohlédnu. Změnil se a to dost. Ten lidský člověk s ním udělal divy. Je to velmi nečekané, ale stejně by si měl přede mnou dávat na pusu. To, že se k Hazukimu chovám tak jak se chovám, neznamená, že takovou trpělivost budu mít s někým dalším. „Dobře, krev si vzít můžeš.“ kývnu nakonec. Přeci jen z toho může zjistit opravdu hodně. „Takže ten obojek bude lepší, když uklidím, aby tě zase nenapadlo s ním něco provádět.“ povzdechnu si směrem k Hazukimu. „Tristane, nebudeš ho tady svlíkat.“ probodnu ho pohledem. Tak tohle rozhodně dělat nebude. Hazuki nikomu jinému než mě nebude ukazovat svoje tělo.

Hazuki

Já mu dám roztomilé. Po škádlivém polibku na ucho vrhnu po Gabrieli plamenný pohled, co že to na mě zkouší před návštěvou, než se bodnutím rozpaků raději odvrátím. Ale naše spojené ruce nepustím. Po stručném závěru mé anamnézy mi začaly ujíždět nervy. Není to vysloveně Tristanova vina. Neřekl v podstatě nic špatného, jen pravdu, jakkoli to vyznělo chytrácky. Je to tím, že stále nevím, na čem jsem. Dám mu krev na rozbor, klidně i cokoli jinýho, pokud budu mít odpovědi. Gabrielovi je upřímně jedno, co jsem zač, jen abych byl v pořádku. Rozumí ale tomu pocitu nejistoty, kdy jeden neví, co je za bytost? Kam patří?! Kdo by byl sakra v klidu, kdyby věděl, že je nějaký mutant?! Jeho uklidnění na mě tentokrát vůbec nepůsobí. A jak bych za to právě v tuhle chvíli byl rád. Tristan si začne chystat náčiní na odběr krve, ale dříve než to udělá, rozhodne se prozkoumat má záda. To se ale ani v nejmenším nelíbí Gabrielovi. A já právě ztratil trpělivost. Prudce se postavím, i kvůli slabosti trochu zavrávorám. Postavím se Tristanovi čelem a pár vteřin před ním jen beze slova stojím, než mu zpříma pohlédnu do očí. „Jsi přesvědčený, že na nich zjistíš něco klíčového?“ řeknu tiše a zúžím pohled. Rychle střelí pohledem k nebezpečně se tvářícímu Gabrieli. Pak ale bezváhání odpoví: „To tedy jsem, nicméně pokud Gabriel-,“ nedořekne, protože se otočím čelem ke Gabrieli a odhodlaně čelím jeho nesouhlasem stažené tváři. „Když to neudělá on, udělám to já, Gabrieli. Jakkoli ti patřím, je to stále moje tělo a já se rozhodnu, komu ho ukážu, nebo ne,“ řeknu pevným hlasem. Sevřu lem trika a zkroutím rty nerozhodností. Jakkoli už mé tělo spatřili Tomoe a Silvien, není úplně jednoduché se odhalit někomu jinému. „Chci odpovědi,“ šeptnu bolestně. „A je mi jedno, kdo kvůli tomu uvidí můj patetický zjev,“ dodám rozechvěle a triko ze sebe stáhnu. Nechám látku spadnout na zem a vlasy, které mi dosud spadaly přes záda si shrnu na hruď, zakrývaje na hrudi černé linky vypáleného znaku La Croixů.

Tristan

Gabriel se k mým závěrům staví vážně, ale zároveň některé aspekty vůbec neřeší. On možná fakt, že Yanase není upír řešit nebude, ovšem jak na to zareaguje upíří komunita, až se informace provalí je věc úplně jiná. A blondýnova reakce je taky očividná. Cítím z něj napětí a frustraci. Můžu jen doufat, že bude dostatečně se schopný ovládat, aby nedošlo k nějakému většímu konfliktu. Gabriel mě při tom probodává pohledem, jako bych řekl něco, co jsem neměl. Chová se nesmírně ochranitelsky. Ne, že bych nebyl schopný rozumět, jak se cítí, ale bez jeho povolení se v průzkumu skutečně daleko nedostanu. Naštěstí k odběru krve mi svolení dá, přeci jen mu došlo, že to je jeden z nejcenějších zdrojů informací. A tak si začnu chystat náčiní. Můj další požadavek se však setká s naprostým nesouhlasem. V tu chvíli mě překvapí Yanase, který se mi postaví s výzvou. Projednou dovedu ocenit tu determinovanost v jeho pohledu. Pro odpovědi je schopný postavit se proti rozhodnutí svého milence. Přes očividnou nejistotu se však skutečně svlékne a mně s naskytne fascinující pohled na znamení lovců, které však má místo očekávané černé barvy barvu stříbrnou. Dří ve, než ale mohu prozkoumat více, se napnu a ustoupím krok zpět, když se postaví Gabriel.

Dodatek autora: 

Tak tu máme dalí pokračování a tentokrát tu máme zase vojici Gabriel a Hazuki, za chvíli s nimi začne jít opravdu do tuhého...

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
Nemusel dělat nic. Jídlo dostával rovnou pod nos, takzvané domácí práce, jak to...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
Kapitola V. – Život a smrt   Bylo to jen pár vteřin. Rozhodování...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 46
Sběratelovo pravé koleno exploduje ve změti krve a úlomků kostí. Stačilo k tomu...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 5
Probudilo ho pravidelné klimbání dopředu a dozadu a také bolest hlavy. Jistě,...