Ne, 25/12/2016 - 20:13
3

Zpozorovala jsem v televizi dvě auta a chlápka žvanící něco o motoru. Hned jsem z pohovky vyskočila. U stolu na druhé straně pokoje se  mé kroky včas zastavily, abych nenarazila o roh. Přejela jsem zrakem celou plochu stolu, všechny misky i hrnky na něm položený, noviny, pastelky a zastavila se u ovladače. Moje ruka ho stiskla a hned s ním zamířila k televize. Zase se zjevil starý obličej na obrazovce a já stiskla tlačítko. Sport mě taky nezajímá, tak jdeme dál. Předčítání knížky jsem taktéž okamžitě přepnula a zrak mi padl na brunetu oblečenou za kluka celá špinavá, jak hraje fotbal. To by se dalo. Ovladač jsem si hodila před gauč, rozběhla se k pohovce a skočila na ní.
Chtěla jsem už jen poslouchat a sledovat seriál, když se za oknem mihla osoba a ozvalo se zaklepání. Naštvaně jsem zabručela a vstala. Záclonu jsem shrnula a okno otevřela. Stál za ním můj bratr. Zrovna přišel ze školy. Na hlavě nasazená černo bíle kostkovaná čepice, přes ramena černý kožený kabát. Rudé tváře buď z chladu nebo z nachlazení, hnědé kudrnaté vlasy vykukovaly z čepice, hnědé oči zabodnuté do mých šedavě modrých a v puse nacpanou cigaretu.
Jedovatě jsem se na něj zamračila a okno otevřela dokořán. Chlad mě pohladil po pažích a obličeji, vítr mi foukl vlasy do oči a pár padajících vloček padlo na podlahu v obýváku a hned se rozpustily do kapek vody. Já se jen otřepala a na bratra pustila svá slova.
„Kde máš klíče? Neříkala jsem ti snad už minule, že ti pořád chodit otevírat nebudu?" I z mého tónu hlasu mohl slyšet můj vztek. Ale on se nad tím škodolibě usmál.
„Víš, já bych si klíče nezapomněl, kdybych je někomu nepůjčil a on mi je nezapomněl vrátit." No jo vlastně, včera jsem někde ztratila svoje a potřebovala jsem se dostat do baráku. Odchytila jsem ho venku s kámoši a požádala ho o ty jeho. Nějak mi to vypadlo.
Povzdychla jsem si, uraženě jsem se ušklíbla a zavřela okno. Záclonu znovu srovnala a běžela ke dveřím. Nemohla jsem najít svoje rudé boty, tak jsem na nohy nasunula otcovy černé pantofle. Vyběhla jsem ven, zrzavý kocour se mi vecpal pod nohy a já mu omylem šlápla na zadní běhu. Kocour zakňoural a vyskočil na kamennou dlažbu vedle mě.
„To máš za to, že se mi motáš pod nohy." Zamračila jsem se ale přesto jsem ho na omluvu pohladila po ouškách. Přitiskl se k mé dlani. Usmála jsem se. Vyběhla jsem po cestičce do druhých dveří a přeběhla celý průjezd. Zastavila jsem se u velkých vrat. Celé byly vyzdobené mozaikou malých obrázků ženy, kočky a psa a k tomu nějaký popisky. Rukou jsem stiskla kliku a otevřela. Zrak mi padl na bratra o dvě hlavy vyššího než já. Uviděla jsem už i to, co okno neukázalo. Od pasu dolů ho halily černé tepláky a černé zimní boty. Cigareta již zmizela. Poslední jedovatý pohled k němu a pak jsem se rozběhla zpátky do domu.
U dveří jsem vykopla boty jinými směry, jedna zůstala ležet vedle mě, druhá spadla na parapet okna. Dveře bouchly a já jsem zase skočila na gauč. Brunetka už na sobě měla oblečenou růžovou uniformu uklízečky, stála před dlouhovlasým blonďákem. Zrovna mluvil muž, když do místnosti vešel brunet. S blonďákem se rozhádali. A reklama. Zrovna na reklamu jsem přišla. Fakt děkuji Martine. Žes nemohl ten autobus dneska nestihnout. Půl dílu za mnou a já promeškala to nejlepší.
Ozvaly se dveře a v obýváku se po té objevil bratr. Shodil ze zad černý batoh značky puma, z hlavy sundal čepici a kabát následoval po ní. Všechno dopadlo na zemi. Pokračovalo to oranžovou přiléhavou mikinou a černým volným trikem s vtipným popiskem. “Nic po mě nechtějte. Nemuseli by jste se dočkat.” Z toho učitelé určitě skákali radostí. Celou dobu jsem ho znuděně sledovala a pokojem se ozýval pouze zvuk z televize.
„Co je?" Vyštěkl po mě Martin.
„Co by bylo? Středa." Vyplázla jsem na něj svůj červený jazyk. Dál mě již ignoroval, vysvlíkl si i kalhoty. Překvapivě na sobě dnes trenky měl. Že by měl tělocvik? Jiný důvod mě nenapadá. Jen rudé tlusté ponožky s obrázkem vločky si nesundal. Na sebe navlíkl volné oranžové tričko, které by mi bylo až ke kolenům ale jemu akorát k pasu a modré volné šortky. Rukou si pročísl kštici a svoje věci ze země zvedl. Boty odkopl před krb a zmizel v kuchyni. Dupot po schodech mi hned prozradil, že zmizel ve svém pokoji. Dívala jsem se tím směrem.
Když konečně sklapla ta otravná reklama a ozvala se známá hudba seriálu, znovu jsem se obrátila k televizi. Nohy jsem opřela o stůl a záda srovnala s gaučem. Blonďák s brunetem se chytli v hádce. Proč se hádat o služebnou? Být to služebný, tak to chápu, to bych jejich hádku podporovala, ale o služebnou? Nebo by mohli být spolu. Že se do toho vždycky zamotá nějaká otravná ženská. Sledovala jsem a vše kolem ignorovala.
Dokud mi na hlavě nedopadla šedá věc. Chytila jsem jí do rukou a zkoumala, co by to tak mohlo být. Šedé, malé, z nějaké látky. Přičichla jsem si k tomu. Použité a smradlavé. Trenky mého bratra, které zrovna měl na sobě. Můj výkřik přehlušil televizi a odhodila jsem je pryč ode mě. Dopadly na roh stolu a zůstaly z něho viset. Za mnou se ozval posměšný smích mého bratra. Obrátila jsem se k němu s nabroušeným výrazem. Ale to on už mizel v kuchyni. Nadávala jsem a moje nadávky se ozývaly celým domem. Ale bratr mi nijak neodpověděl. Tak jsem na něj kašlala a naštvaně se vrátila k televizi.
Neuběhla ani minuta a zase někdo klepal. Vteklá jsem byla, že mi i kouř z uší musel jít. Shrnula jsem záclonu a naskytl se mi pohled na Matyáše za sklem okna. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu do obličeje viděla líp. On je vyšší snad ještě o čtyři hlavy. Široká ramena a netuším, co se skrývá pod oblečením. Na sobě hnědou koženou bundu a na hlavě zeleno černý šátek. Vykukovaly pod ním dlouhé hnědé tmavé vlasy svázané v copu. Hnědá barva zabijáckého pohledu mírumilovné tváře.
„Martine, máš tu Matyho!" Zavolala jsem přes půl domu a Matymu ukázáním prstu naznačila, aby odešel ke dveřím, že mu hned někdo otevře. Můj bratr jen něco nesrozumitelného zabručel a zmizel ve dveřích. Já si zase sedla na gauč a věnovala se jen své obrazovce. Netrvalo dlouho a zase zavrzaly panty u dveří, když kluci vešli. Hluboký hlas Matyáše komunikoval s chraplavým hlasem mého bratra. Ani si mě nevšimli, žádný pozdrav, nic a už zmizeli v Martinovým pokoji. No, to je drzost.
Dál jsem sledovala svého blonďáka a bruneta. Stále soupeřili o přízeň dívky. Vyrušil mě podivný zvuk nad hlavou. Podívala jsem se vzhůru. A zase ten zvuk. Uvědomila jsem si, že to budou kluci a že šli do prvního patra. Zas asi kouřit. Ach bože, nechápu, jak jim to může můj otec tolerovat? Jestli jednou vyhoříme, tak bratra upálím na hranici a je mi jedno, jaký blbý kecy bude k tomu mít. Zase jsem se zaposlouchala k dílu. Jediné, co se již měnilo, byl čas v pravém vrchním rohu obrazovky a samotná obrazovka. Nakonec jsem z filmu moc neměla. Jen deset minut jsem se mohla dívat v klidu bez rušení. Skončilo to polibkem mezi brunetem a brunetkou. Jen blonďák se na ně smutně díval. Chudáček malý. Stejně by mu to víc slušelo s tím brunetem. Po tomto dílu měla jet nějaká detektivka. Řekla jsem si, proč ne? Ale co budu dělat během těch dlouhých reklam? Jen tak sedět se mi nechce. Už vím, půjdu pozlobit bratra s Matym. Odplata za ty trenky.
Zvedla jsem se z gauče a vyběhla do jeho pokoje. Zatočila jsem za roh a ještě jednou. Zůstala jsem stát před dlouhými schody. Teď už musím tiše a pomalu nebo mě uslyší. První krok - dobrý tichý, druhý krok - stále v pohodě, třetí krok - schod trochu zavrzal. Další kroky již mnohem opatrnější jsem měla za sebou za chvilku. Strčila jsem hlavu do pokoje a rozhlédla se kolem sebe. Nikde nikdo. Jen na jedné staré posteli v rohu místnosti ležela obří hnědá bunda. Trefila bych se, kdybych hádala, že patří Matymu. Můj bratr by v ní plaval a otec má o něco nižší postavu jak Martin. Komu jinému by patřila? Na stolku leželi dýmky, flašky alkoholu a jiné věcičky, co si tu on s partou nechal. Snad sem nelezou mladší sourozenci, ti by nic z toho vidět neměli. Na dalším stole ležel bratrův notebook, vedle něho reproduktory s kterými mi stále leze na nervy a dva sprostý časopisy. Obrátila jsem oči v sloup. Na co jiného by ti zvrhlý puberťáci měli myslet? Že by třeba na školu? Nebo na budoucnost? Tohle je ale víc zajímavé, že?
Vylezla jsem tedy do pokoje úplně. Proplížila se ke dveřím do další místnosti. Trochu do nich šťouchla. Do uší mě udeřilo dvojí hlasité dýchání. To tam jako cvičí? To mají o svou postavu takový strach? Raději by měli namáhat mozky, ne? Mrkla jsem dovnitř a daleko od pravdy jsem nebyla.
Obrovská místnost nad obývákem, mým pokojem a pokojem dalších sourozenců. Nově vyklizená od všech zbytečností, bíle vymalovaná, opravená, za maličkými okny zrovna sněžilo. V pokoji zatím jen několik křesel, židlí, skládací pohovka a dva stoly. Ještě dvě skříně a pár maličkostí, jako třeba kusy dřeva, nářadí, roztrhané listy knih, zapalovače, reproduktory, které má mimochodem ještě v dalších třech místnostech v domě a další blbosti. Vše různě poházené po pokoji, položené ve skříní nebo na stolech. Bratr tuto místnost zrovna nedávno opravoval a vylepšoval. S partou si z ní udělali klubovnu a přísně nám zakázal do ní vstupovat.
Pohovka zrovna v tuto chvíli byla rozložená, podestlaná jen bílým prostěradlem. Oba polštáře se vzorem lebky a druhý s králíkem, ten polštář mi drze ukradl, shozené na zemi pod postelí. Oranžové triko zahozené vedle mě a modré šortky mi málem teď spadly na hlavu. Visely na dveřích asi v tom zápalu, jak mu to oblečení Maty svlékal. Nebo strhal? Co by bylo přesnější? Bílé obrovské triko, původně jsem myslel že prostěradlo, pohozené u okna a černé rifle jsem ani neviděla.
Maty i Martin zcela obnažení leželi v posteli. A že to tedy byl tělocvik. Martin pod Matym, jasnější steny se odrážely od stěn zpátky k posteli, Martinová tvář rudá nejen z nemoci. Matyášovy vlasy snad poprvé vidím rozpuštěné, hladily nahé paže i jiné části těla mého bratra. Přírazy jejich těl se stále zrychlovaly a zkracovaly. Vzrušení v obličejích obou se stále stupňovalo. Kapky potu na Matym tvořily cestičky po čele, tvářích, bradě, rukou i nohách a dopadaly na obličej jeho partnera pod ním. Pot se smíchal s potem a vytvořila se směs jejich spojení.
Ruka Matyho tiskla Martinovo mužství a vedl ho k blaženému vrcholu. Hlasité sténání vycházeje z úst bratra mi napovědělo, že překročil hranici své snesitelnosti. Tělo se napnulo. Bílá tekutina postříkala jeho břicho i prostěradlo pod ním. Rozkoš v jeho tváři dávala znát, jak moc si to užívá. Ruměnec z tváře nemizel. Napnuté svaly zase povolily.
Jenže Maty se v něm stále pohyboval. On asi není tak snadno uspokojitelný, řekla jsem si sama pro sebe. Netrvalo ani příliš dlouho a malý Martin se zase hlásil o slovo, jakoby se před chvilkou ani nic nestalo. Martin chytil Matyho za ramena a stiskl je.
Bratr si zřejmě hodlal vyměnil pozice. Převalil Matyáše pod sebe a v sedě se začal sám nadzvedávat v pravidelných pohybech. Maty ho tedy nechal dělat své. Jen ho držel za boky do kterých ryl své prsty. Já i Maty sledovali tvář Martina, oči obou získaly prazvláštní lesk. Jestlipak jsem ho z dívání získala taky? Z koutku úst mého bratra vytékal pramínek slin. Lesk se a vytvořil novou řeku na jeho obličeji. Jeho tváře narudlé mi k němu skoro ani nesedly. Jeho pohyby se stále zrychlovaly a zkracovaly. I on ryl prsty do ramenou Matyho. Díval se na bílý strop před sebou. Matymu už ty pohyby nestačily. Začal Martinovi ve vysazování napomáhat. Držel ho za boky, nadzvedával ho a drsně ho k sobě vždy natlačil. Jeho pohyby pánví proti němu nasvědčovali, jak se to líbí i jemu. V hranici své snesitelnosti pokrčil kolena a paty zatlačil do matrace pod sebou. Stále zrychloval. Martin aniž by se své chlouby dotkl on nebo snad Maty, zacukalo v ní a on vypustil dnes již svou druhou várku spermatu. Nebylo jí už tolik, jako na poprvé. Bílá hustá tekutina se spojila s tou předchozí várkou a část pokřtila hruď Matyho. Kapička se dostala i pod pravé oko. V úzké řece tekla po jeho tváři až k jeho ústům a ulpěla na jeho rtech, na nichž zůstala. Bratr napnul své svaly, a jeho svěrače napomohly i Matymu ke svému vyvrcholení. Natlačil Martina pevně na sebe, prsty zaryl do pokožky na bocích a daroval jeho tělu slušnou nadílku sebe. Nepouštěl ho, dokud ho neopustila ani ta poslední bílá mrška. Sténání se odráželo celou místnosti a dostaly se i k mým uším. Jejich svaly povolily. Oba stále vydýchávaly adrenalin  ze své akce. Matyho červený jazyk se objevil a bílou pochoutku na svých rtech olízl. A hned po té si Martina přitiskl k sobě do hlubokého polibku, nebral ohledy na jeho rýmu i nemoc.
Vše jsem sledovala se zatajeným dechem. Přesto se mi brýle mlžily. Ale bez nich bych asi neviděla nejlepší detaily. Už asi chápu, proč Martin neustále chodí na ostro. Vždy a všude. Venku, doma, s partou, ve škole. Sakra, vždyť na stejnou školu nechodí. Ale stejně je to podezřelý. Kam se na tyto dva hrabe nějaká telenovela v televizi? Sice jsem už asi promeškala detektivku ale o toto jsem přijít nemohla. Toto se přeci nevidí každý den. K čemu nějaký blonďák či brunetka? Já radši bruneta a bruneta a už své dva brunety mám.
Maty Martina nadzvedl a vysunul se z něj. Jeho zvadlé mužství zůstalo smutně ležet na jeho podbřišku. Martin si lehl vedle něj a hlavu si položil na Matyho hruď. Stále zrychleně dýchali. Tady se už asi nic zajímavého nestane. Stejně ale sledovat oba k sobě přitulený je velice lákavé.
„Stále si myslím, že u tebe je to lepší. Toto mě nijak nepřesvědčilo." Náhle promluvil Martin. Netušila jsem, o čem se zde baví. Matymu v očích probleskly blesky, nadzvedl se a rukami se opřel vedle hlavy bratra. Tváří se přiblížil k jeho, že oba museli cítit dech toho druhého na svých rtech.
„Jestli nepomáhá tohle, co kdybych tě trápil jinak? Budeš ještě prosit, abych tě nechal se udělat." Že by se mi blýskla naděje? Skutečně by to mohlo být? Další kolo? „Ale napadá mě ještě něco lepšího. Ve své bundě mám malou hračku. Co kdybych si to ulehčil?" Počkat, co? To ne. Maty se už zvedal, že si pro ní zajde. Ale takhle mě sakra uvidí. A jestli mě uvidí, to pak přejde všechna sranda.
Bratrovu odpověď jsem už neslyšela. Hned jsem se od dveří odtrhla. Po čtyřech jako kočka jsem přelezla ke schodům a rychle se po nich dostala dolů. Přitlačila jsem se ke zdi a zaposlouchala se do zvuků. Známý vrzavý zvuk oněch dveří, u kterých jsem ještě před chvilkou špehovala a hned po té Matyho hlas.
„My jsme nechávali dveře otevřený?" Strachem se mi zrychlil tep srdce. Oni na mě přijdou. Co budu dělat?
„Asi jen průvan." Ozval se hlas mého bratra. Oddychla jsem si. Už jsem je nechala být a běžela do obýváku. Skočila jsem na gauč. Ozývaly se jen zvuky z televize ale ty jsem ignorovala. Stále mi rychle tlouklo srdce a já nevěděla co dělat na jeho zklidnění. Stále jsem před očima viděla tu scénu v prvním patře. Tiskla jsem velké plyšové kuře ke své hrudi a stále si všechno připomínala. Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Ruměnec chvílemi obarvil mou jinak bledou pokožku. Trvalo dlouho než jsem se dostatečně uklidnila. Hned na to jsem z pohovky radostně vyskočila.
„Já to celou dobu tušila. Vždyť jsem to říkala už od začátku. A on na mě, že říkám jen blbosti." Říkala jsem si vítězně. Měla jsem již v minulosti maličké tušení, spíš jsem je spárovala schválně, že by Martin měl něco s Matym. Neříkám, Martin by se hodil i na seme typ ale uke mi k němu jde víc a možná jsem to k němu přiřadila z provokace. A Maty mě k němu napadl jako první. Nikdo jiný by být už nemohl. To by bylo nemožné.
Zase jsem si sedla na gauč. Televizi již zcela ignorovaná. To se jí snad ještě nikdy nestalo. Vůbec mě nezajímala i přesto, že jsem na ní zírala a ani nemrkla. Představovala jsem si další příhody mezi Matym a Martinem. V koupelně, v kuchyni, u Matyho doma i v neko stylu. Prostě všechny varianty. Ani nevím, jak dlouho jsem tak seděla. Ani okolí jsem nesledovala. Až když mi do záběru vlezla mladší sestra. Poklepala mi na čelo.
„Jsi v pohodě? Vypadáš divně. Uběhlo pět minut a ty jsi ještě ani jednou nemrkla." Zaujatě mě sledovala jako nějaký divný experiment. To už jsou doma? Měly dorazit až v šest. Podívala jsem se na hodiny. Samozřejmě něco málo po šesté. To jsem fantazírovala tak dlouho? Tři hodiny, ani mi to nedošlo.
„Zrovna jsme potkali Martina s Matym. Šli prý k němu. Zas nahoře určitě kouřili. Doufám že si to tam aspoň uklidí, jinak si tam nebudeme moct hrát." Kňourala sestra a mluvila již k někomu úplně jinému. Otočila jsem se za sebe. V obýváku stály kromě mě a sestry další dvě osoby. Nejmladší sestra a její kamarádka. Ano, na kouření určitě taky došlo. Ale jestli to uklidili, tak to netuším, na tu část jsem tam již nezůstala. Usmála jsem se. Ještě, že nikdo v místnosti neumí číst myšlenky, protože ty v mé hlavě byly všechny hodně zvrhlé a já nechci ještě víc kazit dnešní mládež.

Hodnocení: 
4.42857
Průměrné hodnocení: 4.4 (hlasů: 28)
Žánr: 
Štítky: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
3.8/5
- Komentářů: 4
Ambriel a Ludrun se posadí za soudcovský stůl v soudní síni. Oba se tváří velmi...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
Bežím stále hlbšie do lesa. Nickovu váhu takmer nevnímam. No, takmer, bráni sa...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
   Angelina poslouchala, než se tichými kroky vypařila po schodech...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 30
No, kdo mohl tušit, že fotka něčího penisu, není nejlepší cesta k nalezení...