Čt, 16/01/2020 - 22:41
5

Věnování: 
(Upozorňuji, že tento příběh není pro slabší povahy.)

Uběhlo přibližně pět dalších zim od mého setkání s tím mužem. Nezabil mě. Překvapivě. Ani mě neodevzdal mému pánovi. Ani slůvkem se mu o tom nezmínil, byť kolem jeho území nesčetněkrát projížděl. Nebo vjel přímo skrz jeho statek, aby si zkrátil dlouhou cestu. Ani slůvko nepadlo o uprchlém otrokovi, který málem zabil svého pána. Nejspíš se věřilo, že jsem umrzl, zemřel nějakou potupnou smrtí nebo že mě roztrhali vlci. Dostal jsem svobodu vykoupenou krví matky. Nechápal jsem, co Leifa Erikssona tolik pohánělo. Proč si u sebe držel uprchlého otroka? Proč mu dal střechu nad hlavou, něco do žaludku a nový šat? To jsem měl teprve pochopit.

Prozatím si mě pouze vydržoval; cvičil mě s mečem a dýkou, učil mě číst v mapách, byť to dělat nemusel. Mohl jsem ho kdykoliv zabít a utéct před hromadou zbytečných informací, které mi nutil do hlavy. Ale zůstal jsem. Protože poslouchat ho jsem mohl roky.

Na své postavení byl chytrý. Někdy až moc. Četl v mapách, zatímco já se v nich ztrácel. V průběhu těch pěti let jsem jeho pohádku o zemi plné vína slyšel nesčetněkrát. Zpočátku mě nezajímal nějaký jeho pomatený sen o vzdálené krajině, která stejně neexistuje. Ale čím více mi ji popisoval, čím více o ní mluvil, začínal jsem jeho slovům věřit. Země plná vína, svobodná země, která mu jednou bude patřit. Nakazil mě svým bláznovstvím a já po něm chtěl, aby mi každou noc vyprávěl o té úžasné zemi, kam se bude plout jednou i on sám. O zemi, která prozatím byla pouhým snem, pouhým náznakem pomatení smyslů jednoho z mužů na cestě domů.

Každou noc jsem od určité chvíle usínal s myšlenkou na rozlehlé pláně, plné čerstvé trávy, zahalené ve slunečním svitu, místo, kde se neustále rodí víno a jídla není nikdy nedostatek. Vysněná země, které bych se měl vysmívat, se však zdála mnohem reálnější než má minulost. Smrt mi každý den dýchala skoro na krk. Stačilo, aby můj nanicovatý pán opustil své vyhřáté místo, zvedl se ze svého odporného bachoru přeplněného masem a vydal se trochu na jih, blíž k moři. Tam totiž Leif většinu svého času trávil a já s ním, spolu se zbytkem jeho věrných mužů, které mu tady jeho otec zanechal. Ale proč dělat zbytečné kroky, když se řeklo, že jsem stejně zemřel.

Matku jsem pohřbít nemohl, ale doufal jsem, že bohové její duši přijali a postarají se o ni lépe, než jsem mohl já.

***

„Přišels‘ o rozum!“ smál se Björni, když s Leifem a ostatními popíjeli medovinu jednoho večera. „Jen jsem mlel z hladu a žízně! Tak to bylo… Všaks‘ to sám říkal, ne?“

Opilost byla slabé slovo. Muži ze Severu vydrží mnohem víc, než nějací hlupáčci z jižních zemí. Vikingové, vládci moří, přece potřebují mnoho sudů s medovinou, aby se pobavili. Přinést jenom jeden sud, urazili byste je. To jsem se naučil, když jsem Leifa a jeho družinu doprovázel, když jel vyřídit nějaké „obchodní záležitosti“, jak to sám nazval. A nechtělo se mu v noci hnát koně kupředu. Zůstali jsme tehdy přes noc. Sladká medovina tekla proudem, maso, kterého míval můj pán věčně nedostatek pro svůj bachor, se rvalo od úst tomu druhému a přitom většina z něj skončila na zemi.

„I tak se tam podíváme,“ rozhodl Leif s úšklebkem.

Byl jediný, kdo věřil Björniho řečem o neprozkoumané zemi daleko za hranicemi našeho domova. A nikdo se neodvážil Leifovi protivit. Byl to mocný muž, co volil slova tak dobře, že vám pomátl mysl a vy jste ho následovali kamkoliv. Jak by jinak na svou stranu mohl dostat ty přihlouplého svalovce, v jejichž žilách spíš kolovala medovina? Nevyptávali se a byli mu oddaní.

Jeho charisma dokázalo okouzlit i mne. Pod jeho historkami o místech, která navštívil on nebo jeho otec, jsem vyrostl v muže, kterého zajímal okolní svět, moře, plavba lodí a nové země na obzoru. Neptal se na mou minulost, prostě mě přijal jako svého dalšího společníka na daleké cestě, která měla změnit jeho i můj život.

Samozřejmě, že si mě nevydržoval zadarmo. Něco za něco. Naučil mne mnoho věcí, naučil mne, jak používat pořádně nože a meč, naučil mne, jak se orientovat v pusté divočině a na rozbouřeném moři, byť na palubu lodi jsem vstoupit bez jeho svolení doposud nemohl. Naučil mne číst v mapách, jak správně obchodovat. Vše proto, abych se stal součástí jeho nezapomenutelné plavby, o které budou vyprávět i legendy. Vše podstatné, co by měl učit otec syna. Otec, kterého já nikdy nepoznal. Byl spíš jako starší bratr jiné matky či otce.

Někdy mě jeho dlouhá vyprávění unavovala, ale většinou si mého znuděného výrazu všiml a jal se hned měnit téma.

„Thorvalde!“ oslovil mě hlasitě, aby přehlušil okolní smíchy mužů. „Co si myslíš ty?“

Neodpověděl jsem mu. Už tak, že ho měli jiní za blázna.

Byl Leif prokletý bohy? Nebo mu spíše dávali znamení, že dokáže velké věci? Chránili ho před nebezpečím nebo mu ona nebezpečí sami posílali do cesty, aby viděli jeho reakci? Zkoušeli ho? Byl jsem jedním z nebezpečenství pro něj, ale on stál na mé straně. Mohl mě nechat zabít, ale neučinil to. Tehdy, když mě našel, ještě skoro jako děcko.

***

Vyhnu se jeho hbitému výpadu, lehce škobrtnu, div neuklouznu, ale jsem hned zase na nohách a vykrývám další z jeho výpadů. Jemu to nečiní problém, s mečem v ruce zachází hbitěji, než já kdy budu. Nikdy jsme nebojovali na život a na smrt. I když mi Leif říkal, abych útočil, jako bych ho chtěl zabít, nemohl jsem. Hloupá psí oddanost mi v tom bránila. A taky rozhled. Zabít syna Erika? Zemřu rovnou s ním. O to by se postarali jiní.

Obzvlášť nyní, kdy se k němu rázem hlásilo mnoho mužů, kteří splní jeho rozkazy, loď Björniho, jehož vyprávění sloužilo Leifovi jako hlavní zdroj informací, mnoho jídla a pití na jeho dalekou cestu za dobrodružstvím, kterému se někteří vysmívají, jiní ho přirovnávají k dobrodružstvím jeho otce.

Naše meče se střetnou a konečně ukončí naše věčné uhýbání. V přetlačování mám navrch. Kdybych chtěl, mohl jsem ho už dávno porazit. Ale pokud chci, aby se naučil zacházet aspoň trochu s mečem a oplatit mu tak jeho laskavost a všechno to učení po celé ty roky, aspoň s mečem ho naučím lépe, než doposud umí. Ani nepostřehne, kdy ho přetlačím, jeho meč mu hravě vykopnu z rukou a po chvíli se slabošským úsměvem zvedá ruce vzhůru, když mu můj meč míří na krk. Stačí bodnout a jeho výprava zde skončí. Stačí bodnout a znovu ze mě bude vrah.

„Vzdávám se, vyhráváš,“ řekne však.

Nic neřeknu, jen svůj meč schovám zpět do pochvy.

„Zlepšil ses,“ vysmekne mi poklonu.

„Až se budeš dobývat do jiné země, musíš mít zkušené lidi před sebou, aby tě bránili. Jinak zařveš jako první,“ řeknu mu, když se sehnu pro jeho meč a předám mu ho. „To je má povinnost.“

„Tvou povinností je mi být dobrým společníkem na cestě,“ vyvede mě z omylu.

„Byl bych špatný společník, kdybych svého pána nechal zabít.“

„Thorvalde,“ osloví mě, když se mám k odchodu. „Nejsem tvůj pán,“ připomene mi.

„To určitě,“ procedím skrz zuby tak, aby mě slyšel, a jdu si po svých.

Který hlupák by se staral o jiného, když by z toho nic neměl?

***

Trávím večer venku. Ostatní opět hodují. Leif se rozhodl o datu svého odjezdu. Chce jim dopřát poslední večer do sytosti a do plna hrdla všeho, co může nabídnout. Jak on, tak tato země. Očima zaputuji k lodi, která kotví v přístavu. Je to obří loď, co dokáže na sobě unést hromadu mužů a zásob a ještě přitom ladně proplouvat bouří. Silné plachty, mohutné stěžně. Stačí jen zavelet a bude vládnout nezkrotné hladině a probojovávat se skrz vzdorující vlny.

Jak dlouho tato cesta potrvá? Uvidím někdy ještě zasněžené pláně svého domova?

Domova?

Trpce se ušklíbnu.

Kéž by tahle země mezitím shořela na popel spolu s několika dalšími lidmi…

Líně se rozplácnu do sněhu. Jeho chlad mi připomíná, že pořád žiju. Život, který jsem sebral jiným. Slabým. Nepotřebným. Stisknu sníh mezi prsty, po chvíli roztaje pod teplem mojí dlaně. Z této výpravy se nevrátím. I kdybych ji přežil, sem už nedopluji. Tato země mě už nezajímá. Pokud mi Vinland dokáže nabídnout něco lepšího, s radostí tam zůstanu a zblázním se. Pokud ne, moře mě jistě někam zanese.

Kamkoliv, jen ne zpátky sem.

Ne sem, kde jsem viděl už dost mrtvých lidí…

„Thorvalde!“ probudí mě z hloupých myšlenek známý hlas. Je to Björni, rudý od alkoholu, s nehezkým úšklebkem. „Slavíme! Přidej se! Zítra můžem‘ už chcípnout na moři!“ směje se, když se ke mně vleče s pohárem medoviny. Nedonese ji. Cesta je dlouhá a on pohár raději vypije, než aby pošel žízní nebo ho rozlil při své potácivé chůzi. Nedivím se mu. Stejně bych ji nepil.

Občas má ten stařec slabé chvilky, kdy si chce povídat o zbytečnostech.

Nikdy ho neposlouchám, jen to předstírám. Na rozdíl od Leifa si neuvědomuje, kdy má zmlknout a ztratit se. Myslí si, že pojede s námi. Leif má ale jiné plány. Nepotřebuje ho. Zná jeho přibližný popis cesty. Další krk na lodi nepotřebujeme.

Vede svůj monolog, zatímco se diví, že mu z poháru už další medovina neteče. Nakonec pohár konečně odloží a usadí se vedle mě.

„Thorvalde,“ osloví mě znovu a získá si špetku mojí pozornosti, „ať už se stane cokoliv… ujisti se, že je Leif v pořádku.“ Čekám, co dodá, protože by neprokazoval strach o cizího muže. „Jinak nás Erik všecky zabije,“ dodá a rozesměje se.

Neubráním se úšklebku.

Pochybuji, že by se staral o nepovedeného synáčka.

***

Skrz otevřené dveře sleduji, jak se posádka mužů baví, rozlívá medovinu kolem a navzájem se (doslova) fackují sušeným masem. Tuhle drobnou šarvátku začal Björni. Nevím už, co řekl ten vedle něj, ale Björni se poté rozmáchl kusem sušeného masa a vlepil mu tak ránu do tváře. Pak se do masa zakousl a pronesl, že teď chutná hnusně. Schytal ránu jiným kusem masa s dodatkem proneseným vážným hlasem, že masem se musí mlátit pořádně. Hlasitý smích na sebe nenechal dlouho čekat a požďuchování bylo na místě. Požďuchování se změnilo na pěsti. A za chvíli se nemlátili jen ti dva, ale všichni okolo. Jak snadno se může strhnout rvačka… a jak snadno ji následují ostatní, aniž by tušili, proč se vlastně bijí najednou navzájem. K smíchu.

Všimnu si Leifa, který se očividně baví a povzbuzuje muže kolem sebe. Pokaždé jednoho a pak toho druhého, aby v nich rozproudil krev a viděl je se chovat jako zvířata. Tohle nebyl Leif, kterého jsem znal. To byl ožralý Leif, který se nijak nelišil od dobytka kolem sebe.

Raději zavřu dveře a zamířím do jiné budovy. Aspoň se trochu prospím, než se tam přiřítí hromada opilých chlapů.

Předtím, než vejdu do domu na pobřeží, zarazím se.

„Hni se!“ slyším známý hlas, který mě paralyzuje.

Ta dvě slova jsem slýchával kdysi tolikrát, že bych je poznal, i kdyby mě vzbudila uprostřed tvrdého spánku. Ten hlas nikdy nezapomenu. Ani to, co to hovado v kůži člověka udělalo… Váhavě se ohlédnu přes rameno a skoro nedýchám. Naštěstí se mi to muselo jenom zdát. Závan z medoviny mi nejspíš pomátl mysl. Co by tady dělal můj pán, že ano? Ušklíbnu se. Opravdu bych měl jít spát.

S myšlenkou, že už sním i s otevřenýma očima jako Leif nakonec usnu.

***

Jaké překvapení pro mě ráno je, když se sotva pořádně probudím a umyju si tvář ve vodě z vědra ve stájích, setkám se s někým, koho jsem doposud nepoznal. Plavovlasý chlap… spíše kluk, maximálně v mém věku, jednooký, do horní části pasu nahý, stojící s bosýma nohama v moři, zatímco se myje. Mokré vlasy se mu lepí na tělo, které na sobě nese několik modřin a jizev. Poměrně čerstvých. Poznám to z vlastní zkušenosti. Má nejspíš šestý smysl, protože chvíli poté se podívá mým směrem. Nevidím ho pořádně, ale vím, že se dívá mým směrem. Nemám důvod se schovávat, nešmíroval jsem, jen jsem si všiml nějakého pohybu v dáli. Toť vše.

Nejspíš je ale z půlky slepý, protože se zase věnuje mytí těla. Stejně tak já mu už nevěnuji pozornost. Co je mi po někom, jako je von? Nějaká třasořitka, co bydlí v okolí. Leif by ho nejspíš měl za umělce nebo něco podobného. Naštěstí naše kapacita je plná, takže nějaké další blázny (jiné, než byl Leif sám) naštěstí přijmout na palubu nemůžeme.

Jak moc mě bohové museli nenávidět, když se mi rozhodli znovu vysmát?

Protože opravdu nechápu, jak je možné, že ta plavovlasá třasořitka stojí na palubě Leifa a nic nedělá, jen se rozhlíží. Ano, ztratil se. Nic jiného to být určitě nemůže. Hovno v medovině! Ostatní si ho nevšímají? Proč? Mají ho snad jenom jako za nějaký doplněk nebo co? Ztrácím svou klidnost a trpělivost. Zarazím se ovšem v půlce cesty k němu, když se na mě zahledí jeho zkoumavé, jasně modré oko. Oko ďábla, co vás dokáže přimrazit na místě. Chladný, nelítostný pohled. Pohled zvířete, které vám dává jasně najevo, že pokud se přiblížíte ještě o krok, zaútočí. Ten pohled znám až moc dobře. Protože i já mám stejný pohled v očích.

„Thorvalde!“ slyším veselý hlas Leifa, který dle bledosti tváře pořád rozdýchává alkohol v krvi a nemá ani náladu cestovat takto brzy. Ale odříct to nemůže. Ztratil by tvář před těmi muži kolem ještě víc, než včera večer.

„Kdo to je?“ zeptám se přímo, když si mě odvede trochu stranou. Spíš potřeboval rychle nějakou oporu, jinak by se asi sesypal nebo začal zvracet přes palubu dřív, než se loď vůbec pohne kupředu. Tak aspoň vypadá, když je na mě zavěšený.

„Dej mi minutku, nebo neručím, že ta ryba v mém žaludku nevyplave hlavou napřed,“ varuje mě. Rychle ho od sebe odsunu. Špatný nápad.

Naštěstí se rychle opře přes palubu a nikdo nevěnuje pozornost jeho zvracení. Jestli to byla ryba nebo medovina, nechci vědět.

„Zříkám se od tohoto dne pití medoviny,“ slibuje k nebesům, zatímco se snaží udržet rovnováhu.

„Tak nechlastej.“

„Kdybych nechlastal, neposlouchali by mě.“

„Tak si najmi jiné lidi.“

„Ti by vyšli draho.“

Penězořiťko.“

„Neříkej mi tak!“ div nezavyje zoufale, ale hned na to se chytí za hlavu. Penězořiťko jsem mu začal říkat pár měsíců zpátky, kdy rozhazoval peníze za zbytečnosti. Opravdu. A jeho reakce jsou k nezaplacení. Baví mě ho tím provokovat. „Hlavně ne, když je veliteli lodě blbě.“

„Kdo nevydrží pár vln hned na začátku, letí přes palubu,“ ušklíbnu se.

Jen zaúpí. Nemá náladu se bavit, natož hádat. Potřeboval by se vyspat. Dlouho vyspat. Ale musí vést svou posádku.

„Do toho, čekáme na rozkazy,“ provokuji dál.

„Kdo jsi?“ zeptá se mě nevěřícně a bezradně na mě pohlédne. „Co jsi udělal s Thorvaldem?“

„Spí na dně moře,“ řeknu vážným hlasem.

On se sarkasticky usměje. „Doufám, že se mu tam spí dobře. Kůže líná! Pak se nemusím divit, že je tu takový bordel všude!“

Dobře, získává bod k plusu. Zpříjemnil mi jinak mizerné ráno.

Když se snaží spočítat lidi kolem, drží se za hlavu a brblá si pod nos, že mu to nevychází. S počty mu nepomůžu. Ať si namáhá opilou hlavičku chvilku i sám. Jenom kontroluji pohledem, co všechno nosí na palubu. Všude se může skrývat potencionální zbraň. A kdo by nechtěl vést vzpouru a přivlastnit si něco z majetku Erika Rudého?

Po zádech mi ovšem projede nepříjemný chlad, který jsem už dlouhou dobu necítil.

Na palubu totiž vstoupí ještě jeden muž, mně tolik důvěrně známý. Ten ksicht bych poznal kdekoliv. Panovačný výraz, jen trochu nyní zestárlý a shrbený, drže se za bok, kde ho doposud bolí dobře mířená rána, která nebyla dostatečně hluboká, aby ho tehdy zabila. Leif zmiňoval před pár dny, že na někoho ještě čekali, proto nemohli vyplout. Byl to snad on?!

Snad si přeji slyšet Leifa, který se konečně vzpamatuje ze zvracející nálady, jak mu říká, aby opustil jeho loď, že tady nemá co dělat.

„Jari!“ zvolá Leif náhle, téměř vesele, tatam je nějaká ranní nemoc z medoviny. Stojím jako přikovaný ke stěžni, když vidím, jak se k němu řítí a tiskne mu pravici, třepe s ní, jako šílenec a v očích má jiskry radosti a chuti objevovat. „Jsem tak rád, že sis to rozmyslel!“ poplácá ho po rameni.

Bohové, pletl jsem se. Nebyl jsem nebezpečenstvím pro Leifa. On byl pro mě.

Protože byl to on, kdo na svou loď pozval mého bývalého pána.

Nejen jeho.

Když se Jari kolem mě protáhne bez nějakého významného pohledu, čeká mě další šok. Pár kroků za ním kráčí ona vyhublá postava s plavými vlasy a pohledem upřeným na záda muže před sebou. Zda ho o oko připravil právě můj bývalý pán, nebo na něj oslepl sám, se nejspíš nedozvím. Protože jde za ním jako poslušný pes, znamená to jediné.

Je jeho otrok.

Věnuje mi chladný pohled temně modrého oka, když kolem mě projde.

Kdybych tehdy věděl, že stačí jeden pohled, abychom zpečetili své osudy, asi bych se Bohům vysmíval o to víc. Stejně tak Leifovi a celé té naší výpravě, která byla od počátku odsouzená k záhubě. Toho rána, spíše poledne, kdy nám Björni přál dobrou cestu, jsme vypluli do nejistého počasí, zatímco se nad námi stahovala černá mračna. Blížila se bouřka. Ale Leif vydal rozkaz. A všichni ho poslechli bez odmlouvání.

Dodatek autora: 

Thorvaldův příběh po delší době pokračuje :) doufám, že jste si kapitolu užili a že se zase uvidíme příště u další :)

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Dlouhé řady plastových sedadel, možná po dvaceti seslích, všechny natočené...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 7
A co jsem asi měla dělat? Do domu jsem ho vzít nemohla, pořád tam byla párty a...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
                     ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
„Tak proto si císař slibuje hodně od takového parchanta, jako jsi ty,...