Po, 28/12/2020 - 11:34
1

Kapitola V. – Vlčí srdce

 

Tak dlouho se Talan upřímně od srdce nezasmál. Tuhle větu od prince vážně nečekal.

Otevřel oči, otočil se na bok a přitáhl si Arlena k sobě tak rychle, že princ leknutím vyjekl. Bylo to takové dvojité leknutí, z toho, co vlastně řekl, i z Talanovy reakce. Spíš si myslel, že ho zase pošle spát.

„A ty nechceš být potichu, viď?“ zašeptal mu Vlk do ucha. Vzpomněl si na jejich milování u vodopádů a věděl, že si to jeho zdánlivě stydlivý princ umí náležitě užít.

„Ne, nechci, nechci být potichu,“ oplatil mu šeptem Arlen, a musel se smát taky. Ledy se prolomily, byl rád, že se na něj Vlk nezlobí a že si může jeho blízkost alespoň pár posledních hodin vychutnat plnými doušky.

Pravda byla, že od chvíle, kdy ho Deg napadl, se ho Talan dotkl jen ve chvílích, kdy mu ošetřoval jeho rány. Netušil, jak hluboce je princ raněn, zda mu vůbec ještě někdy dovolí se ho dotknout a milovat se s ním. A pak postupně přicházely ty nádherné okamžiky, jako když ho mohl sevřít ve svém náručí, či letmý podzimní polibek, který pro ně pro oba byl jakýmsi poslem začínající opravdové hluboké lásky. Zatím však nevyřčené, která v jejich srdcích bude vzkvétat postupně. Teď byla jako poupě rudé růže, které se postupem času, bude-li láskyplně opečovávaná, rozvine v nádherný květ. Teď bude záležet jen a jen na nich, jak o ní budou pečovat.

Lehce se dotkl Arlenovy tváře. „Opravdu to chceš?“

„Talane, je to naše poslední noc tady. Ano, chci tě, prosím,“ slyšel Arlenův roztoužený hlas. Jak by jen Vlk mohl svému princi jeho přání odepřít?

Vysvlékl se, už jen pohled na jeho rozložitou hruď vyvolal v Arlenovi vlnu vzrušení. Přesto, když se Talanovy ruce dotkly jeho těla a chtěly mu vyhrnout košili, zarazil ho. „Ne, nešlo by to….bez toho?“ Přesto, že ho Talan viděl tolikrát, najednou se hluboce zastyděl za své rány a jizvy. Snad mu připadalo, že se bude jeho milovaný Vlk štítit jeho navždy poznamenaného těla.

A Talan se k němu naklonil, jeho rty se dotkly princova čela, jemný polibek na uklidnění, plný lásky a pochopení, který měl jeho roztřesenému princi přinést jistotu a klid v této vzácné chvíli.  

„Nevadí mi to, Arlene,“ zlomil jeho nejistý odpor a opatrně ho zbavil tohoto nepotřebného kusu oblečení. Dotkl se jeho jizev, na znamení toho, že neexistuje nic, nic, co by ho mohlo odradit od tohoto okamžiku, i okamžiků příštích.

A slza, která stékala Arlenovi po tváři, byla tentokrát jen slza letmého dojetí. Nechal Vlka, aby ho vysvlékl celého, vzrušeně přijal jeho horoucí polibky a vášnivé doteky, které mu oplácel co největší měrou. Zbožňoval jeho svalnaté tělo, chtěl si naplno užít každého okamžiku, které jim tato noc věnovala.

Láskyplné doteky v něm vyvolaly vlnu rozkoše, a když Vlkova ruka putovala po jeho stehně až k jeho rozkroku, roztouženě se zachvěl. Roztáhl nohy, dychtivě čekal na okamžik, kdy Vlkovy prsty proniknou do jeho těla a když se tak stalo, z jeho úst se vydral lehký sten. Talan si ho opatrně připravoval, sám už vzrušený na nejvyšší míru, přesto nechtěl nic uspěchat. Dráždil ho, to citlivé místečko, a každý dotek prince vynášel až kamsi nahoru do nebeských výšin.

„Talane, prosím, prosím,“ vyrazil se sebe Arlen, hořící nedočkavostí, dychtivostí a touho cítit Vlka celého v sobě. Čelo měl orosené potem, ale tentokrát to nebylo horečkou. Vlk ho políbil, a sáhl po masti, kterou měl vždy někde poblíž. Nechtěl by mu nějak ublížit či poranit.

Klekl si mezi jeho roztažené nohy a začal do něj pronikat, co nejjemněji a pokaždé, když Arlen sykl či zavřel oči, chvilku posečkal, byť ho nedočkavý princ prosil, ať pokračuje a netrápí ho.

Bylo to jako bouře, nespoutaná a dravá, když se jejich nahá zpocená těla zmítala ve vlnách vášně a divoké slasti. Okamžik, kdy dvě těla téměř splynula v jedno, souznění duší i srdcí, kdy se i čas zastavil v magickém opojení. Arlen sténal, vycházel Vlkovi vstříc na každý jeho pohyb, jeho smysly byly naprosto zavaleny touto přívalovou vlnou slastných vjemů.

Nedalo se to vydržet, s výkřikem Talanova jména se prohnul v přicházejícím orgasmu. Talan si vychutnával každý jeho pohyb, každý jeho sten i výkřik.

Nedokázal se na chvíli ani pohnout, jen ležel, pod sebou princovo rozechvělé zpocené tělo. Slyšel jeho zrychlený dech, cítil, jak ho hladí po zádech, jak ho stále pevně svírá mezi svými stehny, jako by mu nechtěl dovolit opustit ho. Jejich tváře byly zrudlé námahou, ale když se Talan na svého prince podíval, usmíval se a oči mu zářily štěstím. Tak jako kdysi dávno. A to ho potěšilo, ještě víc než jejich milování. Arlen byl šťastný, a to mu stačilo.

Políbil ho a pak se opatrně odtáhl, k Arlenově nelibosti a opatrně očistil jeho tělo od pozůstatků jejich úžasného sexu. Přitáhl si ho k sobě, chvíli jen tak leželi a vstřebávali prožité.

A pak Talan vzal Arlenovu ruku a položil si ji na svoji hruď, na místo, kde mu tlouklo srdce, teď o poznání rychleji než obvykle.

„Arlene,“ zašeptal, princ otevřel oči, lehce zvrátil hlavu a zvědavě na něj upřel své modré oči, „slíbil jsem ti, že až bude po všem, tak sem vrátíme. Ale nikdy jsem se tě vlastně nezeptal, jestli si to přeješ taky? Pokud chceš, můžu se ti pak po něčem poohlédnout ve městě,“ dodal, ale ve skrytu duše doufal v zápornou odpověď.

A tou nejjasnější odpovědí mu byl především princův laskavý úsměv. „Ve městě? Ať tě to ani nenapadne, Vlku. Nedokážu si představit, že bych žil někde jinde a s někým jiným. Chci se sem vrátit s tebou, prosím.“

Talan byl nadmíru spokojen s jeho odpovědí a princ za chvíli v jeho náručí usnul, znaven celým dnešním dnem i nocí. Jen Vlk ještě chvíli přemýšlel na tím, jak moc se mu během těch pár měsíců změnil celý život. A nejen život, i jeho srdce a smýšlení.

Ale nebylo to vůbec špatné.

 

Talan vytáhl Arlena z postele poměrně často ráno, protože hned za svítání chtěl vyrazit na cestu. S těžkým srdcem opouštěl princ místo, které se zničehonic stalo jejich malým domovem. Stranou od lidí, v tiché náruči hvozdu, mezi skalami, tichými svědky jejich bolesti a lásky, svědky, kteří si jejich tajemství nechají navždy pro sebe. Naposledy se ohlédl, ještě předtím, než sešel pěšinou dolů a posmutněle vzdychl.

„No tak, pojď,“ postrčil ho Vlk, který scházel kousek za ním, ale jemu se srub, který byl tolik měsíců jeho útočištěm, také nechtělo opustit.

Do osady dorazili v dopoledních hodinách. Kendal zrovna vycházel na zápraží jejich domu, jen jim mávl rukou na pozdrav. „Budete u Gorda,“ zavolal na ně a zamířil rychle k nim. Vypadal trochu naštvaně a otráveně. „Bude nás tu hodně, tak se musíte na chvilku smířit s něčím menším,“ řekl a otevřel dveře. Ve srubu bylo teplo, starý Gord seděl na židli a usmál se na nově příchozí. Těžko říct, zda Arlena vůbec poznal, protože stáří už často zakalovalo jeho rozum i vzpomínky.

„Dali jsme vám sem slamníky, víc nemáme. Tady budeš ty,“ ukázal Kendal na slamník položený kousek od ohniště, „a támhle mladej.“ Arlen si všiml, že malý dřevěný stůl, který zde byl už když do osady přišel, byl posunutý víc ke dveřím, a úplně vzadu u stěny v koutě se krčil další slamník.

„Bude nám to stačit,“ zabručel Talan, protože přesně tohle byly ty okamžiky, kdy měl chuť dát mu do zubů. Nicméně Kendal spokojeně kývl a beze slova odešel. Arlen si povzdychl, ale jak pak Vlkovi sdělil, byl rád, že je nerozdělili úplně. Začal vybalovat jejich věci a Talan se na chvíli ztratil, podívat se, kam se Kendal vytratil a co se vlastně děje v osadě.

Už když přicházeli, všiml si, že jindy docela tiché a poklidné místo ožilo, a byl tam doslova bzukot jako ve včelím úle. U tří domů se to hemžilo muži, kteří tam stavěli jakési přístavky, na stájemi viděl pár chlapů na střeše. I tady se opravovalo, přistavovalo, stavělo. Pokynul jim na pozdrav, a ze střechy se ozvalo hlasité a veselé halekání jako odpověď.

Kendal seděl na zápraží svého domu, nabručený a mrzutý jako starý nevyspalý medvěd. Popotahoval z dýmky a mračil se jako noc. Až když Talan došel blíž, uslyšel z domu třísknutí, zřejmě hrncem, ale bylo tak hlasité, až starý kmet nervózně nadskočil.

„A to je od včerejška,“ protočil oči, „jen na mě ječí,“ čímž s velkou pravděpodobností myslel svoji manželku. Talan si nedokázal představit, že by vůbec Samrin, taková milá něžná žena, byla schopná vůbec zvednout hlas.

„To je kvůli tomu klukovi,“ postěžoval si smutně Kendal a podrbal se v prošedivělých vlasech, „já jsem jí řekl, že je zraněný, ale neřekl jsem jí jak moc. Když ho včera viděla, strašlivě se rozčílila, že kdyby to věděla, tak by ti přišla pomoc s ošetřováním a tak. No řvala na mě celý večer, u všech bohů, já ani nevěděl, že to tak nahlas umí,“ ušklíbl se a když se z domu ozvalo další třísknutí, otočil se a razantně přibouchl dveře.

„Málem jsem nedostal ani najíst,“ řekl posmutněle, i když Talanovi to spíš přišlo úsměvné. I takový silný muž a bojovník, válkou a přírodou ošlehaný a zocelený, se bojí svojí vlastní ženy.

„Pojď, posaď se,“ zabručel Kendal a přitáhl Talanovi druhou stoličku stojící opodál, a pak sáhl do kapsy. „Na,“ a podal Talanovi malou dýmku a sáček kvalitního vonného listí, se špetkou koření, toho nejlepšího, co se ve městě dalo sehnat. Bylo to drahé kuřivo, proto si ho většinou dopřávali jen svátečně. Anebo ve chvílích, kdy bylo zapotřebí přemýšlet. Jako třeba teď.

„Budeš to taky potřebovat, dej si,“ povzdechl si, drbal se zádumčivě ve vousech, snad i těch vrásek mu od včerejška přibylo. Talan poděkoval, ale obojí si strčil do kapsy. Dá si večer, až bude klid. „Z města přijde tak dvacet, třicet lidí, potřebujeme místo,“ řekl, když viděl, jak se Talan rozhlíží po osadě, ve které se to hemžilo jako v mraveništi, „potřebujeme je někam uložit, teď na podzim a v zimě musí být v teple. Uděláme pár přístavků, chlapi přestaví vršek nad stájemi. Jen nebudou smět chlastat, budou tam mít ohniště, tak aby to tam nepodpálili,“ podrbal se ve vlasech a vypadal tak nějak zmuchlaně a ustaraně. Talan to chápal, měl starost o svůj klan. Sotva tu našli kousek klidu a míru, vzpamatovali se z válek a bídy, už tu bylo další nebezpečí.

„Budeme se holt muset na nějakou dobu uskromnit, ale bude lepší, když nás tu bude víc. Chlapi ještě z města dovezou zásoby, tak snad přes zimu vystačíme,“ zabručel, ignorujíc další třísknutí, které se ozvalo kdesi v domě. Samrin byla pěkně vytočená, ale když se zničehonic otevřely dveře a ona vyšla na zápraží, při pohledu na Talana se zářivě usmála.

„Tak to jsem ráda, že jste konečně dorazili,“ smála se, „s Arlenem k nám budete chodit na jídlo, ano?“ Talan kývl, spokojen, že si nebudou muset vařit sami, přece jenom, Samrin byla výborná kuchařka. To si nechají líbit, což jí také hned řekl.

„A Arlena sem večer pošli, já mu dám mast na ty jizvy. Speciální recept mojí prababičky, možná se ještě některých zbavíme,“ řekla směrem k Talanovi, trošku ostřejším hlasem, aby jejímu sedícímu manželovi došlo, že je na něj kvůli této záležitosti stále naštvaná, pak se na Talana znovu usmála, otočila se a práskla dveřmi. Opět.

 „Doufám, že mi dá taky najíst,“ zavrčel vztekle Kendal a pak se zvedl ze stoličky. „Jdu se podívat na chlapy. Už vás dneska zapřáhnu, dám tě na noční hlídku. A mladej se bude muset postarat o zvířata, jo a taky o Gorda,“ otočil se na něj Kendal. Talan přikývl, s tím neměl žádný problém a byl si jistý, že Arlen taky nebude proti svým úkolům nic namítat.

„A ty, holobrádku,“ zahalekal Kendal na přicházejícího Arlena a praštil ho přátelsky po zádech tak, že málem spadl na zem, „snad to tady bude pro tebe lepší než minule. Vítej,“ a otočil se na patě a rychle se vydal směr k jednomu z domů.

„To bylo jako co?“ vykulil Arlen oči a Talan se zachechtal. „To bylo něco jako omluva a přivítání. Víc nečekej.“

„Nečekám,“ usmál se Arlen. Inu, třeba teď, když tu bude i Talan, začnou ho konečně brát jinak a zjistí, že není jako jeho otec. Třeba se všechno změní a on tu nebude jako vyvrhel a štvanec. Třeba to konečně bude jiné.

A jejich život v osadě začal.

Dodatek autora: 

Jejich život v osadě začal a nebude to zrovinka procházka růžovým sadem blush Tak snad se s tím kluci nějak poperou.....

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 6
Hned druhý den jsem byl docela mile překvapen. Logan udělal snídani, měl...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 3
Cítím chlad. Moje tělo se začalo probouzet. Zamžourám očima. Ležím na zemi v...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 2
„Dobrý den!“ vstoupím do zverimexu. „Dobrý! Jak vám mohu pomoci?“ zeptá se...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 18
Zhlboka som sa nadýchol a za odmenu ma naplo. Zdržal som dych a obed sa zase...