Ne, 17/01/2021 - 13:05
1

Kapitola VIII. – Noční můra

 

Chvíli žádnou odpověď nedostal. Princ ležel, oči zavřené, rty pevně stisknuté, snad na chvíli přestal i dýchat. Talan si nebyl ani v ten moment jistý, zda neusnul.  Dlouhou chvíli přerušovalo jen praskání hořícího dřeva v ohništi a Gordovo občasné zachrápání. Odvary od Samrin byly hodně silné a spolehlivé, díkybohům ale za to. Aspoň na chvíli měli malou jistotu, že budou mít soukromí.

„No tak, Arlene,“ zatřásl s ním jemně Vlk, ale princ se ani nehnul. A pak, po chvíli, která trvala snad celou věčnost, nebo alespoň tak se to Talanovi zdálo, se jeho rty konečně zachvěly. Ale slova, která z nich splynula, nenesla v sobě nic potěšujícího. Pouze vzpomínku, těžkou a bolestivou, nezkalenou uplynulými léty, kterou si princ stále živě nesl v srdci a v paměti. Nerad na to vzpomínal, a nikdy, nikdy v životě o této dávné události s nikým nemluvil.

A komu by tak asi na hradě mohl říct, co se stalo? Kdo by mu vlastně věřil? Opovrhovanému princi by se všichni jen vysmáli.

Ale dnes? Vlk by snad mohl... „Arlene,“ slyšel znovu Talanův hlas. On sám se prořekl, nedivil se, že je tak moc zvědavý.

„Každý večer za mnou chodila, každý večer před tím, než jsem šel spát,“ zašeptal konečně Arlen, „vždycky měla rozpuštěné vlasy, pamatuji si to moc dobře. Měla stejné jako já,“ řekl tiše a Talan si všiml malého, téměř neviditelného úsměvu. „Chodila za mnou, povídali jsme si a pak, vždycky, když mě uložila do postele, mi vyprávěla pohádku o Strážcích, o ztraceném městě v Temném hvozdu a posledním Strážci, který město probudí a vrátí mu život. Měl jsem ji rád,“ pokračoval a konečně i otevřel oči a upřel je na Talana.

„Možná ten příběh taky znáš, ne?“ zeptal se a Vlk si tak matně rozpomněl, že možná kdysi dávno něco podobného slyšel.

„Jsou to jen babské povídačky, Arlene, jen legendy, které odvál vítr jako prach. Kdo by jim dnes věřil? Možná jen děti,“ usmál se na Arlena a ten pokrčil rameny. Možná ano, možná ne.

„Já jsem ten příběh miloval, vyprávěla ho tak krásně. Říkala mi, abych si ho pamatoval a nikdy nezapomněl. Nikdy. Rád jsem poslouchal její hlas,“ vzdychl si princ a pak mu úsměv náhle zmizel z tváře.

„A pak, jeden večer, když byla u mě v pokoji, se tam objevil otec. Slyšel ji, začal na ni řvát, ať přestane pořád vykládat takové nesmysly, že jí to říkal už několikrát. Začali se strašně hádat, moje matka se ho nikdy nebála. Nenáviděla ho, vím, že ho moc nenáviděla. A pak….“ Odmlčel se, Talan cítil, jak křečovitě sevřel jeho košili a napadlo ho, že se ani na tohle prince neměl ptát. Pozdě, teď už to zastavit nemohl.

„Arlene, jestli o tom nechceš mluvit….,“ chtěl ho zarazit, ale Arlen zavrtěl hlavou.

„Uhodil ji. Prostě jí dal facku. Upadla na zem, ale už nevstala. Pamatuju se, že jsem to zkoušel, chtěl jsem jí vzbudit, ale nešlo to. Seděl jsem u ní tak dlouho, brečel jsem, ale ona mě už neslyšela. A pak, ten zbytek už asi znáš.“

Ano, zbytek už si Talan pamatoval, i to, že jemu bylo patnáct, když bylo oznámeno, že královna náhle zemřela po těžké nemoci. Arlenovi bylo v té době asi šest let. A takhle to bylo pořád. Lidé kolem krále umírali, mizeli. Zabil svoji ženu, byť možná jen nešťastnou náhodou, bez mrknutí oka poslal na smrt nejmladšího syna. A to byly jen dvě kapky v moři dalších úmrtí, záhadných zmizení, náhlých skonů. Kdo se znelíbil, zemřel, zmizel z povrchu zemského. Tak to bylo a stále je.

Bylo v tuhle chvíli prince neskutečně líto. Vidět smrt vlastní matky, jediného člověka, který ho miloval a chránil, muselo být strašně traumatizující a bolestivé. Šestiletý chlapec sedí na zemi, u těla své mrtvé matky, pláče a doufá, že se vzbudí. Ne krvavá řeka, ale celé jezero, to byl Arlenův život. Bez jediné opory, špetky lásky, bez jediného přítele musel žít dalších čtrnáct let v pekle. A přesto všechno z něj vyrostl tak úžasný a láskyplný mladík. Krásný princ s nočními můrami, kterým až teď Talan konečně přišel na kloub.

Ale za jakou cenu? Ani teď netušil, jak tato tichá a vzdálená vzpomínka do budoucna ovlivní jejich životy.

„Věříš mi, Talane?“ zeptal se ho najednou Arlen a Vlk přitakal. „Věřím, proč bych ti nevěřil, Arlene.“

„Dobře, Talane, děkuji,“ řekl princ a začal se zvedat. „Měl bys odpočívat, zítra máš zase hlídku. Jdu si lehnout k sobě.“ Jenže tenhle unáhlený odchod nebyl odchodem, spíš úprkem. Talan moc dobře věděl, jak si princ před ním snaží zachovat vážnou tvář a nedát najevo bolest, kterou cítí.

„No tak,“ stáhl ho rychle zpět k sobě a pevně ho sevřel v náručí. „Neutíkej, Arlene, přede mnou nemusíš, ani před tím, co cítíš,“ zašeptal mu do ucha. Arlen se vzpíral jen chvilku, nakonec podlehl jeho slovům i silným pažím. Teď ho přece nemohl pustit, aby se tam trápil někde vzadu na slamníku, v tmavém koutě a úplně sám.

Opatrně se nadzvedl, naklonil se nad prince, který otevřel oči, stále opuchlé a zakalené slzami.

„Bojím se, Talane,“ vydechl najednou Arlen, „bojím se o tebe, bojím se, že se ti něco stane a že zůstanu sám. Vím, je to sobecké, ale prostě mám strach. Že se nikdy do srubu nevrátíme. Mám strach o tebe, ty jsi jediný, kdo...“ přestal mluvit, protože mu prostě další slova uvízla v hrdle.

Vlk se usmál. „Neboj se být sobecký, Arlene, nic na tom není. A bát se o sebe a o ostatní je naprosto normální a lidské. Musíš se ještě naučit, jak si jít za svým štěstím a jak si ho bránit,“ zašeptal mu Vlk do ucha a opatrně ho políbil. Nechtěl, aby Arlen pořád jen trpěl a věděl, že jen on dokáže tomuto mladíkovi navrátit do duše i života klid a štěstí. Mohlo se to zdát jako obtížný úkol, ale vlastně stačilo jen málo. Opravdu málo. Jako tenkrát, před pár týdny, kdy se ho snažil vrátit zpět do života.

A proto se teď naklonil k princi a něco mu zašeptal do ucha. Malé, sladké tajemství, jen jejich.

„Talane,“ zašeptal překvapeně princ, protože tohle od drsného Vlka nečekal, ale víc říct nestačil, jen na něj vykulit svoje překvapené oči. Vždyť si získat Vlčí srdce nebylo jednoduché. Ale Vlk ho umlčel jedním ze svých vášnivých polibků a Arlen se nedokázal už bránit. Nechal se jen unášet tím okamžikem, na vlně vášně a lásky, která ho dokázala v okamžiku přenést do naprosto jiného světa. Chtěl se utopit je ho polibcích a dotecích, chtěl, aby se ho zmocnil, drsně, tvrdě a zároveň tak citlivě, jak to uměl jen Vlk.

Chtěl se s ním milovat, dovolil by dnes svému Vlkovi naprosto všechno. Tiše vzdychl, když mu Talan stáhl kalhoty, byl připraven mlčky snést jakoukoliv bolest, kterou pak vystřídaly okamžiky slasti a nebeského orgasmu.

A možná by jim tato noc dala i víc, kdyby mohla, kapku souznění, potěšení ze vzájemné přítomnosti.

Určitě by jim dopřála mnohem víc, kdyby nevzplály ohně a osadou nezazněl válečný ryk.

 

Temnou noc ozářily oranžové plameny, šlehaly do výše a stravovaly dřevěné stěny Vlčích domovů. Olizovaly je, jedovatým žhnoucím dechem dusily vše živé ve svém dosahu. A na bílý sníh pomalu, ale jistě, dopadaly první karmínové kapky krve.

Ať už útok přišel pozdě nebo brzy, nastal v okamžiku, kdy byla osada jakžtakž připravena. Možná Degové nečekali, že se proti nim Vlci postaví v takovém počtu, mohli ale počítat s tím, že jejich dravost a touha ubránit svůj nový domov jim dodá mnohem větší odvahu a chuť do boje. Oni možná vtrhli do osady naprosto nečekaně, s o to zuřivější se však setkali obranou.

Talan byl na nohou prakticky okamžitě, popadl meč a stačil jen křiknou na Arlena, ať se brání ze všech sil, bude-li třeba a dá pozor na Gorda. Větší útok přišel z druhé strany osady, do cesty se mu poté, co vyběhl ze srubu, postavily jen dva Degové, kteří během okamžiku skončili mrtví na zemi. Neměli naprosto žádnou šanci. Chtěl zůstat u Arlena, ale zoufalý ženský křik upoutal jeho pozornost. Tam, někde mezi domy, potřebovali pomoc.

Ohlédl se. „Běž,“ křikl na něj Arlen vybíhající ze srubu, Vlk jen kývl a pak zmizel, proběhl kolem stájí, po cestě stačil sklátit každé monstrum z klanu Degů, které se mu postavilo do cesty. Oheň a křik, válečný řev bojujících se rozléhal osadou, ztrácel se v neprostupné noční tmě Denkarského hvozdu a Arlena na malý okamžik vyděsil k smrti.

Stál před srubem, pevně svírajíc meč v rukou, a když se na něj z černočerné tmy vyřítila první zrůda, téměř zkameněl strachy. Všechno se v něm sevřelo, tváří v tvář mohutnému bojovníkovi se mu roztřásly nohy. „Bojuj,“ jako by slyšel v hlavě Talanův hlas. Naučil ho toho dost, a ani sám netušil, jak se mu podařilo toho proklatého Dega zabít. Samotného ho to překvapilo, ale neměl čas na tím přemýšlet.

Zoufalé ržání koní upoutalo jeho pozornost, stáje začínaly hořet. Nebylo zbytí, rozběhl se tam, rychle otevřel vrata. Znal to tam dobře, však se taky o ně staral tři měsíce.

„Ven, hyjá,“ křičel na vyděšená zvířata, když je jednoho po druhém vyháněl ven do bezpečí, zatímco kašlal a dusil se z kouře, který se valil ze všech stran. Zadařilo se, téměř na poslední chvíli. Princ se vypotácel se ven, co nejdále od zvětšujících se žhavých plamenů, které jako divoké zvíře požíraly a stravovaly celou budovu. Zoufale kašlajíc klesl na zem. Snažil se nadechnout, dostat do plic trochu čerstvého vzduchu, co nejrychleji se probrat, protože ležet na zemi bylo víc než nebezpečné.

Gord, prolétlo mu zděšeně hlavou, nechal ho tam samotného. Vyškrábal se na nohy a rozběhl se ke srubu.

"Gorde,“ s výkřikem vběhl dovnitř. Stařík seděl na posteli, vyděšený a vyjevený nenadálým hlukem, který tu v noci nebyl tak úplně běžný a možná i Arlenem samotným, jeho obličejem, zpoceným a špinavým od dýmu. „Jste v pořádku, postarám se o vás,“ oddechl si Arlen, když zjistil, že stařík je naživu. Byl připraven bránit jeho i osadu, jak to jen půjde.

Slyšel dusot kroků, nečekal na nic a rychle vyběhl znovu před srub. V ohni lesknoucí se čepel meče stačil odrazit jen tak tak. Prudká rána ho srazila na zem. Vypadne ti meč z ruky, umřeš, znovu slyšel Talanův hlas. Ne, zvládl ho udržet, se zuřivým výkřikem se dokázal vyhnout dalšímu prudkému úderu a vrazil meč překvapenému monstru do břicha. Mrštně se odkutálel z dosahu padajícího bezvládného těla.

Mohl bojovat až do konce svých sil, mohl bránit ty, kteří ho tak moc nenáviděli. Protože i přesto všechno necítil ve svém srdci vůči nim zášť. Jenže nepřátelé mohou být i nečekaní.

„Arlene, jsi v pořádku?“ uslyšel Talanův hlas. Konečně se Vlk objevil u srubu, udýchaný, košili zkrvavenou a špinavou. „Jsi zraněný,“ vrhl se k němu Arlen s leknutím, ale Talan zavrtěl hlavou. „Jen škrábance, neboj….pozor,“ křikl na Arlena a rychle ho odstrčil do bezpečí, protože zpoza srubu se vynořily další dva bojovníci Degů. Neměl s nimi dlouhou práci, jejich mrtvoly se o pár minut později válely ve sněhu. Proti nejlepšímu z válečníků klanu Vlků neměli sebemenší šanci.

Když uslyšel další kroky, rychle se otočil. Dareg se zastavil až téměř u nich.

„Ty máš štěstí, málem jsi to schytal taky,“ procedil Vlk mezi zuby a ruka s mečem, připravená k obraně, mu klesla dolů. Zrzavý válečník se zašklebil a neřekl na to nic. Z jeho úst nevyšlo jediné slovo, ale v jeho očích bylo vepsáno naprosto všechno. Nenávist, hluboká, spalující, ho teď naprosto zbavila všech smyslů a vehnala ho do náruče naprostého šílenství. Chtěl svoji pomstu, a pod rouškou tmy a boje ji mohl uskutečnit.

Stáli oba přece na stejné straně. Byli oba ze stejného klanu, proto by Vlk nikdy nečekal takovou zradu. Otočil se zpět k Arlenovi, a v tu chvíli….

 „Talane, pozor,“ Arlenův hlas proťal ledový noční vzduch, ale jeho varování přišlo pozdě. Pozdě uviděl dýku v Daregových rukou, ostrou čepel, která se zabodla do Talanových zad.

Nečekal to, bojovník z klanu Vlků, nečekal by nikdy, že ho zákeřně bodne jeho vlastní člověk.

„Talane, ne,“ slyšel ještě princův srdceryvný výkřik, než mu ostrá bolest projela jako žhavá lavina celým tělem, naprosto ho ochromila a nohy ho přestávaly poslouchat. Vše se začalo slévat v šedorudou skvrnu, a síly ho opustily během jednoho okamžiku.

„Arlene, uteč, uteč,“ zachroptěl, ale princ se ani nehnul. Naprosto zkamenělý hrůzou jen vyděšeně sledoval, jak Dareg vytáhl dýku z Talanova těla a brutálně ho odhodil na zem. Jedna část jeho pomsty byla dokončena. Když chtěl zabít prince, musel nejprve odstranit jeho ochránce. Ve své zuřivé touze po své pomstě se nezastavil před ničím.

„Daregu, co jsi to udělal? Co jsi to udělal?“ zasténal zděšeně Arlen a o krok couvl. Daregův obličej, jeho výraz naprostého nepříčetnosti ho děsil, snad ještě víc než dýka, kterou svíral v ruce. Věděl, co bude následovat. Zabije ho. Konečně už může, není tu už nikdo, kdo by ho bránil. A jeho Vlk….Srdce mu sevřela ledová ruka, když ho viděl ležet sténajícího na zemi, neschopného se hnout a sníh, který se barvil jeho rudou krví. Nemělo smysl utíkat, už na to neměl sílu. Nemohl by žít bez Vlka, prostě jen přijme to, co se má stát. I smrt. Není to poprvé, kdy stojí tváří tvář někomu, kdo ho chce zabít.

„Spratku,“ zasyčel Darek a popadl prince, letargicky stojícího a zírajícího na Talanovo tělo, pod krkem.

„Chcípni,“ slyšel ještě jeho hlas. Zavřel oči, čekal bolest, nekonečnou všepohlcující tmu, která by ho konečně osvobodila z utrpení tohoto světa. Místo toho slyšel jen Daregovo vyjeknutí a stisk povolil. Arlen se zapotácel a překvapeně otevřel oči. Viděl Darega, jak na něj zírá, v jeho obličeji viděl neskutečné překvapení. A čepel meče, která trčela z jeho hrudi. Z úst mu vytékal pramének krve a než si Arlen přebral, co se vlastně stalo, skácel se mrtvý k zemi.

Byl to Talan. Kdo jiný. Sebral tu poslední špetku sil, která mu zbyla a obětoval ji na záchranu svého prince. A teď mu klesl do náruče, v bolestech, celý od krve, ztrácející vědomí.

„Talane, Talane, ne, prober se,“ slyšel Vlk prosebný Arlenův hlas, cítil ještě jeho ruce na své tváři.

„Talane, prosím…. Jeho slova zanikala v prostupující černočerné tmě, která ho stahovala do své nekonečné hlubiny. Marně princ prosil, nemohl mu vyhovět.

Jenže jít pro pomoc, i to bylo nemožné. A ve chvíli, kdy princ držel Vlkovo tělo v náručí, ze tmy se vynořily další dvě postavy. Už nestačil zareagovat, vše se seběhlo tak neskutečně rychle, běsnící stvůry byly tak rychlé a tvrdá rána ho poslala do říše snů.....

 

Dodatek autora: 

 Další kapitolka pro vás smiley trošku drastická a zkrácená, ale tyhle půtky a souboje mi fakt nejdou.....

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 4)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 3
Uvolněně a s naprostým odevzdáním zavřu oči a cítím jak pomalu, ale...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 17
Je zvláštní, když někdo ve škole prospívá jako jeden ze tří nejlepších a přitom...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 20
Ryuzaki: Když jsem se konečně opět probral Yukio tu už nebyl, ale...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 10
Znáte takové ty momenty, kdy potkáte člověka, u kterého jste doufali, že už ho...