Ne, 07/02/2021 - 12:01
1

Kapitola II. - Rozhovor

 

„Tak kdy se za ním konečně přijdeš podívat, pořád se po tobě ptá,“ zavolala Sarmin rozzlobeně na Arlena ze schodů, když procházel okolo jejího domu. Měl pocit, že na něj snad někde číhala, protože se zjevila ve dveřích rychle a zničehonic jako duch.

 „Když byl v bezvědomí, postával jsi tady celý den a prosil jsi mě, abych tě za ním pustila. A když už je vzhůru a v pořádku, tak po tobě není ani vidu, ani slechu. Já vám posla dělat nebudu,“ zamračila se na prince ještě víc a dala si ruce v bok. Opravdu naštvanou ji raději Arlen nechtěl vidět a vůbec se nedivil, že byl tenkrát Kendal tak mrzutý, když ho peskovala kvůli němu.

„Byl jsem za ním, Samrin, opravdu,“ pravil opatrně a vlastně jí vůbec nelhal.

„Jo, to by mě zajímalo kdy?“ opáčila žena a očekávala ihned nějakou uspokojující odpověď.

„Byl jsem za ním. Jen v nevhodnou dobu. Buď spal nebo u něj někdo byl, nechtěl jsem rušit,“ vymlouval se Arlen, i když jen částečně. Vlastně nelhal. Šel za Talanem několikrát, hned pár dní po sobě, když se probudil. Jenže, jak se Vlk pomalu uzdravoval a vracely se mu síly, Arlenovy návštěvy byly stále méně časté. I když je pravda, že často ho zastihl podřimujícího anebo ho zrovna Samrin či některá z žen či dívek ošetřovaly.

Vlastně byl rád. Výčitky ho pronásledovaly na každém kroku. Bál se, bál se toho, co mu Vlk řekne. Vyhýbal se mu. A nejen to, ani nevěděl, jak mu říci, že jejich srub…..

„No to mi nepovídej takové nesmysly. Já se v tobě vážně nevyznám,“ vzdychla si Samrin a zakroutila hlavou, zatímco Arlen urputně zíral do země. Na ni se podívat neodvážil.

 „Inu, jak myslíš, já snad ani nechci vědět, co se ti tou tvojí královskou hlavou honí. V každém případě, připrav se na to, že jednou s ním budeš muset mluvit. Už je mu dobře, zítra ho nastěhujeme zpět do srubu,“ řekla zničehonic, v Arlenovi hrklo a vyvalil na ni překvapeně oči.

„Co? Zítra? Já…“ Skoro mu zaskočilo a Samrin znovu zavrtěla hlavou.

„Už mám po práci, všichni už jsou skoro zdraví a já už chci mít svůj dům zase pro sebe. Tři týdny stačily, rozumíš. A připrav se na to, budeš se muset postarat hned o dva. S Gordem je ti to snad jasné a Talan ještě nemá tolik sil. A kromě toho, stále ho zlobí ruka, nemůže s ní moc hýbat, takže bude potřebovat v některých věcech pomoct,“ pronesla a pak se otočila a práskla dveřmi tak, že princ málem leknutím nadskočil.

To umí vážně dobře, pomyslel si Arlen a povzdechl si. Jindy by možná skákal radostí, že bude mít Vlka u sebe, ale teď? Nedokázal se mu ani podívat do očí. A to si tak zoufale přál, aby přežil. A teď se prostě a jednoduše bál.

A jak Samrin slíbila, tak také splnila. Když druhý den viděl otevřené dveře od srubu, věděl, že už bude Talan určitě uvnitř. Byl, Samrin ho zrovna ukládala postele.

„Budu se na tebe chodit dívat každý den. Hodně odpočívej a vstávat jen s rozumem, jasné, Talane? Nechci, abys byl zase nemocný jen proto, že jsi to přehnal, rozumíš. A když budeš něco potřebovat, tak hned pošli Arlena, ano?“ peskovala ho ještě před odchodem, ale bylo jasné, že spíš jen pro jistotu a pro svůj klid duše.

„Dobře, Samrin, neboj se,“ slyšel zabručet Vlka a Samrin se objevila ve dveřích.

„Pomáhej mu a kdyby se náhodou něco dělo, okamžitě pro mě přijď. A pořádně zatop, ne, aby tu byla zima, nesmí se nachladit,“ nakázala ještě přísně Arlenovi, rozpačitě přešlapujícího venku, a když jí to princ vzorně odkýval, spokojeně odešla. Konečně měla dům volný a čekalo jí teď hodně práce s tím, uvést ho do původního stavu. A jí také chybělo soukromí jejich domova s jejím manželem.

Snad nikdy neměl Arlen tam moc sevřený žaludek. Nohy mu snad zkameněly a musel se pořádně nadechnout, aby ten krok do srubu vůbec udělal. Vlk ležel na posteli, přikrytý přikrývkou, spokojený, protože mu Samrin kromě odchodu do srubu dovolila konečně i menší koupel. Takže jediné, co mu teď chybělo ke spokojenosti, byl jeho princ, který teď postával na prahu, rozpačitě přešlapoval a nevěděl, kam s očima.

„Můžeš zavřít ty dveře, hrozně sem táhne. Víš, co ti řekla Samrin,“ pokáral ho jemně Vlk a Arlen váhavě poslechl. Dveře zavřel a hned si uvědomil, že ohniště téměř vyhaslo.

„Musím přiložit,“ hlesl, aniž se na Vlka podíval, vrtal se chvíli v pohrabáčem v ohništi, než se srubem zase ozvalo zapraskání dřeva a místností se pomalu nezačalo rozlévat příjemné teplo.

„Potřebuješ ještě něco?“ zeptal se Vlka a jen po očku ho sledoval, co on na to. Jenže jeho chování Talana začalo spíše znervózňovat. Popravdě, očekával od něj trošku jiné přivítání.

„Ano, potřebuju, abys šel sem,“ odpověděl mu, ale Arlen se ani nehnul.

„No tak Arlene, ty mě vážně donutíš vstát?“ zamračil se a opravdu se užuž chtěl zvednout z postele.

„Ne, počkej,“ zastavil ho Arlen zvednutím ruky a snad by i ten krok směrem k Vlkovi udělal…

…kdyby se najednou neozvalo zaklepání a dveře se neotevřely dokořán. „Talane,“ zašveholil dívčí hlásek a na prahu se objevila Emblyn. Ona dívka, kterou Arlen viděl poprvé, když se probral z bezvědomí, která přišla z města s ostatními, aby zde pečovala o raněné. Teď už nebyla neznámá, jak Arlen poznal, starala se i o něj, když byl ještě upoután na lůžko.

A teď stála ve dveřích a zářivě se na Vlka usmála. „Samrin mi říkala, že se tu mám stavit a donést ti něco k jídlu,“ zašvitořila. V ruce měla misku s pečeným masem a rychle si to zamířila přímo k Talanově posteli.

„A ty jdeš určitě ven, viď?“ usmála se i na Arlena, který tam stále postával a nevěděl, co má vlastně dělat, když procházela okolo něj. I když, v jistém slova smyslu ho teď nenápadně vyhodila, došlo mu to poměrně rychle.

„Jdu,“ řekl tiše a než stačil Vlk cokoliv namítnout, vytratil ze srubu. Jen koutkem oka ještě zahlédl, jak si Emblyn sedla k Talanovi na postel a něco mu začala povídat.

Aspoň se o něj postará, pomyslel si smutně a zamířil si to ke koním.

 

Vrátil se zpět, až když už večer začal přecházet v noc. Co nejtišeji, doufaje, že už všichni spí, otevřel dveře srubu, a ještě tišeji vešel dovnitř. Lucerna na stole ještě svítila, v ohništi pomalu dohořívaly poslední kousky dřeva a slabá vůně bylin cinkla Arlena přes noc. Moc dobře ji znal. Inu, Samrin stále dohlížela na svoje pacienty a nezapomněla na pravidelnou dávku bylinkového odvaru. Na spaní pro jednoho a uzdravení pro druhého.

Gord spal určitě, bylo slyšet jeho pochrupování a Talan ležel na svém lůžku, oči zavřené a pravidelně oddechoval. Ani se nepohnul, když Arlen vešel, a vzhledem k tomu, jak lehké měl vždycky Vlk spaní, určitě by se při jeho příchodu probudil. Je moc unavený, zesláblý po těžké nemoci bude ještě dlouho sbírat síly, pomyslel si princ posmutněle, když se na něj chvíli z povzdáli díval. Najednou si přál ležet vedle něj, v jeho náručí. Jak moc se mu po tom stýskalo.

Povzdechl si ještě jednou a rychle se odvrátil. Rozhovor se odkládá na jindy, a čím déle to bude, tím líp. Rychle přihodil pár kousků dřeva na ohniště, aby bylo ve srubu teplo a svlékl si kabátec. Sám byl zmožený po celém dni, prokřehlý zimou a jediné, po čem toužil, bylo opláchnout se a uložit se ke spánku. Studená voda v malém vědru sice nebyla úplně ideální lázní, ale Arlen si na drsnější podmínky už tak nějak začal zvykat. Svlékl si košili, a do dlaní nabral ledovou vodu…

Stejně mu to pořád sluší, pomyslel si Talan, když ho po očku pozoroval. Ani náhodou nespal, i kdyby do něj Samrin nalila nevím co, zabrat prostě nemohl, a tak čekal. A teď se díval, na Arlenovo polonahé tělo a musel se usmát. Nejenže mu to sluší, ale měl pocit, že měsíc od měsíce je ten mladíček, se kterým odjížděl od hradu vstříc temné budoucnosti, téměř pryč. Dospíval, už to nebyl ten ustrašený hošík. Zoceloval se, byť za dost krutých podmínek, přesto si stále udržoval svoji laskavou povahu.

A pořád stejně tvrdohlavou, a tak bylo Vlkovi hned jasné, že princ s ním z nějakého důvodu mluvit nechce. Na druhou stranu, v tomhle si mohli oba podat ruce. Jenže Vlkovi se nechtělo ho dlouhosáhle přemlouvat, jestli byl tak laskav a přiblížit se k němu alespoň nadosah ruky. Vrtalo mu to hlavou, důvod princovy vyhýbavosti tak trochu tušil a dostat ho k sobě bude chtít malou lest. A pak se uvidí.

Stačilo sebou jen párkrát neklidně zavrtět, trošku si povzdechnout a už slyšel Arlena, jak se nad ním naklání, dotek jeho ruky.

„Talane, jsi v pořádku?“ slyšel jeho hlas. Samozřejmě, že o něj měl starost, bodejť by ne, když mu to Samrin přikázala. A snad to nebylo jen kvůli ní….

„Ne, nejsem,“ otevřel Vlk oči, popadl ho za ruku a stáhl ho k sobě, přičemž mu ještě stihl zacpat rukou pusu, když vyjekl.

„Pššt, vzbudíš Gorda,“ zašeptal Arlenovi, který se rychle vzpamatoval a mračil se jako bouřková obloha a blýskal po něm rozzlobeně očima.

„Podvádíš,“ zahučel princ naštvaně, když Talan sundal ruku z jeho úst a vypadalo to, že se chce vstát, což mu Vlk rozhodně nehodlal neumožnit. Držel ho pevně, co mu jeho zdravá ruka dovolila a dokud princ nepřestal vzdorovat.

„Nepodvádím,“ zašeptal do princových plavých vlasů, „a nejsem v pořádku, protože jeden paličatý princ se mnou nechce mluvit, a dokonce mě ani nenavštívil, když jsem byl nemocný. Po všem, co jsem pro něj udělal, mě to od něj moc mrzí,“ dodal a věděl, že se trefil přímo do princovy dušičky, protože Arlen zbledl a jeho pevně semknuté rty to dokazovaly.

„Takhle to není, není, Talane,“ zakoktal nakonec po chvíli a zavrtěl hlavou, než ji odvrátil na stranu. Nechtěl se Vlkovi dívat do očí. Nicméně, alespoň už ležel v klidu, jen se zachvěl, snad chladem. Ruce měl studené, prokřehlé zimou, která panovala venku a ledovou vodou, a Vlk přes něj přetáhl přikrývku, aby ho alespoň trochu zahřál. Stále cítil Arlenovu odtažitost a lehký vzdor.

„Takže, mluv. A nebudu tě ani prosit, ani přemlouvat,“ řekl tiše a přeci neústupně, až sebou Arlen nervózně trhl. Nedalo se nic dělat, musel s pravdou ven, ale šlo to jen hodně, hodně těžko. Svěřil se Vlkovi s výčitkami, které ho pronásledovaly od oné noci a které natolik pohltily jeho srdce a duši, že se mu ani nedokázal podívat do očí.

„Kdybys tam nebyl, nikdy by se to nestalo. Nebyl bys zraněný, tak těžce, jak jsi byl. Málem jsi umřel Talane, a to všechno kvůli mně,“ vzdychl si princ a Vlk zavrtěl hlavou.

„Ano, nebyl bych zraněný a ty bys byl mrtvý, protože Dareg by tě bez mrknutí oka zabil. Ne, všechno se stalo tak, jak se mělo stát a já jsem za to rád. Nebudu ti to vyčítat, Arlene, i když to byl jeden z našich lidí. Dareg naprosto zešílel, viděl jsem mu to v očích. Nevyčítej si to, rozumíš. Vlastně, všechno to dopadlo nakonec dobře. Oba žijeme, a to mi stačí,“ řekl posmutnělému Arlenovi a byl si naprosto jistý, že to bude ještě nějakou dobu trvat, než tohle jeho vysvětlení jeho utrápený princ stráví.

„Ale, kdybys…,“ zašeptal princ a Vlk mu prostě zase zacpal pusu. Jinak se to vážně nedalo, přece jen prince už dobře znal a moc dobře tušil, co by z něj vypadlo. Kdyby ho nechal v té rokli atakdále…..Nechtěl to slyšet.

„Žádné kdyby, Arlene. Tohle jsme si už tenkrát vysvětlili a vyříkali, tak mě to nenuť opakovat. Ano, od té doby, kdy jsme se setkali, jsem udělal hodně špatných rozhodnutí, některých lituji a některých ne. A co se týče Darega, tak to je ta druhá možnost. Konec diskuse, ano?“ zamračil se Vlk, i když na Arlenových očích viděl spíše nesouhlas než pochopení.

„Ale jestli jsem nikdy ničeho nelitovat, je, že jsem tě nechal žít, Arlene. Ale jestli se teď utopíš v minulosti a ve výčitkách, tak nikdy žádná jiná budoucnost nebude. To opravdu chceš?“ zeptal se ho váhavě a jeho slova prince polekala. Zavrtěl hlavou. Ne, tohle si nikdy nepřál.

Protože o své budoucnosti měli jasno už dřív, že se vrátili do osady. Slíbili si to.

Cítil, že ne se vším, co teď řekl, princ úplně souhlasí a tu lehkou odtažitost a nejistotu z něj cítil stále. Tušil, že si jeho slova princ bude muset v té své královské hlavičce znovu srovnat.

Ale to až někdy jindy. Tak dlouho je zase kruté okolnosti od sebe odloučili, už opět nastal ten čas, kdy budou hledat i jen drobné okamžiky, aby mohli být spolu.

A ten jeden okamžik nastal právě teď heart

Dodatek autora: 

Další kapitola pro vás wink

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
„Neříkal jsem to?“ ozval se Max podrážděně, když jim po několikadenním zpoždění...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 12
Temný les vzpomínek   Oknem do ponurého nemocničního pokoje, kde...
Hodnocení:
4.4/5
- Komentářů: 3
„Vyspi se se mnou, Eleno.” Co mě k tomuhle rozhodnutí vedlo? No, abych byl...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
„Já ti říkám, že tam dneska není!“ snažila se tlumit vlastní hlas vysoká žena v...