Ne, 28/02/2021 - 14:16
1

Kapitola V. - Jaro

 

A pak se to stalo.

Pomaličku, plíživě a nejistě přicházelo v maličkých vratkých krůčcích jaro. Sněhu začalo pomalu ubývat, rozpouštěl se pod náporem stále hřejivějších slunečních paprsků, dny se pomalu prodlužovaly a když Arlena ráno začal budit zpěv ptáků, věděl, že co nevidět nastane to nejkrásnější období v roce. Tedy pro něj to bylo to nejvytouženější období v roce. Plné probouzejícího se života, zrození a krásy. A svobody. Po těžkých a smutných dnech, kdy srdce krvácela smutkem nad ztrátou blízkých, to byl doslova balzám na duši.

Nejprve si jaro dávalo načas a vystřídalo zimu v trošku zamračené a pošmourné náladě, plné chladu a pořádných plískanic. Asi se ještě se zimou chvíli přetahovalo o to, kdo bude mít vládu a občas to vypadalo, že prohraje. Ale neprohrálo. Příroda se zničehonic zhluboka nadechla a po dlouhém odpočinku se s podporou laskavého slunce rozbujela, rozpučela a roztáhla křídla v celé své kráse. Všechno začínalo zelenat, zpívat, kvést. Pomalu, ale jistě začalo nabírat svoji sílu a les, který obklopoval osadu, potichu volal Vlka a jeho prince zpět do své náruče.

„Tak myslím, že jsme zimu nakonec přežili docela dobře. Ale i tak dobře, že končí, pomalu už nám začínaly docházet zásoby. Bylo nás tu přece jenom víc než obvykle. Ještě, že už se dá dojet do města,“ zamručel ustaraně Kendal a postavil před Talana pohár s medovinou. Starý kmet se konečně pořádně zotavil, a trvalo mu to si nejdéle. Sice nebyl ještě úplně starý, ale zranění utrpěná v boji mu už dala pořádně zabrat.

Přisedl si k Talanovi, sám s pohárem a dal si pořádný doušek. Teď, večer, po dlouhém dni, přišel k duhu. Tvářil se vážně, ale to on v poslední době vlastně pořád.

„Přemýšlel jsem, jestli zůstaneme tady nebo přestěhujeme osadu úplně jinam,“ sdělil důležitě Talanovi. Tak proto si ho zavolal? Ale těžko mohl tohle rozhodnutí Vlk udělat za něj. Pokrčil rameny.

„Myslíš si, že nám ještě něco hrozí?“ zeptal se prošedivělého válečníka sedícího proti němu.

„Nemyslím. Jejich klan byl kvůli válkám prořídlý ještě víc než ten náš. Řekl bych, že to byly jejich poslední síly. Ještě jeden útok a nezbude ani jeden,“ ušklíbl se, ale spíš to byl takový zlomyslný úsměv. Moc se mu tahle představa líbila. Ani Talan jim nemohl přijít na jméno, ale z trochu jiného důvodu. „Myslím, že už se tady neukážou. A kromě toho,“ naklonil se k Talanovi, jakoby to, co mu chtěl říct, bylo strašlivě tajné, „slyšel jsem, že král Raon si nedá pokoj, prý zase chystá vojsko, asi si dělá zálusk na doly krále Tarwenda. Určitě má teď plné ruce práce a nebude zjišťovat, jestli má ty svoje psy v plném počtu a kam se poděli.“

Bylo na něm vidět, že hluboce uvažuje, protože mu na čele vyskočily minimálně další tři vrásky. „Prostě jsem se rozhodl, že zůstaneme tady. Zase začínat někde jinde, to se nám už nechce. A co se nestihlo na začátku zimy, opraví se a dostaví teď. Nové stáje, na těch se už pracuje, a za stájemi se postaví pořádný dům, koncem léta by už mohl být hotový,“ zasmál se, a tak nějak potutelně na Talana koukal.

„Někdo tu zůstane?“ podivil se Talan. Inu, někdo z klanu se mohl rozhodnout, že místo návratu do města zůstane tady. Ostatně, byl tu klid….

„Ano, zůstane. Ty přece,“ odvětil mu klidně Kendal a s takovou jistotou, že Talanovi málem zaskočilo. Překvapeně na něj zůstal zírat, málem s otevřenou pusou.

„A jak jsi na to přišel?“ Trochu se zamračil, protože tuhle jeho myšlenku zrovna nesdílel. Spíš mu byla proti srsti, a to doslova.

„Podívej se,“ započal vážně Kendal další ze svých monologů, „podle mě to byla opravdu šťastná náhoda, ne-li osud, že jsi se tu objevil. U všech bohů, já si myslel, že jsi mrtvý jako tvůj otec, a ty se tu zjevíš zničehonic,“ zhluboka se napil, aby chytil dech, a pokračoval.

 „Talane, podívej, já už mám svůj věk, popravdě, cítím se v poslední době už dost unavený a rád bych si už odpočinul, šel na odpočinek, víš? Věnoval se trochu Samrin a tak. Chci, aby velení klanu převzal někdo jiný, mladší, silnější a zodpovědný. A kdo jiný by to mohl být než ty,“ zadíval se na Talana, který na něj stále nevěřícně zíral a rychle přemýšlel, co mu má na tohle sakra vůbec říct.

„Kendale, o tomhle jsem vůbec nepřemýšlel,“ vyrazil se sebe nakonec. Ne, něco podobného mu na mysl nepřišlo ani jednou. Byl velice spokojený, že jeho lidé žijí, věděl, že Kendal je výborný vůdce, přísný, ale spravedlivý. Že klan vede železnou rukou, ale s laskavým srdcem. Nemohl být spokojenější, a proto ho nikdy nenapadlo, že by uvažoval o něčem takovém. Popravdě, vlastně ho to nenapadlo ani jedinkrát.

A Arlen….

„Talane,“ vytrhl ho Kendal z jeho myšlenek, „já to myslím naprosto vážně. Podívej se, přece se nebudeš do konce života toulat někde v lese. Myslím, že máš už dostatečný věk na to, aby ses usadil. Zasloužíš si to, po tom všem, co jsi zažil. Klidný život mezi svými lidmi, svůj dům. Oženíš se, založíš si rodinu a dál povedeš náš klan. Myslím, že tvůj otec by byl velice rád,“ řekl ještě vážněji, na mysli mu vytanulo mnoho starých vzpomínek a v jeho tváři se objevil záblesk smutku.

A v té Talanově zase pořádné zděšení.

surprise

A byl to pro něj pořádný šok, zvláště těch posledních pár vět.

„Nechci se ženit,“ zabručel naštvaně. Ještě tak, nacpat ženskou by mu chtěli, ani nápad, ale Kendal se nehodlal téhle své rádoby úžasné myšlenky jen tak vzdát.

„To říkáš teď,“ zasmál se Kendal, „ale co si budeme povídat, máš nejvyšší čas. Já v tvém věku měl už dva kluky.“ Talanovi tedy do smíchu moc nebylo, svíral pohár s medovinou a přemýšlel, jak z toho ven.

„Však se podívej na Emblyn, ta na tobě může oči nechat. Je to nejhezčí holka široko daleko, každý chlap tady ti jí bude závidět,“ mrkl na něj spiklenecky, zatímco Talanovi už se pomalu začaly dělat mžitky před očima. Což o to, pravdu měl, Emblyn byla skutečně krásná dívka. Sice menší, drobná, ale štíhlounká, dlouhé kaštanové vlasy a oči stejné barvy, zuby jako sníh a její kouzelný úsměv by rozehřál i ledové srdce.

Ale to Talanovo oblouznit nedokázala, to už patřilo jinému.

„Její otec by nebyl proti, už jsem s ním mluvil, panečku, takového ženicha jako ty by bral všemi deseti. Vyhlášený bojovník, a ještě k tomu budoucí vůdce klanu, nikoho lepšího v okolí nenajde,“ zachechtal se, a to už šly na Talana mrákoty. Ještě chvilku a snad už mu řekne i termín svatby.

Rozhodl se, že mu tu jeho povznesenou náladu trochu zkazí. „Neuvažuju ani o jedné variantě, Kendale. Myslel jsem, že jak se víc oteplí, vrátíme se do hvozdu,“ utrousil vyhýbavě a Kendal se zamračil jako noc.

„Jestli ti jde o toho kluka, tak mu něco najdeme ve městě,“ poznamenal, ale pro Talana to rozhodně nebylo žádné řešení. Jen ho napadlo, že si Kendal jejich rozhovor musel dost promyslet, než s tímhle na něj vyrukoval.

Rozhodně zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že by to byl dobrý nápad, Kendale. Byl by pořád v nebezpečí, kdyby ho někdo poznal, určitě by ho …“ Vlastně tu větu ani nestačil doříct, protože Kendal rozhodně mávl rukou.

„Ale no tak, to snad nemyslíš vážně. To mu jako chceš stát za zadkem do konce života nebo co? Myslím, že už ses o něj staral dost, ne? Zachránil jsi mu život, měl by ti být vděčný, a ne se ti pořád věšet na krk jako malý děcko. Pokud vím, docela dost jsi ho naučil, jak jsem si všiml, tak by se snad už mohl postarat sám o sebe,“ odfrkl vztekle kmet a Talanovi bylo okamžitě jasné, že stálá nevraživost vůči Arlenovi tu prostě byla, je a bude. Nic se neměnilo a nezmění. Vlastně ho to v tu chvíli velmi zamrzelo. Být u svých lidí, i s Arlenem, to by nebylo špatné. Jenže, to nikdy nebude možné. Protože ho nikdy, nikdy nepřijmou mezi sebe. A někdy měl pocit, že jenom z principu, protože všichni museli poznat, že není jako jeho otec.

Povzdechl si, protože ho tenhle rozhovor začal dost unavovat. „Nevěší se mi na krk, Kendale. Slíbil jsem mu to a svůj slib splním. Vážím si tvé nabídky, ale popravdě, nikdy jsem neuvažoval o tom, že zde zůstanu,“ vyrukoval Talan velice opatrně s pravdou ven.

Kendal jen mávl rukou. „Třesky plesky, to říkáš teď. Co si budeme povídat, jsi tu chvilku, a popravdě, celou zimu se většina z nás jen kurýrovala a dávala dohromady. Ale teď začíná jaro, to teprve poznáš ten život tady,“ smál se, a vůbec Talanovu odpověď nebral v potaz.

„Chci, abys o tom popřemýšlel. Slib mi to,“ podíval se najednou vážně na Talana, i když na jeho tváři neviděl ani náznak souhlasu či zájmu.

„Dobrá,“ zahučel Talan a pro jistotu se zvedl od stolu. Nechtěl tu sedět a poslouchat Kendala, jak ho pořád dokola přemlouvá a nutí do něčeho, co ho ani ve snu nenapadlo. Raději se rozloučil, popřál starému kmetovi pěkný večer a rychle odešel.

Inu, popřemýšlet o tom může, nemohl však tušit, že se Kendal tohoto svého nápadu jen tak nevzdá.  Že se do něj zakousl zuby nehty, stejně tak, jako jeho žena do myšlenky, že ho prostě a jednoduše v zájmu jeho dobra ožení…..

Slunce už dávno, dávno zapadlo a osada se pomalu ukládala ke spánku. Tiše vešel do jejich srubu a zavřel za sebou pečlivě dveře. Ohniště dohořívalo, vhodil tam několik polen dřeva, lucerna na stole slabounce z posledních svých sil svítila.

Arlen už ležel, na svém místě a tiše oddechoval. Vlk zůstal jen tak stát, uprostřed místnosti, díval se na něj a přemýšlel. Ale jen myšlenka na to, že by ho poslal někam pryč, do města, do neznáma, se mu naprosto příčila.

Kde by asi skončil? Někde by sloužil, jak jinak, v nuzotě a bídě, by živořil sám mezi cizími lidmi. Kde by spal? Někde na slamníku, na zemi, ve špinavém, ušmudlaném koutě, v zimě. A co by jedl? Kdo by se o něj postaral? Byl by sám, nešťastný, zoufalý, hladový a bohové ví, co ještě dál. Určitě by ho zase ponižovali, uráželi, bili. Ne, ne, takhle to být nemůže.

Princ se neklidně zavtěl a vzdychl. Ach ano, a kdo by tišil jeho zlé sny?

Talan se zamračil. Ne, tohle on nikdy nedovolí. Jeho princ si zaslouží, po všech těch hrůzách, které zažil, něco mnohem lepšího. Zaslouží si velkou postel, teplou přikrývku a dobré jídlo. Zaslouží si mít svůj domov, byť třeba někde v ústraní. Zaslouží si pokoj, klid, štěstí. A lásku.

Princ se znovu neklidně zavrtěl a Talan si k němu přisedl. „Arlene,“ lehce se dotkl jeho ramene a princ probral. Pomalu otevřel oči a usmál se.

„Kde jsi byl tak dlouho? Nemáš hlad? Večeřel jsi? “ zašeptal starostlivě a Talan to nevydržel. Lehl si k němu a přitáhl si ho do náruče.

„Jen u Kendala, něco jsme řešili. Nic vážného. Spi dál,“ zašeptal a vtiskl princi jen rychlý, ale něžný polibek. Arlen zavrněl jako kotě a za chvíli v jeho náručí už zase klidně oddechoval.

A Talan ho svíral tak pevně, jako by se mu princ měl v náručí co chvíli rozplynout.

A po dlouhé době neměl zase klidné spaní on...

 

Dodatek autora: 

Další kapitolka pro vás smiley

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (1 hlas)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Sběratel krve a kostíUpozornění: pokud tuto povídku čtou nějaké slabší povahy,...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Věděl moc dobře, kam jdu a co tam budu dělat. Zvláštní bylo, že na to nic...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Po dokončení portrétu jsem si šel opět lehnout. Neusnul jsem, jenom sledoval...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Ticho sa predĺžilo. Zrzkáč pozrel raz na jedného, raz na druhého. „Drbem na...