St, 02/09/2020 - 18:59
2

Kapitola XV. - Hranice

 

Ani s počínajícím novým dnem tento pocit nevymizel.

Talan bedlivě naslouchal, sledoval okolí, jeho bystré smysly ale nikde nenašly ani známku toho, že by jim něco hrozilo nebo je někdo sledoval. Přesto zůstal ostražitý, protože nechtěl nic ponechat náhodě. Teď, když byl už takový malý kousek od cíle, nehodlal nic podcenit. Prince, který už měl ležet mrtvý kdesi na dně hluboké rokle, dovedl až sem, a hodlal ho dostat i živého přes hranice až do Denkarského hvozdu. Už zbýval jen kousek.

A večer….se rozloučí.

Podíval se na Arlena. Stále spal, jeho nahé tělo se tisklo k Talanovu, za celou noc se ho ani jednou nepustil. Možná to bylo trošku dětinské, ale možná to bylo jediné objetí, které ten kluk ve svém životě zažil. Jen na chvíli ho napadlo, že i pro něj to bude těžké, opustit ho. Nějak si na něj začal zvykat, netušil, proč se tak stalo. Byl jeho naprostým opakem. A o tom to možná bylo.

Arlen se pohnul a otočil se na bok, zády k němu. Byl čas vstávat. „Vzbuď se,“ jemně zatřásl se spícím princem, a Arlen sebou zavrtěl. Pohled na jeho nahé tělo Talana znovu vzrušil, nemohl si pomoci.

„No tak, vstávej,“ zašeptal, lehce ho políbil na rameno, zuby jemně stiskl jeho kůži, a rukou pohladil jeho hruď. Dostal na něj chuť, znovu se ho zmocnit a vzít si ho.

“Talane,“ Arlen se v mžiku probral a chytil Vlkovu drsnou ruku, která putovala po jeho hrudi, přes podbřišek až dolů, a zajela mu mezi nohy, „co to děláš, to jako teď?“ TEĎ.

„Ano, teď,“ zašeptal mu Vlk do ucha. Vzal si ho rychle, tvrdě a drsně, možná ještě drsněji než tenkrát poprvé. Prostě si to s tím klukem chtěl ještě užít. Bylo to trošku sentimentální, ale ani Arlen nijak výrazně neprotestoval.

O hodinu později balili a něco málo pojedli. Obloha byla zatažená, slunce se neobjevilo za celý den ani jednou, občas spadlo dolů i pár dešťových kapek, okolní lesy a skály byly ještě ponuřejší, temnější a smutnější. Arlen vypadal sklíčeně, uplakaně stejně jako dnešní počasí, moc nemluvil a Talan spíš pozoroval okolí a dával pozor, co se kolem šustne.

Věděl, kudy má jít. Vyhnout se strážním věžím, které si král Raon nechal vybudovat na hranicích, nebyl pro zkušeného stopaře a lovce zase tak velký problém. Existovalo několik tajných a skrytých stezek, využívaných lovci a pytláky, kudy se dalo projít. Raonovi vojáci o nich nevěděli, a to bylo jejich jediné štěstí. Pravda, některé z těch cest byly nebezpečné, a opatrnosti zde bylo více než třeba, ale dalo se jimi projít bez úhony.

A jednou z nich vedl teď i Arlena. Uzoučká stezička mezi skalami, strmým údolím plným křovisek a balvanů, skryti před zraky stráží, provedl Vlk mladého prince do bezpečí sousedního království. Stejně tak obezřetně, jako se pohybovali na jedné straně, se museli pohybovat i na druhé straně hranic. Král Sargan si je kvůli Raonovým častým válečným výpadům dobře střežil.

Vlk neměl představu, kolik stráží v Denkarském hvozdu bude, a především, kde budou. Při troše neopatrnosti jim mohli vpadnou přímo do náruče, a to rozhodně nechtěl. Klad Arlenovi na srdce, ať se chová co nejtišeji, ostražitě se proplétali křovím, jejich kroky tlumily jen mechem obrostlé kameny a lesní podrost.

Už se téměř zaradoval, že se jim zadařilo….

Nebezpečí, pohyb v křoví, jen několik metrů od nich, zahlédl Vlk jen koutkem oka. Smysly ho varovaly, byl to mžik, záblesk.

„Pozor,“ sykl na Arlena, ale bylo již pozdě. Už se na něj nestačil ani otočit.

„Stát,“ ozval se silný příkrý hlas a z křovin okolo se vynořilo několik mužů. Přesněji šest mužů, každý z nich ozbrojen, meče v rukou, a v očích dravost a nesmlouvavost. Byli to strážci hvozdu, neúplatní, spravedliví ochránci zdejšího území. Talanovi se na okamžik málem zastavilo srdce, Arlen vyjekl hrůzou a schoval se za Talana. Byli prozrazeni, byli lapeni.

Už chyběl jen takový kousek, pomyslel si zklamaně Vlk, nezachránil jsem ho.

„Co tady děláte?“ ozval se znovu silný hlas a Vlk se prudce otočil k jejímu původci. Při pohledu na statného postaršího válečníka, s prošedivělými vlasy a mohutnou postavou, se mu zastavilo srdce podruhé. Otupěle na něj zíral, jako by viděl ducha, nevěříc svým vlastním očím, a nebyl schopen šokem vypravit ze sebe ani slovo.

A stejně tak postarší bojovník zíral i na něj.

Byla to dlouhá, nekonečná chvíle.

Dodatek autora: 

Tak, další kapitolka pro vás laugh

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Když se ráno otevřely dveře, vyskočil jsem čile na nohy, a nahodil zase svůj...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 4
Stojím v podělaným dešti a koukám se do nebe. Je neprostupné a černé jako má...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 24
„Zdar lidi,“ křiknu a rychle zapadnu do své kukaně. Nemůžu se tu přece...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 30
Korosu Hisoka zaklonil hlavu a přivřel šedomodré oči. Převaloval chuť...