Út, 21/07/2020 - 21:11
2

Kapitola III. – Měsíc a sny

 

Mohl by, sakra, chvíli zmlknout, pomyslel si Talan, když už se princ znovu rozpovídal o čemsi, co se stalo kdysi dávno někde na hradě, popřípadě jeho blízkém okolí. Na cestě byli už celý den a dlouhé mlčenlivé pomlky se střídaly s chvílemi, kdy Arlen mluvil a mluvil. Vypadalo to, jako by znal každý kus země, po které teď jeli. A její historii.

Ale spíš mu připadalo, že si ten kluk prostě potřebuje jen s někým popovídat. Občas, uprostřed jeho rozprávění, se na něj podíval, vypadal zaujat svými myšlenkami, chvílemi zasněně a občas se u toho usmíval. Očividně mu jakákoliv společnost dělala radost. Talan mu moc neodpovídal, neměl chuť a od toho tady ani nebyl.  

Ale byl to princ, nemohl mu říct, ať je zticha. Nebo ho mohl shodit z toho koně hned, ale na rovné pláni, po které jeli, by byl výsledek jedna velká nula. Maximálně by se dotloukl. Zítra budeme v kopcích, snad bude větší příležitost, pomyslel si, zatímco Arlen vyprávěl a jeho oči se u toho občas rozzářily jako hvězdy. A stejně tak vždy, když se na Vlka podíval.

Jenže hvězdy se přece nezabíjí, ne, objevila se v jeho hlavě zničehonic prapodivná myšlenka. Ihned ji vyhnal z hlavy, naštvaný sám na sebe.

Ani náhodou.

Nudná a dlouhá jízda po pláních je v horkém letním slunci vyčerpala. Malá, bezejmenná vesnička, jedna ze stovek v tomto království, která se k večeru objevila na obzoru, jim možná poskytne nocleh pro tuto noc. Skromný, nuzný, protože v zemi, kde válka je nutnější než blaho lidí, nic jiného sehnat nemůžete. Je tu jen bída a strach. Zaťukali na jeden z malých dřevěných domků na konci vesnice. Arlen si přetáhl kapuci přes hlavu, nechtěl, aby ho kdokoliv poznal a nechal Talana, aby vše vyřídil. Za stříbrňák je majitel domu se šesti dětmi nechal milerád přespat na seníku.

Obstarali po dlouhé cestě koně, něco málo pojedli a Arlen se poté, co se zabalil do pláště, uvelebil na pěkné hromadě sena. Očividně byl na pobyt venku zvyklý, což Talana překvapilo, a vyměnit prachové peří za hromadu sena mu nedělalo problém.

„Dnes nemusíš držet hlídku,“ zasmál se na Talana, „tady nám nic nehrozí. Běž spát,“ a otočil se, pohodlně uvelebený v seně. „Miluju tu vůni,“ pronesl ještě tiše, než usnul jako špalek.

Talan ho tiše a bez hnutí pozoroval, v šeru už viděl z jeho tváře jen matné obrysy. Teď spí, taková příležitost. Ale, těžko by ho tu mohl jen tak nechat ležet, mrtvého, s probodnutým srdcem. Co potom ti lidé, v tomto domě, v této vesnici. Byť si král jeho smrt objednal, určitě by chtěl zahladit stopy a všechny tady by krutě potrestal. Jeho synové by se o to dost rádi a s chutí postarali. Mrtvých, kteří zůstali v místech, kudy prošli, už viděl dost.

Zamračil se a zahalený do pláště se opřel o jeden z trámových sloupů. Chtěl spát, ale nešlo to. Musel se pořád dívat na toho kluka, v hlavě se střídala jedna divnější myšlenka s druhou, a ten divný, neznámý pocit v žaludku, už zase. Vztekle odfrkl. Nic pro něj neznamená, je to jen a jen práce. Práce, která mu přinese peníze, ale především svobodu. Oproštění od králova slibu a nekonečnou volnost. Po tom toužil ze všeho nejvíce.  

Měsíc v úplňku zasvítil otevřeným oknem a Talan měl na vteřinu pocit, že princova tvář se v jeho svitu zatřpytila a rozzářila. Jenže, s úplňkem mohou přijít i probdělé a těžké noci plné nočních můr. Když se ozvalo zasténání, a princ se neklidně zavrtěl, byl najednou nazlobený ještě víc. Tak ještě z něj bude pečovatelka a bude se muset starat o to, aby tenhle cucák pořádně spal. Naštvaně se rozmotal z pláště a vstal.

Arlen se neklidně zavrtěl, jeho rty se potichu pohybovaly a výraz jeho obličeje byl bolestný a ztrápený. „Ne, ne,“ sténal potichu a stále neklidněji sebou házel. Ať se mu zdálo cokoliv, jeho sen byl pro něj utrpením. Vlk se nad ním sklonil, chytil ho za ramena a zatřásl s ním.

„Vzbuď se, slyšíš,“ jeho hlas se nesl tmavou místností a princ otevřel oči. V tu chvíli se ho zřejmě lekl víc než toho, co viděl ve svém snu. Přidušeně vykřikl a instinktivně ucukl, prsty sevřel ho předloktí, snad v děsu, co s ním muž, jenž se nad ním nakláněl, chce udělat.

„Něco se ti zdálo,“ pronesl Talan klidně, když viděl jeho vyděšený obličej. Pustil jeho ramena a vstal. „Občas se mi zdávají špatné sny, promiň, nechtěl jsem tě vzbudit,“ vysoukal ze sebe Arlen přerývavě, omluvně, jako by se styděl za to, co teď Vlk viděl.

A on viděl jeho tvář ozářenou svitem měsíce a na řase třpytivou slzu. Najednou ji měl chuť prstem setřít.

Už zase ten žaludek, už zase ty divné myšlenky. Rychle je zahnal do tmy.

„Spi klidně,“ poručil mu, a rychle odešel. Neviděl jeho smutný pohled.

Klidnou noc neměl ani jeden.

Dodatek autora: 

Ahoj všem, přidávám další kapitolu povídky. Budu ráda za každý komentář, jakýkoliv, neb chybami se člověk učí a já si ráda vyslechnu názor každého.

Díky a pěkné počtení. Adeen.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 12
Jeho otec byl ten největší muž, kterého v životě viděl. První roky svého života...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 6
Hlas svědomí – Trýznění   Když na to nyní Elén vzpomínal, pochopil,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
Co víc říct o Pavlovi? Byl fajn, milej, hodnej, ale neměli jsme toho tolik...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 9
>> Vyučuji tělesnou výchovu na střední sportovní škole a to již...