St, 29/07/2020 - 15:39
2

Kapitola V. – Život a smrt

 

Bylo to jen pár vteřin. Rozhodování mezi životem a smrtí, přesněji řečeno, princovým životem a smrtí.

Teď, přesně v tomhle okamžiku, si mohl Talan spokojeně mnout ruce, jak zdivočelá příroda vyřešila jeho úkol sama a během chvíle. Že si nemusel špinit ruce krví a má vystaráno. Měšec s královými penězi měl v brašně u sedla, mohl se sebrat a odjet.

Mohl se sebrat a klidně odjet, nechat ho napospas jeho osudu a dravému počasí. Která část jeho osobnosti se vrhla k okraji cesty, netušil. V jeho nitru náhle bojovaly naprosto protichůdné pocity, rvaly se jako dvě bestie a on pořád netušil, která vyhraje. Naklonil se a hledal ho, což v tom počasí nebylo nic lehkého.

„Talane, pomoz mi, prosím,“ princův zoufalý hlas téměř zanikal v bouři a dešti. Při pádu se stačil chytit jednoho ze útlých stromků, které zde rostly. Držel se ho, ležíc na svahu a kolem něj se valily proudy rozbahněné vody. Vlk se k němu neměl šanci po příkrém srázu dostat. Rychle se rozběhl ke svému koni a odmotal lano, které vždy nosil s sebou.

Zachraň ho. Ale proč? Nedělej to, nech toho kluka tam a máš klid.

V hlavě mu zněly dva hlasy, ale lano mu přece jen hodil a pak jen děkoval bohu, že bylo dostatečně dlouhé. Napnulo se, když se ho princovy ruce chytly.  Nedbaje na déšť, který mu bičoval obličej, ho Vlk kousek po kousku vytahoval nahoru.

Nebylo to nic snadného, a když už byl Arlen téměř na dosah, popadl ho za předloktí a vytáhl ho zpět na cestu. Pustil ho na zem, stál nad ním a prudce oddychoval. Princ ležel u jeho nohou a Vlk viděl, jak se celý třese. Pak se pomalu, co mu jen síly a rozzuřené živly dovolily, snažil postavit na nohy. Nechal ho tak, už mu nepomohl a šel zklidnit jeho koně.

„Pojď, o kus dál je jeskyně,“ křikl na něj, a vítr odnášel jeho slova pryč. Cesta k ní jim ještě nějakou dobu trvala, ale Talanův instinkt je vedl dobře. Koně nechali přivázané u stromu a ten kousek k ní s obtížemi vyšplhali po rozblácené cestě. Jeskyně byla velká a prostorná, její vchod byl před deštěm chráněn dostatečně velkým převisem a hustou korunou stromů. Vzadu byla velká hromada dřeva. Nepsané pravidlo lovců, kteří zde často přespávali bylo, že dřevo, které v noci spálili, opět ráno nasbírali a nechali pro další nocležníky. Třeba i z důvodu takovéhoto počasí a nutno říct, že nejednou se jim to vyplatilo.

Pro ně byla tahle hromada byl jako dar z nebes. Znamenala teplo. Talan připravil ohniště a když oheň zaplál a rudé plameny ozářily stěny jeskyně, Arlen se opatrně přisunul blíž. Natáhl k hřejivým plamínkům prokřehlé ruce a Talan viděl, jak se celý stále třese zimou. Ale možná i strachem, z toho, co teď na zažil.

 „Svlékni se,“ zavrčel na něj, a vytáhl z brašny svůj plášť, který byl deštěm téměř netknutý. Mít ho na sobě nemělo cenu, vmžiku by byl taky mokrý a takhle měl po ruce alespoň něco suchého. Arlen, s rukama třesoucíma se zimou, si pomalu rozepnul kabátec a až když si svlékl zmáčenou košili, všiml si Talan obrovské krvavé odřeniny na jeho ruce.

Klekl si k němu. „Ukaž,“ chytil jeho předloktí a přitáhl si jeho ruku k sobě. Rána nebyla hluboká, ale dle výrazu princovi tváře, musela být určitě trochu bolestivá. Sykl, ale snažil se zachovat tvrdou tvář. Moc mu to nešlo.

Na tomhle budeš muset ještě pracovat, pomyslel si Talan, ale nevím, jestli na to ještě budeš mít čas.

Vytáhl z brašny malou vyřezávanou krabičku, další z věcí, které nosil prakticky stále u sebe. Byla v ní hojivá bylinková mast, speciální recept klanu Vlků, předávaných z generaci na generaci. Otevřel ji a opatrně ošetřil Arlenovi ránu na ruce.

„Díky,“ zašeptal princ a Talan až teprve teď zvedl oči a pořádně se na něj podíval. Stejnou odřeninu měl i nad pravým obočím. Opatrně odhrnul pramen jeho plavých zmáčených vlasů a jemně se prstem dotkl ranky na čele. V zádech ucítil napětí, a zase to zvláštní chvění v žaludku. Arlen ho pozoroval, cítil pronikavý pohled jeho očí. Díval se na něj a upřeně sledoval každý jeho pohyb.

Jaké by to bylo ochutnat jeho rty? prolétla mu hlavou myšlenka jako blesk z čistého nebe. Byla to chvíle téměř nekonečná, a Vlk se na okamžik cítil naprosto zmámený. Dost, zaznělo mu v hlavě, blesku rychle vstal, zaklapl krabičku a vzdálil se z princova dosahu.

„Na, přikryj se,“ hodil Arlenovi svůj plášť, „a jdi spát,“ zavrčel na něj. S provinilýma očima se princ zabalil do pláště. Kdy usnul, Talan netušil, ale on se nevyspal vůbec. Přemýšlel nad tím, co to dnes vlastně provedl.

Neměl ho zachránit, má ho zabít. Místo toho, aby se ho zbavil, tak ho tady ošetřuje, a ještě mu dá svůj plášť. Co se to sakra děje?

Celou noc stál u vchodu do jeskyně a před sebou měl bouři, která postupně mizela v dáli a vystřídal jí měsíc a obloha plná hvězd. A za sebou spícího prince se zlými sny.

A ta další bouře zuřila v jeho nitru.

Jak tohle skončí?

Dodatek autora: 

Ahoj, přidávám další díl povídky, opět děkuji za komentáře smiley a také za přeřazení do kategorie Pro radost. Doufám, že se vám budou líbit i další díly.

Krásné počtení. Adeen

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 6)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
Sendanen zbystřil, ale nestihl to tak rychle, jak by si přál. Král vrazil se...
Hodnocení:
4/5
- Komentářů: 6
Probudil jsem se do chladného rána. Převaloval jsem se v posteli z ...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 14
„Tak můj malý příteli, dnes rozjedem náš plán. Tady máš mapu zámku, z ...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Hlas svědomí – Mučení   „Proč?” - „No, když můžeš věřit něčemu...