Út, 12/12/2017 - 21:11
24

Pozoruji ho a vnímám jeho blízkost každičkým nervem svého těla. Jenomže… to, co předvedl dneska se mi vážně ani trochu nelíbilo.

Chytnu ho za dlaně a stáhnu je ze své tváře. „Máš pravdu…“ usměji se a z už tak krátké vzdálenost mezi námi, udělám ještě kratší. Otřu se nosem o ten jeho a pozoruji, jak se mu rozšiřují zorničky a samovolně rozevírají rty.

Je připraven, naprosto dokonale. Já sice taky ale…

Ještě o kousíček se přiblížím a jazykem mu objedu konturu rtů. „necháme těch šaškáren a…“ otřu se o jeho tvář a vtisknu mu letmý polibek na bradu. Pokusí se mi vykroutit, ale zesílím stisk a nedovolím mu to, „…půjdeme se podívat na Eiffelovku, ta je podle mě pro začátek nejlepší,“ dokončím svou myšlenku. Pustím mu ruce a asi minutu pozoruji jeho výraz plný touhy, který se s tím, jak mu docházejí má slova, mění na stále více překvapený.

I když mi srdce buší jak zvon, v kalhotách mám těsno, a musím zatnout ruce v pěst, abych z něj i ze sebe, nestrhal oblečení, tak ho obejdu a z dostatečné vzdálenosti se otočím čelem k němu, ačkoliv on ke mně stále strnule stojí zády. Konečně se hluboce nadechnu. Musím se pobaveně zasmát. Převezl jsem ho, a ten pocit, který z toho mám, shledávám za naprosto boží.

Někdy se prostě vyplatí potlačit své pudy. A navrch, oba už víme, jak na tom jsme i beze slov. Není kam spěchat, zvládli jsme počkat rok, co je oproti tomu pár hodin nebo dní?

Nemusí kolem sebe házet tu svoji dominanci jen on. Já jsem přece taky chlap.

„Tak se padej převléct, přece tu nebudeš po Paříži chodit v obleku. Vezmi si něco pohodlného, jako správnej turista,“ poradím mu.

Konečně se sebere, aby se na mě podíval, a pár sekund se měříme pohledy. Narovnám se do své plné výšky a vystrčím bradu.

„Máš něco na srdci?“ zajímám se rádoby zvědavě, „chceš začít jinak… třeba Louvre? Notre Dame?“ navrhnu další zajímavé památky a pokusím se o ten nejvíc lhostejný tón, jakého jsem schopen.

Prohlíží si mě a jeho pohled ztvrdne. „Ne, Eiffelova věž je fajn začátek.“

„Dobře, tak já bych se s dovolením rád převlékl,“ odvětím ale s ním to ani nehne, stále stojí a civí na mě.

Teď bych si skutečně přál číst myšlenky, protože se tváří jako dokonalý hráč pokeru. Jenom oči, jenž po mě stále přejíždí pohledem, prozrazují, co si nejspíš říká.

Je překvapený? Nebo dokonce šokovaný? Nečekal, že se vyvléknu?

Tak to musí být pěkný hlupák, protože potom, co předváděl dopoledne, se tu opravdu nehodlám svalit na postel a nechat ojet. Za prvé, já jsem vždy ten nahoře, a pokud náhodou někdy nebudu, tak rozhodně se bude muset snažit naprosto jiným způsobem, než tím, že mi před očima bude koketovat s nějakou zrzavou nánou. Já vím, ona za to svým způsobem ani nemůže a třeba ani není žádná nána, ale vybrala si špatného muže. Za druhé, jsme tu teprve první den a já bych mu skutečně rád ukázal, jak je Paříž krásná, protože jeho dokonalé tělo si odvezu sebou, ale takový Notre Dam si do kufru prostě nezabalím. Navíc vím, že on tu nikdy nebyl.

Vlastně jsem tu já ten, kdo z nás dvou má víc rozumu!

Tahle myšlenka mě rozesměje. „Víš, že tohle je opravdu ironie? Ty si byl vždycky ten chytrý, ale jakmile se ti krev převalí do spodní části těla, taky ti to nemyslí až tak dokonale.“

Jen nadzvedne obočí. „Skutečně?“

Přikývnu. „Toužíš vidět Paříž, seš tu poprvé, a co děláš hned první volné odpoledne? Chceš ho raději strávit v hotelovém pokoji na obrovském letišti. Uznej, že to není zrovna dvakrát rozumný.“

Vrhne na mě pohled, který by mě, být z papíru, klidně i podpálil.

Nervózně se ošiju a uvolním kravatu, kterou vzápětí odhodím na kufr, stále ho po očku kontroluji. Knoflík po knoflíku si rozepnu košili, která odletí za kravatou. 

Snažím se tvářit naprosto normálně, jako kdyby tu vůbec nestál. Jako kdybych necítil, jak se tu mění počasí ze sekundy na sekundu. V jednu chvíli relativní klid, vystřídají elektrizující bouřkové mračna.

Když si s pohledem upřeným do jeho obličeje, začnu pomalu rozepínat pásek u kalhot, přivře oči a jeho tváří se mihne lehký úsměv. „Jdu se převléct, ať můžeme vyrazit.“

Byl jsem vážně rád, že odešel, protože kdyby se na mě pokusil znova zaútočit, už bych se nezvládl bránit. Cítil jsem se, jako vítěz. A začal jsem přemýšlet nad tím, jaký další výraz jsem u něj ještě neměl tu čest vidět. Třeba tváře rudé studem, nebo vzteky… zatoužil jsem poznat všechny emoce, kterých je schopen.

Právě oba zíráme na tu velikost a majestátnost věže. Jen tu takhle stát, dole, a dívat se nahoru je dechberoucí. Ignorujeme všechny černochy, co chodí kolem ověnčeni přívěšky s miniaturou Eiffelovky ve všech možných barvách. Lidí, kteří chtějí vaše peníze je po celém městě dost a dost. Upřímně, barevný příspěvek s věží je podle mě ohromný kýč. Přijdou mi to zbytečně vyhozené tři eura, ač bych zrovna já peníze řešit nemusel. Ale i když si myslím tohle, stejně mám jeden ten přívěšek doma. Holt, šel jsem tehdy s dobou. Nebo spíš se spolužáky.

Radan, mi tím, že si jednu zlatou miniaturu koupí, vyloženě vyrazí dech a já dostanu ohromnou chuť si z něj dělat srandu.

„Vážně jo? Tuhle kýčovitou hovadinu si koupíš? Proč ne třeba pohled, nebo rovnou fotku, není to daleko lepší?“

Je fakt, že fotek už musí mít dost. Snímal zdejší krásy dobrou čtvrthodinu.

Neurčitě pokrčí rameny a střelí po mě ledovým pohledem. „Mě se to líbí.“

„Mě se taky Eiffelovka líbí, ale tohle…“ prstem ukážu na tu zlatou kravinu, „je vyloženě hloupost.“

Jo, mám tuhle tretku taky doma a též zlatou. Doufám, že jí tam nikdy neviděl nebo si to alespoň nepamatuje.

„Suvenýr, ne hloupost.“

Tohle je docela sranda.

„Hloupý suvenýr.“

„Ty seš hloupý.“

„A ty seš kýčovitej, až to bolí.“

„Víš, co? Jeď si tím výtahem sám. Já jdu pěšky!“

Počkat, on se naštval? A proč mi to přijde tak vtipné?

Je to vtipné. Proto.

Vyprsknu smíchy a pozoruji jeho vzdalující se záda. „Fajn, příjemnou cestu!“

Vůbec ho netrápí, že jsme si výtah už dávno zaplatili. Asi po třiceti metrech se otočí a několikrát zakroutí hlavou.

Zamávám na něj a pošlu mu vzdušnou pusu, na kterou zareaguje tak, že si zaklepe na čelo a pak na mě vyplázne jazyk, což u mě vyvolá další salvu smíchu, a když se nakonec rozejde zase ke mně, tak se neudržím a musím si prostě smíchy dřepnout. Je mi naprosto jedno, že na mě dost lidí nechápavě zírá, protože já tohle nemůžu ustát.

Mám skvělou náladu. Opravdu jo. Dlouho jsem se takhle volně a dobře necítil.

„Copak, neříkal si, že jdeš po schodech?“ rýpnu si, když znovu zaujme místo po mém boku ve frontě, jejíž velikost mi vyrazí dech pokaždé, když tu jsem. Lidí jako králičích bobků v noře.

Neujde mi, jak mu zacukají koutky. Jak je vidno, asi se taky baví. „Už máme zaplacený výtah.“

Zabublám a musím se hluboce nadechnout, abych se opět nezačal tlemit jako blázen. „No, máš štěstí, že sis to rozmyslel takhle brzo… představ si, že by ti to došlo třeba v půlce…“ se smíchem uhnu, protože se po mě ožene rukou.

A pak se mi podařilo poznat další z jeho stránek, o které jsem do té doby vůbec neměl tušení. Nejspíš jsem ani nepočítal s tím, že on by takovou emoci uměl projevit. Přepočítal jsem se. Koneckonců, i když vypadá jako anděl, pořád je to jenom člověk. Ačkoliv většinu času hodně podlý a intrikánský.

Pozoruji jeho rozšířené zorničky a napjaté svaly ve tváři. Tiskne se ke mně, ačkoliv se snaží odvracet tvář, neujdou mi jeho lehce třesoucí se rty.

„Hele… ty se bojíš výšek?“ zajímám se.

Zakroutí hlavou.

„Nemáš rád výtahy?“

„Nemám rád přeplněné výtahy a ještě když musím stát namáčknutý v rohu,“ vysvětlí tak tiše, že si spíš domýšlím, co řekl, než že bych ho skutečně slyšel.

„Teda, nevěděl jsem, že si klaustrofobik.“

Sekne po mě pohledem. „Nejsem klaustrofobik, jen mi vadí takhle malé prostory s tolika lidmi.“

Upřímně, že by ten výtah byl až tak malý… to se říct nedá, ale lidí je tu opravdu dost. Vcelku se divím, že ještě stojím na svých nohách. Naštěstí zpátky jdeme pěšky. Ovšem, to nás taky určitě půjde dost.

Bože, proč mě tak baví do něj šít? Nemůžu si pomoct. Nejspíš je to tím, že vypadá dost rozhozeně a nechá se konečně taky trochu pošťouchnout. 

„Takže ti teda vadí lidi?“ pokračuji dál ve vytáčení jeho osoby.

Podle mě naštvat Radana není zrovna jednoduché ani normálně, natož někde, kde ho může vidět tolik lidí.

Hluboce se nadechne. „Ano, dejme tomu.“

„Klidně se na mě můžeš natisknout ještě víc, mé tělo tě s radostí přijme,“ řeknu vážně, a když se na mě podívá, jen silou té poslední vůle, která mi zbývá, nevyprsknu smíchy.

„Díky, není třeba,“ odfrkne si.

Chytnu ho za zadek a přitáhnu k sobě, abych s neskonalým potěšením pozoroval další nový výraz jeho tváře. Líce mu lehce zčervenají a obě ruce mi položí doprostřed hrudníku. 

„Co to děláš?!“ zašeptá.

O můj bože. O můj bože. Já se tu snad udělám, jen z tohohle rozkošného pohledu. Kdyby tyhle svoje červené triky vytáhl dřív, možná bychom nemuseli to naše divadýlko ve stylu Tom a Jerry, protahovat takovou dobu.

„Jen se ti snažím předat pozitivní energii,“ pokrčím ledabyle rameny a nasadím, co možná nejnevinnější úsměv.

„Skrze můj zadek?“ zavrčí tiše.

Záměrně zavrtím boky a skloním se k jeho uchu. „Ne, skrze naše…“ nenechá mě domluvit a překryje mi dlaní ústa.

„Nech toho!“ zašeptá důrazně. Má rudé tváře, které mám tu čest u něj vidět poprvé, a úplně neskutečným způsobem mě to těší. Ba co ví, troufám si tvrdit, že mě to vzrušuje.

Nevěděl jsem, že jsem takový úchyl.

Ten jeden sex, který jsme měli, a při němž měl také zrudlý obličej, nemůžu počítat, neb k tomu to prostě patří.

Z potlačovaného smíchu mi vhrknou slzy do očí, a když výtah vzápětí zastaví a my zdárně vystoupíme s celým tím davem, který naše chování samozřejmě ignoroval, což Radan asi netuší, vzhledem k jeho reakcím. Nejspíš si myslí, že si ti lidé měli čas všímat takových detailů, když jsme stáli, přilípnutí vzadu v rohu, a ostatní byli zády k nám. Začnu se zase nekontrolovatelně smát. Neměli šanci si něčeho všimnout, a i kdyby, beztak by to nikoho nezajímalo. Všichni akorát nadšením pomalu nadskakovali a těšili se, až budou nahoře. Určitě je nezajímali dva týpci, co se k sobě tak trochu mají.

Následujících dvacet minut jsme hráli bobříka mlčení. A já tak díky tomu zažil další poprvé s jeho osobou. Byl totiž uražený. Nebo něco na ten způsob. Nechtěl jsem ho doopravdy naštvat, a tak jsem si další hloupé komentáře, co mě napadaly, nechával pro sebe.

„Nádherný výhled,“ libuje si celý natisknutý na drátěnou síť, která všechny tři patra obestírá. Asi pojistka, aby náhodou někdo nespadl.

Vau, a já už si začínal myslet, že zapomněl mluvit.

„To ano, vyfotíme se?“ odvážím se zeptat.

„Klidně,“ kývne.

A tak poprosíme jednoho mladého klučinu, aby nás vyblejsknul. Na oplátku ho vyfotíme s jeho přítelkyní.

„Máš opravdu nenechavé ruce,“ zkonstatuje.

To naráží na to, že jsem mu při focení pěkně levačkou zmáčkl zadek a on tak díky tomu vyvalil oči a lehce se napjal… vznikla z toho úžasná fotka.

„Náhodou, vypadáš fakt dobře,“ usměji se s pohledem na display mobilu.

Přiblíží svou hlavu, aby se také podíval. „Jo, jako kočka, který někdo šlápnul na ocas.“

„Hm, jenže já ti na ocas nesahal. Až takový exhibicionista nejsem,“ zasměji se a když si všimnu, jak se celý napne a vztekle ohrne ret, dodám, „ale neboj, byl to chytrý mladík a udělal dvě fotky… koukej, tady vypadáš…“ nacpu mu display před oči, „jako někdo, kdo už si na přišlápnutí ocasu zvyknul…“

„Bez komentáře,“ odvětí.

Objevil jsem novou zálibu. Provokovat Radana se brzy stane mým koníčkem. Není jiné cesty, když jsem konečně odhalil jeho slabinu. Zjevně se necítí dobře mezi velkým množstvím lidí, namáčknutých na jednom malém prostoru. Je totiž úplně vyhozený z konceptu.

Najednou mi připadá, jako roztomilý andílek a úplně mě děsí, jak moc bych ho chtěl zatáhnout někam, kde budeme sami a prostě ho ojet. Jo, ta jeho náhlá nervozita a občasné rozpaky, které vyvolávám, jsou prostě k sežrání. Kdo mohl tušit, že on nějakou takovou emoci zvládne, tak krásně prezentovat? Musím si tohle užít, dokud mám možnost.

Sakra, byl jsem vždycky tak zlomyslný?

Nakonec jsme se stihli ještě pokochat krásami Paříže z Vítězného oblouku, kde jsme se oba shodli na tom, že odtud je daleko lepší výhled než z Eiffelovky, která je opravdu krásná ale spíš na pohled z parku. A taky v noci, když je celá osvětlená. Uvnitř je to nic moc, když nepočítám tu proslulou restrauraci Le Jules Verne ve druhém podlaží, kterou jsme jaksi z časových důvodů nemohli navštívit. Ovšem být v Paříži a nenavštívit Eiffelovu věž by byl hřích.

„Ty seš jak japonskej zájezd v Praze,“ rýpnu si, „fotíš jak pominutý.“

Ustane v dokumentaci veškerých prachových částic ve vzduchu a podívá se na mě, jako kat na svoji oběť. „Šiješ do mě celý den, baví tě to?“

Dost hloupá otázka. Samozřejmě, že mě to baví. A jak! Akorát teď už je zpátky ve formě, takže mě nečastuje svými rozpaky. Musím zapřemýšlet, kde tu ještě jsou stísněné prostory s hodně lidmi, protože chci vidět jeho nejistotu v akci, alespoň ještě jednou. Ačkoliv, ve firmě taky máme výtahy, třeba se mi podaří ho někdy dostat do přeplněného malého prostůrku i doma. Nicméně tohle jeho chování, konečně vysvětluje, proč jsem ho někdy viděl přicházet směrem od schodiště. Nějak mě vůbec nenapadlo, co za krásné emoce za tím může být. 

„Celý den ne, jen celé odpoledne,“ usměji se nevinně.

Rozhodne se přejít moji poznámku. „Co teď? Už je dost hodin.“

„Večeře?“ navrhnu a mávnu rukou k nedaleké restauraci.

„Dobrý nápad, mám hlad.“

„Já taky, aby ne. Jedl jsem naposledy někdy v jednu odpoledne a máš osm hodin.“

„Tak mi hlavně hlady neumři,“ zamrká na mě a vyrazí napřed.

Přemýšlel jsem nad tím, kdy naposledy jsem se cítil tak skvěle. Celé odpoledne bylo vyloženě dokonalé. Bavilo mě s ním trávit tři hodiny ve frontě na výtah. Bavilo mě ho popichovat. Bavil mě on. A pak mi to najednou celé došlo…

Večeře a následné popíjení vína v kavárně, odkud je výhled na osvětlenou Eiffelovu věž… na to bych si rychle zvykl.

Vyslýchám Radana stejně jako včera. Nevím, kdy se ze mě stal takový člověk, který se zajímá o druhé. Chci o něm prostě vědět všechno. Co ho štve, co má rád, nemá rád, jaká je jeho minulost, jak vidí svou budoucnost.

„Nejspíš se budeš divit, ale u nás to nezvala dobře máma. Několikrát jsem jí vysvětloval, že nejsem tak úplně gay, a je tu jistá, teď už teda nulová, ale dřív byla určitá šance, že se dočká vnoučat, ale to jí nezajímalo. Od té doby, co jsem jim přiznal svou orientaci, spolu nemluvíme.“

Překvapeně zamrkám. „Máma? Teda, čekal bych spíš, že řekneš táta.“

„Kdepak. Nejlepší kamarád mého otce je gay, ten to prostě bere jinak.“

„Takže se s vašima nestýkáš?“

„Jen s tátou se vídáme, zkoušel jsem se o tom s mámou několikrát bavit, ale ona tomu prostě nerozumí. Podle ní jsem nemocný nebo něco na ten způsob, hříčka přírody či spíš proti přírodě… není divu, je z přísně katolické rodiny, a i když se od jejich víry odklonila a nechodí do kostela, v podstatě není pobožná. Z výchovy jí přece jen něco zůstalo.“

Nedá mi to a sevřu jeho ruku ve své. „Neměl si to jednoduché.“

Pokrčí rameny. „Málokdo měl. Každý má nějaké kostlivce ve skříni.“

„V tom máš pravdu. Jak se ti tu zatím líbí?“

Zadívá se na mě a lehce se usměje. „Hloupá otázka Niko, moc dobře víš odpověď.“

„Ne, nehraju si na jasnovidce, jako ty.“

„Nepovídej…“ nakloní se blíž ke mně a já automaticky udělám totéž, „vyloženě si to tady užívám, ne jen pěkné město, ale také tvojí přítomnost,“ šeptne mi do ucha.

Zježí se mi všechny chlupy, ale neodolám. „Zapomněl jsi na tu krásnou zrzici, její přítomnost sis taky užíval,“ též zašeptám a na moment zkousnu jeho lalůček. Překvapeně vydechne.

O trochu se odtáhne a zadívá se mi do očí. „Ta zrzice, jak jí nazýváš, pro mě vůbec nic neznamená a znamenat nebude… miluju tebe a ty to moc dobře víš.“

Nevydržím jeho pohled a skloním hlavu. Moc dlouho mu ta jeho rozpačitost a nejistota teda nevydržela. Asi ho budu tahat do malých stísněných prostor, s návalem lidí častěji. Za jiných podmínek se jeho rozpaky zjevně nebudu moct kochat. Škoda, protože je vyloženě k sežrání, když na moment ztratí tu svojí striktní kontrolu a lehkou aroganci, a hlavně, sebejistotu, jíž oplývá v podstatě neustále.

Musím si položit ruku na srdce, protože mám strach, že mi vyskočí z hrudi. Já ještě nejsem připravený na to, mu říct, že chovám stejné city. Je to vůbec nutné? Vždyť je to z mého chování naprosto očividné.

„Dobře, dejme tomu, že ti to prominu,“ odvětím a zamrkám, „zase je dost hodin, asi bychom měli jít, ne?“

„Souhlasím.“

… že ho miluju, a to tak moc, až to hezké není.

„Nejsem si jistý, kde by mohli být. Nejspíš v prvním šuplíku mého stolu.“

Nebýt Vaška, který si v deset hodin večer vzpomněl, že máme problém, nejspíš bych právě nestál ve svém pokoji s bolestivě tepající erekcí, ale pravděpodobně bych ležel na posteli hluboce zabořen v Radanovi.

Jsem vzteklý. Mám kolem sebe nějak moc kazišuků. Já to říkal, že ty karmický zákony se jednou dostaví a pěkně mi omlátí o pusu mé chování. Když to vezmu kolem a kolem, mám za sebou už několik měsíců sexuální abstinence. Má pravačka tohle nemůže zvládnotu do konce života.

„Potřebujeme zorganizovat zaměstnance a jejich činnost, tak abychom dosáhli, co nejefektivnější organizační struktury, musíme minimalizovat transakční náklady Niko. Potřebujeme najít optimální řešení. Máme na nové pobočce značné oportunisty, zjevně nedodržují firemní řád a to zvyšuje naše výlohy. Musíme zbytečně získávat další informace, rozsáhle s nimi komunikovat, vyjednávat a navrch každého kontrolovat. Manažer pobočky, se snaží všechny zkorigovat, ale nejspíš nemá dostatek zkušeností. Říkal jsem vám…“

„Nezájem Vašku. Víš, jaký je rozdíl mezi mnou a tebou? Já jsem majitel, ale ty seš manažer. Máš na starost řízení a já zase nesu riziko. Nemohu upravit všechny situace. Zjevně není zbytí a musíme zařídit i nový, kontrolní orgán.“

„My máme…“

„Změníme přístup. Nechci, aby to ve firmě fungovalo na bázi horizontální spolupráce, Vašku. Už mě tahle rádoby přátelská atmosféra začíná štvát. Začneme s vertikální organizací, postupně budeme zavádět víc příkazu a častější kontrolování. Nemám na tebe teď čas, ale chci, aby ses nad tím zamyslel a až se vrátím, ukázal mi možný způsob změny v našem debilním hierarchickém systému. Chci víc decentralizace, nezajímá mě, že se ke mně nedonese každý problém, od červených kalhotek Martiny z prvního patra, po Tadeášův orchestr na záchodě z třicátého. Absolutně mě netíží fakt, že se budou muset některé smlouvy dvacetkrát podepsat a jít přes několik míst, ne. Rozumíš?!“

„Ano, pane. Zařídím to.“

„Jsem rád, že konečně držíš zobák. Díky, měj se.“

Vztekle praštím telefonem přes celou místnost. Zřízení nové pobočky je jedna věc, ale uvést jí do chodu, do optimálního chodu, je daleko větší problém, než se na první pohled zdálo.

Ale horší je, že mě to teď vůbec netankuje. Sakra!

Pohlédnu na spojovací dveře, mám jít za ním?

Opravdu mi tepe v kalhotách, až to hezký není, navrch s jeho obličejem v mysli.

Vlastně v celém těle.

Šel jsem už do hotelu vzrušený, protože mě neopomenul navštívit na záchodcích v restauraci, kde mi oplzle hladil zadek a hrudník, ač jsem zaujal jasně odmítavý postoj, ovšem, jako obvykle v nesouladu s vlastím tělem, do doby, než přišel další človíček, který potřeboval vykonat svou potřebu a on se s nevinným úsměvem odebral zpět ke stolu. A teď jsem ještě vzrušenější nehledě na to, že jsem měl pár minut jiné starosti.

Pokusím se uklidit a zalezu si do sprchy.

Před očima vidím jemné blond vlasy, které se ve slunečním světle leskly zlatavými nádechem, a volně poletovali kolem jeho obličeje. Měl jsem pocit, že jeho modré oči skrývají touhu za oponou nadšení. Potřeboval jsem tu touhu vidět, zažít. Světlá a lesklá pokožka jako slonovina. Nad výstřihem bílého trika se mu zlehka rýsovaly klíční kosti a dokonale tvarované prsní svaly vynikaly i pod silnou bavlněnou látkou.

Už mnohokrát jsem si ho představoval. Jaké by to bylo znovu mít jeho andělské tělo ve své moci? Držet ho v rukách a ochutnávat jazykem? Třít se o zúžený a připravený otvor jeho zadečku, který by byl připravený k mému vniknutí.

Zasténám. „Do prdele.“

Vypnu sprchu.

Už jsem se prostě nemohl držet zpátky.

Je vzhůru? Není vzhůru?

Potichu otevřu dveře. Má v pokoji tmu, takže se musím na chvíli zastavit a počkat, než se rozkoukám.

Pomalu zamířím k posteli, na které leží a nebýt toho lehkého světla, které sem vniká skrze velké okno, nejspíš bych neměl šanci ho vidět. Takhle se však mé oči přizpůsobí a já z těsné blízkosti mlsně přejedu pohledem jeho téměř nahé tělo. Spí jen v boxerkách a na boku. Přikrývku nedbale přehozenou a z větší části spíš na posteli, než na sobě. Tiše oddechuje.

Mám ho vzbudit? Jen kvůli své vlastní potřebě? Jak se asi bude tvářit?

Shodím ručník ze svých beder. Pomalu se položím za jeho záda a rovnou po nich začnu jemně přejíždět bříšky prstu. Vtisknu letmý polibek jeho šíji, ramenům. Něco zamrmlá a ožene se po mě rukou, jako po otravné mouše.

Zmrznu na místě a vyčkávám. Spí dál. Dělá si srandu? Já tu nedočkavostí omdlévám a on si klidně chrápe?

Chytnu ho za rameno a přetočím na záda. Nakloním se nad jeho tvář a pozoruji, jak s těmi svůdně rozevřenými rty, stále klidně vydechuje.

Tak ten je vtipný. Chci vyzkoušet, kam až dojdu, než procitne.

Pomalým pohybem odhrnuji přikrývku, z jeho nohou a části boků, abych jí odhodil stranou. Něco zamrmlá a pohne nohou do strany. Využiji prostoru, který mi tím poskytl a kleknu si mezi jeho stehna.

Prsty přejedu přes černé boxerky, jediný kus látky, který mi stále určuje hranice. Nakloním se k jeho hrudníku, jazykem obkroužím linii břišních svalů, jednou rukou hladím jeho mužství, které nabírá na pevnosti a velikosti s každou sekundou, až je tvrdé jako skála. Přestanu a zapřu se vedle jeho hlavy, kontroluji, jestli náhodou jen nehraje, že spí. Moje vlastní přirození sebou škube a pulzuje a můj přerývavý dech se mísí s jeho zrychleným.

Nehraje, takže, on vážně hodlá zaspat i ukájení touhy? Nejspíš se mu právě zdá pěkná prasečina.

Chci ho probudit a zároveň nechci. Vrátím se zpět do kleku a pozoruji ten zrychleně oddechující objekt mé touhy. Neodolám a oběma rukama přejedu po holých stehnech, až k jeho zbytnělému údu. Vyklene se proti mé dlani, dál ho hladím a přejíždím po něm prsty. Cítím, jak pulzuje a vnímám jeho stále zrychlující se dech, občas mu ujede sten a také nesrozumitelné slovo. Zajedu si druhou rukou ke své vlastní bolestivě tepající erekci.

Mám neskonalou chuť z něj strhnout ten jediný kus spodního prádla a roztáhnout mu stehna. Přidat trošku slin a pak do něj vniknout, znovu a znovu.

Sjednotím pohyby svých rukou. Pravačkou přejíždím prsty po oteklém žaludu, cítím blížící se orgasmus.

Je přímo přede mnou.

Naplácal bych tomu výstavnímu zadku. Přiměl ho se udělat.

Dál dráždím sebe i jeho. Musím se kousat do rtu, abych nevzdychal nahlas, už nemám v plánu ho budit, pokud se neuráčí procitnout sám, ovšem k tomu se jaksi vůbec nemá. Jeho tiché sténání mi pomáhá a nutí zvyšovat tempo. Vyvrcholím se slastí, která se mi prudce řítí žílami, a roztřesu se. Stále třu své intimní partie, dokud ze mě nevystříkne poslední kapička.

Snažím se uklidit, a zaznamenám vlhkost pod svou levačkou.

Takže, ani když jsem na něj vypustil celou svou horkou dávku, tak se prostě neprobral. Tenhle chlap by snad zaspal i pád atomovky. Útok ze vzdálených vesmírů nebo počátek zombie apokalypsy.

Ulehnu vedle něj, a poslouchám jeho zklidňující se dech.

Jenže touha ne a ne zmizet. Tušil jsem to, měl bych se začít víc ovládat.

Ležím a civím na strop, rozhodnut si jen chvíli odpočinout a pak tiše zmizet z místa činu.

Nikdy by mě nenapadlo, že si v podstatě zahraju na násilníka. Z čistě teoretického úhlu pohledu jsem ho sice uspokojil, ale proti jeho vůli, on by sice určitě proti nebyl, ale v tu chvíli byl v podstatě jen nevinný spící muž. 

Byl tak bezbranný, klidný a já prostě neměl to srdce ho vzbudit. Chtěl jsem odejít a druhý den se tvářit jako úplné neviňátko.

Vzbudí mě můj vlastní sípavý dech. Mám na prsou něco šíleně těžkého a navíc je mi příšerné vedro. Pomalu otevřu oči, abych je vzápětí vytřeštil do slabého zlatavého světla, zvěstující příchod nového dne.

Do háje! Já usnul? Jak jsem mohl usnout?!

Zírám na Radanovu hlavu, která spokojeně spočívá na mé hrudi. Celého mě ovinul, jako liána.

Nakloním hlavu na stranu a neudržím uchechtnutí. Takže tenhle andílek mi právě slintá na bradavku. Tak to mu dám sežrat i s celým navijákem. Chytnu ho za dlaň, kterou má volně položenou na mé klíční kosti a zkontroluji čas.

Šest hodin, ještě se můžu chvíli kochat. Možná je tohle lepší situace, ví o mě už?

Asi jo. Musí.

Ovšem ukázalo se, že nemusí. Zjevně jsou tací lidé, kteří prostě lehnou do postele a spí až do rána, i když jim během noci někdo vykrade dům anebo přímo vyhoní ptáka. Usoudil jsem, že pokud takhle tvrdě spí pokaždé, jeho život by se někdy mohl ocitnout v ohrožení.

Tak fajn, jsem rád, že jsem usnul, protože tenhle jeho výraz vážně stojí za to. Mít tu foťák, provedu řádnou dokumentaci.

„Niko?“ civí na mě jako právě vylíhnutá larva.

Podložím si volnou rukou hlavou a začnu se žulit, jak měsíček na hnůj, protože jeho vykulené modré oči a zvalchovaný obličej, spolu se spadlou bradou, mě prostě dostávají. Nevím, který pocit právě převažuje, protože pociťuji i silné vzrušení, které nejspíš není způsobeno tím, co právě vidím, ale pouhou jeho přítomností, vůní a taky nohou, kterou má přehozenou přes mé citlivé partie. Málem bych zapomněl… taky je ráno, že.

„Radane? Dobré ráno, asi mateřský komplex viď? Nebo tě jen honí mlsná?“

„Prosím?“

„Důkladně si mi oslintal bradavku,“ usměji se a poukáži na svoji zvlhlou pokožku, kde měl ještě před chvíli hlavu.

Zašklebí se. „Docela mě dostáváš, co tu děláš?“

„Ležím?“

Pozoruje mě, ve tváři se mu postupně střídají různé výrazy, od zmateného, přes přemýšlivý až nakonec vypadá, jako někdo, komu jste zmáčkli vypínač a konečně se rozsvítilo.

„Takže to nebyl sen…“ vydechne a okamžitě se začne ohmatávat.

Nemůže mu neujít dvojitá dávka, jedna zaschlá v boxerkách a druhá v podstatě po celém hrudníku.

„Ne, nebyl. Ty spíš jako když tě do vody hodí. Vážně Radane, nečekal bych, že tě něco takového nevzbudí. Ale uznej, měl si vcelku příjemnou noc, no ne?“

Zaujme své čestné místo na mé hrudi a podloží si hlavu dlaní, aby na mě upřel svůj typický vševědoucí pohled.

„Evidentně jsem si to užil, ale ty taky, nemám pravdu?“

„Ano, to sice jo, ale nebudu lhát, kdybys byl mezi živými byl bych uspokojený víc,“ pokrčím ledabyle rameny, ale uvolním ruku z pod své hlavy, a pomalu se pohladím po boku až ke slabinám, lehce ho cvrknu do nohy, kterou s překvapeným výrazem sundá z mého těla, a promnu svůj připravený penis v ruce.

„A tohle má znamenat, co?“ zeptá se chvějícím hlasem.

Co asi, konečně dostaneš po čem toužíš. No, já taky... nebudu sám sobě lhát. Těžko bych určil, kdo z nás dvou je víc nedočkavý.

Ach jo. Chtěl jsem, aby on sváděl mě, a místo toho já svádím jeho. Nebo spíš, právě mu beru všechen vítr z plachet. Koneckonců, jestli budeme skutečně spolu, je lepší se o místo na výsluní podělit. Ne?

„Co takhle…“ palcem mu přejedu rty a rovnou mu ho jemně vsunu do pootevřených úst. „že bychom už vážně nechali těch „šaškáren“…“ vytáhnu prst z jeho pusy a trochu zatlačím proti jeho hlavě, „a tys mi konečně ukázal, že tvoje pusa umí i jiné věci, než schopně mluvit?“

4.906975
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 43)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 5
Max ani nemrkl, jen se očima podíval na místo, kde předtím z posledních...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
„Něco na oplátku?“ zopakuji s nehraným údivem. „Zkoušíš mě právě vydírat...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 6
Volal jsem taxíka, ještě než jsme vyšli z bytu. Naléhal jsem tak moc, že z...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 8
Obraz Tallantridy – Kapitola 23 Při západu slunce     |...