Pá, 30/06/2017 - 12:05
6

Pátým rokem už tu sedím a ptám se sám sebe, jestli jsem šťastný. Samozřejmě, že odpověď je ne. Ale co s tím já udělám, že jo? Zahodil jsem solidní zázemí a obětoval vše, co jsem měl, kvůli moci a slávě. Stal se ze mě vrah a podvodník, nejlepší svého druhu….Tak jak to, že jsem tady? Za ledovými ocelovými mřížemi? Jasně, už si vzpomínám. Ona mě nastrčila policajtům. Zradila mou důvěru….a já tu mrchu miloval. Krásnou zrzku jménem Nina, která se objevila a zachránila mé srdce od úplného zamrznutí. Bohužel jen na okamžik……okamžik jsem byl šťastný. Teď mě to všechno strašně bolí. Už mě asi nikdo nezachrání. Proč taky, nikdo mi nevěří a já nikomu věřit nehodlám! Nehodlám znovu naletět! Znovu si srdce zlomit nenechám.

Příliš mnoho života jsem promarnil(a).
A ten oheň stále pálí.
Když Tě pozoruju, dívej se na mě.
Myslím, že bych mohl(a) najít vůli.
Pokusit se o každý sen.
A opustit solidní zázemí.
Nechat tu hrůzu uvnitř.
Z toho, co by se mohlo stát, kdyby někdy věděli,
Že se s Tebou miluji.

Pak ses zjevil ty. Netušil jsem, jakou máš ve skutečnosti moc, ale něco mě na tobě přitahovalo už od začátku. Začalo to nevině, sedl jsem si k tobě v kantýně a vyzpovídal tě.
„Koho si ty mohl zabít?“
„Divil by ses,“ řekl mi a pousmál se na mě.
„Můžu hádat?“ zeptal jsem se a nedokázal od něj odtrhnout oči.
„Proč ne?“
„Jsi ten typ, co zabije ze vzteku. Někoho ti zabili a ty si ho šel pomstít.“
„Správně,“ řekl trochu sklesle.
„Lituješ toho?“ zajímalo mě. Prohlídl si mě a pak zavřel oči.
„Ano i ne. A co ty? Nepřipadáš mi jako nevinný?“
„Taky, že nejsem,“ ušklíbl jsem se. Asi mu nevadilo sedět vedle někoho, kdo zabil tolik lidí.
„Takže pár vražd na objednávku. Nic osobního?“
„Přesně,“ řekl sem jen. Nemusel jsem to rozebírat. On na tom netrval.


Když jsme se znali asi měsíc, řekl mi, že miloval jednu ženu jménem Glorie. Byla krásná a milá. Nikomu na světě by neublížila…….řekl mi jak se cítil, když jí jednou večer našel mrtvou na zemi. A taky mi řekl své pocity, když zabíjel toho, kdo jí to udělal. Byl silný, jeho úsměv to dokazoval.
Líbil se mi, i když neměl! Nechtěl jsem mu ublížit, ale strašně mě přitahoval a to se mu stávalo osudným. Když mě naposledy někdo přitahoval, zabil jsem ho v den, kdy jsem ho prohlásil za svého. Je na to takové pravidlo mezi vězni. Někdo z vězňů měl značky na těle, aby se vědělo, komu dotyčný patří. Strašně jsem chtěl, aby mi patři…to je špatný.
Jednou jsem to dokonce Jimovi , tak se jmenoval, vysvětloval. Zavrhl to a řekl, že se nevzdá! Nikdy! To mě pobavilo. Já sem sice nikomu nepatřil, ale byl jsem jeden z těch, co vlastnili. Sice se mnou nikdo nepřežil, ale měl jsem svou pozici. Byl jsem nejvyšší šéf. Nikdo si na mě nedovolil a už vůbec si mě nikdo nevybral. Naši nováčci, panenky na hraní, se totiž mohli rozhodnout, komu budou patřit. Jediná jejich výhoda….

Protože všechno vzdám,
Abych ucítil(a) tu šanci zase žít.
Dosáhnu na Tebe.
Vím, že to také cítíš.
Mohli bychom zvládnout.
Tisíce snů, kterým stále věřím.
Mohl(a) bych Tě přimět, abys mi je všechny dal.
Držím Tě v mé náruči a nikdy nenechám jít.
Já se vzdávám.

Vůbec mě nenapadlo, že se opravdu nevzdá. Uměl se prát a to mu taky pár měsíců zachraňovalo zadek. Ale už byl vyčerpaný. Viděl jsem to na něm……jako smůlu nebo štěstí sem s ní totiž vlastnil jednu celu. Přišel jednou vyklepaný a udýchaný z koupelny, věděl jsem, co to znamená.
„Jime?“
„Teď……mě málem znásilnili,“ řekl s klidem a zamračil se na mě. Zjistil, že patřím k nim, do jejich situace, do jejich třídy. Od té doby se mnou nemluvil a vyhýbal se mi. Strašně mě to štvalo, ale nedolézal jsem. Věděl jsem, že se nevzdá a moc jsem se modlil, aby si mě nevybral. Nechtěl jsem ho zabít, a jestli si mě zvolí, nebudu mít na výběr…slíbil jsem si, že nikomu už své srdce nedám. Zároveň jsem měl ale čím dál tím víc pocit, že bez něj jsou dny nudnější a smutnější. Chtěl jsem ho mít vedle sebe, když jím, běhám…a spím. To je zlý. Osvobozuju se od své hrůzné ledové povahy a nechávám ho proklouznout do mého srdce, i když nechci.

Vím, že nemůžu přežít.
Další noc bez Tebe.
Jsi důvod, proč jdu dál.
A teď potřebuju žít opravdově.
Dobře, teď, není lepší čas.
Osvobodím se od té hrůzy.
A budu žít zase s láskou.
A nikdo mi ji nevezme.
A oni uvidí...

Miluju tě. Proto nechci, aby sis zvolil mě. Teď máš šanci se dobře rozhodnout. Nešlápni vedle, prosím. Zapomeň na mě. Vzdej se někomu jinému…hlavně ne mě.
„Koho sis vybral, Jamesi?“ zeptal se na dvoře jeden s vyšší třídy, já seděl opodál. Účast byla totiž povinná. Polovina nechtěla a bála se. Ta druhá se pokusila utéct nebo křičela. Jen on stál bez hnutí a díval se nezlomným pohledem na toho, kdo se ho tázal. Obdivoval sem ho, chtěl sem ho…
„Přece jeho,“ řekl jen a mě se splnilo nejtajnější přání, i noční můra. Všichni se rázem otočili na mě a čekali na můj názor. Bylo jim jasný, že nepřežije tuhle noc a proto se trochu zděsili. Hleděl jsem mu do očí a snažil se tam najít známku pochyb…žádnou jsem nenašel. Věděl, do čeho jde.
„Fajn. Podržte ho!“ zavelel jsem a mí tzv. podřízení se vrhli na překvapeného Jima. O tomhle jsem mu nic neříkal. Drželi ho za ruce, nohy a hlavu, já mu vytáhl tričko a trochu sundal kalhoty. Když zjistil, že ho jdu cejchovat, začal se prát. Bohužel pozdě. Vytáhl sem nůž a udělal mu na odhaleném boku dvě hluboké spojené čáry. Museli mu něčím zacpat ústa, protože jsem slyšel jen bolestné bručení.
Teď byl celý můj…pustili ho a on se naštvaně upravil. Sedl si ke mně, ale nic neřekl. Když to celé skončilo, poslali nás zpět do cel a zavřeli.

Protože všechno vzdám,
Abych ucítil(a) tu šanci zase žít.
Dosáhnu na Tebe.
Vím, že to také cítíš.
Mohli bychom zvládnout.
Tisíce snů, kterým stále věřím.
Mohl(a) bych Tě přimět, abys mi je všechny dal.
Držím Tě v mé náruči a nikdy nenechám jít.
Já se vzdávám.

Jak zhasli, zmocnil jsem se jeho úst a povalil ho na zem. Nebránil se, ale nutil mě být něžným. Sundal jsem mu vězeňské tričko a on mě napodobil. Líbali jsme se jako tajní milenci, kteří nemohou být spolu. Ale tak to opravdu bylo……začal jsem mít strach, že pozná mojí slabost, že najde cestu do mého srdce které mu tak ochotně nabízím…..nechci, aby se to opakovalo. Nechci, aby měl možnost mi ho zlomit, jako ta zrzavá svině Nina. Vytáhnul jsem ten samí nůž, kterým jsem ho označkoval a připravil se na zásah. Zastavil mě a zareagoval celkově rychleji než já. Přitlačil mě k studené podlaze a udýchaně mi přiložil pevným stiskem studený nůž na můj krk.
„To každého radši zabiješ, než abys riskoval, že ti ublíží?!“ šeptl naštvaně. Nikdo nás nesměl nachytat. I v té tmě jsem poznal, že brečí. Bylo mi najednou tak hrozně. Nedokážu to….věřit.
„Když sem se naposledy někomu vzdal, zranil mě do krve!“ šeptl sem ledově stejnou. Dýchnul mi do tváře a pohnul se tak příjemně v mém klíně, že sem na chvíli zapomněl na všechno kolem sebe. Pousmál se a donutil mě se i sním posadit. Podal mi nůž a čekal, co udělám. Přidržel jsem ho u jeho krku a věděl jsem, že můj pohled je plný chtíče.
„Nechceš mě zabít až ráno?“
„Proč?“
„Protože teď chceš mě…“ řekl a odvážil se oddálit mojí ruku s nože od svého krku. „Věř mi,“ zašeptal prosebně a já mu věřil. Zahodil sem nůž někam do kouta a začal mu oplácet vášnivé a láskyplné polibky.

Každá noc je delší.
A ten oheň je silnější, miláčku.
Spolknu mou pýchu a budu živ(á).
Slyším mé volání?
Všechno vzdávám.

Nechtěl jsem se s ním jenom vyspat, já se s ním toužil milovat. A taky, že jsem to udělal. Jeho nahé a zpocené tělo se vzrušeně kroutilo pod tím mým a jeho nádherná ústa se snažila být potichu. Marně při prvním pohybu, který jsem udělal pánví, se málem vzrušeně rozkřičel na celou věznici. Včas sem mu zacpal pusu a chvíli jsme oba udýchaně poslouchali. Asi minutu se míhalo všude kolem světlo a pak zmizelo. Hlídač si nás nevšiml a tak jsme pokračovali. Jim si dal jednu ruku přes pusu a já ho chytl pořádně za nohy a užíval si ten pocit v něm. Přirazil jsem a pak znovu. Dával jsem pozor, abych mu neublížil. Tlumené vzdychy mě ujišťovaly o tom, že se to Jimovi líbí. Naposledy jsem přirazil a dal na to větší důraz. Jimovo tělo se prohnulo a přijalo příval uspokojení. Políbil jsem ho a ještě dlouho do noci ho nenechal spát.

Protože všechno vzdám,
Abych ucítil(a) tu šanci zase žít.
Dosáhnu na Tebe.
Vím, že to také cítíš.
Mohli bychom zvládnout.
Tisíce snů, kterým stále věřím.
Mohla bych Tě přimět, abys mi je všechny dal.
Držím Tě v mé náruči a nikdy nenechám jít.
Já se vzdávám.

Dostal jsem druhou šanci. To bylo jasné. To, jestli si jí vezmu, anebo jí odmítnu, bylo na mě. Zvládnu to? Zvládneme to mi, dohromady? Zase se vzdám? Nevím. Pořád jsem měl nějaké sny, ale už sem v ně dávno přestal věřit. Ležíš v mém náručí a víš, že chci snít. Víš, že chci věřit…o tobě, s tebou.
„Víš, co bude teď?“ už dávno jsem se oblékl a ty také. Seděl si na posteli a díval se na mě, jak se opírám o mříže. Pousmál si se a snažil se mi říct, že může být hůř.
„Jo. Něco sem zaslechl.“
„Vzdal sem se ti. Dokážeš, dokážeš mi to, co přijde, odpustit?“
„Já už ti odpustil, Deny,“ řekl si a pousmál se na mě. Pochopil jsem. Teď ti musím ublížit, a dokonce přede všemi těmi idioty. Jenže když to neudělám, budeme tu těch dalších pět let jako v pekle.
Ohnul jsem tě v prádelně, když jsme dělali zadanou práci a před všemi tě znásilnil, jak nejhruběji jsem uměl. Tvůj bolestný křik se mi vryl nesmazatelně do paměti, jak se za to nenávidím! Bral jsem si všechno a věděl, že se všeho vzdáš, kvůli mně. Alespoň to divadlo, při kterém jsem zranil do krve já tebe, splnilo svůj účel.

Dobře, tady, dobře, teď.
Dávám můj život, abych zase žil(a).
Osvobodím se, ber mě.
Mé všechno, všeho se vzdávám pro Tebe.

Desátým rokem už tu sedím a ptám se sám sebe, jestli jjsem šťastný. Samozřejmě, že odpověď je ano. Obzvlášť když můj pohled zabloudí do toho tvého. Vždycky se tak krásně usměješ a já vím, že ten úsměv patří jen mě. Za týden nás mají pustit. Je ironie, že ve stejný den ale jinou hodinu. Ty jdeš první a to mi do hlavy vehnalo obavu… Počkáš na mě? Budeš pořád jen můj? Nebo utečeš? Zapomeneš? Budeš všechno tohle brát jako sen? Nebo jako noční můru? Nebo obojí? Řekni, že mě nezraníš, že mi neublížíš… Vždyť víš, jak jsem ve skutečnosti slabý. Víš, že se vzdávám…

Dobře, tady, dobře, teď.
Dávám můj život, abych zase žil(a).
Osvobodím se, ber mě.
Mé všechno, všeho se vzdávám pro Tebe.

Vyšel jsem ven a nikoho nezahlídl. Všude jen prázdná pustina. Zklamaně jsem vzdychl a vydal se do nejbližšího města autobusem. Díval jsem se na ubíhající krajinu a v duchu brečel, vztekal se! Kde sakra si Jime? Jak si mě mohl opustit? Možná jsem to trochu přeháněl, ale moje city zkrátka už nedokázaly být tak lhostejné jako kdysi.
Vystoupil jsem v prvním zapadákově a ublíženě chodil po městě. Díval se do různých vitrín a zkoumal všechny ty blbosti na jedno použití.


„Jdeš pozdě,“ ozval se za mými zády jediný hlas, který jsem poslouchat tak dlouho. Když jsem zahlédl jeho odraz, zprudka se otočil a jednu mu vrazil.
„Kde si byl, blbče!“
„Hledal jsem nám práci…a nějaké bydlení. Nemusíš se hned vztekat!“ řekl trochu naštvaně a mnul si poraněné místo. Choval jsem se tenkrát jako náladová ženská, když si na to vzpomenu, směju se i několik hodin. Jim, který mě v tomto stavu pozoruje, si potom myslí, že jsem se zbláznil.
„Promiň,“ řekl jsem mu tenkrát naposledy a probudil v sobě zase toho sebevědomého muže, který ví co chce! A právě teď, chci jen jeho!

Dodatek autora: 

Jednorázovka k textu písničky: (český překlad)
Celine Dion – I Surrender

Hodnocení: 
4.789475
Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 19)
Žánr: 
Štítky: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 7
Moje pokoje byly nádherné, obrovské a luxusní. Obrovská postel s modrým...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Obraz Tallantridy – Kapitola 26 Rozhovor s Judicaëlem   | Paříž,...
Hodnocení:
4.2/5
- Komentářů: 2
„Ha ha ha, to, že jej fakt povedal ?“ nevedela sa prestať smiať Sofie. „A...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 14
Hodina matematiky ubíhala pomalu. Očima jsem neustále tikal z učitele na...