So, 26/09/2015 - 07:47
12

Věnování: 
Všem uke :)

Falešné obvinění

 

       Adam si jízdu ze školy užíval. V duchu mluvil sám k sobě a představoval si, že je kapitán vesmírné lodi, který se chystá bojovat s mimozemšťany. Jen krátké snění, které si dovolil, než zastavil před chatou a zaparkoval na dvorku. Zamkl motorku, zavěsil helmu na řídítka a spokojeně se přivítal s kocourem.

      „No jo, už jsem doma, chyběl jsem ti?“ ptal se ho, jakoby mu snad mohl odpovědět.

      „Prej jestli se tu sám nebojim,“ pochoval si ho, „ti toho tak ví, viď?“ pohladil ho po hřbetě. „Ani bych tu nikoho dalšího nechtěl, ty jo?“ Mluvil na tu mourovatou kouli sající naprázdno, které zachutnala tentokrát jeho černá koženková bunda.

      „Počkej, tohle ale není jídlo, víš?“ ohradil se naoko dotčeně. „Tady nikdy nic nepoteče, kamaráde…“ I když Adamovy tmavé oči zůstávaly vážné a hluboké, na rtech mu hrál úsměv. Nezlobil se doopravdy. Ten sací reflex Mňoukovi zkrátka zůstal a s tím se nedalo nic dělat. Pro Adama to byl i tak nejlepší kocour na světě.

      Draka ještě nesklízel, předpokládal, že se odpoledne zase projede. Pořád mu připadala zvláštní svoboda, jakou tu měl.

      Odemkl dům, zanesl Mňouka i jeho misky zase dovnitř a odložil si batoh. Musel si vzít tašku a zajít koupit něco k jídlu. Ještě se naposledy ohlédl, aby viděl, jak se mu kocour uvelebil na židli a rozloučil se s ním jen v duchu: Buď tady hodnej, jo?

      Venku bylo krásně. Obloha bez mráčku a slunce příjemně hřálo. Zavřel za sebou staré dřevěné domovní dveře, ze kterých zelená barva pomalu oprýskávala, a za tichého prozpěvování Vozu do Tennessee pomalu vyrazil do obchodu. Pravda, vybíral dlouho. Nebyl zvyklý rozhodovat o takových věcech, ale protože tu nebyl nikdo, kdo by mu mohl nadávat, kdyby snad nakoupil špatně, tak to za pomoci vlídné prodavačky přeci jen zvládl.

      Po návratu na chatu si zatopil a k obědu uvařil kolínka se salámem - rychlé, jednoduché jídlo, které mu navíc chutnalo. Pamatoval si, že když ještě chodil do skautského oddílu, měli výpravu do jeskyní v Nevřeni a tam i soutěž ve vaření. S tímhle jídlem se tehdy umístil na druhém místě, což byl pro jedenáctiletého kluka úspěch vzhledem k tomu, kolik lidí se účastnilo. Tehdy si to však neuvědomoval, brečel a zlobil se sám na sebe, že nevyhrál.

      Teď ale raději odsunul všechny ty hořkosladké vzpomínky, které na ono místo měl, sáhnul po mobilu a napsal zprávu rodičům, že je v pořádku, a Markovi, aby se vypsal z dojmů ze zahájení školního roku a zeptal se, jak se měl on.

      Jako první přišla odpověď od mámy. Strohé: „Dobře. Táta za tebou přijede ve středu.“; mohl prostě jen přijmout jako fakt. Sice přemýšlel, jestli a co odpovědět, ale nakonec mu, přišlo, že tady se od něj ani žádná odpověď nečeká.

      To když napsal Marek, to byla úplně jiná káva: „Ahoj, Ádo. Tak vidíš, že to nebylo tak hrozný, jak ses bál :) Dva kluci ve třídě, říkáš? A co? Líbí se ti některý z nich? :)“

      Adamovi zrudly tváře až za ušima.

      „Ne… Jak by mohl? Nedělej si ze mě legraci, jo?“ Odepsal mu. I po tom všem, co už mu řekl, by si připadal hloupě, kdyby s ním měl rozebírat takové věci. Navíc jsou oba divný… Vůbec je neznam a zařek,jsem se, že už se nechci zamilovat… Nejsem pro lásku stvořenej. Akorát to bolí… Stejně mě nikdy nebude mít nikdo rád, tak co…?

      „A proč ne? Vy jste si ze mě taky dělali legraci, když jsem ležel v nemocnici a nemohl se smát :)“ Přišlo mu v další smsce a Adamovi zatrnulo. Ale my to přece nemysleli nijak zle… Alespoň já teda ne! Copak nebylo fajn, když jsem za ním jezdil až na Lochotín do špitálu skoro každý den? Alespoň na chvilku, aby nemusel myslet na to špatný? Ačkoliv pravda byla, že když tam byl, tak se stejně nakonec vždycky nějak dostali k jeho problémům… Namísto rozptýlení Markových myšlenek, ho tak vždycky spíš psychicky zatížil než, aby mu ulevil. A teď osten výčitek Adama nepříjemně bodl v hrudi.

      Potřásl hlavou. Došlo mu, že by měl napsat nějakou odpověď, protože na ni Marek nejspíš čeká, ale… Co na tohle mam říct?

      „Promiň… Omlouvám se. Chtěli jsme ti jen udělat radost, nic víc…“ I když si říkal, že je to nesmysl a Marek určitě vtipkoval, sevřela se mu hruď úzkostí a strachem, že se na něj snad zlobí. Nikdy neuměl nepoznat legraci. To co jiným přišlo zábavné, to jemu připadalo spíš zarážející, odsouzení hodné, nebo k pláči. Často proto docházelo k nějakým nedorozuměním.

      „Vždyť já vím, že jo. Dělal jsem si legraci. Nemáš se za co omlouvat. Všechno co uděláš nebo řekneš, není špatně, jasný? Nemusíš se bát. Já byl vždycky rád, když jsi za mnou přišel.“

      Marku… Adam vděčně sevřel telefon a zavřel oči. Vybavil si jeho ostře řezanou tvář s vystouplými lícními kostmi a výrazným skeletem. Zeleno-modrošedé chladné oči a vyhublou vysokou postavu. Nebyl přímo krásný. Dokonce by Adam řekl, že nebyl ani hezký. Ale přesto mu s ním bylo dobře. Marek mu věnoval tolik času a nezištného zájmu, jako snad nikdo jiný. Mohl se s ním upřímně smát a připadal si chytřejší, schopnější a důležitější, než kdykoliv předtím. Chybíš mi…

      „Vážně jsem o tebe měl strach.“ Napsal mu nakonec. A vlastně ještě pořád mám…, pomyslel si.

      Potřásl hlavou a po zvukovém signálu, otevřel další Markovu zprávu. „Já vím,“ na kteou odpověděl jen, „Promiň, už musím končit, zítra jdeme poprvé do dílen a já si musím zkontrolovat, jestli mám všechno připravené. Nezlobíš se?“

  • „Ne, taky už musím končit. Další procedury, tak ahoj.“

      „Ahoj.“

      Povzdechl si, odložil mobil na stůl a potřásl hlavou, ve snaze zbavit se smutku a dotěrných vzpomínek. Jediným stisknutím tlačítka si pustil rádio, a aby dodržel, co napsal, šel si připravit batoh na druhý den. I budík si přenastavil hned, protože by na to později mohl zapomenout. Všechno se zdálo v pořádku a tak si v pokoji zapnul počítač. Starou 386, která ho uvítala modrou obrazovkou s bílým písmem operačního systému DOS, nabízející úzkou škálu starých oblíbených her. Adam měl nejradši asi Another World. To kvůli příběhu. Vědec pracuje ve své laboratoři, když udeří blesk a zařízení, na kterém pracoval, ho přesune na jinou planetu, kde se pokouší přežít, ocitne se i ve vězení, odkud pak utíká a najde si tam mimozemského přítele, který ho nakonec zachrání a odnese sebou v náručí neznámo kam… Byla to jedna z mála her, kterou dokázal dohrát a vracel se k ní i přesto, že to bylo vlastně stále stejné.

      Jediné co mu na počítači na chatě chybělo, byl textový editor. Nepotřeboval by Windows (který Vašek nenáviděl a neustále připomínal, jak je DOS ve všem lepší), ale pod DOSem neběžel Word, se kterým se Adam učil zacházet ve škole, a tak tady nemohl psát jinak než na papír, což ho mrzelo. Jako prostředek k zabití času však i bez toho posloužil počítač dobře.

      Nakonec se Adam ještě projel, stejnou cestou jako vždy, pohrál si s Mňoukem a když večer uléhal, bolela ho hlava. Ani zdaleka ovšem nešlo o nejhorší bolest, kterou kdy poznal. Usínal nervózní, ale odhodlaný se další den uvést co nejlépe…

***

      Všude ve vzduchu se vznášel prach a popel. V záři zapadajícího slunce byla na obzoru vidět scenérie zničeného hořícího města.

      Rozhlédl se, ale všechno bylo zničené. Města i příroda, vše poseto mrtvými lidskými těly, zbroceno krví a spáleno.

      Konec všeho…

      Nebo ne?

      Kdosi se tam na břehu moře pohnul. Pohled posledního přeživšího padl na zničené trosky vesmírné lodi. V očích se mu zaleskly bolestné slzy. A mimozemské koráby viděné vysoko, až nad mraky, právě odlétaly…

***

      Adam si ještě v polospánku uvědomil, že leží v posteli a všechno byl jen sen. Nechtěl se ale hned probudit. Budík nezvonil, musel tedy mít ještě nějaký ten čas. Chtěl si vše zapamatovat. Vrýt si ho do paměti, jako nějaký obraz. Až v duchu zalitoval, že neumí malovat po paměti. Úplně to totiž viděl před se sebou. Zoufalství, tak hmatatelné, že téměř stačilo natáhnout ruku, aby ho uchopil.

      Otevřel oči a zamžoural. Rozeznal stůl uprostřed místnosti, zrcadlo v dřevěném rámu na zdi vedle dveří nad komodou, a když se otočil na záda, i trámy na stropě, které se mu tolik líbily. Oknem mu paprsky slunce dopadaly na postel tak jasné, že v nich rozeznával smítka prachu.

      To už vyšlo slunce? Posadil se, zívnul a zaměřil pohledem na budík, aby zjistil, kolik je vlastně hodin.

      Cože?! Vytřeštil oči, div mu nevypadly z důlků. Deset?! Polkl. Škola! Prudce vyskočil na nohy a začal se bez rozmyslu oblíkat. Sakra, sakra, sakra…! Jak je tohle možný? Proč mě ten budík nevzbudil, do prdele?! Hodiny na ciferníku normálně šly. Stroj se nezastavil a včera ho přeci vzbudil normálně…

      Co teď? Jak to řeknu ve škole? Opravdu přemýšlel, dojet tam i s takovým zpožděním. Copa ve škole… Ale jak najdu dílny? Měl nás tam dneska vzít nějakej ten mistr hned ráno, ale když nevím kam mám jít…? Zarazil se. Srdce mu samou bezradností bilo v hrudi jako splašené.

      To je v háji! Pohled mu padl na Mňouka. To je, kurva, úplně v hajzlu, tohle… Zvedl kocoura do náruče a začal ho hladit.

      Hlavně klid… Dýchal zhluboka. Hlavně klid… Mysli! Nabádal se, v marném boji proti panice, která ho okamžitě zachvátila. Zastavím se ve škole, tam mi řeknou, kam mám jít…, napadlo ho. Ne… To nejde. Nemá mi kdo napsat omluvenku a bez ní… Ne, že by si ji nemohl napsat třeba sám, ale kdyby si někdy později ve školním roce nechal napsat omluvenku od rodičů, přišli by na to, že má v učňovské knížce už jednu svoji, o které nic nevědí. A vzhledem k rodinným aférám, kdy Vašek s Járou oba chodili za školu, až je vyhodili (jednoho z učiliště a druhého ze střední školy), nechtěl, aby si mysleli, že on taky “zapejká“ - jak se tomu říkalo.

      Polkl a tvář se mu zkřivila do zoufalé grimasy. Buď bude mít neomluvený celý školní den, což by úplně zničilo, jeho snahu a předsevzetí být vzorný žák… To nejde… Vyhodili by mě! Nebo si omluvenku napíše, ale už si bude muset psát všechny minimálně do konce školního roku (a třást se hrůzou pokaždé, když se uvidí s rodiči, aby náhodou nechtěli zkoumat jeho prospěch). To nemůžu… Nepřežil bych to. A kdyby na to přišli… Táta mě zabije. Určitě mě zabije… Už úplně slyšel, jak bude křičet. Ale já za to přeci nemůžu… To ten budík nezvonil! Zamračil se. Ještě jim mohl zavolat a pokusit se vše vysvětlit už teď. Ale budou mi věřit…? Jako už tolikrát v životě přemýšlel nad jednotlivými alternativami a zvažoval, čeho se vlastně bojí víc. Nakonec to bylo vždycky tak. Nezáleželo na tom, co je či není správné. Pokud si uměl představit důsledky svých konání, záleželo jen na tom, z čeho má větší strach. Potřebuju omluvenku…

      Podíval se na mobil a zaváhal. Sedl si zpátky na postel, kocourka položil na klín a do roztřesených dlaní telefon. V paměti našel číslo na mámu, které se bál o trošku míň než táty a po další téměř minutě teprve vytočil číslo.

      Když přikládal telefon k uchu, byl bledý jako stěna. Poklepával nohama a silou vůle přemáhal třas v rukou. Jak jí to mám říct? Bál se, že ani nenajde svůj hlas, až mu to zvedne. Úzkostný pohled věnoval nic nechápajícímu chlupáčovi, který jej hřál svým teplem zaháněje tak lezavý chlad pokoušející se o uchvácení Adamova křehkého těla.

      „Ahoj, broučku,“ pozdravila ho hned máma, „copak potřebuješ?“

      „A-ah...hoj, mami,“ vypravil ze sebe neochotně, žaludek v ocelovém sevření křečí. „P-prosím tě j-já – “ nadechl se, „mám problém!“ vyhrkl oči mu těkaje po liduprázdné místnosti.

      „Copak se stalo?“ zajímala se.

      Adam dýchal neschopen dalšího slova.

      „Povídej,“ vyzvala ho.

      Adam zavřel oči. Tak teď, když už voláš, bys jí to říct měl… Věděl, že to tak je. Že nemá na vybranou, protože všechna ostatní řešení byla ještě horší…

      „Nemáš být náhodou ve škole?“ položila otázku, kterou nešlo ignorovat, i kdyby snad chtěl.

      Stísněně polkl a pak konečně odpověděl: „T-to je právě ten problém, já totiž… zaspal,“ přiznal jí.

      „Jak zaspal?“

      „No… Prostě jsem si nastavil večer budík, stejně jako včera. Jenomže včera mně vzbudil v pohodě a dneska nic… Nevím jak je to možný…“ vlastní hlas ho zradil, když přeskočil o oktávu výš.

      „No a to jsi jako kde, teď, teda?“ I po telefonu bylo znát, jak překvapená a zaražená máma je.

      „No, na chatě právě já – “

      „A co děláš na chatě?! To jsi nemohl sednout na pionýra a jet do školy?!“ Jasně slyšitelný důraz ho varoval před tenkým ledem, na němž právě stál.

      „Jenže… My měli jít dneska poprvé do dílen a já nevím, kde jsou. Navíc jsem se vzbudil teprve před chvílí…“

      „Před chvílí? Víš, kolik je hodin?“ To už se opravdu zlobila.

      „Jo, já vím. Já za to nemůžu, prostě jsem spal a tohle… se stalo.“ Adam měl pocit, jakoby to, že zaspal, z něj dělalo největšího zločince světa a nejradši by do něčeho praštil.

      „No dobře… Hlavně už nikam nejezdi, prosim tě, my s tátou přijedeme odpoledne a já ti napíšu omluvenku, ano?“

      „D-dobře,“ přikývl, jakoby ho snad mohla vidět, „díky.“

      Típla to.

      Adam se díval na displej zakalenýma očima plnýma potlačovaných slz. Všechno je v háji! Připadalo mu. Máma je naštvaná… A říkala „přijedeME“, ne „přijedu“. To znamená i s tátou a ten se bude taky zlobit. Už teď se hrozil, až přijedou. Co když ten budík táta rozebere a žádnou závadu nenajde? Co když třeba zvonil, já ho zamáčknul a zase usnul, aniž bych si to pamatoval? Nebylo by to poprvé, kdy by se mu povedlo něco takového zapomenout. Doma měl přesně pro takové případy budík umístěný za skříní v obýváku, aby musel ze svého koutku vždycky vyběhnout, tu skříň obejít a teprve pak zamáčknout. Po takovém probuzení už člověk do postele nezalezl a neusnul.

      Jenže tady měl budík na peřiňáku u nohou postele. Rodiče mu vyprávěli, že když byl malý, nemocný a musel brát o půlnoci penicilín, tak ho vždycky strašně dlouho budili, jak měl tvrdé spaní, a ráno si ani nepamatoval, že nějaký prášek vůbec polkl. Mohl by dnešek být podobný případ? Nevěděl, co přesně zapříčinilo, že zaspal a už vůbec nechápal: Proč sem se aspoň nemohl vzbudit dřív!

      Jenže ať nad tím přemýšlel jakkoliv, žádné kloudné odpovědi se nedobral. Mohl tam jen sám sedět, v tom tichém pokoji, a bát se toho co přijde, ale i sám sebe, pokud by snad přeci jen, byl nějak nevědomky na vině.

      Avšak sezení a nečinnost působily na nejistou mysl jako jed. Všechny ty myšlenky a obavy se mu plížily hlavou spletené do hadího klubka, které za Boha nešlo rozmotat.

      Vstal, dal najíst kocourovi, a protože sám neměl hlad, zasedl ke stolu, kde se pokusil tužkou na papír nakreslit, ten výjev ze svého snu.

      Zbytečně.

      Nešlo mu nic. Jíst, přemýšlet, tvořit, prostě nic. Jakoby ho někdo polapil do časoprostorové bubliny a on uvízl v té hloupé situaci, ze které vůbec netušil, jak se vlastně dostane…

 

      Rodiče byli oba v práci. Směna jim končila ve dvě, což znamenalo, že museli sednout na vlak ve tři a dorazili až po čtvrté hodině.

      Adam seděl v kuchyni. Čekal, že dorazí tou dobou, tak rádio vypnul už s předstihem a počítač pro jistotu vůbec nezapínal, aby to nevypadalo, že si tu snad lebedil.

      Jakmile je viděl přicházet, stísněně polkl a vstal.

      Táta šel rázně. Jeho zvučný hlas se donesl až k synovým uším, i když hoch netušil přesně, o čem mluvil. Pouze v dlaních za zády nervózně žmoulal svůj řetízek.

      „Ahoj!“ zahromoval otec už ode dveří.

      „Ahoj,“ vypravil ze sebe přiškrceně Adam, jakmile vstoupili. Tátova tmavými kudrnatými vlasy a vousy z části zakrytá kulatá podmračená tvář ho svým způsobem děsila. Stejně jako jeho mohutná postava, kterou nezdědil ani v náznacích.

      Jeho pichlavé zelené oči se na něj hned zaměřily, když zamířil rovnou do kuchyňky.

      „Můžeš mi vysvětlit, co to má jako znamenat?!“ zvýšil hned na začátku hlas.

      Adam uhnul očima.

      „Nech ho vydechnout, miláčku,“ ozvala se unaveně máma, které už tak vysoké tempo chůze, které táta zřejmě od vlaku nasadil, příliš nesvědčilo.

      Táta sundal brýle z očí, z kapes vyndal baličku s tabatěrkou, doklady a posadil se, aby si ubalil cigaretu.

      „Máš něco k pití, broučku?“ zeptala se máma, která si položila kabelku na židli hned vedle té v čele stolu, kde obvykle sedávala.

      „Jo,“ přikývl Adam a hned jí z konve nalil čaj.

      Táta si zapálil a máma převzala tabatěrku, aby si taky jednu ubalila.

      Adama ani nenapadlo, aby se posadil. Věděl, že je v průšvihu. Uvědomoval si to moc dobře na to, aby se třeba choval nějak drze. Postavil hrneček před mámu a čekal.

      „Můžeš mi vysvětlit,“ začal táta nevyhnutelné, „jak je možný zaspat takovým způsobem, aby ses probral až v půl jedenáctý?!“ ptal se důrazně.

      Adam sevřel řetízek opět za zády horečně přemýšleje, jak odpovědět.

      „V kolik jsi šel spát?“ zeptala se máma o něco smířlivěji, když viděla, že syn se k odpovědi moc nemá.

      „N-nevím, někdy v devět, asi? Tak nějak, myslím, že jo.“ Nebyl dlouho vzhůru. Věděl, že musí ráno vstávat dřív. „Nevím, proč jsem se vzbudil tak dlouho…“

      „Nařídil sis budík?“ chtěl vědět táta.

      „Jo, hned jak jsem se vrátil ze školy. Včera ráno zvonil normálně, típnul jsem ho a šel do školy, ale dneska ne.“

      Táta dokouřil, vstal a pro budík si došel. Zkontroloval, že hodiny jdou dobře a pak ho zkusil nařídit na zvonění. Jen minuta čekání, než se Adamova teorie o poruše přístroje rozpadla v prach s hlasitým zvoněním. Pokud do poslední chvíle doufal v zázrak, nyní už nemohl.

      „Nevím, jak je to možný,“ začal s další z řady nesmyslných obhajob, „nezvonilo to. Určitě. Vzbudil bych se, já…“ musel se nadechnout.

      Táta s mámou si vyměnili pohled.

      Adam ucítil v krku knedlík, který mu bránil promluvit i polykat.

      Táta to zkusil znovu a budík po minutě opět zazvonil.

      Adam zrychleně dýchal.

      Táta sáhl do šuplíku a vytáhl z něj šroubovák. Vždycky, i tady na chatě, měl nějaké univerzální nářadí stále po ruce. Začal přístroj rozebírat a Adamovy v mysli těkaly pomyslné hodiny, které měřily zbývající čas do výprasku, nebo do ukončení jeho samostatného pobytu zde, který už si stačil za tu krátkou chvíli oblíbit.

      Sledoval tátovu snahu se staženou hrudí a sám nechápal, jak to, že když je mu na omdlení, že té slabosti nepodlehne. Třeba kdyby viděli, jak strašně zle mu je, že by toho nechali, že by ho alespoň zkusili pochopit a věřit mu. Alespoň jednou. Copak by je to zabilo…?

      Uvnitř se celý třásl, v obličeji byl bledý jako stěna. A nic. Jen čekání…

      „A jinak všechno v pořádku?“ zeptala se máma.

      „Ehm,“ přikývl stísněně, že mu bylo stěží rozumět.

      „Co první den?“ zajímala se.

      „Jo, fajn. Máme hezkou třídu, třídní vypadá dobře. Budeme mít i chemii. Docela se těším.“ Mluvil v krátkých strohých větách a musel se velmi snažit, aby vůbec odpověděl.

      „A jídla máš dost?“

      „Jo,“ přitakal přiškrceně.

      „Co Mňouk?“                                                                                                                               

      Adam se rozhlédl, na chlupáče totiž dočista zapomněl. Kocour mezitím prolezl oknem ven a už se zase hnal k dětem u rybníka. Ulevilo se mu. Sledoval, jak si máma ubalila a zapálila další cigaretu. Pozoroval stoupající dým a zoufale se snažil bojovat s panickým strachem a úzkostí ve svém nitru - v hlavě ty nejčernější scénáře, jaké mohly nastat.

      Až do chvíle, kdy se táta narovnal a zvedl pohled od rozebraného strojku.

      „Máš štěstí!“ ulevil si nahlas a ukázal ozubené kolečko, které vydoloval z mechanických vnitřností starého budíku. Vzápětí Adam pochopil, co se snaží říct, když ukázal prstem na díru po jednom ulomeném zoubku. Ukázalo se, že právě kvůli tomuhle defektu, dneska ráno nezvonil, ale později už zase ano, protože ostatní zoubky zapadly správně na svá místa. Adam to vysvětlování a tátovo omluvu rozdýchával ještě dlouho po té, co byl tento problém smeten ze stolu. Tolik nervů, tolik obav a vlastně zbytečně…

      Všechno jako by bylo v pořádku. Máma už se zase usmívala a táta, že budík opraví… Ale Adam stále cítil křivdu. Za nic nemohl, nikdy nebyl za školou. Nebyl jako Jára s Vaškem, přesto od něj očekávali to nejhorší. Nevěřili mu, přesto že se snažil být ten nejhodnější z jejich dětí. Copak ho neznají? Ani trošku…? Proč? Pálily ho ty otázky. Bylo mu málem do breku a po takovém dni měl akorát tak náladu pod psa. Teď se ale musel usmívat a tvářit, že je všechno v naprostém pořádku. Protože rodiče mohou odjet zase až ráno dalším vlakem, nejspíš rovnou do práce a on by přeci měl být rád, že přijeli, aby mu tu omluvenku vůbec napsali, no ne?

4.666665
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 12)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 7
Kapky bubnovaly do zrezivělého parapetu a jejich dosah při rozptýlení z ...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
„Čo sa tam deje?“ nechápala Jana. „Trocha som schladil toho namyslenca,“...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 12
Před 406 dny… V ponurém úsporném osvětlení zářivek Vertiga-1...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
„Tak to ti rád předvedu,“ zašeptal Alfréd nebezpečně, vzrušeně, než se snížil a...