Čt, 20/06/2019 - 15:21
3

„Je to ještě daleko Hotaru?“ zaúpím zadýchaně, zatímco stoupáme do kopce mezi pichlavými stromy. Začínám litovat, že jsem tolik lpěl na společném výletě. Nějak jsem nečekal, že mě vezme mimo civilizaci. Já si představoval válení někde u bazénu, ale máme na klidný výlet jiný pohled. Vím, že má túry rád, ale nečekal jsem, že bude takhle zákeřný! Moc dobře ví, že takové dlouhé a únavné výstupy, kde je konečná výhra výhled na východ nebo západ slunce, mě rozhodně neuspokojí.

„Ještě kousek princezno,“ zašklebí si a mrkne na mě svýma kočičíma očima. Na jeho poznámku se jen kysele zatvářím.

 

Když se konečně vyškrábeme až na samý vrchol s velkou úlevou ze sebe shodím velký batoh a rozvalím se do trávy, kterou pokrývá drobná rosa, takže mě příjemně chladí.

„Rozdělám nám stan, dám ti chvíli na oddych,“ sundá si svůj batoh a začne z něj vytahovat všechno potřebné.

Prudce se posadím: „Budeme tu přespávat? Ve stanu?“ zděsím se. Byly mi ty spacáky, které máme přidělané k batohům nějak podezřelé… Měl jsem zůstat doma a číst si nějakou knížku, ne šplhat někam do hor.

„Nebuď taková měkota Misaki,“ pošťouchne mě, „vím, že bys raději ležel na pláži s kokosem v ruce, ale určitě tomu přijdeš na chuť,“ povzbudí mě. Moc mi to sice radosti nedodá, ale asi se s tím smířím. Přece jen jsme teď spolu o samotě.  Což se doma s rodiči říct nedá… Hotaru si otře zpocené čelo do trička a poodhalí tak kousek své kůže. Vlhké tmavé vlasy si rukou shrábne dozadu, aby mu nepadaly do očí.

„Tohle rozhodně není špatný pohled,“ zamumlám si spokojeně.

„Říkal jsi něco?“ odvětí Hotaru.

Vymaním se ze svého snového zírání: „Vůbec nic!“ ujistím ho přesvědčivě. Nesmím se chovat nevděčně. Hotaru mi vždycky vyhověl, když se plánoval výlet, teď je řada na mě.

„Nech mě ti pomoct.“

 

Ve dvou jsme měli všechno brzo hotové.

„Pojď se ještě projít. Než se začne stmívat, zbývá ještě dostatek času.“ Dvakrát mě ta slova nenadchnou, ale ihned tu myšlenku zaženu a rychle souhlasím s návrhem. Pročechrám si blonďaté vlasy, které se mi z potu lepily na čelo a krk a následuju ho.

Musím uznat, že výhled je opravdu pěkný, i když nejsem ten typ člověka, co tyhle věci obdivuje. Nevím kam to jdeme, ale stopy lesa za našimi zády pomalu mizí a před námi se táhnou jen dlouhé zelené pláně. Připadám si jako bych šel po travnaté poušti. Ať se podívám kamkoli nevidím nic jiného. Z mojí fascinace mě vytrhne Hotaru, který proplete svoje prsty s mými.

„Sluší ti to, Misaki.“ Do obličeje se mi nahrne červeň. On opravdu ví, jak dostat člověka do rozpaků. Nebo je to spíše mojí osobností, neřekl přece nic světoborného, a přesto to se mnou dokázalo zamávat.

„Díky,“ odvětím šeptem, „taky nevypadáš špatně,“ utrousím. Co to zas dělám? Taková dětinská fráze.

Ze srdce se zasměje: „Toho si cením,“ na chvíli se zastaví, „už tam skoro jsme, ale chci, abys to viděl v plné kráse, proto mě nech použít tohle,“ z kapsy vytáhne modrý šatek. Chce mi zavázat oči? Zatvářím se trochu nevěřícně, ale nakonec na to kývnu. Hotaru mi uváže šátek kolem očí a poté mě pomalu za ruku vede kupředu. Cítím se trochu nejistý, když nic nevidím, ale Hotaru má mou plnou důvěru.

„Jsme tady, podívej.“ Beru to jako znamení a šátek si sundám. Užasle vytřeštím oči, když všude kolem sebe uvidím širokou paletu barevných květů.

„To je nádhera,“ hlesnu s upřímným obdivem.

Jako malý kluk se rozeběhnu a rozvalím se do rozkvetlých poupat: „kam se na to hrabe naše malička zahrada,“ zasměju se. Takže celý tenhle výlet sem plánoval kvůli mně. Nakonec zase vyhověl mě. Ne, možná bych to měl nazývat kompromisem? Takového pozorného přítele si ani nezasloužím. Z tohohle místa musíme mít památku!

„Uděláme si fotku, tohle si chci uchovat v paměti,“ přitáhnu ho k sobě a nechám ho ať mi dá ruku kolem ramen. Pevně mě k sobě přitiskne a ve chvíli, kdy zmáčknu spoušť, mě políbí na tvář. Celý zrudnu.

„Podívej, jak si na ní roztomilý,“ zaculí se, „nechceš mi dát taky jednu?“ Váhám jen chvíli a s odhodláním příjmu jeho pobídku. Když se už skoro dotýkám jeho tváře, tak se ke mně otočí čelem a polibek skončí na jeho rtech.

„Ty podvádíš!“ řeknu uraženě, i když hraně.

„Ale bude z toho hezká vzpomínka,“ zamává přede mnou mobilem.

„Smaž to,“ řeknu ještě více červený, když uvidím ten můj pohled na fotce. To je trapas, vypadám tam, jako vykulená veverka! Sáhnu po jeho mobilu s úmyslem sebrat mu ho. Je však rychlejší a rukou uhne.

Pak ji zvedne nad sebe, abych na něj nemohl dosáhnout: „Musíš se víc snažit.“ Využívá faktu, že jsem o hlavu menší! Nevzdám se tak snadno. Několikrát vyskočím a pokusím se mobil zachytit, ale marně.

„Skoro trpaslíku.“

„Dej ho sem!“ tentokrát skočím na něj. Můj nečekaný útok ho vyvede z rovnováhy a vede ho k zemi. Využiju momentu překvapení a vytrhnu mu mobil z ruky a úspěšně mažu fotku.

„A mám to!“ řeknu vítězně.  Hotaru posune moji ruku s mobilem dolů, aby mi viděl do očí. Fakt, že na něm ležím ke mně dolehne ve stejný moment. Chci se rychle zvednout, ale oběma rukama mě obejme a pevně drží.

„Vymazal si naši vzpomínku. Víš, co to znamená Misaki?“ Naštval jsem ho? Asi jsem jednal moc unáhleně… Přece jen to byla nebyla taková hrůza.

„Promiň Hotaru, já-“

„To nevadí,“ přeruší mě, „uděláme si intenzivnější vzpomínku,“ hned na to mě převrhne na záda a se spokojeným úsměvem se nade mnou tyčí.

„Přece nechceš přímo tady-“ Nenechá mě dokončit větu a vtiskne mi polibek. Aniž se odpojí od mých rtů, začne jednou rukou klouzat pod mé tričko, kde nahmatá mou bradavku.

Trhnu hlavou do strany, čímž osvobodím svá ústa: „Počkej Hatori! Přece to nemůžeme dělat tady v trávě.“

Moje námitky jsou ihned smeteny ze stolu: „Proč by ne? Nikdo nás neuvidí.“ Tričko mi pomalu vyhrne až ke krku a tiskne mi na hruď drobné polibky. Jazykem obkrouží moji bradavku. S rukou u pusy klidním zvuky, které se ze mě derou ven.

„Uvolni se,“ zašeptá mi a sjede rukou pod kalhoty. Unikne mi vzdych, který ho velmi potěší. Několikrát mě tam dole promne rukou, než se rozhodne všechny spodní díly ze mě sundat. Snadno si najde cestu dovnitř. Dvěma prsty ve mně krouží tak, že už nejsem schopný krotit vzdechy, které ze mě vychází.

„Hatori,“ hlesnu.

„Copak?“ odvětí mi.

„Není fér, že jsem nahý jenom já,“ při tech slovech nejsem schopný dívat se mu do očí. Moje slova ho očividně potěší. Sundá si svršek a vede mou ruku po je hrudi.

„Je to takhle lepší?“ Zmůžu se jen stydlivé přikývnutí. Zavede mě až ke svému pasu, kde mě pobídne, abych mu rozepl kalhoty. Párkrát přejedu prsty přes jeho vztyčený úd, který ihned vykoukne. Hatori ho to donutí mírně vzdychnout. Není třeba dodávat, že ten můj stál už ve chvíli, kdy se mě Hatori začal dotýkat po těle.

Přitiskne svůj penis na můj svou rukou je o sebe tře.

„Hatori, takhle brzy budu,“ zalknu se vzrušením.

„V tom případě ti musím dopřát něco lepšího,“ nasměruje se k mému otvoru, do kterého neprodleně a hladce pronikne. Moje zvučné sténání to samozřejmě doprovází. Přitiskne se ke mně, což je pobídka, abych ho objal kolem krku, což taky udělám. Razí si cestu hluboko do mě. Nehty zarývám do jeho zad čím dál silněji.

„Misaki,“ hlesne a zdrsní své přírazy.

„Hatori!“ nohama ho k sobě ještě víc přitisknu a nehty zaryju ještě hlouběji. S voláním jeho jména vyvrcholím a Hatori o okamžik později také. Cítím, jak mě naplnil.

Odkryje mi pár pramenů, které mi spadaly do tváře: „Krásna vzpomínka, ne?“ políbí mě na čelo. Ještě poblouzněný se zmůžu na přívětivý úsměv. Pravda, takový intenzivní zážitek jen tak nezapomenu.

 

Po cestě zpátky ke stanům se už začalo stmívat.

„Bože můj,“ zaběduje Hatori, „jak se ti mohlo podařit zvrtnout si kotník na rovince?“

„Je to tvoje vina, že jsem měl zesláblé nohy,“ svedu to na něj. Hatori mě musel vzít na záda, abychom do našeho malého táboru došli dřív, než bude úplná tma. Původně mě chtěl vzít do náruče, ale zásadně jsem odmítl, aby mě nesl jako princeznu.

„Takhle mi děkuješ, že tě nesu?“

„Vím, že se ti to líbí,“ utahuju si z něj, „ale abych potěšil tvé ego, tak ti děkuji za záchranu,“ poslední slova uctivě zdůrazním. Na tenhle zážitek se vážně nedá zapomenout. Pro další podobný výlet od teď rozhodně nebudu proti. Chci s Hatorim mít spoustu takových nezapomenutelných zážitků.

„Mimochodem, udělal jsem si na tebe pěknou vzpomínku,“ Hatori mi ukáže mobil, na kterém je unavený výraz po tom, co jsme skončili naše dovádění v trávě. Kdy to proboha stihl?!

„Okamžitě to smaž!“ vrtím se na jeho zádech, ale s omezeným pohybem nejsem schopný mu mobil vzít. Obratně ho schová zpět do kapsy a moje námitky spokojeně ignoruje.

„Rozhodně s tebou příště nikam nejdu!"

Hodnocení: 
5
Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 7)
Žánr: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 4
Gundry svraštil obočí. Zkontroloval všechny vozy a ukázal vojákům, aby spustili...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 12
Napriek môjmu železnému rozhodnutiu som nemohol tak rýchlo podnikať. Pravdou je...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 9
Jen co jsem vkročil dovnitř, přistihl jsem ho, jak sedí u baru na vysoké židli...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
„Mišo, máš zákazníkov na štvorke,“ oznámila mi Jana, keď utekala odniesť...