Út, 03/01/2017 - 21:40
10

Co.. Co to? Mami? Mami, kde jsi?! Mami, mami?!" Chlapec křičel přes celou místnost.

Co se stalo? Zlatíčko, máma je tady. Je hned před tebou. Ty mě nevidíš?" Tichý uplakaný hlas se mu vetřel do uši. Byl příliš reálný na to, aby to byl jen sen. Ale proč jí tedy nevidí? Co se stalo, je snad noc? Máma pláče? Proč?

Mami, mami kde jsi? Proč je taková tma?!" Křičel čím dál zoufaleji. Přidalo se vzlykání další osoby. Otec? Ten silný muž pláče taky? Všude byl zmatek. Pokřikování, pláč, řev. Chlapec na svých rukou cítil ruce matky. Cítil její parfém, slyšel její hlas i pláč. Slyšel i otce. Vnímal přítomnost dalších žen, které také něco říkaly. Ale proč nikoho z nich nevidí? Jen pustá tma se před ním rozestírala.

Paní, prosím, nechte mě se přiblížit k pacientovi." Doktor přistoupil k chlapci. Pokusil se ho uklidnit. Posvítil mu baterkou do očí. Na pár věcí se optal. Po zodpovězení otázek se zamyslel s podmračeným výrazem..

C-co se děje doktore?" Zeptala se vzlykavým hlasem máma.

Obávám se, že váš syn ztratil zrak."

 

Vzlykavé zvuky se rozléhaly pokojem a vracely se zpátky k malému chlapci. Seděl na posteli a oči schovával do rukou. Jeho vzlyky přehlušily otevírání dveří. Nic neviděl a vstupující osoba byla tak opatrná, že jí nebylo slyšet. Chlapec si jí všiml až, když se pod ním zhoupla postel. Popotáhl a zděšeně zvedl hlavu. Zbytečně, viděl jen pustou tmu.

Kdo tu je?" Už ani nevzlykal. Pokoušel se zjistit identitu tajemné osoby. Jeho kolínská byla mužská ale neznal ji.

Proč tolik pláčeš?" Jeho hlas mu byl taktéž neznámý. Ale byla v něm slyšet starost. A chlapec nechápal proč.

Do toho ti nic není." Vyštěkl a zamračil se. Proč by to měl říkat? Je mu snad do toho něco? Muž zareagoval jinak než-li dítě očekávalo. Zasmál se. Poprvé za celé dva týdny, co byl chlapec slepý, slyšel někoho se smát. Skoro by zapomněl, jak krásný je to zvuk.

Nebudeš mi možná věřit ale chci ti pomoct. Vím, jak se cítíš." Jak může někdo něco tak drzého říct takovým laskavým tónem?

Ne, nerozumíš. Nikdo mi nerozumí. Nemůžou. Jak mi můžou rozumět ti, kteří zrak neztratili?!" Zase začal popotahovat.

Máš pravdu. Ti lidé nikdy nebudou tvé bolesti rozumět. Oni mohou vidět. V tomhle máš pravdu. Ale v jednom se pleteš. Já ti mohu rozumět víc, jak kdo jiný. Protože já taky nevidím." Hoch přestal pofňukávat a zaposlouchal se. Jenže záhadný muž nic víc nedodal.

Ty jsi ale starší, jak já." Napadlo ho. Je to sice slabá výmluva ale stejně. Dospělý vždycky všechno zvládají líp. Muž se zase zasmál. Chlapec tomu nerozuměl.

Ano, máš pravdu. Já jsem starší. Ale to na věci nic nemění. Mimo to, já jsem zrak nikdy neměl."

Jak se jmenuješ?" prolomil ticho muž. V jeho hlase bylo slyšet veselý. Proč tak zvesela, když nevidí?

To nemusíš vědět." Tentokrát klidněji odpověděl chlapec. Chvíli bylo ticho. Urazil ho snad? Ale na to se zase ozval ten známý smích.

Dobře tedy, tak zůstaneme v anonymitě. Mě můžeš říkat Áčko a já tobě budu říkat Béčko. Dobře?" Bé se pousmál. Po dlouhé době. A ten úsměv na jeho ústech byl jako spínač, který následně do celého těla rozehnal štěstí a veselý jím skoro zapomenuté.

Áčko, toužil jsi někdy vidět?" Jeho smích ustal. Napětí by se dalo krájet.

To ti povím, až budeš starší." Jeho hlas za celou dobu poprvé nabral na vážnosti. Ale Béčko nechápal proč.

 

Tahle vzpomínka hluboko schovaná v mém podvědomí mi vylezla na mysl. Vzpomínka tak stará, tak zaprášená, tak důležitá. Díval jsem se na svého nového kolegu. Na očích nasazené černé brýle, hnědé krátké vlasy sčesané dozadu, oblečený v černé soupravě, na rtech široký úsměv a v ruce držel bílou slepeckou hůl.

Těší mě pane Taylore. Rád s vámi budu spolupracovat." Známý hlas, tak známý hlas. Patří jemu. Patří mému Á. Vykuleně jsem na něj hleděl a nenacházel slova. To není možný. Po víc jak deseti letech jsem na něj zase narazil?

Promiňte, stalo se něco?" Jeho rty se již neusmívaly. Jen je trochu pootevřel.

Ne," trošku mi přeskočil hlas, zamaskoval jsem to kašlem, „nic se neděje. Já jsem také rád." Potřásli jsme si rukou. Nemůže to být on. Není to možný. A i kdyby, jaká je pravděpodobnost, že si mě bude pamatovat?

Dobrá, mohli bychom vyrazit?" Zase se usmál. Začal si oblékat kabát.

To nebudeme prvně mluvit o postupu?" Zaraženě jsem se zeptal. Bude to poprvé, kdy vyrážím rovnou mezi nevidoucí. Dosud jsem jen byl v nemocnici a učil se na oftalmologa. Chtěl bych lidem spravovat zrak. Je to mé velké přání. Možná kvůli tomu, co jsem si jako malý zažil?

Doktor Hunt mi říkal, že jdete do terénu poprvé. Není třeba strachu. Vše vám ukážu." Usmál se a už vyrážel ke dveřím. Já na sebe rychle hodil bundu a běžel za ním.

 

Do určeného domu jsme dorazili až ve čtyři. Nabízel jsem odvoz, jenže on trval na svém. Chtěl, abychom šli pěšky. Prý, že hezká procházka ještě nikoho nezabila. Proto trvala cesta skoro dvě hodiny. Dvanáct let starý klučina trpěl oční vadou. Kvůli němu jsme dojeli, respektive přišli. Začal ztrácet zrak a doktoři nebyli schopní zjistit proč. Já a Áčko, tedy Edgar máme za úkol ho zatím naučit vše potřebné pro případ, že se zrak nevrátí. Řekl bych, že já tu jsem navíc. Jenže doktor Hunt po mě chtěl větší styk s lidmi, pro které buduji svou budoucnost.

Rodiče klučiny seděli v obývacím pokoji na sedačce, Edgar a já na druhé sedačce a klučina vedle Edgara v křesle. Povídali si spolu. Chvilkami jsme je poslouchali, ale nakonec jsem se dal do řeči s rodiči. Vysvětlil jím náš další postup, co bude nutno zařídit a také je uklidnil, že stále mají naději v navrácení zraku. Ze spisů jsem zjistil, že jeho vada není nijak pokročilá. Mimo to dokáže rozeznat světlo. Takže tu vysoká naděje stále ještě je.

Zadíval jsem se na svého kolegu. Usmíval se jako měsíček a naslouchal chlapci. Stejně tak naopak. Když jsem uslyšel fráze, které Edgar používal a zase slyšel ten známý smích, byl jsem si jist. Je to Áčko. Nikdo jiný to být nemůže. Byla by to veliká náhoda.

Je to zvláštní. Neviděla jsem ho tak se smát, snad ani před tou strátou zraku. Váš přítel je vážně kouzelník." Stočil jsem zrak na tvář matky. Pod očima se jí rýsovaly kruhy a v očích byla znát únava. Na rtech měla úsměv a bez dalších zbytečných slov pozorovala své dítě. Nejspíš se tolik bála o svého syna, že ani pořádně nespala. Já jsem se na ně taky znovu otočil, jenže já jsem se díval na Edgara.

Taky jsem si to říkal. Je v něm něco, co dokáže nevidomé rozesmát a zlepší jim náladu." Mé koutky úst se trochu zvedly a já se nenuceně usmíval. Vlastně jsem lhal. Nejen nevidomé ale každého.

Dokáže se náš syn ještě smát? To jsme si říkali. Báli jsme se o něho a stále bojíme." V hlase i v tváři muže byla únava znát taktéž. Už jsem neodpověděl.

 

Bylo už něco málo po šesté, když se za námi zavřely domovní dveře. Protože již brzy začne zima, setmělo se brzy. Chlad nás oba štípal do tváři. Vydali jsme se zpátky k ordinaci, kde jsme se setkali. Šli jsme bez slov vedle sebe. Pozoroval jsem jeho obličej. Každičký rys do sebemenších detailu. Tehdy jsem ho vidět nemohl. Ale teď už jo. A konečně mi do snů nepoleze žádný herec. Nikdy bych netušil že ve snech, když člověk nezná vzhled určité osoby, tak si ho podvědomí vymyslí. Místo snů bych spíš řekl noční můry. A dokonce v realitě je úplně odlišný než jsem si ho představoval.

Náhle jsem zastavil a díval se na jeho záda. On se také zastavil. Otočil se čelem ke mě a bez slov jsme stáli proti sobě.

Á, vzpomínáš si na mě?" Věděl jsem, že se zeptám. Ale nevěděl jsem, kde vezmu odvahu. A ona se objevila v podobě noční oblohy s posetými hvězdami a chvilce ticha.

Poznal jsem tě hned na poprvé." Jeho nemizící široký úsměv se nedal přehlédnout. Nevím, jestli jsem byl v šoku. Možná jen z představy, že z tolika lidem kterým pomáhal, si mě pamatoval.

Proč si tedy nic neřekl?" Následoval další okamžik bez naších hlasů.

Protože jsi na to musel přijít sám." Nesmysly. Proč plácá takové nesmysly? Byl vždycky takový? Vlastně ano, něčemu jsem občas nerozuměl a on se vymlouval, že na to jsem prostě jen moc malý.

A kdybych na to nepřišel?"

Nebyl bych pro tebe důležitý." Byl pro mě důležitý. Byl pro mě hodně důležitý. Jak může něco takového říct? Vždyť to on mi udělal ty dny v dětství příjemnější. Díky němu jsem měl stále naději, že někdy snad uvidím. Že Ho někdy uvidím.

 

Béčko, jsi si jistý, že jsi na operaci připravený? Mohlo by ti to zrak i trvale poškodit. Uvědomuješ si to riziko?" Á seděl v židli v nemocničním pokoji a povídal si s malým Béčkem. Vypadal dosti nešťastně. Ne tak, jak obvykle.

Áčko, chci, chci zase vidět. Všechno. Já se bez toho neobejdu, nenaučím se s tím žít." Malý Bé pustil i slzy.

Kvůli tomuhle neplač. Jen se o tebe bojím. Nechci, aby se ti něco stalo." Á se nepatrně dotkl konečky prstů tváře Bé a jemnými tahy je vedl po mokrých cestičkách slz. Nakonec ho pohladil po vlasech.

Já.. Já jsem.. Jsem opravdu moc špatný, že.. že jo?" Pofňukával již nezastavitelně Bé. Áčko se k němu nahnul a přitáhl si ho do objetí.

Proč si tohle myslíš?"

Protože jsem sobec. Ty.. Ty vidět nemůžeš.. A-ale já možnost mám. Tys nikd-dy neviděl. Ale já jo. Ty máš větší právo." Chytil do hrsti košili Á a celou jí pokřtil slzami.

Otázkou je, je lepší vidět a zrak ztratit nebo nikdy nevidět? Já to nikdy nezažil, tak nevím o co přicházím. Vše jsem se učil od mrněte. Jenže u tebe je to jiné. Zcela ti rozumím." Utěšoval ho a uklidňoval. Ale Bé se ne a ne zastavit. Áčko už si nevěděl rady. Bé se konečně uklidnil a odtáhl se od něj.

Pamatuješ, jak jsem se tě zeptal, jestli bys toužil začít vidět? Znamená to tedy, že potom netoužíš?" Ticho. Nekompromisní ticho, kdy Áčko prostě odpovědět musí. A neexistuje jiná odpověď než Ano nebo Ne.

Jasně, jasně že ne." Odpověděl Á bez svého úsměvu. V jeho nepoužitelných očích se odrážel smutek. Smutek, který Bé vidět nemohl. Ne proto, že by byl slepý ale proto, že jeho srdce bylo příliš naivní.

 

Až teď jsi uvědomuji, jak krutá slova jsem ho přinutil říct. Ano, přinutil jsem ho já, on by to byl sám od sebe neřekl. A zvláště ne takovou lež. Ale tehdy jsem byl dítě, nedošlo mi, že mu ubližuji.

Bylo to naše poslední setkání. Nikdy jsem neměl možnost ho vidět. Důvod, proč jsem chtěl znovu vidět, se náhle rozplynul. Netušil jsem, proč odešel. Jeho sbohem mi nebylo vysvětlené a ani vyslovené. A mě to trápilo. Protože jsem ho měl rád, ale on ode mě utekl. Bez vysvětlení, bez rozloučení a vzal si sebou můj dětský sen. Ale dělat jsem nemohl nic. Pravé jméno jsem neznal a to mou chybou. Vzhled jsem taky neznal a žádnou fotku jsem neměl. O svém bydlišti mi nepověděl a rodiče osobně mi toho taky nebyli schopní moc povědět. Jako starší jsem chápal, že je to jen jejich lež, jak mi neublížit. Ale když jsem si to uvědomil, byla to již dlouhá doba. Na nic by si nevzpomněli.

Proč jsi odešel bez rozloučení?" Tuhle otázku jsem si kladl dlouhá léta. Mé vzpomínky na dětství pomalu bledly a Á se z mého každodenního myšlení přesunul do podvědomí. Až teď po dlouhé době jsem si na něj vzpomněl. Ale s tím se vrátily i všechny vzpomínky s ním jen krapet souvisejícími.

Musel jsem. Byl jsi na mě moc závislý. Odešel bych tak či tak. Svou pomocnou rukou jsem ti pomohl. A měl jsi před operací, byl jsem již zbytečný. Děti na mě obvykle po měsíci nebo po dvou zapomenou. Jenže ty ne, nestalo by se to, kdybych tě nenechal se na mě tak upnout." Všechno, co říká jsou nesmysly. Jen lži a výmluvy. To se mi bojí říct pravdu?

Takže je to moje chyba? To už je ale jedno, já se ptal proč ses nerozloučil."

Samozřejmě, že není. To jsem tím říct nechtěl. Opravdu za to nemůžeš." Snažil se mě přesvědčit, mě už to ale fakt bylo jedno.

Říkám, že tohle je mi ukradený! Ptám se tě na.. Na.." Zvýšil jsem hlas ale hned se zase zasekl. Díval jsem se na jeho rty mírně otevřené. A následně přešel k černým brýlím. Ty mě hned upozornily, že člověk přede mnou je dočista slepý. Na slova už jsem nemohl přijít.

Promiň. Musím si pospíšit, mám doma hladovějícího psa." Zdrhl jsem, aniž bych na něj počkal. Nechal jsem se ovládnout pocity a křičel na něj, v tu chvíli jsem zapomněl na jeho vadu. Nakonec je to stejně jen minulost, vzpomínky hloupého dítěte. Proč to řešit?

 

K tomu dni jsme se již nevrátili. Uvědomil jsem si, že můj vztah s Edgarem už nikdy nebude takový jako před léty. Každý pondělí a středu s ním jsem ho hlídal. Zkoumal. Chtěl jsem vědět, jak se změnil, co zůstalo stejné, jeho zvyky i pohyby. Vím, že až se zase rozdělíme, bude mě to akorát bolet. Ale nemohu si pomoct. Edgar byl pro mě vždycky tajemstvím. A teď se o něm mohu něco víc dozvědět.

V práci jsme se soustředili hlavně na našeho pacienta. O osobních věcech jsme se nezmiňovali. Kdykoliv jsme přišli do toho domu, všichni nás srdečně přivítali. To dítě si Edgara oblíbilo a rád dělal vše, co Edgar řekl. Prvně jsme ho učili se slepeckou hůlkou v domě. Vysvětlovali mu vše potřebné. Nebezpečí číhá na každém rohu. Když už jeho pohyb a reakce byly dobré, vzali jsme ho na procházku ven. Rodiče šíleli, že chtějí jít taky. Fakt jsem ještě neviděl, víc strachující se rodinu. Nebýt Edgara, asi by fakt šli s námi.

Celou dobu ho vedl Edgar. Vysvětloval kam zahneme, jak si zvyknout na pohyb venku i to, jak mohou ostatní smysly pomáhat.

Zaposlouchej se do zvuků v okolí, co slyšíš?" Zastavili jsme se u silnice před přechodem pro chodce. Hoch chvilku jen poslouchal a pak promluvil.

A-auta. Slyším auta." Kdo by je neslyšel, že?

Ještě něco? Jak poznáš, že můžeme přejít?" Asi šest let malá holčička stojící vedle nás, která poslouchala jejich rozhovor, natáhla ruka, kterou jí nedržela máma, jakoby se hlásila a důrazně řekla.: „Já. Já to vím." Její máma jí hned zatáhla za tu ruku a vynadala jí, že tohle se neděla.

Omlouvám se za ní."

To nic. Je dobré, že je tak vnímavá." Utěšil jsem její maminku a usmál se. Maminka zčervenala a také se stydlivě usmála.

Nechtěl byste třeba.. Třeba dneska mi dva, že by..." Zakoktala se. Bylo jasné, co chce říct. Už jsem otevíral pusu, abych jí odpověděl. Ale Edgar mě předběhl.

Alexi, nemáme dneska spolu tu večeři?” Ohlédl jsem se za ním. O čem to mluví? Nikdy jsem si s ním nic takového nedomlouval. Že by.. žárlil? Nesmysl. Na co by asi měl žárlit? Ale stejně se chová divně.

Maminka zrudla. Mlčela, no nejspíš nevěděla, co říct. Ani se nedivím. V podstatě jí takhle Edgar ošklivě odmítl, jestli se to dá, tak nazvat.

Už vím. Semafor tiká. Když je rudá, tiká pomalu a když zelená, tak zase rychle.” Vykřikl radostně klučina. Zasmál jsem se a poplácal ho po rameni.

Šikulka. Přišel jsi na to.” Pochválil jsem ho. Hrdě vypnul hruď.

Já jsem to věděla. Já to taky věděla.” Malá holčička uraženě překřížila ruce na hrudi. A naštvaně našpulila rty. Připadalo mi to legrační a roztomilý. Jestlipak by to někdy udělal Edgar? A když už je o něm řeč, co se s ním děje? To je snad poprvé, co toho kluka za něco nepochválil. A snad poprvé, co ztratil ten svůj široký úsměv. Co se mu nelíbí?

Ano, věřím ti. Jsi chytrá holčička.” Pohladil jsem po vlasech malou dívenku. Zmizel ten uražený postoj a místo toho nasadila pýchu. Auta se zastavila a semafor vyměnil červenou za zelenou. Maminka se s námi rozloučila a i s děvenkou odešla. Myslel jsem, že půjdeme ještě někam, ale Edgar rozhodl. Chtěl, abychom už šli domů a tak jsme se otočili opačným směrem.

Dítě jsme zavedli domů. Rodiče se sice tvářili, že o nic nejde, ale zahlédl jsem je za záclonou, když jsme přicházeli. Asi si ho pořádně hlídali. Báli se o něj. Kdyby alespoň otec neměl knihu vzhůru nohama, když jsme vešli, bylo by to méně nápadné.

Edgar byl od té záležitosti u semaforu jako přejetý autem. Začínal jsem se o něj pomalu bát. Ale co bych pro něj mohl udělat? Nic mě nenapadá. Bůhví jestli by mi vůbec odpověděl. A tak jsme šli vedle sebe. Ani jedno slovo nezaznělo, mlčky, tiše. Já sledoval noční oblohu a on se utápěl v temnotě. Je to vlastně dosti poetické. Naučil se žít v temnotě, z které se neumí dostat. O té příhodě se ani jeden z nás nezmínil.

 

Dny ubíhali. A listopad vybledl do prosince. Vlády nad městem se ujala zima, chladná a nelítostná. Chladný sníh napadal z nebe v malých vločkách a nechal zmizet vyšlapané cesty, které posely lidské šlápoty. Voda v rybnících zamrzla. Nastalo ledové období.

 

Edgar se zase usmíval a choval se jako před tím. Tedy, na první pohled by to tak vypadalo. Ale já jsem si už na něj zvykl, takže mě tak snadno neoblbne. Je dosti zamyšlený. Poslední dobou zareaguje až na třetí oslovení. Někdy stojí jako solní sloup. Jeho rty se častěji tázavě rozevírají než-li vesele usmívají. Už se nezdá být tak bezstarostný.

Zjistila se příčina chlapcovi slepoty. Dostala se mu do nich nějaká jedovatá oslepující látka. Jediná možnost, aby se navrátil zrak je odstranění jedu operací. Naštěstí naprosto bezpečná. Riziko se pohybuje mezi jedním a dvěma procenty. A to jen v tom případě, že by ho operoval nějaký blbý doktor, který svou práci nedělá pořádně. Ale naštěstí operující doktor se stal Hunt a to jsem si jist, že on odvede práci na sto procent. Ani já a ani Edgar se o něj nemusíme bát. Je štěstí, že se mu zrak vrátí zpátky něco málo před Štědrým dnem. Je to jako dárek.

 

Zrovna jsme seděli v čekárně a čekali na konec operace. Začalo to sotva před pěti minutami a jeho rodiče už nervózně přecházeli a strachovali se. To jejich “Co kdyby” mi už lezlo na nervy. Tak jsem je zpráskal a přinutil je, aby si zašli na oběd do nemocniční restaurace. Chtěli zůstat, ale to jsem jim nedovolil. Už taky potřebovali odpočinek. Oba dva. Znaveně jsem se usadil zpět vedle Edgara, když se mi je konečně povedlo přesvědčit.

Je to s nimi složité, co?” Usmál se Edgar.

Jo, to jo.” Také jsem se usmál.

Díval jsem se na něj a hlavou mi jela jedna myšlenka, která mi z ní prostě nešla ven. Snažil jsem se jí odehnat myšlenkami na to, co se uvnitř zrovna děje. Moc to ale nefungovalo. Když jsem ale nechal myšlenku v hlavě, ať si dělá, co chce, bylo to ještě horší. Začaly se tvořit různé teorie a jiné bolestné myšlenky, které se mi zabodávaly do srdce. Tak nic. Musím se prostě zeptat. Jinak to nejde.

Áčko, proč tu ještě jsi?” A je to venku. Zeptal jsem se.

Jak to myslíš?” Nepochopil to?

Emm, no.. Pomocnou ruku jsi mu podal a pomohl mu. Zase uvidí, takže tě tu již není zapotřebí. Neříkal jsi mi to takhle minule?” Jeho výraz se změnil. Nedokázal bych ho vysvětlit. Že by údiv? To není ono. Strach? Také nesmysl.

To je něco jiného.”

A v čem je to jiné?” Naopak se mi to zdá být hodně podobné. Proč se tedy vymlouvá? Ale Edgar mi už neodpověděl. Dále jsme už nemluvili. Ale ta otázka mi hlavou proudila stále dokola a nemohl jsem se jí zbavit. Ani když přišli jeho rodiče. Ani když vyšel doktor z operačního sálu. A ani tehdy, když jsme seděli s klukem v jeho pokoji.

Obyčejně bílý nemocniční pokoj. Jedna postel, noční stolek, větší stůl s dvěma židlemi. Obě byli teď přitlačené k posteli. Na jedné seděla jeho maminka a na druhé Edgar. Jeho otec stál u postele vedle svého syna a manželky. A já stál opodál vedle dveří. Nemluvil jsem, jen poslouchal. Jeho rodiče štěstím bez sebe rozmlouvali se svým synem. Edgar také nasadil úsměv. Nebyl již tak široký jako kdysi ale vypadal dosti opravdově. Ne, jako ty falešné úsměvy, třeba v čekárně. Jako by byl vyměněný. Klučina seděl v posteli, na sobě oblečené bílé pyžamo a oči obvázané. Řekněme do týdne by mu to měli sundat a pokud se operace podařila, což s velkou pravděpodobností podařila, tak by se mu měl zrak vrátit.

Do očí se mu dostala nějaká jedovatá látka. Tak zněla diagnóza. Na jméno látky si už nevzpomenu. Jeho příčina oslepnutí byla jiná než ta moje. Měl jsem nehodu. Seděl jsem v autě. Už si ani nevzpomenu, kam jsem jel, nebo kdo řídil. Tehdy mi táhlo na jedenáct. Nebyl jsem připoutaný. Vím, že jsme jeli jen kousek a bylo by zbytečné se připoutávat. Jenže se něco stalo na silnici. Řidič prudce zastavil a já jsem přeletěl přes sedadlo. Narazil jsem do předního skla. Krev, sklo a bolest. To jediné jsem vnímal. Tu bolest si vybavím pouze zkresleně. A když jsem se probudil, nic jsem neviděl. Všude jen tma a strach.

Zatřásl jsem hlavou při hnusné vzpomínce.

 

Tímto dnem měla skončit moje spolupráce s Edgarem. Chtěl jsem to mít už rychle za sebou. Prostě říct sbohem a víc už se nevidět. Ano, tak je to správné. Rozloučíme se a to je vše. Nikdy jsme se neměli zase potkat. Nepřipomněl bych si tu bolest, na kterou jsem skoro zapomněl. Než našeho rozchodu bych měl spíš litovat našeho setkání. Ale, proč to je jinak? Proč mě tolik ubíjí ta představa, že, ho už víckrát nespatřím? Je to správné. Ano je. Stejně by mezi námi k ničemu nedošlo. Konečně se mnou nemusí ztrácet čas. Bylo mi do slz a mé srdce se trhalo na kousíčky. Jako ten den, kdy utekl bez rozloučení. Prostě musím udělat to, k čemu se on neodvážil. Říct SBOHEM.

Nebýt Hunta, tak bych to i udělal. Jenže ten nám musel navrhnou, ať si zajdeme do restaurace jako odměna za odvedenou práci. A Edgar to přijal. Já byl v takové situaci, že odmítnutí by bylo nevhodné.

Edgar mě zavedl do nějaké luxusní restaurace. Výzdoba byla čistě vánoční. Na stolech červené nebo zelené ubrusy. Jídelní list černý s bílými vločkami v levém horním a pravém dolním rohu. Nadpis světle modrou podtrhnutý. Písmo zářivě zelené. U vchodu do restaurace stál živý vánoční stromek sladěný do zelené. Na stěnách pověšená barevná světélka.

Na pracovní schůzku se mi to tu zdálo být moc, jak to nazvat, romantické? Rodinné? Prostě pohodlné. Ne jako se šéfem nebo kolegou.

Mlčky jsem seděl a pozoroval Edgara. Usmíval se svým kouzelným úsměvem, který zlepší náladu každému. Jenže na mě to tentokrát nefungovalo. Byl jsem stále zamyšlený z jeho slov.

Dám si bramborovou kaši a vepřový řízek. A k pití vaječný koňak.” Řekl jsem jednoduše, když přistoupila obsluha a svou naučenou frází se zeptala, co si dáme. To samé si objednal i Edgar.

Promiň, ty vlastně tohle nemůžeš přečíst, že? Měl ses připomenout, přečetl bych ti to.” Omluvil jsem se mu. Možná až moc smutně než jsem zamýšlel.

To je v pořádku. Stejně jsem na to měl chuť.”

Neumíš vůbec lhát.” Zasmál se. Jeho melodický smích mi pohladil ušní bubínky a mě přejel mráz po zádech. Už dlouho jsem ho neslyšel se takhle smát. Přinesli nám jídlo. Edgar si sundal své černé brýle. Prý pro to, že se to do takové restaurace nehodí. To tak. Být to pravda, tak by si je sundal už venku. Nebo možná jen zapomněl? Tak či tak si je sundal. Ještě nikdy jsem neviděl jeho oči. Ach, zatajil se mi pohled při tom pohledu. Člověk by ani nepoznal, že tak krásné sytě hnědé oči nic nevidí.

Pustili jsme se do jídla. Celou dobu jsem ho sledoval. Jeho ústa přijímací potravu. Rty, které někdy olízl jazykem. Oči zabodávajíc se do středu stolu. Mlčky jsme seděli. Bylo to ubíjející ticho, ktere bylo dosti nepříjemné. Ale netušil jsem, jak ho prolomit.

Zlobíš se na mě?” Edgar to vyřešil za mě.

Měl bych snad?” Znovu nastalo ticho. Možná jsem vyzněl nějak blbě? On se snaží navázat konverzaci a já jeho snahu zabiji. Musím to napravit.: „Nevidím důvod, proč bych měl. Takže odpověď je ne, nezlobím se na tebe.”

Celý den si nějaký zamlklý. Byl jsi divný,” nadechl se, aby mohl pokračovat, „vlastně jsem rád, že nám Hunt nabídl tu restauraci. Jinak nevím, co bych dělal. Chtěl jsem s tebou zůstat ve spojení, ale nevěděl jsem, jak ti to říct. Kdybychom se teď rozešli, tak bychom se už asi nepotkali. Ty budeš nadále pracovat v nemocnici a já budu učit nevidomé se ve světě vyznat. Nevím, kde bydlíš a ani naopak. Nemám tvé číslo. Prostě bychom se už asi nepotkali. Nebo spíš bychom se nepotkali brzy.” Objevil jsem první vadu na jeho povaze. Sobeckost. Tak strašně sobecký a krutý. Chce další schůzky ale nemyslí, jaké je to pro mě. Ale přesto, v jeho slovech bylo ještě něco. Něco, co já nevidím. Zdálo se mi to nebo jeho krásné oči nabraly nádech smutku?

Nechci, aby ses na mě zlobil. Nechci přijít o náš vztah. Asi to zní hloupě od někoho jako jsem já. Ale mě na tobě záleží. Já moc přátel nemám. Jistě si umíš domyslet proč.”

Nesmysl. S takovými lidmi by ses stejně neměl bavit. Byli by falešní.” Nesouhlasil jsem. A právem. Dělat si takové přátele je dosti nebezpečné. A zvláště pro lidi jako je on.

Jo, máš pravdu.” Pousmál se. Přesto v jeho očích byl stále znát smutek.

Zdálo se mi, že pro tebe nejsem nijak důležitý. Tehdy jsi mě opustil, aniž by ses rozloučil. Potom jsi mi to odůvodnil tak, že ti práce skončila. Ale dnes jsi čekal a po operaci ses rozloučil. Zdálo se mi, že jsem ti snad nějaký nepříjemný, když jsi mi ani nechtěl říct důvod.”

Ne, tak to nebylo. Já..já jsem.." Upřel oči mým směrem. Zaleskly se. Proč?

Tak jak to bylo?" Zněl jsem nekompromisně. A bylo to správně. Zasloužím si znát důvod, ne? Zasloužím si slyšet pravdu.

Nevím proč. Děje se se mnou něco divného. Nesmí, nesmíš se mi smát, jasný? Jestli mě potom budeš nesnášet, pochopím to," odmlčel se, zhluboka se nadechl a pokračoval,

„Myslím, myslím, že se mi líbíš. I tehdy. Ono to bylo divný. Vždyť jsi byl dítě. A já.. Já jsem..” Mé srdce se tetelilo blahem. To, co teď říká, ono to všechno nakonec bylo jinak. Nejsem mu lhostejný, jen nechápal své city. Ale aby bylo jasno, byl jsem mladší pouze o pět let. Nebyl jsem teď schopen jediného slova. Jen jsem na něj hleděl. Ruměnec v jeho tváři a nervozita v jeho těle.

Najednou se prudce postavil. Nejspíše si mé mlčení vysvětlil jinak, než to původně bylo. „Zapomeň, co jsem řekl." Zapomenout? Teď? Proč? Chtěl odejít. Ale já ho nenechám. Tentokrát ne. Tentokrát mi neuteče. Hbitě jsem se natáhl k němu a chytil ho za rukáv. Zůstal zaraženě stát a oči upíral mým směrem.

Posaď se!" Přikázal jsem mu a pustil mu látku trika. A on mě uposlechl. Pomalu se usadil na místo, kde ještě před chvíli seděl. Položil své ruce na stůl a oči upíral do bodu před ním nebo-li do mě. Zůstal jsem nehybně sedět a po celou dobu ho pozoroval. Ani na moment nepřerušil ticho. Stejně tak já. Nevěděl jsem, co říct. Čím mám ticho přerušit? Co a jak říct, aby mi věřil? Jediné na co jsem se zmohl, bylo pozorování a přemýšlení o začátku věty.

Možná to bylo tou atmosférou. Možná to bylo jeho slovy. Možná to bylo jeho krásnýma očima nevědomě upírající do těch mých. Nebo že by za to neslo zodpovědnost to jmelí nad naším stolem? Nahnul jsem se přes stůl o jednu ruku opíraje a druhá kousek před jeho tváří. Ale nepřitiskl jsem jí k ní. Z jeho obličeje se k mé dlani dostalo teplo jeho těla. Zblízka jeho tmavé oči se zdály mnohem kouzelnější. Tak zářivé. Má tak překrásné oči ale nemůže je používat. Proč se mu život tak vysmívá. Ale v tuto chvíli jsem nemyslel na smutek nebo útrapy života. V tuto chvíli mě zajímaly jen jeho rty. Červené rty vlhké ještě z toho koňaku. Mírně pootevřené a jeho příjemný dech vonící po osmaženém masu doléhal až k mému nosu. Není se co divit, když jsem byl tak blízko. Zatajil jsem dech a přivřel oči. Přiložil jsem svá ústa k těm jeho. Sladké s nádechem vaječného koňaku. Jazykem jsem pohladil i jeho jemnou kůži na rtech. Než jsem oči skryl za víčka, všiml jsem si očí jeho. Také je zavřel. Že by z instinktu? Prsty jemnými tahy pošimraly jeho pokožku na tváři a hebká pokožka mě hřála do polštářků. Jazykem jsem zajel dovnitř a pohladil ten jeho.

Odtáhl jsem se od něj. Přivřenýma očima pozoroval reakci Edgara. Oči stále neotevřel, rty pootevřené se ani nepohnuly, nic se nedělo. Usadil jsem se zpět na své místo a chvějící se prsty, které se ještě před chvílí mohly dotýkat jeho jemné tváře, jsem stiskl druhou rukou. Zrak jsem stále upíral k němu a hlídal každičký pohyb. Konečně otevřel oči a sevřel rty k sobě. Zase jsem na nich mohl spatřit jeho kouzelný úsměv. Jen nepatrné pozvednutí koutku jeho úst, přesto dodával stejné teplo a energii jako ten úsměv od ucha k uchu. Zahřálo mě u srdce. Nevyděsil se a ani neutekl. Také jsem se nepatrně usmál.

Z restaurace jsme odešli až po jedenácté. Když jsem procházel kolem jednoho stolu, udeřila mě do nosu vůně. Povědomá vůně po růžích. Parfém, ale nemohl jsem ho k nikomu přiřadit. Když jsem stál u vchodu, pocítil jsem mražení, jako kdyby mě někdo sledoval. Vyděsilo mě to ale nepřikládal jsem k tomu na důležitosti. Venku nepříjemný pocit zmizel. Klasickou procházkou jsem Edgara doprovodil k domu. A po celou dobu jsme si povídali. Už ne tak jako před tím. Dnes jsme mluvili oba svobodně, bez tajností. I o osobním životě. A konečně jsem měl možnost o něm více zjistit.

To, že nevidí už od narození, jsem věděl delší dobu. Ale dověděl jsem se mnohé nového. To, že má dva starší bratry a mladší sestru. To, že takhle lidem s vadou pomáhá už od čtrnácti. Dovídal jsem se o něm pomalounku všechno, co jsem potřeboval. A cítil jsem, jak se stávám součástí jeho života.

 

Od toho dne uběhly necelé dva týdny. Měl jsem již možnost poznat Leanne, mladší sestru Edgara. Pouze dvanáct roků stará ale přesto pěkný poděs. Jen co mi padla do baráku, obrátila ho vzhůru nohama. Nechtěla mě prý nechat s bráškou samotného. Že mi nejde věřit. A aby to nestačilo, přinutila mě koupit vánoční stromeček. Vytáhla ze sklepu všechny ozdoby, nechápu, že jsem je ještě nevyhodil a začali jsme všechno zdobit. Pustila i ty otravný vánoční koledy, kterým se vyhýbám jako čert kříže.

Pekli jsme zrovna cukroví. Asi nejzábavnější činnost související s Vánocemi. Válel jsem těsto, Edgar vykrajoval a Lea samotná cukroví zdobila. K tomu nám po kuchyni pobíhal Caesar, můj retriever a po všem chňapal a na všechny skákal. Trochu mi to připomnělo Vánoce na naší chatě. Já, Chris a Richard stáli jsme v kuchyni tak, jako dnes já, Lea a Edgar. Ach, ty starý časy.

Jak už je to dlouho, co jsme to s Chrisem ukončili? Dva roky? Čtyři? Už to ani nepočítám. S bratrem jsem se naposled viděl asi před rokem. I tak se mi to zdá být jako nedávno. Náhodou jsem ho zahlédl na nádraží. Bavil se s nějakým mužem. Podle letmých doteků, úsměvu i způsobu komunikace mi byl jejich vztah okamžitě jasný. To by ale znamenalo, že Chris a Richard spolu už nejsou. Tehdy ani nevím, co jsem cítil. Úlevu? Radost? Nevydrželo jim to, hurá. Smutek? Bolest? Můj vztah s Chrisem i s celou rodinou skočil jen pro jeden zážitek v posteli? Byla to směs plná všech pocitů. Ale v tu chvíli jsem pocítil i stud. Stud ze sebe sama. Oba mě zradili, ale zaplatili za to pocitem vinny. Neměl jsem jím tedy odpustit? Ale já jim neodpustil. Každopádně to je již dlouhá doba.

Konečně jsme měli všechny přípravy za sebou. Stejně nevím k čemu, když s nikým Vánoce neslavím. Můj jediný společník obvykle spí na zemi u mé postele, pokud si neobsadí místo u mých nohou. Jen to tu bude smutně všechno stát. Vylezli jsme z domu, Lea chtěla vzít i Caesara. Nebýt Edgara, asi by se mi jí nepodařilo přesvědčit, že to není dobrý nápad. Leu jsme doprovodili jen kousek jejím směrem. Chtěla se ještě stavit u své spolužačky a pozdravit jí. Tak jsme jí věřili a nechali jí. Sami jsme se vydali na procházku. Nemluvili jsme, jen jsme šli. Oba blízko sebe, docházelo ke mě jeho teplo. Letmo jsem se o něj otřel ramenem i dlaní. Pochopil a vložil svou ruku do té mé. Na rozdíl ode mě příjemně hřála a to i přes ten chlad.

Vedl jsem ho k náměstí. Pár stromů, který zabíraly místa na malém počtu trávníků, si lidé vyzdobily. Všechna světélka žlutá a bílá. Andílci i další ozdůbky. Přes pouliční lampy vedl řetěz ze zářivých světýlek. Po celém náměstí se rozestíralo tolik stánků. A tolik lidí kolem procházelo. Staří, mladí, páry, rodiny, přátelé i jednotlivci. Tolik lidí. Jsem si jistý, že by se to Edgarovi líbilo, kdyby to viděl. Zastavily jsme se u některých stánků. Někde jsem koupil přívěšek pro Leu. Trochu jsem se jí chtěl pokusit uplatit, aby na mě nedávala takový pozor. Stejně to asi nezabere. Koupil jsem i nějaké cukroví.

Otevři pusu." Zasmál jsem se. On mě uposlechl. Jeho zářivě bílé zuby na mě vykoukly. Uchopil jsem jeden kousek rohlíčku a vložil mu ho do úst. Přitom jsem se otřel o zuby i jazyk. Zachvěl jsem se. Vlhké prsty ovál studený vítr. Toho jsem si ale nevšímal. Edgar poslušně zavřel ústa a kus cukroví rozkousal. Pro zamilovaného člověka stačí jen tak obyčejná věc, kterou člověk dělá dennodenně, aby se zamiloval znovu a znovu. Proč je Edgar tak neodolatelný? Chtěl bych ho líbat a nikdy s tím nepřestat. Edgar spolkl svou pochoutku a usmál se. Znovu se mi ukázaly jeho zuby. Jeho navlhlé rty od slin i pohled do jeho očí. Ano, brýle jsem mu zabavil. Aspoň v mé přítomnosti je nosit nebude. To všechno mi stačilo, aby mé srdce zcela roztálo. Zčervenal jsem a chladem to rozhodně nebylo. Zase jsem propletl své prsty s jeho a políbil ho aspoň na tvář.

Zastavili jsme se ještě u některých stánků. Koupil jsem nám horkou čokoládu a teď jsme jen klidně šli a popíjeli. Vydechl jsem a pára mi šla od úst. Vzpomínám si, jak jsem si jako malý z toho dělal legraci, že prý kouřím. Nejlepší na zimě na co jsem se vždycky těšil. Očkem jsem mrknul k Edgarovi. Oči hleděli před sebe a usrkával z kelímku přiloženém u svých rtů.

Je škoda, že toto Edgar nikdy nezažil. Kvůli své slepotě v podstatě přišel o dětství. Musel rychle dospět a nosit na ramenou obrovské břemeno. Ten, kdo zrak ztratil již něco viděl a dokáže si to představit, jenže on... Neví, jak krásné je nebe poseté hvězdami, jak rozeznat barvu rudou třeba od modré. Nedokáže si ani představit slunce. Je silný, je hodně silný, když se přesto všechno dokáže smát. Ale o tolik přišel. Tolik mu bylo odepřeno. A nebude mu to dáno, když se mu vše popíše. Tak to nefunguje.

Vzal jsem ho od náměstí trošku dál. K místu kde stál obrovský dub, bohužel teď bez listí. Popsal jsem Edgarovi naší polohu a povykládal mu historku spojenou s tímto místem.

Lidé odtud tvrdí, že obrovský strom u náměstí dokáže plnit přání. Ten dub, před kterým zrovna stojíme. Milenci si prý pod ním vyznávají lásku, aby jim dlouho vydržela. Smutní prosí o radost a veselý. Děti si sem chodí vyřknout svá přání o budoucnosti." Vykládal jsem a Edgar mě poslouchal. Jeho oči zářily údivem. Dětským údivem, který se mi na něm teď tolik líbil. Stáli jsme jen kousek od kmene, já sledoval strom a Edgar hleděl mým směrem podle hlasu.

Přikročil jsem blíž k Edgarovi, postrčil ho blíž ke stromu a stoupl si za něj. Zašeptal jsem mu do ucha.: ,,Pověz mu své přání. Své přání po kterém toužíš celou duší." Chvěl se. A chladem to nebylo. Udělal dva kroky ještě blíž ke stromu, s dlaní zjišťoval, jak daleko kmen stojí. Vzdálen jen čtvrt metru. Přiložil ke kmeni dlaň. Hůlku svíral v druhé ruce a prázdný kelímek jsme již dávno vyhodili.

Toužím, toužím vidět." Jeho hlas se zlomil do šeptání. Ve vánočním světle jsem zahlédl slzu na jeho tváři. A hned za ní další a další. Jeho ruka na kůře se chvěla. Hůl křečovitě svíral, dokud jí neupustil. I bez očí jsem viděl jeho bolest. I bez očí bych jí dokázal popsat. V té jediné větě o třech slovech bylo obsaženo mnoho bolesti i vzpomínek. A já je viděl. Já je i zažil, jen jsem na tom byl stokrát lépe jak Edgar.

Přiložil jsem svou velkou pevnou ruku na tu jeho. Cítil jsem chvění i zimu.

Nevím, co je na legendě pravdy. Nevěřím na zázraky. Ani o Vánocích ne. Ale přesto vím, že se ti přání splní. Sice nevím, jak dlouho budeš muset čekat, jak dlouho to potrvá, ale zrak ti dám. Já ti ho dám za jakkoliv vysokou cenu." Šeptal jsem svá slova, protože tohle patřilo jen jemu. Jen mému Edgarovi. Nikdo a ani bůh, ne že bych byl věřící, si je nezaslouží znát. Jen on. Můj slib hodlám splnit a tento strom je jako pečeť. Jediný svědek mého slibu. Jen kvůli Á z dětství jsem se rozhodl v tuto budoucnost. Proč tedy nemůže být mým cílem Edgar? Dal jsem do toho hodně. A nehodlám skončit. I kdyby se mezi námi něco stalo, kdyby miloval někoho jiného, přesto mu zrak dám. Přesto ho dostane. Můj cíl je jasně daný a nehodlám se ho nikdy vzdát.

Objal jsem Edgara v náručí. Chvěl se a já mu hodlal být oporou. Jako on mě v dětství. Přiložil jsem svou tvář k jeho a ucítil chlad a vlhkost jeho slz. Držel jsem ho pevně a nepouštěl. Stejně tak on svíral moje ruce. Snažil se celé břemeno nést sám. Snažil se být silný. Ale i on si potřebuje odpočinout. I on musí nechat své pravé pocity skryté hluboko v srdci vyjít ven. Určitě věří, že takové přání je sobecké. Že tolik lidí je na tom ještě hůř. Že tolik lidí mu problém se slepotou chtělo pomoct překonat. Ale není sobecké. A i kdyby, každý má právo stát se na chvíli sobeckým dítětem. A Edgar o to víc, když nikdy sobeckým dítětem nebyl.

4.63889
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 36)
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 11
„Můj drahý, konečně jsi tu,“ zavrněla ta nejnádhernější dívka, kterou jsem kdy...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 26
Silvien La Croix „Tak co půjdeš se mnou?“ zeptám se ho znovu a víc se k němu...
Hodnocení:
4.5/5
- Komentářů: 11
„Spinkej můj malý Pavlíku, spinkej jak na červánku, jak na voňavé peřince...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 11
Štvrtý pár (Jasper Moor & Jacob Russel) Majiteľ dvoch finančných...