So, 18/03/2017 - 16:21
20

„Vstávej!“ křikl na něj.

Adriana obklopil alkoholový odér v takové míře, až se mu obrátil žaludek naruby. Nechtě rozlepil oči a párkrát zamrkal, aby si zvykl na rudé přítmí.

Viděl, jak nad ním stojí ten nechutně páchnoucí chlápek, který dělá vrátného. Jak očima studuje jeho nahé tělo rozplácnuté na postel v poloze doslova zvoucí k tomu, aby si ho vzal. Přejíždí pohledem po pokožce poseté modřinami a ve tváři se mu promítá každá nechutně vyhlížející myšlenka.

Adri si uvědomil, v jakém stavu je a pokud se na něj tohle nechutné prase vrhne, nejspíš se domů bude plazit, bude-li tedy schopen hýbat alespoň něčím.

Posadil se a snažil se ignorovat tu těžkost celého těla stejně tak jako pohled, kterým ho propaloval slizoun stojící jen kousíček od něj. Svěsil nohy z postele a postavil se.

Muž ho pozoroval. Zrak zabodnutý do černovláskova klína. Rukou si automaticky přejel přes bouli na kalhotách, tak moc chtěl ochutnat tohle tělo. A teď, když ho měl před sebou přímo naservírovaného v ne moc dobrém stavu, tušil, že se své nutkavé touze neubrání, stejně tak, jako se černovlasý mladík neubrání jemu.

Adrian se belhal ke dveřím, nemínil tu ztrácet čas, navíc z muže cítil nebezpečí a až moc levné vodky, kterou nejspíše sosal od rána do večera.

Po zádech mu přejel mráz, když v periferii zahlédl pohyb. Dříve než se však stačil zorientovat, byl přiražen ke zdi hned vedle dveří. Snad aby si byl vědom, že jen o nepatrný kousek vedle je úniková cesta, ke které se stejně nedostane včas.

Zapáchající vrátný se celou vahou opřel o Adriana, neměl však potřebnou sílu ho odstrčit. Veškeré vzpínání bylo k ničemu. Velké tlusté dlaně bloudily po citlivém těle, které se pod každým dotekem zkroutilo bolestí. Když se dostala jedna z jeho neohrabaných pracek k zadečku, chlapec na protest sevřel půlky, co to jen šlo.

Nesouhlasné zabručení donutilo Adriana zavřít oči, a nejspíš by se i pomodlil, kdyby se neroztřásl strachem.

Obrýlený chlap osvobodil svůj pulzující úd z kalhot, párkrát ho promnul a pak jej nastavil proti sevřenému vchodu do chlapcova těla. Jazykem nechal vlhkou stopu pod jeho uchem a zašeptal něco ve smyslu: „Bude to dvakrát horší, když se budeš bránit.“

Adri se ošil znechucením a naposledy se zmohl na vzpouru. Jeho pokus však skončil dříve, než začal. Na jednu z jeho lopatek tlačilo mužovo předloktí a jeho druhou ruku měl násilně vraženou mezi půlky s prsty dobývajícími se do strachem stažených útrob.

Vhrkly mu slzy do očí, když ucítil povědomý tlak a následně řezavou bolest.  Zaúpěl a snažil se vysmeknout.

Muž ho přirazil víc ke zdi a oběma rukama ho chytil za boky. Vnikl do jeho těla a hned začal přirážet.

Adrian naříkal, plakal a sténal bolestí. Dokonce i prosil a sliboval, jen aby to celé skončilo. Když mu nohy vypověděly službu, svedl se k zemi a ten nechutný chlápek do něj pronikl ještě hlouběji.

Hlavou zarytý v dřevěné podlaze a zadkem nabízející se muži, který, i když nebyl tak obdařený, dokázal napáchat velké škody, už jen čekal, až to všechno skončí. Proud slz dávno vyschnul a tak ležel a tlumil bolestné steny do hřbetu ruky, kam se zakousl. Netušil, že to prase má takovou výdrž. Jako kdyby uvízl v nekonečné smyčce drsných přírazů, bolestivých křečí těla a nesnesitelného pálení v krku.

Když uslyšel vyheknutí a ucítil poslední silný příraz, bylo jasné, že je tomu utrpení konec. Muž z něj v následující chvíli vystoupil a svezl se na zem, rozdýchávajíc svůj vrchol.

Adrian se svalil na bok. Rukou si zajel mezi půlky a přejel po zdevastovaném místě. Vstup byl povolený a něco z něj vytékalo. Nejspíš sperma a ani by se nedivil, kdyby bylo smíšené s krví.

Pokusů se postavit bylo několik, ale až napotřetí se mu povedlo přesvědčit nohy k poslušnosti. Na to prase vedle se ani nepodíval. Vyklopýtal ze dveří pryč.

 

V šatně na sebe nasoukal své svršky a s batohem v ruce čekal, až jej někdo pustí na svobodu. Když se ve dveřích objevila známá obrýlená tvář, projela Adrianem tak silná vlna nenávisti, že by byl schopen omlátit mu o hlavu židli stojící nedaleko.

Muž se na něj jen ušklíbl a podal mu bílou obálku. Pak ho vystrčil ze zelených dveří ven.

 

Konečně byl na čerstvém vzduchu a mohl se zhluboka nadechnout, ale to bylo tak všechno.

Stál na jednom místě notnou chvíli, než dokázal udělat krok vpřed. Rozešel se. Vzápětí jej uzemnil hlas.

„Máš zpoždění!“ zaznělo odněkud ze stínu.

Adrian se ohlédl a pátral po vetřelci.

„Doufám, že to dneska stálo za to,“ ozvalo se posměšné uchechtnutí, jehož majitel právě vystoupil do světla pouliční lampy.

Adrian couvnul. Nic však neřekl. Upíral pohled plný nenávisti na otce.

„Peníze!“ zavelel rozhodně a vykročil k synovi s napřaženou rukou. Nespouštěl z něj oči.

Adri zalovil v batohu a vyndal dvě bílé tlusté obálky. Hodil je otci k nohám. Ten se pro ně sehnul.

„To je všechno?!“ zavrčel podrážděně, když zjistil, že objemné balíčky jsou pouze dva.

„Jo,“ odsekl Adrian a vydal se z uličky pryč.

Slyšel zavrčení a rychlé kroky. Za chvíli byla jeho paže v tak silném sevření otcovy ruky, že musel syknout. Následně se ocitl na zemi a pozoroval otce, jak rozepíná batoh a důkladně jej převrací naruby. Nevypadlo z něj nic víc než klíče a balíček papírových kapesníků.

Adrian se mezitím sesbíral ze země. Promnul si naražený loket, který sice bolel, ale pro teď mu to bylo jedno. Oprášil si kalhoty, sehnul se pro klíče a pokračoval v cestě. Otce nechal s prázdným batohem stát za sebou. Věděl, že s ním lomcuje vztek, ale ze zkušenosti věděl, že bude nejlepší se klidit z cesty. Taky by mohl přijít k pár dalším nehezkým věcem a nebyl si jistý, kolik toho dneska ještě snese.

 

Když zahnul za roh, dostal se na hlavní ulici, kde bylo o dost více světla. Přetáhl si kapuci přes hlavu a pokračoval dál.

Ještě ani neprošel kolem celého hotelu a už mu byl otec opět v patách. Tentokrát ho držel za zápěstí a něco mu vykládal. Adrian se mu podíval do očí a snažil se mu vykroutit, ale nešlo to.

„Pusť!“ zavrčel.

„Kde je třetí obálka!“ zesílil svůj stisk, což Adriana přinutilo prohnout se.

„Víc jsem nesehnal!“ zaúpěl.

„Víš, na čem jsme se dohodli, ne?!“ otec mu dýchl do tváře. Díval se mu do očí a viděl v nich odhodlání, ale i rezignaci.

„Ty ses dohodl!“ Adrian se vyškubl a dal se na útěk. To bylo to jediné, co mohl udělat. Musí se mu ztratit z dohledu, jedině tak se vyhne jeho útoku.

Běžel z centra pryč. Sice by se cítil líp, kdyby se mohl ztratit mezi skupinkami lidí, co jdou za zábavou, ale potřeboval se dostat domů, nebo alespoň z otcova dosahu.

*

 

Tachometr vyřadil z pozornosti hned, jak položil hovor od Lucy.

Už se řítil podél řeky a zahýbal na most, když si všiml hubeného chlapce v mikině s kapucí přes hlavu. Každý druhý krok se ohlížel a tak zvláště kulhal.

Chris přibrzdil auto, aby, když pojede kolem něj, byla rychlost co nejmenší a stihl si ho pořádně prohlédnout.

Dupnul na brzdu, jen co si to uvědomil, že je to Adrian. Auto sebou cuklo a než zatáhnul ruční brzdu, už byl jednou nohou z auta.

Když bouchly dveře, Adrian se za hlukem ohlédl.

Chris se zastavil. Nechtěl ho vyplašit, ale taky ho nechtěl nechat utéct.

 

Adrian polkl. Tohle mu ještě scházelo. Zíral na Chrise a nohy mu pomalu začínaly vypovídat službu. Couvl o krok.

„Chrisi, pr-proč jsi tu?“ zašeptal si pro sebe, což dotyčný nemohl slyšet, byl od něj moc daleko.

„Adri,“ odlovil ho Chris a pomalu se k němu blížil, „neutíkej, ano?“ dodal.

Než však stačil k černovláskovi dojít a ten mu stačil odpovědět, nakráčel si to mezi ně vysoký černovlasý muž. Chris se okamžitě zarazil a přihlížel tomu, co se začalo dít.

Cizinec se na chlapce rozkřikl a dožadoval se nějakých peněz. Adrian mu sice odpovídal stejným tónem, ale bylo vidět, že se třese strachem. Pak před ním couvnul, ale muž po něm sáhnul a chtěl s ním smýknout k sobě.

Tomu už Chris nehodlal přihlížet. Udělal pár rychlých kroků. Chytl útočníka za zápěstí ruky, v které svíral tu Adrianovu a podíval se mu do tváře.

„Byl byste tak laskav a pustil ho?“ zavrčel na něj s ledovým pohledem.

Muž si změřil světlovlasého mladíka. Uvědomil si, že mu nemůže být víc, než je jeho synovi.

„Ty seš taky jedna z těch kurev?“ vmetl mu do tváře a pak se znovu obrátil k Adrianovi.

„Takže posilu sis na mě zavolal jo,“ odmlčel se a pomalu mu docházela trpělivost. „Ty nevděčnej spratku!“

Chris už to nemohl dál poslouchat. Zesílil stisk své ruky na mužově zápěstí.

„Pusťte ho!“ nasadil nesmlouvavý výraz.

Bylo mu jedno, kdo to je, co mu Adrian udělal, nebo neudělal, teď se toho hnusného potem páchnoucího chlapa chtěl zbavit.

„Jenom klid,“ obrátil k němu svůj pohled a uchechtl se.

Chris postřehl, jak jeho ruka opouští Adriho zápěstí. On však nepovolil svůj stisk, jak měl v plánu. Druhou rukou se napřáhl a zabořil svou pěst do neoholené tváře.

Muž zaúpěl a chytl se za dotčené místo. „Cos to?!“ zařval a chtěl se po světlovlasém mladíkovi ohnat. Ten už však stál vedle Adriana a něco mu šeptal. Následně jej uchopil za zápěstí a táhnul ho k autu.

Adrian se mu pokoušel vykroutit z bolestivého sevření, ale nakonec přece jen neměl sílu vyškubnout se, a proto se nechal vláčet dál. Pak přistál na sedadle spolujezdce a za nepatrnou chvíli vedle něj seděl i Chris, který startoval a neuvěřitelnou rychlostí se rozjel vpřed.

Za pár okamžiků byl most nenávratně za nimi.

 

 

Jeli už hodnou chvíli. Ani jeden však nepromluvil.

Adrian tiše seděl a zavrtával se co nejhlouběji do koženého potahu sedačky. Nenápadně sledoval odraz Chrisova profilu ve skle. Srdce mu vždy bouchlo o něco silněji, když si všiml, že ho pohledem kontroluje. Bohužel to třes jeho rukou spíše podněcovalo, než klidnilo. Nakonec propletl prsty a snažil se zhluboka dýchat.

„Jsi v pořádku?“ přerušil ticho Chris, který přestával jasně přemýšlet. Viděl ho sice vedle sebe, ale přišlo mu, že to není on. Jako kdyby tu seděl jen stín. Stín, který se celý chvěje.

Adrian pokrčil rameny, nedokázal by mu odpovědět.

„Dobře,“ vydechl Chris a plně se ponořil do svých myšlenek.

„Kam s ním? Půjde se mnou? Co dělat? Na co se ptát?“ tolik otázek se mu rojilo v hlavě.

 

Když zastavil a vypnul motor, Adrian se odpoutal a užuž chtěl otevřít dveře a vypadnout. Chris pohotově zamkl auto a otočil se k němu čelem.

„Támhle bydlím,“ kývl k vysokému domu kousek od nich. „Půjdeme ke mně a promluvíme si, ano?“ zadíval se do odrazu Adrianovy tváře ve skle. Ten hned cukl pohledem a sklopil hlavu. „Chci si jen promluvit,“ zdůraznil slovo promluvit a čekal na další reakci.

Adrian jen přikývl. Co víc mohl dělat? Utéct? Moc dobře věděl, že v tomhle stavu dlouho nevydrží ani chodit, natož aby utíkal.

Když mu Chris otevřel dveře a následně auto zamknul, pokorně za ním pajdal. Nastoupil do výtahu za ním, ale vmáčkl se do kouta a dělal, že neexistuje. Nevěděl, co se stane, ale očekával to nejhorší. Chrisovy ruce na svém těle, další dávku hrubých přírazů a možná i nějakou tu ránu. Připravoval se na všechno, teď nedokázal věřit ani jemu.

 

Chris odemkl dveře a nakoukl dovnitř jako první. Byt byl tichý. Měl štěstí, Daniel nebyl doma, dokonce po hlubším průzkumu zjistil, že i jeho věci jsou pryč, takže má byt opět jen sám pro sebe.

Pobídl Adriana, aby vešel dovnitř a následně pokračoval do kuchyně, pak nenápadně zamknul a klíče zastrčil do zadní kapsy kalhot. Nemůže dovolit, aby mu pláchnul.

Oba se usadili ke kuchyňskému stolu.

„P-proč?“ pípl Adrian s rukama složenýma v klíně a s kapucí stále staženou tak, aby mu nebyl vidět obličej,

Chris si unaveně protřel oči. „Proč, ptáš se?“ vydechl a pohledem se zabořil do místa, kde by měl oči. Byl pevně rozhodnutý, že ho odsud nepustí dřív, než mu řekne úplně všechno. Navíc, pokud chce pryč, jsou tu jen dvě možnosti, buď projít dveřmi, ke kterým má klíč jen on, nebo skočit z okna, a to ze sedmého patra nepřipadá v úvahu.

„Adri,“ broukl Chris, „dokud mi neřekneš, co se děje, nepustím tě odtud.“

S černovláskovým tělem to otřáslo. Zvedl vyplašený pohled. Nejspíš tu umře, proletělo mu hlavou.

„Musím do práce, z-zítra,“ vykoktal ze sebe. Musí nějak utéct, prostě musí. Panika se jím šířila jako lavina.

„Adriane, nelži mi, zase!“ zahřměl Chris přísně, načež sebou chlapec opět trhnul.

„Vím, že jsi nebyl celý týden ve škole ani v práci, natož abys byl na tréninku, takže mi tu netvrď, že máš zítra směnu. Navíc opravdu pochybuju, že v tomhle stavu bys to zvládnul,“ odříkal Chris a přitom bezmocně rozhodil rukama. „Já ti nechci ublížit, už ne! Já ti chci pomoct, copak to nechápeš?“ zvedl se od stolu a přistoupil před chlapce. Klekl si před něj a snažil se mu podívat do očí.

„Adriane, prosím,“ zaúpěl. Neviděl ani celou jeho tvář a přesto mu to stačilo k tomu, aby vztek potlačil jen stěží.

„Dovol mi ti pomoct. Prosím,“ hlas se mu třásl. Chtěl, aby pochopil tu beznaděj, kterou v sobě nosí. To, že na něj myslí, to že chce, aby byl v pořádku a ne takhle zničený.

Adrian si bez jediného slova sundal kapuci a pomalu vyhledal hnědé oči. Když to teď vezme vážně, nikdy mu neodpustí, pokud ho zklame.

„Pomoz mi, Chrisi,“ zasténal a Chris ho jen tak tak stihl chytit do náruče.

4.934785
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 46)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Obraz Tallantridy – Kapitola 34 Modrovláska   Znak vyrytý je do...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 19
Stačilo tak málo, k onomu velkému neštěstí. Stačil jen roztomilý úsměv mé...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 3
Ambriel se posadí na třetí schod od sdola na dřevěném schodišti vedoucí z...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Max nemusel dlouho určovat, co bylo ono slabé, bílé zablýsknutí, které se...