St, 15/02/2017 - 23:32
8

Ocitl se v chodbě, kterou v pravidelných rozestupech lemovaly dveře. Na všech byla jako cejch vypálená šestka a nad horním rámem svítil zelený nápis, který zval ke vstupu. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Srdce mu bušilo do hrudi, nepříjemný tlak v hlavě ho doháněl k šílenství a pocit bezmoci rozlévající se žilami podněcoval až bolestnou touhu utéct. Rozběhl se. Míjel jedny dveře za druhými, ale úzký prostor nebral konce. Každé zavadění pohledem o značku vypálenou do tmavé dřevěné desky jej zaštípalo, jako kdyby měl onen cejch propálený hluboko do vlastní kůže. Trhnutím se zastavil. Pár metrů předním se zjevila spoře osvícená silueta. „Adri,“ ozvalo se vzápětí vášnivé zašeptání jeho jména. Mučivě zasténal a otočil se na místě, hledal zdroj hlasu, ale přišlo mu, jako kdyby se ozýval ze všech stran. „Adriane,“ zazněl vábivý šepot znovu. Naběhla mu husí kůže a srdce mu málem prorazilo díru do hrudi, jak silně udeřilo. Všiml si, že se silueta blíží, proto začal couvat, nějak tušil, že to nevěstí nic dobrého. Pro něj nic dobrého. Otočil se a rozběhl se směrem, ze kterého přišel. Snažil se ignorovat každý zelený nápis a každou číslici, která v něm vyvolávala pocity neuvěřitelného odporu. Musí se pokusit utéct. Po chvíli se udýchaně zastavil a ohlédl se. Silueta neznámého zmizela, nejspíš jí utekl, nebo ji alespoň prozatím ztratil z dohledu. Úlevně přivřel oči a opřený o zeď lapal po dechu, když však zvedl hlavu, myslel, že se mu zastaví srdce. Oči, které ho pozorovaly, jej vyděsily natolik, že zatoužil splynout se zdí. „Adriane,“ ozvalo se znovu tak blízko, až se mu tělem prohnalo vyděšení smíšené se vzrušením. V podbřišku mu zaškubalo a tlak na hrudi ještě zesílil. Ten hlas jako kdyby byl drogou, která mu zatemňovala mysl a otupovala jeho tělo, které přestávalo poslouchat povely šířící se jeho nervovou soustavou. Kolena mu vypověděla službu a on se svezl podél zdi na zem. S očima stále upřenýma na bytost před sebou začal propadat panice. Postava se sklonila a natahovala po něm ruce. Adrian se vyděšeně schoulil so klubíčka a pevně stiskl víčka k sobě. „Ne! Chrisi prosím! Ne!“ zmučeně zasténal. Vše kolem se ztratilo v temnotě.

 

Zaklepání na dveře protnulo ticho. Chlapec neochotně rozlepil oči, posadil se na posteli a chvíli dezorientovaně zíral před sebe. Zaklepání se ozvalo znovu a dveře se otevřely. Objevila se v nich žena s černými dlouhými vlasy sepnutými do drdolu a očima pomněnkově modrýma, ve kterých se odrážely starosti posledních dní.

„Adri?“ oslovila chlapce váhavě.

„Kde jsi byl celou noc?“ tázala se a přešla k němu. Tušila, že se vrátil nad ránem. Slyšela téct vodu v koupelně, ale nechtěla hned vyběhnout z ložnice jako ustaraná matka a pídit se po důvodu, proč její milovaný syn chodí domů v dobu, kdy někteří lidé vstávají. Navíc mu chtěla v jeho věku dopřát svobodu i přes všechny problémy, které se u nich doma vyskytly. Nemohla ho omezovat, nedokázala to.

Říkala si jak je hodný a pracovitý, jak většinu svého volného času věnuje mladší sestře, která ho nadevšechno zbožňuje, jak nikdy nefláká školu a nosí dobré známky. Přála si, aby byl všech těch starostí, do kterých se dostali, ušetřený, i když věděla, že to zvládne. Ne! Oni všichni to zvládnout. Nedovolovala si být pesimistická.

„Vypadáš hrozně,“ prohlásila a dál na něj upíra svůj modrý zkoumavý pohled a čekala na jakoukoliv odezvu.

„Kolik je hodin?“ zívnul a protáhl se. Cukl sebou, když se ozvala bolest z prožité noci. Hned střelil vyděšeným pohledem po matce, ta si naštěstí ničeho nevšimla, nejspíš uvízla hluboko v myšlenkách. Promnul si čelo a snažil se vybavit si sen, co se mu zdál. Nemohl si vzpomenout, cítil však, jak mu po zádech stéká studený pot a látka mikiny se lepí k jeho hrudi. Nejspíš se mu nezdálo nic příjemného. Unaveně vydechl.

„Něco po jedné,“ odpověděla mu matka. „Adri, kdepak jsi byl? Jsi celý bledý. Je ti dobře?“ posadila se vedle něj a vztáhla svou štíhlou ruku k jeho tváři. Položila mu ji na čelo a snažila se odhadnout, zda nemá zvýšenou teplotu.

Adrian ji nechal. Věděl, že je starostlivá a nikdy o něj nepřestane pečovat. Zavřel oči.

Po chvíli vzal matčinu ruku, která z čela přejela po spánku a něžně jej hladila po tváři.

„Mami, na stole je obálka. Vezmi si ji, mělo by to prozatím stačit. Neptej se mě prosím, kde jsem to vzal. Prostě si to vezmi. Ano?“ Mluvil klidně a přitom pozoroval matčin výraz, který se pomalu měnil z ustaraného na vyděšený. Usmál se na ni.

„A teď mi promiň, ale jsem unavený. Ještě bych se potřeboval chvíli prospat,“ pustil její ruku, otočil se k ní zády a doufal, že matka v klidu odejde z pokoje. Bylo mu jedno, že se bude zlobit, klást spoustu otázek a bát se, do čeho se to namočil. To jediné, co pro teď chtěl a potřeboval, byl spánek a samota. Vše ostatní odložil na neurčito.

Matka políbila svého chlapce do ebenových vlasů. „Mám tě ráda!“ zašeptala a pak se zvedla z postele. Váhavě vykročila ke stolu a zvedla z něj bílou tlustou obálku. Když ji otevřela, zalapala po dechu. Tolik peněz snad v životě neviděla a už vůbec ne pohromadě.

„Pane bože Adriane, kde jsi to vzal?“ vydechla ztrápeně.  Vzala  tedy obálku a vrátila se ke dveřím. Než je zavřela, ještě naposledy se podívala na klidně oddechujícího chlapce ztraceného ve snech. Tušila, že chce udělat maximum pro to, aby se vše vrátilo do normálu, ale děsila se momentu, kdy se dozví, odkud ony peníze vůbec jsou.

 

 

Nějakou dobu už jen ležel a díval se na strop svého pokoje. Zdál se mu ten samý sen jako předtím, byl si tím naprosto jistý. Vybavil si jej až moc přesně. Dlouhou chodbu, nekonečný počet dveří a oči, které jej propalovaly mlsným avšak i něžným pohledem. Bylo mu z toho na nic. Nedokázal se smířit se všemi těmi pocity.

Přehrával si v duchu celý včerejší večer. Nervozitu i překvapení. Vzrušení, které se rozlilo po celém jeho těle, když se ho Chris poprvé dotkl. Zmatek, tvořící mu v hlavě otázky a strach co bude, až se probudí do reality. To vše však přebil pocit, když se vedle něho probudil. Jeho uvolněná spící tvář, blonďatý pramen vlasů jenž mu odhrnul z čela a neuvěřitelný pocit, který by se dal definovat jako štěstí, když cítil, jak si jej blonďatý majetnicky tiskne ke svému horkému tělu.

Vydechl a zavřel oči. Jako kdyby se to odehrávalo znovu. Do tváří se mu nahrnula horkost a on se poddal těm pocitů. Prožíval je znovu a znovu, dokud nedošel do bodu, kdy jej myšlenky znovu samy vrátily zpět do přítomnosti. Odmítnutí, bolest, slzy, vztek a zmatek.

Tak málo by stačilo k tomu a všechno dopadlo jinak. Připadal si jako hlupák, že ho odstrčil, ale nebyl si jistý, jestli by souhlas neznamenal jen další postelové kolo. Obával se, že by to nezvládl, i když by se nejspíš nebránil tomu, zopakovat si to znovu, i když by se opět bál.

Zmučeně zasténal a převalil se na bok. Zabořil hlavu do polštáře a v duchu si nadával. Po chvíli utopené v těch samých myšlenkách se přehoupl na druhý bok a svěsil nohy z postele. Potřeboval něco k jídlu. V břiše mu kručelo už od doby, co se probudil, ale nebyl schopný vstát.

Zjistil, že je doma sám a že už je pozdní odpoledne. Slunce se pomalu klonilo k západu a on z okna kuchyně pozoroval temně oranžové a zářivě žluté odrazy od oken panelového domu naproti. Byla to nádherná hra barev.

Dožvýkal krajíc chleba a spěšně prolétl sprchou. Musel ze sebe smýt onen ulepený pot, který mu způsobily sny. Doufal, že už se mu nebudou opakovat.

Po sprše si zalezl zpět do postele a pustil si film. Nedalo by se říct, že ho úplně vnímal, ale na odreagování mu stačil. Navíc po chvíli opět usnul. Tentokrát propadl bezesnému spánku.

 

Do ticha pokoje se ozvalo zahvízdání a jeho postel zavrněla. Adrian zašmátral rukou pod polštář a vytáhl telefon. Ten osvítil jeho rozespalý obličej. Přišla mu esmeska. Zavadil pohledem o čas, bylo něco málo po půlnoci.

Otevřel ikonku s poštou. Psalo mu neznámé číslo, ale přece jen zprávu otevřel. Nebyla nijak dlouhá, ani složitá. Chvíli jen zíral na displej. Myslel si, že se mu to jen zdá. Proto zamknul telefon a hodil ho zpět, odkud ho vylovil. Pohodlně se uvelebil a zavřel oči.

Přemlouval se, že se mu to jen zdálo, že mu žádná zpráva nepřišla, ale myšlenky mu stále utíkaly k telefonu. Zašátral rukou pod polštář znovu. Otevřel přijaté zprávy. Byla tam, z neznámého čísla. Otevřel ji. Přečetl ji znovu. Tentokrát se k tomu však posadil.

„Ahoj, chci vědět, že jsi v pořádku. A taky bych si s tebou rád promluvil. Prosím odpověz. Chris.“ Očima těkal po těch pár řádcích. Četl to pořád dokola. Znovu a znovu. Pomalu se mu to vypalovalo do mozku, a jak si jeho tělo uvědomovalo, že mu přece jen píše Chris, začalo se celé třást. Srdce nepatrně zrychlilo své údery a jeho svaly jakoby ztuhly i ochably zároveň.

„Co teď?“ zašeptal do tmy, která obklopovala prostor kolem něj.

Připadal si zvláštně. Jakási radost ho šimrala v žaludku, ale strach a zmatek mu okupovaly hlavu i srdce. Byl rozhodnut mu neodepsat. Proč by to měl dělat? Přece jen ho tam nechal a nasupeně odešel. Jasně hned potom, co ho odmítl, ale prostě ho tam nechal. A ještě k tomu mu píše uprostřed noci? Ne nepřipadalo v úvahu mu odepsat. Nebo alespoň prozatím.

 

Od té chvíle, co mu přišla zpráva od Chrise, nespal. Jeho vnitřní boj ho sice unavil natolik, že by dokázal prospat půl století, ale jelikož se jeho srdce nechtělo utišit a hlasy v jeho hlavě nedaly pokoj, tak se mu spánek vyhýbal obloukem.

Rozhodl se svůj čas věnovat rodině. Hrál si se sestrou a pomáhal matce. I když se jí snažil vyhýbat, aby se neobjevily otázky na téma peněz, které jí dal.

Den utekl jako voda a když se v deset večer chystal Adrian spát, podíval se znovu na mobil. Podvědomě doufal, že tam na něho čeká další zpráva, ale nikdy by to nahlas nepřiznal. A přece jen na něj svítila obálka. Tlukot srdce se zrychlil a on ji otevřel. Nespletl se, on mu psal znovu: „Adri, prosím. Opravdu potřebuji vědět, že ti nic není. Chris.“

Adrian četl ty slova znovu. Že by jej přece jen dohnal pocit vinny? Ne, nechá ho v tom vykoupat! Přece mu nemůže napsat: „Nic mi není, jsem šťastnej a v pořádku.“ Ne! To opravdu nemůže napsat. V pořádku rozhodně není, i když po fyzické stránce ho už nic nebolí, tak z hlediska psychiky je vyčerpaný a bezradný, zmatený a nevyzná se v něm a vlastně ani sám v sobě.

Další den se opakovalo to samé. Věnoval se rodině, chvílema úplně zapomínal na svět kolem sebe i na své vlastní myšlenky a večer, než šel spát, byla na jeho mobilu zpráva. Jinak formulovaná, ale stále v ní byla obsažena žádost o ujištění, že je v pořádku. Adrian ji četl vždy dokola, dokud neusnul.

Další den to bylo stejné a ten další znovu, až uběhl týden. Vždy jedna zpráva denně, večer, když šel spát. Mučil ho tím, že mu ani jednou neodpověděl, i když už měl kolikrát napsáno, že je v pořádku, ať si nedělá starosti. Párkrát sám sebe i přistihl, že přemýšlí nad tím, co všechno by mu mohl napsat, ale hned jak si to uvědomil, tak to zavrhl. Stále nebyl ve stavu, kdy by věděl, co doopravdy chce a cítí.

 

Přesně po sedmi dnech od onoho večera se šel Adrian projít. Nedělalo mu dobře být zavřený celý týden doma, ale jak matka nakázala, musel poslechnout. Nejspíš se chtěla ujistit, aby zase nepřitáhl takový balík peněz. I když se neptala, bylo vidět, že by ráda získala přehled o tom, co její syn musel udělat, aby získal takovou sumu.

Adri to vzal podél řeky, až došel k místu, kde ji přetínal úzký splav. Sedl si na dláždění břeh a pozoroval sluneční paprsky odrážející se bublající řeky, poslouchal hučení vody a na chvíli vypnul myšlenky. Vnímal jen okolí, které ho uklidňovalo a oprošťovalo od všech starostí. Nebylo mu to však dopřáno na moc dlouho.

Jeho kapsa kalhot začala vibrovat a okolní klidnou idylu narušilo hlasité vyzvánění. Vylovil mobil a podíval se, kdo volá. To číslo by snad poznal už i ze spaní. I přesto, že jej neměl uložené. Volal Chris.

Chvíli váhal, ale nakonec hovor přijal. Knedlík v krku mu však nedovolil promluvit.

„Ardiane? To jsem Já Chris.“ Ozvalo se a jeho žaludek se zhoupl, volnou ruku si dal přes pusu. Neodpověděl.

„Adriane, jsi tam?“ naléhavost Chrisova hlasu jej ubíjela. Zavřel oči a téměř neslyšně zašeptal na souhlas.

„Díky bohu,“ Chrisovo úlevné vydechnutí způsobilo v Adrianově tváři horkost.

„Mohli bychom se vidět?“ ozvalo se po chvíli ticha, která pro ně oba byla jako milion let. „Chtěl bych si promluvit tváří v tvář.“ I když zněl Chrisův hlas klidně, Adrian si až dost dobře uvědomoval nervozitu, která z těch slov sálá. Nepatrně přikývl. Neuvědomil si, že ho Chris nemůže vidět.

„Chci vědět, že jsi v pořádku. Vysvětlit, promluvit si … omluvit se,“ zlomil se mu hlas a už jen šeptal. Ten tón a známka toho, že je Chris nejspíš stejně ztrápený jako on, ho donutila zlomeně zavýt.

„Adri?“ ozvalo se zašeptání jeho jména. Husí kůže na černovláskově těle značila, že ten hlas způsobuje rozporuplné pocity. Jak vzrušení tak až hmatatelné rozrušení.

„Prosím odpověz,“ zaúpěl Chris na druhé straně hovoru.

Adrian sklopil hlavu. Zavřel oči a snažil se, aby se nerozbrečel. Připadal si, jako kdyby on sám ublížil. Jako kdyby to byl on, kdo Chrise mučí.

„Promiň Chrisi.“ Zašeptal a hovor ukončil. Schoulil se do tak malého klubíčka, nejraději by se chtěl vměstnat mezi kameny zalité v betonu.

Chvíli tam jen seděl a klidnil pláčem rozbouřené tělo. Nebyl připravený slyšet jeho hlas. A pře jen z hlasu pochopil, že i Chris není úplně v pohodě, že i jemu se ta jedna noc vryla minimálně pod kůži.

Musí to vyřešit co nejdřív. To bylo asi nejdůležitější, pro další budoucí fungování jich obou.

„Zítra v 16:30 u splavu,“ naťukal zprávu a odeslal ji.

 

 

*

Chris jen zíral před sebe. On mu ten hovor típnul? A proč se sakra omluvit?

Po tom týdnu mučení přece jen navázal alespoň nepatrný kontakt, za což byl neuvěřitelně rád.

Škubl sebou, když mu mobil zavrněl v ruce. Příchozí zpráva mu vzala dech.

Když si pořádně uvědomil, co tam stojí, tělem se rozběhla neuvěřitelná radost. Najednou si připadal jako malý kluk.

Zítra se uvidí.

Dodatek autora: 

Tentokrát tu máme Adriho a jeho směs myšlenkových pochodů ... Když jsem to četla asi po třetí sama jsem si říkala, že to snáší možná lépe než Chris, co myslíte vy ? 

Každopádně si užijte čtení 

Vio

4.897435
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 39)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 7
Jakmile Erik opustil náš byt, zůstala po něm ještě chvilku ve vzduchu vůně jeho...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 11
Probudilo mě překvapivé horko. Nechápavě jsem se snažil zorientovat ve tmě....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 13
Zmáčkl jsem spoušť. Sprška krve potřísnila graffity na zdi vyhlášeného baru....
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 34
Život prostě není fér. Jo, já vím. Nevypadám jako někdo, kdo by měl právě tohle...