Ne, 22/04/2018 - 01:25
3

Ještě pořád ladím svoji kytaru, když už jsou všichni na svých místech. Dennis za bicími, Bořek ležící na svém lehátku s pivem a Jana za počítačem.

„Co mu zahrajeme?” Zeptá se všech Jana. Damien sedí na jedné z beden a pozoruje nás s basou v ruce. Bude chvilku trvat než se všichni sladíme, snad mu ostatní pomůžou zapadnout.

„Asi by jsme ho do toho měli rovnou hodit, takže nejlépe něco s basou.” Přidá se Dennis, „až na to, že si právě na žádnou nevzpomínám.”

„Co kdybyste prostě hráli a on se přidal? Basa je stejnak slyšet v pozadí.” Bořek upije ze své plechovky a nakonec se všichni podívaj na mě.

„Small Talk. Call Security. Damiene?” Podívám se do těch jeho tmavých očí. Mám pocit, že jednoho dne se od nich už neodtáhnu. Potřebuju vědět co si myslí. O mě, o všem. Jinak se brzo zblázním.

„Tam maj basu, no... Jenom nevim jak tě napadla tak neznámá písnička.” Uličnicky se pousměje a zvedne se k mikrofonu, který používá Bořek.

Neodpovím mu na to. Vlastně ani nevím, co bych řekl. Tak trochu jsem ho zkoušel, protože to vypadá, že zná každou písničku co mám v mobilu.

Podívám se na všechny, abych se ujistil, že jsou připraveni a pak začne Jana na klávesy. Nedává mi to a každou chvíli se dívám na Damiena, který se pořád šklebí a užívá si rytmus. Párkrát začne zpívat jako druhý hlas a moje křoví. Jakoby se mě ptá, jestli se může přidat. Prsty se mi na strunách pohybují samy. Za chvíli to jediné na co se soustředím je Damien a já zažranej do hraní a zpěvu. Je to tak, osvobozující. Nemyslím nad ničim jiným. Jenom jeho hlas ladící k mému a jak jsme dávali slovům sílu a význam. Ani na konci ze sebe nespustíme oči. Naposledy přejedu po strunách. Moje srdce byje rychlostí světla. Miluju tenhle pocit. Pocit když víte na 100% že žijete. Když cítíte každou část těla. Jak jsme spolu zpívali cítil jsem takové štěstí, souznění. Jako kdyby jsme si četli mšlenky.

Oba se k sobě vydáme. Za celou dobu nepřerušíme oční kontakt. V tu chvíli jsem vím přesně co si myslí. To stejný co já.

„Miluju s tebou hrát!” Vyhrkneme oba naráz a ostatní se začnou smát.

A pak to zase zmizí. Moje srdce se uklidní na ten level, kdy jsem blízko Damiena, takže pořád dost rychle. Ale dál ho pozoruju a už si nejsem jistej co vidim.

„Tak teď se můžeš začít učit naše písničky.” Vecpese mezi nás Jana s portfoliem a podá ho Damienovi. „Nejdřív se nauč covery co hrajem a pak naše originální písničky.”

Začne tím listovat: „To je přes 600 písniček.” Na všechny se podívá jak na cvoky, hlavně na mě nechá dlouhý významný pohled.

„Tak to máš štěstí, že hraješ na basu. Ale pokud chceš zpívat se mnou, tak bych začal makat.” Vrátím se ke svému mikrofonu a začnu si jen brnkat.

„Lidi mám neblahý pocit, že nám došlo pivo.” Zavolá Bořek ze svého křesla s prázdnou plechovkou.

„A keksy taky.” Zaskučí Dennis. Jana nad nima protočí oči, popadne je, že pojedou koupit zásoby. Než si to uvědomím, jsem najednou v té velké místnosti jenom s Damienem.

Skoro instatně začnu dělat, že tam Damien není. Sednu si s kytarou na nejbližší bednu a brnkám. Nebo dělám, že ladím. V koutku oka vidím, že on bez cíle chodí tam a zpátky a pohazuje rukama. Je mi jasný, že hledá co říct, zatímco já bojuju sám se sebou jestli se s nim vůbec chci pustit do konverzace. Jestli ano tak moc dobře vím, jak to skončí. Začnu mumlat, hihňat se, nebudu k zastavení a budu vypadat jako exot. Nebo aspoň tak to skončí vždycky, když se bavim s hezkým klukem.

„Páni, některý z těch písniček ani neznám, to si to všechno pamatuješ nazpaměť?” Uslyším ho prolomit moje zamyšlení. Zvednu hlavu a všimnu si, že Damien si vzal seznam těch písniček a projíždí je.

„Jenom některý? To je pořád dost divný. Pamatuju si, že když přišel Dennis znal asi jenom 5 z nich…” Už zase začínám mlít. „a jo, pamatuju si všechny. Poslouchám je každej den, myslim, že víc poslouchám písničky v mobilu než lidi kolem mě.” Ujelo mi to. Zase, Jako vždycky. Nějaká divná nemístná nebo prostě trapná poznámka, která nikoho nezajímá či nedává smysl. Já sám je nenávidim, ale vždycky je ze sebe nějak dostanu.

„No, myslim, že kdybys mi je každej den zpíval, taky bych si je zapamatoval i s tímhle retardovanym mozkem.” Zasměje se, skloní oči k zemi a prohrábne si hnědé vlasy. Nevim co na to říct, nebo jak se cítit, dokonce ani jak si to podat. Jako pochvalu, nebo flirt? Bože, ty zmije jedna jedovatá, proč mě vrháš do těhlech situacích?

„No.. ehm.. Proč se vlastně jmenujeme Raw?” Zamluví co nejrychleji svoji minulou větu a i když nerad mluvím, s radostí začnu s čímkoliv co není trapný.

„Raw, znamená pozpátku war. Válka. Vlastně to s kapelou nijak nesouvisí. Jenom se tak jmenovala postava, kterou vytvořila moje sestra.”

„Tvoje sestra? Taky hraje?” Snaží je rozvést náš rozhovor dál a na chvíli jsem za to celkem rád, protože mluvení je lepší rozptýlení než ticho a moje představy. Pak mi dojde na co se ptá a mě je jasný, že tenhle rozhovor začne být zase hodně rychle trapný.

„Moje setra umřela když mi bylo 19.” Odpovím a pak mi přijde, že jsem si spíš měl vymyslet nějakou lež, nebo aspoň okliku.

Damien se zarazí. Dokážu mu v očích vidět jak zapojuje všechny mozkové buňky, aby zjistil co má udělat teď. Taky ty jeho rty spojený do jediný linie a ten strnulý postoj. Jakoby nad ním bylo přesně napsáno: Do prdele!

Nezadržel jsem to a začal se smát.

„Co? čemu se směješ?” Přiskočí ke mě a vidim že i on má na tváři úšklebek.

„Tomu jak vypadáš. Čemu se ty šklebíš?”

„Tomu jak se směješ.”

„To vypadám tak směšně?”

„Ne, to vůbec ne. Jen tvůj ůsměv je tak… nakažlivej.”

Pak je mezi námi zase na chvíli ticho. Měl bych se chovat normálně. Ale co je vlastně pro mě normální? Mlčet. Ale já nevim proč, něco mu chci říct. Z nějakého důvodu něco ve mě s ním chce zapřít normální pohodovou konverzaci. Prostě pokec. Až na to že přesně v tomhle jsem až hrůzostrašně špatnej. Dokážu na vás mluvit spatra, říct vám cokoliv co potřebubuju, nebo vás o něco požádat, ale jenom tak mluvit. To je nad moje síly.

„Ehm…” Snažím se něco ze sebe dostat a Damien se na mě hned otočí. Má pozvednuté koutky a jeho oči mě doslova pobízejí, abych něco řekl. V tu chvíli mi dojde, že mě chce slyšet. Na chvilku mě to vyděsí.

„Jak znáš Dennise?” Napadne+ mě snad ta nejvíc nevinná a normální otázka.

„Naši rodiče se každej víkend setkávali na grilování, nebo na kafe. Naše mámy provolali neskutečně peněz. S Denisem jsme byli skoro pořád spolu. Pak šel studovat do Brna a já zůstal trčet tady. Prostě jsme už nebyli v kontaktu.”

Jde mu to tak přirozeně, až na něj podezřívavě zírám. Jak to dělá? Já nedokážu mluvit bez toho abych nerozebíral každý slovo co řeknu, a pak se cítit divně a nemístně, a prostě jako já.

Pak mi ale dojde, že teď bych mu na to správně měl něco říct. Můj mozek je totálně prázdej, tak jen semknu rty, podívám se na něj a párkrát kývnu hlavou. Jenom se z mojí reakce usměje.

„Jak to bylo s tím Honzou?” Nenuceně si začne prohlížet podepsané plakáty na zdi. Proč ho zajímá Honza?

„Nijak. Byl to kamarád mé sestry. Asi po roce co jsem začal s kapelou mi vážně onemocněli bicí. A protože byl totálně udělanej do mí sestry, tak chtěl do mí kapely. Byl sexy. Něco zahrát dokázal. Mě bylo 17. A bylo to. Novej objev. To je u mě normální. Stačí mi klidně pul minuta, abych si začal myslet, že bych dotyčného mohl milovat. Že by on ohl milovat mě. Už mě to otravuje. Nenávidim, že muj mozek je takhle zařízenej.”

„Takže i já? Myslíš, že by si mě mohl milovat?” Sakra, proč se na to musí ptát?

„Správná otázka je jestli by si ty dokázal milovat mě.” Začnu otráveně mumlat, protože tohle je přesně ta konverzace, co jsem vést nechtěl.

„Ano.”

Ticho. Na chvíli nemůžu uvěřit, že to řekl tak instantně a bezpochyb.

„Nemyslíš to vážně.” Protočím oči. Je to tak absurdní. Tohle všechno. Takhle to nechodí, že prostě někomu řekneš že se do něj chceš zamilovat. Co se to tu sakra děje?

„Myslím.” V jeho hlase není ani známka o zaváhání. Myslí to naprosto vážně. A to mě snad ještě víc vyděsí.

„Vždyť mě ani neznáš.” Začnu ho přemlouvat s tím nejvíc očividným, i když vím, že mu moje prostesty budou úplně někde.

„Ty mě taky ne. Ale stačí mi to co cítím teď, abych poznal, že se do tebe dřív nebo později zamiluju.”

„Až mě poznáš nebudeš si to myslet.”

„To ty nemůžeš vědět.”

„A ty ano?” Začnu z toho být unavený. Je to jako bavit se se zdí. Nepochopí to. NIKDO to nepochopí.

„Je to risk, který jsem ochotný přijmout.” Říká to tak sebejistě, jakoby ho nic co skrývám, nemohlo odradit. Jakoby všechno věděl. Chlapečku, ty nemáš ani ponětí, co je to za risk.

„Prosím, už nic neříkej.” Bolí mě hlava. Chci jen na chvilku vydechnout a srovnat si myšlenky.

„Prostě na všechno zapomeň a mysli jen na mě. Tak jako to já dělám s tebou.”

To nemůžu, nemůžu, nemůžu, nemůžu, nemůžu...

„Mlč.”

„Vím že cítíš to samý co já.”

Prostě nemůžu.

„SKLAPNI! PROSÍM!”

Cítim jak se mi klepou kolena. Je to asi poprvý co na někoho vážně zakřičím. Všechno to ze mě prostě vyšlo ven.

„Já chci jenom jít domů, poslouchat písničky a zapomenout, že si kdy existoval. Což se mi za žádnou cenu nepovede, protože po každý když teď pomyslím na hudbu, vidím tebe.” Trochu se uklidním, ale můj hlas je celej roztřesenej. Oči mám vlhký. Co to se mnou sakra je? A co je sním?

Sednu si zpátky ke kytaře a jen se snažím pravidelně dýchat.

„Prostě nechci… Nemůžu.” Dostanu ze sebe, i když mi nepřijde že by to něco vysvětlovalo.

„Okay.. Rande. Dej mi rande. A já změním tvoje myšlení.” Samolibě se usměje. Vypadá to, že to jak jsem vyjel s ním totálně nic neudělalo. Asi nejsem dost děsivej.  

„Nenávidim jak seš si vždycky jistej.”

„Tak ti klidně prozradím, že uvnitř si nejsem jistý ničím.” Jo to mi pomohlo.

„Jedno rande ti dám.”

… Co jsem to právě řekl?

„Zamiluješ si mě!” Povyskočí si v úsměvem od ucha k uchu.

„Jedině až budeš zpívat líp než já.”

„To se nikdy nestane a ty to moc dobře víš.” Hodí po mě vražednej pohled, kterej mi hned udělá lepší náladu. Jenom se mu na to zákeřně ušklíbnu.

„Přesně tohle si zamaluju, tenhle úsměv. Když ho vidim mám pocit, že tě vidim.”

No, ten úsměv mi z tváře hned zmizí a já se na něj jen zmateně koukám. Co? Vždyť mě vidí. Oo aha myslí moje PRAVÉ JÁ. Klišé. Jak dokáže takový slaďárny říct s vážnym obličejem?

Ale je pravda, že jsem se na chvilku asi trochu otevřel. To zní taky lacině. Jakobych měl v nitru nějaké dveře, které můžou otevřít jen vyvolení které tam pustím. Taková představa je k smíchu.

Podívám se na něj a ovládne mě zase ten pocit, že chci jít pryč. Že když ho neuvidím tak třeba už nebudu cítit to co cítím. Dřív to s ostatními zabíralo.

„Dej mi ruku, Michale.” Jeho oči mě provrtávají. Chci vyhledat nejbližší dveře a vypadnout, ale i přesto mu podávám svoji ruku. Vezme ji do svých dlaní a hladí mi prsty. Cítím jak zkoumá každý kousek mé pokožky, masa a kostí. Na chvíli dokonce zavře oči a jenom mi šahá na ruku. Nedokážu se uvolnit, i když se o to snažím. V hlavě mi křičí asi milion hlasů. Proč ten, debil, mě nutí cítit se tak nervózně. Nenávidim ho! Asi ho miluju. Chci utéct. Chci se ho dotknout. Chci promluvit.

Moje druhá ruka se skoro dotkne těch jeho, když vyhrkne:

„Zazpívej mi.”

Obě ruce stáhnu zpátky. Nenenenenenenene. Proč sakra? Damiene ty mě zničíš. Nevím co mám dělat. Proč se objevil teď? Proč tu nemohl být, když jsem byl ještě duševně v pořádku?

Na chvíli chci vážně odejít a moje nohy se k tomu i chystají, když dovnitř vejde Jana a kluci.

„Jsme zpátky!” Zazpívá Jana, za kterou jde Bořek a Denis zavalení taškama s jídlem. „A koukejte na koho jsme narazili!”

Je to Irena. Taky patří do naší skupiny, jenom by to nahlas nikdy nepřiznala. Zpívá se mnou duety, neboť Jana se v tomhle ohledu ukázala být totálně nepoužitelná. Nemá mě moc v lásce a spolu s tím vše co představuju, takže i Raw. Ale potřebuje práci a miluje zpěv. Já dobře platim a nechám ji zpívat. Vedle ní byl ještě Erik. Po využitelné stránce je jako Bořek. Umí všechno, ale jenom dobře. Obvykle nám na koncertech dělá druhý housle, nebo kytaru, nebo cokoliv je právě potřeba.

„Vlastně jsem jim zavolal. Chci oznámit plán na tenhle rok.” Vysvětlím jim a jdu pomoc klukům s taškama. Damien hned následuje můj příklad. Pokývnu hlavou k Ireně a Erikovi a Damien správně pochopí, že se s nimi má jít seznámit.

Vybaluju věci a po očku ty tři pozoruju. Jak jsem čekal Irena z něho nebyla moc unešená.

Všichni si vezmou nějaký pití, většina pivo. Já s Damienem colu. Jdeme do první místnosti s tím že si sedneme na pohovku, ale je nás moc takže Jana si nakonec sedne na Bořka, Irena jako nejmenší z nás si sedne na stůl a já stojím.

„Jak jsem řekl. Plán na dnešní rok. Buďme upřímní. Za poslední roky jsme se celkem flákali a já si myslím, že už je čas udělat větší krok. Chci vydat album.” Všechno to ze sebe dostanu, než si to sám rozmyslím. Koukají na mě trochu zmateně, tak se chci pokusit pokračovat. „Ano, nějaký písničky jsme už vydali, ale já chci skutečný písně. Chci příběh k nim. Za tenhle rok. Jdete do toho?”

Nastane ještě větší ticho. Všechny je projedu. Platím jim víc než bych měl za to co tu vyváděj, ale nemyslím si že bych kdykoliv v sobě vyvolával nějakou autoritu. Ani já sám k sobě nechovám nějaký převratný respekt. Takže vážně nevím, jak se jim bude chtít, mě následovat.

„Já jo.” Damien. Damien s tím souhlasí. Že mě to ještě vůbec překvapuje. I tak se mi uleví.

„Konečně, něco zajímavého.” Jako další se ozve Irena a dokonce se směje… Zvláštní.

Nakonec všichni šťastně přikývnou.

„Bude to asi peklo.” Pokusím se je ještě varovat, ale vidím, že se už kompletně rozhodli.

„Hlavně pro tebe.” Poznamená Dennis což je pravda, protože to já vymýšlím text a dělám hudbu a dávám to dohromady… Na co že je vlastně potřebuju?

„Tak jo, zítra poslední volno a pak ze sebe sedřeme kůže.” Celkem se na to těším. Moje vlastní album. Moje hudba. Moje slova.

„Chtěl si říct, že všichni sedřem kůži z tebe.” Ozve Dennis zase.

„Měl by si mi přestat připomínat, že dělám všechnu práci a ty mi jen piješ krev, nebo ti ten plat ještě snížim.” Tím ho přinutím sklapnout.

„Tak co, ještě něco máš na srdci nebo jdem zkoušet? Když už nás za to platíš.” Irena zase zní jako mrcha, ale moc dobře vím že jen strašně moc chce zpívat a možná se ukázat nováčkovi.

„A co dáme?” Zeptá se Jana, která je už za počítačem.

„340” Kouknu se na Damiena. Tomu hned vykoukne na tváři úsměv.

„Nevermore. 340. píseň na seznamu.”

 

Cvičili jsem dlouhou. Damien projížděl seznam a my hráli vše co vlastně chtěl. Byla to zábava. Co to kecám, byl to asi ten nejskvělejší den mého dosavadního života. Snad celou dobu jsem se šklebil, nebo tlemil, či smál. Hraní s ním, bylo neskutečný. Lepší než cokoliv co jsem zažil. Lepší než sex. No a za těhlech podmínek, jaký by byl asi sex s n--. Už to dělám zase, že? Budu prostě dělat, že mě to nikdy nenapadlo. Bylo to prostě jiný. Prociťuje to stejně jako já. To všechno. Nevím jak to popsat, ale z toho usmívání mě bolí celej obličej.

Když jsme nehráli, tak jsme jen seděli a vytáhli hry. Damien se mnou chtěl hrát pexeso, ve kterém jsem ho totálně rozsekal, jak ho všichni varovali. V pexesu mě nikdo neporazil už asi 10 let. Pak jsme teda zkusili žolíky o keksy. Volná pracovní doba je fajn.

V osm se všichni seberou a jdou ven pařit. Já tu zůstávám a pokračuju v čemkoliv chci, protože kluby a alkohol nikdy nebyl pro mě.

„Damiene, musíš jít s náma!” Dennis vezme Damiena okolo ramen, a už ho vede ven. Déňa pár plechovek piv už vypil.

„Oka, kam jdem?” Damien se na mě podívá. Podle mého pozorování vím, že už asi 2 hodiny drží to samý pivo, který není ani z poloviny vypitý a nenápadně si pro sebe vyhrál menší částku keksíků.

„Já nejdu. Nic pro mě. Ale ty jdi. Bude to aspoň takovej křest.” Za ten celej den, jsem v nějaké chvíli přestal být na stráži a pro jednou vzdal nečumění na něj a nemluvení. Jsem rád, že se zapojil do kolektivu. Dokonce i Ireně se celkem líbil. A Erikovi možná trochu víc než by měl. Řekl bych že ho Erik okukoval snad i víc než já.

Damien po chvíli zírání, přikývne a do dalších 5 minutách jsou všichni pryč. Konečně je ticho. Vydechnu snad všechen vzduch v plicích. Sednu si na cokoliv je podemnou. Začnou se mi klepat nohy.. Hlavu si hodím do dlaní a jen zhluboka dýchám. Pořád dokola si přehrávám náš rozhovor. A taky to, že jsem mu řekl ano na rande. Vlastně úplně celej den mi jede v hlavě pořád dokola. Všechno co jsem řekl, co on řekl, i to co ostatní řekli. Jako bych se tam snažil najít jakoukoliv chybu co jsem neměl udělat.

Zvednu se a začnu uklízet, protože potřebuju něco dělat a nemyslet. Pustím k tomu první písničku co mám v mobilu, což mi moc nepomáhá, neboť mě hned napadne, jestli Damien zná i tuhle. Když je vše hotovo vezmu si kytaru a sednu si na svou oblíbenou bednu.

 

„We start with small talk but we know that it's not so. We take our time cause it feels like we're lying. We run in circles and we scrape our elbows so we know that we're not the only ones pretending.

Do you know what I like?
Do you like the night life?
Do you take your time or do you feel like you're dying?”

 

(překlad)

„Začali jsem s pokecem, ale víme, že tak to není. Vezmeme si čas, protože se cítíme, jako bychom lhali. Utíkáme v kruzích a poškrábeme si lokty, takže víme, že nejsme jediní, kdo předstírají.

 

Víš, co se mi líbí?

Máš rád noční život?

Bereš si čas nebo se cítíš, jako když umíráš?”

 

Small Talk od Call Security. Tahle píseň na mém seznamu není. Nenašel jsem ji ke stažení do mobilu a nedostal jsem se nikdy k tomu abych ji tam napsal. Vezmu jeden z našich seznamů z Janina stolu a propisku. Nalistuju poslední stránku a napíšu:

Small Talk, Call Security - 627.





 

 

Dodatek autora: 

Žiju. Lidi, já žiju. JEŠTĚ ŽIJU! 

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 10)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 19
Prudko sa vzoprel a odtiahol sa iba natoľko koľko som mu svojou silou v rukách...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 10
Prvá vec čo som zbadal bola biela miestnosť. Cítim že mám zviazané zápästie a...
Hodnocení:
4.2/5
- Komentářů: 6
"Já to udělám." řekl. "Tak se mi to líbí." Mrknul. "První chci slyšet-" jeho...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 21
Schovanec Ráno přišlo příliš brzy, vzbudil mě zpěv ptáků. A i když jsem...