St, 24/06/2015 - 19:04
8

Držel jeho bezvládné tělo v náručí, měl pocit, že neváží téměř nic a že se každým okamžikem rozpadne na tisíc střepů. Nenapadalo ho, co by měl udělat. Tohle ho úplně vykolejilo. Seděl na zemi s tím neznámým klukem v náručí a hlavou mu vířilo tolik různých myšlenek. Nakonec se mu je však podařilo seřadit do jedné linie a hned první z nich přinesla řešení. Klára. Ona je ta, kdo mu vždycky pomůže. Opatrně ho položil na sedačku a rozeběhl se dolů do kuchyně.

„Sofie, mohla by sis jít hrát teď do pokojíčku? Potřeboval bych si na chvíli promluvit s Klárou, ano? Ty lívance si uděláme třeba zítra, jo? Slibuju.“ Vždycky jí říkal Sofi. Její skutečné jméno, Sofie, používal jen tehdy, když potřeboval, aby se chovala jako velká holka. Aby bez odmlouvání a slůvka proč udělala to, co po ní zrovna chtěl. A ona to respektovala a jako obvykle beze slova odporu poslechla.

„Kláro on omdlel, co mám dělat?“ Vyhrkl na ni, jen co za Sofií zaklaply dveře. Aniž by mu cokoliv řekla, rychlým krokem se vydala do obývacího pokoje. Ležel tam. Obličej, nyní příliš bílý, výrazně kontrastoval s černými vlasy.

„Kdo to je, Kai? Jak víme, že to nehraje?“ Její otázky dávaly smysl. Nejen proto, že v minulosti pracovala jako policistka, ale proto, že měla zkrátka pravdu. Kromě toho, že je to ten kluk z fotky nevěděl vůbec nic.

„Neřekl mi ani jak se jmenuje.“ Řekla tiše, zatím co on ve svých rozvířených myšlenkách opět zachytil jednu rozumnou a hned v příštím okamžiku ji zrealizoval. Obratnými prsty vyťukával číslo, které uměl zpaměti. Když se na druhé straně ozval hlas postaršího muže, pronesl jen jedinou prosbu. Přijeďte prosím okamžitě, myslím, že je to urgentní.

„Kai?“ Ozval se za ním její hlas a on s očima upřenýma do zahrady mírně kývnul. Nakonec se k němu vrátil. Sundal mu klobouk i brýle a nakonec i kabát.

„Koho ti připomíná?“ Podíval se na ni významně. Podívala se na chlapce a pak zpátky na Kaie. Aniž by cokoliv řekla, její výraz prozrazoval, že jí to konečně došlo. Souhlasně pokýval hlavou.

„Potřebuju panáka. Nutně. Mám pocit, že se mi z toho rozskočí hlava.“ Aniž by čekal na její reakci odešel z pokoje dolů do kuchyně. Automaticky si nalil skleničku Morgana. A potom ještě jednu. Začínal pociťovat příjemné teplo, které mu začínalo proudit celým tělem. Slastně přivřel oči a vychutnával si ten pocit. Z alkoholového opojení ho probral zvonek. Za dveřmi stál postarší muž s bílými vlasy i vousy. Byl malý a mírně zavalitý. Na nose mu seděly hranaté brýle s tmavými obroučkami. Potřásl si s Kaiem rukou a vstoupil do domu. Rychle se vyzul a následoval Kaie do pokoje v patře. Muž se pozdravil s Klárou a potom upřel zrak na Noela.

„Co mi k tomu řekneš Kai?“ Zeptal se a otočil se na něj.

„Je to člověk z jedné mojí fotky. Přišel, ale než jsme si stihli promluvit omdlel. To je asi tak vše.“ Muž rozevřel lékařskou brašnu. Poslechl mu srdce a změřil tlak. Potom se zase otočil na Kaie.

„Hádám tu tak 25 a vypadá to, že takhle omdlévá poměrně často. Má celkem dost nízký tlak. Je dost možné, že prodělal nějakou stresovou situaci, když se k tomu přičte únava, kterou tuším podle těch kruhů pod očima, je to celkem jasné. Nechal bych ho vyspat a hotovo.“ Kai poděkoval a šel doktora odprovodit. Když nastupoval do auta, řekl mu ještě.

„Ty Kai....připadal mi nějak povědomý. Jako bych ho už někde viděl, jen nevím kde. Možná u nás na klinice? Ačkoliv to se mi moc nezdá....ke komu by tam šel?“ Doktor se podíval na Kaie.

„Hlavní je, že bude v pohodě. Moc vám děkuji, že jste přijel tak rychle.“ Poděkoval a stiskl mu ruku na rozloučenou. Doktor nastoupil do auta a odjel.

Když stoupal po schodech, potkal se s Klárou.

„Dala jsem mu polštář a peřinu. Doktor má asi pravdu, necháme ho vyspat a uvidíme ráno.“

„Kláro...děkuji ti...za všechno.“ Objal jí.

„Zajdu říct Sofii, že tady dneska zůstane, ano?“ Řekl a zamířil k jejímu pokojíku. Najednou se za ním ozvala Klára.

„Kai? Vím, že mi do toho vůbec nic není, ale musím se prostě zeptat. Jsem zvědavá, ale jestli nebudeš chtít, nemusíš odpovídat…Co k němu cítíš?Miluješ ho?“ Když to říkala, téměř šeptala, jako by je snad někdo mohl slyšet.

„Já nevím, Kláro. Jo, přiznávám, líbí se mi. A moc. Asi bych si ho dokázal zamilovat, ale k čemu by mi to bylo, když by to třeba neměl stejně?.“

„Začínáš se červenat Kai.“ Rozesmála se Klára.

„Dobře, tak si ho tady dneska necháme a jestli chceš, zajdu to říct Sofii sama. Můžeš jít za ním, sedět vedle a, jak máš v oblibě, na něho zírat. Ale teď vážně Kai....když jsem nastupovala, řekl jsi mi všechno. O sobě a o Sofii a já se vším souhlasila. Moc jsem si vás za ty roky oblíbila a chci, abyste byli šťastní tak, jak si zasloužíte. Oba.“ Když to říkala, celou dobu se mu dívala do očí a on věděl, že to myslí skutečně upřímně.

„Vždyť já si tě taky oblíbil. A pro Sofii jsi jako máma. A kdybych nebyl gay, tak už bych to na tebe dávno zkusil, to mi věř.“ Zasmáli se a bez jediného dalšího slova se rozešli.

Opatrně vklouzl do obýváku a potichu zavřel dveře. Sedl si do křesla vedle pohovky a zaměřil svůj pohled na spící obličej. Na čele měl kapičky potu, víčka se mu zběsile chvěla a tvář měla bolestný výraz. Tohle bude dlouhá noc. Asi si budu muset něco číst...Kdybych alespoň věděl, jak se jmenuje...Co se mu asi teď zdá? Nechal myšlenky dál putovat odnikud nikam a šel si pro nějakou knihu do velké knihovny. Pak se vrátil a uvelebil se do křesla. Rozsvítil čtecí lampu a pokusil se číst. Jenže to nešlo. Každou chvíli se musel podívat na jeho tvář. Sen už byl asi pryč, víčka byla klidná a z tváře vymizel ten bolestný výraz. Asi za dvě hodiny marných pokusů o začtení se do knihy někdo potichu zaklepal.

Do pokoje opatrně nakoukla Sofie. Když jí pokynul, aby šla dál, opatrně zavřela dveře a přicupitala k němu.

„Ty nepůjdeš spát tatí? Já už jo, protože jsem unavená. A mám se tě zeptat, jestli nechceš něco k jídlu.“ Zeptala se a přitom se mu vyškrábala na klín.

„Ne Sofi, ještě nepůjdu, musím ho hlídat, víš? A Řekni Kláře, že děkuju, ale když tak si dám něco později, ano?“ Sofie seděla a prohlížela si spícího návštěvníka.

„Tak já jí to řeknu. To je ten kluk z fotky. Je nemocný? Vypadá jako ta porcelánová panenka cos mi nedávno přivezl. Akorát že ta měla delší vlasy. Tak se hezky vyspi, až teda půjdeš spát.“ Vlepila mu pusu a aniž by čekala na jakoukoliv odpověď, seskočila na zem. Dal jí pusu na čelo.

„Dobrou noc Sofi.“ Zamával na ni, když byla u dveří.

Konečně se mu podařilo začíst se do knihy. Po asi 20 stránkách měl ale stále pocit, že si vybral špatnou knihu. Bylo to nudné a nezajímavé a jeho to začínalo uspávat. Pokusil se přečíst ještě pět dalších stránek, ale to se mu nepodařilo. Kniha zvítězila a on usnul.

 

4.93617
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 47)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 17
„No co stojíš,“ pobídla ho Ema. „Běž si dát věci do chatky.“ Petr se pousmál...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 2
Druhý společný den se nesl v trochu méně chaotickém duchu. Rozhodně bylo z...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Obraz Tallantridy – Kapitola 34 Modrovláska   Znak vyrytý je do...
Hodnocení:
4/5
- Komentářů: 10
Prolétávám nad městem a kontroluji, zda je vše v pořádku. Všude klid, jen občas...