Pá, 16/06/2017 - 23:33
6

„Marku, půjdeš se s námi napít?“ zeptá se mě Lenka, má kolegyně.

„Ne, ještě musím něco zařídit, užijte si to,“ mávnu stojícímu hloučku na rozloučenou a zavřu za sebou dveře.

Sněží.

Slyším útržky hovoru.

„…nikdy nikam nejde…“

„…asi má přítelkyni…“

„…nemluvil o žádné…“

Usměji se a zachumlám se do teplé šály.

Sněhové vločky dopadají na mou nataženou ruku.

Ten mráz v kombinaci se spalujícím žárem…nelze zapomenout.

„Marku?“ zaslechnu a otočím se.

V ten mrazivý den jsme ani jeden netušili, kam se řítíme. Ten vlak ještě šel zastavit. Ale touha poznat, kam až jsme schopni zajít, ho hnala dál.

V ten mrazivý den…před pěti lety se rozjel.

 

***před pěti lety***

 

Nevinné přátelské objetí skončilo sexem. Byla zima a ten alkohol jen nabudil naše smysly. V kombinaci s chutí zkusit něco nového. Vyspali jsme se spolu. Dva kamarádi, co se znali přes deset let.

Ležím na zemi. Na měkkém koberci. Michal sedí vedle mě.

„Hele, pamatuješ si, co se včera stalo Michale?“ podívám se do hnědých očí.

„Ano, pamatuji si to se všemi detaily,“ vydechne přitom obláček kouře z cigarety.

„A co s tím?“ nakrčím přemýšlivě čelo.

„Nic, necháme to být. Budeme se chovat, jakoby se nic nestalo,“ usoudí a opět se zahalí do oblaku kouře.

„Souhlasím.“

Chodil jsem dál do školy. Dál jsem spal se svojí holkou, stejně jako on.

Ale ta vzpomínka. Na tu mrazivou noc v jeho horkém objetí.

Pořád jsem na to myslel.

„Marku, co takhle udělat si pěkný víkend? ...ty mě neposloucháš!“ třese se mnou Lenka.

„Poslouchám,“ odpovím nepřítomně.

„Vážně? Tak co třeba v nějakých lázních? Už jsme dlouho nikde nebyli. Něco vyberu. Vířivá vana, společná velká postel, masáž…sex. To zní lákavě, ne?“ zamrká.

„Hmmm,“ kývnu a přemýšlím, jestli jsem někdy zažil vášnivější noc než tu, co jsem okusil minulou sobotu.

„Jakej víkend máš volno?“ organizuje.

„Marku?“ nadzvedne tázavě obočí.

„Ano?“ zvednu zrak od stolu, a konečně se na ní podívám.

„Jakej víkend máš volno? Ty mě neposloucháš!“ stěžuje si.

„Třeba příští,“ pokrčím rameny.

Musím ještě napsat jednu práci do školy. Políbím jí a rozloučím se. Je čas věnovat se vzdělávání.

Ta noc nešla vymazat. Stále byla v mé mysli. Jeho dotek, jeho dech, jeho polibky.

Málem jsem to nestihl. Úlevou si vydechnu. Psal jsem tu práci skoro týden. A jdu sem takhle pozdě. Je štěstí, že tu profesor byl.

„Marku, co tu ještě děláš?“ vybafne na mě Michal před budovou školy.

„Šel jsem odevzdat seminárku,“ vysvětlím „Spíš, co tady děláš ty?“

Při pohledu na něj, jsem si uvědomil, že chci okusit znovu. Už to bylo téměř čtrnáct dní, a já to měl pořád před očima.

Chtěl jsem to zase zažít. Říkal jsem si, že to nic neznamená. Že je to jen zvědavost.

„Já jdu z přednášky,“ usměje se „Je hrozná zima, viď?“ podívá se na mě. Jsem zachumlaný v zimním kabátu a šálu mám namotanou skoro kolem celé hlavy. Jen oči a část úst vykukuje.

„Ano, je mrazivo,“ kývnu.

„Nechceš se zahřát? Můžeme zajít na čaj?“ zeptá se a zajede si jednou rukou do vlasů.

Kdyby to neřekl, nic by se nestalo. Možná si to neuvědomil, že právě teplo nás svedlo z cesty.

„Ano,“ odpovím a rychle dojdu těsně k němu.

„Marku?“ hlesne a zadívá se mi do očí „Já…“

Tázavě na něj hledím.

„Nebo nic. Zapomeň na to. Tak, chceš se tedy zahřát?“ usměje se.

Chytnu ho za bradu a políbím ho. Překvapeně sebou škubne.

„Tohle je taky způsob, jak se zahřát,“ vyhrkne, když po chvíli uvolníme své rty.

A tak jsme opět okusili, jak spalující umí být touha. Asi jsme si to tehdy nepřipouštěli…

Zuřivě se líbáme. Po chvíli mě položí do sněhu.

„Budeme pokračovat?“ usměje se.

„Samozřejmě, až do konce,“ kývnu.

„Marku, nemáš chuť to zjistit?“ zeptá se s úsměvem.

„Nevím, co myslíš?“

„Jaká je opravdová vášeň?“ vysvětlí.

„To zní dobře,“ přisvědčím. Chvíli na sebe hledíme. Načež si ho přitáhnu k sobě a vtisknu mu, navzdory té obrovské zimě, horký polibek.

Sundá si rukavice a rozepne mi kabát. Svými teplými dlaněmi mapuje můj hrudník. Nepřestává mě líbat. A tak, obklopeni sněhem, v mrazivém vzduchu, schováni za stromy, se vzájemně ujistíme, že zima náš chtíč nezastaví.

Že začít si hrát s vášní, není ten nejlepší nápad.

Nechápu to, už jsou to čtyři dny a já pokaždé, když projdu kolem hlavní budovy, cítím, jak mé tělo pohlcuje teplo. Chci se věnovat realitě.

Zamrkám a snažím se soustředit.

Tahle kavárna je za trest. Nevím, proč sem pořád chce chodit.

„Marku, tak co tenhle víkend? Hodí se ti to tedy?“ doráží Lenka a lehce mě pod stolem nakopne.

„Ehm, o čem to mluvíš?“ nechápu a poprvé za dnešek se na ní přímo podívám.

„Cože?“ vyvalí oči a hned se naštvaně podívá na Veroniku „On mě vůbec neposlouchá, vůbec!“ stěžuje si jí.

Protočím oči. Promiň, ale zrovna jsem přemýšlel nad tím, jak je možné, že je můj zadek tak citlivý. Jenže říct ti to, tak mě vykastruješ. Povzdechnu si. Tyhle myšlenky nejdou zastavit.

„Chtěla si jet do lázní?“ řeknu a doufám, že to je pravda. Vím, že o něčem takovém mluvila.

„Jo, chtěla a tys řekl, že můžeš, tak se jen ujišťuji, jestli to platí,“ zavrčí, ale zlost z jejích očí vyprchá.

„Určitě můžeme, mám volno,“ usměji se a smířlivě jí chytím za ruku. Musím vytěsnit ty nemravné myšlenky. Nejsme milenci. Jsme kamarádi, co jsou zvědaví na to, kde má člověk limity.

A tak jsme postupně zjišťovali, že opravdová vášeň má mnoho podob. Zkoušeli jsme kdeco. Naše vlastní vášeň neměla žádné hranice. Milovali jsme se skoro všude, kde to jen čas a místo dovolovalo. Samozřejmě ne pravidelně, spíš nárazově, o to víc to bylo sexy. Koupili jsme různé erotické hračky, od vibrátorů přes pouta po bičík. Všechno jsme zkusili. 

„Tak jaký byl předminulý víkend?“ zeptá se Michal, který se jako první vzpamatoval z prožitého orgasmu.

„Bylo to fajn. Lenka ani nechtěla moc sexu, takže se to dalo zvládnout. Kdyby byla náročnější, tak tu asi s tebou nejsem,“ uchechtnu se a pohladím ho po vlhké hrudi.

Ležíme a oba těžce oddychujeme. Zíráme na strop. Okno je otevřené a do místnosti tak proudí ledový vzduch.

„Uděláme si tetování,“ vyhrkne najednou Michal a hned vskočí. „Mám kámoše, co tetuje, zavolám mu, určitě bude mít čas,“ pokračuje a už je skoro oblečený.

Šokovaně na něj hledím. Tetování?

„Bude to bolet,“ řekne a dojde až ke mně. Vzájemně si hledíme do očí.

„Dobře ale na penis,“ usměji se. Zní to jako výborný nápad. Jen při té myšlence mnou projede vlna vzrušení.

„Ano, to zní skvěle,“ souhlasí.

Jeho kamarád nás přivítá s cigárem v puse. Chvíli se dohadujeme, kdo půjde první. Nakonec to padne na Michala.

„Tak co a kam?“ zeptá se týpek.

„Nějaký ozdobný klíč a na penis. Představuji si takový ten typický starý klíč s různými vlnkami a zahnutými prvky, víš ne? Akorát bez mašliček a podobných kravin, “ řekne Michal bez přemýšlení.

Tater překvapeně zalapá po dechu, načež pobaveně vyprskne.

„No máš to mít,“ mrkne a nahne se za sebe, aby mu ukázal černé desky, v nichž nalistuje příslušnou stránku.

 „Něco takového?“ ukáže. Přikývne.

Celou dobu sedím a upřeně se dívám do Michalových očí. Pozoruje to všechno s lehce pootevřenými rty. V momentě, kdy je bolest z jeho obličeje doslova hmatatelná, se zvednu a vtisknu mu uklidňující polibek. Jeho kamarád kupodivu vůbec nic neříká. Nediví se, neptá se.

Navzdory té bolesti bylo ve vzduchu cítit napětí. Tenhle bolestivý akt, jakoby zpečetil naše činy. Byla to jen spontánní myšlenka.  A přesto…

„Teď ty Marku, co chceš a kam?“ zeptá se „zámek?“ zkusí a zazubí se.

„Přesně tak, nějaký zámek,“ přikývnu.

„V čem? Zámek v srdci?“ napadne ho. Chvíli zase listuje „Tohle je super,“ prstem ukáže na tmavé srdce, které je jen obrysem bez výplně, a v jehož prostředku je otvor pro klíč.

„Kam?“ zeptá se.

„Mezi půlky…třeba na pravou stranu“ odpovím klidně.

Nehne ani brvou. Naviguje mě do polohy na čtyři a jen řekne, že to bude bolet jako čert. Následně mi začne plnit přání. Michla mu v tom pomáhá, protože můj zadek přidržuje, tak aby měl lepší přístup.

Bolí to. Nikdy mě nic nebolelo víc. Ta bolest je v cítit v každé buňce mého těla. Rozlévá se mnou spolu se spalujícím žárem. Jediné, co mě uklidňuje je chladný vzduch vanoucí z pootevřené ventilačky.

Snažím se v klidu dýchat. Naštěstí jde o poměrně jednoduchý vzor. Za tři čtvrtě hodiny je hotovo.

mým tělem rezonoval pocit neovladatelné touhy. Tenhle zvrhlý až laciný akt mě naplňoval chtíčem až po okraj.

„Tak jak to vypadá?“ otočí se na mě Michal.

„První dva dny jsem ani nechodil na záchod. Jen ta představa…“ otřesu se „navíc jsem ani nemohl sedět, takže jsem nešel ani do školy. Ale teď už to začíná být lepší. Co ty?“ zeptám se zvědavě.

„Jo, jsem na tom podobně,“ přikývne a zaujatě listuje časopisem o autech.

„Prej už nechodíš s Terezou,“ řeknu a zadívám se na jeho zátylek.

Otočí se a vyndá si z krabičky cigaretu. Promne ji v prstech, a následně vezme do úst, zapálí a labužnicky potáhne.

„Jo, slyšel si dobře,“ usměje se „nesnáší tetování, prej, že nechápe, proč jsem si nechal takovou, cituji: blbost, vytetovat,“ to už se neudrží a směje se nahlas.

„A si v pohodě?“ zajímám se.

„Naprosto, bude jiná,“ mávne rukou. „Stejně to už stálo za prd, rozešli bychom se i bez tetování," dodá.

Náš obyčejný život přestal být důležitý. Scházeli jsme se čím dál více. Spolu jsme bádali v zakázaných vodách, plni neovladatelné chuti poznat, kam až může vášeň sahat.

Ležíme na zemi. Držíme se za ruce. Cítím se klidný. Ignoruji vibrující telefon. Nechci s ní mluvit.

„Sakra, měl jsem seminář,“ vydechne Michal a posadí se, aby si zapálil.

„Tak to promiň, ale musíš si to hlídat,“ pokrčím rameny.

„Kdepak, tohle bylo lepší než seminář,“ zazubí se.

„Máš pravdu, škola mě začíná nudit,“ kývnu. Najednou dostanu báječný nápad. Vytrhnu Michalovi cigaretu z ruky a taky si potáhnu.

„Chceš začít kouřit?“ ptá se pobaveně.

„Ne, rozhodně ne, je jsem chtěl zjistit, co na tom máš,“ vysvětlím a po prvním natáhnutí se rozkašlu. Zabuší mi do zad.

„Můžu tě políbit?“ zeptá se.

Překvapeně na něj hledím. Proč se najednou ptá? Jen kývnu.

Jeho polibek hřeje. Jeho rty jsou měkké. Zajede mi rukou do vlasů.

„Postel?“ odtáhnu se.

„Klasika na misionáře myslíš?“ zeptá se pobaveně.

„Ano,“

„Hm…jako partneři,“ usoudí a chytne mě za ruku „takže už žádné experimenty?“ nakloní hlavu na stranu a vážně mi hledí do očí.

„Jako partneři…experimenty? Občas?“ navrhnu.

„Fajn.“

Věděli jsme, že nás to začíná pohlcovat. Tahle hra s vášní. Ale ani jeden neměl chuť jí ukončit.

Sedíme u něj na posteli. Už tři týdny jsme to nedělali nikde jinde, než tady. Myslel jsem si, že mě to omrzí a naše hra bude u konce. Jenže mě to bavilo pořád, oba nás to naprosto omámilo.

Přitisknu se na jeho hruď a obkročmo se na něj posadím. Když se otřu o jeho rozkrok, vzrušeně vydechne. Po chvíli mě zbaví trička, kalhot a i boxerek. Všechno odhodí a už si mě prsty připravuje. Netrvá to dlouho, jsem připravený po chvíli. Chytnu jeho obličej do dlaní.

„Zůstanu na tobě,“ usměji se. Bleskne mu v očích a jen slabě kývne.

Pomalu se nadzvednu a přidržím si jeho penis, tak abych na něj mohl hladce dosednout. Je to příjemné. Je to vzrušující. Je to dokonalé.

Po chvíli něco narazí do okna. Nevěnuji tomu pozornost. Když se to opakuje, jen s povzdechem z něj slezu, a natáhnu se přes postel, abych se podíval, který inteligent hází ty kameny. Tuším, kdo. I on to ví.

Michal se mezitím přesune za mě a prudce do mě vstoupí. Snažím se potlačit vzdech.

Zahledím se dolů.

Začalo to být nebezpečné. Nestanovili jsme si žádné pravidla. A jakmile hra nemá pravidla, těžko se ukončuje. Není možné zvítězit.

„Ah..hoj,“ vydechnu.

„No nazdar, seš ty vůbec někdy u sebe doma?!“ štěkne Lenka.

Jeho prsty se mi zarývají do boků. Oddychuji jako parní lokomotiva, jsem rád, že to z té dálky nemůže slyšet.

„Ne…nejsem,“ odpovím trhaně. Hlas, musím ovládnout svůj hlas.

Rukou mi přejede po páteři a těsně nad kostrč mi vtiskne polibek. Zpomalí své přírazy.

„A co děláte?“ zeptá se zvědavě.

„Zrovna hrajeme hru.“ Odpovím relativně klidně. Cítím, jak se mi tělo začíná třást. Zavřu oči a snažím se uklidnit. Nejde to. To pomalé tření mého citlivého místa je tak mučivé.

„To jsem si mohla myslet,“ zakroutí hlavou „vy ste jak puberťáci,“ prskne.

„To máš pravdu,“

„A co hrajete? Něco na počítači?“ vyzvídá dál.

„Hrajme si s ohněm,“ řeknu a potlačím vzdychnutí.

„Cože?“ nechápe.

„Slyšíš, zkoušíme, jak spalující může být žár,“ usměji se a opět se snažím nevzdychat. Nic těžšího jsem ještě nezažil.

„Pyromani!“ uleví si „tak hlavně ať se vám nic nestane, přijdeš do té hospody?“ zeptá se.

Ach, tak proto tu je. V poslední době se moc často nevídáme. Buď se učím, nebo jsem tady.

„Asi jo,“ odpovím „mu…musím jít, ahoj.“

Nečekám a rychle okno zavřu. V ten moment Michal začne zprudka přirážet. Položím hlavu na své ruce. Můj vrchol přijde vzápětí. Celé mé tělo se roztřese. Ten spalující žár v kombinaci s chladným vzduchem, který sem vstoupil z okna, mě celého pohltí.

Do hospody jsem nepřišel. S Lenkou jsem se další týden rozešel.

Zůstal jsem sám stejně jako on. Už nic nás neomezovalo. Nebylo tu nic, co by nám bránilo se té vášni plně oddat.

Už určitě bude doma. Jdu trochu dřív, než obvykle. Hlavním vchodem projdu bez problémů, už dávno mám klíč. Před bytem se zarazím. Zvonit? Nezvonit?

Otevřu dveře a zarazím se. Naproti mně stojí Michal opřen o stěnu a těsně u něj je Tereza.

„Ty jo, nějak brzo, ne?“ usměje se na mě „tak jo, vypadni,“ řekne jí.

„Cože?“ vyvalí na něj oči „proč hned tak hrubě?“ nechápe a změří si nás pohledem.

„Prostě jdi,“ pokrčí rameny „řekla si, co si chtěla ne?“ dodá a už zamíří směrem ke mně.

Ucouvnu. Srdce mi svírá zvláštní pocit. Chci odejít.

„V pohodě, nemusíš jít, odejdu já,“ vyhrknu a vystřelím ke schodům. Beru je po dvou.

Vylétnu z vchodových dveří a zpomalím. Uklidni se!

„Marku?!“ ozve se mi za zády Michal.

Jsem naštvaný. Proč jsem tak naštvaný?

Dožene mě a prudce mě, za ruku, otočí čelem k sobě.

„Co je?“ nechápe „pojď dovnitř,“ dodá.

„Ne,“ zavrtím hlavou.

„Proč?“ upřeně se mi dívá do očí.

Já nevím. Nevím sakra.

„Protože…“svěsím ramena.

Palcem mi zvedne bradu.

„Už s ní nic nemám, nemusíš žárlit. Mám jen tebe,“ řekne pobaveně.

Prudce ho odstrčím.

„Já nežárlím, debile,“ ulevím si.

„Ne? Tak pojď dovnitř,“ kývne a otočí se.

„Nepůjdu,“ zavrtím hlavou.

Zarazí se a naštvaně na mě pohlédne.

„Co chceš teda dělat?“ vybafne.

„Nic, dělej si, co chceš sám!“ zavrčím.

„Fajn, tak si táhni,“ mávne rukou a odchází.

„Ty taky jdi k čertům!“ zavolám ještě.

Odejdu domů. V hlavě mám prázdno. Srdce mi buší.

Když si doma myji ruce, všimnu si v zrcadle, že mou tvář smáčejí slzy.

Tohle nejde. Stydím se. Choval jsem se jak žárlivá manželka. Hrozně moc se stydím, bude lepší ho nevidět. Neměl bych mít tyhle emoce. Nerozumím sám sobě.

Od té chvíle jsem se mu vyhýbal. Šlo to poměrně snadno. Dveře jsem neotevíral, telefony nezvedal, na sms nereagoval. Ještě skoro rok to zkoušel. A po roce…v první zimní den…se můj telefon odmlčel a můj zvonek přestal zvonit.

 

***současnost***

Už to bude pět let. Od té doby jsem s nikým nechodil.

„Marku?“ zaslechnu a otočím se.

„Michale?“ vyvalím oči.

Prohlédnu si ho od hlavy až k patě. Vypadá stále stejně. Mezitím přijde blíž.

„Jak se máš?“ zeptá se s úsměvem.

„Ale jo, jde to, mohlo by být hůř,“ kývnu.

Nemohl jsem se s nikým sblížit. Dlouhou dobu jsem nevěděl proč.

Zasměje se „tohle jsi říkal vždycky,“ řekne skoro smutně.

„A co ty? Jak se daří?“

„No, já jsem tu po dlouhé době. Rok na to…co…. Po roce jsem se odstěhoval až na druhý konec republiky. Jsem tu pracovně,“ vysvětlí.

„Aha,“ vzmůžu se jen. Rok na to co jsem tě začal ignorovat, si chtěl říct.

A pak jsem si uvědomil. Že ty máš klíč od mého srdce. A bez toho klíče, já své srdce odemknout nemohl. Potřeboval jsem ho.

„Chtěl jsem…měl jsem…já…“ snažím se najít vhodná slova.

 „V pořádku,“ přeruší mě a usměje se.

Sklopím zrak ke svým botám.

„Hele už půjdu, musím ještě něco zařídit. Tak se měj pěkně,“ řekne, ale nehne se z místa.

„Jo, ty taky,“ kývnu a zadívám se mu do očí. Jen se mírně usměje, a po chvíli rozpačitého přešlapování, mě obejde a zamíří opačným směrem.

Hledím na jeho vzdalující se záda.

Žárlil jsem, protože jsem tě miloval. Jenže jsem si to neuvědomil, a když mi to celé došlo, bylo už pozdě. Tvůj byt byl na prodej. Ve škole jsi skončil. Tvé telefonní číslo neexistovalo.

Říkal jsem si, co bych udělal, kdybych dostal další šanci.

Zavřu oči. Už nesmím být zbabělec. Na tři. Raz…dva…tři.

„Michale!!“ zařvu z plných plic.

Zarazí se a po chvíli se otočí. Udělá pár kroků směrem ke mně.

Kdybych dostal další šanci, tak už jí nepromarním.

Chvíli hledám správná slova.

„Ten tvůj klíč…už dlouho ho potřebuju,“ řeknu jen.

V tenhle první mrazivý den, se vzduchem opět nesl, ten známý spalující žár touhy. Ten vlak, který málem zastavil, znovu nabral rychlosti.

Hodnocení: 
4.62963
Průměrné hodnocení: 4.6 (hlasů: 27)
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 22
Zadíval se do těch tak zvláštních očí. Barva se snad ani nedala popsat. Jako by...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 5
„Tak-tak jo, nevidím v tom problém.“ řekl jsem a usmál se. Úsměv mi...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
6   Nerozmlouval jsem mu to. I kdybych to zkusil, nemělo by to cenu...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 20
  V obyčejném starém městském bytě, jakých bylo ve velkých městech...