Út, 21/10/2014 - 10:05
22

Zaparkoval jsem kolo před květinářstvím a rozdával úsměvy na všechny strany.

 „Kuroshi, záříš jak sluníčko,“ zasmála se paní Maya a skropila své květiny v květináčích vodou z konve. „Snad nemáš rande?“

„Zdravím paní Mayo,“ zamával jsem na pozdrav. „Jde to na mě tak poznat?“

„Moc ti to přeji, Kuroshi. Kdo je ta šťastlivá dívka, jestli to není tajemství?“

„Shiel,“ rozplynul jsem se nad jejím jménem. „Nejkrásnější holka na škole.“ „Tak to bys jí měl vybrat ty nejhezčí květiny.“

Poletoval jsem mezi nádobami s květinami jako motýl, očichával každý květ, bral od každé jednu, protože všechny byly krásné a já vůbec netuším, jaké má Shiel ráda. Doufám, že aspoň jednou z nich se do jejího vkusu trefím.

„Moc ti to Kuroshi sluší, je z tebe fešák. Být mladší…,“ mrkla po mě paní Maya.

Zastavil jsem se před velkou zrcadlovou stěnu, která opticky zvětšuje plochu obchodu. Kamarád Roy, který se učil na kadeřníka, se na mě včera večer vyřádil. Dobrovolně jsem mu dělal pokusného králíka, nechal mu volnou ruku a dal jsem se ostříhat. Nikdy jsem se o vlasy nestaral, jen je stáhl do culíku, když už jsem nevěděl, co s nimi. Roy je sestříhal do nepravidelného tvaru, na pravé straně jsem je měl kratší, než na levé, tam mi plavé vlasy sahaly skoro na rameno. Konečky podbarvil úplně tmavě černou, takže tam byl velký barevný rozdíl, ale moc se mi to líbilo. Chtěl mi pomoct vybrat i oblečení na rande, ale raději jsem odmítl. Trochu mi přišlo, že je gay a tak jsem pak raději rychle utekl. Ale i s taškou oblečení, co mi vnutil, takže jsem si stejně před chvílí udělal módní přehlídku před zrcadlem, a fakt jsem se skoro oblékl podle jeho představ. Bílé tílko a na něm vestu s kapucí a lebkou přes celá záda, kožený stahovák na levé ruce a bezprstá rukavice na pravé, černé kalhoty s velkou kapsou na boku, staženou řemínkem a řemen s velkou sponou. No jo, mám trochu rád punk, tenhle styl byl ušitý akorát pro mě. Helmu jsem nechal doma, ta se k tomu všemu nehodila, pro jednou se snad nic nestane. Vyměnil jsem ji za černou širokou kšiltovku.

Konečně jsem byl hotov a postavil jsem se s plnou náručí květin před stále se culící paní Mayu.

„Udělám si z nich takovou malou krátkou kytici, ať je na tom kole nepolámeš a nedovezeš z toho koště,“ sebrala mi veškerou tu krásu z ruky a pustila se do vázání. „Máš naplánovaný nějaký program?“ vyzvídala. „Kino, park,…?“

„Nějaké rady do života?“ odpověděl jsem otázkou.

„Jelikož za tuhle kytku tady necháš určitě celé svoje kapesné, volila bych procházku parkem,“ zazubila se paní Maya a podala mi svázanou kytici.

„Nepřehánějte,“ zašklebil jsem se a vysypal všechny peníze na pult.

Fakt si srandu nedělala, ale něco na zmrzlinu mi zbylo. Měl jsem možná raději něco natrhat cestou, oškubat něčí předzahrádku. Ne, to se na první rande nehodí. Šetřit na dívce svých snů nebudu. Položil jsem si kytici na řídítka a šlápl do pedálů. Zdravil jsem každého na potkání, slunce se opíralo do oken okolních domů, nebe bylo bez mráčků a já byl přesvědčený, že nic nemůže tento výjimečný den pokazit. Zastavil jsem se ještě v pekařství a koupil pár zákusků. Krabička se mi houpala na ruce. Dávám jsem si zatraceně pozor, abych s ní moc neházel a nedovezl z nich namixovaný mišmaš. Mrkl jsem na hodinky a zjistil, že jedu přesně na čas. Měli jsme sraz pod hodinami, dominantou jednoho starožitnictví na rohu hlavní křižovatky. Soustředil jsem se jen na cestu a snažil se vyhýbat kanálům.

Musel jsem mírně přibrzdit, protože silnice byla z kopce a ústila přímo do křižovatky. Viděl jsem ji už z dálky. Moje školní láska, která konečně podlehla mému kouzlu a svolila k dnešnímu rande. Medové vlasy měla rozpuštěné a vítr si s nimi lehce pohrával. Zahlídla mě a zvedla ruku na pozdrav. Šaty na ramínkách, těsně obepínaly její štíhlou postavu... byla neskutečně sexy. Měl jsem oči jen pro ni. Zamával jsem ji s patřičnou hrdostí. Měl jsem totiž rande s nejkrásnějším stvořením pod sluncem. S úsměvem na tváři a očima rozzářenýma štěstím jsem náhle ucítil silný náraz, a tlak mě vyhodil z kola. Drobné kostičky skla se mi zahryzávaly do kůže na rameni a na tváři. Stačil jsem zahlédnout vyděšený výraz řidiče, který křečovitě svíral volant svého auta a zuřivě dupal na pedál brzdy. Svezl jsem se po kapotě auta, a dopadl tvrdě na asfalt silnice. Na ruce stále provázek od krabice se zákusky, které se teď válejí vysypané kolem mé hlavy. Kytice těch nejkrásnějších květin ležela kousek ode mě, na zemi. Snažil jsem se zvednout, ale tělo mě neposlouchalo, natáhl jsem proto jen ruku, abych se jich mohl aspoň dotknout. Projíždějící auto je rozdrtilo na směs zelených stvolů a barevných okvětních lístků. Moje ruka se beznadějně sevřela v pěst. Přivřel jsem oči před sluncem, které mi najednou připadalo tak horké, stejně jako zem pode mnou. Cítil jsem, jak  mi něco teče po tváři. S námahou jsem si sáhl na obličej.

„Chlapče, nehýbej se,“ zakřičel někdo kousek ode mě.

Nedokázal jsem se pohnout, ale viděl jsem, jak vedle mě pokleká nějaký muž. Byla to ta samá, vyděšená tvář, kterou jsem zahlédl za volantem. Podíval jsem se na svou ruku, která se nepřirozeně třásla a byla celá od krve.

„Jak…?“ pokoušel jsem se zeptat, ale slova mě neposlouchala. Z mých úst se řinula krev, stékala po bradě, přes krk a splývala s červenou kaluží, která se mi zvětšovala pod hlavou.

Muž mě chytil za ruku, a já se přestal na chvíli třást.

„Nemůžu za to,“ zašeptal se slzami stékající mu po tváři. „Vjel jsi mi přímo pod kola…“

Jeho ruce, které schovaly moji dlaň, jako dvě lastury perlu, byly příjemně teplé a uklidňující. Pohlédl na mě svýma vyplašenýma, sytě čokoládovýma očima, schovanýma pod hustými dlouhými řasami.

„Mám rande,“ pokusil jsem se o úsměv a pootočil hlavu, jestli nezahlédnu Shiel.

„Vydrž, za chvilku tu bude sanitka…“ položil mi ten muž svou velkou ruku do vlasů.

Slunce se muselo schovat za mraky, protože přestalo hřát. Ochladilo se. Muž si sundal svůj dlouhý těžký kabát a přikryl mě. Nepomáhalo to. Byla mi pořád zima.

„Chlapče, všechno bude v pořádku,“ opět mě chytil za ruku a netrpělivě se rozhlížel kolem sebe.

„Kuroshi, jmenuji se Kuro...,“ vysoukal jsem ze sebe, ale krev hromadící se mi v ústech mi opět sebrala všechna slova. Zahlídl jsem stíny, které se kolem nás začaly seskupovat. Shiel ale mezi nimi nebyla. Květiny i sladkosti byly fuč a já přestával mít sílu držet oči otevřené. Bránil jsem se tomu, nechtěl jsem usnout, potřebuju se dostat na to rande. Nemůžu spát. Chtěl jsem rande. Shiel nebyla nikde kolem. Byl tu jenom on, opálená pleť, černé uhlazené vlasy, s neposlušným pramínkem spadajícím středem čela a čokoládové oči, stále vyděšené a plné strachu. Bílou košili měl plnou červených skvrn... od mé krve. Vnitřnosti se mi sevřely v panické hrůze. Asi jsem udělal něco blbě. To červené světlo na semaforu... přehlédl jsem ho. Asi určitě. Můj pohled patřil totiž pouze Shiel, mávající na druhé straně silnice.

„Pane,“ zachroptil jsem. „Mám strach…“

„Neboj se, všechno bude v pořádku, Kuroshi,“ naklonil se nade mnou a chlácholil mě svým šepotem. „Jmenuju se Tsuji a jsem tu s tebou. “

Chtěl jsem zopakovat jeho jméno, ale nešlo to, opustila mě síla. Z těch lidí okolo jsem nikoho neznal, proto bylo fajn, že tam se mnou někdo byl a držel mě za ruku. Přestal jsem se tolik bát. Čeho vlastně?

Všechno bude v pořádku, říkal Tsuji.

Vypadal důvěryhodně. Usmál jsem se na něj, abych ho trochu rozveselil. Měl jsem přece svůj šťastný den, nechtěl jsem, aby byl někdo smutný.

Mé jméno je  Hateru Kuroshi a přesně za čtyřicetdva dní jsem měl mít sedmnáct let.

Mířil jsem na  rande s vysněnou dívkou Shiel.

 Ale místo té její jsem svíral ruku cizího chlápka, Tsujiho, a usmíval se na něj.

Byl pátek, třináctého června, odpoledne.

Den, kdy jsem umřel.

4.965515
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 58)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
12. A Eli lehounce zčervenal, tak jak to bylo vždy jeho zvykem, trošku si...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
8. Úkol a přání Chladný křišťál mi mrazí dlaň. Čím však je bolest v ...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 29
To horko mi už fakt lezlo krkem. Už skoro měsíc jsem se chystal, že udělám něco...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
Kapitola IV.  - Gord   „A to jsi mi jako chtěl říct kdy, Talane...