Čt, 23/10/2014 - 11:16
7

Když se ráno otevřely dveře, vyskočil jsem čile na nohy, a nahodil zase svůj nejhezčí úsměv, co jsem uměl. Ten chlápek, co mu trčely havraní vlasy na všechny strany, kruhy pod očima mu přidaly tak deset let navíc, oděn pouze do trenýrek, se jen na mě podíval, přejel po mě pohledem od shora dolů a zase dveře zabouchl. Ach, to bylo kruté. Asi jsem neměl žádnou naději, že mě přijme.

Stál jsem na chodbě se svěšenou hlavou přes půl hodiny, než Tsuji vyšel zase ven. Byl už oblečený do plátěných kalhot a trička. Zamknul byt a dělal, že mě nevidí. Nebo mě možná opravdu neviděl.

„To jsem já, Kuroshi,“ skočil jsem mu neodbytně do cesty. „Vzal jsem vás včera domů.“

Tsuji se zastavil a vrhl na mě tak nepřátelský pohled, až mě zamrazilo.

„Jsi jen výplod mé fantazie, zbytky alkoholu v krvi,“ zamručel Tsuji. „Jestli jsi mě přišel strašit, tak ti doporučuji se na to vykašlat, protože já se tě nebojím.“

„To jsem si oddychl, že vás neděsím,“ usmál jsem a cupital za ním jako pejsek. „Hledal jsem vás. Nevím vůbec proč, ale třeba mi pomůžete na to přijít.“

„Nechci ti pomáhat, běž pryč. Běž si do nějakého toho světla, a mě z toho vynech. A nemluv na mě, vypadám divně, když si tu vykládám sám pro sebe.“

„Můžu být aspoň s vámi? Nebudu vám překážet,“ nahodil jsem smutný výraz.

„Pospíchám do práce,“ odsekl a dál mě ignoroval.

„Do nemocnice? Jste lékař…“

Jeho kroky se náhle zastavily. Neviděl jsem mu do tváře, protože pozoroval svoje špičky bot. Tsujiho ruce se zkroutily do pěsti a jeho nahrbený postoj těla mě donutil kousek couvnout.

„Už nezachraňuji lidské životy. Od té doby, co jsem tě o ten tvůj připravil.“

„Ale vy přece za nic nemůžete. Jel jsem na červenou, byla to moje chyba…“

Otočil se ke mně prudce, bez varování mě chytil za klopu kabátu a přitáhl si mě těsně k obličeji. V odraze skleněné výlohy jednoho z obchodů Tsuji vypadal, jakoby se chystal na pěstní souboj. Lidé se mu obloukem vyhýbali, a mumlali něco o opilci za bílého dne. Dal si sklenku, nebo dvě. Cítil jsem z něj alkohol, jehož pach mě lehce zašimral v nose.

Zvláštní, jak vnímám svět, když se mě Tsuji dotkne.

„Proč jsi tedy přišel za mnou? Proč nejdeš za svými rodiči, za svou holkou, za mými pacienty a neřekneš jim, jak jsi byl nezodpovědný a že vše, co se tenkrát stalo, je pouze tvoje chyba. Proč jsi přišel teď? Nechal jsi mě celý rok utápět se ve výčitkách, sebelítosti a beznaději.“

Uhnul jsem pohledem. Celý rok?

„Jsi v nebi nebo v pekle? Kam jsi se za svou hloupost dostal?“ zeptal se mě tiše.

„Jsem tu s vámi,“ vyhrkl jsem vystrašeně, a zapíchl pohled doprostřed jeho hrudníku. „Záleží na tom, kde jste vy, Tsuji.“

„Tak tedy vítej v mém osobním pekle, Kuroshi!“ usmál se trpce a pustil mě ze sevření.

Když vstoupil do budovy s rychlým občerstvením, zavřel mi dveře před nosem. Jakoby si uvědomil, že bez něj nemůžu nic. Že když mě nevezme sebou, dovnitř se nedostanu. Nezbývalo mi než ho pozorovat skrz sklo a polo stažené žaluzie. Dal si smažená vajíčka se slaninou a černou kávu. Svou snídani si vychutnával dlouho a nechal mě čekat. Mě to ale nemůže odradit. Měl jsem aspoň spoustu času přehrát si náš rozhovor. Tsuji už není lékař, všichni mu vyčítali, že zabil dítě. Moji rodiče, prý moje holka, všichni. Prostě jsem mu jeho život převrátil vzhůru nohama. Chápu, proč mě nenávidí. Taky se za to nenávidím.

Když vyšel ven, vrhl na mě vyčítavý pohled.

„Budeš mě opravdu pronásledovat?“

„Nemám kam jít,“ hlesl jsem a opět jsem mu udělal ocásek za zadkem.

„Víš, že k tobě chovám silné antipatie, a nejsem nijak nakloněn tomu, že jsi tu se mnou.“

„Rozumím. Chtěl bych to napravit.“

„Jak chceš něco napravit, když už jsi všechno zničil.“

„Všechno… zničil?“

„Musel jsem nechat práce v nemocnici. Odstěhovat se z města. Opustili mě přátelé. Dostával jsem obviňující maily. Nebýt Masahira, který mi nabídl práci….“ zatnul zuby a pak máchnul rukou do prázdna. „Už je to stejně jedno.“

Můj mozek, vstřebávající všechna obvinění, najednou zpozorněl. Něčí hlas, volající o pomoc. Slabý dětský hlas. Chladno a strach mi procházelo tělem. Otřepal jsem se z toho divného mrazení.

„Tsuji, myslím, že se něco děje,“ zastavil jsem se a zbystřil znovu sluch.

„Nezajímá mě to. Nezajímá mě nic, co řekneš.… Nezkoušej mě do něčeho zatáhnout!“ zavrčel na mě a šel dál, jako bych nic neřekl.

Rozhlížel jsem se, odkud ten podivný pocit plný naléhavosti, přichází.

„Támhle u řeky,“ vyhrkl jsem, a ve snaze ho zastavit, jsem po něm hrábl rukou, která jen propadla Tsujiho tělem naprázdno.

Pozoroval moji ruku, vypadající tak bezmocně, a pak se mi podíval do očí. Byla v nich trochu zvědavost, určitě by rád přišel na to, jak to všechno funguje. Ten zvláštní vztah mezi námi. Jako lékař určitě nebyl ochoten připustit žádné nadpřirozené jevy ani duchy.

„Tak co máš za problém?“ povzdychl si rezignovaně.

Bez zbytečných řečí jsem se rozběhl směrem do parku, kterým protékala řeka. Za poklusu jsem se otočil, jestli mě Tsuji následuje. Ten stál nerozhodně uprostřed chodníku, prohraboval si své tmavé vlasy a přemýšlel. Nakonec zavrčel něco o bláznech, zrychlil krok, prokličkoval mezi jedoucími auty, a pak se dal i on konečně do běhu.

„Kuroshi, co se sakra děje?“ křičel za mnou.

Ukázal jsem směrem k mostku, kde stálo tak pěti leté dítě a po tváři mu stékaly slzy, rozmazané špinavou rukou po celém obličeji. Jeho matka byla několik metrů od něj, kupovala dětem zmrzlinu, která se jí roztékala po prstech. Když spatřila svého syna, samotného na mostě, odhodila zmrzliny do trávy a rozeběhla se na most s vyděšeným výrazem ve tváři. Nakláněla se přes zábradlí s panickou hrůzou v očích, a pak začala volat o pomoc.

„Ta dívka spadla do vody,“ zastavil jsem se na břehu řeky. „Slyším její hlas. Plné strachu.“

„Nikoho nevidím, nemůžu tam jen tak skočit,“ rozhlížel se znepokojeně Tsuji po hladině.

Napřáhl jsem k němu ruku a zavřel oči.

„Já ji najdu, stále ji slyším. Slyším, jak její srdce z posledních sil tluče a odmítá se vzdát.“

„Kuroshi?“ nevěřícně zašeptal Tsuji.

„Nevěříte mi? Myslíte, že vám chci ublížit?“

Jeho ruka byla teplá. Příjemná. Svírala tu mou pevně. Z toho stisku vyzařovala absolutní důvěra. Jako bychom se znali věky. Usmál jsem se na něho a oba jsme skočili do řeky.

Řeka tu neměla silný proud. Přesto se mi ten hlas vzdaloval. Tsuji byl vynikající plavec. Bral vodu rychlými tempy, pod mokrým tričkem se mu rýsovaly svaly a dýchal pravidelně, bez známky únavy. Musel urazit aspoň tři sta metrů. Voda byla nejspíš studená, viděl jsem, jak za takovou chvilku Tsujimu zmodraly rty. Povzbudil jsem ho svým úsměvem. Jako vždy ho neopětoval, soustředil se na vodu, a neustále pátral po hladině, jestli někoho nezahlédne.

„Chytněte se mě, povedu vás,“ otočil jsem se na něj. Pevně stiskl límec mého kabátu. „Tady půjdeme pod vodu. Šetřete dech.“

A pak jsem ho stáhnul do hlubin. Voda byla opravdu ledová, podvědomě jsem vnímal její chlad, přenášený přes Tsujiho dotek. Každou chvilku jsem po něm s obavami pokukoval, jestli má pořád dostatečnou zásobu vzduchu. Měl stále ten svůj napjatý výraz ve tváři. Zahlédl ji první a pustil se mě. Několika rychlými záběry se dostal k ní, a uchopil bezvládnou dívku kolem pasu.

Když ji vytáhnul na břeh, nenechal si ani vteřinu na odpočinek. Jednal rychle, automaticky, bez jediného zaváhání. Stál jsem opodál a pozoroval svého Tsujiho. Ta aura štěstí, která ho obklopila, když se dívka rozkašlala a opět začala dýchat, byla skoro hmatatelná. Hladil ji po vlasech a opakoval pořád dokola tu větu, které jsem v momentě, kdy jsem umíral, tolik věřil. Věřím ji neustále.

Třel její prokřehlé tělo, dokud nepřiběhla její máma a malý bráška.

„Je v pořádku,“ řekl tiše Tsuji tím svým přesvědčivým chlácholícím hlasem. „Jen je trochu podchlazená.“

„Děkuji, děkuji,“ drmolila žena s očima plnýma slz a houpala dívku v náručí.

„Měl jsem takový strach,“ vzlykal malý klučina a vrhl se na sestřičku, aby ji také objal.

Na příjezdové cestě do parku se mihla houkající sanitka. Tsuji se zvedl na nohy a podíval se směrem ke mně. Ten úsměv patřil jen mně. Bylo to, jako by se mě dotklo slunce svými hřejivými paprsky. Úsměv jsem mu oplatil. Vidět tenhle výraz pro mě byl tou největší odměnou.

Ztratil se v parku dřív, než si toho někdo všimnul. Ta dívka už byla mimo nebezpečí a jemu ten okamžik, kdy začalo její srdce opět tlouct, úplně stačil. Víc nepotřeboval.

Prodral se hustými keři, které ohraničovaly park, a zastavil se na okraji nekonečné zelené pláně. V dálce se tyčily siluety vysokých domů. Zastavil jsem se vedle něj a rozhlédl se. Rozlehlá louka jasně zelené trávy, sahající svými útlými stébly po kolena, projasněné bílými květy kopretin. Co bych dal za to, dotknout se těch jemných okvětních lístků.

Tsuji se svalil do vysoké trávy. Mokré oblečení bylo na něm přilepené jako jeho druhá kůže a nezakrývala vůbec nic. Tvář měl ještě stále bílou prolezlou chladem, ale rty už dostaly svůj růžový nádech. Zhluboka dýchal, jakoby až teď doplaval a potřeboval zklidnit svoje plíce.

„Je tu krásně,“ zašeptal a zavřel oči.

Pozoroval jsem ho, jak spokojeně oddychuje. Spíš jsem na něj civěl. Pod mokrým tričkem se mu rýsovalo pevné břicho, zvedající se spolu s hrudníkem nahoru a dolů.

„Stíníš mi,“ podíval se na mě Tsuji, ale nebyl v tom žádný podtón výčitky. Jen položil ruku vedle sebe a poklepal s ní o zem, určující mé místo po jeho boku.

Lehnul jsem si vedle něj a sledoval mraky, bílé nadýchané beránky plující po modré obloze, měnící tak rychle tvary, že jsem jim nestačil ani přidělit jména.

„Miluji kopretiny,“ povzdechl  si do toho ticha Tsuji. „Jsou tak jednoduché a nepřetvařují se.“

Nevěděl jsem, co na to říct. Kytkám jsem vůbec nerozuměl. Zato se mi moc nelíbilo, že se v nich Tsuji válel v promočených šatech a myslel si, že to na něm uschne.

„Jak jsi to věděl?“ promluvil směrem do modrého nebe.

„Slyšel jsem ji,“ pokrčil jsem rameny. „Jste dobrý plavec…“

„No, plaval jsem na škole závodně,“ zabrblal jakoby omluvně.

„Jaký jste měl pocit, když jste tu dívku zachránil….?“

„Kuroshi,“ zastínil mi náhle svým tělem výhled na oblohu a dotkl se mé ruky. „Nevím, co říct, nechtěl jsem ti nikdy ublížit…“

Prsty mi prohrábl vlasy, a nechal dlaň položenou na mém spánku. Zhluboka jsem se nadechl, jako kdybych několik minut zadržoval dech. Vůně lučních květin a trávy mě udeřila silně do nosu, až se mi zatočila hlava. Tak intenzivní vzruch. Tolik emocí. Tolik života.

„Kuroshi, promiň,“ vyhrkl náhle Tsuji, a pokusil se svou rukou cuknout zpět.

Chytl jsem ho za zápěstí, a přitisknul svůj obličej k jeho dlani.

„Vaše ruce jsou tak teplé,“ zašeptal jsem. „S tím dotykem si připadám … živý.“

„Kuroshi,“ naklonil se spolu s vyřčením mého jména těsně nad moje ústa. „Moc mě mrzí, co se stalo. Obětoval bych cokoliv, abych mohl vrátit čas.“

Zvedl jsem hlavu z polámaných zelených stébel, a sebral mu bez rozmyslu další omluvy ze rtů. Měl jsem velkou touhu žít, a k tomu jsem potřeboval tohoto muže, jeho dotek, jeho dech. Byl jsem rozhodnutý, že ho už nikdy neopustím.

Letmé otření našich rtů bylo tak elektrizující, přeběhl mi mráz po zádech a já sykl bolestí, jak se jeho ruka sevřela v mých vlasech.

Tohle není možné, tohle se mi musí jen zdát. Jsem mrtvý. Nemůžu…

… cítit. Polibek, který spaluje. Pro který udělám cokoliv.

„Byl to úžasný pocit, jakoby se do mého života vrátilo světlo,“ zašeptal rozjařeně Tsuji, a svalil se zpět do trávy. Jeho dobrá nálada však najednou zmizela a zamračil se. „Co jsem to proboha se svým životem udělal?!“

Na jeho tváři se náhle objevily cestičky tvořené z hromadících se slz v koutku očí, jedna za druhou. Skrápěly jeho bledý obličej, tvořily si vlhké dráhy kolem uší, stékaly po krku a vsakovaly se do země. Tak rád bych je setřel.

„Pomůžu vám najít cestu zpět,“ zašeptal jsem rozhodným a přesvědčujícím tónem v hlase.

Tsuji jen stiskl rty k sobě a lehce přikývl. Položil svou hlavu na můj hrudník, objal mě jako plyšovou hračku a zavřel oči. Začal lehce oddychovat, jakoby z něj spadla veškerá únava. Usnul. Vstřebával jsem jeho teplo, omámený silnou vůní květin. Nastavoval jsem tvář vánku, který se mi otíral o obličej. Moje srdce však bylo němé. Ale to jeho bylo naopak tak hlučné. Cítil jsem, jak se jeho údery prodírají skrze mou kůži, a tíží mě na prsou, jakoby chtělo bít za nás oba.

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 44)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
Yuuki se zavrtí a rozespale se zahledí do tmy. Zdálo se mu, jako by slyšel...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
  „Do chemického skladu, musíš dokázať, že to bol pokus o vraždu,“...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
Marcův stav se lepší den ode dne a duševně je na tom, zdá se, taky čím dál lépe...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Konečne. Tak som sa predsa len dočkal. Aj keď si tá spravedlnosť dala pekne na...