So, 25/10/2014 - 15:43
6

Přistihl jsem se, že mám složenou hlavu na okraji polštáře a nic si z noci nepamatuji. Možná, že jsem opravdu upadl do bezesného spánku. Probudil mě zvonek, který nepřestával drnčet. Tsuji se jen zavrtěl a stáhl si polštář přes hlavu. Pak zarachotil klíč v zámku a dovnitř vešel Masahiro. Vyskočil jsem na nohy a zaujal postoj kočky v konečné fázi vztekliny, připraven skočit mu na záda a zahryznout se mu do krku.

„Vypadáš hrozně, Tsuji,“ popsal výstižně v jedné větě Tsujiho vzhled a vytáhl rolety nahoru, aby pustil sluneční paprsky dovnitř. „Připravím ti snídani a uděláme si hezký den. Vzal jsem si dovolenou, abych napravil ten včerejšek, za který se hrozně moc omlouvám.“

„Vypadni!“ zavrčel Tsuji.

„Ten byt je můj, nemůžeš mě odtud vyhodit,“ usmál se Masahiro a posadil se na okraj postele, kde jsem ještě před chvílí ležel. „Nechtěl jsem ti ublížit, vůbec nevím, co to do mě vjelo. Přece nás takový malý incident nerozdělí?“

Jeho ruka lehce přejížděla po Tsujiho odhaleném rameni.

„Vypadni!“ opakoval Tsuji a obrátil se k němu zády.

„Vím, že to máš rád. Znám tě až moc dobře. Cítím, jak tvoje tělo reaguje,“ šeptal mezi polibky Masahiro, které sázel jeden vedle druhého na svalnatá záda svého podnájemníka.

„Masahiro!“ vyslovení jeho jména už nezněl jako výhružka, ale spíš jako toužebný vzdech a já jsem bezmocně pomalu couval do kouta, zmocňovala se mě panika, že budu svědkem něčeho, co jsem nechtěl vidět.

„Moc se omlouvám,“ lísal se Masahiro a jemně odhrnul černé vlasy Tsujimu z krku, aby ho tam mohl lehce polaskat jazykem. „Vem to prosím jako omluvu, Tsuji.“

Opřel jsem se zády o zeď.

Nechci o něj přijít. Ten člověk mu nesmí ubližovat.

Ale já jsem neměl právo zasahovat do ničích životů. Byl jsem nic, neexistoval jsem. Mě už nic nečekalo. Stál jsem stranou jako nechtěný divák. Nebudu už nikdy milován. Protože oni dva jsou milenci a jejich vztah jen tak nic nenaruší. Neměl bych tu vůbec být. Ne v tuto chvíli.

Masahirova ruka se vinula po tom krásném těle jako had, mapovala nerovnosti kůže jednotlivých svalů, které se pod těmi dotyky lehce chvěly. Shrnoval z něj pokrývku, aby nic nezakrývala, aby nic nehalilo tu nádhernou podívanou, aby se i oko mohlo pokochat tou dokonalostí.

Cítil jsem, jak mě nohy neposlouchají, jak se začínám třást a pomalu se sunu k zemi jako sněhová koule vržená na zeď a pak stékající dolů respektující zemskou gravitaci. Po celém těle mi poskakovali neposední skřítkové, tancující svůj divoký rej, jako by se opili tou rozkoší. Tsuji ke mně vysílal v drtivých vlnách své pocity, aniž by si to uvědomoval. Zavřel jsem oči pod tím nátlakem vzrušujících podnětů. Šimrání na břiše přeskakovalo z jednoho místa na druhé, jak se Masahirova ruka ztratila ve světlých chloupcích a snažila se najít tu správnou cestu, k vytyčenému cíli. Snažil jsem se ustát ten nápor, zatínal jsem bez efektu nehty do omítky, ale jakoby na mých bedrech ležel celý osud světa a nezadržitelně mě drtil svou váhou k zemi. Svíjel jsem se pod tou záplavou citového vydírání, spalovalo mě zevnitř i z venku. Musel jsem se zaručeně každou chvíli rozplynout v kapičky vodní páry. Svíral jsem v bolestivé křeči ústa, abych ani slabým výkřikem nenarušil Tsujiho štěstí, abych to opět nepokazil. Pocit vyvrcholení mě srazil na kolena, projel mi od podbřišku, rozdrtil páteř na milion kousků a vymazal mozek od všech myšlenek, naplnil tu prázdnotu jen jedním okamžikem, ve kterém neexistuje nic, jen já a ten zničující pocit bolesti, že jsem právě prožil něco, co mi nepatřilo a po čem jsem hrozně toužil. Seděl jsem na zemi, zády opřený o zeď, drtil cípy kabátu křečovitě v ruce a tělem mi projížděl zbytek vzrušení, přerůstající v třas těsně před výbuchem usedavého pláče. Vzlykal jsem tiše, bez jediné slzy, schovával svůj obličej mezi kolena, aby mě nebylo slyšet.

„Moc tě miluji, Tsuji,“ doléhal ke mně hlas Masahira. „Udělám ti snídani do postele, nikam neodcházej.“

Masahiro kolem mě prošel. Skoro se mi zdálo, že po mě vrhl výsměšný pohled absolutního vítězství. Mé vědomí kleslo někam až na úplné dno propasti ohromné ztráty.

„Kuroshi?“

Jeho hlas mě neuvěřitelně bolel, cítil jsem se ponížen, pošpiněn, znásilněn. Slyšel jsem, jak se obléká, jeho kroky mířící ke mně. Dotkl se konečky prstů mé paže.

Shořím pod jeho dotekem.

Už nechci, aby se mě někdy dotýkal. Nemohl jsem vydržet jeho blízkost. Chytil mě oběma rukama za tváře a zvedl mi hlavu.

„Jsem nepoučitelný, co?“

Hltal jsem ty jeho hluboké čokoládové oči, plné omluv a lítosti. Neměl jsem právo ho odsuzovat. Vůbec netušil, co jsem právě prožil. Všechno, co jsem si před chvíli pomyslel, jsem vzal zpět. Chtěl jsem mu být na blízku, neustále, i kdyby mě to mělo citově zničit. Ani jsem se neuvědomil, jak jsem se k němu naklonil, tváře stále v jeho horkých dlaních. Cítil jsem jeho teplý dech na svých rtech. Slyšel jeho srdce, zvyšující se rychlost úderů. Nemohl jsem s určitostí říct, zda ty pocity, které mnou prostupovaly a tetelily se ve mně jako křídla motýlů, byly signály vysílané Tsujim nebo byly jen a jen moje. Nesnesitelná touha ochutnat ty rty, bolestivě blízko a přitom nedosažitelné.

Je to moje touha nebo jeho?

Nemohl jsem se vyznat v té spleti pocitů a vzkazů, jiskřící mezi našimi těly.

Co cítím já? Co cítí on? Který z nás touží po tom druhém?

Točila se mi hlava z těch impulsů a dostával jsem mírnou závrať.

„Tsuji?“

Jakoby mezi nás vstoupil temný stín. Rozehnal všechno to teplé světlo, zahnal touhy do kouta, nechal je tam, aby se třásly strachem a už nikdy znovu nevzplanuly.

Tsuji se pomalu zvedl na nohy a stále se na mě díval s nechápavým výrazem. Nebyl schopen si v tu chvíli přebrat ten kratičký okamžik vzájemného souznění.

„Vypadáš, jako bys spatřil ducha,“ stál ve dveřích Masahiro a prohlížel si vyděšeného Tsujiho, pozorujíc podlahu před sebou. „Snídaně bude za chvilku. Říkal jsem, že ti ji donesu do postele… odcházíš?“

Tsuji kolem něj mlčky prošel, sebral z věšáku sportovní šedý batoh, nacpal do něj doklady, peněženku a lehkou bundu. Z šuplíku kuchyňské linky vytáhl balíček peprmintových žvýkaček a dvě si hodil hned do pusy.

„Najím se cestou,“ prohlásil nepřítomně Tsuji. „Vrátím se večer. Musím si něco zařídit.“

„Tsuji….,“ zaprotestoval Masahiro a zastoupil mu cestu ke vchodovým dveřím. „Nechápu to.“

„Kuroshi, odcházíme,“ zavelel Tsuji Masahirovi přes rameno.

Masahiro se otočil s obracečkou v ruce, zíral nechápavě do prázdné kuchyně a nehodlal se vzdát svého přítele jen tak snadno.

„Jak jsi přišel zase na to jméno? Nemůžeš odejít v takovém stavu, Tsuji,“ Masahiro ho chytl za zápěstí.

Protáhl jsem se kolem něj a stoupl si vedle Tsujiho. Cítil jsem z něj silní napětí, rozhodnutí opustit tenhle byt, co nejrychleji. Ohnal se tou pěstí tak rychle, že jsem ji nestačil ani zaregistrovat. Masahiro zavrávoral dozadu, chytil se za nos, z kterého se řinula krev a kapala na dřevěnou podlahu.

„Nejsem tvoje hračka,“ zavrčel Tsuji a vyšel ven.

Slunce už stálo vysoko na obloze, město žilo svým nezadržitelným tempem, rychlým a zběsilým. Tsuji razil cestu svými rameny, rozrážel ten dav putující sem a tam, abych měl dostatečné místo a nemusel se nikoho dotýkat. Sledoval jsem jeho záda, brodící se živou masou a měl v hlavě zmatek. Metrem jsme dojeli na vlakové nádraží a on si koupil lístek do Nagoje. Vybral si místo k sezení, aby bylo sedadlo naproti něj volné a já si tam mohl sednout. Pozoroval mě celou cestu. Tiše, nehnutě, se svraštělým obočím, přežvykující v puse dvě orbitky místo ranní ústní hygieny. Rád bych se kochal ubíhající krajinou za oknem, ale nesnesitelný zádumčivý pohled, sledující neustále mou osobu, mě šíleně znervózňoval a připadal jsem si jako školák stojící na hanbě, který provedl něco neodpustitelného.

„Kam jedeme?“ odvážil jsem se asi po hodině jízdy vlakem zeptat.

„Domů,“ zněla jednoduchá odpověď.

„Něco jsem provedl?“

„Jsi.“

„Neměl bych?“

„Neměl.“

„Mám vyskočit z vlaku?“

„Zbavím se tě tak?“

„Nevím, ještě jsem to nezkoušel.“

„Zkus to.“

„Opravdu?“

Tak rád bych se dotknul jeho ruky, které má založené na prsou, daleko ode mně, abych neměl ani sebemenší možnost se k nim dostat. Jakoby se bál jakéhokoliv kontaktu, jakéhokoliv pocitu, který by se snažil něco naznačit či dokonce prozradit.

„Je to váš domov, nebo můj?“ snažil jsem se udržet nikam nevedoucí konverzaci.

„Náš,“ zamračil se.

„Bojíte se?“

Zacukalo mu ve tváři. Setkání s minulostí. S bolestivou minulostí.

„Někdy k tomu muselo dojít. Proč ne zrovna dnes?“ odsekl Tsuji.

„Dnes je dobrý den,“ pokýval jsem hlavou. „Den stvořený k probuzení vzpomínek.“

„Bojíš se?“

Byl jsem drsnej duch. Nebál jsem se ničeho. Nebál jsem se smrti. Už jsem byl mrtvej. Už mě nemohlo nic rozhodit. Ani setkání s minulostí. S domovem, S rodiči. S holkou. S kamarády. Cítil jsem, jak se mi začínala klepat brada a ruce.

„Vítej na palubě,“ ušklíbl se Tsuji a na další hodinu se semnou odmítl dále bavit.

Vzal si taxíka. Nechal se odvést do čtvrti Nakanuta-ku. Byl jsem, pro mě, v nic neříkajícím městě. Žádné vzpomínky, nic. Cestou se zastavil jen na pár minut v květinářství a koupil kytici kopretin. Když jsme prošli branou chránící vchod na hřbitov, začal jsem být nervózní. Tohle místo se mi přestávalo líbit. Bylo to tu strašidelné. Plné podivných duší, bloudících, volajících, vábících, nikdo, s kým bych se chtěl zrovna v tuto chvíli kamarádit.

JÁ JSEM VZKŘÍŠENÍ I ŽIVOT.
KDO VE MNE VĚŘÍ,
BYŤ TAKÉ UMŘEL,
ŽIV BUDE.
A KAŽDÝ, KDO ŽIV
A VĚŘÍ VE MNE,
NEUMŘE NAVĚKY.

Zíral jsem na ten nápis na náhrobku s otevřenou pusou. Tsuji se tady zastavil, u šedivého mramoru, stesaného do jednoduchého sloupku zakončeného lehkým náznakem andělských perutí, s malou fotkou na kraji vedle jména. Jakoby se můj obličej odrážel v tom naleštěném kameni, těsně vedle těch drobných písmen, značící jméno Hateru Kuroshi.

„Vítej doma, Kuroshi,“ zašeptal Tsuji a poklekl do trávy, aby mohl ze skleněné vázy vytáhnout povadlé květiny a dát tam čerstvé.

Sklouzl jsem pohledem na ty květiny. Pozoroval jsem ho, jak vyměňuje kopretiny za kopretiny. Tsuji ke mně zvedl oči a usmál se. Najednou jsem neměl sílu mu ten úsměv oplatit. Nechápal jsem to. Nechápal jsem ty kopretiny na mém náhrobku. Kolik lidí může mít rádo takové jednoduché, nijak nevonící kytky? Znal jsem jen jednoho člověka. Muže, který přede mnou klečel na kolenou a vysílal ke mně svýma čokoládovýma očima výmluvné pohledy. Kasuga Tsujiho.

„Pane doktore Kasugo, vás jsem tu nečekala,“ ozvalo se za námi a oba nás to vytrhlo ze zádumčivého prohlížení toho druhého.

Tsuji se zvedl a obrátil se po příjemném ženském hlase. Stála tam drobná žena, štíhlá v bílých šatech, s rozpuštěnými světlými vlasy a vypadala jako víla, akorát tancovala mezi hroby. Tu ženu jsem si na první pohled zamiloval. Byla krásná.

„Paní Hateru,“ uklonil se na pozdrav Tsuji a sklopil oči do země. „Velice se omlouvám…“

„Ty květiny jsou od vás?“ zeptala se udiveným tónem. „Říkala jsem si, kdo sem nosí každý pátek ty čerstvé kopretiny…“

„Paní Hateru…,“ vyhrkl Tsuji, ale ta žena ho opět přerušila.

„Moc mě mrzelo, že jste tak náhle zmizel. Chtěla jsem vám tolik poděkovat, že jste tam byl do poslední chvíle s ním. Že jste pro něj udělal, co se dalo. Že měl úsměv na tváři… že odešel šťastný…“

Do očí se jí nahrnuly slzy a stékaly po její krásné tváři. Začal jsem těžce dýchat a bylo mi najednou špatně. Tsuji zvedl hlavu, vytáhl balíček papírových kapesníčků a nabídl je plačící ženě. Všiml jsem si, jak se mu třásla ruka. Dotkla se jeho hřbetu ruky, pak ji jemně stiskla a uklonila se s tichým „děkuji“.

„Paní Hateru, ale já přece vašeho syna za…!“ vychrlil Tsuji nechápavě.

Zavrtěla hlavou a položila si prst přes ústa. Utřela si slzy, zapálila svíčku a chvíli tam jen tak stála, pozorujíc komíhající plamínek svíčky.

„Zítra to bude rok… moc mi chybí,“ zašeptala a pak se otočila zpátky na zamlklého Tsujiho. „Chcete někam svést? Nebo jste tu autem?“

Skákal jsem pohledem z Tsujiho na svou matku. Kde byla ta nevraživost a výčitky, o kterých Tsuji mluvil? Vůbec to nevypadalo, že se na něj zlobí. Možná mu za ten rok odpustila.

„Děkuji, to by mi pomohlo,“ přikývl Tsuji a následoval blondýnku mezi náhrobky k autu.

Jeli jsme městem mlčky. Nikdo z nich nemluvil. Každý pohroužen do svých myšlenek.

„Tady mi prosím zastavte,“ poklepal Tsuji na okýnko. „Mockrát vám děkuji, že jste mě hodila do města.“

„Jsem ráda, že jsem vás viděla, pane doktore. A děkuji za ty květiny,“ usmála se a lehce se dotkla opět jeho ruky.

Tsuji mi ten dotek poslal přímo do středu hrudníku. Zavřel jsem oči a s lehkým mravenčením jsem ten pocit lásky a odpuštění vstřebal.

Máma. Tak krásná, tak smutná.

„I když jsem Kuroshiho poznal jen na pár minut… přirostl mi k srdci a zůstane tam… navěky,“ řekl tiše Tsuji, když zavíral dveře od auta.

Zvedl letmo ruku na pozdrav za vzdalujícím se autem a pak se otočil na mě. Stáli jsme naproti sobě, nevnímajíc hukot velkoměsta.

„Mám hlad, co ty?“ mrkl na mě. „Ten šok z tvý mámy musím něčím zajíst.“

Otočil se na podpatku a zamířil opět do davu. Prokličkoval několika ulicemi a zavedl mě do tiché části města, plné krámků se starožitnostmi, malých obchůdků se sladkostmi a cukráren. Tolik barev už jsem dlouho neviděl. Přistihl jsem se, jak koukám s otevřenou pusou a pozoruji všechnu tu krásu.

„Omlouvám se,“ dolehlo ke mně, jak jsem byl myšlenkami mimo.

Tsuji pomáhal na nohy nějakému klukovi, čahoun s brýlemi a vlasy ostříhané nakrátko. Vyšel z nějaké cukrárny a srazil se s kolem procházejícím Tsujim.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se ho Tsuji.

„Jasně, děkuji,“ uklonil se ten kluk.

Dívka, která vyšla za ním, ho začala obírat od smítek, které pobral na zemi. Pak se srazila s pohledem Tsujiho a usmála se.

„Pane doktore, kde se tu berete?“

„Shiel,“ vyhrkl udiveně Tsuji.

„Už je to doba, kdy jsem vás viděla naposledy. Ah, naposledy… na policejní stanici,“ přestala se usmívat a chytla se pevně toho kluka za ruku. „Tohle je Itou, hodně mi pomohl, když… Myslíte, že mě za to Kuroshi nenávidí?“

Tsuji povytáhl obočí do údivu. „Proč by tě měl nenávidět?“

„Byla to moje vina! Neměla jsem si s ním dávat rande na tak pitomým místě,“ začala vzlykat.

Itou si ji k sobě přivinul a pohladil ji po dlouhých medových vlasech a líbal ji na spánky.

„Kuroshi mi řekl, že má rande. S nejhezčí holkou na škole. Byl moc šťastný a myslel na tebe. Určitě by byl rád, kdyby tě viděl, jak záříš, jak sluníčko. Moc vám to sluší. A ty za nic nemůžeš, byl jsem to přece já, kdo mu vzal život,“ kousl se do rtu Tsuji.

Shiel znovu nasadila svůj okouzlující úsměv.

„Kuroshi toho stačil tolik nakecat?“ zazubila se. „Musel jste mu v té chvíli přijít asi hodně sympatický. Nikdy jsem ho neviděla se tak tvářit, vypadal… vypadal ve vaší náručí spokojeně.“

Tsuji se na mě podíval. Ten zamilovaný pár se asi nepřítomného pohledu doktora Kasuga Tsujiho docela bál. Shiel pevně držela svého kluka v podpaží a vyhrkla ještě něco ve smyslu „Ráda jsem vás potkala“ a táhla Itoua pryč.

„Kuroshi, to děláš ty?“ zeptal se naštvaně Tsuji.

„Nevím, o čem to mluvíte!“ odradil jsem se.

„Jak je možné, že jsem dnes potkal skoro všechny, co jsem potkat nechtěl? V tak obrovském městě to přece nemůže být náhoda!“

Pokrčil jsem rameny a nasadil ukřivděný výraz.

„Jak to mám sakra vědět. Nejsem jasnovidec!“

„Ještě chvilku a budu si muset dát panáka,“ zaskřípal zuby Tsuji. „Jdeme se najíst, ať přijdeme na jiné myšlenky.“

Vpadl do první restaurace, kterou jsme po cestě potkali. Byla moc útulná, měla vlastní stoly oddělené paravánem, takže mohl mít Tsuji soukromí a klidně si semnou mohl povídat. Ale on si semnou očividně neměl co říct. Rýpal se hůlkami ve svých nudlích a mlčel.

„Není to Tsuji?“

„Jo, to je Kasuga Tsuji. Chlape, tebe jsem neviděl ani nepamatuji,“ dopadla těžká ruka na Tsujiho rameno, až mu zaskočilo. „Myslel jsem, že jsi umřel!“

Tsuji po mě vrhl naštvaný pohled, jestli je opravdu tohle normální a že za všechno můžu určitě já.

Ke stolu se k němu nasáčkovali tři chlapi a objednali si také něco k jídlu.

„Bude to aspoň rok,“ zavzpomínal jeden, uhlazenými vlasy z čela a kravatou děsně křiklavou, ale tak nějak se k němu hodila a nepůsobila rušivě. „S nikým jsi se nerozloučil…to ti teda neodpustíme. Aspoň nějaký rozlučkový mejdan jsme mohli spáchat.“

„Dostal jsi lepší práci? Šéf z toho byl chvilku mimo, když dostal do ruky tvou výpověď. Měl na stole připravené tvoje povýšení a ty mu takhle utečeš,“ řekl vyčítavě druhý chlápek ve sportovní bundě. „To místo je stále volné. Nenašel doteď žádného vhodného kandidáta.“

„Jo, pořád jen musíme poslouchat: Kasuga by to udělal takhle, Kasuga by na to přišel, Kasuga by to odhalil včas…bla, bla. Už nám tvoje jméno leze docela krkem,“ smál se vysoký čahoun, s ledabyle rozhalenou košilí, která odkrývala chlupatý hrudník.

Tsuji začal byl nervózní. Nic z těch řečí mu nepřipadalo vtipné. Připadal si jak ve špatném snu. Jakoby se nic nestalo. Jakoby během toho roku prožil svoje peklo úplně zbytečně. Možná, že opravdu všichni už dávno zapomněli na to, co se před rokem stalo.

„Nechystáš se vrátit?“ rýpl mu do ruky hůlkami rozjařený dlouhán. „Chybíš nám v týmu.“

„Vyšel jsem ze cviku. Už to nedělám,“ vysoukal ze sebe Tsuji.

Cítil jsem tu ohromnou bolest na prsou, která drtila Tsujiho srdce. Jeho touha opět zachraňovat životy byla neskutečná. Tolik mu scházela jeho práce, tak moc by chtěl znovu pocítit to vítězství, když položí smrt na lopatky.

„To ti teda nežeru,“ ušklíbl se ten s divokou kravatou na krku. „Žil jsi jen svou prací… netvrď mi, že tě zastrašila ta nehoda, za kterou jsi za prvé nemohl a za druhé jsi udělal pro toho kluka všechno, co se dalo.“

„Saniťák nám tenkrát vyprávěl, že ještě nikdy neviděl někoho umírat s tak blaženým výrazem ve tváři,“ smál se dlouhán. „Prý jste se na sebe culili jak zamilovaný párek koček… v minutě smrti se ti dva do sebe zamilovali, tvrdil… Hej, počkej, dělám si srandu,“ chytil stoupající ho Tsujiho za zápěstí. „Chtěl jsem tě jen rozesmát. Vždycky s tebou byla děsná sranda a byl jsi to ty, kdo dokázal jakoukoliv tragédie přeměnit na komedii. Kam se poděl ten starý Tsuji?“

Nestačil jsem zrakem skákat z jednoho na druhého a vstřebávat všechna ta superlativa mého mrzouna Tsujiho.

„Dej nám Tsuji určitě vědět,“ řekl škemravě dlouhán. „Byla by škoda zahodit tvůj talent.“

Tsuji se snažil vytvořit na své vážné tváři úsměv.

„Rád jsem vás kluci zase viděl,“ vysoukal ze sebe. „Budu nad tím uvažovat, díky moc za nabídku.“

Položil pár bankovek na stůl a jeho odchod z restaurace vypadal spíš jak zběsilý úprk před realitou. Musel jsem sem tam popoběhnout, jak šel rychle a dlouhými kroky se ode mně vzdaloval. Konečně těžce dopadl na prázdnou lavičku a schoval si obličej do dlaní.

„Připadá mi, že tady někdo celý rok živořil na základě nepravdivých obvinění,“ zašeptal jsem. „Vypadalo to, že všem chybíte…“

„Ticho!“ okřikl mě Tsuji.

„Jak jste přišel ke všem těm domněnkám, že vás nemá nikdo rád?“ nedal jsem se odbít. „Ti všichni vám to řekli do očí? Moje máma? Moje holka? Vaší přátelé?“

Tsuji zatnul pěsti a propíchával mě pohledem, ze kterého bych určitě mohl začít krvácet, kdybych nějakou krev měl.

„Nebo vám tohle všechno někdo vnutil? Je tu někdo, kdo vám celou dobu lhal?“ pokračoval jsem v kladení otázek. „Měl byste si s ním promluvit a dozvědět se pravdu.“

A nejlépe v dostatečné vzdálenosti, abys jako obvykle nepodlehl svému chtíči a neskončil s ním v posteli! pomyslel jsem si v duchu, otočil jsem se k němu zády a odešel. Nechal jsem ho tam samotného, se svými myšlenkami a pravdou, vyplouvající na povrch.

4.978725
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 47)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
„Člověk je tak rád, že tě úspěšně měsíc nemusí vidět a ty mu překazíš jeho...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 7
Moje pokoje byly nádherné, obrovské a luxusní. Obrovská postel s modrým...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 33
Jak to bylo dál? Nikdy jsem ani nesnil o tom, že by život mohl být takový....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 14
Bozk sa razom zmení na boj o život, keď sa jeho ruky z môjho zadku (neviem ako...