St, 11/05/2016 - 21:07
4

Hrůzou se mi svíral žaludek a vzrušením jsem sotva popadal dech. Všechno se mi  zdálo takřka nejasné a moje podvědomí hledalo smysluplný cíl. Naplněný nejistotou jsem se bezmocně třásl a složil si ruce na hruď. „Akio, nevím, jestli to je dobrý nápad. Je to nebezpečné." Zdůraznil jsem stopu svého strachu.

„Podle tebe je všechno nebezpečné. Takhle si nikdy nic neužiješ." S nadšeným rozběhem se mu podařilo rozpumpovat mé srdce a zapálit v něm všemohoucí plamen lásky.

„Já tam za tebou nejdu." Oznámil jsem nadřízeně.

„Nemusíš. Stačí, když se na mě budeš dívat." Vesele si pobíhal, jako kdyby se před ním nerozpínala žádná bezedná propast. Jako by nebyla možnost se zranit.Mrzutě jsem se zadíval do země a pozoroval porosenou trávu. Vážně tu nechci být. Nechci, aby tu byl Akio.

„Nori, pomoc mi!" Zakřičel do ticha roztřeseným hlasem Akio.

„Akio!" Odvrátil jsem pohled od půdy a vyhledával Akiovu přítomnost.

Do hlavy se mi nahromadila krev a sháněl jsem se po mém rychle reagujícím srdci. Roztřásly se mi rty a zlomeně jsem se nadechl. „Hahaha!!! Skočil jsi na to!" Rozchechtal se na celé kolo. „To jsi přehnal Akio!" Rozzuřeně jsem se otočil a vydal se opačným směrem. Směrem domů.

Hlasitý smích ustal a moje srdce se divoce rozbušilo. Tlouklo tak splašeně, jako by mi mělo vyskočit z hrudi. „Promiň, nechtěl jsem tě naštvat." Omluvil se.

Napjaté ticho naplňovaly jen slané vlny narážející do skal. Odrážející se od ztělesněného zoufalství. Od mojí duše.

Koutkem oka jsem pozoroval energii splývající s jeho osobou. Jeho zbrklé pohyby. Jeho neopatrnost. „N- nori!!!" Suchý výkřik doplaval k mým uším a rozplynul se jako hustý cigaretový kouř. „Už ti na to neskočím!" Otočil jsem se naštvaně. „Už nikdy!" Plný očekávaného strachu jsem přiložil dlaně k šokem zdeformovanému obličeji a nemohl najít bod svého dechu. S uvědoměním se mi do očí nahrnuly slzy a strach. Všechny mé pocity se smíchaly a utvořily tak tu nejodpornější směs emocí. Ledové výkřiky zoufalství se odrážely od mojí prázdné duše. Stačil jediný špatný pohyb. Jediný špatný krok. Bylo pozdě. ,,Akio?" Můj hlas se hrůzou třásl. ,,Co jsi to...."

Zabalil jsem si vlhký obličej do dlaní a snažil se pobrat to, co se právě stalo. To, co nikdo nemůže změnit. ,,Akio..... Akio!!!!"

***

Rychlostí světla jsem vyzvedl své tělo z péřových polštářů a setřel si slzy z pod oka. „Už zase?“ Mumlal jsem si pro sebe. „Pořád dokola. Ta samá noční můra.“ Pokračoval jsem.

„Kdy už to skončí?“ Hledal jsem odpověď mezi zkušenostmi. Vytáhl z nočního stolku vybledle modrou krabičku a zapil pro mě životně důležité, psychiatrem předepsané léky. Myšlenka na jakoukoli mou obvyklou ranní činnost se skryla hluboko v podvědomí a nehodlala se ukázat. Pozoroval jsem navlhlý, bílí strop, který značně odsloužil. Léky začali znatelně působit a moje tělo přemohla nesnesitelná závrať. Můj žaludek a střeva, jako by poskakovaly z místa na místo a tančily mezi zbylými orgány. Pevně jsem místo žaludku sevřel a převaloval se v posteli z jedné strany na druhou. „Zabírá to vůbec?“ Pomyslel jsem si. „Má to cenu?“

Po ustání břichabolu jsem se opakovaně zahleděl do bílého stropu a bezcílně přemýšlel o předcházejícím snu.

Ze skladování zbytečných domněnek mě vyrušil dveřní zvonek a jednotné zaklepání na dveře. Ignoroval jsem. Stejná aktivita se opakovala v několika dalších minutách, ale mé nervy praskly při stálém klepání, a byl jsem donucen otevřít. S rukou stále obtočenou na místě žaludku jsem se dobelhal k mohutným, bezpečnostním dveřím a odemkl. Mé svolení naznačilo nápadné cvaknutí a dostalo se mi pomoci při otevření.

„Ahoj Nori. Přinesl jsem ti oběd.“ Oznámil mi Daichi při vstupu do zatuchlého bytu. „Díky.“ Pokračoval jsem neslyšně. Pozorně si prohlížel okolí a v hlavě porovnával, zda je vše v pořádku.Rozespale jsem ho následoval do obývacího pokoje, kde odložil krabičku s jídlem na stůl. „Už zase kouříš?“ Povšiml si zápachu z cigaretového kouře. „Trochu.“

„Kolik je trochu.“ Zajímal se. Až moc.

„Kolik je podle tebe trochu?“ Pokračoval jsem bezdůvodně svírajíc břicho. „Pokud jde o tebe, je to hodně.“ Oznámil mi s mírně chraplavým hlasem. Projevila se nezvyklost na kouření a znechucenost.

Moje vyčerpané oči se začali pálit na popel a s myšlenkou na včerejší večer jsem zavadil o nevyspalé pytle. Promnul jsem si půlměsíčky a s trhnutím odlepil triko od značně zpoceného těla. Bez jakékoli reakce jsem se vydal k oknu, na které za tu dobu nemytí stihly dopadnout hory prachu a otevřel ho do kořán. „To je v pořádku. Ten kouř nic není.“ Vrtěl hlavou na znak nesouhlasu Daichi a mírně se zadusil svými vlastními slovy. „Otevírám to jen proto, že je mi horko. Nechci se tu smažit.“ Narušil jsem jeho představy a lhostejně si vychutnával čerstvý vzduch naplněný lidskou štěstěnou. Vyklonil se z okna a roztáhl ruce do dálky. Nasával letní vánek a nechal se unášet svou fantazií. Nenahraditelná euforie.

„Akio, podí…“ Otočil jsem se plný života, ale uvědomění všechny mé obavy přivedlo zase zpět a já se ani nepokoušel je zahnat do hlubin mé mysli. Nic než Daichi nevšímavě listující v lékařských zprávách z mého stolu. Nic než prázdný pokoj. Nic než krutá realita.

Měl jsem možnost zase cítit něco pěkného. Měl jsem možnost se zase usmát. Měl jsem radost...  Ale bez něj. On tu není. Není tu, aby se mnou mohl všechny ty pocity sdílet. Není tu, aby se mohl radovat se mnou. Není tu, aby se, se mnou mohl zasmát. On tu není.

,,Ah, sakra!“ Rozmáchl jsem se bezcílně do prázdna. „Eh, jsi v pořádku Nori?“ Reagoval na můj hněv Daichi a odpoutal se od spisů držících v ruce. „Už mě to nebaví! Nechci ostatní přesvědčovat o tom, že už jsem zapomněl. Nechci ostatní přesvědčovat o tom, že jdu dál a neotáčím se zpět. Nerozumím tomu, proč bych měl všem lhát! Proč bych ho měl po tom všem vynechat ze svého života?!“ Rozčílil jsem se. Správně, nechci říkat, že jsem v pořádku. Nechci říkat, že co bylo, to bylo. Nechci žít bez něj!

,,Ach, donesu ti tvoje antidepresiva. Kde jsou?“ Postavil se, odložil desky na stůl a porozhlédl se po místnosti.

Na to zapomeň. „Nech si ty lapače vzpomínek pro sebe. Nehodlám to do sebe dál cpát!“ Jasně jsem protestoval. Samozřejmě. Musím dát najevo, že nesouhlasím. Musím ukázat, že už je nepotřebuju. „Jasně, jasně.“ Nejevil zájem o můj názor a dál se rozhlížel po bytě. Nesnáším ho za jeho drzost. Nesnáším ho pro jeho tvrdohlavost.

Pomalu jsem se plížil za ním a naštvaně se napřahoval po vzduchu. „Daichi, kam si se sakra zašil? Ty léky jsou v…“ Můj instinkt mi našeptával, že bude lepší, když se podám jeho rozhodnutí, a něco na opačné straně, zase že mám problém. Klapnutí těžkých dřevěných dveří, přivedlo ještě větší množství pravděpodobnosti a já začal být obklopen obavami, které se od té události skrývali v mých snech.

Daichi nehybně stál před otevřenými dveřmi a snažil se dopadnout pravdu, sedící v již zmíněné místnosti. „Vtipkuješ?“ Začal a znechuceně se zahleděl do mých perleťově bílých očí. „J- já… Totiž…“ Došly mi slova. Jak se to mohlo stát? Proč mu dovolil ty dveře otevřít? Proč jen tak zahodil svojí hrdost?  „Proč mi to kruci děláš?! Proč na to prostě nemůžeš zapomenout? Proč je to sakra tak těžký?!“  Zalapal po dechu a málem ztratil rovnováhu. Proč se v jeho slovech tak ztrácím? Co mi chce říct?

„Nejsi jediný, kdo je na dně, jasný? Všichni jsme zoufalí a snažíme se na to nemyslet. Na rozdíl od tebe chceme něco dokázat. Víš, kolik dní jsem brečel? Víš, jak mě to zasáhlo? Nejsi sám, kdo se cítí osaměle! Nejsi jediný, pro koho byl Akio důležitý!“ Vydal ze se, z plných plic. Jeho slova se odrážela ve všech mých vzpomínkách. Ve všem, co jsem si zakázal zapomenout. „Čeho chceš vlastně dosáhnout? Co si slibuješ od toho, že sis schoval všechny jeho věci? Co vlastně chceš?!“ Rozhněvaně zrudl až po uši. Nedalo se říct, jestli je jen naštvaný nebo přímo zuří, protože jsem ho v takové situaci nikdy neviděl. Nikdy jsem ho neviděl se hněvat. Neměl jsem možnost ho tak vidět.

Ublíženě jsem pátral po místnosti a prohlížel si všechny ty věci, které zůstaly na svém původním místě. Všechny byly pečlivě vyskládané a uklizené. Všechno, co, kdy držel v ruce, bylo přímo přede mnou.

„J-já… já na něj nikdy nezapomenu!“ Rozběhl jsem se k hlavním dveřím a zabouchl je za sebou. Pohrdavě seběhl schody a porozhlédl se po okolí. Moje nohy začaly ztrácet důvod k pohybu a běh ustal. Krátké, pomalé kroky upoutaly mou pozornost. Bylo to, to jediné, co mě v té chvíli dokázalo odvést od reality.

‚Daichi mě nechápe. Nikdo mě nedokáže pochopit. Nerozumí tomu, jak se cítím.‘ Pomyslel jsem si zaujatě.

Celý můj život se mění v jednu velkou lež. V jednu nesnesitelnou hloupost. Můžu to ukončit?

***

Porosená tráva, divoké vlny nezkrotitelného moře, zářící slunce. To všechno mi vrací vzpomínky. Chybí jen jediná věc a bude to dokonalé. Svěží úsměv tančící po mém štěstí… Jako tehdy. Jako ten den, kdy jsem ho ztratil. Přesně, chci ho mít zase po boku. Chci vidět jeho zářivý úsměv plný pohody. Takhle už dál nemůžu. Nemám dost síly.

Mé kroky se z donucení přiblížily na konec mojí nevydařené cesty. Zhluboka jsem se nadechl a hledal dobrý důvod. Našel jsem ho hned. Nebylo o čem přemýšlet. Přeci jen, je to, to co chci.

Dovolíš mi se k tobě zase připojit?  Dovolíš mi tě zase vidět?  „Od teď budeme zase spolu… Napořád.“

Dodatek autora: 

Náš krátký příběh, je dílo, které bylo zplozeno o půlnoci s odporem k spánku. Takže můžeme děkovat nepohodlné posteli. Nebo taky ne... Tedy doufám, že se vám příběh líbil a oceníte mou snahu, pro narvání do tří stránek A4. Protože něco takového je pro mou maličkost skoro nemožné :D

Hodnocení: 
4.173915
Průměrné hodnocení: 4.2 (hlasů: 23)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 12
Uzavřete člověka do malé místnosti a můžete narovinu říct, že ten člověk přijde...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 21
„Na co?“ zeptám se nakřáplým hlasem. „Na druhou metu,“ usměje se. Ticho...
Hodnocení:
4.1/5
- Komentářů: 8
„…. Rozumí tomu všichni? Tak, nezapomeňte být minimálně ve dvojicích. Kdyby se...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 21
Nevedel som , popravde ani som nemal najmenšie tušenie čo má Shiro v pláne...