Út, 15/05/2018 - 21:00
4

Věnování: 
for Sis

Stojím v podělaným dešti a koukám se do nebe. Je neprostupné a černé jako má duše. Jeden čas to tak alespoň bylo. Nevím, kde jsem, ale zřejmě daleko od hlavního města. Jeho zvuky jsem skoro neslyšel. Nadechnu se, ale necítím nic, co by mi dalo pocit života. Sklopím hlavu a odplivnu si. Moje auto stojí nedaleko… nechal jsem ho otevřené ale to mě nijak nezajímalo. Vyndal jsem s kapsy zapalovač a chystal se si zakouřit,… už to nešlo vydržet. Ten déšť mě chtěl asi hodně nasrat, když mi pokaždé zapálení uhasil mou závislost. Vztekle jsem tedy odhodil krabičku i se zapalovačem někam do křoví!
„Spokojenej?!“ zakřičel jsem a kopl do nějakého šutru! Udělal jsem pár naštvaných kroků zpět k autu a párkrát ještě kopl do prázdné gumy! Co tu vlastně dělám? Pustina. Jsem tu sám. Proč jsem sem tak splašeně jel? Nevím. Chtěl jsem utéct? Možná. Ale před čím? Sakra, chci domů!
Pak jsem si vzpomněl na tvoje krásné oči. Barvu znáš.

Deset mil od města a já jsem se zhroutil.
Plivu kouř na kraji silnice.
Jsem tu úplně sám, jen se snažím dostat domů,
abych ti řekl, že jsem se mýlil, ale to ty už víš.

Otočil jsem se s chápavým obličejem na nedaleké město. Vzpomněl jsem si, proč jsem ujel.
Střílelo se. Já střílel. Každého kdo se mi postavil do cesty! Co je lidskej život v porovnání s jinými věcmi. Věřím jen třem zákonům ulice. Penězům, zbraním a chlastu! Neměl jsem žádnou slabinu, než si přišel ty.

Věř mi, že se nezastavím před ničím,
abych tě viděl tak jsem se rozběhl.

Zatnul jsem ruce v pěst. Vzal si v autě svojí krasavici a strčil jí do pouzdra. Nasadil si tu drahou bundu od něčeho, co kdysi byla krev a šel jsem zpět. Stále prší a já začínám mít ten zkurvenej pocit, že po tobě toužím! Nevydržel jsem a rozeběhl se… za tebou.

Vše po čem toužím je život plný smíchu.
Pokud se směju s tebou.
A myslím, že vše na čem záleží je nekonečná láska,
protože po životě je konec.
Vím, že není žádný život po tobě (bez tebe).

Hlavou se mi míhaly vzpomínky na tebe. Stále rychle běžím...

Přišel jsi asi před dvěma lety a žádal jsi jednoho z mích podřízených o práci. Jak jsem tě zahlédl, zavolal jsem si tě k sobě a dost ti dával najevo, že tě chci.
„Ne! Na to zapomeň!“ řekl zhnuseně a bouchl do stolu.
„Potřebuješ prachy a já vím na co. Takže si tu se mnou nehraj, jasný.“ řekl jsem klidným ledovým hlasem a užíval si tvojí beznaděj.
„Jak to můžeš vědět?“ cedil si mezi zuby.
„Víš, kdo já sem. Moc mě nedráždi.“ prohlásil jsem arogantně a prohrábl si vlasy.
„Kolik bych si vydělal, kdybych udělal, co chceš?“ Zapřemýšlel si. Věděl si, že nemáš moc času.
„Věděl jsem, že máš rozum.“ řekl jsem a ušklíbl se.
„Tak kolik?!“ zavrčel si naštvaně.
„Za tři noci zaplatím celou operaci tvý mámě.“ řekl jsem jen a sledoval tvojí reakci. Bylo to maličkost, tedy pro mě.
„Jak můžu vědět, že nelžeš?“
„Jsem diplomat. Já neslibuju. Já dělám obchody...se smlouvami.“ položil jsem před tebe papír. Ty sis ho vzal a přečetl. Pak ses na mě podíval a já věděl, že mám vyhráno.
„Dej mi pero.“ řekl si a já ti ho s úšklebkem podal.

Naposled jsme se mluvili, tu noc, kdy jsem odešel.
Pálí to, jak železo v mé mysli.
Musel jsem bejt sjetej, že jsem řekl, že ty a já,
Jsme si nebyli souzeni a že jen marníš můj čas.

Jak se mi tě povedlo snadno dostat na kolena. Teď se za to nenávidím. Běžím! Kapky deště mě stále doprovázejí a můj dech začíná pomalu těžknout. Oddechování... moje vlastní oddechování mě donutilo si vzpomenou na to tvoje.


Tu první noc, co jsem si tě k sobě zavolal, si přišel pozdě. Divil jsem se. Zkoušel si mě, nebo si mě vážně tak moc tak nenáviděl? No co, teď si můj. Donutil jsem tě lehnout si a dravě jsem si bral to, co bylo v tuhle chvíli jen mé! Prudce jsem tě chytil za blond vlasy a zaklonil ti hlavu tak, abych se dostal k tvému krku. Olízl sem ho a pak skousl… tak krásně si sykl. Pak sem na nic nečekal a otočil si tě k sobě zády! Zavřel si oči a chytil ses jednou rukou přikrývky a tou druhou sis zacpal pusu. Sundal sem ti kalhoty a pak ty spodní prádlo. Donutil sem tě dát víc nohy od sebe a bez přípravy do tebe zasunul! Na ten úžasnej pocit nikdy nezapomenu a taky na ten tlumenej řev. Nezabýval jsem se, jestli máš pohodlí, já tě chtěl vojet a tak jsem začal! Upřímně tohle tempo by žádná štětka nevydržela ale ty ses držel….trochu jsem tě obdivoval. Když jsem se udělal jednou, věděl jsem, že tahle noc bude dlouhá a taky že jo. Po druhém nájezdu mi nějak vyschlo v krku a tak jsem se zvedl a polonahý přešel k baru. On sledoval, jak si nalejvám Gin.
„Chceš taky?“ ušklíbl jsem se. V jeho očích byl pořád stejný vzdor. Přesto se posadil a podrbal se na hlavě. Promluvil, jakoby se nechumelilo, což mě dost překvapilo.
„Láhev.“ řekl a ušklíbl se na mě taky. Líbil se mi, hajzl.
„A čeho?“
„Whiskey.“ řekl a já mu jí fakt přinesl. Vzal si jí, otevřel a napil se. Když jsem odložil třetí sklenku Ginu na stolek, pochopil, že pokračujeme a zavřel poloprázdnou láhev Whiskey. Ten blbej chlast nám trochu otupil smysly, takže v celku si pamatuju jen útržky.
Skončil jsem u čtvrtého nebo pátého vrcholu, fakt nevím přesně... byli jsme grogy a namol.

Oh, proč jsem o tobě kdy pochyboval?
Víš, že bez tebe bych tu zemřel.

Stále běžím a přehrávám si, jakej jsem byl hlupák. Proč jsem jen ke konci pochyboval? Proč jsem s toho udělal jen obchodní záležitost? Vždyť jsem to tak ve skutečnosti nechtěl... zklamal jsem tě.


Ostatní noci byli v podobném ražení. Už jsem si dával pozor na pití, zato on ne. Stále se snažil opít, aby mě co nejmíň vnímal. Moje dotyky, které se mu hnusily... pořád v něm byla nenávist. Zato ve mně se rodila láska… jak se to mohlo sakra stát?!

Zakopl jsem a odřel si svou tvář. Docela to bolelo……jak tě blbej asfalt může zranit! Kulka je horší, a že už jsem jich pár v těle měl. Zvedl jsem se a opět se rozeběhl... za tebou.

Vše po čem toužím je život plný smíchu.
Pokud se směju s tebou.
A myslím, že vše na čem záleží, je nekonečná láska.
Protože po životě je konec.
Vím, že není žádný život po tobě (bez tebe).

Jak se touha mění v lásku? Jak se nenávist mění v lítost? Nevím, ale stalo se to. Jak mohl být tak slepí. Neuniklo mi nikdy nic. Ani nejmenší detail. Tak jak je možné, že sem přehlídl tvou náklonnost? Říkal jsem si při tom zběsilém běhu.

Poslední společnou noc jsem si uvědomil, že tě miluju. Nedokázal jsem nic jiného než tě svléknout a být k tobě zase hrubí. Patřilo to ke mně a ty si to věděl… nesměl jsem se ti dívat do očí ale já se podíval. Přestal jsem tě mučit a položil svojí těžkou hlavu na tvoje bříško. Cítil jsem tvé oddechy, tvé srdce a tvé... ruce, které mě pohladili po vlasech.
„Co to děláš?“ řekl si a dál mě výskal ve vlasech.
„Nevím.“ zašeptal jsem a snažil se ho obejmout svým třesoucím se tělem. S jeho pomocí se mi to povedlo. Přitáhl si mě těsně k sobě, na svou hruď, a já jsem nedokázal nezrudnout. Nepodíval jsem se na něj. Nechtěl jsem, aby viděl mojí červené fleky a ani mé slzy, které se někde v hloubi mé černé duše vzaly.
„Ššš. To bude dobré. Držím tě, Bobe.“ zašeptal a držel mě ve svém pevném objetí.

Ty a já, dobré nebo špatné, neexistuje nic jiného.
Po tom čase, co jsem strávil sám.
Je těžké uvěřit, že muž se zrakem může být tak slepý.
Přemýšlím o lepších časech, musel jsem se pomátnout.
Tak utíkám zpátky ti to říct.

Proběhl jsem kolem značky, která upozorňuje řidiče na snížení rychlosti. Sem ve městě. Ruch je všude! Davy lidí jsou všude! Ale já je nevnímám a stále běžím... tam, odkud jsem utekl, jak malé dítě. Běžím k tvému domu, jehož adresu sem si zjišťoval a kterou jsem si zapamatoval. Chci tě vidět, jen vidět. Možná mě vyhodíš. Možná mi nic neřekneš... samé možná.

Splnil si svou část úmluvy. Teď byla řada na mě.
„Same?“ řekl jsem ve své limuzíně, když jsem ho vezl do nemocnice za matkou.
„Co?“ zeptal se a upřel na mě pohled.
„Tady máš potvrzení, aby neřekli, že si vykradl banku.“  a podal mu ten kus papíru.
„Tu si vykradl ty, ne?“ řekl a ušklíbl se. Přivřel jsem na něj své černé oči a rychle zahnal myšlenku s polibkem na jeho ústa.
„To není tvoje věc.“ řekl jsem ledově a zbytek cesty nepromluvil. Po asi deseti minutách jsme zastavili před nemocnicí a za troubení aut Sam otevřel dveře. Chtěl vystoupit a já nechtěl nic říct ale...
„Bobe?“ řekl najednou, ale já se na něj nepodíval. Nesnesl bych to. Jen jsem tak natočil hlavu.
„Co zas?“ poznamenal jsem a cítil, že mi někdo položil pár prstů na ústa. Otevřel jsem překvapeně oči a sledoval jeho rudé tváře, modré láskyplné oči a úsměv věnovaný mě.
„Díky.“ řekl a vystoupil. Ještě dlouho jsem se za ním díval a ještě dlouho jsem si osahával místo, kde se mě naposledy dotknul.

Vše po čem toužím je život plný smíchu.
Bez tebe, bůh ví, co bych dělal, yeah.

Najednou mi nestačilo nic. Ani peníze, ani zbraň, ani chlast... sex mě nezajímal a lidi kolem mě taky ne. Přesto jsem se chtěl smát, užívat si, pít s radostí... ale bohužel jen s tebou. Věděl jsem, kde si a dokonce sem si i zjišťoval, co děláš. S kým si a co děláš s ním. Žárlil jsem a občas se někoho zbavil, když se kolem tebe začal motat víc. Poznal si, že se kolem tebe děje něco divného ale nevěděl si co. Možná jsem se stal v očích svých podřízených idiotem ale já prostě... nechtěl jsem přijít ani o tu chvíli, co se se na tebe mohl alespoň dívat z dálky. Dalo by se říct, že se byl tebou posedlí. Sice jsme spolu strávili jen týden, ale já na to nedokázal zapomenout.

 

Už je to rok, co jsem tě naposledy vyděl. Jen viděl. Jsem blázen. A teď tu běžím, utíkám zoufale k tvému domu a toužím po tom tě jen spatřit. Ani nevím, jak jsem se k tomu tenkrát mohl rozhodnout. Jasně, kašlal jsem kvůli tomu na obchody a všechno důležité a můj bratr mi řekl jednou jasně, ať ho nechám plavat. Jinak se ho v mém zájmu zbaví a já chtě nechtě musel přestat se Samovým špehováním, ale ten rok byl pro mě hrozným obdobím. Představoval jsem si tuhle chvíli snad milionkrát, když jsem doběhl k jeho dveřím. Nikdy jsem v tom svém debilním snu neměl odvahu za tebou jít a jen tak se objevit na prahu tvých dveří a políbit tvou překvapenou tvář. Teď jí ale mám. Po skoro dvou letech ale mám! Zazvonil jsem a čekal.

Vše po čem toužím je život plný smíchu.
Pokud se směju s tebou.
A myslím, že vše na čem záleží je nekonečná láska,
Protože po životě je konec.
Vím, že není žádný život po tobě (bez tebe).

Otevřel si dveře, ale já tam nevydržel stát. Díval jsem se, na tvoji překvapenou tvář ze svého úkrytu a na to jak se rozhlížíš. V davu se ztratí každý. Nezasloužím si tě. Řekl jsem si holou pravdu a otočil se k odchodu. Pár minut jsem šel se sklopenou hlavou a narážel do lidí s deštníky. No jo, vlastně. Vždyť ono přece prší. V tom mě někdo chytil za ruku!

Otočil jsem se a překvapeně se díval do modrých očí, které mě propalovaly. Jak mě mohl vidět, jasně, jako jedinej jsem promoklej na kost a nemám deštník. Ani jeden z nás nic neříkal. Ani jeden z nás se nepohnul. Ani jeden z nás neuhnul pohledem. V tom po Samově tváři putovaly proudy slané vody. A já věděl, že to není deštěm… šly z jeho očí, stejně jako teď z mých. Propletl jsem s ním svou ruku a chytil i tu jeho druhou. Udělal krok blíž ke mně a usmál se. Pořád nic neříkal a dál stál se mnou v dešti...

Vím, že není žádný život po tobě.
Vím, že není žádný život po tobě.
Vím, že není žádný život po tobě.
Vím, že není žádný život po tobě.
Vím, že není žádný život po tobě.
Vím, že není žádný život po tobě.
Vím, že není žádný život po tobě, yeah.

Ozval se výstřel! Jen jeden...

Ztuhla mi krev v žilách, když jsem necítil žádnou bolest! Sam měl výraz zděšení a za chvíli pochopení. Z jeho usmívajících se úst vyšel pramen krve a jeho tělo spadlo na to mé. Z jeho srdce proudila další krev přímo na mě.
„Ne.“ zašeptal jsem a přitiskl si jeho umírající tělo k sobě. Nedokázal jsem zabránit těm hloupým slzám, aby nebyly! Díval se na mě a stále se usmíval.
„Ššš. To bude dobré. Držím tě, Bobe.“ řekl a stále mě držel za ruku.

O pár sekund později se jeho stisk uvolnil a jeho ruka vyklouzla z té mé. Jeho oči se zavřely a jeho úsměv zmizel.
„NÉÉ!“ zařval se do davu a choulil si jeho mrtvé tělo k sobě. „Ne.“ zašeptal jsem a vzhlédl k té obloze. Na jedné střeše se zahlédl střelce. Byl to můj bratr. Můj pohled byl prázdný, přesto jsem se na něj pousmál.

Promiň, ale prohrál si. Koukl jsem se na Sama a naposledy ho políbil. Vytáhl jsem svojí ruční zbraň a přiložil si jí ke spánku. Než stačil můj bratr nějak zasáhnout...
S úsměvem jsem zmáčkl kohoutek.

Dodatek autora: 

Jednorázovka k textu písničky: (český překlad)
Daughtry – Life after you

Hodnocení: 
4.88889
Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 9)
Štítky: 
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.6/5
- Komentářů: 9
Drahý Marku,   Já nemůžu. Promiň.   Rico....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Tak toto som nečakal ani v najdivokejšom sne. Bol som z toho tak prekvapený, že...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 24
Sluha   Elf dveře otevřel prakticky vzápětí. Jakoby snad na můj...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 16
Oba návštěvníci se ukázali jako velmi zábavní společníci, i když Simon si to...