Út, 16/01/2018 - 22:45
8

Věnování: 
Pro všechny co si to rádi přečtou a možná se k tomu vrátí.

Mohl jsem zařídit, aby přišel o hlasivky, pohrát si s jeho pamětí a nechat to tak ale. 

 

„Můžeš mi vysvětlit proč? Měl jsi ho přeci na seznamu, tak co se stalo?“ šéf ví prostě všechno, jsou to asi jen dvě hodiny. 
„Nevím... Měl jsem ho tam, to nepopírám, ale nešlo to. Musel jsem ho zachránit,“ sotva jsem to dořekl, věděl jsem, že to byla chyba. 
„Tak ještě jednou a po dobrém. Proč? A nesnaž se mi hrát na sexuální strunu, chci vysvětlení!“ pche! Na strunu? Na sex nemám ani pomyšlení, teď musím vyřešit tohle všechno. 

 

Proč jsem ho zachránil? Když mu to povím, bude toho chtít okamžitě využít proti mně a když ne, budu to zase já, kdo si to všechno vyžere. Vše proti mně – paráda! 
Plus je tady ta malá drobnost, o které mu musím říct, ať už chci nebo ne, je to šéf. Ale jak říct něco takového jednomu z nejvýše postavených? To i vzít si Napoleona, bylo jednoduší. 
Jak to lidi říkají? Rovnou po hlavě do prdele? Asi tak nějak, tuhle náplast musím strhnout rychle, dokud mám čas a prostor k manipulaci a vyjednávání. 

 

„Chceš vědět proč? Pojď se mnou, jen tě varuji. Jestli se probere nemluv, už dostal pět jmen ode mě,“ cítím na sobě jeho nechápavý pohled a poté co mu došel smysl mých slov, za mnou přiběhl jako vzteklý pes. 
„Cože jsi mu dal?!“ jen ať si zuří, dokud se na něj nepodívá, jen doufám, že si v záchvatu vzteku nevezme půlku ležáků z oddělení. 
„Ovládej se! Jsme skoro tam, uvidíš sám. Ano měl jsem ho na seznamu, ale o tomhle tam nebyla ani zmínka,“ ukazuji na pacienta, který naštěstí ještě spí kvůli narkóze a sleduju nevěřící výraz šéfa. 

 „Všichni ven! Uzavírám tuhle nemocnici a přebírám jména všech co jsou v ní. Roky předám spravedlivě všem do padesáti let ode dneška. Vyjednávání se nekoná, pokud pochybujete můžete tu zůstat a rovnou z vás bude materiál na další seznamy!“ mladší smrtky vyděšeně prchly, starší se ještě chvíli zdrželi, než se dali také na odchod, i já se pomalu dal na úprk, jenže... 
„Ty nikam,“ ten velmi výhružný tón se mi nelíbil, ale musel jsem se tomu postavit, „Udělej to, jak chceš, ale než se vrátím, nesmí se probudit. Je ti to jasné?“ to se mi vůbec nelíbí. 
„Ano je mi to jasné. Ale odkud...“ a už byl pryč.  

 

Špatně. Všechno je špatně, abych si ukrátil čekání a nemusel kontrolovat jeho stav, dal jsem mu sedativa, které by měli vydržet pár hodin. Ale šéf by měl vědět, že to nemůžu dělat do nekonečna. Nemůžu s ním být v jedné místnosti, aniž bych na to myslel, ale brzy se ukázalo, že být v jedné budově s tou osobou, je to samé. 
Po třech hodinách už jsem neměl, co na práci tak jsem se vydal k němu.  

Přišel jsem na jeho patro a dlouhou chodbou zamířil přímo k jeho pokoji, skoro jsem vešel, když jsem ho zaregistroval.  
Šéf nad ním stál a hladil ho po jeho havraních vlasech, už jsem chtěl zakročit, ale všiml jsem si ženské smrtky, která byla až moc podobná mé nevlastní matce z tohoto světa. 
Jen pár detailů mluvilo o opaku, například její aura nebyla tak stará jako té ženy, co stála přede mnou. I šéf byl proti ní mládě, a to už je co říct. 

 

„Jen pojď, určitě máš pár otázek,“ má docela jemný hlas a ihned o mě věděla, divné a taky trochu děsivé, „Nestůj tam tak, tolik času nemám a neboj nejsem tu jako vykonavatel, tvůj trest totiž leží přímo tady v téhle posteli a ani mě se to nelíbí.“  
„Prosím? Mým trestem je on? Jak je to možné?“ to už jsem byl spolu s nimi u jeho postele s nechápavým výrazem na svém obličeji. 
„Klid. Jen mi pověz, co vidíš? Když měl na kahánku, bylo to jasnější a ostřejší, ale i teď je to stále vidět. Tak pověz, co to je?“ hledí na mě s pozvednutým obočím a čeká až odpovím. 
„No je to nemožné, ale vidím něco jako seznam,“ člověk nemůže mít seznam a on je člověk, stále je na tom mém. 
„Ano je to nemožné, tedy bylo to nemožné, ale všichni tři vidíme to samé. Ty jsi to viděl, když byly jména nejjasnější, přečetl jsi nějaké?“ 
„Ne nešlo to, všechny písma ovládám až na jedno to, které máme zakázané.“ 
„A víš, proč je zapovězené? Proč nikdo z posledních deseti generací naší rasy nezná význam?“ přednášku z historie jsem opravdu nečekal, ale mám-li být upřímný, zajímá mě to čím dál víc. 
„Ne nevím proč,“ už jen to přiznat mě svým způsobem pěkně sere, ale s tím nic neudělám a vědět to chci, „Vy mi to ale vysvětlíte, nebo se pletu?“ 

 

Dívala se na mě hodně zvláště, kdybych si nebyl jistý, že přede mnou stojí jedna z nás, řekl bych, že se možná i bojí. Ten výraz byl pryč dřív, než jsem ho stačil dopodrobna rozebrat, nahradil ho jeden z nejpřísnějších, co jsem zatím kdy spatřil. 
Chvíli se mi jím vpíjela do očí, až mě s toho bolela hlava, nechtěl jsem vyhrát, ale taky jsem se nechtěl sesypat jako domeček z karet, a tak jsem trpěl. 
Po asi deseti minutách, které se zdáli jako jeden lidský život, toho konečně nechala a jakoby, se nic nestalo. Asi jsem byl hoden její lekce z historie, protože začala dál mluvit. 

 

„Klínové písmo je staré jako první smrt. První dlouho neměla vůbec nikoho k sobě a její seznam byl zatím úplně nejdelší, zatím je však nedokončený. Byla na světě dlouho před první civilizací, avšak do jedné z prvních zavítala právě kvůli svému seznamu. Tam zjistila, že se může vtělit do těla mrtvého a časem poznala že na světě již není sama, protože lidé umírali bez jejího zásahu. Byla spokojená a začala předávat lidem moudra. 
Naučila je psát, posléze je naučila i pár vět z našeho jazyka. Věděli o nás, ale nebáli se. Nedávala jim naději v posmrtný život, to dělali jiní – Bozi. Ona nikdy neměla jméno a když jí ho jeden z bohů dal, uvalil tím na nás všechny kletbu, ale ji to postihlo nejvíce. Nebo spíše jeho. Jak určitě víš naše jména jsou všem skryta, a to i ostatním smrtkám kvůli našemu hlasu. Jediný způsob, jak zjistit jméno smrti je po její eliminaci, nebo když jí dojde čas, protože jedna smrt může vyvoláním jejího jména, zabít tu druhou.   
On se při vyřčení svého jména bohem, stal obyčejným člověkem, ale jeho seznam mu zůstal. Neměl však naději ho za jeden lidský život dokončit, proto se sešli ostatní našeho druhu a našli řešení. Dnes již ti nejstarší, ale tehdy tak mladé a naivní vymyslely plán předání. Ten spočíval v jednoduchém vzorci, a to předat každou generaci seznam z otce na syna při jeho početí. Poté byla celá civilizace zničena, aby se to nešířilo dál a vznikli zákony. On mezi tím kočoval světem, aby i jako člověk dokázal ubrat ze seznamu pár jmen. Jeho potomek byl skoro zázrak, zplodil ho až v 90 letech, pak se domluvil s další smrtí ať mu dá ještě 20 let na jeho výcvik. 
Skoro všechny generace lidské smrti byly ochránci zákona, což seznamu vyhovovalo, ale nemůžou s námi obchodovat. 
Na seznam se nezapomnělo, ale stala se chyba v tom tvém, a ještě větší chybou je, že si mu dal moc. Takovou moc, že může zabít i nás samotné. Bohužel u něj naše pravidla neplatí, takže ti s jistotou nemůžu říct, kolik jmen jsi mu dal. Ale jedno vím jistě, jeho životem seznam končí, protože na seznamu zbývají jen tři jména a všichni žijí už nějakou dobu. Teď s ním budeš muset zůstat a vše mu vysvětlit, dokud to neproberu se staršími. Nesmíš ho zabít, můžeš zkusit potlačit jeho schopnost, ale nevím, jestli to k něčemu bude. Doufám, že se jednání neprotáhne, zkusím to urychlit co nejvíc, jen pro jistotu počítej tak s pěti lety. Na viděnou!“ 

„Cože?!“ale to už byla pryč a jen co zmizela mával mi i šéf, ale ten na mě ještě stihl zavolat něco o pár hodinách. 

 

Zůstal jsem tu stát jako kůl v plotě a čekal. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale můj pacient se začínal probírat a já nevěděl co dělat. Mohl jsem ho prostě znovu uspat, ale všiml jsem si jeho očí. O jeden odstín světlejší než jeho havraní vlasy a ani se na mě nedíval s hrůzou což by i měl, protože ví, kdo jsem. 
Místo toho na něj hledím s úžasem a on zase s tvořící se otázkou v očích. Tak a je to tady, začne mé osobní peklo za tuhle práci. Pomalu se nadechl a napil vody, která ležela na stolku vedle jeho hlavy, jeho první operace to nebyla, takže už věděl aspoň co a jak a mě do mluvení nebylo. 
Stále mě propaloval pohledem, já se chystal na to nejhorší a najednou...  

 

„Dostal jsem ho?“ 
„Cože?“ 
„Jonathan Wett hajzl, co mi prostřelil plíci. Dostal jsem ho?“ 
„Teď už ano...“ to bude dlouhý den a já? Já jsem ten největší debil a jemu zbývají už jen dvě jména! Měl jsem mu ty hlasivky odstranit...

Dodatek autora: 

Snad se kapitola líbila :)

4.75
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.8 (hlasů: 12)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
Catan dobalí a uzavře truhlu se všemi svými věcmi. Ještě jednou se rozhlédne po...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 11
Ráno jsem vstal brzy do práce. V duchu si stěžuji, tohle brzké ranní...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 22
Už je to niekoľko hodín čo sa terigáme vo voze na ceste domov. Je príšerná...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 27
Sakra! Celou tu dobu se kolem něj motal, natřásal a vrhal po něm pohledy, které...