Pá, 19/01/2018 - 14:46
5

Věnování: 
Pro všechny milovníky čtení a pro zastánce smrti.

„Dostal jsem ho?“ 
„Cože?“ 
„Jonathan Wett hajzl, co mi prostřelil plíci. Dostal jsem ho?“ 
„Teď už ano...“ to bude dlouhý den a já? Já jsem ten největší debil a jemu zbývají už jen dvě jména! Měl jsem mu ty hlasivky odstranit... 

 

Fajn co dál? Začít pozvolna, nebo do toho opět skočit? 
Chtěl bych asi počkat na šéfa, ale to by musel mrsknout tím svým pozadím sakra rychle. 
No zatím mám k dobru pár minut, než to začne. Vypadá to, že ho zpráva o smrti pana Wetta překvapila i potěšila zároveň, dost zajímavé a divné. 
 
Co je ten chlap vůbec zač? 
Popořadě – lidský nositel nejdelšího seznamu a zároveň je jeho koncem, potomek nejstarší smrti proměněnou v člověka a setsakra sexy týpek... 

Jsem si jistý, že na jeho seznamu zbyly už jen dvě jména, ale nemůžu je přečíst, nikdo se ani neobtěžoval mi je říct. Nevím, co se stane až zemřou, ale vím určitě, že starší budou chtít dokončený seznam – tudíž jeho samotného a podle všeho mu do té doby mám dělat chůvu.  
Podle slov té ženské mám asi pět let, může to být také míň, no s mým štěstím budu rád, když to nebude deset. 

Kdybych nebyl vůl, mohlo být hotovo už včera, sice bych měl hlavu na špalku, ale vědět jsem to nemohl, byla to přeci jejich chyba, neměl být na mém seznamu. 

 

„Ehm... Si tu ještě, nebo pořád duchem nepřítomen?“ hlasité odkašlaní mě probralo z myšlenek a jeho otázka znovu vytvořila tu mou – on se mě nebojí? 

„Promiň jsem tu, jen jsem nad něčím přemýšlel. Moc se nenamáhej i mluvení musí být obtížné, sice to byl čistý průstřel a kulka plíci jenom škrtla, ale pořád si po operaci.“ 

„Viděl jsem. No a o to se bát nemusíš, uzdravuju se rychle a zažil jsem horší, navíc od kdy se smrťák bojí o lidského červa?“ jeho otázka mě zaskočila, ví o mě a ještě provokuje, nebýt zákazu tak... 

„Nemá cenu nic skrývat nebo tajit, ale od kdy víš o naší existenci? A co všechno víš? Ušetřil bys mi tím dost vysvětlování,“ asi bych měl být vykolejený, ale přeci mě viděl a podle jeho výrazu i dál vidí v celé mé kráse. 

„No je toho hodně co už jsem zjistil, lidstvo má slušný prameny, z kterých se dají čerpat informace, zvlášť pokud si polda, který dříve makal v muzeu a má slabost pro starověké civilizace. Vím, že jsou vás kvanta, vidím vás už od mala a lišíte se od sebe stejně jako my. Nebýt táty, skončil bych v blázinci, ale naštěstí mi vysvětlil, že to máme v rodině po tisíciletí i když nikdo neví proč. Je to naše prokletí, ale čekal jsem, že si mě vezmeš, měl jsi mě pod kudlou, co se stalo?“ a je tu opět ta samá otázka, která padla jako první od šéfa. 

„Stalo se to, že tady mladej udělal kravinu a dělá pořád další, aby z nás obou byl materiál pro ostatní...“ jen na něj pomyslím, už tu stojí v plný kráse a já jsem za to i trochu rád. 

„Na mou obranu. Tohle celé byla chyba a jak to, že z nás dvou? Myslel jsem, že je to jenom na mě, že je to můj trest nebo ne?“ fakt, že nás sleduje člověk, jsem úplně vypustil, protože jsem potřeboval odpovědi a to okamžitě.  

Proto, sotva jsem ho uviděl koutkem oka, umlčel jsem jeho tvořící se otázky pohledem a s němou prosbou o chvíli klidu a příslibem vysvětlení v očích na něj ještě pár vteřin hleděl. Ihned pochopil, potvrdil mi to kývnutím a okamžitým odvrácením pohledu na stranu. 
Prostě bude jen poslouchat a možná se i chytí. 

„No Marcusi... Prozatím jsi v tom jen ty, ale já ti mám stát za tvým sexy zadkem a být kdykoliv nápomocen. Zatím to vypadá, že jednání bude na dlouho, doteď nedorazila ani půlka starších a možná pár měsíců nedorazí. Někdo totiž dostal na starost nováčky v Africe, prý se tam dobře otrkají a jeden se na stálo usadil mezi Ruskem a Čínou, že se tam ani nemusí snažit. No a pak je tu náš mistr...“ moc dobře vím na co naráží, ale vztek se mnou lomcuje tak, že se i bojím o pacienty, které má teď pod palcem šéf. Měsíce, než se začne jednat?! Klid... 

„Počítám s pěti lety, to by ještě mohlo platit ne?“ nesmí mi brát tu jedinou konstantu, kterou teď mám a pokud mi jí odebere na neurčito, odcházím jinak bych si je všechny vzal. 

„I pět let je dlouhá doba, ale kratší interval ti nikdo slíbit nemůže s ohledem na mistra. Víš, jak je ten starý hlupák posedlý dlouhým životem s malou daní. On se z Tibetu ani Nepálu prostě nehne, půl tisíciletí tam ani nikoho nepustil, pokud to tedy nebyli starší,“ vím o čem mluví, ale nelíbí se mi pomyšlení, že by to mohlo trvat i déle, „Každopádně nezoufej, pokud ho odtamtud nedostanou ani na výzvy či návštěvy, při jednání někdo zastoupí jeho místo, ale všichni by byli radši, kdyby dorazil.“ 

„To chápu, jen nechci, aby to trvalo déle, než je nutné. Přece jenom už teď budu za "chůvu" a vím že jí budu do konce jeho dní, ale potřebuji vědět kdy a také jak. Je mi jasné, že ho nesmím poškodit, kvůli jeho seznamu, hloupý nejsem. Jen... Jak mám postupovat?“ 

„To ví jen smrt, která doprovází od začátku jeho rod a starší jí musí najít, ona je totiž i poslední klínová a je i posledním jménem na jeho seznamu...“ 

„Cože?! Jak by jí mohl asi, tak zabít? A jak to, že se neví, kde je?“ meditace rozhodně není pro nás, ale já se už vážně musím uklidnit, vztek přímo olizuje mou hlavu i hrdlo, ale nesmím začít křičet... Nesmím! 

„Klid Marcusi, omdlel z tebe,“ otočím se a fakt, ale tohle je přednější, kouknu na šéfa s pohledem vraha vrahů a nechám ho dál mluvit, „Taky je pravda, že tohle zrovna slyšet nemusí. Jak by jí asi zabil? Mezi prvním a jí byla dohoda – až bude po zemi kráčet poslední jeho krve, předá mu dar, aby mohl ukončit životy tisíců lidí, miliony smrtí, a dokonce i všech bohů, kteří se proti němu postavili. Tohle se on nesmí nikdy dozvědět, sice nevíme, jestli je to pravda, ale zkoušet to nikdo nechce. No a proč se o ní neví? Asi před stoletím jí ruplo v bedně, ještě vzala v průběhu let pár jmen, jako posledního vzala jeho děda, ale od té doby stagnuje a není nikde k nalezení, proto se stala ta chyba a jeho jméno bylo přiřazeno tobě. A jeho otce vzal před rokem docela nováček.“  

 

Asi mi z toho vážně exploduje hlava a tohle tělo na tom taky není nejlíp, když mu dopřávám spánek po dvou hodinách denně. Musím si utřídit myšlenky. 
Proč by někdo dobrovolně podstoupil takovou dohodu? Blbost mládím to asi nebyla. 
Jak je možné, že dohoda vlastně nabyla platnosti přese mě? Na náhody nevěříme, takže i šéf se musí divit. 
Jak starší naloží s tak mocnou zbraní, pokud se to s bohy potvrdí? I já vím o nejednom shnilém jablku v našem společenství a v Nepálu ani Tibetu rozhodně není, a i šéf o tom ví. 
Co by se stalo se světem, kdyby byť jen jediný z bohů padl? Byla by další válka a nejspíše nukleární...  
KURVA!! 

 

„Došlo ti to viď? Ale už toho nech, kouří se ti z hlavy, a ještě k tomu za chvíli odpadneš kvůli tělu, ale musím uznat dosti šmrncovnímu tělu.“ sexem posedlý šéf je zpátky. Hurá!... 

„To je jedno, odpadl bych tak jako tak, ale došlo mi to nejsem idiot,“ máme mezi sebou krysu, která chce úplný konec, protože jí práce nejspíš nebaví nebo něco podobného. 

„S tím idiotem bych občas nesouhlasil, ale jestli jsi utahaný až moc, půjdu a nebudu zdržovat,“ ještě na mě vypláznul jazyk. Vážně šéf a chová se jak mladičká smrtka, dokonce i tak vypadá v tom novém těle.  

 
Čokoládové vlasy, oči skoro měděné se zlatým propletením, útlá postava, vysoký mě po bradu, ale já mám bez pár čísel dva metry. Jemné rysy jeho obličeje doprovází větší nos, a tenké rty, ale co mě nejvíc zaráží je ta alabastrová pokožka. 

 Sám jsem trošku v šoku že nad ním uvažuji zase takhle, ale my máme velký apetit a lidé nám obyčejně nestačí, takže už jsme nejednou byli v sobě.  

Kdyby byl člověk, každý by hned řekl, že má dobré geny, protože věk jeho tělesné schránky nic nenapovídá. Žádný šedý vlas, žádné vějíře vrásek na obličeji, prostě úplný opak té mé. On vypadá tak na pětadvacet i když věk jeho schránky už táhne na pětačtyřicet a já vypadám jako klasický čtyřicátník.  
 

V tomhle těle jsem prostě skoro svůj.  
Mé vlasy jsou jako žitné pole plné klasů před sklizní, doprovází je pár pramenů měsíční šedi. Oči mám v tomhle těle zelené po své matce, ale postupem času se do té zelené vkrádá ta má barva – modrá jako nebe bez mraků za podzimu.  
Postavou bych mohl konkurovat i některým modelům, protože krom spánku tohle tělo dobře udržuji. Ale se sexem jsem moc štěstí v poslední době neměl a vzhledem k okolnostem chci využít možná i tu poslední situaci na kdo ví jak dlouho. Takže. 

 

„Šéfe?! Ještě jsme neprobrali všechno,“ vím, je to podlé, ale potřebuju uvolnit napětí jinak, když si nemůžu vzít lidi poblíž.... 

„Ano Marcusi?“ ta výzva v jeho očích je patrná, vždy chce, abych si o to přímo řekl a spoléhá na to, že se mnohdy nedokážu vyslovit. Ale dnes ne. Potřebuju se vybít jako nikdy před tím a bude to jízda! 

Dodatek autora: 

Vím, že to protahuji, ale aspoň se budete s takovým příslibem těšit více na další díl, na kterém už se pracuje :)
Diky za přečtení D.

4.733335
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 15)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
Epilog   Mlha, která se kolem mne rozprostřela, se stala temnotou....
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 4
(Přátele jsou tady pro nás i v těch nejtěžších obdobích… pomohou nám...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 8
„Masao, mluvte na mě,“ plácá mě někdo po tváři. Otvírám oči, bolest se vrací...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 10
Kapitola první... Bílý pohled...„Přemýšlet nad tím, co jsme ztratili, je...