Čt, 10/08/2017 - 01:26
29

No, kdo mohl tušit, že fotka něčího penisu, není nejlepší cesta k nalezení jeho majitele.

Nebudu ani počítat, kolikrát jsem během těchto čtrnácti dní, málem dostal přes hubu.

Například včera, nebýt mého rychlého úhybného manévru, musel bych pravděpodobně na plastiku nosu.

Je fakt, že ukazovat někomu, hned po sexu, fotku cizího péra se slovy „Hele nevíš kdo to je? Potřebuju ho najít.“

Eh, uznávám, mohl jsem si zvolit jiné načasování. A to jsem se mu předtím, tak dušoval, jak mu zavolám.

Předpokládám, že už o to, ani on sám nestojí. Chudák kluk.

Co je horší, nemůžu toho chlapa, s ukázkovým nádobíčkem, dostat z hlavy.

To je pro mě taky novinka.

A taky má na penisu znaménko. Čekal jsem, že díky tomu, ho bude jednodušší najít.

„Může další, pane doktore?“ optá se sestřička, a vytrhne mě tak, z mého strnulého zírání před sebe.

„Samozřejmě,“ kývnu rychle a zatřesu hlavou, ve snaze zahnat žár, kterým vzplály mé tváře.

Jako puberťák!

Je mi třicet panebože!

Nesmím na něj myslet, aspoň v práci.

Čeká mě ještě šest hodin. Nicméně pak se konečně sejdu s Romanem. Ten by mi, v mém hledání, mohl být velmi nápomocný.

 

 

Člověk míní, život mění. Tak moc jsem se těšil na pivo, až jsem zapomněl, že mám dnes pohotovost.

„Pane Suchý, máte jít rodit na trojku,“ usměje se na mě Marta, jedna z nejstarších sestřiček zde. Tipoval bych jí tak sto padesát, ale je jí teprve pětačtyřicet.

Zrovna jsem byl na cestě do šatny. Sakra.

„Ale já zatím nemám ani kontrakce!“ oponuji.

„Vy nezklamete, pane doktore,“ zasměje se.

Přiznám se, že kdybych byl na ženský, vyberu si nějakou takovouto. Hodnou a milou.

„Vás nikdy!“ opáčím a plesknu ji přes zadek. Ovšem, figuru má ukázkovou.

Skoro každej tu ví o mém teplém já. Je to výhoda, můžu si dovolit k ženám mnohem víc, než si kdy jaký muž představoval, ve svých nejdivočejších snech.

Teskně se zadívám na dveře, které znamenaly mou propustku, za jediným možným člověkem, který mi může pomoci najít můj vysněný úd.

No nic no. Ještě mu pošlu sms, že dnes to asi nevyjde.

Zamířím na sál. Je fakt, že tam je jedna rodička už dost dlouho.

„Tak co Ilonko, která to je?“ kývnu před dveřmi na mladou prsatou sestřičku, která mě skoro celý rok nabalovala, než se někdo, neznámo kdo, smiloval a řekl jí krutou pravdu.

Na usmířenou, jsem se jí svěřil se svou kategorizací rodiček.

„Tohle ste ještě neviděl,“ ujistí mě.

„Uh, to je to tak zlé?“ vyjevím se.

„Ne, spíš velké,“ odvětí a se zvonivým smíchem mě opustí.

Jo. Měla pravdu. Když otevřu dveře, mám pocit, že jsem si vlezl na špatnou kliniku. Nejsem veterinář, takže nemám specializaci na velryby.

„Ach Adame, konečně… vystřídej mě…“ ozve se odkudsi Tadeášův hlas.

Ta žena zabírá dvě lůžka. Musím celkem dlouho civět mezi její obrovská stehna, než mezi nimi zaznamenám zkroušenou postavičku, patřící našemu nejmladšímu porodníkovi. Doslova se mezi těmi horami masa, či spíš sádla, ztratil.

„No, tak vylez, ať se můžu jít schovat místo tebe!“ pobídnu ho se smíchem.

Nějaký hubený muž, kterého jsem si všiml až teď, na mě vrhne vražedný pohled.

Huh… tohle je otec?

No tě péro! Jak to ti dva jako dělají?

Tadeáš se pracně vysouká a směrem k té ženštině, jenž funí tak, až mu z toho poletují vlasy kolem obličeje, pronese, že má chvíli na to, nabrat síly na další kolo.

Je pravda, že je to taky celkem vtipálek. Jeho humor mi sedí.

S výrazem koně, který míří na jatka, vyrazím na uvolněné místo.

„Blbečku!“ zasměje se tiše Tadeáš, když mě míjí a soucitně mě poplácá po rameni.

Jojo, vorvaně jsme tu ještě neměli, jen co je pravda.

„Tak zdravíčko, paní, já jsem pan Suchý gynekolog. Víte, běžně se porodníci nestřídají, ale pan kolega je mladý a bohužel nemá ještě takovou výdrž. Takže se ještě párkrát zhluboka nadechněte a můžeme pokračovat…a… koukám, hlavička už se nám klube… jen nebojte, ste v těch nejlepších rukou,“ spustím svůj pravidelný, rádoby uklidňující, monolog.

No, možná to pivo ještě dnes stihnu.

 

Právě si přijdu, jako kdybych uběhl maraton.

Ta obézní dáma, tlačila jako blázen, ale dítěti se evidentně v tom měkkém příbytku natolik líbilo, že nechtělo ven, ani když jsem ho začal prosit. A to nemluvím o tom hubeném chlápkovi, co od své ženy dostal dělo, až se složil. Není divu, ten idiot jí řekl, ať tlačí víc, ale i sebevrah, by v té chvíli raději držel pysk. Dostal, co si zasloužil. Jenže tím všechno zkomplikoval. Naši novou sestřičku nenapadlo nic lepšího, než ho začít křísit. A to se prostě u porodu nedělá, nebyl ani první a ani poslední, co sebou švihnul.

Na pivo nemám chuť. Je deset hodin večer.

Jenomže když rozkliknu tu skvělou fotku, nedá mi to, a přeci jen zvednu telefon.

„Čus Romčo, tak jsem skončil, co to pivo, dáme?“ zahlaholím do telefonu.

„Hoj, jasná páka, máš zítra volno ne?“ zeptá se.

„Jojo, tak jako obvykle?“ ujistím se.

Naše obvykle, znamená místní hospůdka U Žraloka. Název je to příhodný, neboť úsměv pana hospodského, v lidech vzbuzuje vzpomínky na proslavený horor Čelisti.

A navíc, jsem tam z nemocnice za deset minut.

„Ty vole,“ vydechnu sotva, co se Roman usadí „dneska jsem rodil velrybu,“ oznámím mu vážně.

„Cože?“ vyjeví se.

„Ta ženská měla minimálně sto padesát kilo,“ vysvětlím.

Nejraději bych na něj vybalil rovnou, že mám jistý požadavek. Nicméně jsem si vědom toho, že dokud v sobě nebude mít pár piv, nebude souhlasit.

A tak kecáme o všem možném. O jeho každodenních starostech s tříletou Evičkou. O nové Škodě Superb. O finále ve Wimbledonu.

Když si objedná už šestý kousek, vím, že je můj čas.

„Hele Romane, pamatuješ, jak jsem ti říkal o tom chlapovi, co mi řekl, abych si ho našel?“ začnu chodit kolem horké kaše.

„Jo… asi jo, ten, co ti neřekl ani jméno?“ optá se pro jistotu.

„Přesně ten,“ kývnu „no vyfotil jsem si jeho nádobíčko,“ připomenu mu.

„A jó, no jó a co poznal ho někdo?“ zajímá se.

Kdyby jo, tak tu asi, zrovna dnes, nesedíme.

„Ne,“ zamračím se „víš… ale ty jediný mi můžeš pomoct...“ pokračuji celkem zlehka.

„Já?“ vyjeví se „ale já určitě jeho péro znát nebudu,“ ujistí mě, jako bych to sám nevěděl.

„Tak jsem to nemyslel,“ zavrčím.

„A jak ti mám pomoci? Roznášet letáky s fotem po městě?“ zasměje se.

„Ne, to by nemělo až takový efekt,“ zamítnu. Sice mě to napadlo, ale…

„Takže co teda?“ zeptá se a vrhne na mě podezíravý pohled.

Už mu to asi dochází.

„Víš, vlastníš novinový plátek, který čte v podstatě celé město, tak mě napadlo, že bys mi tam tu fotku mohl hodit, a přidat k tomu nějaký lehký popisek, kde bys neopomněl zmínit mé telefonní číslo,“ vybalím na něj svůj plán.

Schytám spršku piva přímo do obličeje, když vyprskne.

„Děláš si prdel?“ zahřmí, až se celá hospoda otočí k našemu stolu.

„Ne…“ ujistím ho. Tohle zase bude groteska.

„Ty po mě chceš, abych do svých novin, které řeší místní důležité události, vložil fotku něčího penisu?!“ pokračuje hlasitě.

Věnuji široký úsměv všem posluchačům.

„Jo, chci,“ kývnu na něj.

Neodpoví mi. Dalších pět minut mě pozoruje, jako tygr, co se snaží ulovit antilopu. Roman je můj dlouholetý kamarád. Má doma pěknou ženu a malou dcerku, ke které zanedlouho přibude bratříček. Vlastní pěkný dům s bazénem. Je majitelem nejčetnějších novin současnosti, a k tomu se občas mihne, i ve večerních zprávách. Prostě typický život, typického heterosexuála.

Po chvíli se o nás všichni přestanou starat. Zase takové terno gayové nejsou, že.

„Neudělám to,“ řekne nakonec.

Já věděl, že ho budu muset přemlouvat.

„Ale no táák,“ nasadím smutný pohled „odrodil jsem ti ženu! Starám se o to, abyste měli co nejkvalitnější sexuální život! Jsem tvůj kamarád už třináct let! To pro mě nemůžeš udělat jednu malinkatou laskavost?“ řeknu a začnu do něj lehce strkat ramenem.

„Pche, prej kvalitní sexuální život! Adame, ty seš vyděrač. Nechoď na mě s přátelstvím! Já nemůžu dát do běžných novin fotku piňďoura! Dyť je to volně prodejný a může si to koupit dítě!“ brání se.

„No, tak tam dáš to kouzelné číslo osmnáct plus,“ nedám se.

„Hele…“ začne.

„Budu rodit i to další…teda možná…“ skočím mu do řeči.

„Musíš! Lenka řekla, že jiného porodníka nechce!“ vyletí.

„Ach jo, no to by se jí asi nelíbilo, že pro mě neuděláš ani takovou maličkost,“ usměji se mile a prsty naznačím tak centimetr.

„Pche!“ zavrčí „měl si být vyděrač! Dokázal bys vymámit i z mrtvého stovku! řekne naštvaně.

„Takže to uděláš?“ zajímám se a radostí nadsedám málem metr nad židli.

„A mám jinou možnost?“ rozhodí rukama.

Jestli se Roman něčeho bojí... je to jeho žena.

A je ruka v rukávě!

 

 

Nakonec jsem musel vymyslet i celý doprovodný text. No, je fakt, že Roman, jako rozený novinář, mi velmi pomohl. Vznikl celkem povedený článek, který se zabývá pohlavními chorobami. Někdy v polovině je vložena fotka skvělého údu, pod níž je napsáno: Obrázek neznámého penisu, jehož majitel je akutně hledán místním lékařem, volejte číslo…

Málem jsem se počůral smíchy. Je to super, nikdo mě, ani Romana, nemůže za nic žalovat, protože jsem nikde nepsal, že zrovna ten na fotce, je jeden z nemocných a navíc, jsem si zcela jist, že lidé se ozvou. Už jen protože… ta fotka k tomu vyloženě pobízí. A o autorských právech? Jsem si zcela jist, že by v životě nenavštívil polici s tím, že jsem ho tajně vyfotil při sexu a pak to dal do novin k článku o pohlavních nemocech.

Pche! Jsem to ale hlavička! Jen Romanovi se asi nebude líbit, že jsem v nestřežené chvíli, změnil telefonní číslo na to jeho. Jsem koneckonců gynekolog a porodník v jednom, nemám čas na to brát furt telefony.

 

No, měl jsem pravdu. Roman skutečně není nadšený, když mi volá už v devět ráno. Jsem si zcela jist, že noviny jsou ke koupi teprve dvě hodiny.

Zaváhám nad tím, jestli to vůbec brát. Včera jsem měl volno, ale dnes mám službu a za pět minut musím být v ordinaci. Doufám, že nemá v plánu mě hubovat dlouho.

Fajn, zvednu to.

„Ty seš ale kretén!“ otituluje mě Roman.

„Ale, ale… to jsou mi pozdravy po ránu,“ směji se.

„Víš, kolik lidí mi psalo a volalo?“ rozčiluje se „musel jsem si vypnout telefon!“ vyčte mi.

„Děláš si prdel? Já potřebuju vědět, kdo to je!“ rozohním se.

„Tak si neměl měnit to zasraný číslo! Jak tě to kurva napadlo, dát tam moje? Jsem to ale kretén, že jsem si to nezkontroloval!“ prská a je sprostý víc než jindy.

Máš pravdu seš.

„Ale no tak, víš, že moje práce mi nedovoluje zvedat hovory,“ oponuji.

Už se vidím…

„Ah paní Sýkorová tlačte, a zhluboka dýchat…počkejte chvíli… prosím, co si přejete? Ach ano, víte, čí ten penis je?“

Ne, to sorry.

„A moje snad ano?!“ vyštěkne.

„No rozhodně víc, než má. Dyť máš svoji kancelář! Můžeš si telefonovat klidně celý den,“ nedám se.

„Tebe mi byl čert dlužnej!“ zavrčí a položí.

Ale zkusí to zjistit, znám ho.

Miluje detektivky.

„Pane doktore, máme urgentní případ,“ přeruší tok mých myšlenek Marta.

„Jaký?“ zamrkám.

„Paní Šimečková na čtyřce bude mít dvojčata, ale zjistili to až teď. Na ultrazvuku to vůbec vidět nebylo. Musíte vystřídat Tadeáše, ten vezme ordinaci. Primář chce, abyste u toho byl vy,“ vysvětlí.

Kdyby tak ten primář, přestal do všeho žvanit, a taky někdy raději přiložil ruku k dílu. Nemám toho plešatého dědka rád.

Nicméně při vzpomínce na dnešní plány, se veškerá má nechuť rozplyne. Po dlouhé době navštívím nejslavnější gay klub široko daleko. A navíc, možná konečně zjistím, komu patří ten nejhezčí penis.

Dodatek autora: 

:D No, nevím. Já osobně se při předělávání této kapitoly slušně bavila.

Tak snad... se pobavíte i vy :)

 

4.734695
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 49)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 16
Ach jaj! Pozrel som sa cez mreže na odchádzajúceho policajného dôstojníka....
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 8
„Tak, tady jsem omdlel.“ Zamumlá Ziko. Stojí na střeše a v duchu si...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 4
Další dny jsem se mu snažil vyhýbat, co to šlo. I na obědy jsem přestal chodit...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 20
Někdo snad může mi vyčíst, že začínám v půli, ale pro mě tento příběh začíná...