St, 27/06/2018 - 12:59
4

 „Sakra!“ zaklel Jay. „Všichni ke mně, společně bychom toho draka mohli zastrašit!“ Exoti ho okamžitě poslechli a shromáždili se u něj.

Zasmál jsem se.

„Pokecám si s ním sám, už jsem zkrotil hodně divokých draků, navíc je to moje šance, jak si trochu zabojovat, draci jsou silní.“ odkašlal jsem si. „Takže se držte vzadu a nebojujte, akorát byste se mi pletli,“ zakřičel jsem na ně a otočil jsem se čelem k dračímu řevu, který byl slyšet čím dál hlasitěji.

Najednou mě za rameno popadla silná ruka a obrátila mě k Jayovu chladnému ksichtu.

„To je šílenost, Zero, jen se zabiješ,“ zavrčel.

Pevně jsem se mu zadíval do očí. „Věř mi.“

Vytřeštil oči a mě došlo, co jsem vlastně řekl. Ušklíbl jsem se.

„Ano, žádám po tobě nemožné, ale prostě mi dej nějaký čas,“ můj hlas zněl téměř úpěnlivě, za což jsem se neskonale styděl.

Jay vypadal dost naštvaně, ale po pár vteřinách, kdy mi hleděl do očí, zatímco se drak přibližoval, sklonil hlavu.

„Dobře, nechám ti volnou ruku, ale jakmile začnu mít pocit, že to nezvládáš, tak zasáhnu. Pokud se zraníš, tak tě dorazím, pokud zemřeš, tak tě rozsekám na kousíčky a ty hodím supům.“ Z jeho slov mi přejel mráz po zádech, zněla totiž smrtelně vážně.

„Hmm, jo chápu,“ zasmál jsem se rozpačitě, ale on mě pustil a vrátil se k ostatním bez jediného dalšího slova.

Rád bych řekl, že mě občas děsil, jenže on mě děsil často.

Do nosu mě udeřil žár, zvedl se poryv větru. Uviděl jsem lesklé černé šupiny a pak už jen asi dvacet metrů přede mnou přistál obrovský drak.

 

V kohoutku byl velký jako panelák a byl nádherný. Byl celý černý, zářily na něm akorát dvě obrovské modré oči, které mě s hněvem pozorovaly.

Drak vycenil zuby, což byl hrůzostrašný pohled, protože se vzrůstem podobaly malým stromkům a zařval.

Skrčil jsem kolena, protože jsem měl dost špatný pocit, že bych mohl uletět. Zrovna jsem se začal bát, že umřu smrady, když drak tlamu zavřel. Jeho řev utichl.

 Přistoupil ke mně, sklonil ke mně hlavu a bedlivě si mě prohlédl levým okem. Očividně nedokázal uvěřit, že ho k boji vyzval takový prcek. S odfrknutím pozvedl hlavu a já ucítil nesnesitelné horko, když ve své hrudi začal rozpalovat oheň, kterým se mě chystal uškvařit.

Stihl jsem akorát uskočit do strany, aby nebyli zasaženi exoti, než se na mě spustila obrovská masa ohně.

 

Jay

Princ zatínal zuby a téměř se třásl vypětím, jak se pokoušel udržet své tělo na místě. Ve chvíli, kdy Zera zaplavil proud ohně, zastavilo se mu srdce.

Nemohl přece umřít, ne? Byl to masový vrah, zabíjel spoustu lidí, takoví lidí neumřou tak jednoduše.

  Plamen ohně ale neuhasínal. Drak jej chrlil dál a dál a vypadal, že mu to nijak nevadí a dokáže to ještě nějakou dobu dělat. Jak by tohle mohl přežít?

Celé jeho bytosti docházela realita velice pomalu. Jedna jeho část trnula hrůzou a ta druhá chladně zvažovala, jak Zera bude moci rozsekat na kousíčky, když z něj zbude jen popel.

Na druhou stranu, Jayova dračice se ho bála, podle toho, co říkal, ne? Jenže pak si Jay vzpomněl na to, jak Zero snil o divokých dracích, kteří z něj strach nemají.

Nakonec informace o Zerově smrti proběhla všemi složitými zákruty princova mozku a Jayovy se začala třást kolena.

„Zero,“ zašeptal chraplavě.

Přesně v ten okamžik drak přestal chrlit oheň a spokojeně se zadíval na škvarek, který zůstal z jeho protivníka. Značně jej udivilo, když spatřil Zera zdravého a vysmátého stát se štítem, který si utvořil ze své energie, nad hlavou.

„Tak jo, teď jsem na řadě já!“ zvolal Zero nadšeně a se svou nadlidskou silou vyskočil vzhůru.

Zločinec byl tak vysoko, že drak musel zvednout hlavu, aby na něj viděl. Najednou se v Zerových rukou začal formovat elektricky modrý paprsek a na draka zaútočil proud energie podobný jeho vlastnímu ohni. Kvůli svojí hrdosti jej na sebe nechtěl nechat dopadnout, a tak proti němu vychrlil oheň.

Oba plameny se setkaly a vzájemně se zablokovaly.

Drak vztekle zařval a zesílil svůj plamen, na to se Zero jen zasmál a jeho plamen začal jednoznačně přetlačovat ten drakův. Nakonec drak musel zavřít tlamu a rychle uskočit, aby ho Zero plamenem nezasáhl. Plamen pochopitelně sežehl trávu a zem na místě, kde drak před okamžikem stál.

Zero měkce dopadl na zem a provokativně se na draka šklebil.

Ten začínal být trochu váhavý, ale jeho podstata mu říkala, že má toho divného skřečka usmažit, a tak se přes všechny své smysly, které mu napovídaly, že je to sebevražda, rozhodl Zera zavalit dalšími plameny, na které dostal odpověď v barvě elektrické modři.

Drak musel přes veškerou svou snahu znovu uskočit, jinak mu hrozil vypálený žaludek.

Čím dál tím víc ho člověk rozčiloval a on se zkoušel znovu a znovu probojovat k jeho holé kůži. Ovšem i on musel po nějaké době uznat, že tudy cesta nevede, takže definitivně přestal zkoušet Zera spálit a rozhodl se, že ho rozsápe.

Vyrazil k němu a volavčím pohybem mu chtěl ukousnout hlavu, ale Zero ho prudce kopl do čelisti a než se drak nadál, chytil se jednoho z jeho ostnů na krku, který mu byl díky drakově skloněné hlavě přístupný a vylezl mu za krk.

Drak na chvíli jen ohromeně stál, když ucítil, jak ten hloupý človíček objímá nohama jeho krk, a pak jen s nepříčetným řevem prudce vzlétl k nebi.

 

Zero

Ten drak byl třída, byl silný, mladý a vzteklý. Jakmile vzlétl, bylo mi jasné, že je to i velmi nadaný letec.

Pevně jsem se ho chytil a vzápětí počala salva akrobatických kousků, které měly jediný účel; shodit mě.

Vývrtky byly na udržení nejtěžší, obzvlášť když se po nich otočil břichem vzhůru a já se snažil udržet i přesto, že se mi točila hlava a chtělo se mi zvracet.

Měl jsem rozdrásané ruce a stehna od jeho tvrdých šupin a toho, jak jsem se jich snažil držet.

Nedokázal jsem vnímat čas, jen jsem se s divokým úsměvem pokoušel nespadnout. 

Bylo to dokonce daleko horší než jízda na býkovi, kterou jsem kdysi dávno zkoušel.

Draka jsem krotil už několikrát, ale ještě nikdy jsem na žádného nenaskočil bez sedla. 

 

 

Nakonec drak s poslední zoufalou, unavenou vývrtkou, zařval a snesl se dolů. 

 

Zkrvavený a opilý bolestí, jsem pomalu seskočil z draka na zem, přešel jsem k jeho tlamě a zahleděl jsem se mu do jednoho velkého smaragdového oka. 

 

„Něco od tebe potřebuju," můj hlas byl chraplavý, ale silný. 

 

„Budeš mi chvíli pomáhat, ať už se ti to líbí nebo ne."

 

Drak zuřivě zavrčel a vyčerpaně po mně chňapl a já ho bleskurychle popadl za obrovský jazyk a zatáhl jsem jím do strany, takže z části vykukoval ven. 

Ta rohatá potvora pochopitelně okamžitě skousla a odnesl to její jazyk. Zavyla bolestí a snažila jazyk dostat z mého sevření. I když byl jazyk kluzký a celkově to bylo dost nechutné, nepustil jsem ho a čekal jsem na příhodnou chvíli, kdy drak nedával pozor, příliš zaujat sám sebou a svým problémem. 

 

Když příhodná chvíle nadešla, tak jsem pustil dračí jazyk a rychle jsem cukl svou rukou, aby byla z jeho dosahu. 

 

Drak z posledních sil sáhl do svého nitra, odkud vzápětí vypustil proud ohně. Se smíchem jsem už za tento boj poněkolikáté, ze své levé ruky vypustil pramen syrové energie a začal jsem jím dusit dračí plameny. Drak spustil zoufalý ryk a já napřáhl druhou ruku a dovolil jsem dalšímu pramenu energie vytrysknout z mého těla. Drak vytřeštil oči, když mu došlo, že se plamenům nedokáže vyhnout a přikrčil se, žijíc v klamné domněnce,  že moje energie bude mít na jeho šupiny stejný vliv, jako dračí oheň, tudíž žádný. 

Uviděl jsem, jak se mu přes oči přetáhlo průhledné víčko, které sloužilo k ostrému zraku při plavání pod vodou a právě i jako ochrana před ohněm. 

 

Proud syrové energie se obrovskou rychlostí blížil k dračímu tělu a já věděl, že toho krásného tvora mohu ve vteřině zabít, nebylo to nic neobvyklého, divil jsem se, že mi dokázal vzdorovat tak dlouho. 

 

Na poslední chvíli jsem jeden paprsek odklonil ke straně a druhým jsem jen okrajem zasáhl pár stop jeho boku. Vzduch prořízlo drakovo bolestivé zakvílení. 

  

Šupiny byly spálené a z mělké, i když jistě velmi bolestivé rány vytékala jedovatá  dračí krev, která měla povahu kyseliny a na lidskou kůži měla stejný účinek jako žíravina. 

Drak dost šokovaně zíral, a když jsem k němu pomalým krokem zamířil, ztuhl. 

 

Jednoznačně poznal silnějšího nepřítele a věděl, že je mi vydán na milost a nemilost. 

 

„Takže, řeknu to znovu, pomůžeš mi," řekl jsem a on se symbolicky a s úctou v očích přetočil na břicho.

V tomhle byli draci podobní psům, vlkům a mnoha dalším šelmám, pro které bylo přetočení na břicho znamením, že se plně poddávají bez jakéhokoliv odporu. Spokojeně jsem se zašklebil a otočil jsem se k drakovi zády, připravený na to, že po mně skočí. On ale nic nedělal, dokonce se ani nepokusil uletět, což mě překvapilo.

 

Suverénním krokem si to ke mně nakráčel Jay a surově mě objal.

Ohromeně jsem vykulil oči. Ono mu na mě snad…záleželo?!

To nebylo možné, s tím jsem se odmítl smířit. To přece… nejde, to je něco úplně jiného, než když mě chce jen ojet! Tohle nepřijmu ani náhodou!

Prudce jsem se od něj odlepil a s nepříčetným výrazem jsem se napřáhl, abych mu jednu ubalil.

Popadl mě za zápěstí a pevně stiskl. Mezitím, co jsem syčel bolestí a pokoušel jsem se vymanit z jeho sevření, jsem si všiml jeho očí. Byly plné hlubokého žalu.

Znehybněl jsem, pozoroval jsem ty oči a snažil jsem se jim za každou cenu porozumět.

„Neměl by ses takhle tvářit, víš?“ zašeptal jsem nakonec.

Pak jsem se odvrátil a vratkým krokem jsem zamířil k nejbližší říčce, abych ze sebe umyl krev a podíval se na svá zranění.

 

Brave, ohlídej draka, kdyby chtěl uletět, tak ho zakousni.

 

Dobře, Lovče.

V jejím hlase byla úcta a mě došlo, že jsem poražením draka zabil dvě mouchy jednou ranou.

 

Dobelhal jsem se k říčce a ke své úlevě jsem zjistil, že můj bezchybný oblek zůstal neroztržen, jen moje kůže byla rozedraná do masa, ale rychle jsem se vyléčil a čistý, i když celý mokrý jsem se vrátil k exotům, kteří rozpačitě hleděli na draka, který se znaveně zhroutil na zem a upřeně je sledoval.

Posadil jsem se metr před dračí čumák a zauvažoval jsem, kde asi tak seženu sedlo. Neměl jsem žádnou kůži a neměl jsem ani prostředky, kterými bych ji mohl opracovat, když už bych chytil nějakého jelena.

Mimoto jsem potřeboval neobvykle velké sedlo, protože šest lidí bylo dost. Věděl jsem, že takhle obrovský drak v nošení šesti lidí nevidí žádnou výzvu, ale to nic neměnilo na tom, že jízda na šupinách není příjemná.

Po pár minutách v tureckém sedu pod pečlivým dohledem modrých očí došel k závěru, že Strenga dračí šupiny bez obav zvládne, aniž by se protrhla a vstal jsem.

„Jdeme zpátky,“ rozhodl jsem a vydal jsem se s ploužícím se drakem v patách pryč.

Brzy mě předběhla Brave s tím, že na rozdíl ode mě zná cestu.

Po celou dobu, co jsme se vraceli, byli ostatní zticha, když jsem se otočil, abych zkontroloval, jestli si nevykousli jazyky, zjistil jsem, že mě všichni bedlivě pozorují. V jejich očích byl nový pohled, který jsem doteď nepoznal. Dívali se na mě, jako na něco nového, co jim někdo hodil před nos.

S odfrknutím jsem je ignoroval a jen jsem dohlížel na svého unaveného, ploužícího se dráčka a svoji hyperaktivní vlčici.

 

Když jsme došli k jeskyni, hned jsem vyndal Strengu a různými provázky jsem ji upevňoval na draka, který se s vypětím sil držel na nohou.

U draků jsem moc dobře znal teorie o komunikaci přes myšlenky, a tak jsem zkusil najít jeho mysl.

Nebylo to nijak těžké, zářila velice jasně a osobitě. Jemně jsem do ní dloubl svým vědomím a drak se na mě prudce obrátil a podezřívavě mě pozoroval.

Zdráhavě mě pustil do své mysli a já okamžitě poznal, že je to samec.

Co chceš, človíčku?  Jeho hlas byl hluboký a neobvykle sytý. Trošku jsem sebou při oslovení „človíčku“ cukl, nebylo to jako Brave s oslovením „Lovče“, ale nedalo se nic dělat, tak jsem se holt spokojil s „človíčkem“.

Nevím, kde jsem a chci po tobě, abys mě a moji smečku odnesl do nějaké civilizace.

Drak se ušklíbl.

Když mi dáš najíst, budu schopný za tři hodiny vyrazit. Stočil se do klubíčka a zavřel oči.

Dobře, souhlasil jsem a rozešel jsem se k východu z jeskyně. Stejně jsem potřeboval sehnat oběd, trochu větší množství kořisti na ulovení mě určitě nezabije.

A dej si pozor, človíčku, jestli mě spustíš z očí, tak tě sežeru.

S úsměvem jsem se otočil.

„Nic menšího bych ani nečekal.“

Chvíli trvalo, než mi dokáplo, že jsem to řekl nahlas a tím pádem to slyšeli i exoti.

„Cože?“ nechápal Jay.

„Mluvil jsem tady s drakem – mimochodem, jak se jmenuješ?“

Rakkon

 „S Rakkonem a nějak jsem se zapomněl.“

„Je to opravdu zajímavé, se svou dračicí tak taky komunikuju," poznamenal Jay. 

Odkašlal jsem si. 

 

„Mimochodem, jdu Rakkonovi něco ulovit a zároveň chytím i něco k obědu.“ S odfrknutím jsem vyšel z jeskyně a ušel jsem pár metrů, než mi došlo, že mi v patách kráčí princ.

 

Se zabručením jsem se k němu otočil.

„Co chceš?“

 

„Tebe, pochopitelně, ale pro teď s tebou chci jít na lov, jestli to myslíš v tomhle smyslu,“ odvětil nezaujatě a já měl zase jednou chuť ho zabít.

„Vypadni, nechci tě tady, co když to na mě zkusíš někde v lese? Ani náhodou! Trhni si!“ zasyčel jsem a pokračoval jsem v chůzi.

Najednou jsem ucítil, jeho zuby na mém krku. Chtěl jsem ucuknout, ale on mě pevně chytil za ramena a já se nemohl pohnout.

„Nech toho!“ zaječel jsem a on vyprostil své zuby z mé pokožky a jednu ruku nechal na mém rameni.

„Víš, Zero, nemusím ani čekat až půjdeme do lesa,“ zašeptal blízko mého ucha.

Prudce jsem se otočil, vytrhnul jsem se mu a s plesknutím jsem ze sebe strhnul jeho ruku.

Vztekle jsem na něj hleděl, zatímco on jen udiveně vytřeštil oči.

Zkameněle stál a já nechápal jeho reakci. Vyváděla mě z míry.

Nakonec jsem se prostě otočil na patě a odkráčel jsem pryč. Popadl mě za zápěstí.

„Zero,“ řekl. Tón jeho hlasu jsem nebyl schopný pochopit.

„Brave!“ křikl jsem a fena okamžitě pochopila. S vrčením se přiblížila k Jayovi, nahrbila hřbet a vycenila zuby.

V Jayových očích se zablesklo vzteky. Teď to byl on, kdo zavrčel.

Ten zvuk projel celým mým tělem a já ztuhl. Něco tak výhružného jsem nikdy předtím neslyšel.

Brave po mně hodila účastným pohledem. Promiň, Kořisti.

Ohromeně jsem sledoval, jak se staženým ocasem utíká pryč.

„Děláš si ze mě prdel!“ zařval jsem v mysli i nahlas, ale ona už neodpověděla.

Mozek mi pracoval na plné obrátky, ale nedokázal jsem přijít na způsob, jak Jaye přechytračit.

Zhluboka jsem se nadechl. „Prosím, nech mě být.“

Jay naklonil hlavu na stranu. „Na prosby je už pozdě, Zero.“

Vztekle jsem se mu pokusil vykroutit, ale on mě bez sebemenší námahy dál držel.

„Jak se tě mám asi tak zbavit? Nikde jsem neudělal žádnou chybu, nemůžu za to, že mě chceš, tak proč bych si za to měl nést zodpovědnost!“ zařval jsem zoufale.

„Nevím,“ řekl tiše, „ ale nezáleží mi na tom.“

Než jsem se stačil osočit a něco namítnout, přitáhl si mě k sobě a zuřivě mě políbil. Jeho jazyk okamžitě pronikl do mých úst a já ucítil, jak se má kolena pokouší podlomit. Zalapal jsem po dechu a zaúpěl jsem na protest.

Jay se ode mě odtáhl, chňapl mě za krk a zašel jsem mnou do lesa. Po cestě jsem se mu zoufale snažil vykroutit a z mých úst vycházely ty nejhorší nadávky, které jsem znal.

Jay mě přirazil na nejbližší strom takovou silou, že ze mě vyšlo něco mezi zavrčením a zaskučením.

„Přestaň, ty parchante!“ zařval jsem a v jeho obličeji se objevil nepříčetný výraz.

„Vidíš,“ zasyčel, „ a tohle je na tom to nejhorší, nadáváš a vzpouzíš se, ale když tě líbám, tak cítím, že se ti to líbí!“

Zašklebil jsem se.

„Nepopírám to, chci tě Jayi, ale odmítám s tebou prohrát a poddat se ti. Radši se tě vzdám, než s tebou prohrát,“ zavrněl jsem udýchaně.

Jayův výraz se pohyboval někde mezi vztekem a zoufalstvím. „To já jsem ten, co prohrává, copak to nechápeš?!“ zařval, popadl moje ruce, aby mu nepřekážely a znovu mě políbil.

Dokázal jsem se pohnout o maličký kousíček, než mě sevřel tak pevně, až jsem měl pocit, že mi ruce odpadnou. Jeho polibky hltavě nabíraly na rychlosti a jeho jazyk naprosto ovládl má ústa a nejen je. Jako vždy, když mě líbal, jsem nedokázal souvisle uvažovat. Jeho ruka sevřela můj zadek a on se ke mně přitáhl ještě blíž. Nebyl mezi námi jediný milimetr volného místa a já nesmírně intenzivně vnímal jeho zaťaté svaly, bušící srdce, tvrdou erekci a přerývavý dech.

Přemístil svá ústa z těch mých a já zoufale lapal po vzduchu. Políbil mě na důlek na krku, a pak se mi zakousl do ušního lalůčku.

„Přestaň, Jayi!“ Začal mě líbat, aby mě umlčel a jeho ruka se přemístila do mého klína. Kousl jsem ho do jazyka a přidal jsem na vzpouzení se, i když mi to nebylo nic platné.

Pustil moje ruce, čehož jsem hned využil a chtěl jsem se vyprostit, ale on mě natiskl na strom kolenem a já skončil jako motýl na špendlíku. On si zatím rozepl pásek. Na jeden děsivý okamžik jsem zcela podlehl faktu, že mě opravdu jde ojet v lese u stromu, ale on si pásek vyvlékl z kalhot. Nechápavě jsem se zamračil. Došlo mi, co má v plánu, až když popadl mé ruce a i přes moje protesty a vzpírání se, mi je přivázal páskem ke stromu.

Když jsem se zadíval do jeho tváře, abych mu do ní plivnul, zarazil jsem se nad jeho výrazem. Pozbyl na veškeré lidskosti, byl to výraz šelmy, výraz lovce a zároveň jsem v jeho hloubi zahlédl záblesk zoufalství.

Pak už si jen klekl, násilím roztáhl moje nohy, rozepl mi poklopec, stáhl kalhoty a trenky a popadl mého ptáka do úst.

„Přestaň,“ zašeptal jsem a on ke mně zvedl pohled. Kopal jsem nohama, ale nedosáhl jsem kýženého efektu.

„Ne,“ řekl Jay hlubokým, zhrublým hlasem a přejel po mé celé délce.

Moje tělo se napnulo jako luk a já zalapal po dechu. Jay mě pozoroval s vášní sadisty a já zatnul zuby.

Byl jsem odhodlaný nevydat ani hlásku, ale to mi vyšlo jen na dalších pár vteřin.

Cítil jsem, jak olízl můj žalud a přiškrceně jsem zasténal. Začal mi ho kouřit s takovou soustředěností a pečlivostí, že se mé steny rozléhaly po lese, doprovázené mým klením.

Ucítil jsem, že se brzo udělám a ta chvíle taky přišla. Vystříkal jsem se do jeho pusy a on to všechno spolknul, což mě u něj nijak výrazně neudivilo.

Způsobně mě oblékl a pozoroval, jak ho propaluji vzteklým pohledem.

Oddechoval jsem zrychleně a snažil jsem se dostat z jeho improvizovaných pout. On se ke mně natáhl a k mému údivu pásek rozvázal. Dal jsem si vyproštěné ruce podél těla a on si mezitím pásek navlékl zpátky do kalhot. Potom jsme na sebe jen nějakou dobu hleděli.

Napřáhl jsem se, abych mu dal facku, ale on mou ruku zachytil a pevně ji sevřel.

„Pusť mě!“ zavrčel jsem. „A nech mě už konečně na pokoji, copak ti nedochází, že mě zkrátka nikdy nedostaneš?!“

Jay si povzdechl a políbil mě na hřbet ruky, což u mě vyvolalo zuřivé zasyčení. „Víš, Zero,“ začal. „Jestli mezi námi někomu něco nedochází, tak jsi to ty.“

Dovolil mi, abych se mu vytrhnul.

„Meleš blbosti, odmítám tě poslouchat.“ S těmi slovy jsem se otočil na patě a vyrazil jsem lesem dál, hledat nějaké stopy po vysoké.

Jay mě i přes veškeré hlasité námitky následoval.

 

 

 

Když jsme se po hodině vraceli zpátky, nesli jsme každý na zádech čtyři srnky. Připadalo mi to jako hřích, zabít jich tolik, ale věděl jsem, že ta velká černá potvora, která leží v obrovské jeskyni, do které se taktak vejde, toho sežere hodně. Jedna srnka byla pro nás s tím, že jsem počítal s Brave jako s popelnicí, která když tak dojí, co by zbylo.

 

Byl jsem nasraný, z větší části kvůli tomu, že mě Jay udělal, ale taky k tomu přispěl průběh lovu.

Rozešli jsme se totiž každý na jinou stranu s tím, že jsme si smluvili počet srn, které ulovíme.

Vrátil jsem se na domluvené místo srazu o dost později než Jay. Ne, že bych byl pomalý při lovu, on byl zkrátka moc rychlý. Jeho srny byly poškrábané a bez pochyby zakousnuté velkou šelmou. Celou cestu zpátky mlel něco nesouvislého o holubech a škytal peří. Nevím proč, ale strašně mě to popudilo.

 

„Tak co jste nám chytli pěkného?“ vybafla na nás dobře naložená Ora, hned jak jsme se přiblížili k jeskyni.

„Jé!“ zvolala, když uviděla vysokou. „To se zdlábneme, mimochodem, Zero, ten tvůj drak pořád jen spí a je to celkem děsivý.“

Jsem hladový.

Jsem hladový. Uslyšel jsem tiché pobrukování ve své mysli a došlo mi, že je to odezva Rakkonových snů.

„Hmm, to bych se na to podíval.“

Vešel jsem do jeskyně a do nosu mě okamžitě uhodil pach kouře, který stoupal z Rakkonových nozder. Povzdechl jsem si.

Rakkone, vstávej, nesu ti jídlo.

Grrr.

Nevrč na mě a koukej se nažrat.

Jedno velké oko se s lupnutím otevřelo.

Donesls mi kořist?

Znovu jsem si povzdechl a bez řečí jsem před něj hodil své tři srnky a Jay shodil další tři ze svých zad, jednu si nechal a šel ji připravovat.

Drak se do srn pustil s gurmánskou vášní a ony mizely v jeho bezedném žaludku s až neuvěřitelnou rychlostí.

Čekali jsme další dvě hodiny v tichu a jedli jsme zvěřinu, ze které nakonec díky Iceovi nezbyl ani kousek. Brave, která se vrátila přibližně čtvrt hodiny po mně a Jayovi, na mě upřeně zírala, ale já s ní odmítal mluvit, protože jsem měl pocit, že jí můj vztah s princem připadá zábavný.

 

Jay se naproti tomu rozhodl, že mě bude hypnotizovat stejně jako moje vlčice, takže jsem ty dvě hodiny strávil pod křížovou palbou jejich pohledů. Když se začal najedený Rakkon, který ulehl hned, jak se nažral, probouzet, bylo mi z neustálé pozornosti těch dvou špatně od žaludku. 

 

Můžeme vyrazit, člověče. 

 

Říkej mi Zero, Rakkone. 

 

Jak myslíš. 

 

Přešel jsem k němu a začal jsem si prohlížet Strengu na jeho zádech. 

 

„Hmmmm, mělo by to držet," zabroukal jsem si pro sebe. 

 

„To nezní příliš spolehlivě,“ ozval se Jay a objevil se za mými zády. Ani jsem se nepodíval jeho směrem, když jsem odpověděl. „Jestli chceš, můžeš běžet pěšky, sice nás zdrží létat nad tebou, aby ses neztratil, ale pokud si to Jeho Výsost přeje, není tu žádný problém,“ odsekl jsem a Jay se chystal na odvetu, ale byl přerušen.

„Co se mezi vámi stalo?“ vyzvídala Ora zamračeně.

„Nic,“ zavrčel jsem, ale princ se ušklíbl.

„Opravdu se nic nestalo, jen Zero byl trochu v rozpacích, víš? Chudák se zase vzpíral a zase mu to nebylo nic platné, nedokáže se smířit s vlastní bezmocí,“ komentoval to účastně.

Mou myslí probleskl hněv.

„Drž hubu, Jayi,“ řekl jsem chladně a odtažitě, v mém hlase nebyla ani stopa po jakýchkoli emocích.

Najednou jsem ucítil Rakkonovo vědomí, které se ale nesnažilo dostat do toho mého, nýbrž komunikovalo s tím Jayovým. Nevěděl jsem, o čem spolu mluví, ale Jay se uvolnil a s pouhým děkovným kývnutím směrem k drakovi se otočil a vrátil se ke zbytku naší společnosti.

Strašně mě štvalo, že nevím, o čem mluvili, ale cítil jsem, že ať se budu vyptávat, jak chci, nepoví mi to, a tak jsem to nechal být a dál jsem se zaobíral Strengou.

 

 

Když jsme stáli před jeskyní, připravení nasedat, notně jsem se přemáhal, abych někomu dal do úschovy svou univerzální sportovní tašku. Nakonec jsem jako nejspolehlivějšího člena naší expedice zhodnotil Mibiho a když jsem mu s prosbami a výhružkami týkajících se jeho hlavy, kterou v případě ztráty tašky nabodnu na kůl, předával svou úžasnou taštičku, pokusil se mě zezadu zakousnout Rakkon, kterého naštěstí zastavilo Bravenino mohutné zavrčení. Drak chvíli fenu pozoroval a pak se k všeobecnému údivu odtáhl od mé hlavy a dalších několik minut nespustil Brave z očí.

Nasedání proběhlo náročně. Moje místo bylo jako jediné jasné, ale nastala velká pře mezi mnou a Jayem, protože on trval na tom, že bude sedět za mnou a já trval na tom, aby seděl co nejdál ode mě, nejlépe, aby se držel na dračím ocase. Hádku jsem prohrál na plné čáře.

Ostatní si posedali bez sebemenších problémů a Brave, která trvala na tom, že poběží pod námi, na nás se psím úsměvem hleděla a já jsem o ni začal mít strach.

Opravdu nechceš letět s námi, takhle nás budeš brzdit, zkoušel jsem to na ni ještě.

Nechci, když je to potřeba, umím běhat opravdu rychle, odpověděla a v jejích očích se cosi zablesklo

Byla prostě vlčicí v pubertě a s takovými případy se holt nedá nic dělat.

Povzdechl jsem si a zahleděl jsem se na černé moře dračích šupin pode mnou.

„Jste všichni připravení?“ zvolal jsem a odpovědí mi bylo nesourodé souhlasné bručení.

Můžeme vyrazit, Rakkone.

Kterým směrem to bude?

Nevím, chci jen nejbližší civilizaci.

Tak dobře, po něčem se porozhlédneme.

 

Drak roztáhl obrovská křídla a já ucítil mravenčení v břiše. Miloval jsem létání.

Drak se přikrčil a jeho svaly se napjaly. Jay mě uchopil kolem pasu.

Drak se s neuvěřitelnou silou odrazil od země a vzlétl k blankytně modrému nebi. A já ucítil, jak mi tvrdne.

 

Do prdele!

 

 

 

Dodatek autora: 

Já vím, tahle kapitola taky trvala nějaki dobu a za to se omlouvám. Taky musím přiznat, že moje prázdniny se za prázdniny ani nedají považovat, protože tuhle sobotu odjíždím na čtrnáctidenní (skautský:D) tábor. Jakmile se z něj vrátím, budu mít dva dny, jestli v nich dokážu napsat další kapitolu, bude to zázrak a když už, tak bude dost krátká. Po dvou dnech odpočinku jedu na čtrnáctidenní dovolenou s rodinou a pak nastává nejednoznačný srpen. Buď mi vyjde brigáda a budu celý srpen doma a nebo mi brigáda nevyjde a nedobrovolně skončím na další dovolené. Ze svých prázdnin jsem holt jako každý rok už dopředu deprimovaná, nedá se nic dělat :'D

4.933335
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.9 (hlasů: 15)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 2
   Mnoho lidí bědovalo nad ztrátou svých domovů a svých bližních nebo...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 17
Tony sa nenápadne rukou natiahne k putám (i Saxana by nemo závidela, keby...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 15
„Takže to znamená, že bude konečne súd, že áno?“ snažil som sa uistiť šťastne....
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 1
„Tak a teď tam přisyp trošku tohoto prášku. Zahustí barvy, aby nestékaly po...