St, 02/01/2019 - 21:12
6

První věc, kterou jsem udělal, když jsem se probral, bylo hluboké nasání vzduchu kolem. Můj nos mi prozradil, že jsem tu sám, zároveň jsem cítil nezaměnitelný pach krve a zeminy.

Otevřel jsem oči, které si okamžitě přivykly ostrému světlu ze zářivky na stropě místnosti.

Samotná místnost byla jakousi cihlovou kobkou. Nikde žádné okno. Východ byl kupodivu velmi blízko, jen pár metrů, a byla to jen jakási zahýbající ulička, neviděl jsem žádné mříže.

Zamračil jsem se.

Takhle hloupý by Kainrou nebyl.

A právě v tu chvíli jsem to ucítil. Tu bolest. Žahavou, pulzující, mučící.

Přes veškeré sebeovládání jsem se neubránil zasténání.

Zlato. Bylo to zlato.

Bolely mě ruce a nohy. Zoufale jsem sebou začal smýkat, ale zjistil jsem, že se nedokážu pohnout. Vytřeštil jsem oči.

Byl jsem ukřižovaný.

 

 Při ukřižování největší bolest způsoboval tah na ramena, která najednou držela celou váhu těla. Navíc jsem se mohl jen modlit, že mě Kainrou sundá brzy, jinak by mi hrozilo, že se mě pozice rukou po čase udusí.

Bolest ramen byla celkem velká, ale oproti pálení hřebů, které procházely mými dlaněmi a chodidly, byla nepatrná.

Obyčejně by hřeby probodnuté končetiny tolik nebolely, ale tohle nebyl ten případ.

Tyhle hřeby byly totiž ze zlata.

Lapal jsem po dechu a pokoušel jsem se chvíli jsem se musel srovnávat s tou šílenou bolestí, abych byl vůbec schopný myslet.

Zlato poměrně rychle a svědomitě rozežíralo kůži a maso, ale já jsem se od toho oprostil a jen jsem čekal na Kainroua.

A nečekal jsem dlouho.

Kainrou vyšel z uličky. Díval se na mě s hladovým výrazem očích a já se šťastně usmál.

„Jsem rád, že žiješ,“ řekl jsem a radost ve svém hlase jsem nemusel nijak zastírat.

Teď, když se mi vrátily mé skutečné vzpomínky, jsem viděl všechno velmi jasně.

Kainrou, můj nejlepší přítel mezi Agariany, člověk, se kterým jsem z naší osady trávil nejvíc času hned po Justice. To on byl spouštěčem mé zkázonosné ztráty sebeovládání, která zničila osadu. To on byl napaden, to on ležel zraněný na zemi a díval se na mě s hrůzou v očích.

Do té chvíle, než se mi osvěžila pozměněná paměť, jsem si myslel, že jsem ho spálil na popel spolu s ostatními, ale teď jsem viděl jeho tvář, která byla plná nenávisti a odporu. Přežil jako jediný díky tomu, že ho Justice, která jako jediná na celém světě uměla vytvořit bariéru proti mojí moci, ochránila.

Díval se na mě a řekl mi: „Od téhle chvíle se jmenuji Kainrou, zapamatuj si to, Rose, a taky si zapamatuj, že tě zničím, přinutím tě trpět tak, jako netrpěl nikdo před tebou, pamatuj si to.“

 

Nicméně mi tyto informace z paměti vymazal.

 Vskutku zvláštní.

 

„Znič mě jak chceš, Greede, zasloužím si to. Stačí mi vědět, že jsi naživu, víc nechci,“ řekl jsem a zcela jsem se položil do řetězů a čekal jsem na dlouhou a bolestivou smrt.

Došel blízko ke mně a odporem ohrnul horní ret.

„Neříkej mi tak, mé jméno je Kainrou,“ zavrněl tiše.

„Proč? Zní to divně, Greed se k tobě hodí líp,“ namítl jsem nechápavě.

„Mlč, Rose, tvoje názory mě nezajímají a nezabiju tě, teď ještě ne. Ještě tě chvíli nechám, aby ses utápěl ve vlastním zoufalství a zabiju tě až potom. Nemáš ani tušení, jak uspokojivé je pro mě vidět, že jsi ještě nezískal vykoupení.“

Začal přecházet po kobce, v pravé ruce měl zlatý bič, kterého se mohl dotýkat jen díky tuhým koženým rukavicím, které měl na sobě.

 

„To je krásné, Greede, vyrostl  z tebe hodný kluk,“ pochválil jsem ho, ale jeho slova se mi zapíchla do mysli jako jedna ostrá jehla,

Vykoupení.

Zaslechl jsem svist a to už se do mé kůže zabodl, jako tisíc bolavých jehliček, ostnatý bič. Cítil jsem, jak moje maso ustupuje zlatu, jak se moje kosti pokouší růst na druhou stranu, jen aby mohly být co nejdál od toho jedovatého kovu.

Tiše jsem zavrčel, ale jinak jsem se držel na uzdě.

Greed nebo Kainrou, nevěděl jsem, jak o něm mám myslet, na mě obdivně hleděl.

„Jsi opravdu profík, Rose, kdyby na tom kříži byl místo tebe jakýkoli jiný Agarian, neslyšel bych přes jeho řev vlastní slova.“¨

„Díky, víš, trochu jsem se změnil od té doby, co jsme se naposled viděli.“ Pak jsem se zamračil.

„Hele, předtím jsi říkal něco o tom, že jsem se s tebou vyspal, ale já si to nepamatuju,“ řekl jsem tiše.

Ušklíbl se. „Tu záležitost jsem ti vzal z paměti a nikdy ji tam nevrátím, takže o tom můžeš přestat meditovat, Rose, nemá to žádnou cenu.“

„Dobře, Greede, když se mnou odmítáš řešit tohle, tak co? Udělej to, proč jsi přišel.“

Vlasy mu spadly do tváře.

Svaly se mu napjaly a já schytal další rány bičem. Jedna mě šlehla přes tvář a já cítil, jak mi koutky úst proniká krev na jazyk.

Když mě Greed přestal bičovat lapal jsem po dechu. Měl jsem rozšlehanou hruď.

Greed něco zavrčel a za jeho zády se objevila postava v jakémsi bílém plášti.

Ta postava nesla koš s hořícími uhlíky mezi kterými byla zlatá tyč. Zlato z ní se už tavilo.

Greed tyč popadl za vychladlý konec a tím žhavým ji přitiskl do středu mé hrudi.

Zlato mi okamžitě zatuhlo na mém rozmašírovaném mase, kde tavilo mou tkáň.

Na chvíli jsem ztratil vědomí.

Když jsem se probral, Greed byl sám a heděl na mě se zvláštním zlomeným pohledem.

„Nechám tě jít, Zero,“ řekl a já celý zkoprněl, když jsem uslyšel z jeho úst mé pravé jméno.

„Pokud ti nikdo nepomůže, tak zemřeš, jistě, nejspíš se dostaneš z toho kříže, ale potom pod ním zemřeš, budeš pro to potřebovat záchranu. To mě ale nezajímá, nechám náhodu, aby rozhodla o tvém životě, ale řeknu ti jednu věc.“

Jeho obličej visel kousek od toho mého.

„Justice jsem zabil jen a jen kvůli tobě a kvůli tobě smě ta vina bude tížit celý život, opravdu tě nenávidím, Rose,“ zašeptal.

 

Vytřeštil jsem oči.

Kolem mě nastalo hrobové ticho. Kainrou byl pryč a já zůstal sám.

V mojí mysli bylo prázdno. Kdyby mi kdokoli jiný než Greed přiznal, že mou sestru, na místě bych ho zabil, jenže on byl můj přítel a já se nedokázal vzpamatovat tak rychle, abych ho stihl zničit. To on velmi dobře věděl, proto mi to takhle řekl.

Dýchal jsem zrychleně a nepravidelně. Nakonec jsem to v sobě už nemohl držet a tak se kobka otřásla v základech, když se z mého hrdla vydral vztek plný obrovského zoufalství a vzteku.

Když můj řev dozněl, povolil jsem napjaté svaly a na nějakou dobu jsem přestal vnímat celý svět.

 

A pak jsem to ucítil, jeho pach. 

 

Nastražil jsem uši. 

 

Tři metry přede mnou stál Jay, oblečení měl to stejné jako na slavnosti, jediné co na něm bylo navíc byl meč, který držel v pohotovosti. 

 

 

Díval se na mě s vytřeštěnýma očima. 

 

"Zero," zašeptal. 

 

No jasně, našel mě díky našemu propojení, pomyslel jsem si a chtělo se mi výt smíchy a zároveň možná i brečet, protože jsem doufal, že umřu. 

 

Jay vyrazil ke mně, za jeho zády se zjevili exoti, a tak mohli se mnou sledovat, jak princ vrazil do neviditelné bariéry, která mě obklopovala. 

 

"Co to je?!" nechápal Jay a jeho hlas se třásl vypětím, nejspíš pro něj bylo těžké zůstat příčetným. 

 

"Myslím, že tím můžu projít jen já z mé strany," pronesl jsem tiše. 

Všichni sebou trhli, bylo mi jasné, že předpokládali, že jsem v bezvědomí. 

 

Jay chtěl něco říct, ale já jsem začal dýchat, hluboce a pravidelně. 

 

"Budu křičet," upozornil jsem je a v jediný okamžik jsem zároveň napjal ruce i nohy a vytrhnul jsem se z hřebů. 

Hřeby z mých rukou vyklouzly lehce, protože v mých dlaních stihlo zlato vyžrat už větší díry. 

 Chodidla byla horší, byla širší, takže hřeby vzaly sebou větší množství masa, kvůli svojí hlavici, která byla širší než zbytek hřebu. 

 

Přestože jsem řekl, že budu křičet, přece jen jsem se řev pokusil zadržet. 

Výsledkem bylo příšerné zaskučení, ze kterého se i mě samotnému zježily chlupy na krku. 

 

Seděl jsem zhroucený před bariérou, tak, aby se ke mně Jay nemohl dostat a snažil jsem se popadnout dech. 

 

"Zero!" zařval Jay nepříčetně. 

"Pojď sem!"

 

Díval jsem se na své ruce. Byly ohavné.

Ale to přece nic neznamenalo, ne? Vždycky byly ohavné, i když jsem je umyl a ony zářily čistotou. 

 

Pokusil jsem se postavit, ale rychle jsem zhodnotil, že to není dobrý nápad. 

 

Kainrou musel tu bariéru nastavit tak, aby se přes ni mohl dostat jen on sám. Navíc nejspíš moc dobře věděl, že si pro mě Jay přijde, a tak byla ta bariéra jen jednou z jeho sadistických choutek. On chtěl, abych se z toho kříže musel odervat sám. 

 

Usmál jsem se. Byl to chytrý hoch s krásným charakterem. 

 

Pomalu jsem se sunul k okraji bariéry l, každý pohyb mi působil obrovskou bolest, ne že bych to příliš vnímal. 

 

Když jsem se dostal konečně až za bariéru, Jayovy ruce mě jemně popadly a on začal rychle zkoumat má zranění. 

 

"Co to je?" syčel nevěřícně při pohledu na mé ruce a na mou hruď.

 

"Zlato,“ vydechl jsem tiše.

 

Ice, který se nade mě naklonil, srdnatě zaklel. „Nemůžeš si to vyléčit, že?“ zaptal se.

Přikývl jsem. „Zlato sice nedokáže udržet mou moc, ale co se týče mojí regenerace, značně ji to zpomalí.“

 

Cítil jsem, jak začínám upadat do bezvědomí.

 

Jay mě položil na zem spojil své dlaně a začal něco zpívat. Hlas měl drsný, ale přesto krásný.

Nechápavě jsem na něj mžoural. Ostatním nebyli nijak udivení, co mě ještě víc znepokojilo.

 

„Co to děláš?“ zeptal jsem se chraplavě, ale on zpíval dál.

 

„Jay má v krvi léčivou látku, má ji i v slinách, ale ta v slinách je dezinfekční. Ta v krvi je regenerační.

 

„Počkej, to mi jako proslintá ruce a nohy skrz naskrz?!“ Byl jsem tou skutečností mírně zděšen, ale Ice, který se ujal role vypravěče, se jen tiše zasmál.

 

„Ne, dívej se.“

 

 

Jay začal svítit jako lampička a otevřel ústa. S jistou nechutí jsem očekával, že začne zlatě slintat, ale na jeho nastavenou ruku dopadla malá kapička, která sice opravdu zlatě zářila, ale vypadala skleněně a rozhodně bych ji nepovažoval za kapalinu.

 

Došel ke mně a kapičku mi položil na čelo. Okamžitě zmizela v mojí pokožce a já chvíli necítil vůbec nic.

Pak jsem ucítil, jak se něco prohnalo po mém těle  a prohnul jsem se jako luk.

Byl to neuvěřitelně zvláštní pocit, jako by moje krev vřela, jako by se změnila v oheň.

Zalapal jsem po dechu, protože se ten oheň přemístil do mých zranění.

 

Kupodivu to nebolelo, jen jsem poraněné tkáně na několik okamžiků vůbec necítil.

 

Pak to všechno odeznělo a já si připadal až neobvykle čistý, Jay si mezi tím stihl udělat ránu mna ruce, ze které teď vytekla stříbrná kapička. Také mi ji položil na čelo a já sebou cuknul, protože mě začalo svědit celé tělo, sledoval jsem, jak moje svaly srůstají zpět k sobě a jak se má kůže spojuje. Čekal jsem, že se proces zastaví až když budu mít pokožku jemnou a bez poskvrnky, ale tak to nebylo. Stále jsem měl povrchová zranění, když mě Jayova krev přestala léčit.

 

Všichni jsme se na to nechápavě mračili, jediný Jay nevypadal vyvedený z míry.

„Nevyléčilo tě to úplně kvůli tomu, že tvé tělo odporuje, protože se jeho tkáně pokoušely růst opačnými směry než bylo přirozené, aby se vyhnuly zlatu. To má za následek, že tvé tělo není tolik vnímavé k mé krvi, nedokážu udělat víc, Zero, ale Beth-araniny léčitelky tě dají dohromady.“

 

Zvedl mě ze země a nesl mě v náruči, jako ten den, kdy mě vyvedl z té kobky, která se stala na rok mojí ulitou temnoty.

Nejspíš si na to taky vzpomněl, protože se na mě dlouze podíval. Dřív než jsem stačil cokoli udělat, sklonil se nade mnou a lehce mě políbil.

 

„Co to děláš, ty idiote?!“ zaječel jsem a chtěl jsem se dostat pryč z jeho náruče, ale on mě jen pevně držel a kráčel dál potemnělou uličkou.

 

Povzdechl jsem si, neměl jsem sílu začít ho buzerovat.

Myslel jsem jen na Greeda.

 

 Ještě jsi to nezískal.

 

Netušil jsem, co to má představovat, ani jak se to získává. Jediné, co jsem cítil, bylo, že to nemám.

 

 

Pozvolna jsem se propadal do bezvědomí. „Strašlivě moc bych to chtěl,“ zamumlal jsem tiše.

 

„Co?“ nechápal Jay.

 

„Vykoupení,“ zašeptal jsem, než se mi zatmělo před očima.

 

 

 

 

Probudil jsem se v obří posteli. Všechno kolem bylo bílé. Po celém divném pokoji jen vlály bílé závěsy.

 

„No konečně,“ zavrčel Jay, který seděl na slaměném křesle u mé hlavy.

„Málem jsem se na tebe vrhnul, abych tě probudil.“

 

Posadil jsem se a rozhlížel jsem se kolem.

„Kde to jsme? V nebi?“ užasl jsem nad okolní bělostí všeho.

 

Jay se zasmál. „Tohle je naše ložnice.“

 

Najednou mi začalo být dusno.

 

Abych zastřel nervozitu, začal jsem zkoumat svá zranění.

Na mém těle nezbyl ani škrábaneček.

 

Oblečený jsem byl do bílé košile a tepláků a připadal jsem si s touto barvou až neobvykle čistý.

Ta čistota se ke mně nehodila.

 

Zvedl jsem se z postele na vratké nohy. Chvíli se mi točila hlava, ale nakonec jsem zhodnotil, že je moje koordinace zcela perfektní.

 

„Kdo to byl?“ zeptal se Jay tiše.

 

Nevěděl jsem, jak pochopil, že mě unesl Kainrou, ale bylo mi jasné, že se ptá na něj.

 

„Můj přítel z dětství, který mě nenávidí,“ odvětil jsem.

 

Pak mě něco napadlo.

„Musím za Icem.“

 

V Jayových očích se cosi zablesklo. „Jsou před komnatou.“

 

Děkovně jsem na něj kývl a chtěl jsem kolem něj projít, abych se dostal z místnosti pryč, ale on po mě rychle hmátl a aniž bych se stihl byť jen nadechnout, popadl mě do surového obětí.

 

Zalapal jsem po dechu, protože se mi ho zoufale nedostávalo. Moje žebra lehce zavrzala.

 

„Jayi?“ vypravil jsem ze sebe přerývavě.

 

Najednou mě pustil, až jsem zakolísal.

 

„Proč jsi se nechal tak snadno zajmout?“ zeptal se ledově. „Když jsi cítil, že jsi otrávený, tak první co tě napadlo, bylo, že půjdeš za tím, kdo tě otrávil? A to si říkáš profesionál?“

 

Zaskočil mě.

„Jsem pověstný tím, že se nechávám lehce unášet čistě z vlastního pobavení, Jayi. Kainrou to moc dobře věděl. Ale musím uznat, že jeho plán byl velice dobrý, byl si jistý tím, že za ním přijdu.“ Poslední větu jsem řekl spíš sobě, než princi.

 

 

„Zero,“ řekl a já se při tónu jeho hlasu znepokojeně napjal.

A pak jsem pohlédl do jeho očí.

 

Už dříve jsem zjistil, že drtivá většina Jayových pocitů, se dokáže s neuvěřitelnou intenzitou promítat v jeho očích, když si to přeje. Tudíž se ta jantarová barva stala mým vodítkem k porozumění prince samotného.

 

Ale teď jeho oči ztmavly, když promluvil, v jeho hlase jsem nezaslechl jedinou známku jakýchkoli citů.

„Jestli ještě někdy způsobíš to, co dnes v noci, Zero, budeš toho hluboce litovat.“

 

Hrůzou jsem sotva dýchal, pochopil jsem, že pod jeho výhrůžkou není znásilnění nebo jiná prkotina, dokonce jsem měl pocit, že by mi dokázal způsobit daleko horší trápení než je třeba smrt a jiné nepříjemnosti.

 

Sklonil jsem hlavu a zrovna jsem se chystal odpovědět, ale on na moji odpověď nečekal a prošel kolem mě mizíce pryč z pokoje a nejspíš i z celých komnat.

 

Pomalu jsem vydechl.

 

Trvalo několik minut než jsem byl schopný se pohnout.

S Jayem bylo něco špatně, něco mi na něm nesedělo, jeho hněv byl nepřiměřený, ale nevěděl jsem čím to je a za boha jsem na to nemohl přijít.

 

Když jsem vyšel před komnatu, už tam na mě čekali exoti, kteří vypadali pobledle a ohromeně.

 

„Co se stalo?“ uhodil jsem na ně.

 Po dlouhé odmlce se vzmužil Mibi. „Potkali jsme Jaye.“

 

 

 

Lepší vysvětlení jsem z nich nedostal.

 

"Icei," řekl jsem nakonec. 

 

"Zajal mě jeden můj přítel z dětství, zakryl mi mé vzpomínky na něj, ale teď už jsou obnoveny. Je to Agarian."

 

Icicle zbledl. 

 

"Takže jsi další, kdo chce, abych bojoval proti jednomu z teď už dvou členů mé vymřelé rasy?"

 

Zavrtěl jsem hlavou. 

 

"Ne, Kainrou je moje starost, vás do toho zatahovat nebudu, jen jsem chtěl, abys to věděl."

 

Úsečně přikývl, ale odvrátil se ode mě bez odpovědi.

 

„Udělals chybu. Týká se Jaye,“ promluvil Kis a došel ke mně tak blízko, až byl jeho obličej jen pár centimetrů od mého. „Pojďme si pokecat, Zero.“

Jeho pohled i tón hlasu byly nekompromisní a já si zas jednou vzpomněl na to, že Kis není žádná bábovka.

 

Šli jsme se projít do zahrad před palácem. Kolem nás byly rostliny a stromy, jaké jsem nikdy předtím neviděl, ale mě teď zajímal jen Kis, a tak jsem se rozhodl, že je prozkoumám později.

 

Zastavil jsem se ve stínu rozložitého stromu, protože mě oslepovala zář poledního slunce. Kis se postavil naproti mně a než jsem se stačil nadechnout, přišil mi takovou facku, že jsem se až obával, že mi uletí hlava.

 

"Tak co chceš?" zeptal jsem se, ale když jsem se na něj podíval, zjistil jsem, že se jeho postoj změnil. 

 

Předtím byl napjatý a výhružný. Teď se zdál být naopak uvolněný. 

 

"Teď už nic, Zero, snad bys měl jen vědět, že nic nevíš a že mě štveš, protože netuším, kdo je ten člověk, který tě unesl a to mě deptá. Nicméně neočekávám, že mi to řekneš."

 

"To jsi zcela uhodl, opravdu ti to neřeknu."

 

Ztuhnul jsem, když jsem ucítil Jayovu přítomnost. 

 

Probodl jsem Kise nenávistným pohledem štvaného zvířete. 

 

Kis ovšem pozoruhodnou rychlostí práskl do bot. Dokonce ani zaprášit se za ním nestihlo. 

 

Otočil jsem se k Jayovy, který vyšel z poza prapodivného keře s modrými květy. 

 

Ve tváři měl nicneříkající výraz. 

 

"No nazdar, Jayi,"promluvil jsem. 

"Vážně jsem tě nechtěl potkat, to zvoral ten pitomec Kis."

 

Šel ke mně pomalým krokem. 

"Budeš naštvaný ještě dlouho? Chtěl jsem ti říct-"

 

Jeho rameno se téměř dotklo toho mého, když kolem mě lhostejně prošel. 

 

Pár vteřin jsem jen ohromeně hleděl do prázdna. Mnohokrát na mě byl naštvaný, mnohokrát byl naprosto nepříčetný, ale nikdy se mi od něj nedostalo takového absolutního nezájmu. 

Bolelo to a zároveň mě to rozlítilo.

 

„Okamžitě se zastav, ty šmejde,“ zašeptal jsem a z mého šepotu byla cítit příchuť smrti. Obrátil jsem se k jeho zádům.

 

A on se opravdu zastavil.

 

„Potřebuješ něco?“ zeptal se mrazivě, aniž by ke mně otočil čelem.

 

Myslím, že do té chvíle jsem nepochopil, jak moc vážně to Jay myslí a jak velký problém jsem si nadělal. Jeho chování pro mě bylo jakoby směsí ledové sprchy, kopance do břicha a otráveného nože zabodnutého hluboko mezi lopatkami.

 

 

Popadl jsem ho za rameno a přinutil jsem ho, aby se mi postavil čelem. Díval se na mě. Bez sebemenšího zájmu, bez projevu jakéhokoli citu.

 

„Našel jsem vraha svojí sestry.“

 

Na moment se v jeho očích něco zablýsklo, ale vyhaslo to stejně tak rychle, jako to zažehlo.

 

„To mě má zajímat? Chceš umírat pro mrtvé? Jen do toho, Zero, nikdo ti nebrání.“
 

Vykroutil se z mého sevření a dlouhými kroky odcházel pryč.

 

„A jaký je to rozdíl? I ty bys šel pomstít svou mrtvou matku, nehledě na to, že bys při tom zemřel, tak kde bereš právo mi něco takového říct?“ zachraptěl jsem vztekle.

 

Najednou byl u mě, srazil mě na zem, jak to měl ve zvyku a z výšky na mě hleděl se zlomeným výrazem.

 

„Jenže já ji nešel pomstít, Zero, v tom je ten rozdíl. Zůstal jsem sedět na prdeli na Jantaru a neudělal jsem vůbec nic.“

 

Zprudka jsem vydechl. „Jenže na tvém životě záleželo a stále záleží. Já jsem zločinec, vrah a monstrum. Když zemřu já, nikoho to zajímat nebude, a proto se svým životem mohu nakládat jak se mi zlíbí, ty mi do toho nemáš co mluvit, Jayi, tak se přestaň chovat jako malý děcko. Nebuď na mě naštvaný, vždyť se to nedá vydržet ani dýchat vedle tebe stejný vzduch jako ty je složité.“

 

 

„Tebe to vůbec nenapadlo, co?“ zvolal princ nevěřícně. „Co bys udělal, kdybych umřel, Zero?“

 

Ta otázka mě zastihla zcela nepřipraveného. Překvapeně jsem na něj civěl. Kdyby umřel?

 

Zkusil jsem si to představit. Představil jsem si bolest v jeho tváři, jeho tělo zalité krví a jeho pohasínající oči.

Zdvihla se ve mně obrovská vlna emocí, až jsem sebou cukl.

 

Vztek. Žal. Bolest. Ztráta. Prázdnota.

 

Vytřeštil jsem oči a hleděl jsem na něj jako na ducha.

 Povytáhl obočí nad mojí reakcí.

 

Nevnímal jsem to, protože mi to až teď dokáplo.

Po tom všem, čím jsem si s ním prošel by se to stalo každému.

Já ale nebyl každý, mně se tohle nestává, tak jak to?

Nedával jsem pozor? Ztratil jsem přehled o svém nitru?

 

Nevím.

Nevím.

Nevím.

 

Jedinou věc jsem věděl jistě.

Začalo mi na tom rozmazleném tvrdohlavém princátku záležet.

 

„Co jsi mi to udělal?“ zašeptal jsem. „Chceš mi způsobit další bolest? O to ti šlo?“ Co budu dělat, až tě někdo kvůli mně zabije?

 

„Co to plácáš za blbosti Zero? Ale dobře, jestli ti nestačím já, tak si  zkus představit třeba Oru, Kise, Mibiho, Ice nebo Lina.“

 

Zavřel jsem oči. Najednou mi dělalo obrovské potíže ovládnout se. Chtěl jsem mu skočit po krku a nějak ho umlčet, nedokázal jsem ho dál poslouchat.

 

„Dobře, chápu to, nejspíš mi na vás začalo záležet, aniž bych si to uvědomil, pravdou je, že kdyby kdokoli z vás umřel, zabil bych jeho vraha, nevím, co by se dělo dál, protože takhle já pracuji, víš, Jayi? Nejsem jako ty, nemám světlou stránku, která by mě dokázala zachránit, když se moje duše potápí, takže se vždy chopím svého vzteku a nenávisti, ignoruji zármutek a bolest dokud to jde. Když se jdu pomstít, ztrácím city, otupuje mě to, jsem jako stroj a to pro mě znamená dočasné vysvobození, tak mě neodsuzuj. Jít po vrahovi mé sestry mi přinese úlevu, takže bych byl rád, kdybys mě dočasně propustil ze svých služeb, abych mohl toho bastarda zabít, pak se vrátím a budu tvým poslušným psem,“ řekl jsem klidným hlasem a připadal jsem si rozbitý jako levná váza, kterou někdo bez milosti hodil na zem.

 

Jen na mě hleděl  mlčel.

Po dlouhé chvíli odpověděl.

 

„Nedovolím ti odejít. Půjdu s tebou, zeptám se ostatních, jestli půjdou s námi. Jsme tým, pokud kterýkoli z nás má problém, společně ho vyřešíme, abychom se mohli zaměřit na naše poslání.“

 

Chtěl jsem něco namítnout, ale nakonec jsem přikývl, věděl jsem, že lepší nabídku nezískám.

 

„A ještě něco, Zero, dovol mi tě políbit,“ prohlásil princ najednou. Celý jsem zkoprněl.

 

„Cože?“ vyjekl jsem, ale to už si mě přitáhl za košili k sobě a políbil mě.

Zaútočil na mě jeho jazyk a já zjistil, že nedokážu odporovat. Z jeho těla byla cítit taková pohlcující potřeba, touha…nemohl jsem se ubránit.

Jay se odtáhl a naše pohledy se střetly, jako výbuch jisker. V tom jeho bylo zoufalství a spousta dalších pocitů, které jsem nedokázal rozpoznat.

Dlouze jsem vydechl. Moje tělo bylo v jednom ohni.

Když se ke mně tentokrát naklonil, oba jsme věděli, že nemusí být násilný jako obvykle. Proto mě popadl kolem pasu oběma rukama a já ho objal kolem krku.

Oplácel jsem mu polibky, naše jazyky se otíraly o sebe, náš zrychlený dech se smísil.

Líbal jsem ho ze všech sil, jako kdybych se do něj mohl celý ponořit. Polibky byly čím dál tím hlubší a hlubší. Hltal jsem ho jako kyslík a on mi to oplácel s neméně naléhavou potřebou.

Netušil jsem, jak dlouho jsme se líbali, ale vlny touhy nijak neopadávaly a já jsem si nedovedl představit, že bychom se od sebe kdy mohli odtáhnout. Stejně však ten okamžik nadešel a bylo to jednou z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělal.

 

Stáli jsme naproti sobě, oba jsme oddechovali jako kdybychom odběhli maraton.

 

Až v ten okamžik jsem si uvědomil, proč jsem se s ním nechtěl vyspat.

Nešlo o to, že bych mu nechtěl dát svoji prdel. Ne, chtěl jsem ho tolik, že bych se klidně obětoval, stejně jako on by byl klidně dole. Teď jsem chápal, že to bylo kvůli tomu, že mi to připadalo závazné.

A Jay mi nenabídl svoji prdel, protože věděl, že kdyby to udělal, stala by se z něj jen další moje děvka, kterou bych odkopl po první noci. Tím, že mě znásilnil na sebe upoutal moji pozornost, byl něčím pozoruhodný, takže jsem se na něj zaměřil a začal jsem ho chtít. Strašlivě moc. Cítit jeho kůži, ochutnávat ji. Ochutnat jeho pot, slyšet jeho steny.

 

„Vyspi se se mnou,“ řekl princ a jeho hlas prozrazoval jeho touhu.

 

„Už to nemůžeš vydržet, co?“ zeptal jsem se chraplavě. „Ani já ne,“ dodal jsem ještě.

 

Jay ostře přikývl a bez dalšího slova jsme bok po boku se zaťatými pěstmi, svaly a čelistmi, vyrazili k naší komnatě.

 

Jen jít bylo velice náročné, veškerou svou vůli jsem musel soustředit na to, abych se na něj nevrhnul a on na tom byl stejně, o tom jsem nepochyboval.

Dorazili jsme do našich komnat, Jay šel první a jakmile se za mnou zabouchly dveře přitiskl mě na zeď.

 

Dravě jsme se líbali a zatímco naše jazyky tančily strhali jsme ze sebe kousky oblečení. Skončily potrhané po všech koutech všech pokojů, kterými jsme proklopýtali než jsme se dostali do ložnice.

Přistál jsem na posteli a Jay hned ležel na mě.

Nebyl to žádný něžný sex, spíš bych mi to připadalo jako páření.

Plné chtíče a neutuchající touhy.

 

Zatímco princ opracovával moje napjaté bradavky svým horkým jazykem, jeho ruce sklouzly k mému zadku a já brzy ucítil jeho prst.

Napnul jsem se a oběma rukama jsem ho objal, moje nehty se zarývaly do jeho kůže a zanechávaly za sebou krvavé cestičky. Mezitím Jay dráždil moji prostatu a já mohl jen sténat, kousat ho do krku a napínat svaly svého roztouženého těla.

Konečně se do mě ponořil se svojí délkou a já vyjekl rozkoší.

Byl neuvěřitelně horoucí a tvrdý jako skála.

Neváhal a začal mocně přirážet. Hned jak jsem ucítil jeho pohyb v sobě, pohled se mi zamlžil slzami slasti a já zaryl nehty do jeho zadku a pobízel jsem ho k větší rychlosti.

Naše hlasy se slily v jeden. Sténali jsme společně. Udělali jsme se ve stejný okamžik.

 

Bez vydechnutí jsem se natáhl k Jayovu tvrdému péru a začal jsem ho kouřit.

Opatrně, mučivě pomalu, téměř umělecky s kočičím zaujetím.

Poslouchal jsem jeho sténání a i když měl stehna doširoka roztažená, popadl jsem je každé jednou rukou, jako bych je chtěl ještě víc otevřít, nehty, které už byly plné jeho tkáně, jsem zabořil to princovy teplé kůže a naplno jsem se ponořil do své činnosti.

 

„Rychleji,“ zaúpěl Jay, podle očekávání moje mučení nevydržel moc dlouho, ale já ho nenechal.

 

Zvedl jsem hlavu a pustil jsem jeho horkost ze svých úst.

 

„Vydrž to,“ zachraptěl jsem a z toho jediného příkazu to Jay správně pochopil jako výzvu.

 

Sklonil jsem se a pokračoval jsem.

Jay se snažil zadržovat úpění, ale když jsem ho několikrát dohnal k vyvrcholení a pak jsem ho nechal celého roztřeseného, abych počkal až jeho pulzující touha trochu odezní a mohl začít nanovo, tak křičel. Úpěl, zatínal pěsti a svaly.

 

A pak, aniž bych ho nechal se udělat, jsem ho nasměroval do sebe. Jay s napůl zoufalým a napůl úlevným zasténáním jednou přirazil a udělal se do mě.

Pak mě shodil na postel a začal přirážet nanovo.

 

Netušil jsem kolik kol jsme si dali, ale vím, že jsme probděli celou noc a usnuli jsme až nad ránem.

 

Když jsem se kolem poledne vzbudil v jeho náruči, věděl jsem, že jsem se na něm stal závislým, věděl jsem, že jsem se zamotal do něčeho, na co jsem nejspíš nebyl připraven.

Ale kdy bych byl připraven?

Nejspíš nikdy, a tak jsem jen zavřel oči a spal jsem dál.

 

Proč nedat věcem volný průběh?

Dodatek autora: 

No, zase to trvalo dlouho a další kapitolka asi taky nebude příliš brzy, takže se (opět) omlouvám a přeji hezké počtení

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 17)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 9
Danforth vlastně nevěděl, jestli je víc naštvaný nebo překvapený. Jediné co si...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 14
Pozoroval jsem dveře. Nevěděl jsem kolikátého je a už vůbec ne rok. Jak dlouho...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 10
Adrianova lehce zastřená mysl byla plná Chrise. Veškeré protesty zapomněl a...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 5
Yukio: *Bojím se ho?* prolítlo mi hlavou, když zabočil za roh. *Hm, kdo...