Pá, 01/04/2016 - 06:06
10

Seděl jsem na lavičce jako každé ráno. Beze slova jsem vnímal krásu přírody a vylepšoval si dojmy písničkami. Někdy si říkám, že kvůli hudbě nedokážu vnímat rozmanité zvuky, které mi okolí přináší. Přesto si nemůžu pomoct, hudba mi pomáhá. Pomáhá mi nemyslet na věci, které nechci mít v žádném koutku mysli, dodává mi odvahu, ale také si dokážu vybrat jednu ze svých myšlenek a dlouze o ní přemýšlet.

Dneska bylo obzvlášť pěkně. Paprsky slunce mi příjemně hřály obličej, přesto silný vítr profoukával mé nepoddajné oříškové vlasy. Pociťoval jsem takový klid, vůbec se mi nechtělo do školy. Při pohledu na čas jsem málem zaúpěl. Popadl jsem batoh a vykročil. Čím blíž jsem byl ke škole, tím víc jsem přidával na hlasitosti. Míjeli mě vyšší ročníky, moji spolužáci, i lidé, které jsem donedávna považoval za kamarády. Pevnější uchopení mobilu v kapse od kalhot byl jediný projev emocí. Snažil jsem se nehnout ani brvou, začínám v tom být vážně dobrý.

Se sklopenou hlavou jsem vešel do třídy, sluchátka pořád na uších. Rychle jsem dosedl do poslední lavice a hodil na ni batoh. Dalo by se to považovat za bariéru mezi mnou, a každodenním děním v tomhle vězení. Vytáhl jsem sešit a započal tam, kde jsem přestal. Bezmyšlenkovitě mi ruka klouzala po sešitě a já vnímal jenom tahy, které za sebou zanechávala. Takový je i život, pomyslel jsem si trpce. Některé okamžiky jsou silnější a více se ti zařezávají do paměti, jiné slábnou a zanedlouho po nich nezbyde ani památka. Tyhle okamžiky mění naši osobnost, náš pohled na svět, naše názory, hodnoty.. Díky ním se z nás stávají to, co jsme.

Většinou jsem se nestaral o celkový vzhled tvoreb, šlo hlavně o projev emocí, žádný jiný způsob mi nepřišel tak účinný. Promluvit si o problémech s někým blízkým? O svých pocitech? S poměšným úšklebkem jsem přitlačil na tužku. Každému jde hlavně o sebe, co z toho vytěží pro sebe.. Lidé jsou sobecký a nelítostný. Pokud se už takový člověk najde, tenhle krutý zatracený svět ho přijměje o opaku. Jenom mrchy a kreténi si libuji v tomhle světě..

Povstání spolužáků mě donutilo sundat sluchátka a podravit se s učitelkou. Ani jsem nevěděl co máme za předmět. Prolézám s trojkami, pokud mě něco zaujme, dokažu dávat pozor.

Nenápadně jsem se porozhlédl a střetl se s pohledem s tím největším kreténem na světě. Buzerant.

S vážnou tváři jsem si sedl a zaujmul stejnou pozici jako před chvíli. Kromě těch sluchátek, vím co je slušnost, tohle by mi už jenom tak neprošlo. Poslouchal jsem učitelčin výklad o různých světadílech, následně kontinentů. Nemusel jsem se dívat kam ukazuje na školní mapě, dobře jsem věděl kde co leží a jakými přednostmi se vyznačuje. Ve svém volném čase si tyhle informace vyhledávám, jejich kulturu, umění, klady i zápory, abych měl jasno při svém nejbližším cestování. Nechci tady zkysnout, kde si lidé myslí že mě znají, natož dobře znají, lidé s předsudky a sobeckými názory. Chci se odpoutat od pomyslných řetězů a zanechat všechno za sebou.

„Řekni Mizu, nepřijde ti Sora celkem pěkný? I když je divný ale myslím, že je to milý kluk..“

„Neblázni, proč zrovna on? Jsou tady o mnoho hezčí kluci, takový Masao, tobě se nelíbí?“

„Líbí, komu by se nelíbil, ale Sora taky není špatný..“

„Sora je debil, namyšlený idiot, který si myslí že je lepší než my všichni tady.“

„Aki, neposlouchej cizí rozhovory!“

Zatnul jsem zuby, to byste ale nesměly tak řvát. Seděly v prostřední lavici a jenom hluchý by je neslyšel. Můj upřený pohled na lavici nenaznačoval, že bych z toho byl jakkoliv rozhozený, nebo že by mě zajímalo o čem si o mně povídají. Není člověk, který by si tím neprošel.

„Mně taky přijde že je namyšlený, vůbec se s námi nebaví.“

„Nebyli jste to vy, kdo se s ním přestal bavit?“ Umeko mě mile překvapila.

„To ale nebyla naše vina, začal se nám vyhýbat, začal se vyhýbat všem..“

„K tomu, pokud člověk nemá ani na zmrzlinu, těžko s ním můžeme někam chodit. Nejsem lakomý, ale ani žádná charita..“

Vstal jsem ze židle a jako smyslů zbavený ho chytil pod krkem. „Co jsi to řekl?! Zopakuj to! Co ty víš o životě?! Jsi jenom zasraný zbohatlý zkurvysyn!“

Stisk jsem nepovolil a jeho vystrašený pohled mě nedokázal odtrhnout. Nenávidím tě.. Ucítil jsem něčí ruku a následně rázné odtáhnutí. Zamrkal jsem několikrát za sebou než se plně vzpamatoval. Pohlédl jsem na třetí osobu a vztek se zase vrátil. „Nesahej na mě!“

Jeho výraz neprozrazoval žádné emoce ale pustil mě.Vykročil jsem na své místo. Nikdo ani nemukl.

„Díky, Masao.“

„Příště si dávej bacha na pusu.“ jeho tichý ale zastrašující hlas se nesl po třídě. Do konce poslední hodiny byl úplný klid.

Po škole jsem se vrátil na své oblíbené místo. Po pěšince, kterou obklopují z každé strany rodinné domky, vede cesta k zdejšímu rybníku. Vrstevníci sem málokdy zavítají, většinou rodinky a malými dětmi.

Usadil jsem se na tu samou lavičku a batoh opřel vedle sebe. Soustředěný na krásu přírody se mé nitro pomalu zklidňovalo.

Jak jsem mohl tak vybuchnout? Co je to se mnou? Nikdy jsem takový nebyl..

 

„Sora, jdeme na koupaliště, přidáš se?“ Aki stál pod oknem v doprovodu dalších mých nejlepších kamarádů. Jejich úsměvy byli nakažlivé a já se rychle rozběhl za mamkou.

„Mami mami, můžu jít na koupaliště? Jdou všichni a je strašný teplo..“

Její jemná ruka spočinula na mé tváři a její výraz mluvil za vše. „Promiň Sora, tatínek neposlal penízky, sotva máme na jídlo. Běžte třeba k rybníku, tam se také dokážete zabavit.“

Zklamaně jsem se před nimi zastavil. „Já nemůžu..“

„Jak to?!“

„Proč?!“

„Nemáme penízky..“

Tasu se usmál a vytáhl z kapsy všechny své drobné. „Já ti to zaplatím, tak rychle ať už jsme tam!“

 

Tehdy jsme chodili ještě na základku, dělali to pokaždé když jsme na tom byli špatně. Mámě jsem o tom neřekl, vyčítala by si to ještě víc. Díky jejich dobrotě jsem mohl zažít a ochutnat věci, na které jsme většinou neměli.

Zůstal jsem tam sedět ještě nějakou chvíli, a pak se vydal domů. Přestěhovali jsme se do menšího bytu, finančně už to nešlo zvládat.

Procházel jsem kolem různobarevných paneláků, moderných domů, krásných zahrad, a po odbočce se vydal po správné cestě. Sídliště, které po tomhle následovalo, bylo jako z jiné doby. Už ten smrad po něčem neidentifikovatelném vás přijměl se otočit a rozmyslet si to. Odpadky byly na každém kroku, to samé platilo pro psí exkrementy. Dospělý sedávali před panelákem a kouřili jednu cigaretu za druhou. Děti pobíhali sem a tam a snažili se zabavit se vším, co venku našli. O večerním klidu ani nemluvím, to slovo snad ani neznají.

Doma jsem ze sebe skopl boty a vydal se do pokoje. Čtyři stěny menšího pokoje sdílím se svým mladším bratrem Aimi.

Pokoj a i další části bytu jsou skromně zařízené. Máme jednu skříň, ve které jsou naukládané krabice s maličkostmi, nejsou zrovna potřeba. Vedle ní leží krabice se spodním prádlem, a naproti dvě postele s úložným prostorem. V nich se nachází naše zděděné oblečení. Na jedné z nich zrovna ležel Aimi a ani si mě nevšiml.

„Ahoj Aimi, jedl jsi?“

„Mám hlad,“ prozradil tiše a já se rychle převlékl. Je už skoror pět a on nic nejedl. Na svačinu jsme neměli, úplně jsem na to zapomněl. Až teď jsem pocítil svůj hlad.

Neumím moc dobře vařit. Popravdě, všechno na co sáhnu, to pokazím. Při pohledu na zásoby v ledničce mě opustila dobrá nálada. Sakra, kde je Daisuke když jsme v takové krizové situaci?!

Ve spižírně jsem objevil cestoviny a málem zavískal radostí. Nechal jsem je pod sporákem a přemýšlel, čím bych to ochutil. Usilovně jsem přemýšlel na nějaké známé jídlo, ale na žádné z nich jsme neměli potřebné suroviny. Pohlédl jsem na celer a zkusil ho s těstoviny nakombinovat.

„Aimi, jídlo!“ Snad to sní..

Po přidání spoustu kečupu mu oči svítili nadšením a rychle se pustil do toho experimentu. Usadil jsem se naproti.

„Jak bylo ve škole?“

„Dobře, našel jsem si nového kamaráda,“ pochlubil se s plnou pusou. Chodí do druhé třídy a jak znám jeho povahu, dokáže si snadno najít přátelé.

„A co ty? Jak bylo ve škole?“

Pousmál jsem se. „Nic nového, hlavně jez, ať ti to nevystydne.“

Než přišla máma, studený to už bylo, ale stejně všechno na talíři snědla.

Daisuke dorazil nějakou chvíli po ní a zkrytyzoval mou snahu. Nic jiého jsem ani nečekal, ale stejně po těstovinách nezbyla ani památka.

„Dai, jak bylo v práci?“

„V pohodě, ale jsem dost ospalý, půjdu si lehnout,“ vstal od stolu a jeho mohutná postava se nesla po kuchyni.

Velké zelené oči mého brášky dostali zvláštní lesk. „Můžu jít s tebou?“

„Dneska ne, prcku. Dobrou noc,“ zavřel za sebou.

„Nechte ho odpočinout, musí to mít náročné, být v maturitním ročníku a ještě zvládat práci.. Kéž by to nebylo nezbytné,“ uvaneně si prohrábla delší oříškové vlasy, které po ní máme, a  pohladila bráchu vedle sebe.

„Není to tvá chyba, ale jeho,“ zamumlal jsem, a také odkráčel do vedlejší místností. Nasadil jsem si sluchátka a lehl si na postel. Hypnotizoval jsem strop a snažil se nemyslet na to rozhodnutí, které jsem učinil před 4 roky.

Usnul jsem ale v podvědomí tam stále byl.

4.72
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 4.7 (hlasů: 25)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 9
Jak to dopadlo s Koumeiem? Poté, co Kazuma doslova předhodil mladého,...
Hodnocení:
4.3/5
- Komentářů: 17
Darek byl unavený po celém dni cestování na koňském hřbetě. Bolely ho nohy,...
Hodnocení:
4.8/5
- Komentářů: 6
„Polib mě.“ „Ne.“ „Zabiju tě.“ „Udělej to, prosím, všechno bude...
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 8
Faris Jsem na posteli stočený do klubíčka a třesu se zimou. Jsem nahý,...