St, 10/03/2021 - 20:30
1

Kapitola čtvrtá

 

Jak najdu jednu krysu v podzemí plném dalších krys?

Jedna taková krysa jim dala informaci, kde se má stát další z vražd. Jedna taková je podrazila. Jedna taková připravila jeho parťáka o život. A Lee ji hodlal za každou cenu najít. Když vstoupil druhý den ráno do kanceláře, Nick už tam dávno byl. Zuřivě něco datloval do počítače a na jeho příchod reagoval jen lehkým kývnutím a zdrženlivým úsměvem. Po včerejším dni se s ním zřejmě nechtěl moc pouštět do řeči. Atmosféra v kanceláři rázem klesla na bod mrazu a ve vzduchu bylo cítit lehké napětí. Oběma bylo jasné, že takhle to dlouho nebude fungovat, ale oba to zatím sveřepě ignorovali. Zatím.

 Osud je ale nesmlouvavá mrcha a moc dobře věděl, že se ledy pohnou hodně brzy.

Lee vlastně jen čekal na telefon. Už před několika dny rozhodil sítě a obvolal pár svých bývalých kolegů z dob, kdy ještě sloužil na ulici jako strážník. Vyznal se tam, ale oni měli lepší přehled. O krysách, o stínech v ulicích. A on chtěl jen jednoho člověka. Jen jednoho. Začetl se do jedné ze složek, které mu ležely na stole, ale přistihl se, že ani neví, co se tam vlastně píše. Měl by si trochu utřídit myšlenky, fakta, důkazy, informace. Po Jerryho smrti se ze všeho stala jen halda naprosto nepotřebných dezinformací, které mu tak nějak přestaly dávat smysl. Nedokázal se soustředit.

Rituální vraždy, dvě zavražděné oběti, jejich zděšené výrazy v obličeji ho pronásledovaly ve snech stejně jako Jerryho smrt. Neměl v rukou nic, co by ho navedlo na jakoukoliv stopu.

Možná bys přece jen potřeboval pomoc, stačí jen říct. Co je silnější? Strach nebo vzdor?

Měl štěstí v neštěstí. Krysy se umí dobře schovávat a jak později zjistil, tahle měla pádný důvod. Ale zvonící telefon mu dodal naději, informace, na kterou tak netrpělivě čekal, byla tu.

„Díky moc,“ prohodil do telefonu. Ten kluk naproti nemusí vědět, o čem se baví. Nechtěl ho brát s sebou, nechtěl, aby věděl, kam teď jde. Tohle si chtěl vyřídit sám. Zvedl se a chystal se odejít z kanceláře.

„Jestli potřebujete…..,“ Nick ani nestačil nedokončil větu.

„Nepotřebuju,“ odsekl mu Lee ostře. Až moc.

„Jdu si pro kafe,“ hlesl trošku smířlivějším tónem malou lež a rychle opustil kancelář. Nick se jen s povzdechem opřel o opěradlo židle.

Jasně, s kabátem a klíčem od auta. A já jsem asi úplně blbej, ne?

 

Město Agertown. Tři miliony obyvatel, rozděleno do 35. okrsků, které měly ve své jurisdikci i přilehlé oblasti okolo města do okruhu padesáti kilometrů. Město, jako každé jiné. Se svými luxusními mrakodrapy, vilami milionářů, obchodními domy, divadly, kiny a estrádami. Šťastné rodinky procházející se po ulicích, děti v parku, modelky a úspěšní podnikatelé. A pak obyčejní lidé a jejich domy se zahradami na periferii města, žijící si své životy v poklidu u televize s pizzou a hamburgery v ruce. Památky, kostely a spokojení turisté.

Jenže každá mince má dvě strany a každý rub má svůj líc. A i tohle město mělo svoje pozlátko, ale i svůj stín. Temná zákoutí, šedé stíny, které se plížily podél zdí. Feťáci, bezdomovci, trosky, prostitutky, děti bez domova, o které se nikdo nestaral, dealeři. Tyhle temné uličky náš detektiv moc dobře znal. Byly špinavé, zatuchlé, nasáklé lidským utrpením, bolestí, umíráním a naprostou a zoufalou lidskou beznadějí.  Kdo se dostal sem, už nikdy neodešel. Když z těchto ulic někdo zmizí a zemře, nikdo se to nedozví. Nikoho to nezajímá a tohle byla krutá realita. A tam, hluboko uvnitř těchto ulic, se dokázalo čas od času zrodit i zlo, které jen stěží dokázala lidská mysl vysvětlit. Stíny, které se zhmotnily a dokázaly ublížit. Pověry, které se staly skutečnými. Strach a smrt. Už jako strážník sem nerad chodil, žádný polda sem nejde rád. Do těchto ulic by šel jen blázen. Kdo by se chtěl nechat dobrovolně okrást? A to jen v lepším případě. Tyhle ulice byly nasáklé krví.

Ale teď neměl na vybranou. Tyhle uličky totiž ukrývaly i krysy. I ty lidské, samozřejmě. Jednou z takových krys byl i Franky Kapsář. Zlodějíček, lidská špína, kterého ulice přetavila z kdysi veselého dítěte na totální lidský odpad. Feťák, zloděj, který dokázal vybílit kabelku za pár vteřin. A špicl a informátor v jednom, jeden z těch stínů, které se potichu plížily ulicemi a poslouchaly. A taky viděly. Už předtím jim řekl, co zaslechl. To on je poslal do toho lesa. To on je jedinou spojnicí mezi vrahy a nimi, a Lee ho teď chtěl najít.

Čtvrť, do které mířil, vždy patřila k těm, kterým se raději všichni vyhýbali. Auto nechal zaparkované hned na začátku dlouhé ulice, která se pak jako pavučina drobnými uličkami mezi bloky domů rozšiřovala dál. Domy oprýskané, z oken už na pohled čišela zima a chlad. Ulice sociálních vyděděnců, přistěhovalců, feťáků. Rozmlácené dveře, vytřískaná okna a posprejované zdi bylo asi jediné morbidní kulturní umění, co se tady dalo najít. Lee se rozhlédl. V zádech cítil desítky pohledů. Z oken, ale i různých přístěnků, které se ustrašeně krčily u zdí domů. Postavičky na schodech se před ním rychle snažily zmizet. Poldu tady poznali na sto honů. Nějakou chvíli jen chodil a poptával se, ale výsledek byl nevalný.

Z jednoho přístěnku vykoukly zvědavé oči. Ušmudlaná tvář se na něj podívala.

„Hledám Frankyho,“ hlesl Lee a svůj dotaz podpořil desetidolarovkou. Bezdomovec natáhl ruku a téměř ji vyškubl detektivovi z ruky.

„Ten červenej barák,“ řekla ušmudlaná tvář, „má tam teď nějaký kšefty.“ A rychle zmizela za špinavou plachtou. Zase tak dlouho to netrvalo, pomyslel si Lee, ale věděl, jako to chodí. Za pár dolarů na fet a chlast by někteří prodali i vlastní matku.

Ten barák, kam ho poslal, vypadal snad nejhůř ze všech, co tady v okolí byly. Lee se nadechl. Tohle se mu vůbec nelíbilo. Dům vypadal jako po výbuchu. Zatuchlý, šedý, špinavý, plný prapodivných, většinou zfetovaných postaviček. Zírali na nej prázdnými pohledy. Čtyři patra. V prvním a druhém neuspěl. Až ve třetím měl štěstí. Když za pootevřenými dveřmi zaslechl Frankyho hlas, měl vyhráno.

Opatrně otevřel dveře. „Musíme si promluvit,“ řekl tiše. Franky zbledl, hned jak ho uviděl. Věděl, co se stalo, věděl, kolik uhodilo a věděl, že je teď v maléru. Chtěl se otočit a utéct, ale Lee byl rychlejší. Než se vzpamatoval, už ho držel. Šlapka, které právě prodával drogy, s křikem utekla. S tímhle nechtěla nic mít.

„Nech mě bejt, nech mě,“ kňoural Franky, když ho detektiv chytil pod krkem a drsně ho přirazil ke zdi.

„Tak, ty šmejde, teď si spolu pěkně popovídáme,“ zasyčel na něj vztekle. Měl chuť z něj vymlátit duši hned tady na místě. Franky se snažil vyprostit z jeho sevření a skučel jako nakopnutý pes. Až moc dobře si byl vědom toho, proč je detektiv tady. Podrazit poldu, to si rovnou mohl hodit oprátku. I proto se schovával a nechtěl být viděn. Pohyboval se na hraně zákona, teď právě pořádně uklouzl a začal padat. A takové pády pak mají bolestivé následky.

„Mluv, ty zmetku. Jerry je mrtvý a je to kvůli tobě,“ Lee si nebral servítky, a při pohledu do jeho tváře se Frankymu rozklepala kolena.

„Jak o nás věděli? Mluv!“ zaskřípěl zuby a znovu s Frankym bouchl lehce o stěnu. Jen pro jistotu, kdyby jeho otázku jejich drogami prolezlý informátor nepochopil.

„Nevím.“ Franky, kňourajíc jako malé děcko, se hrbenými rameny se snažil znovu a znovu vyprostit z drtivého detektivova sevření. Leemu začala docházet trpělivost.

„Ještě jednou zalžeš, poletíš z toho okna,“ informoval ho suše. Mluvil v tu chvíli tak tiše, že Frankymu vstávaly vlasy hrůzou. Teď z něj šel opravdu strach.

„Řekl jsi nám, že se další vražda má stát u toho kostela. Chci vědět, od koho jsi to věděl. Poslal jsi Jerryho na smrt, víš to? A neříkej mi zase, že jsi to jen někde slyšel,“ zařval na něj Lee nesmlouvavě. Měl sto chutí ho zabít a kapsář, kroutící se pod jeho pevným stiskem, to moc dobře věděl.

„Nemůžu, nemůžu ti to říct,“ zkusil to naposledy Franky, který nevěděl, z koho má mít teď větší strach. Z detektiva rozzuřeného na nejvyšší míru či neznámých, kteří už bez skrupulí zabíjeli. „Zabijou mě.“

„Já nebo oni. Vyber si.“ Vcelku férová nabídka pro takovou krysu.

Znovu se pokusil dostat z detektivova sevření. Nepovedlo se a Lee ho dál nekompromisně a tvrdě tlačil ke zdi.

„Vyber si,“ zopakoval. Až teď Frankymu došlo, že v tuhle chvíli žádnou jinou možnost nemá, a dokud detektiv nedosáhne svého, nepustí ho. Jít s pravdou ven byla možná jediná jeho naděje. Kšeftovat s drogami je trochu jiný kalibr než s lidskými životy. Tušil, že na tyhle svoje podrazy jednou tvrdě doplatí a boží mlýny právě domlely.

„Řekli mi, že vám to mám říct. Věděli, že po nich jdete,“ vyhrkl ze sebe.  Lee se zamračil a za límec Frankyho vytáhl nahoru tak, že kapsář, jehož drogami zdevastovaná postavička byla vcelku chatrná, stál skoro na špičkách.

„A kdo jim asi tak řekl, že po nich pátráme, co?“ Dle Frankyho obličeje si odpověď mohl vcelku rychle domyslet.

„Parchante, to jsi byl ty? Ty jsi nás prásknul. Zabiju tě,“ zasyčel znovu vztekle Lee a rychle se vrátil k původní otázce. „Ještě jednou se tě ptám, kdo jsou? Kdo ti řekl, že se další vražda má stát u toho kostela? Mluv!“

„Jeden z nich, ten chlap v černým,“ zakvičel Franky, těžce oddychujíc. Konečně to bylo venku. Lee lehce povolil sevření, ale z Frankyho lezly informace jako z chlupatý deky.

„Ten jejich šéf, asi. Podívej, řeknu ti sakra jen to, co vím. Objevil se tu zničehonic před několika měsíci, takovej divnej týpek. Teda vypadá jako člověk, ale asi to není člověk. Má divnej ksicht a má takový divný svítivý červený oči, fakt, nekecám. Nejprve tu byl sám, pak měl s sebou najednou dalšího. Párkrát se tu objevili, v noci a v kápích, všichni se jich tu bojí, jde z nich strach. Jsou dost divný, hodně divný…zabijou mě, tak jako to udělali tomu prvnímu chlapovi, když ti to řeknu, nech mě, sakra.“

Franky se klepal strachem, ale Lee nepovolil. „Takže ty je znáš osobně? Mluv dál, Franky, vysyp to ze sebe všechno, dělej,“ zasyčel na něj znovu. Tahle otřesná figurka v jeho rukách věděla víc, než tušili. Naletěli mu, uvěřili jeho lži a tvrdě na to doplatili. Lee už měl před očima mžitky, jak v sobě dusil vztek. Znovu s třesoucím se Frankym třískl o stěnu, ze které se snesl oblak prachu a opadlo trochu omítky. Ty stěny byly stejně špinavé a šedivé jako Frankyho svědomí.

„Jo, jo,“ skučel feťák a dealer v jedné osobě. „Jo, znám, ale to byla náhoda, přimotal jsem se k tomu, když si ten divnej přišel pro toho prvního chlapa, kterýho potřebovali jako oběť. Dobře víš, jak to tady chodí. Nikoho nezajímá, když tady někoho oddělají. Neměl jsem na výběr, zabil by mě. Bál jsem se, chápeš to, né, tak jsem mu šel na ruku, no, a dohodil jsem mu ještě Daisy.“

„Jakou Daisy?“ Lee chvíli nechápal. „No tu druhou oběť, tu šlapku,“ zachraptěl Franky.

„Chceš říct, že tu druhou oběť máš na svědomí taky ty? Ty šmejde,“ Leemu zableskly oči zlosti a měl opravdu Frankyho chuť vyhodit z okna. Franky tušil jeho myšlenkové pochody a dostal ještě větší strach. Bylo mu jasné, že tohle už nezachrání, ale zkusil vytáhnout rychle z kapsy nějaký trumf. Informace – něco jako dej nám informace a my tě pustíme. Malé ryby se vždycky pouští.

„Počkej, počkej, něco vím, řeknu ti to. Ty lidi, pro který si sem chodí, prej potřebujou na nějakej magickej rituál, ten černej mlel něco o pěti démonech, povstání a zkáze města, já mu nerozuměl, je to magor, asi nějakej satanista na fetu,“ naříkal Franky. „Já vážně víc nevím,“ snažil se přesvědčit detektiva o pravdě ze všech svých sil.

Jenže, to nebylo vše, co potřeboval Lee vědět a z Frankyho musel všechny informace doslova vyklepat. Znovu se mu vybavily události oné noci. Obraz umírajícího přítele, který měl pořád před očima, drásal jeho srdce, a zbavil ho jeho jindy prozíravé opatrnosti. Jenže chtěl další odpovědi.

„Víš, kde je najít?“ Franky zoufale zavrtěl hlavou. „Ne, nevím, přísahám, musíš mi věřit.“ Vypadal tak zničeně a třepal se strachy. Tuhle odpověď mu detektiv i věřil. Ale přesto tu byla ještě jedna otázka, na kterou potřeboval znát odpověď.

 „Proč nás nezabili oba dva,“ vydechl.

„Co já vím?“ ušklíbl se Franky, „nemuseli. Stačilo vás ochromit. Aby měli čas….“

Ochromit. Leemu najednou začala docházet spousta věcí. Jenže na malou vteřinu ztratil pozornost a Franky toho využil.

 

Přestal jsi dávat pozor. Jsi k ničemu, zase jsi to zbabral.

A teď umřeš…

Dodatek autora: 

Náš detektiv pořád trucuje. Tak snad se mu to nevymstí.....

5
Vaše hodnocení: Žádné Průměrné hodnocení: 5 (hlasů: 3)
Detailní hodnocení není k dispozici.
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 6
„Koho bys proklepnul teď?“ zeptal se mě Fjodor následující den u snídaně....
Hodnocení:
4.7/5
- Komentářů: 26
Mimoděk jsem se rukou dotkl stolu a přejel po něm prsty. Na bříškách mi zůstala...
Hodnocení:
5/5
- Komentářů: 13
Tajemná jeskyně v nitru Země dýchá prastarou silou. Vyvolává strach a posvátnou...
Hodnocení:
4.9/5
- Komentářů: 2
Ryuu vztekle zavrčel. Rozmáchl se druhou pěstí a přiměl Melafora se stáhnout....