Pá, 16/06/2017 - 19:34
11

KREDITOVÁ SOUTĚŽ!

Znáte to. Nejlepší je vykrást příběhy, které už někdo napsal. Nejlépe nakreslil. Pro lepší představivost. Znáte naše mangy? Já moc ne a v hlavě mi utkvěly většinou sexuální scény. Takže tu máme první díl příběhu „vykradače mang“. Ukrývá se tu 5 mang, přeložených na našem webu.  Teda záměrných. Je možný, že tam zase objevíte mnohem víc. Za každou správnou mangu 10 A-kreditů. Za něco „navíc“ 50. Hledejte! A piště na dana.prochazkova@c-sec.cz . Doufám, že se budete bavit!

 

Jsem obyčejnej týpek s obyčejnými školními starostmi. Když opominu to, že jsem ve svých osmnácti stále panic a nic jsem nedokázal. Jo vyhrál jsem komiksovou soutěž a fotr mi za to pěkně zmaloval hubu. Jediný, kdo mě dokázal v mém mladistvém sebevědomí podporovat, byl Kang. Jednoho dne nám však k nohám dopadla jeho matka, a to doslova. Od té doby jsem ho neviděl a považoval to za největší křivdu mého života. Teda hned po tom, co jsem už nemohl kreslit mangy. Řekl jsem si, že už se na žádnýho chlapa nikdy nepodívám a tak nějak mé „nevidomí“ spadlo i na ženské pohlaví. Proto jsem panic. Proto tu sedím sám, se svou krabičkou plnou vynikajícího sushi s avokádem a lososem, grilovaných krevetek a melounových bochánků. Jsem spokojenej sám se sebou a při žvýkání jsem pozoroval plot, který dělí mou školu od té druhé. Nepatřím k žádným delikventům a nikdo skoro ani neví, jak se jmenuju.

„Hepčí!“

Jo, tak na tohodle týpka jsem zapomněl. Chodí mě šmírovat každej den. Napřed jsem ho vídal opřeného o zídku, ale teď byl mnohem blíž. Velkej obr s černými vlasy, rámující jeho tvář šelmy dravé a nebezpečné. Proto je mezi námi ten plot a já v duchu zalitoval, že tu není aspoň ještě ten malý elektrický ohradník. Zatnul svoje drápy v kovových okách a upřel svůj zrak na mou obědovou krabičku. Vypadal fakt sešle. Pár rudých čerstvých ran na obličeji a přimhouřené oči před poledním sluncem. Jo, měl přesně ten výraz spráskaného štěněte, kterému nejenom že nedali boudu, ale ani týden nažrat.

„Dáš si?“ zeptal jsem se. Vůbec nechápu, kdo to řekl a proč to řekl. Protože já to říct nechtěl a už vůbec jsem neměl v plánu se s ním dělit o jídlo. „Máš hlad?“

Hlad měl. Aspoň jsem tak usoudil podle toho, za jaký časový úsek do sebe hůlkami nasoukal moje hodinové snažení u plotny. Když mi prázdnou krabičku bez jediného důkazu, že  tam někdy něco leželo, vracel, využil mého udiveného zaváhání a chytil mě za klopy školního saka. Plot zařinčel, když si mě prudce k sobě přitáhl a to jedno jediné slovo mi dýchl do vyděšeného obličeje: „Dík!“

Nehodlal mě však pustit. To jsem poznal hned, jak okatá zábrana mezi námi znovu vypískla vysoké „C“ a já se do nich doslova vlisoval. Chtěl jsem něco říct. Něco jako: „Není zač, chlape! Jsem rád, že ti chutnalo!“ ale on mi rozepl poklopec a vjel svou velkou rukou dovnitř. Nikdy by mě nenapadlo, že mě „TO“ a to nemyslím „TO“ od Stephana Kinga, tak rychle zradí. Ztvrdl na povel a normálně se mu  lísalo o teplou dlaň. Zachroptěl jsem nesrozumitelná slova a oči vyvrátil v sloup, jak se mě vzrušení chystalo dostat do kolen.

Už jsem skoro byl, podstatu vesmíru jsem měl na dosah ruky, když se najednou za námi ozvalo:

 „Já jsem suprušoun. Ochránce prostého lidu, napravující neposlušnou mládež…“

To nádherné masírování mého panického „TO“ náhle ustalo a já zůstal sám s napřaženou rukou směrem ke hvězdokupám. Jsem slušňák. Dobře vychovaný. Nikdy bych neřekl: „Kterej zmrd tohle posral?“, ale mé podvědomí na výchovu z vysoka kašlalo.

Otočil jsem se a snažil se rychle zatáhnout zip směrem na horu, abych skryl nekalé činnosti na školním pozemku. Přede mnou stál králík, do fešného proradného Bunnyho měl daleko a za mnou se tiše, jako ranní mlha nad lesním paloukem, vytratil můj „první“, co mě mohl o věneček připravit. Do hajzlu!

„Pane učiteli?“ vysoukal jsem ze sebe, když jsem dotyčného identifikoval podle sportovních tenisek značky Salomon. „Proč to máte na hlavě?“ Jediným pohybem jsem ho zbavil masky s dlouhýma králičíma ušima a odhalil tělocvikáře a matematikáře v jedné osobě. Ředitel ho přijal na naši školu, aby eliminoval žáky, „vybočující“ z řady. Já nevybočuju. To už jsem, ale myslím říkal.

„Viděl jsem, že tě ti z té školy „jejichž jméno nesmíme vyslovovat“, obtěžují. Přišel jsem ti na pomoc,“ odpověděl pohotově profesor a utřel si kapky potu z čela.

„No, já… jsem tu obědval…,“ ukázal jsem na prázdnou krabičku, která vypadala, jakoby ji právě někdo vytáhl z myčky.

„Tady to nebudeme řešit,“ přerušil mě a chytil pevně za zápěstí. Cítil jsem, jak mu adrenalin znásilňuje žíly a tvrdě mě jimi tepal do těch mých. „Vysvětlíš mi to v kabinetu.“

Nemusím vám vysvětlovat, jak blbě se chodí s tvrdým pérem mezi stehny. Ty poskoky a chůze ve stylu kačera Donalda. Naštěstí než jsme přešli školní dvůr za podezřelých pohledů přičumivších se má chůze o dost zlepšila.

„Tak!“ vybafl na mě pan učitel, sotva se za námi zavřeli dveře kabinetu. „Co to mělo znamenat?!“

Přiznám se, že pochod trval mnohem kratší dobu, než jsem potřeboval k vymyšlení své perfektní obhajoby.

„Já…“

Odložil tu králičí hlavu na stůl hned vedle vycpaného bobra. Kabinet. Je to hrozivě vypadající místo, plných mrtvol a mrtvolek.

„Někdo sem de!“

Právě vymyšlený plán mi vybuchl v hlavě na několik tisícovek molekul, jež jsem nebyl schopen už dát dohromady. Profesor mě nacpal do skříně a sám sebe taky. Nasál jsem zatuchlý vzduch a doufal, že tu nejsme spolu s kostlivcem nebo vycpaným medvědem hnědým severoamerickým, zkráceně grizzlym.

„Proč jsme ve skříni, když je to váš kab…,“ řekl jsem, ale další dotazy umlčila dlaň, pokrývající celá má ústa zbytečných otázek.

„Pst!“

Zamžoural jsem do tmy a pak se soustředil na škvíru, která odhalovala dění v kabinetu. Trvalo mi pár sekund, než jsem poznal, spíš podle známého zakašlání, samotného ředitele  školy, a pak podle francouzského přízvuku i profesora vyučující tento jazyk. Kdybych tvrdil, že mě dění za tenkou vrstvou dřevotřísky nevzrušovalo, lhal bych. Kudrnatý modrooký škebložrout totiž skončil těsně vedle králičí hlavy, smetl paží opelichaného bobra a zaujal jeho místo. A to úplně jiným „bobrem“. Moje hrubé „já“ mi ani neposlalo poznámku typu: „Ty vole, to je ale bobr.“ Mlčelo. Pan ředitel se s tím nesral. Chápu, že čas je drahej a kabinet mu neříká „pane“. Možná proto to vzal bez gelu, slin a nějakých polibků. Vrazil svoje dlouhý péro… Bože! Zacpal jsem si ústa, abych nevykřikl při pohledu, kam se ta dlouhá hadice bez problému nasoukala a začala rytmicky pohybovat.

Má dlaň také zabránila dalšímu kvíknutí, když mi pan učitel položil ruku na poklopec a zjistil, že „TO“ a i v tomto případě to nemělo nic společného s hrůznými sny z mého dětství po přečtení knihy od nejmenovaného autora, je opět v plné pohotovosti a pevné tak, že by mohlo sloužit jako věšák.

„Jsi vzrušený!“ zašeptal mi hlas těsně u ucha a zanechal na něm tenkou vrstvu teplých slin.

„Ugh… Co?“ odtrhl jsem svůj zrak od šoustajících vyučujících a sklopil ho na pana učitele, který mi klesl k nohám.

Ještě před pár minutami, imitující školní plot, jsem si myslel, že masturbace cizí rukou je vrchol blaha. Ale tohle… tohle… Svíral mi penis u kořene, s kůží odhalenou a nechajíc ho kochat se pomalu fialovějící barvou. Nemluvě o nabuzených žílách, bublající pod tenkou vrstvou napínané kůže.

Bože!

Nejsem věřící!

Bože!

Kouření je fakt skvělý! Pomyslel jsem si v duchu a vyvrcholil.

 

Štítky obecné: