So, 01/07/2017 - 17:02
9

Hodil jsem si batoh na záda a doufal, že nikdo nepozná, jak jsem nervózní. Jako jasně, kdo by nebyl nervózní, když jede do školy. Může to být prověrkou nebo možností pravděpodobného vyvolání k tabuli. Jenže já měl jiný problém. Pořád jsem totiž nemohl rozdýchat zážitek ve skříni. Byl jsem tak zahloubaný sám do sebe a svých myšlenek, které rozebíraly ještě stále živé záchvěvy orgasmu, že jsem si nevšiml, jak se dveře vagónu metra otevřely, a já vrazil do náhodného cestujícího. Zamumlal jsem omluvu a chtěl jít dál, ale strnulý výraz ve tváři dotyčného mě donutil se zastavit. Sledoval jsem pohled toho týpka, na co tak usilovně vejrá. Na zemi ležel kousek papíru, nejspíš nákupní seznam od manželky, kde určitě nechyběla kolonka „kup dámské vložky“. Pár vteřin jsem čekal, zda si ho podá, ale on na něj jen zíral. Zahuhlal jsem znovu nějakou omluvu se špetkou „jdi do háje, lenochu“ a papír jsem zvedl. Stáli jsme naproti sobě a oba se dívali na deset bodů tužkou načmáraného seznamu.

„Na…,“ pobídl jsem ho, ale nevypadal, že by si ten lístek chtěl vzít. Pak jsem za ním uviděl stát dalšího maníka, s podivným výrazem v očích a mě hned napadlo, že je to nejspíš jeho pasák. Už jsem raději ani nehuhňal ani nechrčel, strčil jsem mu papír do kapsy od saka a rychle se dekoval do vlaku, co nejdál od těch šílenců.

Cesta do školy utekla rychle a já si uvědomil, že bych raději do výchovného institutu chodit neměl. Z metra jsem se coural po ulici a kopal před sebou plechovku od coca-coly. Pak jsem se zarazil a opatrně se ohlédl přes rameno.

Ty vole, chlape, víš, kam ses teď dostal? Trochu jsi sešel z cesty.

Lhal bych, kdybych to nevěděl. Tuhle část města jsem znal lépe než ochlupení mezi nohama a to z jednoduchého důvodu. Byla to ulice popových a filmových hvězd a v jednom domě bydlel můj hudební vzor. Já vím, že jsem trapnej, že ve svým věku poslouchám vůbec nějakou hudbu a ještě k tomu si tím vylepuju stěny nad postelí, ale on byl prostě Božan. Věděl jsem o něm úplně všechno. I jestli líže zmrzlinu zprava doleva. Neměl rád zmrzlinu, takže odpověď na otázku by byla zcela jednoduchá.

Moc dobře jsem si uvědomoval, že bych to neměl dělat. Ale pokušení je kurva a ta nemá zábrany prodat svý tělo, natož duši. Zrovna jsem měl volno a škola byla právě teď můj nepřítel. Takže…

Dal jsem si pozor, abych nenechal stopu v upravovaném a každodenně zavlažovaném trávníku, a aniž bych si to nějak uvědomoval, ocitl jsem se u bílých dveří a polštářky prstů jsem přejel přes číselnou klávesnici přístupových kódů. Kdybych svedl druhou ruku do rozkroku, zjistil bych, že mi péro stojí totálním vzrušením

Můj idol.

Znal jsem jeho písně. Velikost bot. Barvu klávesnice. Telefonní číslo na jeho kadeřníka, kosmetika, dentisty i gynekologa. Proč chodil ke gynekologovi? To jsem ještě nezjistil, ale je to v mém stalkerském deníčku mezi prvními pěti body, které jsem si potřeboval ověřit.

Slovo „kurva“ padlo během půl hodiny asi v desetivteřinových intervalech. Divil jsem se, že mě ten posranej alarm ještě nenapráskal polišům. Ti se tu zastavili, položili mi pár otázek a já se vymluvil na příbuzenský vztah. A v té chvíli mě kombinace čísel, kterou jsem záhy hned zapomněl, vpustila dovnitř.

Nasál jsem vůni, která se plazila po stěnách, po koberci, po rudých skvrnách a po poklopu do sklepa. Byl jsem jak prvotřídní čichač okeny a omámeně jsem chytil za madlo, dělící mě od pozemské a podzemské sféry. Krok střídal krok, schod lákající do pekla. Ta vůně náhle zmizela a nahradil ji puch moče, zvratků, potu a strachu. Najednou jsem zatoužil po stísněném prostoru ve skříni a vlhkých ústech pana profesora, který mi mýho čuráka sál a všechno utrpení spolykal.

Vím, že to nikoho nezajímá, jak by mohla policie v klidu pořídit sádrový odlitek mých podrážek v rozkládajících se tělních tekutinách. Ani to, že jsem zakopl a zíral jsem na popraskané rty „géčkama“ obdařené ženštiny. Nebudu vás ani obtěžovat tím, jak se mi za zády objevil stín, s baseballovou pálkou z tvrdého dřeva, oštítkovanou kovovými pláty a jednou ranou mě sejmul těsně vedle „ní“.

Jo, měl jsem se raději nechat do konce školního roku obtěžovat panem profesorem. Ulevil bych napětí, stresu a vyprázdnil bych si miliony spermií napěchovaný varlata. Nebo kde se ty mrchy množí. Místo toho jsem si užíval den za dnem, uvázaný na kancelářský židli, s přeraženými šlachami a nemožnosti se jít vychcat a samostatně chodit.

Ale znáte to. Naděje umírá poslední a jednoho dne se dveře, do kterých jsem se před několika dny tak hrozně chtěl dostat, rozrazily pod tvrdými kopanci bot. Za tu krátkou dobu jsem podlehl Stockholmskému syndromu, zamiloval se do svého tyrana a s povděkem nosil dámskou sukni. Snad proto jsem měl chuť ty dva týpky vlastnoručně zaškrtit, na pojízdném křesle je několikrát převálcovat a sekáčkem na maso rozporcovat svému vězniteli do ostrého kari. Ale ne. Oni rozkopali dveře, mávali glocky před mýma očima, obkrouženýma kruhy kvůli nedostatku spánku a jeden z nich mi nabídl plechovku polévky z červených fazolí. O to víc jsem ho chtěl nasekat na malé kousíčky, aby můj idol nemusel zbytečně kousat.

„Už je všechno OKá,“ snažil se mě uklidnit jeden z nich a vytrhnout mi sekáček z křečovitě sevřených prstů. „Už ti neublíží.“

Ty zabedněnej kreténe! Nikdo se tě neprosil o záchranu! Celou dobu čekám, až mě přefikne a zbaví mě panictví!

Bohužel. Neřekl jsem nahlas vůbec nic a němě zíral na pana dokonalého a více dokonalého. Pana v kvádru s upravenou kravatou a pána bez kravaty. Na dva týpky, u kterých sem si nebyl vůbec jist, jestli spolu měli někdy sex, chtěli mít sex, kdo byl nahoře a kdo dole a jestli se jejich vztah točil pouze kolem vzájemné výpomoci honit si péra. Jo… Byli divní a já si počkal na chvíli, kdy se oba zastavili přede mnou a já jim mohl pozvracet vyleštěné lakýrky.

A tak sem se zase ocitl doma, ve svém pokoji. Psychiatr mi řekl, abych si chvilku odpočal a nejlépe daleko od všeho, co znám. Netušil jsem, co tím myslel. A snad proto jsem se sbalil a šel. Sbalit se znamenalo stoupnout si na konci města ke krajnici města a zdvihnout palec ve znamení stopu. Stál jsem tam skoro dva dny. Fakt nekecám. Moje sbalení se netýkalo víkendového puťáku. Tím myslím, že jsem neměl ani láhev vody, ani tyčinku snikers ba ani pecen chleba. Proto, když se v kýčovitém rudém kotouči zapadajícího slunce objevila pochromovaná maska Chevroletu Impala z roku 1967, myslel jsem si, že jsem si stopnul samotného Lucifera.

„Chceš svíst?“ zeptal se mě chlápek v ošumtělé kostkované flanelovce a manšestrových kalhotách. Pohladil volant svýho starožitnýho bouráku. Z kabiny se na plný pecky valily akordy pekelné kytary Anguse Younga a jeho Highway to Hell.

Jo, a kupodivu nekecal. Tohle musela být cesta bez zpáteční jízdenky přímo do pekla. A já ji s přátelským úsměvem přijal.

„Máš nějaký spešl cíl?“ zeptal se mě spolujezdec s vlnitými vlasy a na první pohled vypadal docela plaše. Mnohem víc vyděšenější, než já.

„Ne,“ odpověděl jsem a usmál se. „Potřebuju si dát oraz.“

„To potřebují všichni,“ souhlasil ten za volantem a vrazil audiokazetu do přehrávače. Chvíli dělal problémy, natahoval hnědý proužek pásky a pak se ozvala úvodní písnička k Rockymu a jeho Tygří oči.

Jo. Přesně tohle jsem potřeboval. Kromě teda cílové zastávky, kdy se pod zasněženými vrcholky hor objevily první hrbolaté zuby polorozpadlých náhrobků.

„Tady tě budeme muset vyhodit, řekl bez obalu řidič chraplavým hlasem a mávl někam za sebe. „Hele, maj tady kafe a určitě i nějakou postel.“

Oba vystoupili a protáhli si ztuhlé svaly a kosti.

„Jo… dík,“ zmohl jsem se na tato pouhá dvě slova a vydal se směrem ke kavárně.

Kavárna na okraji hřbitova? To jako fakt?

Ohlédl jsem se v naději, že si ti dva ze mě dělají prdel a gestem ruky naznačí, abych se jen vymočil a vrátil zpátky k autu. Ale oni otevřeli kufr a to, co jsem viděl, jsem toužil nikdy nevidět. Rozrazil jsem těžké dubové dveře budovy a zase je za sebou zabouchl.

„Brý… večer!“ zahuhlal jsem a rozhlédl se.

Teplo. Příjemné prostředí. Velkej pes s čumákem zabořeným mezi tlapami. Mladej kluk v mým věku a roztomilým úsměvem.

„Mohl bych tu někde přespat?“ zeptal jsem se nesměle.

„Jsi na útěku?“ zeptal se mě a sedl si naproti. Pozoroval každý můj nervózní cuk podivně vyhlížejícíma očima.

„Ne,“ ubezpečil jsem ho.

„Můžeš spát se mnou!“

Musel být mladší než já. Určitě. Nic takového roztomilého, skoro jak plyšová hračka, mi nemůže ublížit. Proto jsem rychle spolykal misku rýže a zapil ji ještě teplým čajem se špetkou mlíka a odevzdaně sledoval jeho kroky do podkroví. Snažil jsem se nevnímat zvuk psých drápů cinkající o schody a podlahu, jak nás ten obrovskej pes sledoval. Naštěstí zůstal přede dveřmi malého půdního pokoje a stočil se o klubíčka.

„Jsem Jiro!“ řekl jen tak mimochodem můj spolubydlící a shodil ze sebe tričko a pak si stáhl i kalhoty.

Jasně. Oba jsme kluci, nemáme před sebou co skrývat.

Udělal jsem to samý, co on. Deset let v plaveckém týmu se na mém těle podepsalo.

„Páni!“ ohodnotil jedním slovem můj zjev Jiro a já zcela bezdůvodně opět znervózněl.

Světlo zhaslo a já se ocitl po tmě. Zapamatoval jsem si, v kterých místech ležel futon, tak stačilo udělat pár kroků a sesunout se na něj. Horký dech se mi otřel ve vlasech a stejně teplá ruka mě objala kolem pasu, když si hostitel lehl vedle mě. O stehno se mi otřela jemná kožešina. V tu chvíli jsem si nedokázal uvědomit, jestli na futonu něco zvířecího leželo a tak jsem se ujistil dotykem, zda se mi to nezdálo. Dlouhá vlákna vlčího ocasu.

„To… to… je to moje..,“ uslyšel jsem vedle sebe tiché zajíkání a já rychle ruku stáhl.

Oči si přivykly tmě a já rozeznal obličej Jira, jak se nade mnou sklání. Mdlé světlo hvězd, pronikající střešním oknem, jasně kopírovalo siluetu vlčích uší. Zalapal jsem po dechu a hlasitě polkl.

„Ty seš… vlk..,“ zachroptěl jsem a mozek mi nastínil znovu obrázek kufru naleštěné Impaly. Určitě jsem tam zřetelně viděl sbírku dřevěných kolíků, kuši, pár nabroušených nožů a zbraňový arzenál.

„Neboj se, neublížím ti,“ zašeptal Jiro a drobné, ale ostré zoubky se mi zahryzly do ramene. „Jen jsem v říji.“

„V říji?“ zopakoval jsem nechápavě a chtěl jsem položit doplňující otázku, na kterou bych dostal odpovídající odpověď. On ale místo toho jednal.

Jo, měl jsem v pažích tisíce mil v bazénu, ale on byl silnější. Otočil si mě na břicho během sekundy a dlouhými drápy si přitáhl můj sluncem nepolíbený zadek do svého klína. Dýchal mi na zátylek a vzal si mě stejným způsobem, jak jsem to viděl tolikrát na ulici u toulavých psů. Rychle, s hlasitým vrčením a sýpáním.

Ráno jsem se vzbudil s pocitem, který bych nikomu nepřál a ani jsem nehodlal jeho popisem někoho strašit. Kterýkoliv Angličan by mi záviděl, jak jsem se dokázal z kavárny na okraji hřbitova vypařit. Slunce se ještě nedokázalo přehoupnout přes vršky hor a já už se pomalu šoural po silnici doufajíc, že brzy narazím na nějaké město nebo mi někdo poskytne místo v autě. Nic takového se však nestalo. Nepotkal jsem vůbec nikoho a do města jsem dorazil úplně vyčerpaný, na pokraji vyhladovění a vyčerpání. Přesto byly mé smysly stále v pohotovosti. Město vypadlo skoro opuštěně. Dědula seděl v houpacím křesle přede dveřmi obchodu, stará prkna terasy pod ním vydávala skřípavý zvuk a cedulka upozorňovala kolemjdoucí, že je otevřeno. Pozoroval mě skelnýma očima a skrz úsměv mi odhalil žluté zuby. Zhluboka jsem se nadechl, zabořil pohled přesně 15 cm před svoje špičky bot a zrychleným krokem jsem prošel kolem něj. Přebliknutí zeleného světla na semaforu do sytě rudé zněl jako výstřel z pistole a fakt mě to vyděsilo. Systém světelné signalizace ve městě, kde jsem zatím neviděl žádné auto, mě děsil mnohem víc.

„Pozor!“ vykřikl jsem automaticky a stejně tak jsem se i rozběhl.

Ulice byla prázdná, chodníky taky. A přesto tu najednou byl chlápek s dítětem a na silnici náklaďák. Hlad a únava mi však ubrali na rychlosti a já stačil jen neposlušné dítě, které se odmítalo držet v bezpečné vzdálenosti od projíždějících dopravních prostředků, srazit. Doufal jsem, že se mu nic nestalo. Nebo spíš, věřil jsem, že se mu nic nestalo. Ležel jsem na zemi, bolest, kterou jsem zaznamenal jen na pár vteřin, rychle ustupovala a nebe bylo modřejší než obvykle. Někdo na mě mluvil, ale já mu nerozuměl. Poslední věc, která mě napadla, než jsem se propadl do temnoty, byla, že mám chuť na hranolky.

Probudil jsem se s divnou pachutí v ústech. A taky mě lechtaly vlasy na tváři. Dlouhé tmavé pevné prameny, které tížily mou hlavu. Sevřel se mi žaludek při pomyšlení, že jsem nejspíš upadl do komatu a byl v něm tak dlouho, že mi narostly vlasy a nebyl nikdo, kdo by je na nemocničním lůžku ostříhal. Další nepříjemné sevření vnitřností nastalo hned po té, když jsem se rozhlédl po pokoji a zjistil, že ležím v nadýchaných peřinách, vánek si pohrává s hedvábnými baldachýny nad postelí a lesklé ornamenty na sloupech jsou pravděpodobně ze zlata.

„Veličenstvo je již vzhůru!“ vylekal mě neznámý hlas a já sebou trhl. „Zavolejte regenta!“

Doufal jsem, že se mi to všechno jen zdá, ale tenhle sen byl opravdu moc živý. Pevně jsem sevřel okraj přikrývky a odmítl se nechat odhalit. A už vůbec jsem nechtěl vidět nějakého regenta. Bolest břicha už byla nesnesitelná a já začal křičet.

Chci se probudit! Chci se probudit!

 

P.S.: Opět je tu ukrytých 5 mang a jeden seriál (manga za 10 kreditů a bonusovka za 50 A-k). Hezké soutěžení.

Štítky obecné: