St, 31/05/2017 - 17:34
20

KREDITOVÁ SOUTĚŽ!!!

Zítra je den dětí. A kdo si hraje, nezlobí. Pro ty, kdo si rádi hrají, tu mám malou soutěž. V povídce se skrývá 10 filmů. Je možné, že se jich tam skrývá víc, všechny je neznám :D

Za každý správně identifikovaný název dostanete 10 kreditů. Tak pište do PMka. Hezkou zábavu.


Nevěřte lidem, kteří o LA tvrdí, že je to město andělů. Nikdy jsem žádnýho anděla nepotkal, dokonce ani ten, který mi v postranní uličce vyhrožoval nožem, na něj nevypadal. Je to tu samej černoch, mechikánec, hispánec a jinej přičmoudlejc…

„Tais-toi!“

…a taky ostří Francouzi. Zmlkl jsem podle jeho požadavků  a změřil jsem nenápadně pohledem grafity posetej plechovej plot jak moc je vysokej. Snažil jsem se toho vazouna přemluvit na společný pivo, pak jsem mu nabídl VIP lístek na premiéru filmu od Jamesa Mangolda a dokonce jsem se snížil i na rychlý sex, ale ten kretén chtěl jen prachy nebo můj život. Prachy jsem neměl a život se odmítl sám darovat. Už jsem se chystal předvést plavý kotoul vpravo a pak skočit na plot, když se z hlavní ulice vyřítila chlupatá bestie a za povelu: „Trhej, Hačikó!“ se pověsila drsnému Francouzi na krk. Byl to fakt hezkej pes a jeho pániček taky. Jo, andělé tu nenajdete. Je to tu taky samej Japonec.

„Páni, zachránil jsi mi peněženku,“ vydechl jsem a sledoval maníka, jak názorně předvedl úprkový přeskok přes plechové ploty. Pak jsem se otočil na svého zachránce, který poplácával psa po prsou a ze zubů mu tahal zbytky květované košile. „Jsem Mike,“ napřáhl jsem ruku a doufal, že tím svůj dluh vyrovnám.

„Dáš si panáka? Vypadáš přešle,“ řekl suše a krátkým hvízdnutím přivolal japonské plemeno k sobě.

Chtěl jsem mu vysvětlit, proč jsem se dostal do situace, kdy mi 25 centimetrů oceli kmitalo před nosem, ale on očividně neměl zájem. Nečekal na odpověď a vyrazil do ruchu velkoměsta.

„Jo, panáka bych si dal,“ obhájil jsem své kroky, které ho následovaly. Až k němu domů.

Když jsem překročil práh malého bytu, blesklo mi hlavou, že lepší už to nebude a že se aspoň na cizí účet ožeru.

„Támhle je sprcha,“ mávl rukou a zmizel v další místnosti.

Sprchu jsem uvítal. Shodil jsem ze sebe propocený hadry a vklouzl do prostoru jeden krát jeden metr. Nikdy jsem se s takovou vodovodní baterií nesetkal. Snad proto jsem chvíli poskakoval jak kočka na rozpálené střeše, když se mi vřelá voda snažila proměnit prsty u nohou na seškvařené pahýly. Vychutnával jsem si proud s tak akorát teplotou pro mé tělo a bohatou mýdlovou pěnou smýval prach a pot. Ani jsem si nevšiml, když se odhrnul závěs a dovnitř vkročil můj dnešní zachránce. Jeho ruce byly najednou všude. Svým hrudníkem zkopíroval mou páteř a mírným nátlakem ztopořeným penisem, mě donutil ještě víc se prohnout. Roznášel pěnu tam kde, si ji voda nestačila sebrat. Nemohl jsem dýchat a když sjížděl dlaněmi po chvějícím se břiše dolů, brouzdajíc prsty v jemném chmýří jasně ukazující cestu, vzplanul jsem vzrušením jako fénix. Nevědomky jsem dal nohy od sebe, aby měl lepší přístup. Jen mi přiložil ruce na orosené zdi sprchového koutu a vzal si mě. Zakousnutý do mého ramene, s mokrými vlasy skrývající krvavý obtisk a přirazil. Jeho ruka byla dokonalá, rytmicky sehraná s drsným pronikáním. Krátké výkřiky se ztrácely v provazcích vody, stejně jako moje sperma.

„Skončil jsi?“ zavrčel mi do ucha a bolestivě zkousl ušní boltec.

Prudce ze mě vyklouzl a otočil si mě k sobě. Čekal jsem, že odněkud taky vytáhne něco ostrýho a dokončí to, co Francouz započal v boční uličce. Místo toho mi ale pronikl jazykem do úst, a zuby plenil rty, až jsem jeho polibky přestal cítit.

Tlačil mě svým pérem do břicha směrem ze sprchy. Couval jsem po slepu a přesto bezpečně, jako když si tanečník vede svého partnera. Narazil jsem na překážku a pak se s ní i rychle seznámil. Odhodil mě od sebe a já tvrdě dopadl na rozestlanou postel.

„Líbáš jako Bůh!“ vydechl jsem těžce a olízl si rozdrásané rty.

„A taky šukám jako Bůh!“ usmál se.

Neřekl bych, že by jeho úsměv připomínal Boha. Byl děsivý. Přitlačil mi kolena k hlavě a začal další pekelnou jízdu.

„Hlouběji!“ zachrčel jsem a podebral si nohy.

Tak hluboko jsem ještě nikdy ocas neměl. Možná to bylo tím, že jsem s tak dobře rostlým nikdy neměl nic do činění. Zatmělo se mi před očima, když se mi mozkové buňky rozsypaly do nesrozumitelného matrixu. Když jsem konečně otevřel oči, mohl jsem si vychutnat vzrušenou tvář svého zachránce, prohnutého v zádech a jen krátkými pohyby pánve mi vystříkával dutiny.

„Tohle ale není konec, Miku,“ zašeptal se stále zavřenýma očima, jakoby věděl, že se na něj dívám.

Ne. Nebyl. Na kolenou  jsem se ocitl tak rychle, že si ani jeho péro nestačilo uvědomit, že se právě vystříkalo. Ocitlo se zpět v pohodlném prostoru, roztaženém přesně na míru a znovu přirazil. Šukali jsme spolu celej den. Na hraně zítřka, jak říkám půlnoci, mi konečně nalil toho panáka. Nejsem si jistej, zda jsem se stačil napít.  Ten den jsem toho měl fakt hodně v hubě a na panáka to nevypadalo.

Štítky obecné: