So, 09/12/2017 - 18:10
14

Autoři: 1. kapitola - Gina, 2. kapitola - eliza56, 3. kapitola - Maxim, 4. kapitola - Teri, 5. kapitola - Shiw of the Shadows, 6. kapitola - VioletWonder, 7. kapitola - Mikhail, 8. kapitola - Ragana

Prolog

Před stovkami let, ve strmých, nepřístupných horách bylo ukryté malé království. Tak malé, že se vešlo na špičku nejvyšší hory, jejíž vrcholek byl ukrytý v mracích.

Celé dlouhé dny se kolem oken, na nádvoří hradu a v přilehlém městečku povalovaly mraky, které chránily království před cizinci. Ale také nedovolily obyvatelům pohled do světa. Jen velmi vzácně a převážně v noci přiletěl vítr, který mraky rozehnal. Pak ti, kteří nespali, mohli zahlédnout hvězdy, měsíc a občas i vzdálená světla jiných měst.

Lidé v království žili šťastně. Netoužili po dobrodružství, ani po poznání. Nevadil jim život zahalený do mokrých, šedo bíle se převalujících chuchvalců mraků. Nedostatek světla si vynahrazovali pestrým oblečením a častými veselicemi.

Jediné, co v posledních letech dělalo všem v království starost, bylo, že jejich milovaný král a královna nezplodili žádné následovníky. Kněží pronášeli čím dál častěji modlitby a dokonce začaly kolovat řeči o tom, že budou povoláni léčitelé ze světa za mraky.

Jednoho večera, kdy opět po čase začal pofukovat vítr a trhal chuchvalce mraků na kusy, bylo možné zaslechnout zvonění koňských kopyt na skalnaté cestě vedoucí k hradu. O chvíli později vjel bránou černě oděný jezdec na černém koni. Dojel přímo před schodiště, seskočil, vyndal ze sedlové brašny lahvičku z černého skla a pomalu stoupal k těžkým, okovaným dveřím.

Tvář mu ukrývala kapuce dlouhého pláště. Dveře se před ním samy otevřely a on bez váhání vstoupil. Jistým krokem bez jediného zaváhání došel do sálu, kde seděl královský pár a jejich nejbližší poddaní u večeře. Nikdo se ho nepokusil zastavit. Celý hrad zamrzl v čase, nebylo slyšet ani hlásku, ani cinknutí příboru.

Černý cizinec došel přímo před královnu, podal jí černou lahvičku a řekl: „Dnes o půlnoci ji vypiješ do dna. Do roka se ti narodí syn. Zůstane s vámi osmnáct let, ale pak mě musí jít vyhledat. Pokud tak neučiní, vaše království stihne neštěstí.“

Královna jako ve snu vztáhla ruku, vzala si od cizince tajemný elixír, zvedla se od stolu a pomalu kráčela do svých komnat.

Cizinec se otočil, pomalu prošel síní zpátky ke dveřím, tam mávl pláštěm a rozplynul se. V tu chvíli se černý kůň u paty schodiště změnil v černého havrana a vznesl se k oknu věže, kde měla královna ložnici.

 

Kapitola 1 – O osmnáct let, devět měsíců a jeden den později

 

Nikdo nemohl říct, že bychom se v našem království neuměli bavit. Opravdu. A oslava osmnáctých narozenin následníka trůnu měla být tou největší oslavou, které naše malé království zažilo. Nebo přinejmenším od doby králových padesátin. Povzdechl jsem si. A přesto jsem dopadl takto. Abych byl přesný, jakožto následník trůnu jsem si opravdu chtěl vychutnat svou oslavu narozenin, obzvlášť když může být poslední, kterou doma zažiju. No, rodiče měli jiné plány. Ty zahrnovaly předstírání mé smrti, ukrývání mne někde v ústraní, ale hlavně, žádné posílání k nějakému cizinci!

Nebyla to má chyba, že se matka tehdy sama dobrovolně rozhodla ten lektvar vypít, a už vůbec nebyla má chyba, že se tím zadlužili kdovíjakému kouzelníkovi. Alespoň na tom se naši kněží tehdá shodli – musel to být kouzelník, jen ti mají dostatek moci, aby ovlivnili lidské životy. A to, co předvedl ten „náš“, bylo vůbec nevídané, takže bylo kněžím jasné, že má i moc splnit svoji výhružku. Ale vysvětlujte to milujícím rodičům!

V průběhu mého dospívání byli až přehnaně ochranitelští a já jsem mohl za zdi hradu pouze při nějakých svátcích, či slavnostech. (A nebo když jsem se potají vyplížil, ale to jsem dělal pouze výjimečně – tak jednou, dvakrát do týdne…). Ale o cestě za hranice města a za mraky se mi mohlo nechat jenom zdát. A zdálo! Co si pamatuji, zdával se mi jeden sen, díky kterému jsem věděl, že já odejít musím, ať si rodiče myslí, co chtějí. Má touha odejít však byla podmíněna ještě jednou věcí – migrénou. Začala mi, když mi bylo tak šestnáct a za ty dva roky se jenom zhoršovala. Už si ani nepamatuji, jaké je to žít bez neustálé bolesti hlavy. Bylo mi jasné, že to má, co dočinění s již dříve zmiňovaným kouzelníkem, něco jako vnitřní zvoneček nebo možná budík. Vím já? Ale ať je to, jak chce, byl jsem rozhodnutý udělat cokoli, jen aby to už přešlo. Takže trocha toho cestování rozhodně nemohla uškodit. Obzvlášť, když jsem opravdu chtěl poznat jiná království.

A tak jsem se během nesmírně ponuré oslavy svých narozenin, (při té jsem měl „úplnou náhodou“ zemřít), potají vyplížil ven na střechu a odtud do své skrýše. Plán byl takový, že zde přečkám tak dva tři dny – je dostatečně bezpečná – nikdo o ní netuší. A pak, když už mě nebudou na hradě čekat, si vezmu koně a hurá pryč! Byl jsem to ale hlupák! Zapomněl jsem… Jak jsem jen mohl zapomenout?

Tak se stalo, že jsem se krčil ve své dětské skrýši, která rozhodně neměla natolik vysoký strop, abych se v ní mohl při své výšce bez problémů postavit a díval se do pobavených očí svého ex.

„Echm. Jaká je pravděpodobnost, že se otočíš a budeš předstírat, že jsme se nikdy neviděli?“ snažil jsem se znít sebejistě, ale srdce jsem měl až v krku. Já opravdu MUSÍM pryč. Ta hlava mě jinak zabije!

Trochu se nakrčil, vstoupil do stísněného prostoru a uchechtl se: „Nikola, řekni mi jeden jediný důvod, proč bych to měl dělat? Snad kvůli naší společné minulosti? Vážně?“

„Neříkej mi tak!“ vybuchl jsem.

„Proč ne? Nikola je tvé jméno, rozkošné, nicméně je pravdou, že se k tobě vůbec nehodí. Co si tvoji rodiče proboha mysleli, když ti dali takové dívčí jméno? To vážně netuším… Obzvlášť, když na tobě není dívčího nic!“ skenoval mne pohledem a čekal, až zareaguji. Když jsem se neohradil, smutně pokračoval: „Niki, netvař se tak, já vím, proč musíš odejít. Ze všech lidí zrovna já nemám důvod, abych ti v tom bránil. Je pravda, že jsem byl na tebe naštvaný, protože jsi mě podvedl, ale to neznamená, že budu tvým rodičům pomáhat s tvojí destrukcí. Oni to nemyslí zle, ale pro samou lásku nechtějí vidět to, co vidím já. Netuším, jestli za to může ten kouzelník, nebo je to prostě jenom tím, že kvůli té migréně už skoro nejíš, ale ztrácíš se mi před očima. Ještě rok zpátky by ti nedalo žádný problém mě přemoci a ani žádného ze stráží. Užil by sis to a vyjel hlavní bránou. Ale podívej se teď na sebe… Musel ses potají vyplížit a čekat, až tu nebude tolik vojáků, abys měl jednodušší útěk…“

Ztuhle jsem se posadil: „Nebudu ti to vyvracet, Kago. Ne, když máš zcela evidentně pravdu. Jen mi teda řekni, co tu děláš? Co ode mě vlastně chceš?“ opravdu mě to hrozně zajímalo.

Došel až ke mně a posadil se naproti. Sledoval jsem, jak se to ladné tělo vojáka skládá do pohodlné pozice a bolelo mě u srdce. Pravdou bylo, že pokud existoval nějaký důvod, proč zůstat doma, tak ten seděl přímo přede mnou.

Znám Kaga už od dětství. Vždy jsem si myslel, že mnou opovrhuje, ale na druhou stranu, on opovrhoval snad všemi. Nebylo ode mne fér, že jsem ho svedl, to jsem věděl, ale byl jediný člověk, který se na mne kdy podíval a viděl mě. Ne následníka trůnu, ale mě. Kluka, který má vážně debilní dívčí jméno, přestože vypadá jako pouliční rváč. Vždy jsem byl nějak větší, než bylo obvyklé, ale myslím, že nikdo nečekal, že vyrostu do úctyhodné výšky 198 cm a obalím to velkou dávkou svalů. Kaga měl pravdu. Ještě před rokem by mne nedokázal zadržet nikdo. Byl jsem nejlepší bojovník, jakého království (které s nikým neválčí) vůbec může mít. Trénoval jsem od malička, abych byl ten nejsilnější, nejlepší, aby na mne nikdo nemohl. Chtěl jsem bojovat proti osudu. Proti tomu, co jsem vídával ve snu. A pak mě porazí obyčejná migréna. Jo, nejsem v nejlepší formě, a abych byl k sobě brutálně upřímný, myslím, že se to bude jen zhoršovat. Proto musím najít toho kouzelníka a zjistit, co ode mne chce. Pokud ho nenajdu, tak budu pomalu umírat, dokud nezemřu. Vím to, a věděli by to i rodiče, kdyby se na mě někdy pořádně podívali. Jenže to by se jim zhroutil svět, a tak se rozhodli dělat, že nic nevidí. Věří, že když mě ukryjí před světem, že se mi nic nestane…

Zatímco mi tohle běželo hlavou, díval jsem se do očí člověka, kterého jsem miloval. Celým svým srdcem. Ale to se nikdy nesmí dozvědět. Právě proto, že jsem ho opravdu miloval, jsem se rozhodl mu ublížit tak, aby mu bylo jedno, že odejdu. Sakra! Všechny moje plány šly do kytek…

Kaga mě jen pozoroval a nakonec si povzdechl: „Nemůžu tě nechat je tak odejít,…“

„Co… cože?“ hned jsem ho přerušil.

Zamračil se: „Nepřerušuj mě! Nemůžu tě nechat jen tak odejít, to je pravda, ale vím, že jít musíš. Proto půjdu s tebou…“ Už jsem se nadechoval k námitce, když byl najednou u mě, držel mě pod krkema podrážděně vrčel: „Půjdu s tebou a ty s tím vůbec nic nenaděláš! Půjdu s tebou, protože jsem přísahal, že tě ochráním před vším i před tebou samým! A půjdu s tebou kvůli tomu, že ať se snažím jakkoli, nejsi mi lhostejný!“, odtáhl se ode mě a mumlavě dodal: „I když já tobě jo…“

Bylo mi jasné, že nechtěl, abych tu poslední část zaslechl, protože byl velmi pyšný a zakládal si na své fasádě drsňáka. No bezva! Tak teď, aby toho nebylo málo, mám vzít s sebou člověka, ze kterého se mi postaví, jen na něj pomyslím. Sakra! Mám chuť ho povalit a vzít si ten jeho božskej zadek tak jako dřív, ale nemůžu. Zřejmě už nikdy. Nemůžu mu ani říct, že mi není lhostejný, protože, kdybych mu to řekl, tak ho odsoudím ke smrti. To byla jedna z věcí, kterou jsem si byl naprosto jistý. Pokud si však od něj dokážu držet odstup, tak by se mu nic nemělo stát. I když mě to asi zabije, já chci, aby šel se mnou. Nevím, kam mám jít, nevím, za kým přesně mám jít, nevím, za jak dlouho tam mám být, ale vím to, že když tam nedojdu, tak jsme v pr****.

„Dobře,“ řekl jsem s pohledem upřeným na jeho záda, „pojeď se mnou, ale jestli budeš mít nějaké kecy, tak končíš!“

 

Kapitola 2 – Splněný sen

 

Náš společný plán útěku byl odlišný od mého původního, neboť Kaga znal okolí hradu daleko více než já. Navrhl tedy, že pokud možno nenápadně projdeme spletitými chodbami pravého křídla až ke královským lázním, odkud pak tajnou chodbou proklouzneme do hustého lesa, nacházejícího se za hradbami. Věděl, že stráže jsou z důvodu oslav ve zvýšeném počtu shromážděni poblíž hlavního paláce a na ochozu a tak předpokládal, že cestou budeme potkávat opravdu jen minimum lidí. Ve svém vaku měl dokonce dvoje oblečení, abychom nebyli trnem v oku, až opustíme hrad, a také veškeré své našetřené jmění. Prý zná statkáře bydlícího pod horou a je si jistý, že nám za rozumnou sumu poskytne koně. Jenže se ukázalo, že nikdy nic nejde přesně podle plánu.

Během naší výpravy se vyskytl menší problém čítající celou sebranku několika vesele štěbetajících vojínů, kterou jsme potkali někde na půli cesty mezi skrýší a lázněmi, v chodbě jinak zcela holé, až na jednu jedinou sochu rytíře v kovovém brnění.

Hlahol, který se k nám donesl ještě ve chvíli, kdy jsme nikoho neviděli, nešel přeslechnout.

Panika jednala za mě. Rozhodnut schovat se za každou cenu jsem vyrazil k jedinému možnému úkrytu. K majestátnímu brnění ještě z dob dávno minulých, kterých po celém hradě bylo poskrovnu. Kaga na mě cosi volal, ale v záchvatu hysterie jsem ho vůbec nevnímal a celé své obrovské tělo nasoukal do výklenku za horu kovu, tak akorát, protože vyrazit o pár sekund později, určitě bych byl spatřen. Byl jsem opravdu vděčný za to, že brnění bylo o kousek širší a vyšší než já.

Samou úlevou jsem vydechl a bez rozmyslu se opřel hlavou a potažmo částí svého hrudníku o chladný kov. Bohužel k mému neskonalému neštěstí byla socha rytíře nejspíš už ztrouchnivělá, ač to na první pohled nebylo poznat, nebo jen neunesla částečnou váhu mého těla, ať tak, či tak, rytíř se rozhodl, že pozdraví matičku zemi. Chodbou se nesl smích spolu s pozdravy, které věnovali zcela jistě zaraženě stojícímu Kagovi, a chvíli na to byl tento hlahol přerušen řinčením kovu, když se nebohý rytíř zřítil na chladnou dlažbu a odkryl tak celému seskupení vojáků mojí krčící se „maličkost“ s vytřeštěným výrazem ve tváři.

Rachot postupně utichal a až překvapivě velká vlna prachu, která celé skonání kovové sochy doprovázela, se pomalu usadila a já tak stanul tváří v tvář několika, ve stejnokrojích oděným mužům, kteří na mě vyjeveně zírali.

Kaga, jenž stál kousek za nimi, si povzdechl a rukou mi naznačil vše vysvětlující gesto, které by mě jako prince mělo nejspíše urazit, neb jím jasně sděloval, že jsem prostě hloupý, až to bolí. Inu nezbylo mi nic jiného, než s ním v duchu souhlasit.

Narovnal jsem se a s hlubokým nádechem jim nařídil, aby pokračovali v cestě, že jsem pouze kontroloval stav zdejších památek, a abych nevypadal ještě víc nápadně, dodal jsem, že na úklid té velmi nevydařené sochy někoho zavolám, protože jejich povinnosti jsou v současné situaci mnohem přednější.

Asi pět sekund vůbec nikdo nezareagoval a já pojal podezření, že mě odvlečou na oslavu stůj co stůj, protože už mě všichni hledají, nicméně nakonec souhlasně pokývli hlavami, zdvořile se rozloučili a s neustálým otáčením po mé osobě opustili chodbu v naprostém tichu. Tak nějak jsem tušil, že mou chabou výmluvu podpořil jejich lesk v očích, který byl pravděpodobně způsoben nedávným popíjením.

Kaga stál a propaloval mě pohledem, který sliboval snad všechno krom nabídky k pomilování se s jeho tělem, kterou jsem si v tu chvíli vážně přál, protože jsem z vlastních zkušeností věděl, že mi vždy dovedla naprosto uvolnit mysl a zcela jistě by mi pomohla od nahromaděného stresu. Bohužel místo toho mě potichu seřval a nešetřil přitom peprnými výrazy, které jsem z valné většiny nikdy neslyšel, avšak dle tónu jeho hlasu mi bylo naprosto jasné, že se nejedná o lichotky.

Zbytek naší soukromé výpravy proběhl v naprostém pořádku. Kaga mi dal rychlé školení o tichém splývání s okolními stíny a prohlásil, že tma je můj přítel. Nařídil mi, abych se pokaždé, když někoho potkáme, schoval do té největší temnoty a nehnutě zíral na špičky svých bot doufaje, že splynu s prostředím, aniž by si mě kdokoliv všiml. V můj prospěch hrálo i jeho zapůjčené tmavé oblečení, které jsem si oblékl hned po incidentu se sochou rytíře. Toto splynutí s prostředím jsme aplikovali co deset metrů a z šoku mého i jeho nám to vycházelo. Většina vojáků pozdravila Kaga, ale mě nikdo nezbystřil. V lázních jsem měl už na kahánku. Většinu cesty jsem totiž zadržoval dech ve snaze být při hře na schovávanou co nejvíce věrohodný. Proklouzli jsme do tajné podzemní chodby, jejíž vchod byl za nebezpečně se tvářícími keři, se kterými jsme si vzájemně nepadli do noty. Po velmi ušlechtilém bojování s jejich trnitými šlahouny jsem vypadal, jako kdybych právě potkal tlupu rozzuřených koček.

Chodba opravdu nevábně zaváněla a já si po celou cestu, kdy jsem ještě ke všemu musel lézt pomalu po čtyřech, držel jednou rukou nos a ignoroval Kagovy posměšné narážky na mou zhýčkanost. Nemluvě o tom, že mě hlava bolela jako střep, a rachot padajícího brnění mi ještě stále zněl v uších jako rytmické údery kostelního zvonu.

A tak jsme se nakonec ocitli tady v lese. Schováni na mýtině a obklopeni téměř neproniknutelnou bariérou stromů. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem tu už někdy byl, ač je to zhola nemožné.

Kaga, který tvrdil, že si vezme první hlídku, dávno chrápe tak, že se bojím, abychom nepřilákali divou zvěř, která si s radostí pochutná na našich znavených tělech.

Je pravda, že ráno je moudřejší večera, a my jsme se zvládli i bez koní dostat poměrně daleko od hradu a navíc je téměř jisté, že tady nás prozatím nikdo nenajde a nejspíš po nás, či spíš po mně, nikdo ještě tak den pátrat nebude.

Otočím se na bok a zadívám se na Kaga, který sedí zády opřen o strom s pusou dokořán a momentálně pouze potichu oddechuje. Vidím ho jen díky slabému měsíčnímu svitu. Jsem zvědav, jak dlouho mu to vydrží. Beztak za chvíli bude zase bručet jako medvěd.

Hlavou mi běhají chlípné samé myšlenky, které se v současnosti vůbec nehodí. S představou Kagova pěkně tvarovaného pozadí před očima nakonec usnu.

Vzbudí mě jemný šelest.

„Pojď… pojď Nikolo…,“ šeptá tichý hlas skoro, jako kdyby mluvily samotné koruny stromů.

Rozhlédnu se kolem sebe a mezi dvěma kmeny na protější straně mýtiny spatřím temnou lidskou siluetu ztrácející se v mlze.

Už vím, co bude následovat. Už nemám strach.

Zvednu se a zamířím k postavě, která se stále vzdaluje.

Preventivně položím ruku před oči přesně v ten moment, kdy vstupuji mezi mohutné kmeny. Šepot mého jména je intenzivnější a stále hlasitější. Ostré světlo mě udeří do očí i přes moji paži a zavřená víčka.

Hlas naposledy zašeptá.

„První úkol, první krok k nalezení cesty osudu.“

S trhnutím se posadím a několikrát zalapám po vzduchu. Zase ten sen, který se mi zdá stále dokola. Jenomže dnes…jsem nedošel do konce. Ten sen nebyl celý.

Ale proč?

Rozhlédnu se kolem sebe. Mlha se rozlévá celou mýtinou a přikrývá jí téměř neproniknutelným stříbřitým závěsem. Už ho slyším… tichý šepot volající mé jméno, který mě láká k sobě. Pohlédnu před sebe a spatřím skoro nezřetelnou postavu mezi stromy.

Chápu. Konečně jsem porozuměl. Proto mi to zde připadalo tak povědomé.

Zvednu se a zamířím za vytrácející se siluetou.

Musím vstoupit do jiného světa. Nevím, jestli je to peklo nebo ráj, ale vím, že to rozhodně není zdejší země. Pokud mi sen celou dobu ukazuje budoucnost, tak mým úkolem je najít a zachránit černovlasého muže s temným pohledem, a to pokud možno co nejrychleji, abych se stihl vrátit sem ke Kagovi, který doufám bude stále klidně spát, aniž by postřehl, že tu na moment byl zcela sám.

Jedno vím jistě, záchrana černovláska zmírní mou bolest hlavy a přivede mě o krůček blíž k tajemnému kouzelníkovi.

Bude se mi pak zdát jiný sen? Kolik poslání ještě splním, než se s ním setkám?

Mám strach, i když vím, co mě čeká. Zaostřím mezi přibližující se stromy a zvednu svou klepající se pravou ruku, abych se kryl před tím zářivým světlem.

Doufám, že se Kaga nevzbudí.

A je to tu… můj sen se právě stává skutečností.

 

Kapitola 3 – Čas je pouze pojem

 

Dost pomíjivá skutečnost. Oslepující světlo ze kterého pálilo, či pomalu polevovalo a oči si začaly zvykat. Ale sen se začal lišit. 

„První úkol, první krok k nalezení cesty osudu.“ 

Slova neříkala ta postava, jak jsem si zprvu myslel, nýbrž havran, který mi letěl nad hlavou a krouživě se vznášel, tak vysoko, že vypadal spíš jako černá skvrna na mlhavě modrém pozadí. 

Přede mnou byla mýtina, zahalená v mlze, tak jako všechno kolem, havran se pomalu přibližoval k zemi. Než dosedl, zazářil a namísto něj tam stál statný, černý kůň s lesklou srstí. Jeho svalnaté tělo házelo odlesky světla při každém pohybu a vybízivě stál, jako by mě lákal na něj nasednout. Přistoupil jsem k němu a pohladil ho po hřbetě. On ohnul nohy v kolenou a sklonil hlavu, až se skoro dotýkal země.

Jediným pohybem jsem vyskočil na jeho hřbet a chytil ho kolem mohutného krku. A aniž bych dal jakýkoliv povel, rozeběhl se vpřed vstříc mlze. Po pár vteřinách jsem neviděl nic. Všude byla mlha, ani na vlastní nos jsem si neviděl, jak byla hustá. Jediné, co jsem vnímal, byly ladné pohyby mohutných svalů pode mnou. Slyšel jsem dopadání kopyt a rytmické funění černého koně. Při každém dopadu na přední nohy jsem cítil, jak jeho zádové svaly ztvrdly. Moje stehna narážela do těch žulových svalů. Můj zadek trpěl, takhle naklepaný jsem ho nikdy neměl. A to jsem už na koni jezdil. Nevím, jestli to bylo tou rychlostí anebo mohutností toho koně, anebo zvýšenou citlivostí díky špatnému vidění. Jediné smysly, které jsem mohl použít byl hmat, sluch a čich. O chuti nemluvím, v ústech jsem měl z nervozity prázdno. Celá jízda se mi zdála strašně dlouhá a jako by nepolevovala. 

Už bude konec? Už to skončí? Třísla a hýždě mě už bolí. V rukou mám křeč, jak se držím abych nespadl. Nohy mě neposlouchají, jak z nich odtéká krev, která se mi hromadí v hlavě a otupuje mi mysl. Po chvíli jsem nemyslel na nic jiného, než že už chci slézt a protáhnout se. Byla mi zima, avšak tělo koně pode mnou hřálo. Vítr okolo mě fučel a skučel, jako meluzína v komíně. Mám strach. Kam jedem? Kam dojedeme? Co bude pak? Co mám dělat? Ve snu o tomhle nebyla zmínka, na koni jsem nejel, ani nevím, jestli to je správně. A chci za Kagou, co když je teď strachy bez sebe kde jsem. Kago? 

„Sakra!“

Přitulil jsem se ještě víc ke koni. Hlavou mi projely vzpomínky na něj. Na jeho pevný zadek, na jeho šibalský úsměv, na oči, co mě probodávají, na pocit samoty, když jsem byl zavřený sám v pokoji. Na pocit tepla, když mě držel v náručí. 

Na tváři jsem ucítil chlad. Slza? Chladná slza, co mi kanula po tváři a lehce dopadla na koňský krk. Najednou se mi z mysli vytratily všechny pocity. Funění koně se vytrácelo, dopadání kopyt tlumil travnatý koberec. Štiplavá bolest v pažích, hýždích a nohou ustala. Jako kdybych nebyl ve svém těle, ale blízko něj. Zvuky stále mizely a bolest odcházela a i já se vzdaloval.

Plynul jsem bez těla nad koněm a sebou samým. Okolo mě byla záře jako v poledne, když stojí slunce nad hlavou. Světlo a hřejivý pocit. Kde to jsem? Co se to děje? Nic mě netrápilo, nic mě netížilo. Migréna zmizela a zůstal jediný pocit. Pocit hřejivé slasti.

 
Nirvána netrvala dlouho a já jsem procitl a objevil se zase na hřbetu koně. Narovnal jsem svoje zkroucená záda a podíval se vpřed. Nebylo nic vidět až na siluetu muže, na kterého jsem myslel, jak leží na studené zemi v listí a spokojeně oddechuje. Opět mě zaplavil ten hřejivý pocit. Usmíval jsem se a myslel, jaké to je, když jsem s ním. 

Ani jsem nepostřehl, že kůň už zastavil a oddechoval. Seskočil jsem z jeho hřbetu a on se vzápětí zase změnil na havrana a vyletěl tak vysoko, že se mi v husté mlze ztratil. Až pak jsem si uvědomil, že mi stojí a, že jsem v dost prekérní situaci.

Co mám jako teď s tím dělat? Nevím, kde jsem, kam mám jít. Nevím, jak se odsud dostat. Celé je to tak chaotické. Je tu vlhko a špatně se mi dýchá. 

Uvědomil jsem si, že jsem zpátky na mýtině, kde jsem na koně nasedl. Rozhlédl jsem se kolem sebe a spatřil dva mohutné kmeny, kterými jsem přišel z lesa. Prošel jsem tedy zase zpátky a našel spícího Kagu, který se nepohnul, jako bych byl pryč jen pár minut.

„Mysli na to, kam chceš jít a čeho chceš dosáhnou, nohy samy tě tam zavedou,“  zaznělo z dálky havraním skřekem. 

Vrátil jsem se za Kagou a sedl jsem si vedle něho. 

„Eh? Co tím jako myslí,“ špitl jsem si pro sebe. 

„Co? O čem mluvíš Niko?“ řekl rozespale Kaga a promnul si oči.

„Aach, nic nic, nedělej si starosti.“

Moc dobře jsem věděl, že mu nemůžu nic říct, ale jak mu mám vysvětlil, že jsem vlastně nikam nedošel, protože chci zůstat s ním? Musím najít svoje priority a zbavit se pocitu pout na svých nohou, které mě pořád táhnou zpátky, a zbavit se migrény spolu s problémem mého království.

„A, copak to máme tady za problém? Copak se ti pěkného zdálo?“ šibalsky se na mě Kaga podíval a spola vyplazeným jazykem se mi zadíval do očí. 

Nejdřív jsem nechápal, co tím myslí, ale stačil jediný dotek jeho dlouhých štíhlých prstů a já okamžitě pochopil, na co naráží. 

„Co ti je do toho!“ odsekl jsem a postavil se k němu zády. Rychle jsem si upravil deroucího se kamaráda na povrch, aby nebyl tolik vidět, a pokračoval v chůzi. Moc dobře jsem věděl, že mě to hned tak nepustí, a to už jenom z toho důvodu, že předmět mého snění je těsně za mnou a funí mi za krk. 

„Sakra nech mě, máme důležitější věci na práci než se teď takhle zdržovat.“

Krev v žilách se mi vařila. Hlavou se mi rozlévala bodavá bolest a já myslím na to, jak se uvolnit. Celou cestu jsem na něj myslel a díval se na něho. Ať už šel vedle mě nebo přede mnou. Ať už přede mnou natřásal ten svůj zadek k nakousnutí nebo jenom cupital vedle mě, jako svůdný doprovod. Moje mysl byla zaplavená chtíčem a nemohl jsem se odprostit od myšlenky na jeho pozadí. Posadil jsem se na povalený kmen. Byl čímsi olezlý, nejspíš od mlhy a mechu. Kaga si sedl vedle mě a položil mi hlavu na rameno. Hřál mě a jenom slabě zašeptal.

„Přitahuji tě vůbec, nebo jsem byl jenom náhrada za někoho, koho nemůžeš mít?“

Sotva byl slyšet, ale jeho lehce chraplavý a hluboký hlas mnou projel jako oštěp a zaryl se mi hluboko do masa. Projel mnou mráz od ramen po kolena. Až jsem se oklepal.

„No promiň, že jsem se tě dotkl.“ Vstal. V jeho hlase bylo slyšet naštvání, ale jenom chtěl překrýt smutek. 

Okamžitě jsem vyskočil a objal ho zezadu kolem ramen. Položil jsem mu hlavu na rameno a zašeptal: „Ale. Neoklepal jsem se, protože jsou mi nepříjemné tvoje doteky, ba naopak. Mám tě moc rád, ale asi nad tím moc přemýšlím.“

Úplně ztuhl. Nevím, zda to bylo tím, že se mi penis zase záhadou posul tak, že skoro jako stožár trčel a v téhle pozici ho bodal do zadku, nebo tím, že jsem mu řekl, že ho mám rád, ale otočil se a vrhl  se mi kolem krku. 

„Tak se uvolni, máme času dost a na tohle bychom si ten čas měli najít, ne?“

Pouze jsem přikývl a dosedl zpátky s jeho pomocí na kmen.

Obkročmo se mi posadil na klín a políbil mě. Jednou rukou vysvobodil z kalhotového sevření moje nádobíčko a začal si s ním hrát. 

Než jsem se nadál, jel na mě jako já předtím na tom koni.  Jazyky propletené mezi sebou, střídavé rytmické pohyby pánve mě pomalu přiváděly k blaženému vrcholu. Sil jsem měl poskrovnu, ale tohle mi dobilo všechno, co jsem za cestu ztratil. Lesem se rozléhal slabý hlas mého přítele. A pomalu jsme se nechali unášet pod přikrývkou tmy v noci a v mlze.

 

Kapitola 4 – Tajemný hrad

 

Když jsem se ráno probudil, cítil jsem na hrudi něco teplého. Omámeně otevřu rozespalé oči a podívám se na svoji hruď. Vzápětí se pousměji a jemně pohladím Kaga po vlasech. „Musíme pomalu vyrazit dál,“ zašeptám a vtisknu mu polibek do vlasů. Jen se zavrtí a něco zabručí. Povzdechnu si a opatrně ho položím vedle sebe. Vstanu a protáhnu se. Udělám pár cviků na ztuhlé svaly. Když jsem uprostřed, ucítím na sobě pohled, proto zastavím a podívám se na Kaga. Upřeně mě sleduje, a když si všimne, že jsem si toho všiml, usměje se na mě.

„Dobré ráno. Nezdálo se mi to, že ne?“ zeptá se mě a já pouze zavrtím hlavou.

„Měli bychom pomalu vyrazit, aby nás tu nenašli. Pořád jsme moc blízko,“ jen přikývne a začne se hrabat ze země. Přispěchám mu na pomoc. Potom jen posbíráme věci a já se vydám jedním směrem.

„Ty víš, kam jdeme?“ optá se mě opatrně.

Já jen zavrtím hlavou a pokračuji dál. O včerejším dobrodružství mu nic neřeknu a ani o pocitu, který mě táhne jedním směrem.

K večeru uvidíme kouř a při bližším poobhlédnutí zjistíme, že se jedná o městečko. Zahalíme své tváře a jdeme na náměstí, kde se dá dobře zorientovat. Jen co se zastavíme u kašny, začne mě pobolívat zase hlava, ale jiným způsobem. Začnu se rozhlížet a do zorného pole se mi dostane černý hrad tyčící se nad městem jako hrozba. Nemůžu z něj odtrhnout zrak. Probere mě až prudké bouchnutí do žeber. Rychle se tam povídám a všimnu si Kagových starostlivých očí.

„Stalo se něco?“ zeptám se překvapeně.

„Byl jsi mimo, a ani jsi nereagoval, tak jsem se začal bát,“ přizná.

Pousměji se a lehce se dotknu jeho ruky. „Projdeme to tu a zkusíme najít nějaký hostinec,“ a taky nějaké informace, dodám v duchu.

Po krátkém pátrání narazíme na hostinec. Hned k němu zamíříme. Vejdeme a prodereme se k volnému stolu.

„Prosil bych o nějaké jídlo a pití. A také bych se chtěl zeptat, co je to tu za hustou atmosféru,“ lehce vychrlím na obsluhu, která k nám přišla.

„Všimli jste si toho hradu? Pokud ano, tak už znáte odpověď,“ řekne tajemně a odejde.

Překvapeně se za ním dívám a pak se podívám na Kaga. „Taky jsi tak zvědavý jako já?“ Řeknu s nadšením v hlase. Pouze se na mě zamračí a než stihne něco říct, na stole nám přistane pití a vzápětí i jídlo.

Po vydatném jídle si ještě zamluvíme pokoj a já už se hrnu ven a hledám cestičku k hradu. Kaga se ne moc ochotně plouží za mnou.

„Niko, myslíš, že je to dobrý nápad? Něco se mi na tom nezdá,“ snaží se mě zastavit, ale já dělám, že ho neslyším.

Cítím, že mě tam něco táhne a zároveň mám i pocit se mám otočit a utéct. Opatrně našlapuji po už lesní cestě stále vzhůru. Za sebou slyším dech Kaga, tak se nemusím ohlížet. Čím výše jsem, bolest hlavy se zvětšuje. Jen co jsme skoro u hradu, bolest je už nesnesitelná. Zastavím se a opřu se o strom. Zhluboka dýchám. Najednou se mi něco otře o nohu. Prudce se podívám dolů a uvidím mládě lišky. Pomalu sjedu do sedu a opatrně ji pohladím.

„Buď opatrný. Je přece jen divoká,“ strachuje se Kaga z uctivé dálky. Nechtěl to nikdy přiznat, ale má tak trochu strach ze zvířat.

„Neboj se, vypadá krotce. Pojď blíž,“ lákám ho, zatímco hladím lišku na hlavičce. Ta se začne tulit a mě překvapivě přestane bolet hlava. Kaga stále stojí na místě, a tak vezmu lišku do náruče a přejdu k němu. „Půjdeme dál?“ zeptám se a ani nečekám na odpověď a vydám se dál. „A tobě budu říkat třeba Loki. Co říkaš?“ Pousměji se na něj.

Před hradem se zastavíme a já jen víc stisknu Lokiho. „To bude v pořádku. Jen běž. Já tě ochráním,“ najednou uslyším v hlavě. Jemně sebou cuknu, ale jinak na sobě nedám znát to, jak mě to překvapilo. Hodím očkem na lišku v mé náruči. Hledí mí do očí. To byl on? Pomyslím si a radši se zapřu do dveří, které se s táhlým vrzáním otevřou. Vyhrne se na nás dým prachu, až se zakuckáme.

Kaga se ke mně přitiskne a já se poté pomalu vydám dovnitř. Rozhlížím se a zaujmou mě jedny dveře, které jsou zlaté. Jsou jak pěst na oko. Vydám se k nim a nevnímám tahání za rukáv. Přijdu k nim a lehce se jich dotknu rukou. Hned se otevřou a mě něco strhne na zem.

 

Kapitola 5 – Otcovo prokletí

 

„Jsi v pořádku?!“ vykřikne Kaga zděšeně. Rozhlédnu se kolem, abych se ujistil, že je Loki v pořádku, ale nikde ho nevidím. Vzhlédnu, až když uslyším zakrákání. Nad našimi hlavami udělá jednu obratnou otočku pták černý jako noc a potom se rozletí někam do temnoty. Znovu hrdě zakráká, jeho nakřáplý hlas se v místnosti několikrát zopakuje a šum křídel poté zcela utichne. Dostanu nepříjemný pocit.

Kaga mi pomůže na nohy. Až potom to zaslechnu. Kroky. Pohlédnu do temnoty před sebou. Jako nějakým kouzlem rozsvítí se pochodně všude kolem a nám se naskytne pohled na muže oděného v černém.

Zastaví se od nás sotva jen tři kroky a shlíží na nás spatra.

„Vítej,“ otevře svou náruč, když se jeho hluboký hlas rozezní po místnosti a ozývá se v několika ozvěnách. Havran na jeho rameni také zlověstně zakráká na pozdrav. „Už jsem tě očekával dlouhou dobu, Nikolo,“ pokračuje pyšně, jakoby Kagu snad ani neviděl. Ten se pochopitelně nezapomene ihned ozvat. Umlčí ho zdvihnutím ruky. „Jsem mile překvapen, že jsi splnil svou část dohody. Očekával jsem, že utečeš, že budeš předstírat smrt nebo jinou hloupost. Máš můj obdiv, Nikolo.“

Jeho hlas zní jako bič. Usmívá se jako vlk na zraněnou laň. Nepříjemně si promnu spánek. Zase ta palčivá bolest… Nyní to mám potvrzené – za mou migrénu a podrážděnost může tenhle chlápek.

„Bolí tě hlava?“ zeptá se muž s úšklebkem.

„To je zřejmé,“ zasyčí Kaga zle, ale opět je umlčen jedním pohybem ruky. Muž se na něj zaměří temnýma očima.

„S tebou nemluvím, hloupý člověče,“ zazní mužův hlas, opět pohlédne na mě, aby pokračoval: „Vážil jsi dlouhou cestu, Nikolo, a přežil jsi. Gratuluji.“

„Spíše mi řekni, proč jsem se tady měl hlásit – opravdu ti nemíním dělat služebnou nebo něco podobného,“ oznámím mu hned ze začátku drze. To ho však rozesměje. Sotva jsem ho potkal, ale začíná mě opravdu štvát.

„Napadlo tě někdy, proč nad vaším královstvím nesvítí slunce? Vůbec nikdy? A proč jen v určité dny v měsíci, když se ukáže slabý vítr, se mraky dostanou pryč a vy smíte spatřit hvězdy? Vážně nikdy tě předtím nezajímalo, proč tomu tak je?“ zeptá se čaroděj a úlisně se usmívá, když ke mně kráčí.

S každým dalším jeho krokem cítím v hlavě horší a horší bolest.

Dojde až ke mně a pohladí mě po bradě. Přiblíží se k mému uchu a mile zašeptá: „To proto, že tvůj otec mi hodně dluží. A nejenom za lektvar, díky kterému ses mohl narodit, ale také i za něco mnohem víc.“

„Mnohem víc?“ zopakuji po něm zmateně.

Upřeně se mi zadívá do očí. Sevře mi vlasy mezi prsty. „Kdysi tvůj otec býval stejný, jako ty. Jeho rodiče mu však nedovolili, aby odešel se svou láskou. Odmítli ho. Uvalili na něj a na jeho milence kletbu. Kletbu, která je oba stíhá, kamkoliv se pohnou. Ať už se usadí kdekoliv, slunce na ně víckrát neposvítí. Nebude jim dovoleno milovat celým srdcem, protože si nezaslouží býti milováni.“

Nemohu na to nic říct. Jeho podmanivý hlas mi znemožnil cokoliv namítnout, na cokoliv pomyslet.

Otec že je prokletý? Stejně, jako já, miluje muže? Jak je to možné? A jak to on může vědět? Pohlédnu na Kagu, který je stejně zmatený jako já a hledí na čaroděje.

Potom, jakoby se probral z transu, stiskne ruce v pěst. „Neposlouchej ho, Nikolo,“ prosebně na mě upírá pohled. V jeho očích skoro vidím slzy. Sám jsem zmatený. Co se tady děje? Je snad možné, že by otec byl opravdu důvodem, proč jsou nad naším královstvím mraky, proč nevidíme slunce a necítíme jeho teplo?

„Tvá domněnka je správná, Nikolo,“ pochválí mě ten muž a odstoupí ode mě na dva kroky. „A ten muž, který se zapříčinil o prokletí tvého otce, jsem já.“

 

Kapitola 6 – Pravda o minulosti

 

„Takže ty jsi…,“ proberu se konečně z šoku a zaujmu bojovou pozici, ani trochu se mi to nelíbí.

„Tvůj děda, ano, Nikolo,“ odpoví muž s úsměvem.

V tu chvíli si začnu klást další a další otázky. Uvnitř mě to vybuchuje a tím mě rozbolí hlava jako střep. Kaga to okamžitě pozná a hne se kupředu. Než se mě však stihne dotknout, zahřmí opět hlas toho muže, co tvrdí, že je můj děda, a Kaga zamrzne na místě.

„Nikolo, ať už budeš protestovat jakkoliv, nedostaneš se odsud. Odteď budeš můj učeň a budeme rozvíjet tvé magické schopnosti. Tvým osudem je stát se mým následníkem!“

„Magický schopnosti? Žádný nemám!“ vrátím mu vzápětí se smíchem. Opravdu nechápu, co to plácá za blbosti. „A tvým učněm nebudu ani, kdybys byl samotný Bůh!“ zařvu na něj a pak se otočím ke Kagovi. „Jdeme odsud! S tímhle starým bláznem se nehodlám bavit už ani minutu,“ promluvím a vezmu ho za ruku. Kaga jen souhlasně kývne a na chvíli je vidět jeho úleva, když pocítí můj dotek.

„Nevěříš mi,“ pronese muž zamyšleně. „Tak tedy, abys uvěřil, proklínám tebe a tohohle obyčejného člověka. Už nikdy nebudete schopni pocítit přítomnost jeden druhého, ať už si budete jakkoliv blízko. Neuvidíte, neuslyšíte ani neucítíte toho druhého,“ pak pronesl pár slov v jazyce, kterému jsem nerozuměl a Kaga, kterého jsem do teď držel za ruku a díval se do jeho náhle vystrašené tváře, zmizel.

„Kago!“ zařval jsem a začal se rozhlížet kolem sebe. „CO-COS TO UDĚLAL!“ vrčel jsem na muže, kterého jsem začal nenávidět. Jak mohl? Jak mohl Kaga jen tak zmizet? Jak mohlo najednou zmizet to, co na světě miluju nejvíc?

„Už mi věříš, Nikolo? Buď rád, že jsem ho vůbec nechal žít. A teď pojď za mnou. Zavedu tě k tvým komnatám,“ čaroděj se otočil zády a vydal se chodbou zpět. Havran se mu vznesl z ramena a párkrát máchl křídly. Prach kolem se zvířil, tiše zakrákal a vydal se za svým pánem.

„Kago,“ vydechl jsem. „Najdu způsob, jak tohle zrušit. Zase tě uvidím, slibuji,“ moje vlastní slova mi zněla přesně tak zoufale, jako jsem se začal cítit. Přesto jsem se vydal za tím mužem, kterého jsem sám sobě zapřísáhl zabít.

 

Skončil jsem v prostém pokoji s postelí, dřevěným stolem a slovy, že skromnost je výsadou čarodějů. Pomyslel jsem si cosi o lžích. Když muž odešel a zámek cvakl, bylo mi jasné, že mě tu zamkl. Najednou jsem byl sám a měl jsem dostatek času si srovnat myšlenky, a že jich nebylo málo.

Takže za všechno může můj otec? Také miloval muže a to zapříčinilo prokletí a to, že jsem teď tady a sedím zády opřený o chladný kámen zdi, a taky to, že je Kaga mimo můj dosah. Nechápu, jak se tohle mohlo stát. Má potřeba uniknout sílící migréně mě stála jedinou bytost, po které jsem kdy toužil a která mě kdy chápala a uznávala mou touhu po volnosti. Můžu za to já, že je teď Kaga bůh ví kde a jeden druhého už nejspíš nikdy neuvidíme. Kdybychom jenom zůstali na zámku, v tom našem schovaném království. Kdybych jenom uměl…

„Zemřel bys, Nikolo,“ zaznělo v mé hlavě a já sebou trhnul. Ten hlas mi byl dost povědomý. Vzhlédl jsem a viděl, jak se od stropu snáší havran černý jako noc. Pozorně jsem ho pozoroval a poznal jsem v něm hned služebníka toho čaroděje. „Já ti neublížím,“ ozvalo se znovu a pták dosedl na zem. Následně jako když práskne bič se namístě, kde ještě před vteřinou seděl opeřený tvor, zjevil nádherný černý hřebec. Moc dobře jsem ho poznal. Další prásknutí a na zemi se choulil malinký vystrašený lišák.

„Loki?“ vydechl jsem a posunul se ke kraji postele. Lišák přišel blíž, vyskočil na lůžko a zahleděl se mi do očí.

„Vlastně jsem Dorian. Nikolo, musím ti něco říct, něco, co ti vysvětlí alespoň část tohohle všeho. Bohužel nemám moc času, tak prosím poslouchej pozorně,“ zněl mi v hlavě hlas a já zase na chvíli pocítil stav naprostého klidu.

„Víš, co je s Kagou?“ vyhrkl jsem na něj vzápětí. Popravdě jsem potřeboval nějaké ujištění, že je v pořádku. Čaroděj také mohl lhát. Mohl ho poslat na druhý konec světa, uvrhnout do vězení a možná ho i zabít. Určitě by mu nedělalo problém mi zalhat.

„Je to přesně tak, jak ti řekl: „Nebudete schopni pocítit přítomnost jeden druhého, ať už si budete jakkoliv blízko.“ Kaga odešel zpět do hostince. Nikolo, teď ale poslouchej, je to totiž to jediné, co pro tebe mohu udělat. Odvyprávím ti svůj příběh,“ Dorian si poposedl a po kratší odmlce mi začala znít v hlavě opět jeho slova.

„Já a má starší sestra jsme vyrůstali v malém království na vrcholku hory. Slunce se opíralo do ulic i zahrad královského paláce a každou noc se pozorovala hvězdná noční obloha. Když má sestra dovršila osmnácti, měla se provdat za syna mocného čaroděje. Onen nápadník přijel a mé sestře se dvořil. Byl pohledný a velmi laskavý, přesto jsem na něm poznal, že není šťastný z domluveného sňatku. Jednou jsem se s ním dal do řeči. Procházeli jsme zahradou a povídali si. Jeho nervozita opadla a zůstala jen upřímná laskavost a čistý zájem. Zamilovali jsme se do sebe. Tajně jsme se začali scházet a svůj vztah prohlubovat, ale i přesto se měl stát ženichem mé vlastní sestry. Jednoho dne nás sestra přistihla v jedné s chodeb vedoucí ke královským lázním. Oba jsme byli vyděšení, ale náš strach se vzápětí vypařil. Sestra nám úlevně sdělila, že o tenhle domluvený sňatek také nestojí a pokud jsou naše city opravdu tak silné, náš vztah podpoří stůj co stůj. Poté jsme s naší láskou vystoupili na světlo. To nám oběma bylo osudovým. Moji rodiče se zhrozili, protože se vzápětí objevil onen čaroděj, otec muže, do kterého jsem se zamiloval a který odmítl poslechnout a vzít si mou sestru,“ na chvíli hlas utichl. Dorian prudce dýchal a mě bylo jasné, že ho jeho vyprávění vyčerpává. Mně navíc došlo, že v jeho příběhu nejspíš začal ten můj a bylo ohromně důležité, abych se dozvěděl víc.

„Loki… tedy Doriane, co se stalo pak?“ domáhal jsem se pokračování s prudce bušícím srdcem.

„Co se stalo pak?“ vydechl zmučeně. „Pro mě peklo na zemi. Čaroděj byl u vytržení. Uvrhl onu kletbu, o které jsi slyšel. Navíc jsem v ten den zmizel z hradu a objevil se tady, všichni si nejspíš myslí, že jsem mrtvý. Čaroděj mě ale uvěznil a později mě zaklel do onoho černého havrana. Za poslušnost jsem časem získal další schopnost se proměnit. Tvého otce jsem od té doby již neviděl. Čaroděj mi ale řekl, že si mou sestru přece jen vzal. Což bylo pro jeho potřebu to nejdůležitější. Bohužel se mu plán i díky oné kletbě zhatil. Protože jeho syn nemohl milovat celým svým srdcem, nedokázal zplodit potomka přímo. Čaroděj tedy musel před necelými devatenácti lety připravit speciální lektvar, který později tvá matka vypila, aby tě mohla mít. Tím je nejspíše tvůj otec zavázán, a jelikož jsi ob generaci, měly by se u tebe také projevit magické schopnosti. Proto pojistka ve formě migrény, mělo tě to dovést k němu.“

„Takže takhle to tedy je,“ vydechl jsem a promnul si čelo. Všechno bylo vysvětlené, přesto mi něco nehrálo. „Ale co mám teď dělat? To, že tu zůstanu a budu si hrát na čaroděje, mě ani Kagu nezachrání. Doriane, co mám dělat?“ Díval jsem se zmučeně na lišáka, který vypadal opravdu unaveně.

„Nikolo, to já nevím, na to budeš muset přijít sám. Přesto jsem si jistý, že to jsi právě ty, kdo může prolomit to prokletí a budou to právě tvé city ke Kagovi, které ti v tom pomohou. Jen nesmíš sejít z cesty,“ vydechl Dorian a po slabém prásknutí se změnil zpět na havrana, který zakrákal a vznesl se.

„Doriane, Doriane, počkej!“ křičel jsem na havrana, který vzlétal výš a výš. Jak bych mohl pomocí citů prolomit to prokletí? Přece nemám žádné schopnosti, co se kouzel týče.

„Projevují se až v osmnácti,“ ozval se Dorian. „Drž se, Nikolo! Jsi naše jediná naděje,“ ozvalo se krákavým skřekem a havran vylétl malým oknem ven.

 

Kapitola 7 – Klíč k budoucnosti

 

Po probuzení jsem měl v hlavě snad ještě větší zmatek než předchozího večera. Stalo se toho tolik, že i vzpomínka na Kagu mi přišla matná a vzdálená. Chvíle, které jsme spolu strávili jen před pár měsíci, se teď zdály jako z jiného světa. Vlastně tak trochu i byly. Jediný pohled z okna mne ujistil, že to celé bohužel nebyl jen jeden dlouhý zlý sen.

„Takže už jsi vzhůru. Pojď, musíš se toho naučit mnoho,“ ozvalo se mi za zády a já div nevyletěl z kůže. Neslyšel jsem čaroděje přicházet, ani odemykat zámek, na druhé straně by mě to asi nemělo zase tolik překvapovat. Věnoval jsem mu dost nevraživý pohled, leč následoval jsem ho do útrob hradu. Samozřejmě že jsem měl chuť se na něj zkrátka vrhnout a zakroutit mu krkem, ale copak jsem mohl vědět, zda by mi to bylo k něčemu jinému než k vybití vzteku? Ne, jakkoliv jsem vůči tomu muži cítil sžíravou nenávist, neměl jsem v tu chvíli lepší nápad než aspoň prozatím hrát podle čarodějových pravidel.

To se ovšem snáze řekne, než udělá. Měl jsem hlad, se snídaní se můj hostitel a věznitel v jedné osobě ale neobtěžoval, a rovnou mi začal vykládat nějaké bláboly. O našich předcích – prý velkých čarodějích s pohádkovou mocí i bohatstvím, o nevděku lidí, kteří je svrhli a vyhnali do temných lesů. Sám jsem se tomu nějak nedivil.

„Jak se dá naučit magie?“ skočil jsem mu do řeči, když se zrovna nadechoval. Nepochybně k další přednášce z jeho zvláště upravené verze historie. K mému překvapení ho přerušení nijak neurazilo, naopak se na mě široce usmál, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.

„Ještě večer ses tomu bránil, ale vidím, že tě touha po vědění a moci přivedla k rozumu. Uvidíš, jak směšné ti budou připadat ty... city k tvému společníkovi, jakmile ovládneš magii!“ prohlásil velkoduše. Jen o těch citech se vyjadřoval se zřetelnou nechutí. Jako kdyby byla moje láska ke Kagovi nějakou nemocí. Kdyby jen věděl. Spolknul jsem pořádně peprnou odpověď a místo toho se jen falešně usmál.

 

Odvedl mě do knihovny, které jsem musel přiznat úctyhodnost. Byla mnohem větší, než jakou jsme měli na hradě, a vlastně poprvé jsem nabyl dojmu, že tomu starému lotrovi na něčem záleží. Vytahoval svazky z polic s takovou péčí a opatrností, jako by držel v rukou novorozeně.

„Tak co by tě zajímalo, můj mladý učedníku? Jak vyvolat mor? Zničit úrodu? Nechat pojít dobytek v širokém okolí?“ vyptával se s nadšením, zatímco těkal očima po vhodných učebních materiálech.

„Já bych raději něco s ohněm. Vždy jsem k němu měl blízko,“ plácl jsem první, co mi přišlo na mysl.

„Ano, jistě. Samozřejmě. Mladý a silný, oheň ti padne jako ulitý,“ pokýval se zjevným potěšením, než z jedné z polic vytáhl poměrně útlý svazek, který mi předal. Nedokázal jsem z něj přečíst ani čárku.

„Příliš se na to soustředíš. Musíš nechat svoje nadání, ať ti ukáže cestu,“ pronesl znale. Žádné nadání jsem nechtěl, ale co naplat, v tuhle chvíli nemůžu pohrdnout ničím, co by mi mohlo pomoct. Povzdechl jsem si, a nepřestával zírat do klikyháků před sebou. Kéž by se nic z tohohle nikdy nestalo. Kéž bych mohl být zase zpátky doma. S Kagou. Při pomyšlení na něj jsem cítil stesk a bezmoc, ale teď poprvé ještě takové zvláštní pnutí. Písmo v knize vypadalo stále stejně, ale se zděšením jsem si uvědomil, že sám z knihy nahlas čtu. Než jsem se nadál, v dosud zhasnutém krbu vzplál oheň.

Koukal jsem na to jako na zjevení, a stále se zdráhal uvěřit, že jsem to skutečně udělal já. Čaroděj podobné pochyby zjevně nesdílel. Díval se na mě s bezbřehou adorací někoho, kdo právě náhodou našel bezedný měšec.

„Fantastické! Tvůj otec mě zklamal, ale ty, ty mi všechny ty roky čekání vynahradíš! Jen počkej, dostaneme tě na trůn dřív, než se naděješ, a pak začneme válečné tažení. Podrobíme si všechno, kam až oko dohlédne!“ své plány doprovázel rozmáchlými gesty. Dělalo se mi z něj zle, a o to víc, když jsem si znovu připomněl, že jsme pokrevně spřízněni. Jak vůbec mohl můj otec vyrůstat pod vlivem někoho tak zvráceného?! A proč mi o minulosti našeho rodu nikdy nic neřekl? Možná, že kdybych to věděl, přišel bych lépe připravený. A nebral bych s sebou člověka, na kterém mi tak záleží. Nechal jsem starého blázna, ať se ještě chvíli topí ve svých představách, než jsem požádal o něco k jídlu. V břiše mi už kručelo, a také jsem si uvědomil, že po tom kouzlu, které jsem provedl, jsem trochu malátný. Jak je asi náročné zlomit kletbu? Rozhodl jsem se, že to zjistím co nejdřív.

Po dobrém a vydatném obědě jsem se omluvil, že si musím odpočinout. Čaroděj měl nebývalé pochopení. Magie je prý velmi náročná a vysilující disciplína. Odkýval jsem jeho další moudra, než mě konečně propustil. Neměl jsem v plánu nic víc než si skutečně jen zdřímnout, ostatně, první pokus přiblížit se ke svému cíli jsem plánoval provést až v noci, a rozhodně jsem v čarodějově přítomnosti nechtěl čas trávit dobrovolně.

 

Když jsem se probudil, k mému překvapení už skutečně byla venku tma. Z lesa doléhalo vzdálené soví houkání, ale z okna jsem se podíval až poté, co jsem zaslechl zakrákání. Jen stěží znatelná silueta proti inkoustovému nebi se zvětšila, jak se havran snášel dolů.

„Doriane,“ pousmál jsem se na svého spojence, když přistál na okenní římse.

„Čaroděj si pochvaloval, jak dobře ti to dnes šlo. Podařilo se ti něco zjistit?“

„Ne, nechtěl jsem, aby měl podezření, o co mi ve skutečnosti jde. Víš, kde se teď nachází?“

„Připravuje ve své věži nějaké komplikované kouzlo. Určitě nic dobrého.“

Přikývl jsem a zamířil ke dveřím. Můj dobrý pocit z toho, že je čaroděj jinde, a můj plán se vydaří, mě opustil velmi záhy. Bylo zamčeno. Vztekle jsem kopl do okovaných dveří a okamžitě toho zalitoval. Být tu Kaga, možná by ty dveře dokázal vyrazit.

„Zkusím sehnat klíč,“ zakrákal Dorian odhodlaně, než se znovu vznesl k nebi.

Nezbývalo než se spolehnout na opeřence, ale v duchu jsem si říkal, že jsem se možná měl čaroději vlichotit víc. Třeba by mě nezamkl. Dorian se naštěstí prokázal jako zdatný pomocník. Uběhla jen malá chvíle, než jsem znovu uslyšel šelest křídel.

„Pospěš si, musím to vrátit co nejdřív. Kdyby si všiml, že jsem to vzal, tak mě oškube jako slepici,“ upozornil mě, když pustil velký železný klíč na zem. Zdržovat jsem se rozhodně nehodlal.

 

Knihovna byla pohroužena do tmy. V místnosti neplála ani jediná svíce, krb vyhasl. Stačilo si ale jen vybavit co jsem tu udělal dopoledne, abych opětovně přivolal oheň. Světlo jako by prohloubilo tmu tam, kam nedosáhlo. Neměl jsem ale čas obdivovat se stínohře na zdech. Bez meškání jsem se pustil do hledání svazku, který by mi mohl pomoci zlomit kletba nejen nade mnou a Kagou, ale i nad Dorianem, a vlastně celým královstvím. Nebylo to snadné, mnoho knih bylo psáno ve stejném jazyce, jako ta o ohni, ale mnoho jich také bylo v jazycích jiných. Některé mi přišly trochu povědomé, protože jsem je viděl v knihovně u nás doma, ale některé jsem neznal vůbec. Pak se ale stala zvláštní věc. Zrovna jsem se chystal vytáhnout z police další knihu, když jsem zase ucítil to zvláštní vnitřní nutkání. Sáhl jsem tedy po titulu, který byl hned vedle. Kniha byla zaprášená a z jedné strany vypadala trochu ohořelá. Otevřel jsem ji a s překvapením zjistil, že je psaná naším jazykem.

 

Kapitola 8 – Dobrou noc a krásné sny

 

Trvalo jen pár dalších vteřin, aby mi došlo, že mé vnitřní nutkání katastrofálně selhalo. Ta kniha byla kuchařka. Kuchařka! Opravdu?! Knihovna plná bichlí o černé magii a já vytáhnu zrovna tohle?! Jako na zavolanou mi zakručelo v žaludku. Jasně, přiznávám, měl jsem možná trochu hlad, ale moje podvědomí by mohlo aspoň trochu spolupracovat! Do háje! Frustrovaně jsem si povzdechl.

Nesmím ale propadat zoufalství. Mám důležitý úkol. Už jsem chtěl knihu vrátit zpátky na místo, když jsem si všiml, že je do ní něco vloženého. Přetočil jsem pár listů a u receptu na jahodové knedlíky jsem objevil stoh popsaných papírů. Písmo na nich bylo drobné, husté a špatně čitelné. Naštěstí však dotyčný psal mým jazykem. Zaměřil jsem se na obsah. Srdce se mi divoce rozbušilo, když jsem si uvědomil, co to je. Poznámky týkající se kleteb, a jak jsem pochopil záhy, jednalo se dokonce přímo o „prokletí milenecká“. Zatajil jsem dech. Zaplavovalo mě nadšení někoho, kdo zjistil, že těžkou práci už kdosi udělal za něj.

Kuchařku jsem vrátil na místo. Vše v knihovně jsem uvedl do původního stavu a vydal se zpět do své „komnaty“.

„Našel jsi něco?“ vyptával se Dorian okamžitě. Jeho dychtivost nešla přeslechnout.

„Snad,“ přikývl jsem. „Ještě to musím pořádně prostudovat.“

Ne zrovna nadšeně jsem se opět zamkl a nechal Doriana, aby klíč vrátil. Možná mám nějaká vodítka, ale pochybuji, že se mi celou věc podaří vyřešit za noc. Nemůžu to uspěchat a udělat další chybu.

 

Do čtení poznámek jsem se pustil při světle svíček. Upřímně jejich obsah nebyl příliš povzbudivý. V první řadě jsem se dočetl, že prokletí spojená s láskou jsou živena nenávistí sesílatele kletby. Síla prokletí závisí na míře nenávisti a moci sesílatele. Prokletí se dělila na krátkodobá, dlouhodobá, přenášející se z generace na generaci… Blablabla. Shrnu to: spousta teorie, žádná rada.

Konečně jsem se dočetl ke způsobu prolomení. Byla to jedna jediná věta, na kterou jsem chvíli jen tupě zíral a četl ji pořád dokola.

„K prolomení prokletí, jež zplodila nenávist, je zapotřebí magie nejsilnější, a to upřímné, čisté pravé lásky.“

To má nějak pomoct?! Polibek z pravé lásky si dáte těžko, když se nemůžete vidět… Vůbec mi nepřišlo na mysl, že by se pravá láska mohla dát prokázat i jinak. Každopádně tady výpisky nekončily. Dotyčný rozepsal ve zkratce různé příklady milenců stižených temnou kletbou. Horší bylo, že ani v jednom z uvedených příkladů se jim prokletí nepodařilo zrušit.

Autor poznámek si to dovolil uzavřít závěrem, že: „Existence pravé lásky nebyla prokázána.“

Tak to je vážně paráda! To přece…

Cítil jsem, že se mě zmocňuje beznaděj. Zjistil jsem právě, že s tím nemohu udělat vůbec nic?! S tím se odmítám smířit! Toužil jsem po Kagovi, chtěl jsem ho obejmout, políbit, být s ním… Pochopil, co pro mě znamená?! Co vůbec dělá? A co když se s tím smířil a rozhodl se prostě raději zapomenout? Tahle myšlenka se ve mně bolestivě vzpříčila.

Musím s tím něco udělat. Promnul jsem si čelo. Znovu jsem se zahleděl do papírů. Text pokračoval na další stránce. „Další způsoby prolomení.“

Srdce mi nejprve radostně poskočilo. Nadšení ochladlo hned po přečtení další věty. „Nejméně problematickou možností je zrušení prokletí samotným sesílatelem.“ Prosím?! Nejméně problematickou? Co za debila to psalo? To jako mám „dědečka“ mile požádat, jestli by to nezrušil a on to udělá?! Úplně ho vidím, jak od samé ochoty k těm prokletím přidá ještě nějakou drobnou kletbičku pro malé potěšení.

Zbýval mi poslední odstaveček. „Kletba musí být sycena živou nenávistí. Málokterá je natolik silná, že přetrvá i po smrti sesílatele a i v takovém případě zpravidla postupně vymizí. Jedinou zcela účinnou metodou, jak se prokletí zbavit, je smrt sesílatele.“

Smrt sesílatele.

Zavřel jsem oči. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. To se jednomu dobře napíše… Má nenávist k čaroději se jen zvyšovala. Nepřál jsem mu nic jiného než bídnou zkázu za vše, co udělal. Chtěl jsem ho zabít… Jenže jsem nikdy nikomu život nevzal. Co když to nedokážu? A hlavně, připravit ho o život? Jak?! Určitě to nebude jen tak, když je to čaroděj.

To se tam ale samozřejmě nepíše…

„Nikolo?“ ozval se hlas Doriana, který opět postával na okenní římse.

„Musím ho zabít…,“ svěřil jsem se ztěžka. „To je jediný způsob.“

Přišlo mi, že si můj společník smutně povzdechl.

 

Na hradě jsem strávil další týden. Učil jsem se a snažil se objevit čarodějovu slabinu. Sílil jsem, zdokonaloval svoje schopnosti… Přišel úplněk, pak další. V pokoji mě již nikdo nezamykal, mohl jsem tedy v knihovně trávit i celé noci. Můj předchozí život se mi zdál čím dál vzdálenější. Těžko věřit, že jsem kdy žil v království v mracích. Bránil jsem se tomu, ale vzpomínky na Kagu pod návalem informací z knih bledly. Dorian se snažil se mnou rozmlouvat, ale já ho od sebe odháněl. Nechtěl jsem čelit jeho dobře mířeným radám a poslouchat jeho starosti o moje srdce a mou duši.

Má mysl se soustředila na jediné, najít způsob, jak čaroděje zničit. Zkoumal jsem pradávná magická umění. Staré grimoáry plné černých kouzel… Měnil jsem se. Přistihl jsem se, že v některých chvílích dávám čarodějovi za pravdu, přesto, že dříve bych zuřivě protestoval. Doléhalo to na mě. Musel jsem najít cestu dříve, než se z toho úplně zblázním.

Řešení se ukázalo překvapivě snadno. Můj děd sice byl krutý černokněžník, který si liboval ve zlomyslnostech, ale rozhodně nebyl zrovna geniální stratég. Rád žvanil, ale ještě raději se vychloubal a sdílel svoje nechutné umění. Díky tomu se mi sám jednoho dne svěřil s tím, jak si zabezpečil „nesmrtelnost“.

Šlo prý o rituál starý jak černá magie sama. Říkal tomu Kostějův rituál nesmrtelnosti. Spočívalo to v tom, že část svojí duše zapečetil do magické truhly. Tato oddělená část jeho duše nesla jeho životní sílu. Jinými slovy, dokud nebyla zničena, nemohl zemřít ani čaroděj. Po jejím zničení se stal opět smrtelným…

Položil jsem příhodnou otázku. „Jak se dá taková truhla zničit?“

Předpokládal jsem, že čaroděj neodpoví nebo mu můj dotaz přijde přinejmenším podezřelý, ale to ne. Přisoudil to zvídavosti svého učně a ochotně se podělil o postup. Mlel pantem docela dlouho, vzal jsem si z toho jen to důležité. Truhlu může otevřít jen její stvořitel klíčem, který si sám vytvořil. Nikdo jiný. Chrání ji temná magie. Na její zničení je třeba předmět ještě temnější, než je ona sama. Zpravidla se jedná o magické zbraně nebo artefakty, kterými bylo vzato mnoho životů…

Čaroděj rád shromažďoval všelijaké krámy, takže o příhodnou zbraň nouze nebyla. Pár dní na to jsem projevil zájem se naučit zacházet s pekelným mečem. Děda mi nadšeně vyhověl.

Horší otázka zněla, kde ta truhla asi je?

V této otázce byl nápomocný Dorian. Strávil s čarodějem velice dlouhou dobu a když jsem mu vysvětlil co a proč hledám, přislíbil mi svou pomoc. Měl několik nápadů, jen si je chtěl ověřit.

 

V den třetího úplňku od svého příchodu jsem vyzbrojen svou dýkou a mečem z pekel scházel do podzemí čarodějova hradu. Dorian letěl nad mou hlavou. Držel jsem svícen, kterým jsem si osvětloval cestu. Snažil jsem se obezřetně našlapovat, ale každý krok se rozléhal temnou chodbou.

Srdce mi splašeně bilo v hrudi. Mé kroky se stávaly spěšnějšími. Co když neuspěji? Co by se mnou a Dorianem udělal děd, kdyby se o mé snaze dozvěděl?

Vpřed mě hnala touha konečně se vymanit z tohoto hradu. Vyjít zpět na světlo. Políbit drahou osobu. Dělám to pro aspoň jediný další polibek s Kagou…

Dorazili jsme nakonec chodby. Přede mnou se tyčily kované dveře. Dveře bez zámku, bez možnosti je otevřít. Zastavil jsem se. Vzhlédl jsem k Dorianovi.

„Musíš prolít krev, abys otevřel tyto dveře,“ vysvětlil mi.

Rozšířil jsem oči. Prolít krev?! „Jak to myslíš?“ ptal jsem se nevěřícně.

Přeci… Tím nechce říct, že… Nemůžu nikoho zabít kvůli vstupu! Navíc koho? Jediný, kdo je tu se mnou, je Dorian a to… To přece nemůžu udělat!

„Prostě se řízni,“ vysvětlit mi havran pobaveně.

Aha. Zamračil jsem se. Řízl jsem se do prstu a přitiskl ho na dveře.

Chvíli se nic nedělo. Potom se stěny zatřásly. Ze stropu popadal nějaký bordel. Ozval se rachot. Dveře se s randálem, skřípěním a dalšími pazvuky začaly pomaličku otevírat. Zacpal jsem si uši, abych zabránil nejhorším zvukovým střepům probodat mi hlavu skrz na skrz. Migrénu jsem neměl už nějakou chvíli a o její návrat jsem vážně nestál…

Celá otevírací procedura se všemi náležitými vrzavými efekty a otřásání celým hradem trvala dobrých několik minut. Dorian raději přistál a krčil se u jakéhosi balvanu. Výtečně. Opravdu. Nenápadnost je moje druhé jméno! Z nějakého důvodu jsem si vybavil svoje „ukrytí se“ za brněním… Ještě, že mě teď Kaga nemůže vidět.

Pro všechny bohy světa! Tohle nejen, že by nevzbudilo jen mrtvého. Počítal jsem s tím, že v tuhle chvíli není probuzený jenom (teď již jistě vrchovatě nasraný) čaroděj, ale všichni obyvatelé toho nedalekého městečka. Hrom aby do toho praštil!

A to nejlepší na tom bylo to, že mechanismus dveří byl už asi opravdu starý, protože se zasekly. Ani se neotevřely celé! Nechaly mi k průlezu jen několikacentimetrovou mezeru, kterou jsem se musel protahovat. Popravdě, moje výška a tělesná konstituce na takovéto výkony opravdu nebyla stavěná. S úpěním a supěním jsem prolezl. Málem jsem se přitom ožehl svícnem… Dorian si raději odpustil jakékoli komentáře.

Hurá! Byl jsem uvnitř. Přede mnou se rozevírala další nehostinně vyhlížející chodba. Drala se mi na rty otázka: „Už tam budem?“, ale nevyslovil jsem ji. Chvatně jsem kráčel dál. O tiché našlapování jsem se už opravdu nepokoušel. Jen jsem doufal, že k té truhle dorazím brzy...

„Tu truhlu chrání bazilišek,“ vzpomněl si Dorian najednou.

„Cože?!“ vykulil jsem se a zastavil se na místě. To je dost podstatná informace. Nemohl si vzpomenout tak trochu dříve?!

 

***

 

„Nechceš už končit?“ ozval se Kaga, který doposud podřimoval v houpacím křesle, a přerušil tak vyprávění svého manžela, krále Nikoly. „Je skoro půl jedné v noci,“ poukázal na hodiny. „Zítra na osmou jsi nechal svolat Radu, bylo by velmi vhodné, kdybys přišel načas…“

„Jak na osmou?!“ vytřeštil oči král Nikola. „Myslel jsem na osmou večer…“

Kaga jen převrátil oči v sloup. „V tom případě jsi se špatně vyjádřil,“ podotkl.

Nikola vypadal, že se chce dohadovat, ale přerušilo ho jedno ze čtyř dětí, kterým vyprávěl svůj příběh.

„My chceme slyšet, jak to bylo dál!“ prohlásil Vilém.

„Teď je to napínavé, tati,“ prosebně se podívala na Kagu jejich dcera Kazi.

Kaga si hluboce povzdechl.

Nikola se poškrábal ve vlasech. „A co kdybych vám to povykládal příště?“ navrhl.

„Ne!“ odpor se dostavil od všech čtyřech ratolestí.

„Jak to bylo s tím baziliškem?“ dožadoval se Vilém pokračování.

„Opravdu ti o něm strýček Dorian neřekl?“ zajímal se Marek. Nechtělo se mu věřit, že vždy zodpovědný Dorian, který byl rádcem na jejich dvoře, by něco tak důležitého opomněl.

„Bojoval jsi udatně?“ zubila se malá Michaela.

Nikola se zarazil, rozpačitě si promnul čelo. Zato Kaga se rozesmál.

„Udatnější souboj svět neviděl,“ prohlásil. Rázem měl pozornost všech dětí.

„Hej,“ bránil se Nikola. „Nekaž mi příběh!“

„Beztak je krmíš samými bláboly,“ mávnul Kaga rukou. „A některé věci jsi jim opravdu říkat nemusel!“

„Tys poslouchal?“ zděsil se. „Vypadalo to, že spíš!“

Kagův výraz představoval výmluvnou odpověď.

„Truhlu skutečně chránila zlovolná stvůra!“ začal Kaga dramaticky. „Bytost vzešlá z temnoty, kdy jediný pohled do jejích očí vás může zabít a jejíž jed vás dokáže usmrtit během několika krátkých chvil.“

Děti napjatě poslouchaly. Nikola se zamračil.

„Váš otec – potom, co se dostatečně vypanikařil – nebojácně kráčel vpřed. Usoudil, že meč z pekla bude dostatečný kalibr a bude mu určitě stačit i na baziliška. Trvalo to ještě nějakou chvíli, když tu uslyšel šramot. V jedné ruce svícen, v druhé pevně uchopil rukojeť meče… Potom se chodbou ozval hrozivý nelidský jekot. Tady udatný bojovník Nikola na již zmíněného baziliška šlápl. Ten had byl totiž maličké mládě, ještě neměl ani dovyvinuté své oči zabijáka… Jenže když na něho někdo takto podle zaútočil, pochopitelně se bránil a dotyčného uštkl. Nikola ho sice přesekl vejpůl, ale jed už vstoupil do jeho těla… Zbývalo mu jen pár okamžiků, než zemře…“

„Ale jak potom…?“ začala Kazi.

„Ššš,“ zastavil ji Kaga. „Váš otec měl vždy štěstí v neštěstí, byl tedy už jen několik kroků od truhly, co hledal. Z posledních sil tedy zničil čarodějovu truhlu a ztratil vědomí…“

„Zachránil ho Dorian?“ hádal Vilém.

Kaga se zasmál. Zato Nikola uhnul pohled, mimoděk mu do tváře vstoupila červeň.

„Měli bychom se vrátit v příběhu trochu zpátky,“ mínil Kaga. „Konkrétně do chvíle, kdy nás čaroděj proklel. Zatímco Nikola šaškoval s magií, já jsem opustil hrad a vrátil se do hostince. Byl jste vzteky bez sebe. Plný bezmoci a zoufalství. Strávil jsem tam něco kolem týdne a utápěl svůj žal v alkoholu. Nemohl jsem to tak nechat, měl jsem strach, co se s Nikolou stane, co s ním udělá ten čárymáry ovládající blázen… Když jsem v hostinci vypil všechny zásoby a povedlo se mi vystřízlivět, vymyslel jsem plán dalšího postupu…“

„Tomu říkám vážně zodpovědné chování,“ podotkl Nikola.

Kaga mávl rukou. „Vrátil jsem se domů. Musel jsem králi s královnou říct, co se stalo. I za cenu toho, že budu popraven či jinak potrestán… Nebudu to zdržovat. Vrátil jsem se a zjistil, že v království se vše připravuje na válečné tažení. Král, který pochopil, co se stalo, připravoval vojsko, aby mohl vzít útokem sídlo vlastního otce a svého syna získat zpátky… Přípravy trvaly docela dlouho. Dostal jsem na starost velení a v noc N se to stalo. Byl zrovna úplněk… Připravovali jsme se na útok, moment překvapení byl na naší straně. Když tu se ozval ohromný rachot. Popravdě jsem čekal, že se ten hrad s konečnou platností zřítí. Každopádně nemělo smysl vyčkávat, takže jsme zaútočili okamžitě… Hrad byl sice magický, ale moc mu to nepomohlo. Dostali jsme se dovnitř… Hnal jsem se pln zuřivosti a hledal toho hajzla. Když jsem ho našel, nezaváhal jsem a zabil ho. Možná, kdybych věděl, že je ten čaroděj nesmrtelný, tak se mi to nepovede…“

Nikola složil hlavu do dlaně a neříkal raději nic.

Kaga pokračoval v příběhu: „Čaroděj padl. Teď jsem musel najít Nikolu. Byl jsem přesvědčený, že ho ten zmetek někde drží… Místo toho jsem ale natrefil na nahého muže, který křičel cosi o tom, že jestli rychle nenajdeme protijed, tak Nikola zemře… Přiznávám, že jsem byl dost zmatený. Ten muž – Dorian – ale překvapivě dobře věděl, kde a co hledat. Zavedl mě za Nikolou, ošetřili jsme ho… a vrátili jsme se domů, do sluncem zalitého království…

Když se Nikola probudil, vyznal mi nehynoucí lásku a od té doby jsme v rámci možností žili šťastně až dodnes.“

Kaga se ušklíbl. Nikola zrudnul ještě o něco víc. Dobře si pamatoval ten žhavý sex, který tenkrát následoval po jeho probuzení.

„A teď spát!“ zavelel Kaga. Jeho myšlenky šly úplně stejným směrem jako Nikolovy.

Jejich děti se po sobě podívaly.

„Kdo napsal ty poznámky, co táta našel v té kuchařce?“ zajímal se Marek hloubavě.

„Nebyly podepsané,“ opáčil Nikola.

„Ale…“

„Byla to čarodějova babička,“ odpověděl raději, aby zamezil spekulování „Z jeho hradu jsme odnesli rodinnou kroniku. Určil jsem to podle písma…“

„A proč něco takového hledala?“

„To je už úplně jiný příběh,“ odvětil Nikola.

„Spát!“ zavelel Kaga. „Všichni!“

S Nikolou si vyměnili všeříkající pohled. Bylo jim jasné, že před spánkem je čeká ještě patřičné uvolnění…