Ne, 31/12/2017 - 22:22
7

Dávno, dávno tomu, co v Říčním království žili byli král s královnou. Měli se rádi, jak jen se manželé mohou mít, a že vládli moudře a spravedlivě, byli milováni i svými poddanými. Mohli by tedy být šťastni, jen kdyby neměli to velké trápení. Tím trápením byl jejich jediný syn Jan. Přitom se jim nebohý princ tolik snažil zavděčit! Nenašel se kůň, který by ho dokázal vyhodit ze sedla a byl i skvělým šermířem. Na turnajích neměl sobě rovného protivníka. To aby potěšil tatínka krále. Kvůli mamince královně se naučil mluvit a psát v pěti jazycích a ve znalostech dvorské etikety, stejně jako v tanci, byl nepřekonatelný.

Přesto tu bylo něco, v čem rodiče poslechnout nedokázal – odmítal se oženit.

„Už je ti třicet let, Jeníčku,“ říkávala ustaraně královna a utírala si zvlhlé oči do krajkového kapesníčku. „Měl bys se oženit. Nejsem nejmladší a ráda bych se ještě dočkala vnoučat.“

„Ale maminko,“ odpovídal jí na to s úsměvem princ, „vždyť ty tady budeš nejmíň do sta let! K čemu pospíchat s nevěstou? Ještě jsem nepoznal takovou, pro níž by se mi srdce rozbušilo.“

Tatínek král, když si večer sundával z unavené hlavy korunu, zase nespokojeně bručel: „Měl bys se už poohlédnout po nevěstě, Jene. Nosím tuhle přetěžkou korunu až příliš dlouho a rád bych si od břímě vládnutí odpočinul. Ožeň se s bohatou princeznou s velkým královstvím a rozšiř tím sňatkem naši říši. A zploď s ní potomka! Já ti pak rád svou korunu předám. Král bez dědice je jako uschlý strom!“

Na to princ Jan s úsměvem odpovídal: „Sil máš ještě tatínku na rozdávání a moudrost podepřenou zkušenostmi. Jako vladař bych se ti nemohl rovnat. Ještě si nechci obtížit svou mladou hlavu korunou a na ženění nepomýšlím. Dosud jsem nepoznal takovou princeznu, pro kterou by se mi srdce rozbušilo.“

Ačkoli Jan stesky svých rodičů zaháněl bezstarostným úsměvem, v hloubi duše mu lehko nebylo. Často projížděl hlubokými lesy království a na věrném vraníkovi mířil ke svému zamilovanému místu na břehu dravé řeky. Mnohdy mu srdce sevřela podivná tíseň a duši rozechvěl stesk. To pak sesedl z koně a opřel ztrápenou hlavu o drsný kmen prastaré vrby, jejíž dlouhé, převislé větve se koupaly ve vodě.

„Ach babičko vrbo, jaké já to mám trápení!“ vzdychal princ a zdálo se mu, jako by strom soucitně ševelil listy. „Samota mě tíží jako balvan a prázdné srdce svírá žal. Jak rád bych poslechl své rodiče a našel si nevěstu, ale žádnou princeznu jsem si dosud nezamiloval.“

A že už jich palácem prošlo! V houfech se sjížděly na plesy, které král s královnou s nadějí pořádali stále častěji. Princezny z blízkých i vzdálených království, ale také kněžny a bohaté měšťanky obletovaly prince jako vosy cukrkandl a všemožně se mu snažily zalíbit. Proč by ne, když byl Jan mladý, hezký a bohatý. Za takového ženicha přece stojí bojovat! Jenže princ ne a ne a ne! Žádná z urozených paní se mu nelíbila.

„Tahle má nos baňatý jako okurku! Taková královna by byla všem pro smích! A tamta zase koktá jako zaseknutý kolovrátek! Copak taková by se mnou mohla promlouvat k poddaným?!“ říkával usouženým rodičům a z plesů prchal do stáje ke svému vraníčkovi.

„Princezny mě nahánějí jako loveného jelena!“ stěžoval si trpělivému koníčkovi, když ho hladil v dlouhé hřívě. „Jsem pro ně jen trofej! Zvítězí ta, která se za mě vdá! Ve skutečnosti jim na mně nezáleží. Vždyť mě vůbec neznají, tak jak by mě mohly milovat?“

Vraníček pokyvoval moudrou hlavou a přátelsky princi funěl do tváře.


 

Tak to šlo týden za týdnem a měsíc za měsícem, až královským rodičům došla trpělivost.

„Tak dost!“ rozzlobil se vladař Říčního království po dalším nevydařeném plese a bouchl do stolu, až to komnatou zadunělo jako blížící se bouře. „Už jsi mě i maminku trápil svými okolky až příliš dlouho! Žádná z princezen ti není dost dobrá, na každé najdeš chybu! Ale s tím už je konec! Když si neumíš najít nevěstu sám, vybereme ti ji my!“

„Ale tatínku… maminko…“

Král ho nenechal domluvit. „Mlč! Ještě jsem neskončil! Aby jsi neřekl, že tě nemáme s maminkou rádi, dostaneš ještě jednu, poslední šanci. Máš rok na to, aby sis našel princeznu, se kterou se oženíš. Jeden rok, víc ani den!“

Princ Jan byl zdrcený. Pokusil se najít zastání u královny, ale ta ho sice soucitně pohladila po hlavě, jenže na jeho prosby jen neoblomně zavrtěla hlavou.


 

V následujících dnech se princ ploužil palácem jako tělo bez duše a marně se snažil vymyslet, jak z té šlamastyky ven. Že se neožení s žádnou z princezen – lovkyň, tím si byl jistý, ale kde tedy má hledat takovou, pro níž by se mu srdce rozbušilo?

Náhoda či snad osud tomu chtěli, že v tom čase zavítal na hrad vládce sousedního království. Ale jaký to byl král! On i jeho družina byli otrhaní, v zaprášených šatech a únavou se sotva ploužili. Král s královnou přivítali souseda jako milého hosta a večer se konala velká hostina. Při ní zasedl ke stolu spolu se svými rodiči také princ Jan.

Král pohlédl na svého sešlého hosta a soucitně pokýval hlavou. „Ubohý příteli! Vím, jaké neštěstí tě potkalo! Ta zlá zpráva se donesla i k nám.“

„Ano, je to strašné,“ vzdychl vladař sousední říše a setřel si z tváře zbloudilou slzu. „Mé dvě milované děti, prince Petra a princeznu Karolínku, unesl pomstychtivý čaroděj. Už tomu bude víc než rok, co je hledám po celém širém světě, ale není po nich ani stopy. Má nebohá žena se z žalu na smrt roznemohla a já i moje družina nejvěrnějších už pozbýváme sil.“

„Copak se nenašel nikdo, kdo by se tvé děti pokusil osvobodit?“ otázala se královna hlasem chvějícím se lítostí.

„Ale ano. Bylo mnoho takových. Zvlášť potom, co jsem nechal vyhlásit, že zachránce dostane odměnou ruku princezny Karolínky a půl království k tomu. Jenže čaroději slouží obrovský drak. Je svému pánu neustále v patách a střeží ho ohnivým dechem. Nebýt té bestie, čaroději by se nikdy nepodařilo mé děti z hradu unést!“

„Copak žádný z nich neměl odvahu se tomu drakovi postavit?!“ rozhořčil se král.

„Je to tak,“ povzdechl si nešťastný otec smutně. „Když se k nám všichni ti udatní rekové dostavili, chvástali se svým hrdinstvím až do nebes. Jenomže sotva uslyšeli o drakovi, odvaha je rychle opustila. Tak jsem se vydal na cestu sám.“

„Takové neštěstí!“ vzlykla královna. „Kdyby se něco podobného stalo našemu Janovi… věř, drahý příteli, že s tebou soucítíme. Ale pověz nám, proč vlastně ten čaroděj prince s princeznou unesl?“

„To je na tom právě to nejsmutnější! Tu strašnou pomstu spáchal z pouhé ješitnosti. Kvůli své uražené pýše!“ pravil sousední král a utrápeně se rozhlédl po svých hostitelích. „Uspořádali jsme v den Petrových a Karolíniných osmnáctých narozenin velký ples. Sezval jsem na ně prince z široka daleka a doufal, že se mé dceři některý zalíbí.“

S povzdechem se odmlčel a princ Jan si provinile vzpomněl, že také on dostal pozvánku na ten osudný ples, jenže tenkrát zůstal doma. Princezen už měl plné zuby.

„Karolínka je krásná jako obrázek a o nápadníky neměla nouzi,“ pokračoval král a dojatě si při té vzpomínce utíral uslzené oči. „Jenže pak se náhle, nikým nepozván, objevil ten zlotřilý čaroděj! Vyzval Karolínku k tanci a během něj ji požádal o ruku. Taková troufalost! Má dcera ho samozřejmě odmítla a ještě se mu za jeho opovážlivost vysmála. Bohužel jsme nikdo nemohli tušit, jak strašlivá bude čarodějova odplata. Ještě téže noci zaútočil na náš hrad na hřbetě obrovského draka a než jsme se vzchopili k obraně byl pryč a moje děti s ním! Zmizely ze svých komnat, jako by se vypařily!“

„Ale proč odnesl i prince Petra?“ zajímala se královna.

„Nevím,“ pokrčil host schýlenými rameny. „Snad aby nám tím ještě víc ublížil.“ Sáhl do záňadří a vytáhl odtamtud malý balíček. „Tahle podobenka je to jediné, co mi po mých dětech zbylo,“ vzdychl a položil na stůl obrázek Karolíny a Petra.

Všichni se nad ním zvědavě sklonili.

„Ale vždyť si jsou podobní jako vejce vejci?!“ zvolala užasle královna.

„Samozřejmě,“ přitakal se smutným úsměvem sousední král. „Jsou to dvojčata.“

Princ Jan hleděl na obraz dvou mladých lidí se stejně plavými vlasy, blankytně modrýma očima a porcelánovou pletí. Díval se a díval a v jeho srdci se cosi pohnulo. Jako kdyby se tam, kde byl tak dlouho chlad a pusto, rozzářil oheň. Teplo z něj zahřálo i jeho tváře, které polil ruměnec. Odhodlaně se postavil před hosta a vlastně poprvé za celou hostinu promluvil: „Půjdu tvé děti hledat, králi! Přivedu ti je domů!“

Tatínek král s maminkou královnou ztratili překvapením řeč, zato starostmi šedivý host ho s vděčným úsměvem objal. „Děkuji ti z celého srdce, mladý příteli! Věř, že pokud se ti podaří Karolínku a Petra zachránit, tvá odměna bude vskutku královská!“

Princ Jan prožil bezesnou noc. Nedokázal z mysli vypudit tu malou podobenku. Celé zástupy princezen, které ho léta obletovaly, nedokázaly probudit jeho city až si už sám začínal myslet, že ani žádné nemá. Nyní stačí pouhý oprýskaný, zašlý obrázek a on se na první pohled zamiluje!

Ráno se princ rozloučil s rodiči, kteří ještě stále nemohli pochopit, co se to s jejich synem stalo a vyrazil na svém vraníčkovi na cestu. Neměl tušení kam vede, ani jak bude dlouhá, jen jedním si byl jistý – že se nevrátí domů, dokud Karolínu a Petra nenajde.

Zrovna projížděl podél řeky, blízko, blizoučko svého zamilovaného místa, kde tolikrát našel klid rozháraného srdce, když zaslechl slabý, roztřesený hlas úpěnlivě volající o pomoc. Pohlédl na řeku a spatřil vratkou loďku bez vesel, unášenou divokým proudem. V lodičce se kymácela vetchá stařenka a hrůzou poulila oči. Jan se nerozmýšlel ani chvilku.

„Vydrž! Hned jsem u tebe!“ zavolal na babičku, skočil do vody a plaval. Copak k loďce, tam to šlo snadno. Stačilo se jen nechat unášet proudem. Ale zpátky, když Jan musel jednou rukou držet pramičku a druhou bojovat s řekou, která měla sílu stáda zdivočelých koní… na písčitý břeh se vyškrábal vysílený k smrti. Babička se posadila vedle něj.

„Děkuju ti za záchranu života, princi Jene.“

„Ty mě znáš?“ otázal se překvapeně, sotva popadl dech.

„Znám i neznám,“ usmála se stařenka. „Kdo může o druhém tvrdit, že ho skutečně zná? Ale něco o tobě přece jen vím. Třeba to, že k téhle staré vrbě chodíš už od té doby, kdy jsi byl ještě malý chlapec. Pokaždé, když je ti těžko. Taky vím, že máš odvážné a soucitné srdce. Pro mě, neznámou starou babku, jsi bez váhání riskoval svůj život. Za to si zasloužíš odměnu!“ Sáhla do vetché suknice a vytáhla malý, odřený váček.

„Nech si své poklady, babičko. Jsem královský syn, peněz mám dost.“

„Tenhle poklad za žádné peníze nekoupíš, věř mi,“ nenechala se odbýt stařenka. Opatrně rozvázala řemínek, jímž byl váček uzavřen a dala Janovi přičichnout. „Tohle jsou moc vzácné bylinky. Čarovné. Umí léčit lidská srdce. Stačí k takovému nemocnému člověku moudře, ale laskavě promluvit, nasypat si špetku bylinek na dlaň a fouknout je dotyčnému do tváře. Koho před tím ovládala zloba a nenávist, ten se v mžiku zázračně uzdraví.“

„Ale babičko,“ vyhrkl překvapeně princ, „je něco takového vůbec možné? Opravdu mají ty bylinky takovou moc?“

„Mají princi, mají. Jen jim musíš věřit. Ale jsou velice vzácné. V tomhle váčku je jich přesně na tři špetky. Jenom třikrát můžeš jejich kouzlo využít, víckrát ne. Je na tobě, abys dobře rozvážil, kdo tvou pomoc opravdu potřebuje.“

„Děkuji ti, babičko,“ vzal si Jan od stařenky váček a pečlivě ho uložil do záňadří. „Už musím jet. Mám před sebou dlouhou cestu. Kéž bych tak věděl, kudy se vydat.“

„Snad bych ti dokázala poradit,“ usmála se stařenka vrásčitými ústy. „Čaroděj, jehož hledáš, žije na nejvyšším vrcholku Smaragdové hory. Vydej se na tu stranu, kde vychází slunce. Až dojedeš k jezeru bez konce, spatříš v jeho vodách bílý ostrov a na něm se vypíná hora. Na jejím vršku je zámek a v něm žije čaroděj. Ale měj se na pozoru, ten zámek střeží obrovský drak!“

„Odkud tohle všechno víš, babičko? Nejsi snad taky čarodějnice?“ změřil si ji Jan, sotva nasedl na koně, nedůvěřivým pohledem.

„Čarodějnice?“ zasmála se stařenka. „I co tě napadá, panáčku? Já jsem jenom obyčejná, stará ženská. Ale chodím už po tomhle světě dlouho, a tak jsem ledacos zažila a hodně toho vím. Jeď už a šťastnou cestu. A nezapomeň, kouzelné bylinky smíš použít jenom třikrát!“

Jan se rozloučil a pobídl koníčka do klusu. Po pár krocích se otočil v sedle, aby babičce zamával, ale po té jako by se slehla zem. Místo u řeky bylo prázdné, pouze stará vrba na břehu ševelila dlouhými šlahouny větví, jak si v nich pohrával rozpustilý vítr.


 

Princ Jan jel mnoho dnů a mnoho nocí spal u ohně pod širým nebem plným hvězd. Útrapy dlouhé cesty necítil, neboť mu bylo lehce jako nikdy dřív. Jeho kroky totiž vedla láska a ta ho nesla nehostinnými kraji na měkkých křídlech bílých labutí.

Jednoho večera Jan konečně dorazil k břehům jezera, jehož konec se ztrácel kdesi za obzorem. Uprostřed modrých vod se bělal písek malého ostrova a na něm se do závratné výšky vypínala Smaragdová hora s čarodějovým zámkem na vršku. Přesně, jak mu to stařenka vyprávěla.

„Jenže jak se na ten ostrov dostanu?“ povzdechl si princ. „Je příliš daleko, než abych na něj dokázal doplavat!“

Zklamaně se rozhlížel po břehu, když tu mu pohled padl na malou chýši, schoulenou pod ohnutými větvemi prastarých borovic. Ještě více ho zaujalo, že se před domečkem suší natažené sítě a na mělčině se pohupuje ukotvená bárka.

Rybář, který v chatrči bydlel měl mohutný, naježený knír a krhavé oči.

„Co tady takhle na noc pohledáváš, holoto?! Pro žebráky nic nemáme!“ zavrčel nepřátelsky.

„Nejsem žebrák,“ pronesl klidně Jan a marně se pokoušel trochu oprášit své špinavé šaty. „Jsem princ Jan z Říčního království. Potřebuji, abys mě na své loďce zavezl ke Smaragdové hoře. Dobře ti zaplatím.“

Rybář se zlomyslně zachechtal. „Tak ty chceš ke Smaragdové hoře? A to víš, že čarodějův zámek střeží obrovský drak, který dokáže plivat oheň?“

„Vím,“ pokrčil princ lhostejně rameny.

„Kolik mi zaplatíš, když budu s tímhle šílenstvím souhlasit?“ zvážněl rybář a kníry se mu při pohledu na měšec chtivostí zacukaly.

„Dost,“ ujistil ho Jan a zatřásl váčkem, až se v něm zlaťáky rozcinkaly.

„Tak pojď dovnitř, když to musí být,“ pozval ho rybář neochotně dál. „Vyspíš se u nás a ráno vyrazíme.“

Chatrč byla tmavá a neútulná a páchlo to v ní rybinou. Dírami ve střeše bylo možno pozorovat hvězdnatou oblohu.

„Vítej, pane,“ pípla od skomírajícího ohniště drobná ženuška a z nejvzdálenějšího koutu ho nedůvěřivě sledovalo pět párů vykulených, dětských očí.

Rybář velkopansky zasedl ke stolu a pořádně si přihnul kořalky. Přitom neurvale peskoval svou ženu, která přispěchala obsloužit hosta. Janovi neušlo, jaký mají děti ze svého opilého otce strach. Bylo mu jich líto, ale neodvážil se rybáře nějakou výtkou rozhněvat. Až příliš mu záleželo na tom, aby ho odvezl ke Smaragdové hoře.

V noci se princi těžko spalo, tak moc ho tížilo špatné svědomí. Když za úsvitu odcházel s rybářem do jeho bárky, sotva se mohl na pětici utrápených, špinavých dětí podívat. Jen nerad nechával vraníčka v jejich péči. Rybář byl už od božího rána opilý a celou cestu k ostrovu si cosi zlostně bručel pod vousy. Konečně příď loďky najela na písčitý břeh a Jan s úlevou vyskočil na pevnou zem.

„Tady máš svou odměnu,“ podal muži několik mincí, které se v prvních slunečních paprscích leskly jako žluťoučká kuřátka. „Když pro mě přijedeš za tři dny touhle dobou, dostaneš ještě jednou tolik.“

Rybář lačně chňapl po penězích a posměšně se uchechtl. „Pche, to asi těžko! Drak tě slupne jako malinu!“

„Tahle malina má ale ostré trny!“ nenechal se Jan zastrašit a položil dlaň na jílec svého meče. „Tak přijedeš?“

„Možná,“ zavrčel rybář a chystal se odstrčit loďku od břehu.

„Počkej ještě!“ zadržel ho princ a vytáhl ze záňadří malý váček. Po celou plavbu přemýšlel o slovech podivné stařenky a nyní se rozhodl moc kouzla vyzkoušet.

„Co ještě chceš?!“ utrhl se na něj rybář.

„Vím, že jsi v jádru dobrý člověk, který miluje svou rodinu, a za to jak jim ubližuješ, může jenom ta prokletá kořalka!“ vyhrkl princ první, co mu přišlo na jazyk. Do dlaně si nasypal špetku kouzelných bylin a foukl je překvapenému muži do tváře.

„Co's to udělal?“ rozkýchal se rybář a celý dočista tumpachový se odpotácel do loďky. Odplul dřív, než Jan mohl zjistit, zda se kouzlo vydařilo.

Princ na ostrově osaměl. Zvedl oči ke Smaragdové hoře a musel opravdu hodně zaklonit hlavu, aby dohlédl až na její vrchol. Půl dne mu trvalo, než obešel horu kolem dokola, ale žádnou cestu k čarodějovu sídlu nenašel. K čemu taky, když kouzelníka nahoru vynese drak! Nezbývalo mu tedy nic jiného, než po strmé skále vyšplhat. Sotva se poprvé zachytil výčnělku ve stěně, s bolestným výkřikem ucukl rukou. Z rozříznuté dlaně vytryskla krev. Nyní si Jan horu pořádně prohlédl a ke svému zděšení zjistil, že není z obyčejného kamene, jak už tak hory obvykle bývají, nýbrž z nabroušeného, jako nůž ostrého smaragdu. Přesto nezaváhal a navzdory krvácejícím dlaním i chodidlům šplhal vzhůru. Vždy, když byla bolest nejhorší, vytanul mu před očima obrázek Petra a Karolíny. Láska, která mu zaplavila srdce, mu dodala sílu pokračovat.

Když padla tma, podařilo se mu vystoupat až na vrcholek Smaragdové hory. Zkrvavený a vyčerpaný se ocitl na okraji překrásné zahrady. Na jejím nejvzdálenějším konci, téměř skrytý pod korunami prastarých stromů, tušil čarodějův zámek. Nikde žádné hradby ani střežená brána. A k čemu taky? Kdo by se odvážil toho strašlivého výstupu až sem? Takovou bolest totiž dokáže překonat pouze ten, jehož srdce je naplněno láskou.

Noc přikryla sladce vonící zahradu černým pláštěm a prince přemohla únava. Schoulil se pod košatým keřem. Spal, jako když ho do vody hodí. Náhle ho ze sna probudil překrásný zpěv. Jan vykoukl ze svého úkrytu a spatřil mezi vzdálenými stromy zář loučí. Právě odtamtud se ta nádherná, ale přesmutná píseň ozývala. Princ procházel zahradou a nebylo mu přitom lehko neboť věděl, že někde blízko stojí na stráži strašlivý drak. Přesto ho k sobě ten mladý, sladký hlas neodolatelně vábil.

Za skupinou keřů se vlnkami čeřila temná voda okrasného jezírka a na jeho břehu, ve zlatavém světle loučí, Jan spatřil dívku a chlapce. Princ se hbitě ukryl v křoví a okouzleně si ty dva prohlížel. Dívka seděla na velkém balvanu na břehu jezírka a po tvářích se jí kutálely slzy. Mladík stál za ní, něžně jí stříbrným hřebínkem pročesával dlouhé vlasy, a přitom zpíval tu smutnou píseň. Píseň o domově a o toužícím srdci. Oba byli krásní. Stejně plavovlasí, modroocí, s bledými tvářemi. Přesně jako na obrázku ubohého, starého krále. Jan by se na ně vydržel dívat celou noc, jenomže čas kvapil. Když vystoupil ze svého úkrytu, chlapec s dívkou polekaně vyskočili.

„Nebojte se,“ oslovil je s úsměvem. „Jsem princ Jan z Říčního království a přišel jsem vás zachránit. Odvedu vás za vašimi rodiči, kteří po vás už dlouho churaví.“

Karolínka se k Janovi vrhla s radostným zavýsknutím a padla mu kolem krku. „Je to pravda? Skutečně nás odvedeš domů? Tak dlouho jsme se za tuto chvíli modlili! Petře! Petře, pojď přece přivítat našeho zachránce!“

„Už je pozdě, sestřičko,“ položil jí bratr ruku na rameno a smutně pohlédl k blednoucímu východu. „Je ráno!“

První sluneční paprsky nesměle ozářily jezírko a něžně pohladily rosou zkropenou trávu. V okamžiku, kdy se dotkly i prince Petra, zmizel plavovlasý mladík a místo něj stál před udiveným Janem bílý jelen. Nejinak se vedlo i Karolíně, která se s žalostným vzlykem změnila v bělostnou labuť.

„Petře…“ zašeptal překvapeně Jan a váhavě pohladil jelenovu sněhobílou šíji. Nádherné zvíře na něj upřelo modré, lidské oči. Pak jelen nedůvěřivě pohodil parožím obtěžkanou hlavou a zmizel v hlouby zahrady.

Princ Jan strávil celý den tím, že se pokoušel získat důvěru plachého jelena. Tak moc se toužil krásného zvířete dotknout, že když se mu to konečně podařilo a směl znovu pohladit hebkou srst na jeho hřbetě, vytryskly mu dojetím slzy. Oproti tomu labuť jen nevšímavě plula v jezírku a nenechala se přilákat ani na skývu chleba.

Po západu slunce, kdy se královským dvojčatům zase vrátila lidská podoba, to byla Karolína, která se k Janovi rozběhla jako k dobrému příteli.

„Pospěšte si! Musíme pryč, než nás objeví čaroděj!“ pobízel Jan netrpělivě princeznu a obezřetně se rozhlížel. Měl dojem, že prastaré stromy a zanedbané keře získávají pod rouškou noci podobu obrovského draka.

„Ještě není správná chvíle!“ zavrtěla Karolína hlavou. „Nyní by se náš útěk docela jistě nezdařil a ty bys za to zaplatil životem! Vyčkej do zítřejší noci. O každém úplňku nás chodí náš věznitel navštěvovat. Pak budeme mít na útěk čas celý jeden měsíc. Kdybychom uprchli nyní, čaroděj by nás na svém drakovi snadno vypátral.“

„Tak tedy vyčkáme,“ souhlasil neochotně Jan. „Kde vlastně je, ten obávaný drak? Zatím jsem nezahlédl ani šupinku z jeho ocasu.“

„Děkuj za to Bohu! Ta obluda je děsivá a krutá. Nehne se od čaroděje ani na krok. Stále je mu v patách!“

„Proč vás tehdy čaroděj unesl? Co vyvolalo jeho pomstu?“

„Všechno tohle neštěstí zapříčinila jeho uražená pýcha a moje dětinská rozmarnost,“ povzdechla si Karolínka a tajně setřela slzu. „Objevil se tenkrát, nikým nepozván, na plese. Byl tajemný a takovým zvláštním, temným způsobem hezký. Když mě vyzval k tanci, šla jsem s ním ráda. Skoro jsem se utopila v jeho uhrančivých očích. Pak mě požádal, abych se stala jeho ženou a já bez rozmýšlení kývla. Jenže v tu chvíli se docela změnil! Jeho oči už nebyly uhrančivé, ale kruté. Přikázal mi, že ihned po svatbě s ním odejdu na jeho zámek v ústraní, aby na mě už nikdy nepohlédly jiné oči. Vyděsilo mě to a rozzlobilo. Vzala jsem své slovo zpět a otec ho nechal vyhodit z paláce. Čaroděj zuřil a zapřísahal se, že už navždy budu patřit jenom jemu. Ještě téže noci mě i bratra unesl sem, na Smaragdovou horu.“

Princ Jan mlčel a pozoroval hvězdnou oblohu. „Když se mi podaří vás osvobodit, dá mi tě tvůj otec za ženu,“ řekl po chvíli. „Chtěla bys mě?“

Také Karolína hodnou chvíli mlčela, než tiše pronesla: „Jsi statečný a hodný, Jane a nemysli, že jsem nevděčná, ale já už dlouho nosím v srdci jiného. Nedokážu na něj zapomenout, třebaže si mou věrnost snad ani nezaslouží.“

„Neomlouvej se, já ti rozumím. I mě srdce bolí neopětovanou láskou,“ vzdychl Jan a pohled mu zaletěl k princi Petrovi, který mlčenlivě postával opodál.

Další den strávil Jan ve společnosti jelena a labutě a pokoušel se alespoň trochu spát. Byl k smrti vyčerpaný, vždyť už druhou noc probděl ve společnosti svých přátel. Přesto ho neopouštěl neklid a sotva na okamžik usnul, pronásledovaly ho obavy z nadcházející noci. Z noci, kdy zdar útěku rozhodne o jeho životě či smrti! Princezna Karolínka ho zapřísahala, aby v čarodějově přítomnosti nevstupoval do zahrady, neboť s ním bude i drak. Proto se Jan spolu s nadcházejícím soumrakem ukryl v prohlubni na okraji Smaragdové hory. Nastala noc a ticho narušovalo pouze šumění moře v hlouby pod horou.

Jana opět zachvátil známý neklid. Možná už je čaroděj dávno pryč a já tu jenom marním čas, který jsme už dávno mohli využít k útěku!

Už nehodlal ztratit ani jediný cenný okamžik. Opatrně se vrátil na kraj zahrady a proplížil se křovím na dohled jezírka. Zatajil se mu dech, když ve společnosti královských dvojčat spatřil obávaného čaroděje. Byl to hubený, vysoký muž, ještě docela mladý, s pohlednou tváří a černýma, jiskrnýma očima. Točil se kolem Karolínky a nespouštěl z ní zraky. Náhle se mu po boku smýkl temný stín a cosi velkého a neobyčejně dlouhého otevřelo ohnivě žluté oči.

Drak! zatrnulo Janovi, bezmocně se choulícímu v křoví.

„Copak se děje, příteli? Cítíš snad vetřelce?“ promluvil čaroděj ke zvířeti se šupinatým tělem a nebezpečně vypadajícími drápy.

Drak mrskl dlouhým, ostrými výčnělky pokrytým ocasem a překvapivě mrštně se vydal k místu, kde se ukrýval nyní už notně vyděšený Jan. Rozběhl se zahradou pryč, ale drak mu brzy zastoupil cestu. Byl to tvor větší než kůň a měl dlouhé čelisti plné jako dýky ostrých zubů. Při pohledu do jeho žlutých očí se Janovi podlomila kolena. V první chvíli sáhl po meči, ale pak si vzpomněl na kouzlo, ukryté pod košilí. Vysypal si na dlaň špetku omamně vonících bylinek a odvážil se přiblížit k drakovi. Neměl tušení, zda kouzlo skutečně funguje. Vždyť rybář zmizel dřív, než na něm mohl zpozorovat změnu. Přesto se rozhodl riskovat.

„Vím, že jsi tak zlý jenom z lásky ke svému pánovi, milý draku. Ve skutečnosti jsi božím tvorem jako my všichni a zasloužíš si naši úctu a lásku.“ Foukl bylinky drakovi do nozder z nichž stoupaly obláčky dýmu a ztuhlý hrůzou čekal, co se stane. Šupinatý tvor zaváhal, pak začal kýchat a třít si tlamu o široké pracky. Když zvedl k Janovi hlavu, zdály se být jeho žluté oči stejně zuřivé jako předtím. Drak udělal krok k princi a zblízka mu zafuněl do tváře. Jan sevřel pevněji jílec meče, ale než stačil tasit, obrovské zvíře se svalilo vedle něj a spokojeně vydechovalo z nozder obláčky kouře.

„Co jsi to s ním provedl, ty lidský červe?!“ vřítil se na mítinu rozlícený čaroděj a zaútočil s taseným mečem na Jana.

Pustili se do sebe jako dva kohouti a jejich zbraně o sebe křesaly v divokém souboji.

„Přišel sis pro Karolínku?! Chceš mi ji odvést, co?!“ vyrážel ze sebe nenávistně čaroděj. „To ti nikdy nedovolím! Patří jenom mě a nikomu jinému!“

Nebyl o nic horší šermíř než Jan, ale zuřivost ho zcela ovládla a brzy se ho princi podařilo srazit na zem. Sotva popadaje dech mu přitiskl hrot meče doprostřed hrudi.

„Nezabíjej ho!“ vykřikla zoufale Karolína, která až dosud jen přihlížela, ztrnulá hrůzou.

Jan zapátral v její pobledlé tváři.

„Ty ho miluješ?“ vydechl překvapeně.

„Ano.“

„Navzdory tomu, co ti způsobil?“

„I tak,“ pravila pevně princezna.

Jan si s povzdechem nasypal na dlaň poslední špetku kouzelných bylinek. Nechtělo se mu je vyplýtvat na čaroděje, ale bylo mu líto Karolíny. Sám už poznal, že láska je silnější než zdravý rozum. Polekl k čaroději. „Vím, že Karolínku miluješ, ale tvá žárlivost ničí ji i tebe! Lásku si nemůžeš vynutit tím, že ji uvězníš v nedobytném hradu. Dej jí kromě lásky i svou důvěru a uvidíš, že budete šťastní oba.“

Foukl si do dlaně dřív, než se překvapený čaroděj stačil vzpamatovat. Poodstoupil a čekal. Jako zázrakem se mužova stále zakaboněná, napjatá tvář uvolnila. Ústa se dokonce zvlnila úsměvem. Čaroděj se vrávoravě zvedl.

„To je zvláštní, cítím se tak lehký,“ pravil s udiveným úsměvem.

„To proto, že tě opustila žárlivost, která tě tížila jako kamení,“ poučil ho Jan a s úlevou schoval meč.

„Můžeš mi odpustit, má milovaná?“ Čaroděj vzal Karolíninu ruku do svých dlaní. Odpovědí mu byl její polibek.

Jan je nechal o samotě a přistoupil k princi, stojícímu opodál.

„Jdeš se rozloučit?“ špitl smutně Petr.

Jan mlčel a vážně hleděl do jeho modrých očí.

„Nemrzí tě, že tě Karolína nemiluje?“ kývl Petr k šťastné dvojici.

„Ani já ji nikdy nemiloval,“ pokrčil Jan rameny. „Mé srdce patří někomu jinému. Jenom nevím, zda o něj stojí.“

„Ano,“ zašeptal Petr s očima upřenýma k zemi.

Roztál až ve chvíli, kdy ho jeho zachránce sevřel v náruči. „Lásko moje, tak dlouho jsem tě hledal!“ vydechl Jan s úlevou. „To kvůli tobě jsem přešel pustiny a vyšplhal na Smaragdovou horu! Miluji tě, Petře! Miluji tě od té chvíle, kdy jsem spatřil tvou podobenku.“

Když jejich rty splynuly v dlouhém polibku, zalil Jana pocit dokonalého štěstí. Jako by konečně našel tu část svého já, po níž až dosud marně pátral.

„Ehm, ehm!“ ozval se jim za zády netrpělivě čaroděj. „Nerad vás ruším, ale ještě je tady jedna věc, kterou bych měl napravit.“ Přistrčil Petra a Karolínku k sobě a se zavřenýma očima hodnou chvíli pronášel zaklínadlo v neznámé řeči. „Hotovo! Zrušil jsem své prokletí. Nyní už vám navždy zůstane vaše lidská podoba.“

„Škoda,“ zašklebil se Jan na svého milého. „Jako jelen ses mi docela líbil!“

Nad zahradou vyšlo slunce. Poprvé po dlouhém roce mohla královská dvojčata uvítat den jako lidé.

„Měli bychom jít,“ ošil se náhle neklidný Jan. „Brzy pro mě připluje rybář a mému vraníčkovi už se po mě jistě stýská.“

„Drak vás k rybáři zanese,“ nabídl se čaroděj. „Nač ztrácet čas s loďkou?“

„Díky,“ usmál se Jan. Když s Petrem nasedli na široký hřbet nyní už dobráckého draka, otočil se ještě ke Karolíně a otázal se: „A co vy?“

„My se tady ještě chvíli zdržíme. Máme si toho hodně co říct,“ pronesla princezna se zrůžovělými tvářemi a objala čaroděje kolem pasu. „I tak budeme u rodičů díky drakovi dřív, než vy.“


 

Když nad rybářovou chatrčí zakroužil obrovský drak, vyběhli všichni polekaně ze dveří. Jaké bylo jejich překvapení, když ze hřbetu bestie sesedl princ Jan s krásným mladíkem, oba strašlivého tvora podrbali pod bradou a ten jim na rozloučenou přátelsky zamával blanitými křídly.

„Vzácný pane!“ zvolal vykulený rybář a padl na kolena. „Tak ty žiješ! Právě jsem se ti chystal vyplout naproti, i když jsem nedoufal, že bys dokázal čaroděje přemoci.“

„Čaroděje už se neboj,“ usmál se Jan. „Ten už nikomu škodit nebude.“

„Vidím, že i ty ses změnil k lepšímu,“ pohlédl princ na ženu s pěticí dětí, které už nevypadaly ani trochu nešťastně a zuboženě. Naopak se vesele pošťuchovaly a smály, jak už to tak spokojená mláďata dělají.

„Od té doby, co jsi mi, pane, promluvil do duše, jsem se už kořalky ani nedotkl!“ pravil rybář hrdě a pohladil nejmenší ratolest po střapaté hlavě. „Žijeme si teď všichni moc pěkně. Díky tobě.“

Spokojený Jan si od něj vzal vraníčka, který při shledání se svým pánem šťastně pořehtával. Na rozloučenou dal rybáři měšec zlaťáků, aby už jeho rodina nemusela třít bídu s nouzí.

V první vesnici si Petr koupil koně i pro sebe a vesele uháněly k domovu. V království unesených dvojčat už se slavilo. Lidé se veselili v ulicích a hrad byl vyzdoben jásavými prapory i pestrobarevným kvítím. V královské zahradě si ve stínu stromů spokojeně hověl drak a sloužící ho krmili vybranými lahůdkami. Petr vběhl do paláce a objal se s radostí plačícími rodiči. Karolína s čarodějem to bouřlivé přivítání s úsměvem sledovali.

Konečně sevřel uslzený král v objetí i Jana. „Děkuji ti, princi Jene! Já i moje žena ti nikdy nepřestaneme být vděční, že jsi zachránil naše milované děti! Jenže,“ zarazil se a pohled mu zalétl ke Karolínce a čaroději, „dal jsem ti svůj slib, že za odměnu dostaneš půl království a ruku princezny k tomu. Ovšem jak se zdá, má dcera si zvolila jiného.“

„Přej jim tu lásku, králi a nech si i polovinu své říše, ať jí vládne Karolína se svým manželem. Já mám svou vlastní zemi. Jen o jedno tě chci požádat – o ruku tvého syna, prince Petra.“

Král se nejdřív tvářil překvapeně, ale když viděl, s jakou vroucností na sebe Petr se svým zachráncem hledí, rád svolil. „Jestli je to vaše opravdové přání, máte mé požehnání. Buďte spolu šťastni.“


 

Docela jinak se však Janovi vedlo, když o několik dní později dorazil do Říčního království a oznámil tu šťastnou novinu svým rodičům. Maminka královna se rozplakala, že už se nikdy nedočká vnoučat a tatínek král se hněval, že takovým sňatkem Jan jejich říši nerozšíří a už vůbec nezajistí trůnu dědice.

Jan byl z takového uvítání smutný. „Tolik jste si přáli, abych konečně poznal opravdovou lásku. Abych našel někoho, koho budu skutečně milovat. A já ho našel! Našel jsem Petra. Teď jsem šťastný. Copak to pro vás nic neznamená? Copak to přestanu být já, váš syn, když budu mít po boku místo ženy muže? Petr pro mě znamená všechno a já se ho nikdy nevzdám!“

Jak jen v tu chvíli litoval, že u sebe nemá váček s kouzelnými bylinkami!

Král s královnou však přece jen přestali s nářky a zamysleli se nad slovy svého potomka. Byla to královna, která kapitulovala jako první a manžel se k ní brzy přidal. „Máš pravdu, Jene. Vždycky budeš náš milovaný syn a nezáleží na tom, zda dáš svou lásku muži, či ženě. Hlavně, když jsi šťastný.“


 

Ten večer si oba princové vyjeli na Janovo zamilované místo u staré vrby. Seděli na břehu poklidně plynoucí řeky a mlčky vychutnávali své štěstí. Náhle, kde se vzala tu se vzala, stála před nimi seschlá stařenka.

„Tak jak ti posloužily kouzelné bylinky, princi?“ hleděla s potutelným úsměvem na překvapeného Jana.

„Děkuji ti za ně babičko. Jen jedno mi prozraď, čarovalo skutečně to koření, a nebo moje slova?“

„Vidím, že nejsi hlupák, princi,“ zasmála se stařena. „Máš pravdu. Dobré a přátelské slovo má leckdy větší moc, než všechna kouzla. Dokáže vyléčit i zatvrzelá srdce. Nezapomeň na to, až budeš v této zemi králem!“

Vzápětí se rozplynula nad řekou jako mlha a Jan už ji nikdy víc nespatřil. Na její moudrou radu však často vzpomínal.


 

A jak to bylo dál? Jan s Petrem společně vládli Říčnímu království a lid nikdy neměl tak spravedlivé a moudré krále. V sousední zemi zrovna tak moudře panovala Karolína s čarodějem a na jejich děti dohlížel hodný drak. A že měli těch dětí opravdu hodně, tu a tam jejich hlídání rád přenechal i oběma starým královnám. Janova maminka se tak přece jen dočkala vytoužených vnoučat.

Všichni jsou v oněch dvou královstvích šťastni a jestli neumřeli, žijí dodnes. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.