Jako by slyšel jenom to "Šéfe", ale to už mi vážně nevadí. Na oddělení dokonce nikdo není a i kdyby? Prostě uvidí, jak si to doktor rozdává s mladým zajdou. 

Sice se toho nebojím, protože pokud se uvolním aspoň trochu jak potřebuji, uvedu všechny v blízkosti opět do limbu. 

„No máš mi přece ochraňovat můj sexy zadek. Počítá se do toho i použití toho tvého?“ nikdy neměl rád přímou konfrontaci, ale přes to ji vždy vyžadoval – někdy ho opravdu nechápu, ale když mi pomůže nevidím v tom problém. 

„No, jak se to vezme,“ mlsné olíznutí i jiskřičky v očích mi neunikly, „Proč bych zrovna já měl nabízet ten svůj, aby ses zbavil napětí v hlavě, a hlavně ve slabinách?“ u slabin se trošku zasekl a pohledem je na okamžik vyhledal. 

„Vzhledem k tomu, že máš můj zadek chránit, předpokládám že i před sebou samým,“ tuhle hru dokáží hrát dva a na jeho průpovídky jsem si už zvykl, takže se pomalu začínám svlékat, aby jeho očím nic neuniklo, „Navíc jsem už přesvědčen, že po tom přímo prahneš. Možná dokonce stejně jako já, můžeš se sám podívat...“ 

Vše ze mě opadalo, a jako pírka se kusy oblečení snášely k zemi. Jeden kousek jsem si nechal, ale i přes něj se zřetelně rýsovalo mé mužství. Zatím sice jen v polo připraveném stavu, ale věděl jsem, že šéf to tak nenechá. 

Vidím, jak si mě hladově měří pohledem od hlavy přes hrudník, kde se zastaví, aby mohl smeknout němou poklonu svalstvu a páru růžových bradavek, které kontrastují s barvou mé pleti. 

Pomalu sjíždí dolů, snad aby si vychutnal pohledem i vyrýsované břicho, ale dlouho nevydrží a podívá se na mou chloubu. 

Sám překonám vzdálenost mezi námi a zastavím asi půl kroku před ním. Za ta léta už vím, co dělat. Příroda nám dala pohlaví a přitažlivost, tak abychom si co nejvíce rozuměli, přesto každý z nás je jiný. Ano jsme si podobní, ale co se týče sexu, každý prahneme po něčem jiném a já vím po čem prahne on. 

Nebude to přeci poprvé. 

Na nic nemyslet, to přesně potřebuji, jen se ukojit a on také, takže? 

Letmo mu prohrábnout vlasy a jako omylem zavadit o jeho ucho. Stačí tak málo a už se na mě tiskne, žár z něho přímo čiší, mohl bych ho i nahmatat, ale místo toho se mu začnu hluboce vpíjet do rtů.  

Skoro bez dechu se ode mě lehce odtáhne a v očích se mu zračí prohra nad touhou a vášní, která klepe na dveře. 

Je rychlý a mrštný, ani nevím jak a jeho nohy jsou zaklesnuté v mých bocích. Už nic nevnímám, strhávám z něj kousky oblečení, které mohu a beru si to co mi nabízí. 

 

Jazykem ochutnávám jeho krk, zatímco ho pokládám na strohé nemocniční lůžko, abych se dostal tam kam nejvíce teď chci.  

Mé mužství už pulzuje nad očekáváním toho, co se blíží až moc rychle. 

Jeho i můj poslední kousek oblečení míří za letu neznámo kam a ze mě se stává zvíře. Jsem jako lev, co se snaží uspokojit hada i sám sebe.  

 

Lehce se nadzvedne v bocích a dá mi tím lepší přístup k místu, které chci navštívit i s mým malým velkým kamarádem. 

Beru ohled na jeho lidskou schránku a začnu ho pomalu připravovat za pomocí svých prstů, které mi před pár vteřinami, chtivě sám naslinil. 

Hledám v tomto těle jeho místo slasti prvně pouze jedním prstem, zatím co se věnuji jeho bradavkám a střídavě rtům. Zrovna když jsem se chystal zase přejít jazykem na jeho hrudník, jsem narazil na zlatý důl, tak jsem mu k jeho ukázkovému propnutí v luk zanechal značku na jeho krku.  

Ani to nezaznamenal a už měl v sobě dva z mých prstů, které neomylně pokaždé našli svůj cíl. 

„To už mi nestačí... Prosím, udělej to!“ to bylo to jediné co mohl říct svými vyprahlými rty. 

Já ho nenechal čekat, sám jsem měl namále. Ale ta slova pro mě byla jako mávnutí rudou vlajkou. 

Vytáhl jsem si ho do sedu a nechal ho ať se sám uvelebí na tom co teď nejvíce potřeboval.  

Pochopil to ihned, ale ještě před tím se vážně jako hadí muž sklonil a začal mi olizovat žalud, mělo to pro něj jediný účel – lubrikace, a navíc pokud chceme jsou naše sliny jako afrodiziakum. 

V tu chvíli jsem snad i zapomněl, jak se dýchá a soustředění, šlo na procházku do jiné galaxie.  

Má mysl byla vymetená až do momentu, kdy jsem opustil vlhkost jeho úst a pomalu se začal nořit do úzkého horka, aniž bych s tím měl jakoukoliv práci. 

 

Když dosedl až mě pokořen, teprve jsem se opět nadechl a otevřel oči, viděl jsem, jak má tvář staženou vzrušením, stejně jako já a také mu chybí malý krůček k vyvrcholení. 

Stačilo nám pár pohybů proti sobě a on se udělal, aniž bych se ho dotkl, jeho palba nám pokropila břicha a já ho o moment později, kvůli tomu božskému svírání naplnil až po okraj svou várkou uspokojení. 

Stačil mi jeden pohled, abych věděl, že tím to nekončí a jako důkaz, byly naše činy. 

 

Ani nevím, jak jsme se dostali z postele, ale bral jsem si ho snad všude kde to šlo po celé nemocnici, nebyla v tom láska, jen potřeba vše zapomenout a touha, která nám to dovolí přebít.  

Opíral jsem si ho o zeď a opakovaně si bral to co mi dával, poté jsem si ho vzal na stole u kolegy v ordinaci, na operačním sále, v uklízecí komoře, ve skladu lékařského materiálu. 

Nezastavili jsme však čas, ten plynul až moc rychle a zrovna když jsem byl skoro u konce s bůh ví jakým číslem v pořadí, měnily se sestry a my spálili až moc energie na to abychom opět všechny uspaly.  

Proto jsme byli docela překvapení, když se k nám docela mladá sestřička přiřítila s tím, že se muselo něco stát, aniž by se rozhlédla. Stejně rychle i zmizela rudá jak nejlepší odrůda rajčat na trhu. 

Mezi námi stále panovalo ticho a němou domluvou jsme se dali do kupy, letmo jsem ho prohlédl, jestli si při naší výpravě neudělal něco horšího než pár odřenin a modřin. Rychlé obléknutí do cizího oblečení a kontrola hodin. KRUCINÁL!!! 

Sedm hodin?! Já jsem prošukal sedm hodin?! 

„Tak zatím Marcusi a díky.“ jakmile to řekl, ihned zmizel. 

„Není za co, Vicku.“ z mé strany už to bylo vážně řečeno do ticho prázdna. 

 

Nikdy nešlo o city, ale sakra aspoň troška vychování ne? Jak mám teď té holce za dveřmi vysvětlit kam, zmizel ten chlap, z kterého jsem tady vyklepával duši? 

Rozdávali jsem si to ve třetím patře, takže útěk oknem sice připadá v úvahu, ale se zlámanýma nohama nejlépe. 

Zatím co vymýšlím dokonalou lež se ozve klepání na dveře, prostě paráda. 

„Moment!“ rychlostí blesku se obuju a vylítnu na chodbu. 

„Dobrý den pane doktore, jen jsem vám přišla říct, že váš pacient není ve své posteli a nemůžeme ho nikde najít. Touhle dobou se podle vašich záznamů neměl pořádně ani hýbat, takže se bojíme, že se mu mohlo něco stát, navíc ho tu hledají jeho kolegové od policie.“ její pusa jede rychleji než mé myšlenkové pochody, navíc jsem propásl i svou dobu spánku a sakra cože? 

„Ještě jednou prosím a pomalu, dnes jsem nespal a včera také ne, jaký pacient?“ přiznávám, že jsem myšlenkami ještě v něčím zadku, ale únava na tom má také svůj podíl, a tak si teď nedám dohromady ani dvě a dvě. 

Kouká na mě jako laňka před světlomety, pořád má trošku ruměnce ve tvářích, ale už není tak rudá jako před pár minutami, když nás přistihla, jak se říká v nejlepším. 

Náhle vyměnila svůj výraz jako masku na maškarním plese, a tvářila se starostlivě o mou osobu. Chvilku mi nedocházelo proč, ale jakmile jsem na ní začal padat všiml jsem si krve na mém bílém plášti u stehen, když jsem šel pomalu do kleku. Poslední, co vnímám jsou její velká prsa pod mým obličejem, které ubrzdily mou hlavu od pádu na zem. 

„Dejte mi chvilku...“ a spánek přichází za, tři, dva....