a:2:{s:5:"value";s:1512:"

Na rozdíl od svého předchůdce Junja, od stejné autorky, Sekaiichi je více…dospělejšího rázu, není přeslazené, zvířátkové, ani dětinské a i hrdinové jsou zde trochu vyspělejší, i když klišé je opět středobodem anime. Není zde ani tolik humoru, spíše se zaměřuje na vztahovou stránku a romantické drama + zbytečné vztekání Onodery. A popravdě… asi mi to sedlo mnohem líp, i když je Junjou stále moje srdcovka. 

Celkově ty vztahové problémy hrdinů jsou více uvěřitelnější, lépe se do nich dalo vžít, zvraty nebyly hloupé ani násilné, ale vyplynuly přímo „ze života“. Navíc zde nejsou tak markantní rozdíly mezi charaktery hrdinů, takže je jasné, že by jim to spolu vyšlo...kdyby...

Sekai neřeší sáhodlouhé přiznávání citů, ale spíše už poté následky vztahů. Navíc všichni hlavní hrdinové jsou spojeni naprosto dokonale v jedné firmě - tedy vydavatelství časopisu.

Páry jsou zde vyrovnanější, ale přesto se mi hlavní dvojce tolik nelíbila, protože se neustále točili kolem hloupého nedorozumnění. A i když byl Onodera zábavný, příliš dílů s ním mi lezlo na nervy.

Musím ale ocenit malou kulturní vložku a to pohled do mládí Ishikawy. Nad tím jsem zůstala hledět a říkala si, jo tak o tomhle páru by to chtělo více dílů. Ale kdo ví.

Autorka Nakamura Shungiku rozšiřuje své universum postav i nadále a nejspíš to vynáší.