Haar u Awkward Silence

Když jsem koupila a přečetla první knihu, určitě jsem nelitovala peněz. Hinako Takanaga v ní rozhodně drží svůj standard a já si, po konstatování roztomilosti obou hlavních protagonistů, objednala další díl. I tentokrát se autorka vyhnula profláknutému tématu "yakuza," avšak zabředla lehce v další "ojetině" a tou je školní život. Nic proti němu, má svoje fanoušky, zvláště ty mladší, ale mně osobně se poslední dobou začíná lehce zajídat. Přesto mě autorka dokázala svými hrdiny zaujmout. Tono se svou "parézou" mimických svalů na jedné straně a oblíbený extrovert Keigo na straně druhé dávají dohromady zručně vytvořený mix zábavných situací, které mi často vyvolávaly úsměv na tváři. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že původně měl vzniknout pouze první díl. Vysvětlím proč. Jak jsem postupně dokupovala 3. a 4. díl, přišlo mi, že autorka začíná lehce ztrácet dech. To co bylo zábavné v jedničce už nemohlo fungovat v dalších dílech a Tonova postava se samozřejmě musí nějakým směrem vyvíjet. Jeho bezvýrazná tvář, která dala celé sérii jméno začíná nést známky nutných emocí, které možná nerozezná Keigo, ale vy určitě. Jakoby si s původním párem nevěděla rady, přesouvá pozornost na pár další, který je (doufám, že mě teď nebudou fanynky kamenovat) ale naprosto o ničem. Natahování děje způsobuje opakování zajetých klišé a nakonec se jako jedinou zajímavou postavou ukazuje být Tonova maminka, která trpí stejným hendikapem jako její syn. Nechci říct, že jsou knihy úplně špatné, Hinako Takanaga má opravdu líbivou kresbu (chlapecký těla jí fakt jdou) a originální nápady... jenom není podle mě vždycky nutná série o osmi knihách.