První den něčeho? Ničeho? Možná by bylo lepší se neotáčet, ale ten neodkladný pocit, že jsem něco zapomněl. Svíral se mi žaludek a já se otočil už po několikáté během krátké chvíle. Vždyť nebuď paranoidní, uklidňoval jsem se. Škoda, že jsem se na konci ulice neotočil znovu. Nikdy by mě nesrazilo to kolo. “Do prdele.” Ale klít nyní i onehdy bylo zbytečné.

Jmenoval se Daniel a pospíchal do práce, ovšem toho dne už nedorazil on ani já na místo určení. Nevinná srážka a já měl lehký otřes mozku a on nalomenou ruku.

“Sakra, jsi v pořádku?” Starostlivě se skláněl k ležícímu chlapci. Kolo zabořené v cizím plotě a cizácké oči lezoucí z vnitřku rozehřátých domovů.

“Estly se dačo stalo tomu plotu, to si piš, že si ťa podám ty hajzel zasratý!” Řev odněkud přicházel, ale já spíš vnímal dotyk na ruce a pak podepření hlavy. Bylo mi vážně zle. Na omdlení, hučelo mi v ní. Ani nevím, jak se to událo. Bylo to tak rychlé. “Čo ste to tu vy kokoti stvárali ?”

 “Dobrý den Pane. Velice se omlouvám, vůbec jsem si toho kluka nevšimnul. Nebojte se, plotu se nic nestalo, a pokud ano škodu Vám nahradím na své náklady, tady máte mou vizitku. Mohl by, jste prosím zavolat záchranku?” Vyškubnutí vizitky a záda odcházejícího. “Jeho seriem ty kokot! Dám ti isto vedieť kolko mi zaplatíš!”

“Ty lidi jsou dneska přímo úděsní, hej kluku jsi v pořádku? Mám raději zavolat tu záchranku? Ale musíš mi půjčit telefon. Já žádný nevlastním.” Mluvil na mě, ale já ho nevnímal. Jak bych taky mohl. Tolik hvězdiček, a ten hvizd. Chtěl jsem zavřít oči a zůstat ležet jako leklá ryba dokud to nepřejde. V hlavě se mi ozvaly tóny jedné skladby. Hrály mi pořád dokola, viděl jsem, jak se s někým líbám, bože bylo léto a on byl nádherný.

“Hej kluku prober se.” Procitnul jsem, třásl jsem se a oči jsem přimhouřil na toho, co mě budil. Zase nic, jen sen. “Nech mě tu umřít.” Vylezlo mi z úst a on zprudka vydechnul. “Prosím tě ještě to tak, vraha ze mě nedělej, to si nezasloužím.” Musel jsem se usmát, nevím, proč mě to pobavilo. “Nech mě. Nehýbej mnou, zle mle ej.” Chtěl jsem s ním mluvit, ale tlačilo mě na spáncích, musel jsem zavřít oči. Sucho v ústech, mráz a brnění procházelo celým tělem. “Hej kluku, vypadáš zle! Kde máš telefon?” Ale mě to bylo fuk co mluvil, tuhle melodii prostě miluju.

Omdlel podruhé a cyklistovi nezbylo nic jiného než mu prošacovat věci. Číslo záchranné služby ani jemu nebylo záhadou, následoval popis, co se událo a kde se nacházeli. Do 10 minut se oba vezli, ale ještě předtím, kolo odtáhl k nedalekým popelnicím. Měl kliku, ale kolo si bude muset pořídit nové.

Seděl jsem v záchrance vzadu a nemohl spustit oči z kluka na lehátku. Hlavou mi proletělo, co kdyby vážně umřel? Lidi přece zemřeli už na menší prkotiny. Jen to ne pane bože. Přísahám, že se polepším jen ať mu nic není. Očima jsem zaplul k jeho tváři. Černé vlasy, nečesané, neupravované, a trochu delší. Řasy, že by se jeho sestra zbláznila závistí, a ta bledá pleť. S trochou fantazie by mohl být sněhurkou. Jsem to, ale pitomec. Zasmál jsem se vlastní pošetilosti a otočil se na záchranáře, který otevřel dveře.

Až když mě doktor chytil za ruku tak mě zabolela, po rentgenu mi sdělil, že mám naštípnuté zápěstí, a že to minimálně půjde do gypsu. To budou v práci celý radostní. Kruci v práci přece stále nic neví. Až budu doma tak zavolám z pevný, že mám neschopenku. Snad je na tom ten kluk líp. Ale sestřička mi nic nechtěla říct, prý nejsme příbuzní. Znovu šla kolem mě tak jsem si ji odchytil. “Sestřičko můžete mi alespoň říct, zda si ho tu necháte přes noc?” Mrkla na mě a spiklenecky se naklonila. “Lékař mu to navrhnul, ale podepsal reverz, zrovna se chystá odejít. Támhle je, jde druhou stranou.” Dýchla mi na krk.

“Děkuji Vám, na shledanou.” Odklonil jsem se a už zády se s ní rozloučil. Dohnal jsem ho u automatu na kávu. “Ehm ahoj.” Pozdravil jsem. “My se známe?”  Poněkud podezřívavě si mě přeměřil, až jsem se ošil pod jeho pohledem.  “Víš, to já jsem tě srazil.” Bulvy s modrými panenkami jako nebe mu vylezly do popředí a mihlo se jimi poznání. “To abych ti poděkoval, že jsi mě málem zabil že?” Pronesl. “Co máš pořád s tím zabíjením?” Pípání, že je káva hotová upoutalo zrak nás obou ke kelímku. “Hele necháme to být, není mi nejlíp a chci jít domů.” Vynesl si kelímek s mokem k ústům a fouknul tam. “Víš, mrzí mě to, můžu tě doprovodit?”  Usrkl a mrknul na mě. “Víš, povezou mě sanitou, domluvil mi to lékař, ale asi víš co, nechceš se svézt se mnou?”  Překvapil mě, já bych k někomu kdo mě srazil asi nebyl tak milý. Asi tušil, na co myslím. “Vděčím ti, sic za to můžeš, ale nenechal jsi mě tam jen tak ležet. Vypadáš, že ti nic není. Mohl jsi utéct, nebo mě okrást. Ale neudělal jsi to.” Jen na úsměvné přikývnutí jsem se zmohl. Cesta do našeho města proběhla v tichosti.

Byl jsem vůl. Takovej idiot! Co vždycky říkali rodiče? Přece s nikým cizím nikam nechodit!

Seděli jsme na jeho pohovce, v jeho bytě a on právě nesl čaj s bábovkou. Byl moc fajn. Cyklista se představil jako Daniel, jaká náhoda já jsem také Daniel. Bylo to vtipný a právě proto jsem i kývl na jeho pozvání na domácí bábovku a čaj. Jak mi dvakrát připomněl je to čistě jeho práce. Když jsem ji chutnal, koukal na mě jako dítě co čekalo na pochválení. Tak jsem chválou nešetřil, měl ji vážně výbornou. Vlastně on celý mě uchvátil, byt čistý, krásně,

i když skromně zařízený. Nebyl to ten suchý byt, bylo vidět, že tu žije a má to tu rád. Držel jsem čaj v rukách a foukal ho, protože byl horký. Zvedl jsem zrak, seděl naproti mně

a propaloval mě pohledem. Ošil jsem se a on se postavil. Nedokázal jsem se odtrhnout od pohledu na jeho poklopec, když se postavil. Nebylo to proto, že jsem zvrhlík, ale jednoduše v tomhle úhlu předtím měl tvář a já nějak nezměnil pohled, když vstal. Ok jsem zvrhlík

a ještě se vymlouvám. Z těch úvah mě vytáhly až teplé ruce, které přes má záda přetáhly deku a pohladily její cípy a tím i má ramena. Roztřásl jsem se ještě víc. Nervozita je sviňa.

“Počkej.” Pronesl jsem do svém vnitřním tichu i do celého prostoru bytu. Položil jsem čaj na stůl před sebe. Postavil jsem se, až se mi deka znovu svezla ze zad. Stál taky a nic nedělal. Natáhnul jsem se a pohladil ho po ramenu, krok blíž a naklonil jsem hlavu. Snažil jsem se změkčit jeho výraz, aby ukázal nějaký cit, projev nechuti nebo vyzvání dál. Ale on nic. Přikročil jsem. Olízl jsem si rty. Zadrhl jsem se, to byl spouštěč. Vrhl se na mé rty a rukou tlačil můj hřbet co nejblíž k jeho hrudi. Asi abych neuniknul, neměl jsem to v plánu, byl to blázínek, všechno ve mě vřelo. Chtěl jsem to, ani jsem nevěděl proč. Cítil jsem, jak se o mě tře, jak oždibuje můj spodní ret. Jazykem rozehrál boj, bránil jsem se. Zbytečně. Když se usmíváte, blbě se líbá, ale já si nemohl pomoct. Usmíval jsem se jako idiot. Přetočil jsem nás a posadil ho na gauč. Obkročmo jsem si na něj sedl a dával pozor na tu bolavou ruku. Nechci, aby sténal bolestí přec. Trička, kalhoty a kupodivu ani té deky nebylo za potřebí jak mi bylo náhle horko. Jeho oči dychtili a já neměl lízátko už tak dlouho. Vynahradil jsem si to.

K plnému aktu nedošlo, ale stejně jsem se cítil divně, svíral můj bok i potom co jsme byly oba uspokojení, ale do mě se zase zakousnul chlad. Co to se mnou udělal ten chlap?

Jak todle bude dál, ani představu nemám a co Vy?