Slunce zapadalo a obloha se zbarvila do červené. Ani si toho nevšiml. Seděl za stolem a psal. Horečně ťukal prsty do klávesnice u počítače a modlil se ke všem bohům, aby to stihl odevzdat včas. Jen občas mrkl na budík, kolik mu ještě zbývá času.

Konečně si oddychl. Dokončil to! A včas! Zabralo víc času, než předpokládal, ale má to hotové.

Mrzutě se podíval na budík. Prošvihl ten film a to ho chtěl tak moc vidět. Ani vlastně netušil proč. Možná proto, že mu o něm řekl Key. Ale to je hloupost. No, možná není…

Postupně zjišťoval, že mu Key přestává lézt na nervy. Dokonce mu už ani nevadí jeho horlivost udělat vše, co mu řekne. A už jím nepohrdá za to, co k němu Key cítí. Dokonce začíná uvažovat, jaké by to bylo, kdyby i on cítil ke Keyovi to samé.

Ne to je blbost! Nad čím to tady uvažuje. Na druhou stranu…ne! Dost! Nad tím teď myslet nebude. Má hlad. Měl by se najíst. No, nápad to není špatný jen, kdyby v ledničce bylo něco poživatelného. Máma kupuje pořád jenom bílý jogurty. Je jich plná lednička a on je tak nesnáší!

Key je má vlastně skoro pořád ke svačině. On má vždycky jogurt. Mohl by mu nějaké vzít. To je dobrý nápad. Nějaké mu vezme hned zítra. Určitě bude šťastný. Najednou se nemohl dočkat, až mu ten jogurt dá a uvidí jeho rozzářený obličej. Při té představě se začal podvědomě usmívat. Když si to uvědomil, radši bouchnul hlavou do dveří ledničky a zašklebil se. Jak to, že už zase myslí na Keye?

Když ono se to nedalo. Ten jeho rozesmátý obličej, krásně zářící modrozelené oči. A vlasy, vždycky učesané a upravené. Nevěděl proč, ale měl chuť ho po nich pohladit a probírat se jimi. Tehdy, když šli spolu domů a Key spadl a se zavřenýma očima ležel na zemi. Na tu chvíli nemohl zapomenout. Jak tam tak ležel ve světle pouliční lampy, jenom se ho dotknout, pohladit tu jeho krásnou tvář, a pak táhnout ruku níž na krk a přes ohryzek. Přidat druhou ruku a jen na chvíli se zastavit na jeho hrudi, užívat si pravidelné nadzvedávání, jak dýchal. A možná je táhnout ještě níž, až ke kalhotám…

Dech se mu zrychlil, když si představil, co by se mohlo dít dál. Dost! Musel se zarazit. Tohle ne. Ne v kuchyni. Rychle se odpajdal do koupelny a stáhl si kalhoty. To chození bylo nepříjemné, ale teď už to je lepší, když je jeho temný rytíř na vzduchu a poslušně čeká, až mu dopřeje uspokojení. Jeho ruka dělala nacvičené pohyby, zatímco si představoval Keye. Ještě před tím, než se šel jeho mozek projít a on dosáhl vrcholu, mu v hlavě prolétla vzpomínka, když Key otevřel oči a zašeptal: "Jsem do tebe zamilovaný." Ještě chvíli to rozdýchával a pak se rozhodl. Zítra ve škole dá Keyovi ten jogurt a vyřeší to s ním, protože tohle nemůže nechat jen tak.



„Keyi, počkal bys na mě po obědě? Chtěl bych si s tebou promluvit."

„Jasně."

„Fajn, díky," tak to by byla ta jednodušší část. Po obědě ho čeká to horší. Bude muset Keyovi říct, že by s ním chtěl mít něco víc. A tím taky si přiznat, že je na kluky. A pak, jestli tohle vyjde, to bude muset přiznat veřejně. A to bude asi to nejhorší. Uklidňoval se, že nic nemůže být až tak strašného jako přetrpět hodinu chemie. A měl pravdu. Chemie byla peklo a on se už docela těšil, až se sejde s Keyem. Ale když ho tam uviděl, jak na něj čeká, sevřel se mu žaludek.

„Ahoj," pozdravil ho.

„Ahoj, tak o čem sis chtěl promluvit?"

„Ehm, nooo... Řeknu ti to v parku. Tady se to nehodí.“

„Dobře," odpověděl Key zvesela. V tuto chvíli ho za ten veselý tón nenáviděl. Už asi po sto tisící osm set padesát druhé se ujišťoval, že zbabělý útěk je špatná volba. Potichu došli k parku. Chvíli tak stál u fontánky a snažil se nedívat na Keye. Nakonec se rozhodl pro lavičku. „Keyi víš...," moc nevěděl, kde začít. Nakonec se rozhodl, že to vezme oklikou.

„Pamatuješ si, jak jsi jednou hodil držku, když jsme šli spolu domů?"

„Jo, pamatuju."

„A jak jsi mi potom, co ses probral, řekl, nooo..."

„Že jsem do tebe zamilovanej?" doplnil ho Key. Vůbec nechápal, proč to vytahuje. Jen doufal, že si z něj nestřílí. Nevypadal tak. Vypadal spíš, že by nejradši zdrhnul.

„Jo, to. No, pamatuješ si to, že jo?" tak teď by se byl nejradši zabil. Jasně, že si to Key pamatuje. Ten jenom přikývl.

„Tak já to tak nějak cítím podobně."

„Vážně?" v tu chvíli nemohl být šťastnější. Samozřejmě, že v tohle nikdy nedoufal. Nebyl blbej. Ale stalo se to.

„Jo. A chtěl bych s tebou, noo... chodit," neříkalo se mu to dvakrát nejlíp, ale když viděl ten Keyův rozzářený obličej, ulevilo se mu. Nevěděl, co ho to popadlo, ale položil svoji ruku na tu jeho a posunul se o maličko blíž. Key se taky posunul blíž. Tak se posouvali blíž a blíž až jejich obličeje byli milimetr od sebe. Nikdy nezapomněl, jak se Keyovy rty poprvé dotkly těch jeho…