"Son of the Bitch!" zaklel jsem a snažil se co nejvíc namáčknout ke zdi. Pokrčil jsem ploutev a přišoupl si jí co nejvíce k tělu. Nikdy jsem se se sfingou nesetkal. A teď přede mnou jeden stál a se zkříženýma rukama pomalu šel ke mně. Drápy mu skřípaly o kameny na zemi. Přejel mi z toho mráz po zádech.

*Pokud mám zemřít, tak mě alespoň zabije celkem slušně vypadající tvor, než nějaká slizká harpie.*

Proběhlo mi hlavou. Už už jsem začínal myslet na nejhorší. Kdybych jen měl u sebe svůj nůž, nebo i cokoliv jiného na obranu. Protivník naklonil hlavu na stranu a vypadal podle mě spíše zvědavě, než že by plánoval zaútočit. Hmatal jsem ve zmatku kolem sebe a snažil se chytit něco, čím bych ho případně mohl udeřit. I když by stačilo, aby máchnul jednou tlapou a ze mě by bylo suši.

*Bingo! *

Zaradoval jsem se v duchu, když se mi konečně povedlo najít kámen o velikosti pěsti. "Tak pojď ty šmejde! Vypadáš spíš na přerostlé okřídlený kotě!" Vykřiknu. Ani to s ním nehlo. "To si se mnou budeš hrát celý den?!" Vykřiknu hlasitěji a s větší odvahou. Když už, tak to chci mít rychle za sebou. Tentokrát popošel blíže ke mně a prohlížel si mě svýma modrýma očima. Byly modřejší a hlubší než oceán. Naklonil se ke mně a já ucítil jeho teplý dech. Skoro jsme se dotýkali nosy. Pomalu se ke mně nakláněl čím dál blíž. "Táhni ode mě!" vykřiknu a praštím ho kamenem přes obličej. Popravdě jsem doufal, že ho to alespoň omráčí, ale ono to s ním nic neudělalo. A navíc se mi kámen v ruce rozpadl na štěrk.

"Úžasné." Vydechl. To si snad ze mě dělá srandu. Já ho přetáhl šutrem a on mi na to řekne úžasné? Byl tak blízko až se mi zdálo, že mě chtěl políbit.

*Možná jsem paranoidní. *

"Cože?!" vykulím na něj oči a popravdě jsem se bál věřit svým uším. "Jsi úžasný. Nikdy předtím jsem mermana neviděl a ty jsi přímo úchvatný." řekl z části roztřeseným hlasem a z části zasněným.

* Že bych nebyl až tak paranoidní? *

"Fajn, tak teď už jsi jednoho viděl, tak mě nech jít." Zavrčím na něj. Asi jsem měl spíše říct, aby mě nechal odplavat. "Ne." odpoví klidně.

"Co?"

"Nenechám tě jen tak hned odejít." odpověděl. Zřejmě mu nedošel, že jsem se přeřekl. Harpie už by mě vzaly za slovo.

"Byla by škoda si tě pořádně neprohlédnout. Zřejmě by se mi už nepovedlo potkat dalšího." Přemýšlel nahlas.

"Já nikomu nebudu dělat pokusnou rybu, jenom proto, že ty chceš!" Vyjedu na něj. V následující chvíli se ozvalo mně známé zaskřehotání.

C-co to… kurva, harpie.

Harpie jsou taky okřídlenci jako tady to pitomý kotě, ale rozdíl je v tom, že se více podobají ptákům. A mezi hlavní rozdíly patří, že místo jednohubek si pochutnávají na mém druhu. "Co se děje?" zeptá se mě, když si všimne mého vystrašeného výrazu. "Harpie…" řeknu a přemýšlím, jak se dostat do vody. Slyšel jsem, že v těchto horských jeskyních bývají tajná jezera. A za tím velkým pakem, vidím celkem ucházející jezírko. Mohl bych se tam schovat, kdyby někdo neblokoval cestu.

"A?" zeptá se nechápavě. Je to idiot… I když celkem roztomilý. A vážně vypadá jako kotě.

*Kurv** chlape blíží se k tobě predátor, který si z tebe udělá guláš a ty myslíš na to jak je ten blb roztomilý?!*

Okřiknu se v duchu. "Patřím do jejich přirozené potravy!" vyhrknu už naštvaně.

"Ale copak to tu máme?" Zeptá se opravdu slizkým hlasem harpie, která přistála nedaleko nás. "Crowe?" zeptala se překvapeně sfinga.

"Oh, zdravím Milo. Spletl jsem si tě s jedním z tvých bratrů… Ale zdvořilosti stranou. Přišel sis hrát s jídlem?" a při poslední větě se podívá na mě. V tu chvíli mi srdce vynechalo pár úderů.

*Teď je opravdu po mně. Ten si ze mě to suši udělá..*

"Nech ho." Řekl Milo a stoupl si mezi mě a Crowliho .

"Vážně Milo? Ochraňuješ jídlo?" Vysmívá se mu Cromwelly. S hrůzou v očích to sleduju a přemýšlím, jestli bych se neměl dát na útěk. Jeví se to totiž jako dobrá příležitost. Nechápu, proč se mě Milo zastává, ale taky se může otočit a dát si suši s ním. ,,Sklapni Cromwelly." zavrčí na něj Milo a nakonec se stejně otočí a dojde ke mně. Natáhne ruce a chce mě zřejmě vzít. "Můžu?" zeptá se pro jistotu. Nevím proč mu tak důvěřuju, ale nakonec kývnu.

Ještě, než mě chytne se otočí ke Cromwellimu s nemilosrdným pohledem. Jeho bych teda nechtěl naštvat. "Jestli se ho jen dotkneš, tak přísahám, že ti rozpářu břicho a donutím tě sníst svá vlastní střeva, vyrvu ti vlastnoručně srdce a zbytek hodím medúzám." Popravdě v duchu valím bulvy. Jeho bych si nechtěl poslat proti sobě. Oproti němu jsou harpie obyčejné nic.

"Hou, jen klídek. Jestli ho tak chceš, tak si ho vezmi, ulovím si jiného." pronesl Cromwelly a zvedl ruce k obranému gestu. Když mě Milo zprvu vzal do náruče, tak to bylo v pořádku, ale jen co vzlétl a jeho mocné tlapy se odlepily od země, udělalo se mi špatně. Už znám důvod, proč mořské panny nelítají. Pevně jsem ho objal a spíše jsem ho mačkal, jak jsem se chtěl ujistit, že se držím dost pevně. Zavřel jsem oči a začal si pobrukovat, abych přestal myslet na to, že letím. "Huh?" ozval se Milo . "Jsi v pořádku?" zeptal se. "N-n-ne." odpovím mu. Hlas se mi při tom neuvěřitelně klepe. "Omlouvám se. Vyděsil jsem tě, nebo snad…"

"Ne. J-já se bo-bojím lé-t-tání." řeknu přiškrceně a více se k němu přitisknu. Jeho hruď mě krásně hřála. Bylo to příjemnější než horké prameny.

*Sklapni*

"Oh, promiň, hned přistanu." Odpoví a přistane u malého rybníčka. Pootevřu nejdřív jedno oko a první co uvidím je, jak se na mě mile usmívá. Otevřu obě oči a on se mě zeptá, kam chci položit. Jestli na zem, nebo do vody.

"Do vody prosím." zašeptal jsem a přitom sledoval každý jeho pohyb. I to jak švihal ocasem a jak se mu na slunci tmavě leskla srst. Opatrně se mnou vešel do rybníka, a když mu voda byla po pas, tak mě pomalu položil.

"Díky." poděkuju a pokusím se na něj usmát.

"Za co?"

"Za to, že jsi mě zachránil před Crowem a tak."

"Aha. V tom případě mi bylo potěšením." odpověděl a ošil se. "Mohl bych si sáhnout na tvou ploutev?" zeptal se mě a zrudl, že mi připomínal kraba.

"Na mojí ploutev?" zeptám se ho, jestli jsem slyšel dobře.

"Jo." odpoví. Vyhoupnu se na břeh a chvilku balancuji, než se mi podaří se pořádně posadit a opřít se o ruce. Vyhoupl jsem ploutev nahoru a přistrčil jí k němu. "Vážně můžu?" zeptal se.

"Ber to jako moje poděkování." řeknu mu s úsměvem a lehkým pokrčením ramen.

"Dobře." klekl si, ale mě to připadalo, jako kdyby si prostě kočka lehla. Lehce se dotkl mého ocasu a pomalu mi přejel po dolní části. "Úžasné." šeptal tichounce. Přejel až k místu, kde mi začínají postranní ploutve a opatrně je roztáhl. Opět se však vrátil ke zkoumání mého ocasu a rukou přejížděl až k pasu. Zamračil se. "Co? Co se děje?" zeptám se ho a jsem trochu v transu.

"Co je tohle?" zeptá se mě a přejede přes moji štěrbinku, ve které mám uschovaný pohlavní orgány. Vyjeknu a on se na mě rychle podívá. "Ehm, to je moje… ne můj…ehm." Nevím, jak mu to říct.

"Co je to?" Ptá se znova a opět mi přes to místo přejede. Pomalu krouží prsty po okraji.

*Hlavně se nesmím přestat ovládat.*

Pomalu mi do ní strčí prst. Vzdychnu a ucítím, jak v obličeji rudnu. "Páni, tak teplé." řekne a znovu vjede dovnitř. "Ne… Ah…to je… to jsou moje reprodukční orgány!" poslední slova už zařvu. On se na mě akorát podívá a rychle se ke mně přikloní. Začne mě líbat a dál pokračuje v tom co doteď.

Prstem narazil na můj schovaný penis. "Ah, počkej." snažím se vzdorovat, ale on to ignoruje. Vytáhl ho ven a začal po něm přejíždět. Jedno rukou mi opečovával penis a druhou mi sahal do štěrbinky. Pomalu začal pumpovat rychleji a já se udělal. To už to nevydržím a zařvu na něj. "Nenávidím tě!" K tomu ho ještě plácnu ocasem a přes obličej a rychle skočím, nebo spíše po hlavě spadnu do vody. Plavu co nejdál od břehu.

*Měl jsem mu tou ploutví nafackovat. Skvělé! Nejdřív mě unesou, pak mě vezmou do vzduchu a nakonec znásilní! *

Řvu na sebe v duchu, zatímco plavu hlouběji.

No bezva. A co je zas tohle za rybník? Jak se osud dostanu zpět do moře? Doufám, že je Samy v pořádku.

Rozhlížím se kolem a snažím se zorientovat. Proplavu dokola celý rybník a nic. Žádný odtok, řeka, nebo podvodní cesta. Opatrně vyplavu nad hladinu. Milo pořád sedí na kraji a smutně kouká před sebe, na místo, kde jsem mu zmizel. Pomalu k němu připlavu a podívám se mu do očí. "Mrzí tě to? Chceš, abych ti odpustil?" zeptám se ho.

"Ano, to bych rád." řekl a rychle pokýval hlavou.

"Tak mě vezmi domů." řeknu mu a vytáhnu se na okraj. Rychle se zvedl a vzal mě do náruče. Vzlétli jsme a on mě odnesl až k laguně, která vedla do mě známého oceánu. Během letu jsme spolu vůbec nepromluvili. Milo mě opatrně položil na placatý kámen na okraji vody.

"Ehm…já… promiň…" sklopil zrak a promnul se za krkem.

"Terrenc ." skočím mu do řeči.

"Co?"

"Jmenuji se Terrenc a ne Ehm." řeknu mu a snažím se trochu odlehčit situaci. Zřejmě to fungovalo, jelikož na tváři se mu objevil plachý úsměv.

"Uvidíme se ještě?" zeptá se mě a úsměv mu zmizí.

"Nevím." odpovím mu. Milo se za sebou ohlédnul, jelikož za ním něco zašustělo. Rychle se však otočil zpátky. Bohužel pro něj už bylo pozdě, jelikož jsem skočil do vody a plaval najít svého malého brášku Sammyho.